Pokora, spořádanost, klid a tradice...

Když se po třech covidových letech otevřely hranice Japonska a vyskočily na mě letenky z Ostravy s parkováním na letišti v ceně, nebylo moc o čem přemýšlet. A ani společnost LOT, o které jsem se v recenzích dočetla něco ve smyslu "Later Or Tomorrow" mě neodradila. Asii mám ráda a ráda poznám i její o dost civilizovanější formu. Navíc Japonci mají být národ s nejvyvinutějším sociálním cítěním s úplně jinou mentalitou (čehož jsme si všimli na poslední olympiádě když hokejisté opouštěli precizně uklizenou kabinu) a na to já jsem zvědavá. Pět měsíců do odletu je sice spousta času, ale co můžeš udělat hned... A tak jsem záhy zjistila, že se zde nenachází žádná dominanta, kterou bych musela nutně vidět, ale spíše stovky krásných, méně nápadných míst po celém souostroví. Takže vybrat pár zastávek do třítýdenního itineráře nebylo vůbec nic jednoduchého. Nakonec vyhrál tzv. okruh první návštěvy s pár přidanými místy navíc, protože jsem se začala v té změti informací ztrácet.

Původní plán půjčit si auto v zemi rychlovlaků s precizní přesností vzal brzy za své. Navíc má turista možnost koupě 1,2 nebo 3týdenní šalinkarty s neomezeným množstvím cest vlaky společnosti JapanRail, která zahrnuje i shinkanseny. Přímo na oficiálních stránkách dopravce je i kalkulačka, která po zadání plánované trasy spočítá, zda-li se tento JapanRail Pass vyplatí či nikoli, takže když zasvítilo zelené políčko, bylo definitivně rozhodnuto. Pass se dá koupit buď přímo v kanceláři při příletu nebo dopředu online. Online vychází cenově lépe a jsou dvě varianty nákupu - z oficiálních stránek, kde ale vychází dráž nebo přes třetí stranu (např. v Japonsku rozšířený Klook.com). Tady je pak cena o cca 10 % nižší. Na to jak má být Japonsko vyspělou automatizovanou zemí mě dost překvapila zkostnatělost online nákupů - po zakoupení u obou variant přijde v obálce dobře hmatatelný a pěkně graficky zpracovaný Voucher formátu A4, který jsem v ruce držela přesně 4 dny od zaplacení (a to je při cestě z Taiwanu pro našince zvyklé na služby České pošty fakt něco neuvěřitelného), a který je nutno fyzicky v kanceláři po příletu vyměnit za takový nenápadný malinkatý papírek ceny zlata, který za dobu jeho platnosti není vůbec snadné uhlídat. A že už se našlo pár takových šťastlivců, kteří na fb stránkách ostatních cestovatelů zoufale prosili o informaci o jeho posledním výskytu. Při zakoupení na oficiálních stránkách je cena sice o málo vyšší, ale je zde možnost rezervace spojů online ještě před příletem, zatímco při zakoupení přes agenturu je nutné vydržet až do výměny za ten cárek papíru. Na vyhledávání konkrétních vlakových spojů se mi dobře osvědčila appka Japan Travel by Navitime.

Další podobná zkušenost byla při koupi lístků na sumo turnaj. Měli jsme štěstí, že v době našeho výskytu se zrovna jeden v Tokiu konal, takže když asi měsíc před odletem šly lístky do prodeje, neváhala jsem si na 3. hodinu ranní nastavit budík, abych se klikací soutěží pokusila dva urvat. A protože jsem měla natrénováno z dob studií, kdy jsem se několikrát za semestr těchto soutěží účastnila při přihlašování na zkoušku, tak se mi po půlhodině nervů podařilo lístky získat. Teda lístky samozřejmě přímo ne, ale 13místný kód, který bylo opět potřeba vyměnit v supermarketu (ano, přímo v supermarketu konkrétní společnosti) za fyzické vstupenky. Jinak jsme dopředu kupovali vstupenky jen na expozici TeamLabs, kde do mailu přišel odkaz, který bude aktivní až v den návštěvy (teda celkem pokrok). I když je o tuto výstavu celkem zájem, je velká šance nákupu i pár dní předem. Naopak pokud chce člověk navštívit Universal Studios, Studio Ghibli, DisneyLand nebo DisneySea, lístky jdou do prodeje asi 2 měsíce předem a jsou hned fuč. To stejné platí i o tématických kavárnách jako Pokémon Café, MaidCafé, RobotCafé nebo kavárna se psi, kočkami, sovami nebo miniprasátky. To všechno lze v Tokiu či Osace najít. A protože je to tak absurdní, až to k extravaganci velkých japonských měst prostě patří, udělala jsem rezervaci k zakrsnutým prasátkům i já. 

Letenky, pojištění, JapanRail Pass, data, QR kódy ke vstupu do země (k urychlení procesu, víza pro Čechy nejsou potřeba), ubytko na pár dní i pár drobných yenů do začátku máme, a tak můžeme vyrazit.

Ostravské letiště je malinkaté a slouží hlavně pro nákladní letadla, takže při frekvenci 2-3 letů denně není překvapením, že sehnat tady nějaké občerstvení je prostě problém. A tak jsme se vydali procházkou do okolí, kde zrovna nadšený motorkář otevřel novou hospůdku, a který nás se svým kamarádem až do odletu bavil svými drsnými historkami z cest. Hodinová cesta do Varšavy byl spíše takový vyhlídkový let před 6hodinových layoverem a před 23. hodinou už sedíme v DreamLineru směr Tokio. Let vzhledem k pohodlnosti stroje pocitově netrval oněch 12 hodin, a tak celkem odpočatí už zase za tmy míříme k imigračnímu. Letiště prázdné, tak jsme i s batohy venku do půl hodiny. Sedm hodin večer a hlavní tokijské letiště je úplně mrtvé. JR office, kde jsme chtěli vyměnit vouchery má už dávno zavřeno, tak jdeme vyzvednout alespoň SuicaCard. Takovou užitečnou kartičku vzhledu kreditky, která se dopředu nabije a pak se z ní platí jízdné, nákup v obchodě nebo třeba kafe v automatu. Zejména v metru či vlaku, kdy si po pípnutí při vstupu a výstupu sama spočítá jízdné, je její užití víc než komfortní bez starostí s kupováním lístků před každou cestou. Kromě fyzické karty, kde je vratná záloha 500 jenů se správním poplatkem kolem 200 jenů se dá použít i virtuální karta v appce (u novějších telefonů přímo přidáním do peněženky), kde si člověk ale musí ohlídat zůstatek, protože co na kartu pošle, může jen utratit, nikoli zůstatek refundovat, což u fyzické karty lze. No a když byla paní při vyřizování tak ochotná, tak jsem se rovnou zeptala i na JR pass. Prý není problém a vymění mi ho i ona. No super, rovnou tedy rezervuju i sleeping train za dva dny. Je to prý poslední jezdící vlak toho typu, který bývá dlouho dopředu vyprodaný, tak jsem měla radost, že na nás ještě nějaká místa zbyla.

Porodní bolesti prvního kontaktu s novou zemí jsou za námi, tak se jdeme v klidu ubytovat. Přímo na letišti využíváme kapslový hotel 9 hours, který původně vznikl k přespání těžce pracujícího japonského lidu, jež nestihnul poslední vlak domů. Japonci jednak urputně a dlouze pracují, jednak po práci je zvykem jít společensky zapít pracovní den do baru, takže je tento typ hotelů ve velkých městech nejen velmi rozšířený, ale hlavně hojně využívaný. Když jsem Laďovi oznámila, že hned první noc bude spát v plastové buňce velikosti rakve, kde navíc bude sám, protože ženská a mužská část je striktně rozdělena, měl chudák noční můry. Ale neměl moc na výběr, tak už fasuje při check-inu tašku s noční košilí, několika ručníky, kartáčkem, pastou a špunty do uší. A pak už ho nevidím. V první části nechávám batoh ve skříňce, potom se jdu osprchovat, a když čistím zuby spolu z dalšími několika japonkami, všechny ve stejných oversize šedých košilích s číslem na hrudi jako logem hotelu, připadám si jako ve vězení. Vyvoněná přecházím do spací části, kde ze dvou řad buněk nad sebou vybírám tu svoji, zatahuju roletu a ulehám. Zpráva, že to není tak zlé, ba dokonce že se líbí, mě uklidňuje. Ani jeden sice nezamhouříme oka celou noc, protože díky časovému posunu vlastně máme ráno, ale toto bydleníčko futuristického typu se nám prostě líbí.

Ráno nasedáme na metro a míříme do centra Tokia, kam je to něco přes hoďku. Hodíme věci na hotel a nabíráme směr čtvrť Shibuja, kde stavíme u bronzové sochy psa Hachico, který v těchto místech oddaně čekal každý den, až se jeho páníček vrátí z práce po celých 9 let po jeho smrti. Hned vedle se nachází jeden z nejrušnějších přechodů světa, kde najednou přechází třeba i 3 000 lidí, Shibuja crossing. No v sobotu dopoledne je to tady o poznání klidnější.

Pak už jdeme procházkou k Yoyogi parku, kde platím nováčkovskou daň při použití veřejných toalet. Ty jsou tady na každém rohu, zdarma a neuvěřitelně čisté. Vedle sebe jsou jak klasické turecké, tak hi-tech mísy s vyhřívaným prkýnkem (což v 30ti stupních není zase taková výhoda), osvětlením, zvukovou kulisou ke zvýšení komfortu spíše spoluuživatelů než uživatelů samotných a množstvím trysek do všech směrů (čti anatomických otvorů). Jenom většinou mají ovládání složitosti jaderného reaktoru psané jen formou rozsypaného čaje, a tak při pokusu o spláchnutí dostávám přímý zásah, takže celou cestu do parku vypadám, jak kdybych to nestihla. Příště použiju ke spláchnutí wecka překladač.

V parku se přidáváme ke skupince muzikantů, kteří si přišli pro radost zahrát. Stylem spíš irská hudba jakou známe z Tample Bar, ale místo dud je zjevně populární neidentifikovatelný nástroj, který se drží jako kytara, hraje se na něj smyčcem a místo pražců má klávesy. Po kulturní vložce jdeme omrknout jednu z mnoha tokijských svatyní, Meiji Jingu, která je součástí parku. Vstup do areálu svatyně je označen mohutnou bránou torii, za kterou ruch města střídá klidný les. Celé okolí parku a svatyně samotné je skvělou ukázkou oázy klidu a zenu, pro Japonsko tak typickou. Po uklidnění mysli se jdeme rozněžnit za miniprasátky do MiPig Cafe, kam máme rezervaci. Po usazení dostáváme dečku do klína a čekáme, kdo se přijde pomazlit. Obsluha se snaží a drobky nahání do klínů návštěvníků, až je mi jich líto. Představa, že jsou celý den zavření v jedné místnosti a neustále postrkováni do cizích rukou k drbání, i když si chtějí třeba zrovna v klidu poležet, mi přijde neetická. V Japonsku to prý zvířata obecně nemají jednoduché a zoologické zahrady je prý lepší ani nenavštěvovat.

 Večer se nám nikam nechce ani na jídlo, tak zkoušíme supermarket 7/11. Podobně jako Lawson či FamilyMart nabízí širokou nabídku oblíbených bento boxů - předpřipravených jídel, ať už sushi na všechny způsoby nebo třeba špagety či maso s rýží. Rovnou na místě je možné box ohřát a venku hned zkonzumovat. Kultura stolování příšerná, ale jako rychlá a levná večeře bezkonkurenční. Ještě víc než bento boxy jsme si oblíbili polívky - instantní směs, kterou opět přímo v prodejně je možné zalít horkou vodou a dokoupit v sáčku předpřipravenou zeleninu, porci masa či nudlí navíc a svačinku doladit podle chuti. Noc trávíme v hotelu Sotetsu Fresa Inn Nihombashi-Ningyocho. Díky japonské kultuře, kdy do vany se chodí za relaxem a ne za očistou těla, je snad každý hotel vanou vybaven. Nejdříve se člověk osprchuje mimo prostor vany, kdy voda stéká do odtokového kanálku a až čistý se naloží do vany. Problém nastává s japonskými turisty třeba v Evropě, kteří zapomínají, že my odtokové kanálky prostě nemáme, a tak nezřídka vytopí celé patro. Každopádně když se k této lázni přidá široký výběr solí do vany, různých pleťových masek či zábalů na vlasy dostupných volně na recepci, dostává noc v japonském hotelu úplně jiný rozměr. 

Ráno po snídani se za deště vydáváme na Tsukiji market. Díky intenzivnímu dešti tady není moc narváno, a vlastně ani stánků tady tolik není. Přípravu krevet, chobotnic či ústřic grilujících se na rožni, a které dostávají poslední ránu flambovací pistolí, je radost pozorovat. Pak už míříme na výstavu digitálního umění TeamLABs, takže nám zesilující déšť zase tolik nevadí. Během expozice se brodíme vodou a necháváme se pohltit pestrými barvami, tvary a odrazy barevné projekce. Dvě až tři hodiny blbnutí nám v tom nečase přijdou vhod. Na zpáteční cestě déšť zesiluje a tak jsme nuceni si pořídit deštník. Ten je tady součástí kultury a Japonec bez deštníku v ruce jakoby nebyl. Na toaletách má dokonce svůj čestný háček k odkládání. A když zrovna neprší, dobře poslouží jako slunečník. Tady už ale nestačí ani deštník, tak se vracíme na hotel, kde v lobby při kávě a čaji čekáme až se setmí, než vyrazíme na nádraží, odkud nám jede sleeping train směr Himeji.

Po sedmé hodině večerní se ptáme, z které platformy že to jede. Když jsme v labyrintu tokijského nádraží našli tu správnou, jdeme sehnat něco k snědku a o půl desáté už sedíme na nástupišti. Tady ale na tabuli nesvítí odjezd toho našeho. Tak se jdu zeptat do kukaně, kdy a odkud to tedy jede. Tak prý nejede a nepojede, protože heavy rain. Cože? Úroveň angličtiny nebyla nejvyšší, tak si jdeme informaci ověřit do hlavní kanceláře. Tak prý náš vlak je opravdu zrušen. No dohadování se o vzniklé situaci a pro nás dost komplikující skutečnosti nám trvalo snad hodinu a půl, kdy se při řešení vystřídali snad tři šéfové šéfa. A čím vyšší postavení šéf měl, tím nižší úroveň angličtiny ovládal. To už je kolem půlnoci, kdy dostat se někam veřejnou dopravou je nemožné, a tak nám alepoň dovolili si ustlat ve VIP salonku, kde jsme mohli přečkat do prvního ranního spoje. Dokonce nám přinesli balíček s termofolií a chleba v plechovce a s pokorou jim vlastní se nám dokola omlouvali za způsobené potíže. Když po půlnoci na hlavním tokijském nádraží, které se tou dobou zavírá, nebylo už ani živáčka a já si šla v pyžamu na toaletu vyčistit zuby, připadala jsem si úplně jak Tom Hanks ve filmu Terminál. Spaní na lavičkách nic moc, ale kolem půl sedmé už nás ta stejná sestava ze včera doprovází k shinkansenu směr Kyoto.

Protáhlý čumáček staví na minutu a centimetr přesně. Každý typ vozu má na zemi značení, kde který vagon zastaví, takže orientace místa nástupu je efektivní. I když fluktuace lidí je neuvěřitelná, díky perfektní organizaci, načasování a mentalitě lidí, kdy každý přicházející si prostě stoupne do fronty poslední a čeká, se výměna cestujících stihne ve velmi krátkém intervalu a vlak odjíždí na čas. Rychlost kolem 300 km/h vůbec necítíme a v Kyotu jsme za něco málo přes 2 hodiny. Opět hodíme věci na hotel (opět ze sítě sotetsu Fresa INN, tentokrát Kyoto-Shijokarasuma) a metrem se přibližujeme k Fushimi Inari, snad nejznámější shintojské svatyni. Obleněni po nepohodlné noci na nádraží procházíme tisíce oranžových bran torii, které zde budují jednotlivé firmy s vidinou úspěchu a většího zisku. Taky zde potkáváme první bytosti zahalené v tradičním kimonu. Těžko se nám evropanům rozlišují pravé Geishi od převlečených asijských turistů, ale ve výsledku je nám to vlastně jedno, atmosféru místu dodávají i tak.  Lidí je tady mnohem víc než bran samotných, ale i tak se dá najít místo, kde jsme aspoň chvíli sami. I tak jsme ale davy brzy přesyceni, a tak se procházkou vracíme na hotel, kupujeme večeři a zbytek dne se válíme na střídačku v posteli a ve vaně. 

Odpočatí a voňaví se po snídani další den vydáváme autobusem k Arashiyama Bamboo Grove, bambusovému pralesu. Do busu se nastupuje zadními dveřmi, jízdné se platí při výstupu předními a to buď přesnou hotovostí nebo pohodlněji pípnutím SuicaCard. Krásnou, asi půlhodinovou procházkou, se dostáváme k bambusovému háji, který není nijak rozlehlý a kde množství turistů atraktivnosti nepřidá, a tak se moc nezdržujeme a pokračujeme dál k Otagi Nembutsu-ji Temple. Už cestou bytostí významně ubývá. Mechem a zubem času spotřebované rakan sochy (kamenné sochy představující Buddhovy učedníky), kterých se zde nachází kolem 1200 a kde každá má jiný výraz ve tváři, dodávají místu neuvěřitelné kouzlo. Jsme tady skoro sami, a tak máme spoustu času na odpočinek a meditaci v tradičním svatostánku. Po nabrání sil se vydáváme na cestu zpět. Hospůdky lemující trasu už pomalu otevírají, a tak se v jedné tradiční rodinné zastavujeme na domácí ramen. Interiér je koncipován pro drobné japonské postavy, takže po zaplnění převážně turisty působí místo poněkud stísněně. Na kvalitě jídla a požitku to však vůbec neubírá. Zpátky v Arashiyamě procházíme obchůdky a stánky s nejrůznějšími dobrotami a jdeme omrknout Kimono forrest. To jsou vlastně plastové válce, uvnitř kterých jsou nejrůznější vzory látek, z nichž se vyrábí kimono. Pak už jsme po celodenní chůzi ve sluneční výhni unaveni, navíc musíme brzo vstávat, tak se v podvečer vracíme zase zpátky domů. 

Po brzké ranní snídani vyrážíme na vlak směr Hiroshima, kde po hoďce a třičtvrtě přesedáme na lokálku do Miyajimaguchi Station, kde po půlhodině vystupujeme a po 5 minutové chůzi se naloďujeme na trajekt, který nás po 10 minutách jízdy vyhazuje na malebném ostrůvku Miyajima. Celá cesta je zahrnuta v JR Passu, proto je mezi turisty i celkem oblíbená. Přesto jich tady není tolik a na ostrůvku vládne klidná a pohodová atmosféra. Už při výstupu z trajektu nás vítají jelínci, kteří jsou sice neuvěřitelně roztomilí a přítulní, ale člověk si musí dávat pozor na svoji svačinu a papírovou mapu, o kterou jsem při chvilce nepozornosti v mžiku přišla. Po pár selfíčkách kupujeme plechovku piva a Calpis (v Japonsku velmi oblíbená mléčná voda) a usedáme na pláži. Akorát zakoupené pivo nebylo pivo, ale 8% whiskový nápoj, což jsme poznali po pár locích, kdy nám slušně vlezlo do hlavy. Nojo, jazyková bariéra nás opět dostala. Ale zase lepší  varianta než jiní turisté, kteří si koupili vývar v PET lahvi v domnění, že jde o pravý japonský čaj. A vzhledem k rozmanitosti chutí této země si toho vůbec nevšimli až do upozornění milého japončíka. Trochu v náladě se vracíme zpět do Hiroshimi, tady procházkou kolem Hiroshima Castle obklopeného vodními příkopy a jezírky, kde konečně potkáváme prvního Koi kapra. Najít v Japonsku Koi kapra je totiž nad lidské síly, za celou dobu jsme potkali tak tři. Zato ty české tady mají v každé stoce. Od hradu se vydáváme k Atomovému domu, památce na srpen 45, kdy na město amíci shodili Little Boye. Dům to ustál, možná proto, že byl postaven českým architektem, ale byl značně poškozen a v původním stavu je dochován dodnes. V okolí je možné navštívit také muzeum s odkazem na tuto neradostnou událost.

Z parku se přesouváme k Okonomiura, domu o několika patrech, kde je vedle sebe jedna plotna pro výrobu okonomiyaki vedle druhé. Namátkou jednu vybíráme a vzhledem k menu opět formou rozsypaného čaje a značné únavě prostě zapichujeme prst a už se lační kocháme přípravou placky přímo před námi. Nejdříve na rozpálenou plotnu přijde těsto, potom spousta zelí, masa, nudlí, vajíčko a topping se sezamem a lupínky se sušeného tuňáka, a pak už nám ji kuchař samurajskou přesností naporcuje a posunuje naším směrem, kde máme co dělat, abychom to všechno spořádali. S plnými břichy se jen dost těžko ploužíme na nádraží, bereme první shinkansen zpátky do Kyota a jdeme spát.

Ráno si po náročném předchozím dni přispíme a k chrámu Kiyomizu-Dera se tak vydáváme až před polednem. Je hrozné vedro, všude spousta lidí a my na ty památky zase tolik nejsme, a tak na chvíli kotvíme uprostřed hřbitova, který vzhledem připomíná Manhattan. Ve stínu zase nějaké minisvatyně si ke knížce kupujeme z automatu kafe a k našemu překvapení je plechovka teplá. Po siestě už míříme do čtvrti staré čtvrti Gion, kde se touláme původními uličkami až k odpolední zastávce při čajovém ceremoniálu. Tradičně oděna Japonka nás nejdříve zasvětí do složitosti celého procesu, jehož vážná atmosféra se nese až do chvíle, než nedopatřením skopne a rozlije vázu s vodou. To už se pak celý akt nese v poněkud uvolněnějším duchu, a tak je i to míchání čajového matcha prášku s vodou v misce štětkou na holení celkem zábava. Ale pít se to nedá. Po čaji a večeři se jdeme domů balit, protože se ráno přesouváme do města Kanazawa.

Ráno cesta zase kolem dvou hodin, takže ještě před polednem vstupujeme do údajně jedné ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku - zahrady Kenroku-en. Stromky střižené nádherně, plevel se pečlivě přebírá ručně, jenom barvy tady trochu chybí. Samá zelená. Tak nějak jsem čekala japonské zahrady s barevnými květy, červenými můstky a s hejny kojáčů. Tak nic. I tak si chceme zahradního klidu užít, a tak nijak nespěcháme. Vytahujeme karty a ve stínu precizně střižených korun dáváme pár partiček. V pozdním odpoledni jdeme omrknout místní trh. Měli pravdu, když psali, že po 16. hodině je tady už celkem mrtvo, a tak pokračujeme podvečerní procházkou do historické čtvrti Higashiyama - původní dřevěné domy, semtam nějaká hospůdka, teplé odstíny zapadajícího slunce s minimem lidí. No romantika sama. Po nabažení se se vracíme na Hotel Intergate Kanazawa, kde právě trefujeme zlatou hodinku, a tak si den zpestřujeme vínkem a drobnou svačinkou. Je to náš dosud první hotel, který má onsen - lázně s teplou, většinou sopečnou, vodou - a to musím vyzkoušet. Dle instrukcí na pokoji beru koupací ručník, po šipkách se vydávám do ženské části, svlékám veškerý oděv a u mini sprchy provádím očistu. Postupuju tak nějak intuitivně, když už naložena v horké lázni pozoruju první příchozí japonku. A ta evidentně ví, co dělá. U sprchy sedí minimálně půl hodiny, koupací ručník není osuška, kterou jsem vzala já, ale nejmenší dostupný ručníček, který používá jako žíňku, a kterou se drbe opravdu poctivě včetně meziprstí nohou. Když už má kůži sedřenou až na kost, skládá miniručník, dává si jej na hlavu a noří se za mnou do horké lázně. A za 3 minuty už zase vychází. No já mám rituál přesně naopak, s knížkou tam vydržím přes dvě hodiny. Vyčváchaná a zrelaxovaná se vracím na pokoj a jdeme spát.

Ráno po vydatné snídani si zase sbalíme svých pár švestek a s plnou polní dáváme Omicho marketu druhou šanci. No už to tady žije o poznání víc - plné pulty ryb a jiných mořských potvor tříděných podle velikosti či nepřeberné množství úhledně naskládaného ovoce a zeleniny spolu s tradičním trhovským ruchem mají něco do sebe. Akorát nám nikdo nic nevnucuje, což je na asijské zvyklosti dost zvláštní. Prostě opět ta japonská spořádanost. Celkově je atmosféra japonských trhů úplně jiná než těch v jiných asijských zemích - asi mi chybí ty pořádné kusy masa zavěšených na hácích obletované hejnem much, u kterých čekají divocí psi na nějaký odřezek. Z trhu míříme rovnou na vlak směr Takayama, kde budeme mít základnu následující 3 noci. Cesta trvá necelé 3 hoďky a už během ní se začíná zatahovat. Při výstupu teplota o dost klesla a začínají padat první kapky. Naštěstí shuttle bus do Hotel Tabino jede za chvíli, tak rychle koupíme na nádraží lístky na zítra na bus do Kamikochi, nakoupíme něco k snědku a už brzy zatápíme klimatizací na pokoji. Je brzké odpoledne, ale my jsme unavení a v takovém počasí se nám nikam nechce, tak Laďa sleduje sumo v TV a já jdu vyzkoušet další onsen. Tento má vnitřní i vnější část. Naložit se do horké vody na čerstvém vzduchu za tohoto nepříznivého chladného počasí a poslouchat šum pod námi tekoucí řeky má teprve to správné kouzlo. 

Ráno po snídani počasí nevypadá o moc lépe. Předpověď na další dny taky nic moc, tak se původního plánu do údolí Kamikochi nevzdáme. Bus jede něco přes hoďku a půl s nutným přestupem. Opět prší, tak nasazujeme pláštěnky a za již ustávajícího deště se vydáváme na asi pětikilometrový okruh. Výhledy kolem azurové řeky se zasněženými vrcholky Alp v pozadí jsou opravdu impozantní. K tomu u restauračky v kádích pěstované rybky, které na ohni ugrilované míří přímo na talíř, dotváří toto přírodní kouzlo. Cestou zpátky nás v těsné blízkosti míjí i několik opiček, kdy každá druhá má na zádech miminko. A to je teprve roztomilý pohled. Trochu promoklí a promrzlí se zase busem vracíme zpět na hotel a já se jdu opět ponořit do horké lázně.

Dnes je v plánu Shirakawa-go - lidová vesnička zapsaná na seznamu UNESCO s tradičnými špičatými doškovými střechami. Lístky na bus sice máme, ale ty jsou platné na danou trasu v rámci 5 dní, nikoli na konkrétní linku, takže když se asi půl hoďky před odjezdem dostavíme na nádraží, řada už je docela dlouhá. Stoupneme si spořádaně po japonsku na konec fronty, a tak se z kapacitních důvodů do busu nedostaneme a musíme čekat na další spoj. Už to je první znamení, že tam asi bude narváno. Po hoďce a půl čekání jedeme necelou hoďku. Počasí se trochu umoudřilo, a tak mezi mraky vidíme zase sluníčko. Vesnička je relativně malinká, v každém druhém domku je obchůdek, restauračka či muzeum, všude mraky turistů a celkově na mě místo působí dost komerčně. Jako mezizastávka cestou ano, ale jako cílený výlet už bych ji příště vynechala. No v zimě zahalená pod sněhovou peřinou může působit jinak, kdoví...

Další den je čistě transportní. Protože nám na začátku nevyšel spící vlak, ale já jím prostě chci jet, tak jsme program překopali a cestu k jezeru Kawaguchiko bereme přes Osaku, kudy vlak projíždí. Vlak z Osaky vyjíží po půlnoci, takže na cestu tam máme celý den. Nikam nespěcháme, a tak v Toyamě vystupujeme a šalinou míříme k Iwasehama Beach. Na této rozlehlé písčité pláži obklopené horami nás překvapuje ten bordel. Nejen na Japonsko, kde mají standardy čistoty úplně jiné, ale i pro nás je to fakt humus. Všude naplavené odpadky, obaly od pracích prášků, boty, prostě všechno. Kromě rybářů jsme tam sami, tak si uklidíme svůj plácek, roztáhneme deku a půl dne si užíváme sluníčka, i když na koupání to ještě není. K večeru se přesouváme do Osaky, kde po půlnoci přijíždí Sunrise Izumo. Vlaky jsou dva - Sunrise Izumo na trase Tokyo-Izumo v prefektuře Shimane a Sunrise Seto na trase Tokyo-Takamatsu na ostrově Shikoku a opačně. Oba vlaky se spojí/rozpojí ve městě Okayama, takže na trase Tokyo-Okayama je to vlastně jeden a ten samý vlak, což nás zprvu trochu zmátlo. Také zastávky v různém směru mohou být matoucí - vlak směr z Tokia v Osace nezastavuje, opačným směrem však ano. Ve vlaku je několik různých možností lůžek - od tzv. Nobi Nobi seats, což jsou vlastně jen přepážkou oddělené boxy s kobercem, a která jsou plně hrazena z JR passu, až po ložnice s postelí, které jsou k dispozici za příplatek. Ve dvou vozech jsou k dispozici také sprchy. Po nástupu rychle vyčistíme zuby a uleháme na koberec. Dokonce máme k dispozici povlak na polštář a přikrývku. Cestou trvající něco přes 6 hodin trochu zamhouříme oka, ale o kvalitním spánku se rozhodně mluvit nedá.

V Tokiu před 7 hodinou ranní posnídáme a rovnou přesedáme na vlak do Otsuki station, kde pro místní lokálkou (nutno koupit lístek zvlášť) pokračujeme do Kawaguchiko station. Tady pro nás přijedou a dokonce nás ubytují v Hotel Asafuji už něco po poledni. Konečně tradiční ryokan. Na zemi tatami podložky, uprostřed stolek se sedátky s připraveným matcha čajem a ve skříni nažehlené kimono. Jdeme na krátkou procházku kolem jezera, nad kterým se tyčí majestátní hora Fuji, poté opět onsen s výhledem přímo na Fudjinu, a už se strojíme do kimona na večeři. Večeře se podává formou Kaiseki - o několika chodech, a ke které potřebujeme instrukce. Tisic malinkých mističek, u kterých obsah a techniku konzumu lze jen těžko odhadovat. Naštěstí nejsme jediní, kdo má trochu problém, a tak se nám nikdo ani moc nesměje. Ochutnáváme sashimi, syrovou chobotnici, hot pot s houbičkami a zeleninou, syrovou i grilovanou rybu, zeleninu i zvířectvo v těstíčku nebo panáka s mořskými řasami, které se po napití táhnou jako sliz. Zkrátka průřez tradiční japonskou kuchyní. Než se vrátíme z večeře, místo stolíku a čaje už máme ustláno na futonových matračkách, a tak jen ležíme a nasáváme atmosféru.

Snídaně se táhne v podobném miskovém duchu. Šunka, sýr, vajíčka, ovoce dobrý, to by šlo, ale chobotnici ráno vynechám. S plnými břichy půjčujeme kola a vydáváme se na celodenní okruh kolem jezer Kawaguchiko a nedalekého Saiko. Cestou se kocháme pohledy na Fujinu ze všech stran. Na tuto nejvyšší horu Japonska s vrcholem ve výšce 3776 m.n.m. který je ještě pokryt sněhem, se dá i vystoupat, ale pro turisty je otevřena jen někdy mezi červencem a zářím. Škoda, tak příště. K večeru s kilometry v nohách se vracíme zpět, onsen, večeře a spánek.

Ráno po snídani opět balíme kufry a vracíme se zpět do Tokia. Pěkné počasí zůstává u jezer, v Tokiu je zase hnusně a prší. Moc plány nemáme, a tak navštívíme Art Aquarium s barevně nasvícenými akvarijními rybičkami. Jen ti kojáci zase nikde. Odpoledne ještě na skok do čtvrti a chrámu Asakusa,  a protože už nám začíná chybět západní jídlo, končíme v McDonaldu. Počasí a cestovatelská únava nás ale brzy směrují do postele v hotelu Via Inn Toyko Oimachi. 

Další den se do Asakusy vracíme, protože tady má být festival. Lidí je plno, tak asi fakt něco proběhne. Počasí už je moudřejší, a tak si atmosféru slavnosti, kdy se ulicemi davy prodírají skupinky ve stejnokrojích nesoucí na ramenou mini svatostánky za bujarého pokřikování, užíváme. K obědu ochutnáváme dobroty z přilehlých stánků a přesouváme se do Ryogoku Kokugikan sumo arény.

V brzkém odpoledni je hala ještě téměř prázdná, ale s přibývající hodinou, kdy začínají soupeřit vyšší divize, se postupně zaplňuje až zbývá jen pár posledních volných míst. Pozorovat ty masy tuku v plenkách s pečlivě vystajlovaným hárem, které jsou schopny mrštného pohybu, je opravdu zážitek. A když nějaký favorit vyhraje a celá hala propukne v bujarý křik, to má teprve grády!

Poslední celý volný den v Japonsku se ještě narychlo rozhodujeme pro výlet do Hakone. Ráno kupujeme jednodenní HakoneFreePass a po hoďce a půl měníme vlak za bus až k jezeru Ashi, kde se naloďujeme na pirátskou loď. Počasí nám ještě chvílí přeje, je jasno, tak užíváme výhledy do okolní krajiny. Na druhé straně jezera se vydáváme na menší procházku, poobědváme a zase lodí míříme zpět. To už se ale zase zatahuje a začíná pršet. Měníme loď za lanovku a vystupujeme jak na měsíční krajině - vulkanické oblasti oranžového nádechu, kde z povrchu sálá sirná pára, a kde i čichem je toto místo dost specifické. Traduje se, že když člověk sní černé vejce uvařené v této sirné páře, prodlouží se mu život o sedm let. No uvidíme. Tak tak jsme to stihli - už se zase zatáhlo a vidět nejde vůbec nic, tak se zase další lanovkou vydáváme na cestu zpět. Byl to náročný den, plný cestování a přestupů, a i když se to za jeden den stihnout dá, je to málo. Myslím, že tato oblast si zaslouží minimálně dva dny, aby si člověk mohl vychutnat ten klid a měl čas se smočit v nějakém přírodním onsenu v okolí. 

Poslední den před nočním odletem ještě stíháme kávičku v Ueno parku a znovunávštěvu Tsukuji Marketu, tentokrát už bez deště, a pak už přes půl světa domů.

Japonsko je krásná země, kde pokora a zenový klid sálá ze všech koutů. S ekologií si tady ale hlavu nelámou - na každém rohu je automat v horních patrech s chlazenými nápoji, ve spodních s ohřívanými, voda tady teče proudem, vany mají rysku doporučené hladiny až někde u okraje a to množství plastového odpadu, co se tady spotřebuje je neuvěřitelné (brčka ale používají papírová). I přesto, že každá ingredience bento boxu má svůj vlastní obal, lépe radši dva, a venku odpadkové koše prostě nejsou, je všude čisto bez jediného odpadku. Odpad je zkrátka majitele a ten si jej bere s sebou domů. Jediný zelený odkaz je na toaletách u jednovrstvého papíru s prosbou o jeho snížené plýtvání - za mě poněkud nešťastná varianta. Velká města, ač jsou přeplněna lidmi, nejsou poznamenána typickým městským ruchem - velkou zásluhu na tom mají elektromobily, které zde v dopravě převládají, a také mentalita lidí. Hrobové ticho je také v metru - nikdo netelefonuje, ale každý je přilepený k telefonu, kde sleduje anime nebo si čta manga. Nebo vzhledem k obrovské pracovní vytíženosti a neustálému vyčerpání prostě spí. Zkrátka Japonsko má svou nezaměnitelnou kulturu, kterou stojí za to poznat.

A na kolik to celé vyšlo?

• Letenky vč. 23 kg zavazadla                                                                                                                                             17 200 Kč/os
• Ubytování                                                                                                                                                                                   15 660 Kč/os
• JR Pass                                                                                                                                                                                           8 200 Kč/os
• Doprava mimo JR pass (busy, městské vlaky, metro)                                                                                       3 040 Kč/os
• Vstupy (TeamLab, MiPig Coffe, zahrady, sumo, HakoneFreePass, museum, kola, čajový ceremoniál)                                                                                                                                                                                                                                 4 130 Kč/os
• Jídlo                                                                                                                                                                                                3 200 Kč/os
• Celkem (vč. jídla, dat, pití, pojištění, suvenýrů)                                                                                                  55 100 Kč/os