Polynéský island hopping aneb z Tahiti až na Maupiti
Cestopis z roku 2019 napsal Pavel K
Francouzská Polynésie je známá jako luxusní a super drahá destinace, a tak jsme byli zvědaví, jestli to zvládneme s naším omezeným rozpočtem v rámci roční cesty “kolem světa”. No a nakonec si myslím, že jsme to uhráli docela dobře. Nebylo to levné, ale nebylo to ani přehnaně drahé. Vždycky jsme říkali „once in a lifetime...“ a tento výlet stál rozhodně za každou korunu. A upřímně, pokud je cenová hladina tím, co brání masovému turismu, pak si možná i rád připlatím.
Vše, co jste o ostrovech doposud slyšeli, je nejspíše pravda. Každý ostrov má svou vlastní krásu a charakter. Zároveň, vnímání každého ostrova nám docela dost ovlivnilo i ubytování, které jsme tam měli. Tím ale nemyslím ani tak komfort, ale spíše lokalitu a daného majitele či správce. No a pak také samozřejmě počasí a viditelnost při šnorchlování ve vodě, vzhledem k tomu, že v druhé části našeho pobytu poněkud pršelo. Na základě subjektivních kritérií hodnotíme navštívené ostrovy v následujícím pořadí: Huahine, Bora Bora, Raiatea, Maupiti, Moorea. Rozhodování bylo velmi těžké, všechny byly krásné, každý svým způsobem specifický a mají rozhodně co nabídnout. Ale stejně se nám prostě nejvíce líbilo Huahine…
Naše cesta v kostce
Itinerář cesty:
Tahiti -> Bora Bora -> Huahine -> Raiatea -> Maupiti -> Tahiti
Ať už se člověk nachází kdekoliv na světě, Francouzská Polynésie bude (téměř) vždy daleko. Ale právě odlehlost je něco, co dělá tento shluk ostrůvků výjimečným. Nejdražší jednotlivou položkou tedy bude asi pro každého letenka. Zde jsem měli jednu velkou výhodu. Plánovali jsme být na Novém Zélandu a našli jsme levné zpáteční letenky s Air Tahiti Nui z Aucklandu za 540 USD. Samozřejmě jsme nebyli naivní a před nákupem letenek jsme si ověřili, zda existují nějaké rozumné možnosti ubytování kromě šíleně drahých Intercontinentalů, Hiltonů a dalších luxusních hotelových řetězců s bungalovy nad hladinou a kdesi cosi.
Pak jsme museli vyřešit také dopravu mezi ostrovy. Trajekty jsou omezeny pouze na Tahiti a Moorea. Naštěstí v Air Tahiti na to jdou chytře a mají několik balíčků, díky kterým je cestování mezi různými ostrovy o něco dostupnější. Stačí si vybrat ten správný podle destinací, které chcete navštívit. My sáhli po tom, co zahrnuje Tahiti (jako výchozí bod), Bora Bora, Huahine, Raiatea, Moorea a Maupiti. To vše jen za 450 EUR na osobu. Zdaleka nejnáročnější bylo naplánovat lety tak, abychom měli na každý ostrov zhruba stejný čas. Trvalo nám to celé dva dny, protože ne všechny ostrovy mají přímé spojení, lety nejsou každý den a některé lety už bývají vyprodané (typicky třeba na Maupiti). Nakonec jsme to ale zvládli a na každý z ostrovů jsme měli 3 až 6 nocí.
Zlaté pravidlo při cestě do Polynésie tedy je, alespoň pokud se člověk nechce omezit pouze na Tahiti a Moorea, mít zajištěné lety a ubytování. Na každém z ostrovů jsou cenově dostupné možnosti omezené a může to skončit tak, že zaplatíte velmi mnoho, ale dostanete velmi málo. My využili jak Booking, tak AirBnB. Další možností je kontaktovat každou nemovitost e-mailem, ale s angličtinou to není nic moc. Kdo umí francouzsky, má nespornou výhodu. Obecně platí, že pokud budete mít štěstí a velmi nízké nároky, dá se za 60 USD na noc nějaký nějaký pokoj či možná i stan pro dva najít.
Jídlo nebylo zas tak drahé, jak jsme se obávali. Ve městech jsou supermarkety s cenovou hladinou podobnou těm v Evropě a vždy jsme našli i nějakou restauraci do 10 USD za jídlo. Pokud ale zakotvíte v resortu nebo v odlehlé oblasti, náklady porostou raketově. Pak není od věci mít skútr, ale to také není uplně levná sranda. Připravte si alespoň se 45 USD na den.
Vlastně každá zábava tu něco stojí. Kolo začíná na 30 USD, kajak pro dva také od 30 USD na den. Ceny se liší podle ostrova (a také půjčovny).
BORA BORA
Ostrov Bora Bora byl od prvního okamžiku jako skutečný ráj. Prostě nemůžu uvěřit, že jsem původně přemýšlel, že ho vůbec nenavštívíme (moc zprofanované, turistické, pro snoby a podobné důvody,…). Už jen přílet a přejezd z letiště lodí na ostrov je spektakulární záležitost. Pokud by to šlo, zůstal bych na ostrově klidně ještě týden.
Jasně, Bora Bora prostě není moc o setkání s autentickou polynéskou kulturou atd atd. Ale to asi ani nikdo neočekává. A ano, na tomto malém ostrově je také relativně hodně velkých hotelů. Jsou to ale vesměs super drahé 5hvězdičkové resorty umístěné na motech - útesových ostrovech tvořených koráli a pískem obklopujícím atoly a člověk tak s nimi do kontaktu nepřijde. Na hlavním ostrově jsou většinou menší hotely nebo BnB, s výjimkou jednoho Intercontinentalu a částečně Sofitelu. My bydleli hned na začátku veřejné pláže Matira, která má 1,5 km na délku a většinu času jsme mohli spočítat turisty na prstech jedné ruky. Takže o davech turistů se rozhodně mluvit nedá.
Na ubytování jsme měli fakt štěstí. Nacházelo se vedle, dnes již uzavřeného, hotelu Bora Bora. Měli jsme opravdu velmi jednoduchý, ale čistý bungalov se společným sociálním zařízením a vybavenou kuchyní pro dva pokoje a jeden stan na verandě. Nacházel se v krásné zahradě s přátelskými a vstřícnými hostiteli a s pláží hned přes cestu. Nic jiného fakt nebylo potřeba. Obchod s potravinami je na druhé straně pláže, v blízkosti Intercontinentalu. Asi 20 minut chůze. Byl tam pak i jeden supermarket o kousek dál, ale nabídku byla v zásadě stejná. My si koupili čerstvého tuňáka a bagetu a měli jsme na náš pobyt o jídlo postaráno.
Pokud bychom mohli zůstali déle, půjčili bychom si alespoň na jeden den předražená kola a objeli ostrov dokola. My jsme alespoň měli čas si pronajmout kajak a prozkoumat okolní vody a místo zvané Rybí akvárium. Za mě osobně nic moc, protože tam bylo několik lodí s turisty a průvodci krmícími ryby. Člověk si ale může skočit do vody kdekoliv jinde a také vidět živočichů habaděj. V Polynésii to není zase tolik o korálech. Ale voda byla průzračně čistá, teplá a bylo možné vidět spoustu druhů ryb a dokonce i želvy. Nejlepší místo pro plavání a šnorchlování bylo hned u našeho ubytování. Mít alespoň o den navíc, ještě bychom prozkoumali vody vpravo od nás, hned u břehu bývalého luxusního hotelu Bora Bora, který se v dnešní době změnil na ruiny. Četli jsme, že tam jsou hezké koráli.
HUAHINE
Trochu jsme se báli, že Bora Bora nasadila laťku příliš vysoko a lépe už to jít nemůže. To ale trvalo jen do chvíle, než jsme dorazili na Huahine. Ostrov možná nepůsobí tak dechberoucně jako Bora Bora, ale je daleko uvolněnější a téměř bez cestovního ruchu. Je také pravda, že se nás ostrov pokusil zabít hned první den, ale už jsme mu to odpustili.
Oceán byl docela bouřlivý, ale stejně jsme se rozhodli jít šnorchlovat. Trochu jsme ignorovali varování přírody a navíc jsme nevěnovali pozornost, když nám v ubytku říkali, že se zde nachází proudy na otevřené moře. Chvíli nám trvalo, než jsme si všimli, že nás voda táhne od břehu. Mohli jsme se snažit sebevíc, ale stále jsme byli od břehu dál a dál. Vyhlídli jsme si bóje nedaleko od nás, ale ani k ní jsme nedokázali doplavat, protože nás táhl proud. Uvízli jsme v laguně a pomalu mířili na otevřené moře. Byť okolo nás bylo docela dost jachet, byli jsme opravdu kousek od břehu, nikdo nás neslyšel křičet a mávat o pomoc. Ačkoli jsme oba velmi dobří plavci, nastal ideální čas začít panikařit a trochu se topit. Naštěstí všechno skončilo dobře a všimla si nás malá loďka, co jela kolem. Kluci na lodi to brali s nadhledem a řekli nám, že dnes nejsme první, koho museli ten den vzít na loď. No, poučení pro příště.
Po této nečekané úvodní lekci jsme se s ostrovem spřátelili. Hned druhý den jsme si půjčili kola (zdarma v našem pensionu) a jeli na bývalou pláž hotelu Sofitel. Hotel už je nějakou chvíli uzavřen a jsou tu vesměs jen ruiny, ale pláž je stále volně přístupná. Težko říci, co se stalo, že hotel zbankrotoval, ale mě se to místo jevilo jako skutečný ráj. Je tu bílá pláž s nejlepšími koráli široko daleko, modrá laguna a zelené hory. Navíc to byl jediný lepší hotel na ostrově.
Odpoledne jsme si skočili do velkého místního supermarketu, kde jsme se zásobili na několik dalších dní. Pak jsme si během happy hours dali pivo v restauraci na pláži a odpočívali na vlastní hotelové verandě, připravovali večeři a četli knihy. Pension Ariitere byl naprosto skvělý. Měli jsme pro sebe celý jednoduchý bungalov se soukromým venkovním zařízením na vaření. K dispozici byl také malý bazén, který jsme používali každý den. Mohli jsme si zdarma půjčit kola a majitelka nám zařídila i půjčení skútrů a hlavně lodi.
Mít alespoň jeden den motorku je nutnost. Opět jsme navštívili pláž Sofitel, viděli jsme posvátné úhoře poblíž Faie a přejeli jsme most z ostrova Huahine Nui (velký) na ostrov Huahine Iti (malý). Když jsme jeli okolo malého ostrova, zastavili jsme se v Bellevue sur le lagon, abychom si udělali kýčovité, ale skutečné fotky, koupili jsme si jednoduché jídlo a polehávali a plavali u pláže Avea.
Asi největší zážitek z Francouzské Polynésie máme z půjčení lodě. Ani jeden z nás nemá průkaz vůdce plavidla, nebo jak se to jmenuje, ale dočetli jsme se, že i tak si můžeme něco malého se slabým motorem pronajmout. To, co jsme dostali ale výkonem motoru asi 5x překračovalo limit. Každopádně s tím nikdo problém neměl a my jsme si mohli náš den užít na maximum. Zpočátku nebylo ideální počasí a voda byla trochu divoká. Ale jakmile jsme se dostali do východní části malého ostrova, byli jsme odměněni jasnou oblohou a úžasně čistou vodou všech odstínů modré, které jsme si dokázali představit. Nakonec jsme k už tak nemalé ceně za pronájem museli zaplatit i nějaké příplatky za benzín, ale rozhodně to stálo za to. Výlet lodí kolem Huahine byl opravdu velkolepým rozloučením s tímto ostrovem.
MOOREA
Moorea je sice krásná ale nenadchla nás tolik jako ostatní ostrovy. Je ostatně i relativně velká a až překvapivě rozvinutá. Alespoň na severu. Je zde několik malých supermarketů a čerpacích stanic. Mnoho restaurací, obchodů a spousta hotelů. Rozhodně už to není ztracený ráj. Jih ostrova má úplně jiný charakter. Není příliš obydlený, ale pokud si ho projíždíte na motorce, nejsou tam vlastně žádná místa, kde byste se mohli zastavit, relaxovat či jít plavat. Buď je břeh příliš členitý nebo oplocený a v soukromém vlastnictví, což byl ve Francouzské Polynésii docela častý jev. Další věc, která nám nepadla do noty, bylo naše ubytování. Villa Vaiana v Cook's Bay má sice možná jeden z nejlepších výhledů na ostrově, ale kvůli paní majitelce jsme se tam necítili moc dobře. Trochu v Cimrmanovském duchu “otevřela si B&B, ale chodili jí tam lidi”.
Naštěstí i na Moorea jsme si našli jedno oblíbené místo. Veřejná pláž vedle Sofitelu je široký a dlouhý pruh bílého písku s bohatým podmořským životem, zelenými horami za vámi a výhledem na nedaleký ostrov Tahiti. V neděli jsme tu viděli skupinky místních odpočívat, zpívat písně a tančit, což bylo super. Nezapomeňte si šnorchly a skočte do vody hned vedle bungalovů nad vodou. Bylo to jedno z nejlepších míst pro pozorovnání rejnoků a dalších ryb v Polynésii.
Jiné pláže už nás tolik nenadchly a to jsme navštívili i některé soukromé hotelové pláže. Obecně nebyl problém se na ně dostat. Některé hotely vám sice mohou účtovat poplatek za vstup, ale v mnoha hotelech můžete prostě vejít a buď se tvářit jako hotelový host, nebo říct, že jdete do jejich restaurace. Tak či onak, na rozdíl od pláže u Sofitelu, nebyla voda na severu a západě ostrova křišťálově čistá, viděli jsme jen pár ryb a koráli byli většinou hnědé pozůstatky své dřívější krásy. Například Hilton beach měla být nejlepším místem pro šnorchlování, nicméně podmořský život jsme zde prakticky neviděli.
Další povinností na ostrově je „vylézt“ na ikonickou rozhlednu Belvedere. Lezení znamená vzít tam motorku a míjet organizované skupiny turistů na jejich čtyřkolkách. Naštěstí jsme s aplikací maps.me našli jednu dobrou krátkou trať z parkoviště na další vyhlídku, kde jsme byli úplně sami. Četli jsme, že je hezké si na kole projet Pineapple road, ale to už jsme bohužel nestihli, jelikož další den jsme museli znovu skočit do letadla za dalším dobrodružstvím.
RAIATEA
Byť ostrov může nabídnout spoustu věcí, nejsou zřejmě pro každého a je zde jen minimum turistů. My se tu však cítili jako doma. A to i bez ohledu na relativně špatné počasí. Bydleli jsme v AirBnB u mladé rodiny z Lyonu v jejich prostorném domě na kopci s nádherným výhledem na ostrov Taha a jejich prostorné terase trávili spoustu času. Důvody jsme k tomu měli tři. Kochali jsme se výhledem, byli jsme už trochu unavení a občas pršelo. Každopádně to neznamená, že jsme Raiateu neprozkoumali. Ale upřímně, ostrov je docela velký a my jsme si půjčili motorku jen na jeden den. Takže zkoumání skrz na skrz to úplně nebylo. Ale aspoň jsme měli spoustu času na město Uturoa a jejich restaurace a kavárny.
Nejsou tu sice žádné pláže, ale zato možná nejlepší bazén na světě. Takový napůl bazén a napůl laguna. Není překvapením, že je to oblíbené místo i mezi místními obyvateli. A jelikož to nebylo daleko od našeho dočasného domova, byli jsme také pravidelnými návštěvníky. Dalším hezkým místem, pokud máte dopravní prostředek, je malé dřevěné molo, které patří k hotelu Raiatea Lodge. Teoreticky je to jen pro hotelové hosty, ale nikdo nás nevyhodil. Rozhodně stojí za návštěvu historické místo Marae Taputapuatea. Nejen pro historický význam, ale také pro relaxaci a koupání. K vidění jsou tu jak místní, tak i těch pár turistů, co na ostrov zavítají. Určitě bychom toho rádi stihli ještě více. Například se projeli lodí kolem Taha nebo se vypravili do laguny na místo, kde je možné spatřit žraloky. Prošli se po turistické stezkách či navštívili malý ostrov Taha. Ale vzhledem k počasí jsme raději ještě párkrát za pobyt navštívili Patisserie Bon Apetahi a odpočinuli si na terase.
MAUPITI
Původně jsme si mysleli, že Maupiti bude vrcholem naší cesty do Francouzské Polynésie. On vlastně asi i byl, ale bylo zde také několik “ale”, takže nakonec jsme měli raději Huahine či Bora Bora. Samotný ostrov je super malý, má jen 9 kilometrů okolo, takže ho bylo možné snadno projít celý za dvě hodiny. Naše Airbnb bylo na severní straně ostrova, asi 25 minut chůze od pláže Tereia na jednu stranu a 30 minut chůze do města na druhé straně. O ubytku ale pak níže.
Pláž Tereia je nádherná, super relaxační, prázdná a s mělkou světle modrou lagunou. Tak mělkou, že se po ní dá dojít i k motu na druhé straně. Celá laguna byla jako náš vlastní soukromý bazén. Za celou dobu jsme skoro nepotkali jinou duši. Na pláži je také jedna restaurace. Upřímně nevím, jestli existuje nějaká otevírací doba. Jednou jsme měli štěstí a bylo otevřeno. Další den byla restaurace zavřená. Vždy je dobré mít nějaké záložní jídlo s sebou. Také by bylo super mít na ostrově půjčená kola. My si ho sice teoreticky mohli pronajmout ve městě, ale cena byla dost šílená na to, abychom jednou za den dojeli na pláž a odpoledne do města. Takže jsme raději chodili pěsky. To, co nazývám městem, je de facto malá vesnice s několika domy, 3 malými potravinami, dvěma restauracemi. Což ale bohatě stačí.
I na tak miniaturním ostrově se dá dělat spousta věcí. Jak již bylo řečeno, pláž je perfektní a dalo by se tam strávit několik dní. Další zábavnou aktivitou je známá, krátká, ale dost strmá cesta na vrchol hory Teurafaatiu (za deště a po něm byla oficiálně uzavřena, ale my se rozhodli porušit pravidla). Jako zajímavost jsme tu narazili na českou turistickou značku. Také jsme si jeden den pronajali kajak a dopádlovali na Motu Paeao. Jen voda v laguně nás trochu zklamala, protože viditelnost byla dost omezená. Pravděpodobně kvůli bouřce a dešti před pár dny. Proto jsme většinu času trávili pozorováním tisíců malých krabů poustevníků. Další oblíbenou aktivitou je zaplatit si výlet lodí kolem laguny a pozorování mant. Dost nás mrzí, že jsme to vynechali, ale na vše prostě čas už nebyl.
Teď ještě krátce k ubytku. Chtěli jsme ušetřit nějaké peníze a riskli to s místem na Airbnb, které nemělo žádnou recenzi. No kdybychom tušili, tak bychom se ušetřit nesnažili. Bylo to odporně špinavé, nepohodlné a bez jakéhokoliv místa k posezení během deštivého dne. To platilo tedy i pro slunné dny, ale to šel člověk na pláž nebo si našel jinou zábavu. Naštěstí s námi ubytování sdílel jen jeden přátelský americký pár. Nedokážu si úplně představit, jak by to mohlo fungovat, pokud by tam bylo více lidí. Podle počtu matrací v hlavní místnosti se zřejmě mělo jednat o jakési dormitory ubytování. V ceně měla být i snídaně, která se ovšem skládala z baget nařezaných v mrazáku a malých balíčků másla v lednici. Lednice byla ovšem plesnivá, takže asi tak. Ale i to k dobrodružství patří a pobyt jsme si tím zkazit nenechali.
Nakonec nás ale jedna věc znepokojovala ještě mnohem víc než špatné ubytko. Po Maupiti jsme měli před sebou už jen jednu noc na Tahiti, než budeme muset opustit Polynésii nadobro.
Jak se ti cestopis líbil?
Pavel K procestoval 68 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Když tak čtu. Tak budu muset napsat cestopis i z mé druhé cesty (mám tu cestopis z 2022 a byl jsem i letos včetně Maupiti). Ono je pár zásadních věcí trochu jinak (nebojte, k lepšímu). Doprava funguje trochu lépe, dá se mezi ostrovy poměrně levně a "rychle" pohybovat novou lodí. Dále přibyla konkurence v podobě Air Moana pro Air Tahiti. Snad se podaří a povedou se plány se zastropovaním turistů na 300tis. ročně :) (ono jich tam jezdí +-stejně). Je znát, že kvalita ubytování dost ovlivňuje zážitek a v tomhle vybírám dost důkladně. Nám třeba ubytko vždy nabídlo Kayak, kolo a vybavení na šnorchl gratis a některé aktivity byly levnější než v ČR (třeba jetski na Bora). Ale to bych psal dlouho.. z Polynesie jsem nadšený, nejoblíbenější ostrov za mě Tahiti a vrátíme se určitě brzy. Díky za cestopis :)
Super, díky za doplnění o dopravě. Pokud firmy nebudou mít jepičí život, určitě to cestování po ostrovech usnadní. Co se zastropování počtu turistů týče, já jsem asi i pro. Nemusí z toho být druhá Havaj, kam jezdí ročně 10 milionů lidí. Navíc když pak cestovní ruch trochu opadne, na ostrovech zůstanou akorát betonová torza zavřených hotelů. A že jsme jich viděli docela dost. Také mi přislo, že ani místní o masovou turistiku moc nestojí. A k tomu ubytování, čím menší ostrov, tím je výběr důležitější, protože člověk nemá moc možností jít jinam (ubytovat se, najíst se, pujčit si vybavení). Příště bych také rád prozkoumal Tahiti či se vydal letadlem na vzdálenější a menší polynéské ostrovy :)
Nějak si nedovedu představit, jak by takové zastropování počtu turistů mohlo fungovat. Existuje to někde pro vstup do země? To by se třeba časem (pokud bude pokračovat ten rychlý růst jako v letech 2018 a 2019 na ty počty a růst dál) vyčerpala roční kvóta do září a pak by ti, co žijí z turistů, měli koncem roku výrazně menší příjmy a poloprázdné ubytovací kapacity? Nebo by byla kvóta na každý měsíc?
A jak by se to zařizovalo? Třeba nějaká placená nebo bezplatná registrace na povolení na vstup do FP v daném měsíci a pak teprve možnost koupit si letenku? To by asi systémy na nákup letenek neumožnily. Nebo kontrola až na letišti a odmítnutí vstupu bez registrace? Podle mě je jediná rozumná (z jejich pohledu) možnost regulace á la Bhútán (tam je dokonce poplatek 200 USD na den), a to by se líbilo asi málokomu, kdo tady pro ně horuje. Nebojte, druhá Havaj se z FP nestane už jen kvůli vzdálenosti od Evropy a díky tomu, že není součástí USA.
To jsou všechno správné otázky a nebude snadné vybrat vhodnou strategii, pokud se to rozhodnou implementovat. V rámci odlehlého souostroví by asi plnila funkci regulace počet letů. Ale třeba to bude kombinace více věcí jako vydávání ubytovacích licencí, počtu udělených víz, zavedení či zvýšení daní či poplatků. A nebo se to také nezavede vůbec. Každopádně overtourism se reší teď na více místech. Ale nehodnotím to, jelikož k němu bohužel sám přispívám :)
Pokud by měli v plánu brzkou regulaci počtu mezinárodních letů, bylo by asi nelogické zavádět další aerolinku a trajekt na cesty mezi ostrovy. Ale ani to si moc nedovedu představit. To by se třeba v aukci dražilo právo na přílet mezi aerolinkami se zájmem o působení v oblasti v určitém dalším období?
Víza většina návštěvníků nepotřebuje a zavedení daní a poplatků většinu neodradí, pokud nebudou mimořádně vysoké jako v Bhútánu. Navíc by to neodradilo ty bohaté turisty, co jezdí hlavně na Bora-Bora (kde by regulace asi byla potřeba víc), ale spíš cestovatele, kteří jedou hlavně na Tahiti a míň turistické ostrovy jako Huahine, což by odnesli poskytovatelé služeb na těchto ostrovech, kde regulace potřeba není.
Omezení ubytovacích licencí by možná pomohlo proti dalšímu rychlému nárůstu, pokud by se týkalo větších hotelů, ale na ně v těch žádaných místech jako Bora-Bora u pláže stejně asi není prostor a těžko by tam prošla třeba změna z bungalovů v zahradě na velký hotelový komplex i bez nějakých vládních restrikcí. Těžko ale mohou omezovat vznik nových menších ubytování.
Podle mě buď nezavedou nic účinného nebo ano a způsobí víc škody než užitku. Doufám, že tam stihnu jet dřív, než to případně začne dělat problémy.
Tak ona už teď víza existují a to Schenghenská, která se vztahují na mimo EU občany. Takže stačí asi nastavit něco podobního jako ESTA do USA a na určitý počet. Chápu, že 70% jsou Frantíci a tam by to bylo složitější včetně všech ostatních občanů EU. Ale dají se omezit např. zaoceanské lodě, které se tam dají jednoduše "nepustit". Ty lodě jsou peklo a těch lidí na nich je mraky. Takže za mě ok, ať si to nastaví klidně na všechny (jí si rád ten slot za 200eur zaplatím). Už teď vím minimálně o jednom ostrově ve FP, kam turisti nesmí vůbec a šlo to... P.S. Aerolinie ať se zařídí dle svého, mě také nikdo negarantuje, že ESTU dostanu, když už mám letenku :-)
FP není v Schengenu. Občané USA nepotřebují do FP víza. Regulace počtu turistů systémem jako ESTA je nesmysl, který nemůže nikdy fungovat viz výše. To by muselo být přes nějaké kvóty na každý měsíc.
Je tam fakt hodně zaoceánských lodí? Turisty z nich mají ve statistikách jedině, pokud tam nastupují a vystupují a přespí po příletu nebo před odletem. To je asi problém jen na malé části území jako Bora-Bora, Papeete atd., ne? Z mého pohledu jako cestovatele, který má raději místa s minimem lidí, je lepší, když se turisti koncentrují na lodích a na určitých místech, kterým já se vyhnu nebo tam půjdu třeba až později, když už jsou tito zpět na lodi.
Klidně by sis připlatil 200 eur na osobu a noc, jo? Nepsal jsi, že máš podprůměrný příjem? To je asi soukromý ostrov a takové jsou všude po světě včetně jednoho na Havaji.
Pavel K: Díky za cestopis, mnohé jsem si připomněl.
Barney Flyer: Za letošní cestopis se přimlouvám. Chystám se tam do dvou let vrátit a každá nová informace se hodí.
Vím o čem píšete. Taky mám cestopis na těchto stránkách z FP a ostrovů, o kterých píšete. Příští rok se tam budu vracet, ale přidám souostroví Tuamotu a ostrov Fakarava, kam se opravdu moc nejezdí. Pro mě je FP taková "trešínka" na cestovatelském řebříčku a bohužel, po tom, co jsem tam zažila, se mi nikam už nechce. Nepopsatelná nádhera.
Je zajímavé, že během naší roční cesty jsme snad žádné Čechy nepotkali, ale v Polynésii hned dvě skupiny :) Každopádně já si FP velmi užíval a je to skutečně jiné být na ostrovech uprostřed oceánu a nebo na Filipínách (které jsou ovšem také super a v mnoha věcech i FP předčí). A vůbec nezastírám, že část nadšení z FP je právě to, že jsou geograficky tak odlehlé. A chápu, že pokud má někdo jako ideální dovolenou tropický ostrov, tak že pak už ta voda nikdy nebude dost modrá, písek dost bílý a palma dost kokosová :D