Podzimní Zakavkazsko

Na začátku léta 2025 jsem objevil velmi levné zářijové letenky do gruzínského Kutaisi. Neváhal jsem tedy a po konzultaci s přítelkyní jsem je pro nás koupil. Aby toho nebylo málo a výlet byl zajímavější, rozhodl jsem se Gruzii spojit taky s Ázerbájdžánem.

Tento cestopis Vás zavede nejen do měst a dostupných turistických lokalit, ale také do majestátních hor Kavkazu a jeho zapomenutých vesnic a krás, které ZATÍM nejsou k dispozici masové turistice. Naši cestu jsme pojali různorodě a proto věřím, že zde naleznou rady a tipy cestovatelé všeho druhu.

Den 1. - odlet

Letíme z Budapešti, kde jedeme S PŘEDSTIHEM vlakem linky Metropolitan (ČD) z Břeclavi. Z vlastních několika zkušeností doporučuju na této lince zvolit dřívější spoj, zvlášť pokud spěcháte na letiště. V minulosti jsem zde zažil i dvou hodinové zpoždění a tentokrát to vypadá nadějně až do města Vác. Odtud až na hlavní nádraží v Budapešti začíná vlak zastavovat jako osobák doslova "u každé vrby" a z pěti minut se v cíli vytvoří cca šedesátiminutový skluz :)... Ale což, naštěstí jsme tady včas i tak. Z nádraží tak putujeme kolem baziliky sv. Štěpána přímo na autobusovou zastávku Deak Ferenc Tér, odkud posledním spojem linky 100E za 2 200 HUF míříme na letiště.

Budapešť, bazilika sv. Štěpána

Procházíme security check, pasové a nyní přichází ta nejdůležitější část - napakovat na sebe vše co půjde, abychom při potenciálním přeměřování batohů prošli do letadla bez poplatku :D. Jedeme na necelé tři týdny a máme s sebou jak vybavení do hor, tak oblečení do města.. prostě spoustu věcí vč. pohorek atd. Nakonec na sebe strategicky naskládáme vše potřebné, aby batohy perfektně fitly do "měřáku" a po naskenování boarding passů ze sebe vše celí zapocení sundáme, vrátíme zpátky a zhluboka si oddychneme :D. Následně jde vše bez problémů, máme dokonce volné tři sedačky pro sebe. Letíme nočním letem a díky časovému posunu do Kutaisi dosedáme kolem čtvrté ráno.

Den 2. - Tbilisi

Letiště v Kutaisi je nové, moderní a k mému překvapení už takto brzo funguje úplně vše - od nejrůznějších obchodů, přes pobočky autopůjčoven, až po směnárny. Míříme do Tbilisi. Sem se dá krom vlastního auta dostat pomocí vlakové i autobusové dopravy přímo z letiště. Já mohu doporučit tu autobusovou - již doma jsem zakoupil jízdenky u společnosti Ominibus Express (25 GEL na osobu) a nebyl jediný problém. Lístky jdou pořídit i na pobočce dopravce v příletové hale.

Po dlouhé noci jsme vyčerpaní a většinu cesty prospíme. Kousek před hlavním městem nás vítá krásný východ slunce a kolem deváté ranní vystupujeme na autobusovém nádraží Ortachala. Tady si vybíráme hotovost a Boltem za 7 GEL vyrážíme do centra města.

Taxi nás vysazuje u katedrály Nejsvětější Trojice ("Sameba") - největšího a nejvyššího chrámu v zemi postaveného v r. 2004 na počest 1 500 let Gruzínské pravoslavné církve. Kolem jsou zahrady a naskýtá se odtud pěkný výhled na město. Zvenku na nás působí svatostánek majestátně, vnitřek nás však svou výzdobou trošku zklame...

katedrála Nejsvětější Trojice

interiér katedrály

výhled na Tbilisi z nádvoří katedrály

Katedrála je postavena na východním břehu řeky Kura a do starého města je to odtud kousek pěšky. Procházíme kolem prezidentského paláce a přes Rike Park, kde chvilku pochillujem, protože jsme fakt strhaní a unavení, a potřebujeme nabrat síly, abychom vydrželi tahat bagáže do check-inu. Následně přecházíme kontroverzní most Míru, který nás zavede do historického jádra, kde se jdeme se podívat ke zdejšímu orloji ("The Clock Tower"). Ten je v obležení turistů z Asie, jelikož zrovna odbíjí celá a orloj se začíná jaksi pohybovat. Oproti Pražskému orloji nemá tento žádnou historickou hodnotu (postaven byl v r. 2010) a ono "představení" postaviček je úsměvné... Na nalákání turistů je to ale fajn :).

Rike Park a prezidentský palác v pozadí

most Míru

gruzínský "orloj"

Staré centrum v této části nás nijak nenadchne, jsou tady 2-3 ulice s obchůdky a restauracemi, ale jinak nic. Výjimkou je bulvár Rustaveli, kde zajisté skončíte, máte-li rádi nakupování. Bulvár je v jeho jižní části zakončen náměstím Svobody, které samotné stojí za návštěvu. V jeho středu stojí památník Svobody znázorňující sv. Jiřího - patrona Gruzie. Před příchodem na ubytování se ještě zastavujeme na výborný oběd za fajn cenu v restauraci "Saxlis Gemo" a pak už konečně na hotel si alespoň na chvíli dopřát šlofíka.

v historickém centru se nachází spoustu pouličních umělců..

typická ulice centra města

náměstí Svobody s památníkem, v pozadí městská radnice

na bulváru Rustaveli se rozprostírá i gruzínský parlament, kolem kterého se od r. 2024 odehrávají časté demonstrace proti vládě

první ochutnávka zdejší kuchyně

Po asi dvou hodinách odpočinku jdeme probádat i část historického centra pod pevností Narikala, kde se nám líbí o poznání více. Nachází se zde sirné lázně charakteristické svými čouhajícími kopulemi, mešita, i úzké romantické uličky vedoucí k samotné pevnosti, do které nás kvůli rekonstrukci nakonec nepustí (prý jen lanovkou...). Nevadí. Zapadá slunce a výhled na město je odsud nádherný. Pořizujeme pár fotografií, pak se ještě lehce projdeme po centru, zajdeme na véču, a kráčíme zpátky do peřin, protože nás čeká brzký budíček.

sirné lázně pod pevností Narikala

výhled na město z pevnosti Narikala

Tbilisi nás ničím extra neohromilo, ale ani nezklamalo. Není tady tolik pamětihodností a turisticky zajímavých míst, a chybí zde turistická infrastruktura - chodníky, přechody apod. V čem má ale město nezaměnitelné kouzlo jsou jeho vyhlídky, kterých je mnoho a všechny jsou parádní.

Den 3. - přejezd do hor

Dnes máme v plánu několikaset kilometrový přejezd do Svanetie, kde chceme jít 2-3 denní trek ze Zhabeshi do Ušguli. Celý včerejšek jsme s přítelkyní vymýšleli, jak to udělat, a zda má smysl se tam vůbec trmácet, když předpověď nevypadá vůbec slibně (déšť, zima, místy sněžení). Rozmýšleli jsme různé alternativy - zůstat v Tbilisi a výletovat na východ země (kde má taky ale pršet), chodit ve Svanetií jen na jednodenní treky podle počasí, změnit destinaci a místo Svanetie jet do bližší Stepancmindy pod horu Kazbek...? Rozhodli jsme, že zrušíme booklé ubytka, abychom měli manévrovací prostor, a prubnem to. Kdyby se do Ušguli dostat nešlo, vrátíme se zpět do Zhabeshi k autu.

Vstáváme už v 5.30, abychom stihli první ranní bus z náměstí Svobody na letiště v Tbilisi, kde máme rezervované auto. Jsem rád, že jsme se nerozhodli vstávat později a nedojeli do půjčovny se zpožděním, protože máme domluvené vyzvednutí na 6.30 a už v 6.35 mě zástupce půjčovny urguje, kde jako jsme :D. Naštěstí však počká a my můžeme vyrazit. Od společnosti Budget dostáváme vozidlo Hyundai Accent v automatu.. spolehlivé po celou dobu pobytu. „Zaplať pánbůh za automat, který mi bude velkým pomocníkem ve zdejším provozu,“ říkám si :D.

Máme před sebou celodenní cestu, přesto si to zpříjemňujeme a děláme zastávky, první z nich je u Chronicles of Georgia. "Gruzínský Stonehenge" na předměstí Tbilisi vzdává hold imperiální minulosti země, literárním úspěchům a roli křesťanství. Toto oblíbené turistické místo máme díky brzkým ranním hodinám zcela pro sebe. Projdeme si jej okolo a musíme jet dál. Nyní přichází křest ohněm - projet městem v ranní špičce :D. Žádné pruhy, zipování, pouštění a jiné zvyklosti z Evropy tady neplatí a auta mezi sebou proplouvají jak lodě. Nicméně podaří se, z města se vymotáme a valíme po dálnici směr západ.

Po asi 2 hodinách z dálnice zajíždíme k vápencovému útesu do obce Katskhi. Toto místo na mě při plánování výletu vyskočilo mezi prvními. Na obrázcích z dronů skalní stěna vypadá s okolní krajinou moc hezky, po příjezdu sem jsem ale rozčarovaný. Pěkně to vypadá jen z dálky v kontrastu s okolní přírodou, zblízka to stojí "za prd". Kousek se projdeme a pokračujeme v cestě. Najeli jsme takto zbytečně bezmála 50 km, které nás, jak se ukáže, vyjdou draho...

Chronicles of Georgia

40 m vysoký vápencový sloup "trčí" do okolní krajiny

pod útesem se nachází také malá kaple..

Cesta pomalu plyne dál, zastavujeme ještě v supermarketu nabrat zásoby do hor a na rychlý oběd. U města Samtredia končí dálnice a pro mě tím začíná boj s trpělivostí v místním provozu. Přijde mi, že jedeme pořád v obci a že tady neexistují běžné vesnice jako u nás.. lidé prostě bydlí kolem cesty. Místní se u toho předjíždí jak zběsilí, po silnici se motá dobytek a toulaví psi, a místy je to fakt "o hubu". Jsem nervózní, abych nebezpečnou horskou silnici Džvari-Mestia neprojížděl za tmy. Kousek před městem Zugdidi mě už dlouho brzdí dva kamiony a já konečně nacházím místo, kde je bezpečně předjet, což se mi podaří. O pár momentů později zahlédnu ve zpětných zrcátkách na mě nalepené policejní vozidlo s modrými blikajícími majáky a říkám si: „A sakra, co jsem provedl?“ Zastavuju. Z auta vystupuje totálně rozzuřený policista a chce po mě doklady, které mu předložím, a on začne moje iniciály diktovat někomu do telefonu. On neumí anglicky, já zase rusky, takže mě spojí s anglicky mluvící paní na centrále a ta mi vše krkolomně vysvětlí: „Dvojité předjetí přes plnou čáru - mínus 30 bodů ve zdejším bodovém systému (v součtu za mínus 100 vám seberou papíry) a pokuta 200 GEL,“ říká. Dobré no :D... Nijak se nedohaduju a pokutu přijímám. Situaci zhorším v momentě, kdy v dobré vůli přinesu policistovi 200 GEL v hotovosti, abych flastra zaplatil. Ten si ale usmyslí, že jde o úplatek a rázně mě okřikne :D. Paní na telefonu mi pak ještě vysvětlí, že pokutu musím zaplatit v některé z bank do 30 dnů. Cítím trošku nespravedlnost, plná čára je tady prakticky všude a na rozdíl od místních jsem předjížděl bezpečně na přehledném úseku mimo baráky. Křivdu umocní ještě fakt, že v průběhu cesty do Džvari potkáváme nespočet místňáků předjíždějících přes plnou i před zraky nic neřešících policejních hlídek, kterých je v Gruzií opravdu spoustu.

Cesta plyne dál a kolem páté odpolední vjíždíme do hor, kde nás čeká onen obávaný 112 km dlouhý úsek. Silnice je ale v lepším stavu, než jsem očekával a jede se celkem fajn. Letos tady pravděpodobně na nejhorších úsecích vyasfaltovali kus nové vozovky, která nás ve finále zrychlí o více než dvacet minut. Okolo půl osmé večer zastavujeme v Mestií nakoupit ještě nějaké zásoby a vybrat peníze. Pak se konečně přesunujeme do o půl hodiny dále vzdáleného Zhabeshi, kde máme rezervovaný nocleh, ve kterém nás překvapí dvanáctiletý syn paní domácí hovořící plynulou angličtinou. Dnes jsem najel se všemi zajížďkami přes 560 km a jsem úplně vyšťavený. Domluvíme si s domácíma snídani za 25 GEL, pojíme nakoupené čínské polévky a jdeme na kutě.

jedno z prvních panoramat po cestě do Mestie

Den 4. - hike do Adishi

Ještě před budíkem nás probouzí prudký liják. Podle předpovědi, kterou jsem kontroloval včera večer nemá ráno vůbec pršet a začít by mělo až kolem jedenácté dopo. Hodinu však leje jako z konve, pak naštěstí přestane. Vyhlídka počasí na dobu, kterou máme v plánu strávit v horách, nevypadá vůbec přívětivě. Navíc přítelkyně hlásí problém s bolestí v krku a nevolností, takže nevím, jak s dalšími dny naložit.

Plán na dnešní den je takový: Přejdeme do vesnice Adishi, která je v jedné třetině/polovině cesty do Ušguli. Počasí by mělo snad nějak obstát. Půjdeme jen něco přes 10 km (převýšení: 850 m do kopce, 410 m z kopce) a očekávám, že bychom kolem druhé až třetí odpoledne mohli dorazit. Co se týče následujících dní v horách, uvidíme... Máme jeden "manévrovací den" k dobru, který využijeme v závislosti na počasí či zdravotním stavu. „Kdyby nebylo možné z Adishi pokračovat dál, stačí se vrátit 10 km zpátky k autu,“ říkáme si.

Paní domácí nám připravuje výbornou snídani, ze které načerpáme energií na celý dnešní hike. Přestalo pršet, ale hory si drží oblačnost a žádná panoramata prozatím nemáme. Sbalíme si jídlo, vodu a oblečení na další 3 dny a vyrážíme vstříc Adishi. Auto po domluvě můžeme zanechat na pozemku domácích.

100 % bio raňajky

náš guesthouse v Zhabeshi

První kilometry jsou náročné. Stezka, která jde sotva vidět vede do prudkého krpálu. Úhel stoupání se následně sníží, jakmile dosáhneme lanovky skiareálu Tetnuldi. Viditelnost je nic moc, ale neprší a to je hlavní. Jsme v necelé půlce treku a odtud už vede do vesnice jen pozvolné klesání. Celou cestu nás s vidinou úplatku v podobě jídla doprovází mladá přátelská fena, která nás zavede doslova až na ubytko. Kousek před Adishi se nám, i přes předpověď ukazující srážky, začínají odhalovat výhledy na okolní vršky a do vesnice dokonce vcházíme po suchu.

na začátku treku nám počasí nepřeje..

..postupem času se ale "v rozporu" s předpovědí začínají oblaka trhat..

..a na závěr už jde i celkem vidět

náš "guide"

vesnice Adishi

výhled z pokoje

Přítelkyni není dobře a dnešní výšlap jí ještě přitížil. Je kolem druhé odpoledne. Ubytujeme se u místních a dnes už nikam nepůjdeme a budeme se zotavovat. Na zdejší poměry máme pěkný dvoulůžkový pokoj s velkým topením, které je v tomto ročním období, kdy se teploty v noci pohybují kolem nuly, velký luxus. WC, koupelnu a společenskou místnost máme sdílenou s mladým izraelským párem, se kterým i povečeříme (35 GEL na osobu) a poté se nám s nimi po dlouhém vysvětlování pravidel podaří zahrát pár partiček prší :D.

Na zítra hlásí déšť po celou dobu a o den později by měly být srážky méně intenzivnější. Přítelkyně má navíc večer horečku, tak se rozhodneme za této situace dál nepokračovat a využít onen zmiňovaný "manévrovací den". Zůstaneme v Adishi a uvidíme, jak se situace vyvrbí zítra.

Den 5. - odpočinek

Dnes odpočíváme. Přítelkyně má dopoledne stále horečku a její stav se moc nezlepšuje. Venku je škaredě a celé dopoledne proležíme. Na dnešní noc je naše současná dvoulůžková ložnice bohužel obsazená. Hospodyně nám nabízí za vyšší cenu čtyřlůžko, ale máme s sebou omezený rozpočet hotovosti, rozhodujeme se proto stěhovat do levnější varianty.

sprcha v našem prvním ubytku v Adishi je luxusní :D

indukčka jako topení pro celou světnici docela funguje...:D

Kolem poledne se rozloučíme a jdeme se ubytovat doslova k sousedům :D. Tam dostáváme "low-cost pokoj", kde je jen postel a rozbité netěsnící okno. Zima je tady větší jak venku a topení nikde. Tlučeme se do hlavy, proč jsme nezůstali v předchozím ubytku.. bylo reálně o stovku na hlavu dražší a komfort byl na jiné úrovni. To nejdůležitější, co hlavně mé přítelkyni za této situace schází, je teplo. Po vysvětlení situace se mi naštěstí od domácích podaří vyškemrat alespoň malý přímotop, který ale pomáhá a v pokoji je malinko tepleji.

low-cost pokoj pro druhou noc v Adishi

společenský prostor "našeho" druhého ubytka v Adishi

Později odpoledne se začíná vyjasňovat a před večeří se vydáváme na krátkou procházku po vesnici. Zjišťujeme, že se v Adishi nachází i mini market se vším možným, takže pokud si připlatíte, nemusíte s sebou tahat zásoby na celou štaci do Ušguli. Ves je polorozpadlá a nachází se tady spoustu opuštěných domů. Většina obyvatel odsud odešla a v současnosti vesnice přežívá v podstatě jenom díky turismu.

typická "ulice" v Adishi...

vesnice je polozbořená a přežívá jen díky turismu

na večer se nám udělalo hezké počasí

S ostatními hosty guesthousu povečeříme a chvíli poklábosíme. Navečer mi přítelkyně oznamuje dobrou zprávu - ulevilo se jí a věří, že bude zítra moct pokračovat dále. Ztratit další den v Adishi si už nemůžeme dovolit, ale finální verdikt (návrat k autu/pokračování cesty) rozsekneme až ráno. Zítřek má být skrz předpověď počasí nejlepším dnem na minimálně týden dopředu. Do třetí hodiny odpoledne má pršet, poté se má trošku vyčasit.

dnešní véča

Den 6. - Ušguli

Přítelkyni den volna nakonec značně pomohl a chce dnes pokračovat dále. Na dopoledne jsou hlášeny přeháňky, odpoledne pršet už nemá a od tří má dokonce vylézt sluníčko. Vstáváme brzy, abychom s východem slunce vyšli. Je kolem půl osmé. Ostatní ještě snídají a my vyrážíme. Máme velmi ambiciózní plán - překonat dva těžké průsmyky a do setmění dojít do Ušguli (celková trasa vychází na necelých 22 km a převýšení 1 400 m). Předpověď se zatím nenaplňuje, je krásné podzimní ráno a zbarvené listí okolních stromů nám září na cestu.

Začátek trasy je pohodová procházka údolím. Na zhruba pátém kilometru cesty však přichází velká očekávaná překážka - brod řeky. Z dálky si říkám: „Vypadá to, že to bude na pohodu, očekával jsem to horší.“ Zblízka se však proud jeví docela silně a chvíli hledáme optimální místo, kudy by to šlo přebrodit. Sundáváme boty a jdeme na věc. Voda pochází z kousek vzdáleného ledovce Adishi a řeknu vám, že jsem ledovější vodu nikdy nezažil :D. Jdu první. Každý krok bolí a navíc postupně přestávám cítit chodidla, což je díky členitému terénu a proudu řeky velmi nebezpečné. Veprostřed naštěstí čouhá kámen, na který vylezu, abych nohám trochu ulevil a raději počkal na přítelkyni. Poté s obtížemi přecházíme na druhý břeh. V létě, kdy tudy proudí větší množství turistů, nebo když je proud říčky rozvodněný, zde údajně stojí místní s koňmi, kteří vás za úplatu asi 30 GEL převezou na druhou stranu. Rozhodnete-li se jít po vlastních, vodní tok nepodceňte a pečlivě přemýšlejte o každém kroku. My jsme průtok měli na první pohled slabý, přesto jsem na druhé straně vůbec necítil chodidla a zadýchaný jsem byl jak po 200 m sprintu. Doporučuju si taky obstarat nějaký pevný klacek, který vám pomůže se stabilitou.

začátek cesty vedl po rovince (v pozadí Adishi)

brod řeky

Po přebrodění řeky následuje první, technicky jednodušší, výstup. S rostoucí nadmořskou výškou se do provozní teploty dostávají naše promrzlé čapule a také se otevírají překrásná panoramata na ledovec a za ním stojící pětitisícovky včetně majestátního horského masivu Šchara, kterému dominuje stejnojmenná nejvyšší hora Gruzie (5 193 m. n. m.). Se zastávkami na focení i na malý snack stojíme po asi hodině a půl na vrcholu průsmyku Čchunderi (2 722 m. n. m.). Při pohledu do údolí pod námi a na průsmyk, který nás ještě čeká, chceme-li dnes dojít až do Ušguli, mě zamrazí. Stěna naproti je obrovská a z dálky z ní cítím respekt. Vrcholky kolem jsou navíc zasněžené a nad nimi se honí srážkové mraky.

Svanetie se oproti zbytku Gruzie začíná zbarvovat do podzimního kabátu už na konci září..

ledovec Adishi a napravo od něj masív Šchara

hřeben lemující údolí, kterým jsme procházeli - v dálce je viditelná vesnice Adishi..

průsmyk Čchunderi (2 722 m. n. m.)

"mrazivý" pohled na průsmyk, který nás ještě dnes čeká

Sestupujeme do údolí a dostáváme se na rozcestí. Rovně přes řeku (na východ) vede trasa přes onen zmiňovaný respekt budící průsmyk do Ušguli. Doprava bychom jihozápadním směrem došli do vesnice Iprari. Všichni turisté, se kterými jsem se dal do řeči, si mezi Adishi a Ušguli dělají zastávku s noclehem právě v Iprari a do Ušguli putují jinou cestou další den. Jakmile jsem se před nimi zmínil, že hodláme tento úsek přejít za den, nevěřícně se na mě podívali a odvětili jen: „How?“ Zajímavé taky je, že na tento směr neukazuje žádné turistické značení, trasu vidím jen v mapy.cz :D... Váháme. Počasí však překvapivě drží, přítelkyně se cítí dobře a je rozhodnutá pokračovat podle plánu. Říkáme si, že kdyby to nešlo, můžeme sejít a za pár hodin jsme v Iprari... Máme dobrý čas.

Jdeme na to! Přecházíme další říčku, přes kterou vede, díky bohu.. :D, mostek. Cesta je velmi úzká a kousek za mostem nás zavede do hustého porostu, kterým není možné prolézt. „Co teď? Podle polohy v mapě se nacházíme na stezce.“ Vegetace je však všemi směry neprostupná a my se rozhodneme k návratu. Po pár metrech přítelkyně za keřem něco zahlédne: „Pojďme to zkusit ještě tudy.“ A skutečně, cesta tudma pokračuje dále k průsmyku. Začátek stoupání je pozvolný. Nikdo tu není, je hezky a užíváme si vysokohorskou atmosféru. Idylka ale končí po zhruba dvou kilometrech. Následuje těžké stoupání, které navíc vede po málo vyšlapané cestičce, takže se místy doslova prodíráme ve všemožném křoví. Máme dostatek elánu a s každým výškovým metrem se více než únava zvětšuje naše odhodlání. Ke konci už je sklon svahu tak strmý, že jsme nuceni jít místy po čtyřech. Po asi dvou a půl hodinách jsme nahoře. Nepopsatelný pocit... Navzdory pochybám ohledně počasí, zdravotního stavu a nevěřícnosti ostatních stojíme na sedle Lagem Pass (2 990 m. n. m.). Kolem nás jsou jen hory a široko daleko nikdo, všichni pokračovali do Iprari. Jsme šťastní a jeden na druhého pyšní. Panuje totální bezvětří. Kocháme se výhledem na okolí, pořizujeme mnoho fotografií a po hodinové přestávce zahajujeme sestup. Jsou už čtyři hodiny odpoledne a čeká nás ještě dlouhé - 7 km dlouhé klesání do Ušguli.

mostek přes říčku kousek za rozcestím

cestou se nám ukazovaly stále nová panoramata

průsmyk a hřeben Lagem Pass (2 990 m. n. m.)

Pohled "zpět" přes údolí na Čchunderi Pass, který jsme zdolali dopoledne

Sestup jde poměrně rychle, ale je prudký a tím i dost náročný a protivný.. kolena dostávají zabrat. Zanedlouho z výšky spatřujeme první známky civilizace - šotolinovou cestu, na kterou se pár km před Ušguli napojíme a ta nás dovede až do vsi. S příchodem sem jsem docela v šoku, na jaké úrovni vesnice je. Z bývalé chudé osady je nyní velké turistické centrum, kde kvete výstavba hotelů a jiné infrastruktury.. dokonce se zde nachází i kino :D. Jsme tady! Vesnice je rozlehlá a se zastávkou na "vítězný drink" dorážíme k "hlavní" - UNESCO části - až se západem slunce (kolem sedmé večer). Přemýšlíme co dál. Zítra ze Svanetie odjíždíme a zvažujeme, kde strávíme dnešní noc. Nakonec se rozhodneme odtud odjet zpátky k našemu autu a přenocovat v Mestií, což je pro nás strategicky výhodnější než se přepravovat ráno. U restaurace "Enguri Tower" nalézáme taxikáře, který nás za 100 GEL přepravuje do Zhabeshi k autu. Od letošního roku vede z Mestie do Ušguli zpevněná silnice, což mě velmi překvapilo a do doby, než jsme vyjeli taxíkem jsem o tom nevěděl. To jen potvrzuje fakt, že se z vesnice stává významné centrum gruzínského Kavkazu a do pár let rovněž podlehne masové turistice.

začátek klesání - cestička vedoucí z průsmyku Lagem do Ušguli

masív Šchara vč. nejvyšší hory Gruzie (5 193 m. n. m.)

místo, odkud na konci údolí poprvé spatříme věže Ušguli

výhled na Šcharu z horního konce Ušguli

Ušguli

Ušguli - UNESCO

Okolo půl desáté večer jsme na ubytování v Mestií. Před spaním ještě vstřebávám intenzivní zážitky předešlých dní. Prognózy počasí před počátkem našeho treku opravdu nebyly dobré a trošku jsem pochyboval, zda sem má vůbec cenu jet. Nakonec jsme se suchými botami prošli celou trasu a dokonce bylo hezky! „Risk je zisk,“ říkám si... Na závěr této kapitoly je ale nejdůležitější smeknout mé drahé polovičce, která i přes svou nevyhovující zdravotní situaci vše dokázala ujít a nevzdala se.

Naše trasa (Zhabeshi - Adishi - Ušguli): https://mapy.com/s/povusacate

Den 7. - na návštěvě

u babushky

Vstáváme později a dopoledne se nikam neženeme. Venku leje jako z konve, teplota se pohybuje kolem nuly a ve vyšších polohách dokonce sněží. Radujeme se, jak nám to krásně vyšlo a že zrovna dnes nemusíme brodit tu ledovou řeku :D... Po odhlášení z guesthousu se jdeme kousek projít do Mestie. Město je skutečné centrum Svanetie a najdete tady vše, co potřebujete (včetně banky, kam mířím zacálovat svoji pokutu..:D). Nakoupíme pár suvenýrů, nakrmíme toulavé pejsky a kolem poledne Mestií opouštíme. Kvůli vytrvalému dešti mám malé obavy ohledně sjízdnosti některých úseků, které nás na trase čekají. Všechno jde ale bez problému a po přibližně dvou a půl hodinách jsme z pohoří venku bez deště, který zůstal přisátý na kopce.

Mestia

česká stopa všude..

Míříme do kaňonu Martvili. Z Džvari sem jedeme po všemožných okrskách, které tvoří doslova superobří slalom mezi krávami :D. Cesta jde pomalu, na místě jsme až kolem čtvrté odpoledne. Kaňon je pravděpodobně nejprofláklejší spot v okolí Kutaisi, tudíž bývá často v obležení turistů. Nachází se tady spoustu placených parkovišť, kde se nás místní v oranžových vestách snaží nahnat. Jejich mávání ignorujeme a pokračujeme o kousek dále, kde bez problému zastavujeme u hlavní cesty zdarma. Vstupné do kaňonu stojí 20 GEL. Máme zataženo, což značně ubere na kráse kaňonu, který za slunečného počasí musí nabrat úplně jiný rozměr. Areál je moc hezky upravený, jsou zde vybudované zpevněné stezky, avšak není moc rozlehlý a když to přeženu, zaplatili jsme za půl hodinovou procházku a pár fotek :D.. za nás overrated místo.

kaňon Martvili

Rádi bychom taky navštívili necelou hodinu jízdy od nás vzdálený kaňon Okatse, který zavírá v šest. Jedeme svižnou jízdou a těsně před zavíračkou nás k mému překvapení zastaví značka, která zakazuje dál vjezd vozidlům s pohonem dvou kol. Kaňon se od cedule nachází něco málo přes kilometr, ale pokračovat neriskujeme. Pokud nedisponujete čtyřkolkou, nevadí. Dostanete se sem taxíkem nebo vás někdo zaveze (asi za úplatu) z informačního centra nacházejícího se u hlavní cesty v obci.

Alternativně volíme návštěvu tří stupňové kaskády vodopádů Kinchkha, která se vyskytuje chvilku jízdy severně od kaňonu. Přijíždíme na prázdné parkoviště za bránu a vyčkávám, kdy nás odtud vyhodí, protože je pozdě :D. Otevírací doba zde také končí oficiálně v šest, ale dovnitř nás, znovu za 20 GEL, vpouští i o trošku později. Nejvyšší z vodopádů měří úctyhodných 70 m, ale průtok vody je minimální. Nejvíce se mi líbí poslední a druhý největší vodopád, od něhož se taktéž naskytuje krásný výhled do údolí. Oproti Martvili se nám tady líbí více. Oblast je o poznání komornější a krom kaňonu a vodopádů nabízí také jeskyně a velké množství stezek a hiků do okolních lesů.

nejvyšší z vodopádů

druhý nejvyšší vodopád

V blízké vzdálenosti od vodopádu máme rezervované ubytko. V přepočtu za cca 100 Kč na osobu za noc znovu spíme u místních a připadáme si jako u babičky na prázdninách. Paní hostitelka nás ubytuje v pokojíčku s všemožnými obrazy, kde se na postel sotva vejde jeden z nás. Starší pár domácích má vlastní hospodářství a dokonce dělá i vlastní víno, které koštujeme v průběhu bohaté večeře. Máme štěstí, že jsme dnes jediní hosté, protože sprcha a toaleta se nachází o patro výš než je náš pokoj v jiné cimře, která je naštěstí prázdná a nemusíme se nikoho dovolovat :D.

balkon našeho "pokojíčku"

vinný sklípek domácích

Den 8. - přejezd na pobřeží

Probouzíme se do sychravého a chladného rána. Po venku se moc chodit nedá.. vytrvale prší a viditelnost je nízká. Místo hiku do zdejších kopců hledáme alternativu a zaujme nás nedaleko se nacházející Prométheova jeskyně, do které zamíříme. Oproti včerejšku se tu placenému parkování vyhnout nelze a tentokrát musíme 5 GEL obětovat :D. Potom nás za 23 GEL ve velké organizované skupince vpouští do podzemí, kde nás čeká skoro dvou kilometrová procházka. Místo nás překvapuje. Ač jsem sem prvotně jet vůbec nechtěl, bylo to za mě nejlépe utracené vstupné za celou dobu naší expedice. Jeskyně je nádherná, nachází se tady mnoho obrovských síní obklopených různými tvary stalaktitů a stalagmitů. Velmi oceňuji výbornou práci se světlem a hudbou, díky které v nás návštěva zanechala působivý dojem.

Prométheova jeskyně

Po zhruba hodinové prohlídce pokračujeme dále a přesunujeme se na jih k pobřeží Černého moře. Dost prší, ale cesta jde plynule a kolem třetí odpo přijíždíme do letoviska Kvariati ležícího až na hranici z Tureckem. Na 3 noci zde máme zabookovanou chatu přímo na pláži a na následující dny máme naordinovaný odpočinek a volnější režim než obvykle.. škoda jen, že to počasí na koupání tolik není. Z chatky jsme trochu rozčarovaní, protože z fotek vypadala o dost lépe a na gruzínské poměry je docela drahá. Nicméně má pračku, což je pro nás tyto dny hlavní, tak aspoň že tak :D. Dnes už nikam nejdeme a užíváme si pohodičky.

výhled z naší ložnice

V Kvariati se údajně nachází jedna z nejhezčích pláží v Gruzií. Pravda, s okolními zelenými kopci a v nich zaříznutými domečky si připadáme trošku jako na Tenerife :D, ale zase taková hitparáda to není. Pláž je oblázková a sama o sobě čistá a udržovaná, ale její okolí na mě působí negativním dojmem. Jak již bylo uvedeno výše, letovisko se nachází nedaleko tureckých hranic a tudíž tudy prochází i hlavní dopravní tepna spojující obě země. Z tohoto důvodu je tady šílený provoz, spousta kamionů, pofidérních směnáren a mimo pláž hodně bordelu. Navíc tady neexistují chodníky, takže jediná možnost pohybu je po hlavní silnici... Stejně jako v nedalekém Batumi tady ale kvete výstavba nových hotelových komplexů, takže se snad blýská na lepší časy i z pohledu "infrastruktury pro turisty".

Kvariati

pláž Kvariati

pobřeží kolem Batumi je jedno velké staveniště

spousta budov ještě drží sovětský vibe

Den 9. - Batumi a okolí

Ráno trávíme na chatce a na pláži. Po oběde se vydáváme navštívit NP Mtirala, konkrétně jeho asi nejpopulárnější vodopády - Makhuntseti a Mirveti. První z nich je známější a prudí k němu davy turistů. Nachází se tady také spousta restaurací a stánků, ve kterých nakupujeme suvenýry a poprvé ochutnáváme tradiční čurčchelu. Vodopád měří 36 m, od hlavní cesty je vzdálený 5 min chůze a dá se zdarma dostat přímo pod něj. Ve stejnojmenné vesnici se nachází i kamenný most z 10. st. K vodopádu Mirveti se vracíme pár kilometrů zpět směrem k Batumi a oproti prvnímu zmiňovanému není tak dostupný. Po odbočení z hlavní cesty mě navigace vede přes zrezivělý a úzký visutý most/lávku (Mirveti Bridge), přes který se neodvážím přejet, tudíž parkujeme před ním a půjdeme po svých. Nelitujeme. K vodopádu to je to cca dvou kilometrová fajn procházka, která nám ukáže další z mnoha různorodostí Gruzie. Oblast, ve které se nacházíme (Adžárie), patří k vůbec nejvlhčím lokalitám na územích bývalých republik Sovětského svazu a četné srážky zdejší oblast zbarvily do zelena. Území je hornaté a zcela ho pokrývají lesy a různý porost, a v kontrastu s řekou, kterou přecházíme po zmiňovaném mostě, si připadáme jak v Amazonií. Samotný, asi 20 m vysoký, vodopád leží ve stínu známějšího vodopádu Makhuntseti a cestou potkáváme jen pár zvědavců. Jestliže toužíte po autentičnosti, určitě sem zamiřte.

vodopád Makhuntseti

oblast kolem vodopádu Makhuntseti je poměrně turistická..

zdejší mňamka - čurčchela

most Mirveti

typický obrázek přírody kolem Batumi

vodopád Mirveti

Pomalu se blíží večer a my přejíždíme do Batumi. Auto parkujeme, asi zdarma, podélně v ulici někde u Evropského náměstí a vyrážíme na prohlídku města. Z centra jsme oba úplně v šoku. Vše je zde moderní, nablýskané a megalomanské. Po promenádě míříme k sousoší Ali a Nino, u kterého stojíme se západem slunce a spontánně s nadějí lepšího výhledu nasedáme na přilehlé ruské kolo, což se moc nepovede :D. Po promenádě poté putujeme zpátky jižním směrem podél hotelu Marriott až k Zhiuli Shartava Avenue, která je doslova poseta výškovými budovami, které se za tmy předhánějí, která svítí více barevně.. krásné, ale šílené. Je už pozdě večer. Jdeme povečeřet do asi nejvíce futuristického mekáče, ve kterém jsem kdy byl, zastavíme se do obchodu a Boltem se necháváme odvézt zpátky k autu.

Evropské náměstí

Batumi, Ali a Nino

Západ slunce nad černým mořem

město je poseto hotely a futuristickými budovami..

Zhiuli Shartava Avenue

hotel nedaleko Zhiuli Shartava Avenue

Z mého pohledu je Batumi jeden velký bizár... Navíc je stále v rozkvětu a kdo ví, jak to tady bude vypadat za pár let. Něco takového jsem neviděl ani v Dubaji a v hlavě mi naskakuje hodně otázek: Jak je tohle možné? Bývají všechny ty hotely opravdu zaplněné (ubytovací kapacita je obrovská..)? Nepraskne tahle bublina časem a nebude město místo "nové Dubaje" spíše jeden velký urbex?... Těžko říct, výstavba nových resortů je v plném proudu i v okolí města a možná že sem budou časem i české cestovky prodávat all inclusive zájezdy. Zajímavý názor na celou situaci musí mít hlavně místní obyvatelé, kteří se na mrakodrapy se zabudovaným ruským kolem atp. koukají zpoza dvou ulic ze svých polorozpadlých bytovek...

kontrast Batumi v jedné fotce - brutalistická budova, nad kterou vyčnívá stavba budovy nového hotelu

Den 10. - chill-out

Dnešní den je vyloženě odpočinkový a nikam se nechystáme. Užíváme si pohodu, vaříme si a jediné co, tak se jdeme odpoledne projít do zdejší sámošky. Bohužel nám nepřeje počasí. Je oblačno, sluníčko se ukáže zřídka kdy a na celodenní pobyt na pláži to i kvůli teplotě kolem 20 stupňů není. Později odpoledne se nicméně začínají mraky trhat a na rozloučenou se kocháme západem slunce nad Černým mořem, během kterého se do vody odvážíme i vlézt.

rozloučení s Kvariati..

Menší letoviska na pobřeží jako je Kvariati musí být super v létě. V době naší návštěvy (konec září) je tu mrtvo - minimum turistů, zavřené restaurace a menší obchody, a vlastně žádné vyžití. Počasí v této oblasti je celkově proměnlivé a ovlivněné klimatem z hor ve vnitrozemí, proto je třeba počítat s četnými srážkami v porovnání s ostatními evropskými riviérami. Vyloženě za plážováním a krásným mořem bych do Gruzie asi nejel, ale okolí Batumi, vč. národních parků ve vnitrozemí, za několikadenní návštěvu stojí.

Den 11. - návrat do Tbilisi

V den odjezdu z pobřeží se jak naschvál udělalo dobré počasí. Dnes nás čeká poslední celý den v Gruzií a návrat do hlavního města. Balíme si věci, k snídani dojíme zbytek z plata vajec a odjíždíme. Na hlavním tahu mezi Batumi a Kobuleti mě irituje maximální povolená rychlost, která je stanovená na 70 km/h. Silnice je v tomto úseku docela široká a přehledná, a svádí k rychlejší jízdě. Je nutné být ostražitý nejen proto, že jsou na tomto úseku kamery skoro na každém kilometru, a po celou dobu vozovku půlí plná čára, ale také protože Gruzínci místní pravidla, jak je známo, moc nerespektují a překračují rychlost i plnou přímo pod kamerama...:D. Obecně maximální povolené rychlosti a kamerový systém v zemi moc nechápu a nevím, jestli je funkční nebo ne. Na některých místech zdejší regule opravdu nedávají smysl a místní si s tím hlavu nelámou.

naše kancelář

Po nájezdu na dálnici u města Samtredia už jde cesta plynule a jedinou komplikací je místy silný vítr. Po cestě přemýšlíme, kam bychom se ještě mohli stavit. Nabízí se Stalinovo město Gori, skalní město Uplistsikhe a bývalé hlavní město Gruzie - Mccheta. Nakonec volíme poslední dvě jmenované. Uplistsikhe se nachází asi 15 km východně od Gori a jde o jedno z nejstarších osídlených míst Kavkazu. Město obsahuje spoustu vytesaných kostelů, uliček a obytných domů a naskýtá se odtud pěkný výhled na okolní údolí řeky Kura. Jde však o turističtější místo a platí se sem vstupné 20 GEL. Naši návštěvu však hodnotím kladně, přestože nepatřím mezi největší obdivovatele památek tohoto typu. Tento komplex mi i díky výhledu na okolí a celkové kompozici areálu přišel docela fajn.

Uplistsikhe

Jedeme dále. Už je docela pozdě a samotné město Mccheta se rozhodujeme vynechat. Namísto toho zastavujeme u nedalekého kláštera Džvari, který patří k nejvýznamnějším poutním místům Zakavkazska. Samotný kostel nás ničím extra nenadchl. Plusové body si ale získal pěkným výhledem na ono město Mccheta. V přilehlých stáncích nakupujeme poslední suvenýry a musíme pokračovat. Nyní zbývá už jen projet chaotickým provozem v Tbilisi a vrátit auto, což se se zastávkou na pizzu v nákupáku poblíž letiště podaří. Poté se už jen necháváme Boltem dopravit na hotel a jdeme co nejdříve spát ať jsme zítra ready na přelet do Baku.

pohled na bývalé hlavní město - Mccheta

klášter Džvari

Den 12. - fail za failem...

Ráno během chystání se k odjezdu na letiště dostáváme mail od letecké společnosti, že náš let je o hodinu zpožděný. Mohli jsme spát déle, ale nerozrušuje nás to. Raději dopředu objednávám Bolta, který nás na čas vyzvedává a během chvíle jsme na letišti, kde bez problému procházíme kontrolami. Nakonec máme na terminálu spoustu času, chceme si něco koupit v Subway, ale tak přemrštěné ceny za bagetu jsme ještě snad nikde neviděli :D. „To radši budeme hlady,“ říkáme si... Nástup do letadla se protahuje a let nabírá ještě větší zpoždění. Jsme nervózní, protože se současným skluzem máme doletět až po poledni místního času. Dnes je 4. října 2025, den voleb do parlamentu ČR, a nás čeká občanská povinnost - odvolit na ambasádě v Baku, kde musíme být do 14.00.

Letíme s Azerbaijan Airlines. Překvapují nás pohodlné sedačky, televize a dostáváme i malé občerstvení. Ale aby taky ne.. za cca hodinový let jsme zaplatili přes 150 EUR. Zanedlouho přistáváme v Baku a spěcháme, ať jsme co nejdříve za pasovou kontrolou a můžeme si splnit naše povinnosti. Jdu první, ukazuju víza, zodpovím pár otázek a vše jde jak po másle. Překvapuje mě, že se mě celník neptá na mou návštěvu Arménie z před pár let. Procházím a jde na řadu přítelkyně, kterou nakonec vpustí taky. „Super! Teď rychle na Bolta a na ambasádu,“ radujeme se. Ujdeme sotva dva metry a v tom celník, který nás kontroloval vyleze zpoza přepážky a jde se přítelkyně zeptat na datum narození.

letadlo společnosti Azerbaijan Airlines

sváča na palubě

Už před odletem jsme si všimli administrativní chybky ve vízech přítelkyně, kde je uvedeno o rok pozdější datum narození, než je skutečné. Chybu jsem s největší pravděpodobností způsobil já, když jsem doma vyplňoval formuláře. I tak jsem ale zaplatil a vše nám bylo schváleno, přestože jsem posílal i kopií pasů... Naivně jsme doufali, že doslova jednoho čísílka ve vytištěném dokumentu si snad nikdo nevšimne. Všiml. Přítelkyně byla poslána zpátky s tím, že má počkat. Po asi hodině, během které jsme byli rozděleni a během které mi v hlavě nabíhali nejrůznější scénáře (vč. vyhoštění ze země :D) se konečně dostavil nadřízený celníka s tím věc vyřešit. Přítelkyni bylo nařízeno vytvořit si víza nová, super-rychlá, hotová do 5 h za 70 USD. Jakákoliv diskuze o tom, že jde o nedopatření byla marná a celník byl nekompromisní. Celý proces vyplňování jsme museli podstoupit znovu. Na tomto místě se sluší vyzdvihnout výhodu eSIM, kterou jsme měli dopředu nainstalovanou, a bez které bychom nová víza nebyli vůbec schopni vyřídit. Wifi na letišti sice byla, ale stála za prd a přes ní bychom to vyřizovali ještě teď.

Nakonec se nám to podaří a teď nám nezbývá nic než čekat. Vpouští mě zpátky za přítelkyní a zabavují nám oběma pasy. Jsem rozzuřený. Taková blbost... Volby teda nemáme jak stihnout a děláme si srandu, že nemáme nárok kritizovat příští vládu, když jsme nebyli ani volit :D. Připadáme si jak trestanci. Nemůžeme dovnitř ani zpátky a drží nás tu bez vody v uzavřeném prostoru bez oken :D. Čas nakonec docela ubíhá a zpříjemňujeme si ho koukáním na stažené filmy na Netflixu. Po čtvrté uplynulé hodině už jsme jak na trní a zanedlouho konečně obdržím mail s novými vízy. „Hurá!“ Ulevilo se nám. Nyní je už vše správně a můžeme konečně vypadnout ven a do města, kam po bláznivé jízdě Boltem dorážíme asi s 5-6 hodinovým zpožděním.

Taxikář nás vysazuje před hotelem, kde máme rezervaci. Jenže hotel nikde :D... Místní jsou velmi nápomocní a po ukázání kontaktních údajů zkouší na ubytování zavolat. Po krátkém telefonátu nám je řečeno, že hotel více než půl roku už neexistuje.. :D bezva no. Vydáváme se tedy do města a podle bookingu hledáme další dostupné možnosti. Je to neuvěřitelné, ale každý hotel, který je na bookingu vyznačený v mapě, fyzicky na tomtéž místě není. To samé platí i o vyznačených hotelech v mapy.cz.. nic. To se mi ještě nestalo :D. Obejdeme bez nadsázky více než 20 různých ubytování, které jsou zaznačeny v mapě, ale reálně neexistují, a po asi hodině hledání uspějeme. Nacházíme random hotel ve starém městě, který se na platformě booking v mapě nachází asi o tři ulice vedle než v reálu, bizár :D...

uličky starého Baku

Na pokoji necháváme věci a konečně si jdeme alespoň trochu prohlédnout centrum města. Místo pohodového odpoledne vcházíme do ulic až za tmy. První naše kroky směřují k vyhlídkové plošině u Flame Towers, odkud je nádherný výhled na celou promenádu a na samotné věže. Následně pokračujeme do obchodního centra na pobřeží Kaspického moře, kde si po celém dni dopřejeme první jídlo. Na závěr večera se projdeme promenádou podél trati F1 až k místu, kde každý rok bývá v průběhu závodu paddock a cílová rovinka. Formule se tudy proháněly dva týdny zpátky a po celém centru stále stojí tribuny, které se postupně demontují. Při pohlédnutí na šílený provoz ve městě mi připadá neuvěřitelné, že se taková akce tady dokáže uskutečnit.. opravdu kuriozita a kontroverze v jednom.

schody vedoucí na vyhlídku pod Flame Towers

Flame Towers

výhled na záliv podél Baku

Flame Towers z promenády

stopy po nedávné GP Ázebájdžánu byly podél trati stále k vidění..

jedna z mnoha tribun lemujících okruh F1 v Baku

Kousek od paddocku se taky nachází jedna z dominant promenády - futuristický hotel Crescent, což je naše poslední dnešní zastávka. Je už 11 večer a po celém dni, který byl hlavně na hlavu náročný, jsme úplně vyšťavení. Na zpáteční cestu do hotelu objednávám Bolta, ale aby toho nebylo dnes málo, každý řidič nás odmítá (zruší jízdu) a někoho splašit se nám podaří asi až po 45 minutách, během kterých mi byla objednávka zrušena nejméně 7x. „Den blbec fakt,“ říkáme si. Kolem půl jedné dorazíme, naštěstí už bez úhony, na hotel a jdeme rovnou na kutě. Dnešek byl hodně vyčerpávající...

hotel Crescent

Den 13. - podél pobřeží

Na hotelu posnídáme a poté zamíříme na pobočku lokální autopůjčovny Automile Baku, kde si v 9 máme vyzvednout naši káru pro zbytek našeho putování. Doporučení na tuto půjčovnu jsem našel v některém z cestopisů, které jsem pročítal, když jsem plánoval náš výlet a z naší zkušenosti toto doporučení mohu jen potvrdit. Nabízí podporu přes WhatsApp 24/7 a cena vč. pojištění je nižší než u renomovaných autopůjčoven na letišti. Jediná nevýhoda našeho Chevroletu Spark, je nemožnost jakkoliv spárovat naše telefony s rádiem a jelikož s sebou nemáme transmitter, nezbývá nám nic jiného, než poslouchat Azersko-Turecké hitovky v místním rádiu :D.

Vyrážíme. Z provozu v Baku jsem lehce nervózní, ale nakonec se ukáže, že zdejší provoz má už trochu "evropské rysy" a chaotičnost je o něco málo nižší než v Gruzii. První naší zastávkou jsou Gobustánské bahenní sopky, které se nacházejí asi 70 km jižně podél pobřeží od Baku. Ázerbájdžán nabízí největší koncentraci bahenních sopek na světě a právě v okolí Gobustanu jich je nejvíce. Konkrétně sjíždíme z dálnice u města Alat, odkud k vulkánům vede cca 4 km dlouhá nezpevněná cesta. Její stav je katastrofální. Výmoly jsou obrovské a s naším autem je to fakt "o držku". Přemýšlím, jestli to mám riskovat nebo se na to vykašlat, když v tom potkáváme rodinku Američanů s úplně stejnou mašinou. Po krátké diskuzi se hecneme a jdeme do toho společně nehledě na to, že jedna z prvních věcí, na které nás v půjčovně upozorňovali byla: „no off-road“ :D. S velkou opatrností lze projet i s takto malým autem, ale máme kliku, že je sucho a taky že je celý úsek po rovince. K sopkám jezdí taky minibusy, kterýma je možné se na místo svézt pravděpodobně z města Alat. Studené bahno vyvěrající na povrch má prý léčivé účinky. Namažeme si tak lehce tváře a pokračujeme dále.

typická krajina kolem Baku

Gobustánské bahenní sopky

off-road vedoucí k sopkám

Zbytek dne máme pohodový a míříme na ubytování do města Sumqayit. Zde mám znovu trochu obavy o legitimnost booklého noclehu, protože máme rezervovaný byt se třemi hodnoceními na bookingu.com, ale nakonec jde asi o nejlepší ubytko za celou dobu výletu. Jakmile do bytu vejdeme, připadáme si jako bychom se vkradli někomu domů - plná lednička, pračka vč. pracího prášku, sušenky nachystané na stole, otevřené flašky alkoholu.. zkrátka jako kdyby někdo minutu před námi z bytu odešel :D. Chvíli dokonce váháme, zda nejde o sdílený být s hostitelem, ale nikoliv, vše máme pro sebe a dokonce můžeme cokoliv použít dle libosti. 600 Kč v přepočtu za noc za toto ubytování je velká paráda..

dnešní ubytko..

jedno z mnoha sídlišť v Sumqayit

Město Sumqayit je po Baku sice druhé největší město země, ale k vidění tady toho moc není. V podvečer si akorát projdeme kousek promenády, očvácháme nohy v Kaspickém moři a uděláme si hezký večer u 315. Derby pražských "S" :D.

muzeum, Sumqayit

pobřeží Kaspického moře

Den 14. - ázerbájdžánský Kavkaz

Po snídani se z našeho luxusního bejváku vydáváme objevit krásy i ázerbájdžánské části Kavkazu. Nejdříve zastavujeme u Candy Cane Mounitains nacházejících se doslova uprostřed ničeho. Z dálnice je to sice 30 km zajížďka, ale místo vypadá jako někde v Americe a jeho návštěvu doporučujeme. Vyprahlé břidlicové kopce jsou zbarveny do oranžové, červené a žluté barvy a na oko působí impozantně. Cesta dál podél pobřeží na sever je nudná, monotónní, pořád po rovince. Pokud míříte na sever směrem na Qubu, využijte v mapy.cz oranžově značenou komunikaci Baku-Quba, která je stejně jako rovnoběžně vedoucí dálnice M1 čtyřproudová (max. rychlost 90 km/h), ale na rozdíl od ní je zdarma a kvalita ujde. Z měsíční krajiny vyčnívá jen vrchol Beshbarmag - posvátná hora Azerů s výhledem na Kaspické moře. Na severu země se okolí postupně mění v zelenou krajinu.

náš Ševík u Candy Cane Mountains

Candy Cane Mountains

Vydáváme se na návštěvu města Quba, které je bránou a posledním větším městem před hřebeny Kavkazu. K vidění je tu mešita a židovské město, ale nic extra... Jdeme alespoň vyzkoušet zdejší kuchyni do jednoho z bister u mešity a za pár korun dostáváme královské pohoštění. Poté vysvětlíme nevěřícímu majiteli restaurace, že Československo už více než 30 let neexistuje, natankujeme, nakoupíme poslední zásoby a můžeme jet vstříc dalšímu dobrodružství.

náměstí Quba

mešita Quba

dnešní oběd

Oproti minulému týdnu hlásí předpověď na následující dny jasno a teplé počasí, čehož se nemůžeme dočkat. Začátek tak však nevypadá, z Quby si s sebou vezeme mlhu, která se ale s nastoupáním pár set výškových metrů rozplyne a majestátní vrcholky se ukážou v plné své kráse. Cesta plyne bez problému. Míříme do vesnice Xinaliq, kde z Quby vede zpevněná asfaltka. Některé úseky jsou sice rozbitější a nebezpečnější, ale není to nic, co by nešlo i s malým autem zvládnout a panoramatické výhledy jsou k tomu samozřejmostí. Problém přichází až ve vesnici, když se potřebujeme dostat ke guesthousu. Z hlavní sem vede nezpevněná rozbitá cesta přes prudký svah. Dolů problém nebude, ale dostat se zpátky bude složitější. Po konzultaci s hostitelem nakonec k ubytování sjedu, ale už teď přemýšlím, jak to půjde vyjet zpátky...:D.

cesta Quba-Xinaliq

panoramata po cestě do vesnice Xinaliq

jedna z mnoha překážek..

panoramata po cestě do vesnice Xinaliq

Na večer se jdeme po vsi kousek projít. Xinaliq je považován za nejautentičtější vesnici ázerbájdžánského Kavkazu a také se jedná o nejvýše položené trvale osídlené místo v zemi (2 300 m). Starousedlíci dokonce mluví dodnes jazykem, kterým se nikde jinde ve světě nehovoří, jen tady. Ve městě je dokonce škola, obchod i muzeum a pomalu tady začíná kvést i turistický ruch. Náš hostitel je archeolog a mluví plynule anglicky. Večer jsme pozváni na čaj, kde nám o vesnici a její bohaté historií spojené s hedvábnou stezkou odvypráví mnoho dalších zajímavostí. S Izzatem (našim hostitelem) probereme všechno možné - od rodiny přes sport až po náboženství a politiku. Dozvídáme se informace, které bychom jinak neměli kde nabít, za což jsme vděční. Na závěr večera nám Izzat řekne tipy a místa, kam se v okolí vydat (turistických stezek tu moc není) a jdeme spát.

večerní procházka Xinaliqem

Den 15. - Xinaliq a okolí

Ráno jdeme na snídani k domácím. Izzat už je v práci, takže roli hostitele přebírá jeho otec, který je vzhledově i chováním velmi podobný dědovi z filmu "Jak dostat tatínka do polepšovny" :D. Anglicky však bohužel nehovoří, tak se naše konverzace opírá o překladač a základy ruštiny, které ovládá má přítelkyně. Přes jazykovou bariéru se ale společně zasmějeme a dovídáme se spoustu zajímavých věcí a faktů o zdejším životě. Na snídani přicházejí taky další hosté - dva polští geologové - se kterýma česko-polsky rozebíráme dnešní plány. Poláci jsou ambiciózní a chtěli by vyrazit sami na velmi náročný hike na vrcholek Xınalıq Dağı měřící 3 713 m. n. m. Zprvu mi to připadá jako bláznovství, protože se jedná o 12 km extrémního stoupáku, ale nakonec si říkám: „Proč ne? Můžeme to kdykoliv otočit.“ Přítelkyně je rovněž odhodlaná, tak si sbalíme vše potřebné vyrážíme. Sotva ujdeme 500 metrů a potkáváme vracející se "naše" Poláky, kteří šli napřed. Sdělují nám, že jim v cestě stála řeka, kterou nebylo možné přebrodit a přes kterou na ně štěkal pastevecký pes. Rozhodli se to vzdát a teď se vydávají do hor západním směrem k ruské hranici. Nebudeme pokoušet štěstí a plány měníme taky. Na ubytování vyhazujeme přebytečné věci a vydáváme se do vesničky Qalayxudat.

náš guesthouse, v pozadí vrcholek Xınalıq Dağı (3 713 m. n. m.)

Samotná cesta sem je nenáročná. Jde se víceméně po rovině a jediné prudší stoupání je už na začátku ve vesnici (jdete-li zespod). Kousek za vsí na nás volá osamocený španělský turista. Má strach z pasteveckých psů a slušně se zeptá, zda by nemohl jít s námi, ať je nás kdyžtak víc :D... Souhlasíme. Na Izzatovo doporučení se krátce po setkání ze stezky odkloňujeme a míříme pod severní skalnaté hřebeny do vyšší nadmořské výšky. Cestou doháníme další (jinou) skupinku Poláků, která je na psy dokonce vybavena holí pro případ nouze. „A sakra. Asi bychom to neměli podceňovat,“ říkáme si :D. Až pod skály nakonec nejdeme, zkratkou se vracíme zpátky na stezku do vesnice Qalayxudat. Cestou velkým obloukem obcházíme dvě stáda ovcí.. pejsci si nás nevšímají, super! :D. Jsme rádi, že jsme dali na Izzatovu radu a vylezli alespoň kousek mimo oficiální turistické značení, výhledy jsou velkolepé... Zdejší část Kavkazu je jiná v porovnání s tím, co jsme měli možnost vidět v Gruzií. Neroste tu téměř žádná vegetace, hory jsou holé a pokryté pouze nějakým travnatým porostem.

Xinaliq

severní vrcholky nad vesnicí Xinaliq

výhled do údolí a na vesnici Xinaliq

Cesta po značené stezce do vesnice není tak atraktivní, jak jsme dopředu čekali. Panoramata jsou sice skvostná, ale jdeme v podstatě po udržované šotolinové komunikaci. Celou dobu proklábosíme s našim španělským kamarádem. Ernesto je starší príma chlapík, který procestoval více než 90 světových zemí a za poslechu jeho cestovatelských historek nám cesta utíká jako voda. Po třetí odpolední dorážíme do Qalayxudat a protože se nám ani jednomu nechce stejnou cestou zpátky, Ernesto usmlouvá za 15 AZN odvoz do Xinaliqu. Vesnici jsme sice téměř vůbec neprozkoumali, protože aktivní Ernesto úspěšně sehnal odvoz už v prvním baráku.. :D, ale žádná turistická restaurace ani místo, kde bychom si mohli dát třeba čaj, tady stejně není.

tohle neomrzí.. cesta do Qalayxudat

vesnice Qalayxudat

Po příjezdu do Xinaliqu nás přepadá únava. S Ernestem se rozloučíme a míříme na ubytko, kde máme lehárko. Užíváme si poslední večer v hloubi Kavkazu a vydáváme se znovu k hostitelům na večeři. Izzat opět chybí o zábavu večera se stará opět "děda". Přítomni jsou i Poláci, kteří vytáhnou azerský koňak, se kterým už začíná být hodně veselo :D. Vypráví nám o jejich dnešní túře a střetu s ázerbájdžánskou armádou. Jak jsem psal na počátku této kapitoly, naši přátelé se vydali na západ, směrem k ruské hranici. Tato hranice je ale přísně kontrolovaná vojáky a drony obou států, což oni ale nevěděli. Azerští vojáci si je brzo našli a přinutili je smazat veškeré fotografie, přestože z většiny obsahovaly jen šutry (pánové jsou geologové :D). Naštěstí se do větších problému nedostali a vojáci je poslali zpátky.

výhled z pokoje

Večer si náramně užíváme. Poláci se rovněž vracejí zítra do Baku a nabídneme jim odvoz, čímž samozřejmě nepohrdnou. Kolem půlnoci se vracíme na ubykaci a plní dojmů z dnešního večera jdeme spát.

Naše dnešní trasa: https://mapy.com/s/kecanepese

Den 16. - návrat do Baku

Po snídani si sbalíme věci, rozloučíme se s domácíma a můžeme vyrazit. Nyní přichází ta nejtěžší část - vyjet od guesthousu zpátky na hlavní přes onu zmiňovanou cestu. Nejdříve si jdu kopec projít pěšky, odhazuju kameny a hledám si nejvhodnější stopu. Poté nasedám do auta a jde se na věc. Poláci s přítelkyní čekají nahoře a zespod tomu dozoruje "děda" s manželkou i Izzatem - hotové divadlo :D. Napoprvé i napodruhé mi auto hrabe, podvozkem dře o podložku, ale nahoru se mu nechce. Vysedám a jdu znova odházet pár šutrů z cesty, protože mám strach i o pneumatiky - jsou teňučké a spíš než osobáku v tomto terénu by seděly autu na dálkové ovládání :D. Do třetice všeho dobrého to klapne. Do kopce se trochu více rozjedu a náš Ševík se nahoru s obtížemi vyhrabe. „Fuuu,“ oddychnu si. Nikdy v životě jsem necítil spojku auta smrdět tak jako dnes, ale vše je funkční a my tak můžeme pokračovat :D.

Auto mám nacpané k prasknutí a jsme opravdu těžcí. Z kopce jedu s velkou opatrností, jelikož mám obavy o brzdy (některé úseky jsou hodně prudké). Kousek po vyjetí nám cestu na chvíli zatarasí stádo ovcí, které hlídá pět obrovských hundů cenících zuby tak, že nás div nesežerou všecky 4 včetně auta. Cesta jinak plyne v pohodové atmosféře jako voda a za pár hodin jsme před Baku. Přemýšlíme, zda ještě nenavštívit hořící horu Yanar Dağ, ale k místu je to zajížďka a s ohledem na provoz kolem hlavního města záležitost na několik hodin, což nám nestojí za to. V Baku nám už jen zbývá umýt auto a následně se přes šílený provoz dostat bez úhony zpátky do půjčovny, což se nám podaří.

silnice do Quby vede soutěskou horské říčky

na pobřeží ještě léto, ale hory už zářily podzimními barvami

K cestě do centra se rozhodneme použít metro, kde jízdenka stojí pár šupů. V jeho útrobách se taky loučíme s našimi polskými kolegy, kteří vysedají o pár stanic dříve, zatímco my se míříme ubytovat na hotel do starého města. Dneska naštěstí žádný problém nemáme a hotel, který máme v Baku rezervovaný normálně existuje :D. V odpoledních hodinách se krom pochůzek mezi historickými uličkami také jdeme najíst do mexické restaurace, kde se po snězení celé chilli papričky najednou v domnění, že jde o normální papriku, dostane moje přítelkyně do největšího "ohrožení života" za celou dobu výletu :D. Chvíli jsem opravdu myslel, že doopravdy budu muset volat pomoc, ale naštěstí to rozdýchala a následky jí nezůstaly. Na závěr dne se jdeme projít po promenádě a s pohledem na Flame Towers retrospektivně vzpomínáme, co jsme všechno zažili a jak to zase uteklo.

hradby starého města

staré Baku

staré Baku - Panenská věž

něco pro fans F1..

staré Baku - v pozadí Flame Towers

Den 17. - odlet domů

Ráno si dopřáváme hotelovou snídani, u které si troufám tvrdit, že patří mezi ty nejlepší, které jsem kdy měl. Formou bufetu je k mání doslova vše včetně místních specialit. Celkově můžeme Maajid Boutique Hotel velmi doporučit.. nachází se v přímo ve starém městě a poměr cena/kvalita je výborný (platili jsme 700 Kč za dvoulůžkový pokoj se snídaní). Posléze nás objednaný Bolt odváží za 18 AZN na letiště. Na přepážce Wizz Air si vyzvedáváme naše letenky - společnost NEUMOŽŇUJE se na letišti Heydara Aliyeva prokázat digitálním boarding passem a s PŘEDEM vytištěnou "boarding card" a pasem je nutné se osvědčit na přepážce, kde obdržíte papírovou letenku.

snídaně v hotelu Maajid Boutique

centrum Heydara Aliyeva

Přes pasové procházíme tentokrát bez úhony a před odletem máme spoustu času, který trávíme posledními nákupy suvenýrů, zdejšího vína a koňaku. Odletová hala na T2 je vcelku malá - moc velké vyžití tady není. Zanedlouho nás už nahánějí do letadla. S batohy si tu nikdo hlavu neláme... Máme štěstí, že let není plně obsazený a máme celou řadu pro sebe. Po vzletu se nám ukazuje krásný výhled na záliv kolem Baku a zanedlouho také míjíme vrcholky kolem vesnice Xinaliq, které dokážeme z výšky identifikovat. Z okénka rozeznáváme také Tbilisi, za kterým se obloha zatáhne až do Budapešti, kde bez problému po třetí odpoledne dosedáme.

Baku z výšky

zasněžené vrcholky kolem Xinaliqu

Tbilisi z výšky

Odtud to jde ráz na ráz. Autobusem do centra, kde máme čas si u nádraží zajít na jídlo do vietnamské restaurace a poté Metropolitanem do Česka. Ironií je, že navzdory všem dobře se nevyvíjejícím předpovědím počasí nás pravý liják zasáhne až téměř doma. Kolem půlnoci přijíždíme do Zlína, MHD už k nám nejede a my tak musíme využít sdílená kola. Na začátku cesty začíná lehké mrholení, které se po pár minutách mění v prudkou sprchu a domů přijíždíme promočení až na kost, ale šťastní a vděční, že nám všecko bez větší úhony klaplo. :)

Závěr

Co říci na závěr... Během 17 dní na cestách jsme zažili nespočet úžasných zážitků, které si, pevně věřím, budeme pamatovat navždy. Prozkoumali jsme 2 Zakavkazské země, které nejsou pro českého turistu (prozatím) úplně nejběžnější dovolenkové destinace, ale které rozhodně mají co nabídnout. Přepočteno na ujeté kilometry, v Gruzií jsme jich nasbírali 1 541, v Ázerbájdžánu 626. Sluší se říct, že po fyzické stránce šlo o náročnější dovolenou a mnohdy jsme byli opravdu rozbití... Přesto si ale každého navštíveného místa a zážitku nesmírně vážíme a těšíme se na další podobné dobrodružství.

naše putování Gruzií

naše putování Ázerbájdžánem

Tak a to je všechno. Věřím, že Vám cestopis přinesl rady, tipy a inspiraci pro vaši další cestu a pokud jste ho přečetli celý, máte můj respekt! :D

Na úplný závěr bych chtěl moc poděkovat a vyseknout poklonu mé Přítelkyni, která mi nejen na cestách je velkou oporou a parťákem, se kterým věřím, že poznám celý svět. <3

Na kolik nás to vyšlo:

Letenky Wizz Air (2x ): 1 700 Kč
Letenka Azerbaijan Airlines: 3 800 Kč
Vízum Ázerbájdžán: 650 Kč
Půjčení aut (2x): 5 400 Kč
Benzín, taxi, doprava: cca 2 800 Kč
Ubytování (15 nocí): cca 5 700 Kč
Jídlo, pití, potraviny: cca 6 500 Kč
Ostatní (vstupy, suvenýry, ESIM): cca 2 000 Kč

Ceny jsou zaokrouhlené a některé položky jsem odhadoval, ale celkově tento výlet na jednoho vyšel na 28 - 29 000 Kč. V mém případě byl o cca 3 000 Kč dražší skrze pokutu a superrychlá víza do Ázerbájdžánu :D...

Oproti evropským standardům nejvíce ušetříte na ubytování. I v centru Baku/Tbilisi seženete pěkný hotel se snídaní i za 350 Kč na noc pro jednoho. V horách se pak ceny za přespání pohybují velmi nízko, je však potřeba počítat se sníženým komfortem. Ceny potravin mi přišly podobné těm u nás, v restauracích jsou pak ceny mírně nižší. Super levná je doprava - lístek na MHD (i na letiště) stojí pár korun, benzín v Gruzií cca 20 Kč/l a v Ázerbájdžánu 12 Kč/l, ve větších městech se vyplatí používat aplikace BOLT.

Děkuji za přečtení cestopisu a věřím, že při plánování může být někomu přínosem! :)

Instagram: https://www.instagram.com/dany_seliga/

Závěrečná doporučení, rady a tipy:

Pokud máte v plánu půjčit si auto, počítejte s tím, že řízení je zde jen pro otrlé. To se týká hlavně Gruzie. V Ázerbájdžánu je provoz systematičtější, ale v porovnání s evropským provozem tady panuje také anarchie. Doporučuju auto s automatickou převodovkou, velkou dávku trpělivosti a hlavně přemýšlet dopředu i za všechny řidiče okolo (zejména ve velkých městech). Ve venkovských oblastech počítejte s rozbitými silnicemi, auty v protisměru a berte na vědomí, že za každou zatáčkou může stát vprostřed cesty hned několik krav či jiného dobytku. V obou zemích je opravdu velké množství policejních hlídek a kamer, proto zdejší lehkovážnost provozu opravdu nepodceňujte. Sám jsem se přesvědčil, že zdejší policejní složky se s vámi párat nebudou...

Před odletem do Ázerbájdžánu si dopředu zkontrolujte, zda nemáte chybu ve vízech. Přítelkyně si všimla administrativní hrubky v datu narození už dopředu, ale nad problémem jsme oba mávli rukou s tím, že si toho snad nikdo nevšimne. Všiml, a bylo z toho více jak pět hodin strávených na pasovém skrze čekání na nová, super-rychlá víza za 70 USD, plno stresu a zabitý den. Dejte si pozor také na to, na jaké webové stránce víza vyřizujete. Existuje jich mnoho, ale oficiální je jen tento web: evisa.gov.az. Ostatní odkazy mohou být turistické pasti - víza jsou buď předražená nebo vůbec nemusejí dorazit.

Prověřujte si, zda ubytování, která máte booklé skutečně existují. Tímto bodem narážím zejména na situaci v Baku, kde jsme dojeli před hotel, v kterém jsme měli rezervovaný (i zaplacený) nocleh přes booking.com a až tehdy jsme zjistili, že žádný hotel vlastně není. Další věc, která může být nepříjemná je, že z naší zkušenosti byla spousta ubytování v online mapách uvedena na jiné adrese, než ve skutečnosti. Nechci dělat obecné závěry, třeba jsme měli jen smůlu. Nicméně, tato situace se mi stala vůbec poprvé, proto má své místo i v závěrečných doporučeních tohoto cestopisu.

Míříte-li na vícedenní treky a budete nocovat jako my u místních, doporučuju si s sebou vzít množství vody, které spotřebujete za jeden den, ne více. Oproti velkým městům je voda v horských vesničkách nejen pitná, ale taky skvěle chutná a na každý den si můžete dopustit. Ušetříte tak spoustu kil a místa v batohu... Vodu z potůčků a jiných toků jsme raději kvůli možné kontaminaci nezkoušeli.

V horách nepřeceňujte své síly. Mezi horskými vesničkami není signál a pokud míříte mimo hlavní turistické tepny, důkladně si dopředu promyslete, zda daný úsek zvládnete a zda počasí není proti vám. V případě úrazu může být problematické se k vám dostat nebo vůbec jen zavolat pomoc. Kavkaz není, zatím, tolik overcrowded jako evropské hory a na nevyznačených stezkách nemusíte za celý den na nikoho narazit.

Všechna ubytování jsem řešil dopředu přes booking.com, včetně těch v horách, což se může/nemusí vyplatit. Před odjezdem z Tbilisi do hor jsem kvůli nepřízni počasí všechna zrušil a následně je bookoval operativně za pochodu. Nabídka guesthousů byla k mému překvapení velká i online - z naší zkušenosti není potřeba rezervace dlouho dopředu, což je fajn i z hlediska velmi nevyzpytatelného počasí. To opravdu nepodceňujte, ale zároveň nedělejte ukvapené závěry, pokud bude prognóza vypadat nelibě. Nám po zhlédnutí vícero webů s horskou předpovědí měl celý pobyt ve Svanetií propršet, ale nakonec jsme došli v suchých botách až do cíle. Pro tyto (i jiné případy) doporučuju vytvořit si na dobu strávenou v horách alespoň jeden "manévrovací den", během kterého můžete zůstat na místě a lépe reagovat na průběh. Snad všechny guesthousy nabízejí také večeře a snídaně, takže hladem neumřete. Vyberte si však dostatečný objem hotovosti, bez ní v horách nezaplatíte téměř nikde. Stravování mnohdy překračuje cenu samotného noclehu a za večeři zaplatíte něco mezi 30-35 GEL za jednoho, za snídani pak o něco méně. Nějakou rezervu hotovosti si nechte i na úplatu za potenciální odvoz. Ceny taxi jsou přemrštěné a za úsek Mestia-Ušguli můžete zaplatit i přes 100 GEL.

V Ázerbájdžánu si dejte pozor na pastevecké psy. Stáda ovcí obcházejte obloukem a pokud se přeci jen k nějakému nachomýtnete, navažte co nejdříve kontakt s pastevcem, který si psy přivolá. Psi mohou být skutečně životu nebezpeční a zvědavého cestovatele od zloděje nerozeznají. Někteří turisté, které jsme potkali, měli s sebou dokonce i hůl, která by je proti případnému útoku bránila. V Gruzií jsme se s tímto problémem nesetkali.

Na tomto místě chci ještě věnovat krátký odstavec samotnému Baku, které mě stejně jako Ázerbájdžán celkově v mnoha ohledech překvapil. Pro evropského turistu neřešícího politickou situaci a kontroverzi je město ideální destinací na prodloužený víkend. Baku mi malinko připomínalo Dubaj - vliv zemního plynu a ropy je markantní na každém kroku - mramorové chodníky, výstavba nových luxusních hotelů a jiné turistické infrastruktury, výškových budov a vše čisté a bezpečné. Nám osobně se líbilo město moc a při pohlédnutí na místní cenovou úroveň, kdy je krásný dvojlůžkový pokoj v historickém jádru s fantastickou snídaní k sehnání za pakatel, byl pro nás k neuvěření fakt, s jakým malým počtem cestovatelů ze západu jsme se zde setkali. Navíc z Evropy se sem dá dostat také velmi levně - zpáteční letenky se dají sehnat už do 2 000 Kč (Budapešť). Jediná nevýhoda jsou víza, která ale nejsou finančně zničující - klasická stojí 25 USD. Protože je Baku turisty zatím moc neobjevené, tak na místech, kde byste se v jiných zemích v davech ani nehnuli, budete tady takřka jen mezi místňáky. Zkrátka a dobře, Baku můžeme k návštěvě velmi doporučit, ostatně jako celý Ázerbájdžán :). Velmi nás taky potěšila ochota a pohostinnost místních, kteří byli opravdu nápomocní a velmi přátelští, což bohužel nemůžeme říct o Gruzíncích, kteří na nás působili mnohdy nepříjemně až arogantně. To neplatí ale o všech, v horách jsme se setkali převážně jen fajn lidmi.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal danyseli

Cestopis byl naposledy aktualizován 2026-02-20T16:35:51+01:00

danyseli procestoval 38 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 2 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil