Portoriko - Amerika ve španělském rytmu - díl 1.

Po Vánocích, hned jak jsme se vrátili z našich tradičních Kanárů, nás opět začaly tlačit toulavé boty a my opět přemýšleli, kam vyrazíme za nějakou exotikou letos. A bylo to někdy koncem ledna, kdy se na CL objevila akce levné letenky American Airlines na Portoriko. Cena rozumná (od 13k), jen délka cesty a dva přestupy po trase nebyly nic moc. Když jsem ale surfoval na Skyscanner, ten mi vyhodil o 4 hodiny rychlejší lety z Vídně s Iberií. A jen s jedním přestupem v Madridu, za cenu nepříliš vyšší – prakticky rovných 15.000 bez dalších příplatků (které nechceme a nepotřebujeme) v nejlevnějším tarifu s příručákem, který, jak si opakovaně ověřujeme, je na tyto cesty do exotiky a tepla více než postačující. (Zde předem varuji, že vzhledem k tomu, že jde o první cestopis z Portorika na CL, bude zase vzhledem k exotičnosti destinace z těch delších)

Takže rychlý scan ubytování i autopůjčoven, kdy po zjištění, že ceny jsou v „normálu“ tak s 9-měsíčním předstihem kupujeme letenky. Říjnový pobyt plánujeme na 10 dní, takže vzhledem k velikosti ostrova volíme ubytování na 2 místech á 5 nocí. Snad poprvé v životě rezervuji ubytování s nevratnou platbou, protože za naprosto bombastickou cenu nalézám ubytování Picuas Village v lokalitě Rio Grande – čtyři 2- patrové bungalovy přímo u moře, s otevřenou kuchyní a koupelnou v přízemí, dvěma ložnicemi s klimou v patře, každý s vlastní vířivkou na velké terase. To za pouhých 122 USD na noc. Nevím, jakou výjimečnou akci jsme chytli, ale když jsem se díval na ceny na příští sezonu, tak jsou 2,5 až 5x vyšší. To máme jedno ubytování, východně od hlavního města.

Druhé tak hledám naopak na západě a zaujme mne nabídka studia v lokalitě Isabella v typickém uzavřeném karibském turistickém komplexu s bazénem a parkováním. Cena na 5 nocí za 388 USD je více než příznivá. Platba až těsně před ubytováním. Nevím, co mne osvítilo, ale požádal jsem ubytovatele, jestli mohu zaplatit dřív, ještě před začátkem cesty. A to se ukázalo jako velmi prozíravé, protože ubytování nenabízelo platbu kartou, ale převážně jen několika způsoby typu „platba na číslo“, které samozřejmě neumožňovaly platby z jiných než amerických čísel s předvolbou 001. Jako poslední záchranu jsem tak využil předpotopní PayPal, který jsem naposled používal snad před 10 lety a účet už dávno zrušil. Obě ubytování máme na severním pobřeží ostrova, v dosahu páteřní dálnice.

Pozor na půjčení auta

Když pátrám po autu, tak jeho cena začíná na 320 USD za 10 dní, což také není žádná hrůza. A navíc, v čase ta cena rapidně padá, takže ve finále, někdy v létě, se dostává snad na pouhých 120 USD, později u Sixt narážím dokonce na nabídku 210 Kč/den. To vypadá super.

Jenže po zkušenosti z Formentery s Cheaptickets/Europcar raději hlouběji zapátrám, zda se v tomto zase neskrývá nějaký háček. Skrývá, a ne jeden. Tím prvním je skutečnost, že auta na Portoriku nemají zákonné pojištění, neboť to má (obvykle americký) zákazník na nějaké ze svých kreditek. To ale u nás není. A tak si jej musíme přikoupit v půjčovně. Nevím jak ostatní, Sixt to nabízí přímo u dané rezervace jako extra položku. Druhou věcí jsou dálnice, které jsou na Portoriku placené elektronickým mýtem. My jsme věděli, že je budeme využívat, takže podobně, Sixt nabízí jejich neomezené používání za předplacený poplatek 8 USD za den, což je bohužel jediná možnost, i když asi tuším, že toho tolik po dálnici neprojedeme.

Ve finále se tak účet se všemi příplatky, poplatky, daněmi apod. vyšplhá na původně očekávanou sumu okolo 320 USD (i když základní výpůjční sazba byla dle rozpisu asi 4,40 USD na den). Co nám samozřejmě při pobytu hrálo do karet, tak byl fakt, že koruna vůči dolaru od ledna do října posílila téměř o 4 koruny, což nám celou dovolenou ve finále zlevnilo o pěkných pár tisíc.

Portoriko má statut svobodného přidruženého státu USA, jde o autonomní území s guvernérem, vlastní vládou a parlamentem s tím, že místní obyvatelé nemohou volit prezidenta Spojených států. Pro turisty to samozřejmě znamená vyřídit si ESTA, které právě v době naší cesty zdražovala z 21 USD na 40 USD, takže my ji vyřizujeme s příslušným předstihem za cenu levnější. Schválení dorazilo asi za 2 hodiny.

Parkování na letišti poprvé zkoušíme na Orange Parking, který je proti námi oblíbené Pandě sice o kus dál, ale zase je o nějakých 20% levnější (93 EUR za 12 dní).

Privilegovaný let

A právě tam uprostřed noci začínáme v říjnu náš výlet. Z parkoviště nás ochotný řidič veze luxusní dodávkou Mercedes (s rumunskou značkou) s pár dalšími na letiště. U Iberie není u přepážek prakticky nikdo, takže check-in proběhne během pár minut. Nezajímavý let Vídeň – Madrid, kde máme něco přes 5 hodin na přestup. Vcelku našlapaným vláčkem mezi terminály se přesunujeme na terminál T4S, který obsluhuje zámořské trasy a se štěstím zde za dřevěnou ohrádkou v jinak klasicky průmyslově strohém prostředí nalézáme lehátka, kde je možné si odpočinout, dobít telefon i v relativním klidu zdřímnout. Čas tak rychle uběhne a před nástupem na transatlantický let ještě v duty free kupujeme sedmičku rumu, protože na místě budeme pozdě večer a obchody už asi nestihneme, ať máme něco na oslavu úspěšného přistání.

I když máme letět Iberií, nakonec letíme A330 od společnosti Privilege. Přiznám se, vůbec jsem nevěděl, že něco takového existuje. A jak následně zjišťuji, jde o charterovou firmu s pár letadly, které dle potřeby pronajímá. Nevadí, let proběhne naprosto v klidu a jídlo na palubě je naprosto excelentní. Po více než 8 hodinách letu, někdy v sedm večer místního času, přistáváme na hlavním portorickém mezinárodním letišti u hlavního města San Juan.

My jako jedni z mála máme jen příručáky, takže večerním poloprázdným letištěm proletíme mezi prvními a na imigračním, kde je „psí“ kontrola zavazadel na drogy, jsme úplně první. Pohodový obtloustlý chlapík s námi prohodí pár vět, proč zde jedeme, na jak dlouho, zda máme nějaké jídlo. Zkontroluje otisky a během dvou minut máme obávanou proceduru vstupu za sebou. Dle pokynů z autopůjčovny venku nalézáme svozovou dodávku Sixt, kde narážíme na zde obvyklý problém. Lidé jsou usměvaví, ochotní, ale většina z nich neumí anglicky, a to překvapivě i mnoho mladých, jako náš řidič. Ale nevadí, i jako pak mnohde jinde se domlouváme kombinací základní angličtiny, pár našich španělských slovíček a rukou.

Na suchu

Sixt má pobočku ve čtvrti kousek od letiště, přeprava trvá asi 10 minut. Na místě jsme jediní, takže nečekáme a po 10 minutách formalit a zodpovězení pár našich dotazů fasujeme sedan Honda Accord. Když jsem studoval recenze, tak na zdejší Sixt byly velmi rozporuplné, ale my jsme neměli jediný problém ani při vyzvednutí, tak ani při vrácení vozu. Vše bylo rychlé a cena odpovídala tomu, co jsme si objednali.

Ihned vyrážíme po dálnici hledat naše asi 40 kilometrů vzdálené ubytování a seznamujeme se s místním provozem, který je večer v hlavním městě pořád hustý, ale o kousek dál za ním už výrazně řídne. Ubytování, které je bokem na poloostrově, asi 5 kilometrů od páteřní cesty, nalézáme naprosto v pohodě a jak to vypadá, ze 4 bungalovů jsme tu jediní. A právě teď, po zhruba 24 hodinách na cestě Door to door, což je čas u takových našich exotických cest běžný, přichází ke slovu dovezený rum, který si v klidu popíjíme za zvuků cikád ve vířivce na terase. A až asi po dvou hodinách zjišťujeme zásadní věc – v bungalovu neteče voda. Na umytí nevadí, vedle máme moře a na terase vířivku, ale na pití naštěstí máme nedopitou petku z Madridu a ve velké otevřené lednici je i snad 4 kilový pytel ledu.

První plážová tour

První den našeho pobytu po ránu odchytáváme paní, která to tu má na starosti a opět, velmi lámanou komunikací zjišťujeme, že problém s vodou se týká celé lokality a měl by být pořešen pomocí cisterny. My sedáme do auta a vyrážíme na první výlet. Naším prvním cílem je hypermarket Amigo v nedalekém městě Luquillo, kde děláme první drobný nákup tekutin a především té vody. Poté směřujeme do centra Luquilla, kde má být pláž – La Pared Beach. Je tam, krásná, se zlatým pískem, mezi několika výškovými budovami, ale vysoké vlny koupání znemožňují. Náhodně tak přejíždíme až na sever městečka a chceme se jen tak projít kolem moře. Naprosto kýčovité prostředí a malé, prakticky prázdné písčité pláže nás svedou k okoupání a my tak zjišťujeme, že voda tu má zhruba 31 stupňů a my zde vydržíme nepředpokládaně přes dvě hodiny.

Pak se vracíme k supermarketu na oběd, protože u cesty je tu několik stánků s jídlem. Zkoušíme pinchos, což je masový špíz na špejli s kouskem bagety, běžná cena je 4-5 USD (1 USD za 1 ks masa) a nějakou „bramboru se vším“ (maso, omáčky, zelenina …), což je vysoce nadstandardní porce pro jednoho asi za 8 USD. Pak si chceme vyjet za Fajardo, kde je v přírodní rezervaci (mj. s Laguna Grande – lagunou, která v noci svítí) maják. Bohužel, brána do rezervace je zavřená, tak se jen projdeme a uděláme pár fotek na Seven Seas Beach a potřetí jedem k obchodňáku, kde na večer děláme pořádný nákup. Samozřejmě, po příjezdu na ubytování zjišťujeme, že voda zase neteče.

Druhý den pobytu si děláme naprosto odpočinkový a dopoledne využíváme vířivku. Až kolem oběda se zvedáme a autem jedem přes Loíza po pobřeží k hlavnímu městu, kde asi 7 kilometrů dlouhý pás návazných pláží, my končíme na pláži Playa de las Tres Palmitas. Cesta se vine pobřežní džunglí a my jen tak naslepo odbočujeme k moři tam, kde vidíme volný plac na zaparkování. Na pláži je opět naprosté minimum lidí, v dohledu na obě strany máme asi tak 20 lidí. V pozdním odpoledni se pod nedalekou hospodou začínají trousit místní a dělají si tu hudební piknik. Kolem páté se to úplně vylidňuje a my odjíždíme jako jedni z posledních.

Do víru historie

Třetí den našeho pobytu je neděle, kterou si po zkušenostech vyhrazujeme pro návštěvu míst, která jsou v týdnu dopravně zahlcená. Autem po dálnici míříme do San Juan, což je moderní roztáhlé velkoměsto amerického střihu. To nás ale vůbec neláká, naším cílem je původní španělské staré město na ostrově na severu hlavního města, dnes samozřejmě spojeného s pevninou kapacitními mosty. Do starého města přijíždíme asi v 11 dopoledne a už touto dobou zde na konci poskakujeme v koloně vozidel návštěvníků dychtících dostat se do tohoto výjimečně intenzivně historického koutu Portorika, protože jde o nevelké staré město s úzkými uličkami, které je z obou stran obklopeno velkými pevnostmi z doby španělské nadvlády.

Na základě poznatků z cestopisů jsem dopředu věděl, že zásadním problémem zde je parkování, což se potvrzuje. V uličkách je dovoleno parkovat jen rezidentům, návštěvníkům je určeno několik placených parkovišť. Já mám připravený tajný tip, který vychází na 100 %. Zatímco se ostatní auta pomalu cpou do přeplněných uliček starého města, kde vážně nikdo nemá šanci zaparkovat, my na konci starého města sjíždíme pod hradby pevnosti Castillo de San Felipe del Morro k místnímu hřbitovu, kde tuším, že by se mohlo dát zaparkovat. A tip mi vychází, přímo u hřbitova nebo kousek vedle je asi 20 volných míst. Do historického centra nebo k pevnosti to máme jen kousek.

Naše první kroky vedou k pevnosti, ke které se jde otevřenou dlouhou zelenou plochou a pod tropickým sluncem přímo na d hlavou je to celkem náročné. Bohužel, pevnost je pro návštěvníky z nějakého důvodu uzavřena, takže jen obcházíme tam, kde se dá zvenčí dostat. Pak jdeme do centra starého města, kolem muzea a přes náměstí Plaza del Quinte Centenario, jemuž vévodí modernisticky zpracovaný totem odkazující na předkolumbovskou historii ostrova.

Na dalším náměstí, Plaza San José, míjíme sochu připomínající konkvistadora Jana Ponce de Loén, který jako první zkoumal ostrov, založil město a stal se prvním guvernérem ostrova. Mj. pojmenoval dle svátku Květné neděle i Floridu, o které se domníval, že jde také o ostrov. Zvláštností sochy je to, že byla odlita z britských děl, které zde zůstaly po neúspěšném pokusu Angličanů dobýt město v roce 1797. Pak se už noříme do uliček starého města, které v poledním žáru poskytuje úkryt před pražícím sluncem.

A v jednom z typických přezdobených karibských barů s atmosférou, kde už zbývá slyšet jen „Protřepat, nemíchat …“ z úst Jamese Bonda, si dáváme oficiální nápoj ostrova – Piňa Coladu (běžná cena 10 -12 USD, plus spropitné 18 a více %, které vám automaticky naskočí jako volba na platebním terminálu). Kličkujeme starým městem až na jeho začátek, na Plaza Colón, kde jak napovídá jeho název, stojí socha Kryštofa Kolumba.

Naší další zastávkou je místní Kapitol, budovy ve stylu originálu ve Washingtonu. Kolem pevnosti Castillo Sán Cristobal se vracíme do starého města, bohužel i tato pevnost je bez jakéhokoliv vysvětlení pro návštěvníky momentálně uzavřena. Snažíme se jít těmi ulicemi, které nejsou přeplněny nekonečným proudem aut šinoucích se s bídou krokem kolem starého města, bez šance zaparkovat. Míjíme katedrálu Jana Baptisty a když se přižene odpolední slejvák, schováme se do nedalekého kostela Svatého Josefa, kde zrovna probíhá nějaký nedělní koncert.

Mezi pouličními gangy

Kolem hřbitova pak scházíme do pestrobarevné (chudinské) čtvrti pod hradbami – do La Perla, která mne při sledování „přípravných“ cestopisů a videí zaujala právě svou malebnou barevností. A až na místě následně zjišťujeme, že tato čtvrť, do té doby návštěvníkům prakticky neznámá, se v roce 2017 proslavila tím, že se zde natáčel klip Despacito. A překvapivě zde, ve městě, vidíme i místního endemita – zelené papoušky.

My si zde v baru na ulici dáváme jedno ledově vychlazené pivo, místní i návštěvníci jsou všichni vysmátí až na půdu. Pak pokračujeme kolem pobřeží, kde postupně rostou restaurace a bary a čtvrť ožívá návštěvníky, a následně se hlavní ulicí vracíme k autu. Zde narážíme na skupinku zakuklených mladíků, kteří pokřikují „No foto, no foto“, obstoupí nás a nutí nás z telefonu vymazat fotky z této oblasti.

Zážitek na místě ne zrovna příjemný, ale jak poté pátrám na netu, jedná se zde spíše o folklór vůči návštěvníkům, protože se sice dočtete, že místní se historicky nechtěli fotit, aby byl zachován ráz této komunity, popř. aby nebyly dokumentovány asi ne zrovna legální činnosti zde probíhající (drogy). Ale dle mne už jde jen „marketingové“ využití této skutečnosti tak, aby tato chudinská čtvrť, žijící víc a víc z turismu, byla pro návštěvníky zajímavá, neboť jde o území velmi malé, prakticky jen 2 ulice, kde je návštěvníků proti ulicím za hradbami o pouhých 30 metrů vedle, naprostý zlomek. Při výjezdu volíme ten správný a nejkratší azimut a na rozdíl od téměř všech ostatních, poskakujících v protisměru, centrum opouštíme během pár minut.

Cestou domů se ještě stavujeme na nákup, při kterém v obchodě nalézáme, jak následně zjišťujeme, zde zcela běžný rum o síle 75,5% (151 Proof) v ceně téměř toho normálního o poloviční síle. A už jen bezpečnostní upozornění na etiketě stojí za přečtení. Samozřejmě, tohle se nedá neředěné pít, jde o rumy určené do míchaných nápojů …

Čtvrtý den našeho pobytu máme zase spíše odpočinkový a my jedeme na Fortuna Beach u Liquillo. Parkovacích míst je zde přímo u moře dostatek, i když dlouhá pláž je spíše z těch komerčních a částečně dokonce i pod dozorem plavčíků (jako jediná z těch, co jsme navštívili), koupání v klidné teplé vodě je úžasné. V podvečer zkoušíme večeři v jednom z cca. 60 stánků, které jsou u pláže. Velká porce místního národního jídla, plně postačujího pro dva, a dvě vychlazená piva jsou asi za 35 USD včetně trinkgeldu. Voda na ubytování zase neteče, ale my už máme v zásobě několik kanystrů té pitné, takže to neřešíme.

Směr západ

Pátý den pobytu máme den přejezdový, takže si ráno balíme své dva kufříky a po dálnice valíme směr hlavní město a pak dál na západ. Je pracovní den, takže doprava v okolí hlavního města je místy velmi hustá, při křížení hlavních tahů mají dálnice i šest pruhů. Hustota provozu na dálnici za hlavním městem ale opět výrazně řídne.

Naším cílem je pláž Playa Mar Chiquita, což je nádherná fotogenická pláž do cca. 150m širokého půlkruhu za skalními výběžky, mezi nimiž je úzká průrva. Tuto nebo podobné (na severním pobřeží Portorika jich je takových několik) najdete v mnoha videích z ostrova. Bohužel, i přes to, že je tato pláž z 90% před vlnami chráněna, ty jsou zde z průrvy tak veliké, že se zde nedá koupat. Tak jen sekáme fotky a přejíždíme dál, k pláži La Poza de les Mujeres, což je písčitý výběžek, zakončený skalami, z obou stran omývaný mořem. To je z jedné strany mírné, takže se tu dá okoupat, i když hloubka vody není ani metr dvacet. Na parkovišti si pak u paní kupujeme na oběd zase špíz – pinchos, kdy na oběd si zde zajíždí i místní strážce zákona.

Kolem pobřeží pak pokračujeme dál na západ k pláži Playa Caracoles, což je něco jako před chvílí navštívená Mar Chiquita, jen ve větším. Zde se už koupat dá, i když tabule, jako ostatně na mnoha jiných místech, to zakazují nebo před tím varují. My zde, ani jinde, nejsme jediní, co to nerespektují. Na vrcholku nad pláží stojí unikát, o kterém jsme dopředu ani nevěděli. Monumentální (a proto rozporuplná) bronzová socha Kryštofa Kolumba, která s výškou 110 metrů byla po jistou dobu nejvyšší v Severní Americe. Ta zde měla stát již v roce 1991 k pětistému výročí objevení Ameriky, ale přes všemožné rozpory ohledně kontroverzního zobrazení se tu ocitla až v roce 2016. Bohužel, tento monument je také návštěvníkům nepřístupný a je možné jej vidět jen z povzdálí.

Naší poslední přejezdovou zastávkou je pláž Obispo Beach pod majákem v Arrecibo, která je podobně jako už dnes dvě předchozí, velmi malou vyhřátou „polomísou“, kde vydržíme téměř do soumraku. Když se ten přiblíží, chceme si ještě zajet k místnímu majáku. Ten je ale součástí historického parku s nemalým vstupným (tuším 14 USD), navíc místo připomíná spíše lunapark, tak si to necháváme ujít.

Najíždíme na dálnici, kde nás po chvíli zaujmou umělecké konstrukce ve tvaru zrcadla místní observatoře. Ta byla v minulosti také velkým turistickým lákadlem, protože 305 metrů velký radioteleskop se nachází v kráteru vyhaslé sopky. Většina z nás jej viděla minimálně ve filmu Zlaté oko, kde sehrál klíčovou kulisu v závěru filmu. Bohužel, stavba byla v roce 2017 poškozena hurikánem a v roce 2020 došlo ke zřícení zrcadla (kolaps celé konstrukce je dohledatelný na videu). A dnes je celé zařízení mimo provoz, turistům nepřístupné a obnovení této stavby už není v plánu.

Kousek za Arrecibo končí páteřní dálnice a mění se v běžný čtyřpruh, takže dál je cesta výrazně pomalejší, skáčeme co pár kilometrů přes křižovatky. Do města Isabella přijíždíme těsně před setměním a než se ubytujeme, zaletíme doplnit zásoby do jednoho ze dvou větších supermarketů ve městě. A už za tmy hledáme ubytování, kdy opět vše funguje jak má. Na zdi před rezortem si z keyboxu bereme klíče a dálkový ovladač vstupní brány, vevnitř parkujeme na poloprázdném parkovišti, protože podle počtu aut je z 96 apartmánů komplexu obsazeno tak 20%. Rychle se vybalujeme, mícháme drinky a protože jsme měli dnes koupání fakt málo, tak valíme do snad 40m dlouhého bazénu, který je oficiálně přístupný do 10 hodin večer. A stejně jako kdykoliv po dny další, jsme tu úplně sami.

Pokračování naší cesty za pár dní ve 2. díle.