Pohodově z Uzbekistánu do Kyrgyzských hor
Povídání o cestě po Uzbekistánu a Kyrgyzstánu v roce 2022
Cestopis z roku 2022 napsal Zagloba
Do této oblasti jsme se chystali už v roce 2020. Plán byl hotový, letenky koupené... A do toho nám hodil vidle covid. Hranice zavřené, lety zrušené. Tenkrát jsem si říkal, že se to rychle přežene a nechal si vystavit od Turků voucher s platností dva roky za zrušený let, notebene když mi nabídli 15% bonus na příští let. Jenže ono se to nějak nechtělo přehnat a už to skoro vypadalo, že voucher propadne. Naštěstí se letos vše začalo uvolňovat a já konečně mohl voucher vyměnit za letenky.
Poznámka: U názvů míst budu uvádět jednou až třemi hvězdičkami své subjektivní hodnocení jak mě místo zaujalo.
Taškent **
A tak jsme se jednoho květnového dne octli na letiši v Taškentu. Ono tedy říkat tomu letiště je trochu nadnesené, kdejaké nádraží je monumentálnější, ale létají tam letadla, tak to letiště bude. Peníze měníme hned na letišti a ukázalo se to jako dobrá volba, kurz je příznivý a navíc jsem posléze na ulicích viděl jen jedinou směnárnu v Buchaře. Ale bankomatů je všude dost.
Taškent postihlo v roce 1966 zemětřesení, které poničilo velkou část města. Bohužel i mnoho historických budov. Ale něco přece jenom zůstalo a proto vyrážíme do náboženského komplexu Hazrat Imam. Nejdřív prohlížíme mešitu, pak kupujeme vstupenky za 30 000 UZS do medresy Muyi Mubarak, kde je nyní vystaven údajně nejstaší korán na světě. Ale asi se nejedná o nejstarší Korán na světě a není to ani slavný Uthmanský Korán. Ví se však jistě, že je velmi starý (8. století) a že z něj zbyla jen třetina původního.
Komplex Hazrat Imam
Mešita Hazrat Imam
Medresa Muyi Mubarak
Medresa Barachan
Pak se přesouváme na tržiště Čorsu bazar. Je to rozsáhlá plocha plná stánků, kde se prodává všechno možné. Uprostřed trhu je vlastní budova bazaru, která vše nepojme a tak jsou stánky rozprostřené do širokého okolí. Tady také ochutnáváme svůj první uzbecký šašlik. Když se prodereme davem lidí a najdeme stanici metra, odjíždíme na náměstí Nezávislosti, které nám připadá zcela nezajímavé. Jdeme alespoň k soše Truchlící matka, což je památník padlých vojáků v minulých světových válkách.
Čorsu bazar
Na bazaru
Metro
Truchlící matka
Popojíždíme metrem na náměstí Amira Timura, kde má svoji sochu a také muzeum. To si jdeme prohlédnout, ale nějak mě neuchvátilo. Můj další plán byl, že si půjčíme auto, abychom byli nezávislí na dopravě. Bohužel jsme v Uzbekistánu, tak vše dopadlo trochu jinak. Jdeme do půjčovny, kde už pro nás mají připraven zcela nový Chevrolet Cobalt. Pán z půjčovny se mě ptá, kde chceme jezdit. Samarkand, Buchara, Chiva odpovídám. Kdepak do Chivy s tímhle autem nemůžete, je tam špatná silnice a auto má GPS tracklogger, takže poznáme kudy pojedete a když tam pojedete nevrátíme vám kauci. A vůbec, po prašných cestách taky nemůžete, to vám taky nevrátíme kauci. Tak a co teď. Možnosti jsou dvě - auto odmítnout nebo neodmítnout. Jenže když ho odmítmeme, bude problém s cestou do Samarkandu, protože jízdenky na vlak bývají vyprodané. Takže auto bereme, ovšem kdybych věděl to, co vím teď, asi bych naplánoval cestu s místní dopravou. Po usednutí do auta se snažím naštelovat zpětné zrcátko. A pořád v něm nějak nic nevidím. Když maník z půjčovny vidí jak s ním lomcuji, jde ke mně a říká, že to je jen obrazovka couvací kamery a jako zpětná zrcátka se používají ta venkovní. Nu což, budu se s tím muset smířit.
Amir Timur
Timurovo muzeum
Samarkand ***
Druhý den vyrážíme s půjčeným autem směr Samarkand. Vede tam sice čtyřproudá silnice, ale ta prochází přes všechny vesnice a svým povrchem připomíná tankodrom. I ta D1 před opravou byla zlatá proti uzbeckým silnicím. Přes obce se sice jezdí sedmdesátkou, ale dost často je to maximální rychlost, kterou se dá jet i mimo obec i když jsem to na chvíli rozpálil až na stovku. Takže se přesuny autem docela protáhnou. Docela mě překvapuje, že téměř všechna auta jezdí na plyn. Ostatně skoro všechy pumpy čepují jen plyn (ten je opravdu za pár šušňů) a těch na benzín je poskrovnu. A když jsou, tak tam mají jen 80 a 91 oktanů. Naštěstí ve velkých městech mají i 95ku, tu však běžný Uzbek nekupuje (cena byla něco přes 10 000 UZS). Prostě je nutné zavčas doplnit nádrž. Konečně máme těch 300 a něco drkotavých kilometrů za sebou, ubytováváme se a jdeme na náměstí Registan, kde je asi největší památka Samarkandu - Tři medresy. Bohužel na místo přicházíme zezadu a tam je plot. Všímá si nás však hlídač a že to musíme obejít. Pak ale vytahuje klíč, odemyká branku v plotu a prý mu máme dát vstupné 50 000 UZS za osobu. Tak mu dáváme peníze s tím, že si je strčí do kapsy, ale k našemu překvapení ještě než se pořádně rozkoukáme je zpět a podává nám oficiální vstupenky. To jsem opravdu nečekal.
Medresy jsou postaveny do písmena U. Na západní straně je Ulugbekova medresa z 15. století. Ulugbek zde osobně přednášel astronomii, matematiku a filosofii. Proti ní je na východní straně medresa Šér Dór, což znamená mající tygry. Skutečně jsou tygři v mozaikách vyvedeni, což je pozoruhodné, protože islám zakazuje zobrazování živých bytostí. Tato medresa je ze 17. století. V průčelí náměstí stojí medresa Tilla Kori také ze 17. století. Procházíme medresy, ve kterých se hlavně prodávají suvenýry, ale jsou tam i expozice jak probíhala výuka a vědecká rokování.
Registan
V medrese Tilla Kori
Expozice v Ulugbekově medrese
Tygr na medrese Šér Dór
Další zajímavost, zejména pro nás Čechy, je pivovar Pulsar. Ten v roce 1999 koupil Jan Dohnal a spolu s místním podnikatelem Zafarem Maksudovem vytvořili česko-uzbecký pivovarnický koncern a vaří tam pivo podle české receptury. A musím říci, že toto pivo mi chutnalo. Kupoval jsem ho v PETkách 2,25 litru. Kousek od pivovaru je restaurace Zlata Praha. Protože jsme tam byli dopoledne, dali jsme si tam jen místní pivo s názvem Zlata.
Pivovar Pulsar
Restaurace Zlata Praha
Restaurace Zlata Praha
Restaurace Zlata Praha
Po Samarkandu se dá docela dobře dopravovat městskými autobusy. Mají čísla a pevné zastávky, které však mnohde nejsou označeny, ale tady docela pomohly mapy.cz, kde jsou zastávky vyznačeny. Na vyhledávání tras autobusů se mi osvědčila aplikace http://www.moovitapp.com , která vcelku přesně vyhledala trasy a na místě se už člověk doptá. Přesouváme se k mauzoleu Gur-e-Amir, kde je pohřben Amir Timur spolu se dvěma syny a dvěma vnuky. Po prohlídce se jedeme podívat na Ulugbekovu observatoř, ale bohužel z ní už toho moc nezbylo. Nedaleko observatoře je hrob proroka Daniela. Je to velmi posvátné místo a prý je v něm Danielova paže, kterou přivezl Timur z jedné dobyvačné výpravy. Délka krypty je přes 18 metrů a legenda říká, že kost se zázračně zvětšuje s každým dalším rokem o jeden palec. Pak se přesouváme se k mešitě Hazrat Hizr, odkud je pěkný výhled na Samarkand.
Mauzoleum Gur-e-Amir
Mauzoleum Gur-e-Amir
Hrob proroka Daniela
Mešita Hazrat Hizr
Strop mešity
Výhled na mešitu Bibi-Chanum
Poslední velkou zajímavostí v Samarkandu je nekropole Šah-i-Zinda (v překladu Živý král). Jsou zde mauzolea a další náboženské stavby z 11., 14. a 19. století. Jméno Šah-i-Zinda je spojeno s legendou. Říká se, že bratranec proroka Mohameda Kusam ibn Abbase přijel do Samarkandu kázat islám, ale byl sťat. Přesto se mu podařilo sestoupit do studny, kde údajně stále žije. Celý komplex je postavený v kopci a je velmi působivý. Budovy jsou obloženy modrými dlaždičkami. Procházíme monumentálními stavbami a obdivujeme jak moc museli být významní lidé, kteří jsou zde pohřbeni, když jim vystavěli takové posmrtné paláce. Tady rozhodně návštěvu doporučuji.
Vchod do nekropole Šah-i-Zinda
Nekropole Šah-i-Zinda
Nekropole Šah-i-Zinda
Nekropole Šah-i-Zinda
Šahrisabz **
Šahrisabz je malé uzbecké městečko ležící asi 100 km jižně od Samarkandu. Je to rodiště dobyvatele Timura Amira, který zde měl letní palác. Všechny pamětihodnosti jsou umístěny v asi 1,5 km dlouhém parku. Na jižní straně navštěvujeme komplex Dorut Tilovat s mešitou Kok-Gumbaz, kde je kromě jiných staveb hrobka Gumbazi Sejidan, pohřebiště termézských Sajdů. Kousek od komplexu je mešita Hazrat Imam, u které je hrobka Džahángíra, nejstaršího Timurova syna.
Komplex Dorut Tilovat
Mešita Kok-Gumbaz
Mešita Hazrat Imam a hrobka Džahángíra
Mešita Hazrat Imam
Procházíme krásně upraveným parkem na sever, kde je letní palác Timura. Park je hezký, mají tu i nějaké moderní sochy. Je zvláštní, že zde nemají nějakou společnou vstupenku, ale do každého komplexu chtějí vstupné 30 000 UZS. Do komplexu Dorut Tilovat a mešity Hazrat Imam se to dá ještě pochopit, ale kdo tam pojedete, do letního paláce Timura si vstupenku nekupujte. Jednak tam skoro nic není a druhak to jde obejít zezadu a tam už vstupné nevybírají. Z letního paláce toho moc nezbylo.
Magnólie velkokvětá
Socha v parku
Amir Timur a letní palác
To, co zbylo z letního paláce
Buchara ***
Po třech dnech opouštíme Samarkand a jedeme po tankodromu do Buchary. Cestou děláme krátkou zastávku u karavansaraje Malik, ze kterého zbyla prakticky jen vstupní brána. Další zastávka je v městečku Gižduvan, které je proslulé výrobou keramiky. Máme vytipovanou dílnu Ališera Narzullaeva. Skutečně ji na náměstí nacházíme, hned nás vítá nějaký maník a že nás provede po dílně. Exkurze je bezplatná, ale očekává se, že si nakonec koupíme nějakou keramiku. Ukazují nám jak se vytočí miska na hrnčířském kruhu, jak se maluje, jak se dělá glazura - ingredience na ní se melou na mlýnku, který pohání oslík, ale ten prý pracuje jen jednou za 14 dnů a pak má volno. Teď měl zrovna volno. Exkurze byla zajímavá a tak si kupujeme malou misku za 5 USD (větší by se nám nevešla do malých batohů). Hned vedle dílny je šašlikárna, kde se nacpeme dobrými šašliky a zapijeme to zeleným čajem. Na zpáteční cestě k autu si ještě prohlížíme místní mešitu.
Karavansaray Malik
Keramická dílna
Mlýnek na glazuru
Mešita v Gižduvanu
Buchara bylo důležité obchodní, kulturní a duchovní centrum na Hedvábné stezce v údolí Zeravšánu. Zachovalo se zde velké množství starých staveb. Proto je historické centrum Buchary zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Všechny památky jsou poměrně blízko sebe, takže vše lze absolvovat bez problémů pěšky. Prohlídku začínáme u mešity Bolo Haouz z 18. století. Bohužel na dveřích je velký zámek, který tam byl i při další cestě kolem. Takže jsme si mohli prohlédnout jen vstup s dřevěnými sloupy. Dále pokračujeme k mauzoleu Čašma Ajub, které je postavené nad pramenem a nyní je v něm muzeum získávání vody. Příští zastávka je u mauzolea Samanidů z 9. století. Je to nejstarší dochovaná islámská stavba Střední Asie.
Mešita Bolo Haouz
Mauzoleum Čašma Ajub
Mauzoleum Samanidů
Mauzoleum Samanidů
Cestou dál ještě fotíme medresu Abdullah Chána a vracíme se kolem zavřené mešity Bolo Haouz k pevnosti Ark, což bylo opevněné sídlo bývalých vládců Buchary. Hradby jsou monumentální a rozlehlé, přístupná je bohužel jen malá část, kde je nyní muzeum, které je však docela zajímavé.
Medresa Abdullah Chána
Pevnost Ark
Trůn v pevnosti
Mešita v pevnosti
Nyní se dostáváme do samého historického centra Buchary. Na náměstí Kalon jsou hned tři pamětihodnosti. Mešita Kalon z 16. století, která byla svou rozlohou 1 hektar druhou největší ve Střední Asii. Hned vedle je minaret Kalon postavený z cihel uspořádaných do rozmanitých vzorů. Naproti mešitě je stále funkční medresa Mir-i-Arab, takže můžeme vejít jen do vstupního portálu, ale skrz mříž se mi daří vyfotit i nádvoří medresy.
Mešita Kalon
Minaret Kalon
Medresa Mir-i-Arab
Nádvoří medresy
V samém centru města jsou takzvané obchodní kupole z 15. a 16. století. Byly to obchodní pavilony, které byly specializované na určité zboží. V současné době jsou v Buchaře zachovalé 3 kupole - Tok-i-Telpak Furushon (kupole prodejců pokrývek hlavy), Tok-i-Sarrafon (kupole směnárníků) a Tok-i-Zargaron (kupole klenotníků). Nyní jsou tam prodejci suvenýrů. Cestou kolem kupolí ještě navštěvujeme mešitu Magok-i-Attari, kde je nyní muzeum koberců. Pokračujeme k jezírku Labi Hovuz, kde je medresa Divanbegi, ve které je nyní restaurace. Prohlídku Buchary končíme u slavného Čor Minor, což je vstupní brána do dnes již neexistující medresy.
Kupole klenotníků
Kupole prodejců pokrývek hlavy
Kupole směnárníků
Mešita Magok-i-Attari
Mozaika na medrese Divanbegi
Čor Minor
I v okolí Buchary je možné najít zajímavosti. Využíváme toho, že máme auto a vyrážíme k nekropoli Čor Bakr. Komplex je pohřebištěm Abu-Bakr-Saida, který byl jedním ze čtyř Abu-Bakrů (Čor Bakr) - potomků Mohameda. Dále se přesouváme k poslednímu paláci bucharských emírů Sitoraj Mochi Chosa což znamená hvězda podobná měsíci. Mnohé budovy jsou rekonstruované, je možné si prohlédnout interiéry včetně domu pro ženy (v podstatě asi nejspíš harému). Další cesta před návratem do Buchary vede k jedné z nejvýznamnějších súfistických svatyní mauzoelu Bachauddina Nakšbanda ze 14. století.
Nekropole Čor Bakr
Nekropole Čor Bakr
Sitoraj Mochi Chosa
Sitoraj Mochi Chosa
Sitoraj Mochi Chosa
Sitoraj Mochi Chosa - dům pro ženy
Po návratu do Buchary máme ještě chvíli času, proto si jdeme prohlédnout dům Fajzully Chodžajeva. Chodžajev byl bohatý obchodník a jeho luxusní dům tomu odpovídá.
Dům Fajzully Chodžajeva
Dům Fajzully Chodžajeva
Dům Fajzully Chodžajeva
Chiva ***
Do Chivy s naším autem nesmíme. Tak pojedeme vlakem. Protože jízdenky na vlak se rychle vyprodávají, koupili jsme je hned po příjezdu do Samarkandu. Bohužel odjezd vlaku je už ve 4 ráno. I to je důvod, proč bych tam radši jel autem. Ale nedá se nic dělat. Bucharské nádraží je asi 14 km od Buchary, ale před ním je velké parkoviště, tak tam snad auto vydrží. Po malém zmatku na nádraží náš vlak nalézáme a hned zalehneme ke spánku. Cesta je dlouhá, po rozednění pozorujeme okolní poušť. Konečně jsme v Chivě. Tam se nás snaží ulovit taxikář, že prý je město hodně daleko. Jenže já mám navigaci, tak se mu jen vysměji se slovy, že je to jen 1,5 km a to že ujdeme hravě pěšky. Směrem od nádraží jsou hezké pohledy na město, stojí za to jít pěšky. Ubytováváme se a po odpočinku jdeme prošmejdit město. Je možné koupit vstupenku za 150 000 UZS, která platí dva dny a je možné navštívit mnoho pamětihodností, většinou jsou to bývalé medresy, ve kterých jsou nyní malá muzea. Musím říci, že mnohá muzea nestála za nic, ale pár jich zajímavých bylo. Bohužel tato vstupenka nezahrnuje například nekropoli Pahlavana Mahmuda. Ale i tak asi stojí za to vstupenku koupit, protože bez ní se do ničeho nepodíváte. Staré město je poměrně malé, kompaktní. Procházíme ulicemi a občas zalezeme někam, kde nám platí vstupenka.
Chiva
Chiva - východní brána
Chiva - západní brána
Minaret Kalta Minor
Minaret Islam Chodža
Jedna z expozic
Asi nejzajímavější, co bylo v rámci vstupenky, byla mešita Džuma (páteční mešita), která je plná dřevěných vyřezávaných sloupů. Původně byla postavená v 10. století, ale byla přestavěna v 18. století. Další zajímavá stavba je palác Taš Chauli, sídlo chivských chánů z 19. století. U západní brány se nachází další zajímavá stavba - pevnost Kunja ark, která sloužila jako zimní obydlí chánovy rodiny. Je však třeba prolézat město, vlézt všude, kde to jde a objeví se zajímavé exponáty. Třeba hezky vyřezávané dveře nebo zajímavé lékařské nástroje.
Mešita Džuma
Mešita Džuma
Palác Taš Chauli
palác Taš Chauli
Pevnost Kunja ark
Pevnost Kunja ark
Pouštní pevnosti **
Velkou část Uzbekistánu pokrývá poušť Kyzylkum. V části nazvané Ellik Kalin vzniklo několik desítek hliněných pevností. Z nich se už moc nezachovalo a i na těch co ještě stojí, je vidět neúprosný zub času. Vyrazili jsme se podívat na tři z nich. Protože auto odpočívá v Buchaře, musíme si najít místní dopravu. Sjednáváme si auto s řidičem za 300 000 UZS na celý den. Jako první navštěvujeme pevnost Ayaz-Kala, jejíž vrcholné období spadá do 2. - 4. století. Moc už z pevnosti nezbylo, trochu hradeb, jakýsi tunel a to je prakticky vše. Další pevnost se jmenuje Toprak-Kala. Tade je toho už k vidění výrazně víc, jsou zde patrné místnosti, chodby, hradby a z vrcholku je parádní výhled. Poslední pevnost je Kyzyl-Kala. Ta je zvenku hodně zrekonstruovaná, takže si člověk může udělat dobrou představu, jak asi vypadala ve 13. století. Nahoře je však už také vidět, že byla stavěná jen z hlíny.
Ayaz-Kala
Ayaz-Kala
Toprak-Kala
Toprak-Kala
Kyzyl-Kala
Kyzyl-Kala
Poslední den našeho pobytu je v Chivě velká sláva. Město navštívil uzbecký a tádžický prezident. Ze starého města zmizeli všichni prodejci suvenýrů kromě prodejců vysokých chlupatých čepic, ti mají nějakou výjimku. Městem projíždějí na elekrovozítkách pistolníci se sluchátkem v uchu a s pistolí na zadku. Ale jinak vše funguje normálně, do pamětihodností se normálně může. Na jednom náměstíčku pečou nějaké dobroty a je tam také folklorní program s hudbou a tancem. Nic lepšího jsme si na závěr nemohli přát. Prezidenty jsme sice neviděli, ale aspoň jsem si užili tanečky.
Pečení dobrot
Folklorní program
Nurota *
Je čas na návrat. Vlakem zpět do Buchary, tam auto čeká na parkovišti, přespat a hurá do Samarkandu. A protože už máme zase auto, jedeme trochu oklikou přes Nurotu. Tam je jedno z nejvýznamnějších poutních míst ve Střední Asii Čašma. Je zde mešita z 10. století, karavansaray a jezírko s rybami. Nad komplexem je na kopci pevnost Alexandra Velikého ze 4. století př. n. l., ale tady zapracoval zub času opravdu hodně a z pevnosti skoro nic nezbylo. Ale z kopce je úžasný výhled. A protože u Nuroty je ještě starý zavlažovací systém karez, jedeme se tam podívat. Je to podzemní tunel do kterého vedou kolmé díry. Pak už jen jedeme po drncavé silnici do Samarkandu.
Poutní místo Čašma
Pevnost Alexandra Velikého
Zavlažovací systém karez
Taškent **
Ze Samarkandu jedeme zpět do Taškentu, vracíme auto a jdeme na pravý uzbecký plov do Plov centra. Je to vlastně takové rizoto. Cestou si prohlížíme televizní věž. Další den se už přesouváme do Biškeku v Kygyzstánu, ale protože odlet je až odpoledne, jdeme se podívat ještě do železničního muzea, které je u nádraží a na pravoslavný kostel Sobor. Pak už se přesouváme na letiště a odlétáme do Biškeku.
Televizní věž v Taškentu
Železniční muzeum
Pravoslavný kostel Sobor
Taškentské paneláky
Biškek *
Do Biškeku přilétáme zhruba v 6 večer, proto máme objednaný odvoz z hotýlku. Řidič říká ať neměníme peníze na letišti, že tam jsou špatné kurzy, že nám zastaví u směnárny ve městě. Ve městě jsou opravdu lepší kurzy. A také, na rozdíl od Taškentu, je směnárna skoro na každém rohu. Pak už jen dojet do hotýlku, večeře a spát. Ráno si jdeme vyzvednout auto. Dostáváme poměrně starý Hyunday Accent, trochu už otlučený, ale snad bude jezdit. Dnes chceme navštívit národní park Ala Arča. Dojíždíme ke vstupu do parku, závora je zavřená a hlídač říká zakryto, remont darogy. Smůla. Tak otáčíme a vracíme se do Biškeku. Za jednou křižovatkou nás staví policajti. Že prý jsem přejel plnou čáru. Je to bohužel pravda, na křižovatce jsem se snažil přejet do pravého pruhu, abych nepřekážel v levém. Prý jsem měl jet pořád v levém a do pravého se zařadit až za křižovatkou. No kdo by na takové věci myslel, když se člověk snaží v cizím městě nezabloudit a navíc když široko daleko nic nejede, že. Chvíli mě tam dusí, pokuta je prý 5 500 KGS. Nakonec tak mrkne a řekne 2 000. Já na to 1 000. Souhlasí. A že mám jít do auta, tisícovku strčit do techničáku a vše mu přinést. On pak otvírá nějakou složku s lejstry, dělá jako že si prohlíží techničák a tisícovku nechá vypadnout mezi lejstra. Co k tomu dodat.
Máme skoro celý den, tak jdeme na prohlídku Biškeku. Začínáme na náměstí Ala-Too s fontánami, národním historickým muzeem a sochou kyrgyzského národního hrdiny Manase. Za náměstím je socha Lenina. V Biškeku je docela dost parků, nejbližší se jmenuje Dubovyj park. Parky jsou příjemné, dobře se pod stomy chodí. Tady jsou navíc i docela zajímavé sochy. Docházíme až k budově opery a pomalu se vracíme. Jdeme přes Pafilovův park, což je vlastně lunapark s kolotoči, autodromy a jinými pouťovými atrakcemi. Cestu končíme u budovy filharmonie a pak už se pomalu vracíme do hotýlku.
Náměstí Ala-Too
Lenin
Dubovyj park
Opera
Filharmonie
Socha Manase u filharmonie
Cesta do Karakolu **
Další den se vydáváme na cestu po severním okraji jezera Issyk Kul do Karakolu. Hned za Biškekem začíná krásná čtyřproudá silnice, s uzbeckým tankodromem se to nedá srovnat. I jinak to vypadá, že v Kyrgystánu je vyšší životní úroveň. První zastávku máme u věže Burana. Věž byla původně velkým minaretem, který měřil 45 metrů. Dnes, po mnoha zemětřeseních, již zbylo pouhých 25 metrů. Z věže jsou krásné výhledy na zasněžené hory. Hned za věží jsou náhrobní kameny Bal-Bal. Ty mohou znázorňovat buď podobu zemřelých, ale případně také podobu jejich nepřátel, kteří jsou odsouzeni jim posmrtně sloužit. Ještě o kousek dál jsou petroglyfy staré několik tisíc let.
Věž Burana
Náhrobní kámen Bal-Bal
Petroglyfy
Výhled na hory
Pokračujeme ke kaňonu Konorčok, kus si ho projdeme a pak jedeme do Čolpon Aty, kde přespíme. Ráno se jdeme podívat na další kameniště s petroglyfy, mezi kterými se procházejí koně. Pak už uháníme po severním okraji jezera až do Pristaň Prževalsk, kde má být muzeum Převalského. Ano, toho, co jsou po něm pojmenovány koně. Muzeum je věnováno jeho cestám, ale připadalo nám takové nic moc, tak jsme byli rádi, že v pokladně nikdo nebyl a nemuseli jsme platit vstupné. Pak už konečně přijíždíme do Karakolu. Tam si jdeme sehnat odvoz do hor na zítra. Cestou si prohlížíme moc hezký dřevěný pravoslavný kostel svaté Trojice a zajímavou mešitu, kterou bych spíš zařadil někam mezi jihoasijské chrámy. Pak ještě couráme po Karakolu. V jedné pivnici mají dobré pivo a na zdi vlajku Sovětského svazu (viz fotka níže). Ono všeobecně je Kyrgystán více orientován na bývalý Sovětský svaz.
Kaňon Konorčok
Petroglyfy
Koně mezi petroglyfy
Kostel svaté Trojice
Mešita
Pivnice
Altyn Arašan ***
Konečně se vydáváme do hor. Kvůli nim se přece do Kyrgystánu jezdí. Ráno přijíždí Voloďa s rozhrkaným prorezavělým UAZem, který jsme si včera objednali za 7 000 KGS. Půjčené auto necháváme v ubytování, za dva dny se sem zase vrátíme. Voloďa startuje a vyrážíme. Do Ak-Suu je to po asfaltu, ale pak začíná horská cesta. Čekal jsem mnohé, ale tahle cesta byla opravdu mazec. Velké kameny, občas bahno, občas prudce do kopce,... Voloďa cestou nabírá ještě nějakého domorodce a pak si s ním povídá a jen tak mimochodem řídí auto. My vzadu se kymácíme, poskakujeme a jsme rádi, že se nějak držíme na sedadle. Je to krásných 14 kilometrů. Pak se najednou otevře údolí Altyn Arašan, Voloďa nám zastavuje na vyhlídce a poprvé se kocháme krásou hor. Pomalu sjíždíme z kopečka k našemu ubytování, kde se s Voloďou loučíme. Pak se jdeme projít údolím a pozorujeme pasoucí se koně. Bohužel se začínají stahovat mraky a začíná hřmít, tak se jdeme radši schovat.
Voloďa a jeho UAZ
Údolí Altyn Arašan
Údolí Altyn Arašan
Údolí Altyn Arašan
Výhled na hory
Kosatec
Po dešti jdeme na opačnou stranu, kde by měly být horké prameny. Cestička je tam úzká, po dešti kluzká, ale k pramenům se dostáváme. I tady je to překvapení - jsou to takové kamenné sudy, kam se dá vlézt a opravdu je tam teplá voda. Pak jdeme ještě na vyhlídku nad údolí, kde relaxujeme. Druhý den jdeme pěšky dolů po cestě, po které jsme předtím jeli UAZem. A užíváme si výhledy na hory a na divokou řeku. V Ak-Suu chytáme maršrutku a jedeme do Karakolu.
Horké prameny
Výhledy cestou dolů
Ovce
Veverka v Karakolu
Zpět do Biškeku **
V neděli je v Karakolu zvířecí trh. Tak se jdeme samozřejmě podívat. Prodávají se tu zejména ovce, možná dál byla i jiná zvířata, trh je poměrně rozsáhlý, ale nechtělo se nám prodírat se mezi prodávajícími. Pak jedeme na skalní útvary Sedm býků a Puklé srdce. Vylézáme na vyhlídku, ze které je Sedm býků skvěle vidět. Pokračujeme po jižní straně jezera Issyk Kul. Silnice je o něco horší, než na severní straně. Čekají nás ještě další skalní útvary v kaňonu Skazka. Procházíme kolem krásných skalních formací, ale bohužel začíná pršet. Jdeme se schovat do auta, pršet však nepřestává, tak jedeme dál do našeho předposledního ubytování. Další den už dojíždíme do Biškeku. Cestou se zastavujeme u dvou hřbitovů. První je již nepoužívaný a je pozoruhodný tím, že na hrobech jsou symboly srpu a kladiva. Druhý je funkční, nicméně ve srovnání s našimi hřbitovy vypadá poněkud zanedbaně. V Biškeku vracíme auto a další den ráno odlétáme domů
Zvířecí trh
Sedm býků
Puklé srdce
Kaňon Skazka
Kaňon Skazka
Starý hřbitov
Závěr
Cestu do těchto středoasijských republik můžu všem jen doporučit. Země jsou zcela bezpečné, nepříliš drahé, lidé jsou tam pohodoví, když je potřeba pomůžou a poradí. V Uzbekistánu je vidět, že je to muslimská země, je zcela jiná než Kyrgystán. Je tam sice nižší životní úroveň, ale lidé víc ctí svoje tradice, mluví uzbecky (na nádraží v Buchaře se s námi jeden člověk odmítl bavit rusky, že prý umí jen uzbecky). Architektura medres a mešit je velmi podobná Íránu. Kyrgyzstán byl asi více ovlivněn Sovětským svazem a to v něm přetrvává dodnes (socha Lenina, sovětská vlajka v pivnici). Lidé spíš mluví rusky než kyrgyzsky. V těchto státech je trochu jiný druh exotiky, než jsme poznali jinde na světě a jsem moc rád, že jsme se sem vypravili.
Jak se ti cestopis líbil?
Zagloba procestoval 95 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil8 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkné, vždy si rád přečtu cestopisy, kde jsem byl a porovnávám se svým pohledem.
Jen nechápu ten závěr, Uzbekistán je ve všech směrech ekonomicky nad Kyrgyzstánem, v některých oblastech o parník a tedy nechápu, z čeho usuzuješ na nižší životní úroveň, opak je pravdou a je to vidět. To samé náboženství, obě země mají nad 90% muslimů, subjektivně jsem z nich měl mnohem horší pocit v Kyrgyzstánu, tam jsem se opravdu několikrát i bál a to jsme byli 4 chlapi. K jazykům - v Uzbekistánu žije mnohem více národností, třeba zrovna v Samarkandu a Buchaře se mluví mnohem víc tádžicky než uzbecky, mluví se farsí, paštunsky a x dalšími atd. To není kritika, vůbec, cestopis je fajn, jen aby čtenáři nevyvozovali chybné závěry:-)
Ten závěr je moje čistě subjektivní hodnocení, založené na pocitech co jsem tam viděl. Neznám oficiální ekonomické statistiky, jen srovnávám. Rozbité silnice v Uzbekistánu a velmi solidní silnice v Kyrgyzstánu (alespoň tam, co jsme jeli), Palivo do aut plyn v Uzbekistánu, který je skoro zadarmo a benzín v Kyrgyzstánu. Levné šašlikárny v Uzbekistánu a normální restaurace v Kyrgyzstánu, kde ceny byly jak u nás a Kyrgyzové tam chodí. I úroveň domů mi přišla lepší v Kyrgystánu. Ale je to opravdu jen můj pocit.
Náboženství: V Uzbekistánu je na první pohled vidět, že je to muslimská země. Kdybych to nevěděl o Kyrgystánu, nikdy bych neřekl, že tam moc muslimů žije. Asi na jiných místech je to jinak, ale zase to beru podle toho, co jsem viděl.
Krásné fotky a pěkně zpracovaný cestopis, to určitě použiju při plánování své cesty. Taky jsem tam měl vše koupené a připravené na rok 2020, podobný itinerář. Kolik jste tam byli dní?
Já se také vždy inspiruji cestopisy jiných cestovatelů, takže budu rád, když ten můj spisek taky někomu pomůže. A rád odpovím na konkrétní dotazy. Byli jsme tam 3 týdny (2 Uzbykistán, 1 Kyrgystán).
Ahoj. Přidávám se s díky za zajímavý cestopis. Tvé zážitky z Kyrgyzstánu pro mě posunuly tuto destinaci o pár příček výše. Měl bych pár dotazů k půjčení auta, protože jsem plánoval tuto destinaci projet veřejnou dopravou, maršrutkou a taxi.
Chtěl bych se zeptat, zda-li by bylo možné doplnit přibližný rozpočet na auto - jestli jsi bral přes srovnávač nebo napřímo, kolik padlo na půjčení, kolik byla kauce (cash nebo kreditka a jestli vrácení bez problémů) a kolik celkově náklady na spotřebu. Jestli jste se někde báli parkovat a jestli se objevil nějaký fake polda požadující úplatek.
Díky
Auto jsem měl půjčené od Avtotur https://prokat.kg/en/ . Našel jsem si několik půjčoven přímo na webu, napsal jim a nakolec vybral tuhle, protože celkem rychle komunikovali. Z jedné půjčovyny mi napsali, že do Karakolu mi normální auto nepůjčí, jen SUV za 70 USD na den. Normání auta prý půjčují jen na ježdění po Biškeku a okolí. Jak jsem psal v cestopisu měl jsem půjčený Hyunday Accent za 30 USD na den. Je to však běžné auto, takže se s ním dá jezdit jen kde je asfalt, ale objet Issyk Kul se s ním dá v pohodě. Kauce byla 300 USD, vše se platí v hotovosti, v dolarech, přímo při předání auta, žádná karta není potřeba. Vrácení bylo bez problémů, auto mělo už při půjčené dost odřenin, takže maník z půjčovny jen auto obešel a 300 USD vrátil. Spotřebu to mělo takovou normání, nijak jsem ji nezkoumal, benzín byl za nějakých 25 Kč (v přepočtu). Parkování bylo bez problémů (v Karakolu nám ho schovali na dvorek, když jsme jeli do hor). S policajtem byl jen onen problém popsaný v cestopisu, žádní další policajti si nás ani nevšimli. Ale všude je hodně radarů, tak je záhodno dodržovat rychlost.
Díky za připomenutí, byla jsem ve střední Asii před 14 lety a vrátila bych se ráda. Nevím, jak moc se to změnilo, tenkrát mi Karakol a okolí přišel dost bídný, určitě horší než v Uzbekistánu, silnice tankodrom, opilci vyspávající opici celé dopoledne kdekoliv u silnice ve městě, střepy po lahvích s vodkou na pláži u jezera a podobně.
Byla jsem na třídenním koňském treku k jezeru Song Kul, nádhera, vřele doporučuju. Baťůžkáři, vyměň jednou koně za velblouda a vyraž!
Celá střední Asie má v mých plánech naprostou prioritu, ale dřív, než příští rok to už nedám. Ten koňský trek zní ale hodně lákavě, to určitě zkusím zařadit do programu.