(polo-, ale spíš ne-)legálně na Ararat
Nejvyšší hora Turecka, na kterou si doteď dělá nárok Arménie. Jaký to je, vyjít nahoru bez permitu a povinného vůdce?
Cestopis z roku 2021 napsal borekj.jan
Jsem na Erasmu v Arménii. Na tom by nebylo nic extra, ale vedle toho, že mám rád bizár a punk, mám rád i hory. Hned, co sem člověk přiletí, praští ho do oka Ararat – jen 50 km od Jerevanu vskutku tvoří hlavní dominantu města. Chvíli ve mně rozhodnutí uzrávalo, ale pak už to byl jen otázkou času. Tam prostě musím. Aklimatizace na Aragacu (4090 m), nejvyšší hoře Arménie bez problémů.
Ararat (5137) od Aragacu (4090)
Můžu si vybrat, jestli se k Araratu dostanu přes Írán nebo Gruzii. Írán je ale zavřenej podobně jako všechny přechody s Tureckem až k Černému moři, volím noční vlak do Batumi, krásných 1600 km místo 50. Sdílím kupé s Rusem, kterej je očkovanej Sputnikem, což je mnohem lepší než jiný vakcíny, protože ti neupravuje DNA (narozdíl od nich). Jsem rád, že Putin neopomíná šířit debility i mezi svoje vlastní občany. Jinak ale instantní kafe 3v1 a teplá sprcha mnohem lepší než na kolejích v ceně. No drugs, thank you, usmívám se na gruzínského celníka. Za odměnu mě vytáhne z vlaku.
Miluju schengen
Pohodlná noc a jsem v Batumi. Taxík na druhej konec města. Stop na tureckou hranici. Hodina čekání. Where you from? Jakože máš to doslova v tom pase, co držíš v ruce, ale budiž. Czechia? Praga? Czechoslovakia? Ah, welcome. Stop do Hopy, prší, to se v Jerevanu nestává, sehnat simku, půjčovnu aut a benzín. Mám všechno, vzhůru nejdřív pralesem, Alpama až zpátky do pouště. Silnice se progresivně zlepšuje. Po celkově 27 hodinách jsem konečně zpátky na dohled od Araratu. To taky znamená, že jsem v kurdském teritoriu a každých 20 km je tu vojenský checkpoint. Víš co Erdogane? Jdi s tímhle do háje, jo. Večeře, koupit snídani, odjet do Basecampu.
Teda, tady se to trochu komplikuje. Výstup na Ararat je tak na hraně ilegality. Podle mě by měl bejt úplně legální, podle Turecka zase naprosto ilegální. Výjimkou je, pokud máte permit a vůdce. To obnáší výnos věcí do kempů na koni, luxusní večeře a snídaně, kouřícího guida no a taky asi 400 euro na osobu. Míň, pokud jdete s dalšíma lidma ve skupině, což je prej best of experience. Dík, nechci.
ukradeno z instagramu
Tohle všechno se děje na tzv. jižní trase, kde permit oficiálně kontroluje armáda. Neoficiálně ho ale (prý) nikdo nemá a guidi vždycky uplácí nebo objíždí vojáky. No ale krom toho existuje tzv. západní cesta, kde se žádná taková šaškárna neodehrává. O té existuje na netu přesně 7 zmínek, 2 ve francouzštině a pět v, jo, hádáte správně, češtině. Její jedinej problém je, že když vás chytnou, máte problém. Level vězení problém.
Auto zaparkuju u mísťňáka v 1600 m n. m., zkásne mě o 10 euro, za což mu ostatní potom dají pěstí. What a disgrace, říkají. Teda píšou do Google překladače, pochopitelně. Jsem pozván na čaj, když do domu vtrhne člověk s AKčkem. Trochu se leknu, ale ostatní mě uklidňují, že ten je z PKK, takže prej pohoda.
Vstávám v 1:30. Má to bejt dneska 16 km a 3500+, plus ještě dolů. Sotva ale vykouknu z auta, vidím, jak z protějšího svahu svítí dva obří světlomety a křížem krážem prohledávají svah Araratu. Nevím, jestli vhledají Kurdy, Íráčany nebo jen nacvičují na příští Erdoganovo honění ega, ale já radši lehám zpět do auta.
Ráno přemýšlím, co teď, když západní cesta nevyšla. Jsem se sem snad netáhl pro nic za nic. Jedu do Dougabazayitu, města, odkud startují oficiální výpravy. Prvně musím sehnat PCR kvůli zpropadený Gruzii, který nestačí očkování, a pak způsob, jak se dostat nahoru. Obepíšu asi 10 guidů, odpoví mi jen jeden a dá mi přesně to, co chci. Dvě cesty autem pod kopec a nic jinýho. Permit? It is okay. Guide? You faster. Smlouvám cenu a jsme domluvený. Tak na 50 % mu věřím a na 50 % si myslím, že mě prostě jenom obral o prachy.
Ubytuju se v hotelu, protože v týhle turecký hře na Ujgury odmítám účinkovat ve stanu, a jdu se najíst. Normálně bych to asi nezmínil, ale kluk, kterej přišel s google translate v ruce, jestli náhodou neznám Němku, kterou by si mohl vzít za ženu, si zaslouží ocenit. Sorry, don't know.
Znova vstávám v 1:30 (dva dny po sobě, uff) a k mýmu lehkýmu překvapení na mě fakt čeká minibus. Cpu do sebe minicroissanty, objíždíme dva vojenský checkpointy a krátce před třetí jsem ve 2200 m n. m., kde mě uprostřed noci uprostřed ničeho vysadí. Tak snad abysme začli.
Z letargie běhochůze s čelovkou mě dostane až smečka 4 psů z nedaleké farmy v asi 2800. I oni ale po chvíli pochopí, že s nima nehraju soutěž v počtu fuck za vteřinu, a nechají mě postupovat do prvého basecampu v 3400. Tam nikdo není, čus nazdar, jdu rovnou do druhýho.
Cesotu bylo lehce pocukrováno
Cestou začíná pomalu svítat, a stejně pomalu na mě jde lehká krize. Ta se s postupem přes druhý tábor (4150) změní v hodně těžkou. Jednak je totální kosa a mně přes dvoje rukavice kompletně zmrzly prsty, takže prostě nemůžu vůbec nic udělat (třeba se víc obléct, ehm) a jednak se mi chce extrémně spát. Vždycky si lehnu, na dvacet vteřin usnu, pak mě probudí zima, tak jdu dvě minuty dál, no a tahle půl vertikálního kiláku. V 4600 mě to nějak přejde, vyjde slunce, malinko mě rozmrznou ruce, dám cukříky a gel, potkám 3 Poláky s guidem, který mě ubezpečí, že na vrcholu budu sám.
Nálada stoupla a já už tuším, že se na vrchol nějak dohrabu. V 4900 nasazuju mačky/nesmeky, co mi laskavě půjčil Luka, lezecká spojka v Arménii, díky moc, no a po sedmi hodinách, 11 km a třech vertikálních kilometrech jsem nahoře. 5137 m n. m.
Na vrcholu
Mraky se krásně převalují, ale já tu radši nechci bejt, když pro nic jinýho, tak tepovku mám v klidu tak 150, dělám jen pár fotek a pádím dolů. To je nepřekvapivě dost pain, no ale 4 hoďky a jsem zpátky v buse. Zase objíždíme vojáky, ještě jednou si dám to nedobrý turecký kafe, a už mě čeká jen 40hodinová cesta do Jerevanu. Auto, noc, auto, stop, bus, hranice, Turek, co mi dal razítko NA kosovský razítko, idiot, stop, přežrání se v batumským mekáči, kafe na nádraží, kde prostě nechala vodu tou pákou v pákovce týct asi minutu a půl , vlak, na kterej nešla koupit jízdenka online, takže jsem vůbec nevěděl, jestli se vlezu, a šup, 16 hodin, zase vidím Ararat. Viva la EU, viva la Shengen
Jen 40 hodin a vidím ho znova
Zážitek 10/10, doporučuju všem*
*pokud:
Jak se ti cestopis líbil?
borekj.jan procestoval 54 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil7 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Klobouk dolů! A pěkně napsaný.
Slušný výkon. My to před pár lety dali s jedním přespáním ve druhém táboře.
Respekt.
Tohle je zážitek o kterém si radši přečtu, než abych to měl sám absolvovat. 😀
Máš můj respekt, ja bych takový výlet nedal.
Super! Kolik nakonec stál ten permit?
Permit jako takový jsem neměl, odvoz pod kopec a zpátky (do 2200, z/do Dougabyazitu asi hodina cesty pokaždé) jsem usmlouval na 70 €. Normálním autem tam člověk nevyjede.
Super. Zase jednou nakej anti-instagram trip :D