Portoriko - Amerika ve španělském rytmu - díl 2.

První den v Isabella se dopoledne jdeme kouknout na místní pláž. Snad dvoukilometrová písečná pláž je úplně prázdná, kromě nás jsou na ní další tři lidé. Pro koupání je ovšem potřeba najít vhodné místo, kde jsou menší vlny. Atrakcí při pobytu na pláži je sledování desítek lovících pelikánů, kterými jsou obsypány i vysoké stromy u pláže. Cestou zpět na apartmán ještě děláme fotky nádherných graffiti na zdi vedlejšího, dávno neudržovaného rezortu.

Kolem oběda sedáme do auta a vyrážíme směr městečko Rincón. Dle mapy to má být pouhých 40 kilometrů, ale poprvé se pořádně seznamujeme s extrémně hustým provozem na páteřní čtyřproudovce, kde se po chvíli v dlouhých kolonách skáče od semaforu k semaforu, u nás oblíbené rčení o parkovišti D1 hadra. Takže jak to jde, sjíždíme na silnice nižších tříd, ale tady je to jen o kousek lepší. V městečku Aguada zajíždíme k moři a dělíme si krátkou přestávku a procházku okolo moře u místního „pařeniště“, jemuž vévodí Kolumbův kříž, který připomíná jeho vylodění zde v roce 1493. Okolo pláže je spousta rekvizit k focení (sochy, loďky, lavičky, trůn …), podobně jako na mnoha dalších místech na Portoriku.

Atomová kupole na pláži

Když se konečně asi po dvou hodinách „probijeme“ do Rincónu, míříme kousek na sever od města, kde je v parku místní maják. Pod ním je i pěkná pláž, ale vlny dnes koupání neumožňují. Zajímavostí této pláže je velká bílá betonová kupole, která skrývá pokusný jaderný reaktor, který zde byl v provozu v 60.-tých letech. I když jsme se dočetli, že by zde dnes mělo být veřejně přístupné technologické muzeum, vítá nás i zde zamčená brána a nic nenaznačuje tomu, že by se zde něco dělo.

My se tedy přesunujeme směrem k městu a zcela náhodně odbočujeme k moři s cílem najít pláž vhodnou ke koupání. Končíme na velkém parkovišti u pláže Black Eagle, kde velké transparenty ze všech stran oznamují, že toto je určeno pouze pro pick-upy s přívěsy pro lodě. Vzhledem k tomu, že je tu úplně pusto a parkuje tu možná 10 aut, tak to taky riskneme a jdeme k vodě. Opět místní klasika, nádherná dlouhá písečná pláž s hradbou palem přímo u vody a minimem lidí. Bez větších vln a voda parádně vyhřátá.

Osazenstvo pláže kromě nás tvoří samí amíci. Jeden z nich si to užívá naplno. Na hlavě sluchátka, prozpěvuje si na celé kolo a zdatně se napájí chlazenou Coronou. A co půl hodiny si do auta odbíhá pro další dva vychlazené kousky … Koupačka skutečně luxusní, takže tu zůstáváme až do večera a sledujeme zapadající slunce. Když to zmizí za mrakem, sedáme do auta a jedeme zpět do Isabella. Cestou nás zaujme pouliční stánek s jídlem. Kde si dáváme na večeři pravý a hlavně 100% čerstvý hambáč a sledujeme, jak si zde pro svou večeři jezdí místní v obrovitých RAMech, stejně jako lokální policie. Cena za dva hamburgery s hranolkami plus jedna cola – 23 USD.

Podmořské překvapení

Další den začínáme koupáním v bazénu. A protože po zkušenosti s místní dopravou z předchozího dne rušíme veškeré plány na poznávání vzdálenějších míst, míříme jen asi dva kilometry západně k pláži La Pocita, což je opět jedna z mělkých pláží chráněných přírodním skalním valem před vlnami. Parkujeme tam, kde končí pevný podklad a začíná písek, a přes dřevěné chodníky přes pobřežní duny jdeme k malé pláži, což je taková vodní kapsa s krásně vyhřátou vodou. Kromě nás je tu asi 10 dalších lidí. Na místě je i několik desítek pelikánů, které můžeme sledovat z pár metrů. I to, jak kousek od nás střemhlavým letem loví ryby.

I když je to skutečně jen mělká „louže“ a vody je zde jen něco nad pás, to hlavní překvapení nás teprve čeká. Pod hladinou jsou zde statisícová hejna stříbrných rybek a člověk mezi nimi šnorchluje jako v obrovském akváriu. A okolo pár velkých balvanů postupně objevujeme desítky druhů barevných rybek, na druhé straně, kde je vody o něco víc, se občas objevují ryby snad 80 centimetrů dlouhé. Pozorováním podmořského života zde strávíme celé odpoledne a odjíždíme až před setměním, kdy si chceme projít malé centrum města – náměstí s kostelem.

Před místním komunitním centrem se s námi dává do řeči jeho správce. A překvapivě ví, kde je Česko, protože v minulosti dělal v Německu projektového vedoucího a spolupracoval i s českým Foxconnem. Když vidím jeho pohodu, kdy se na ulici, pak i s dalšími náhodně procházejícími lidmi, baví s námi, zatímco za jeho zády probíhá nějaká lekce hry na kytaru, myslím, že mu ta hektická minulá práce vůbec nechybí.

Na večeři se přesunujeme do otevřené mexické restaurace kousek od náměstí a vybíráme si z pestrého menu. Mladý číšník jako jeden z mála umí dokonce anglicky. A dostáváme naprosto excelentní jídlo, porce, které se pomalu nedají sníst, a k tomu asi 7 druhů omáček. Spolu se dvěma Coronami a zde obvyklým spropitným platíme 38 USD.

Další den míříme opět nedaleko, jen o kousek dál na západ, k pláži Montones. Zde parkujeme přímo na slepé cestě k hlavní pláži, kde se ale nedá kvůli velkým vlnám koupat. Co mne zaujalo, tak skutečnost, že i když zde byl dostatek parkovacích míst přímo na široké příjezdové cestě, někteří parkovali na velkém a v tuto dobu úplně prázdném placeném parkovišti za 9 USD. Smysl mi unikal.

Kolem hlavní pláže jdeme na Montones, což je podobná pláž, jako jsme byli včera. Opět skálou chráněná vyhřátá plytká louže, jen výrazně větší. Po včerejší zkušenosti si zase bereme šnorchly a nejsme zklamáni. Pouhých pár metrů od amíků popíjejících vsedě ve vodě pivo, jen v o něco hlubší vodě, je pravý podmořský ráj s desítkami druhů barevných rybek. Vidíme i mnohonožky nebo mořského hada, prostě nádhera.

Když se nabažíme šnorchlování, sedáme do auta a kolem dalšího mezinárodního letiště na Portoriku, v Maleza Baja, jedeme na pláž Boriquen. Ta je nádherná, pod vysokým skalním útesem, který v zapadajícím slunci hraje stovkami odstínů zlaté barvy. Bohužel, velké vlny zde neumožňují bezpečné koupání. My tedy na břehu počkáme na západ slunce a jedeme zpět do Isabella, kde večeři neřešíme – míříme rovnou do mexické restaurace, kde jsme se dobře najedli už o den dříve.

Festival na závěr

Poslední den v Isabella míříme opět kolem letiště (kde vidíme letovou přípravu tří velkých bezpilotních letounů Predator amerického letectva) do lokality Boriquen. První náhodný pokus o návštěvu pláže Wishin Wells končí nezdarem pro vysoké vlny. Přesunujeme se kousek dál na jih, na pláž Crash Boat Beach. Opět, přímo nad pláží na příjezdové cestě je dostatek parkovacích míst, přesto většina návštěvníků parkuje o pár set metrů dál na placeném parkovišti přímo u pláže. Ta je typicky turistická a solidně zalidněná, my si nacházíme místo na jižním kraji, kde je lidí pomálu.

Když nás to omrzí, jedeme ještě na pláž, kde jsme byli o den dříve – Montones. Tady je dnes mnohem více lidí, okolo pláže i ve vodě jsou desítky amíků a všichni svorně popíjejí pivo a drinky. Nejzábavnější jsou ti, co si na pláž všechno vybavení (zde běžně slunečník(y), křesílka, velká lednička plná pití a jídla, často repráky, stolek …) dokonce dopravují na skládacím plážovém vozíku, to jsme ještě jinde neviděli. Sotva si stačíme pár desítek minut zašnorchlovat, přijdou mraky a pláž se rychle vylidňuje. Dokonce o chvíli později poprvé přes den zažíváme krátký déšť.

Na poslední večer máme plán – vyrážíme do města, kde se koná nějaká místní slavnost juky (rostliny). Celé centrum města je plné lidí, před místním městským úřadem je podium, na kterém vystupují místní folklorní soubory, okolo jsou všemožné stánky s jídlem, pitím, dobrotami, rukodělnými výrobky, bižuterií … prostě to tu žije naplno. V jednom ze stánků si dáváme večeři, kuřecí kousky, které jsou v misce udělané ze smažených plantainových proužků. Opět porce vysoce nadstandardní. A cena také zajímavá – při platbě kartou 17 USD. Já platím hotově a je to najednou za 15 USD. Když se vrátíme na ubytování, vypadne elektrika … a do našeho odjezdu druhý den už ani nenaskočí.

Odletová zácpa

Poslední den pobytu tak balíme a autem vyrážíme směr hlavní město. Čas do odletu ještě chceme strávit na pláži a tak míříme na dlouhou pláž východně od San Juan. Je neděle, takže všude je spousta lidí, ale na koupání to není, jsou tu až dvoumetrové vlny. Proto pokračujeme až na východní část této dlouhé pláže – pláž Vacia Talega, která je chráněná malým poloostrovem. A bingo, zde se koupat dá, není tu úplně přelidněno a koupání jako vždy, super. Před pátou, abychom měli rezervu před odletem, se zvedáme a míříme k letišti vrátit auto.

A ouha, zde narážíme asi na největší komplikaci celého pobytu. Několik kilometrů zpět k letišti, směr hlavní město, skáčeme po přeplněné okresce skoro hodinu a půl, protože místní umí v jakékoliv i jen drobně nestandardní dopravní situaci způsobit dokonalou zácpu a kolaps. My to zde vidíme z první řady. Například když se připojují do poskakující kolony auta z boční ulice, najíždí tam ze tří navzájem se předjíždějících proudů. Pokud se někdo chce otočit, je schopen cestu zablokovat na dvě minuty.

Nakonec máme proti plánu asi hodinu zpoždění, takže cestou vynecháváme večeři. Naštěstí předání auta u Sixtu je rychlé, otázka doslova pár minut, jejich dodávka nás okamžitě odváží na letiště. Zpáteční let do Madridu je díky silnému zadnímu větru proti letovému plánu asi o hodinu rychlejší, bohužel nás pak zase čeká asi 6 hodin na letišti před přískokem do Vídně. Tam přistáváme už za tmy. Voláme si odvoz na Orange parking, během asi 20 minut přijíždí stejný pohodový maník, co nás vezl na letiště. Vyřídíme formality, alias 93 EUR za těch 12 dnů parkování. A valíme domů, ze 30 stupňů přijíždíme do dvou a první co dělám je, že zapínám topení …

Naše zkušenosti

Přiznám se, že z cesty na Portoriko jsme měli drobné obavy, i když na druhou stranu jsme neměli žádné velké očekávání ani konkrétní plány. Takže jsme ve výsledku byli návštěvou ostrova velmi příjemně překvapeni a nezaznamenali jsme žádné zásadní překvapení, komplikaci nebo zádrhel.

Vstup i vstupní formality proběhly bez problémů a rychle. Všichni lidé, se kterými jsme se při pobytu potkali, byli v pohodě a i přes velmi častou neznalost angličtiny maximálně ochotní pomoci a poradit. Co nás velmi překvapilo, tak to byla vnímaná bezpečnost. Čekal jsem, že kombinace Karibiku a Ameriky bude trošku divočejší, třeba tak, jak jsme zažili na ostrově Antigua, ale realita je úplně někde jinde. Všude (až na drobné extempore ve starém San Juan) jsme se cítili naprosto bezpečně, a to i večer. Na rozdíl od mnoha jiných ostrovů (a to včetně těch Kanárských) jsme zde nezaznamenali žádné poposedávající a bloumající černochy, prodejce všemožných cetek ve městech nebo obtěžující prodejce na pláži. Opravdu, nula.

Peníze a ceny

Na cestu jsme vyrazili s 230 dolary v hotovosti. A vrátili se se 130. Protože drtivou většinu nákupů jsme platili kartou, pouze u některých stánků jsme platili hotově (často ale i tam měli terminál, jen mi bylo blbé platit třeba 4 dolary kartou). Vzhledem k dostatku hotovosti jsme za celý pobyt ani nepotřebovali bankomat.

Většinu nákupů jsme realizovali ve velkých supermarketech, které jsou v každém trošku větším městečku. A ceny nejsou nijak závratné. Samozřejmě, jde o ostrov, takž mnohé dovážené věci jsou drahé, ale na druhou stranu tu je i spousta položek levnějších než u nás. Samozřejmě vnímání místních cen výrazně ovlivnilo oslabení dolaru za poslední rok, kdy v době plánování cesty byl dolar za 24, v době našeho pobytu okolo 21 kaček.

Namátkou z účtenek:

6x bulka – 4 USD

Šunka (větší balení) – 3,50 USD

Plátkový sýr (větší balení) – 4 USD

Vepřová kotleta 1kg - 8 USD

Kuřecí 1 kg – 2,90 USD

Párky 400g – 1,60 USD

Vejce 12 ks – 5 USD

Okurka 1 kg – 1,60 USD

Rajčata 1 kg – 3,20 USD

Paprika 1 kg – 3 USD

Banány 1 kg – 2,90 USD

Coca Cola 4x 1,75l – 5 USD

Džus 2l – od cca. 2 USD

Pivo „Light“ plechovka 0,3l – od 0,55 USD (ekvivalent našeho běžného ležáku)

Pivo „lepší“, speciály,  plechovka 0,3l – od 1,7 USD

Baccardi 0,7l – 16 USD

Don Q 151 Proof/75% 0,7l – 19 USD

Místní rum 151 Proof/75% 0,7l – 9 USD

Americkou specialitou je, že se zde pivo v plechovce prodává v drtivé většině jako „sixpack“, jako kusovku jsem jej viděl pouze v jediném obchodě zaměřeného na turisty (a se značným příplatkem). Velmi překvapil pestrý výběr místních i amerických speciálů i jejich kvalita. Běžné pivo, zde značené obvykle jako „light“, je v místním klimatu pocitově nevýrazné a slabé.

Prodej tvrdého alkoholu zde má také svá pravidla, pouze v tom obchodě zaměřeného na turisty byl v regálech všechen volně. V běžných supermarketech je všechen, popř. většina, bez nějakých místních značek, zamčený za kasou v prosklených vitrínách a vy si o něj musíte říct pokladní při markování nákupu. Legrace byla občas domluva s pokladní, která neuměla anglicky. Jednou nám takto musela tlumočit zákaznice za námi, že pro zaplacení nákupu tam musí uvést i rok narození.

V klasických restauracích jsme se nestravovali, vše to byl streetfood, stánky až lepší otevřená bistra/restaurace. Takže cena za porci se běžně pohybovala dle velikosti někde mezi 4 – 15 USD, kdy na té spodní straně to byla taková střední svačinka, naopak na té druhé mnohem více než plnohodnotná porce. Při placení kartou je tam obvyklé, že na platebním terminálu vám naskočí volba spropitného, kdy to nejnižší začínalo obvykle na 18%, snad jen jednou na 15%. Třetinka piva ve skle je běžně za 2 – 3 USD. 2x jsme zkusili i místní piňacoladu, ale cena je ne zrovna malá – 12 až15 USD. Pak jsme si tedy nakoupili vlastní suroviny, ze kterých si ji sami namícháte asi tak za dolar.

Doprava  autem po ostrově

Pro pohyb po ostrově je ideální si půjčit auto, kdy výpůjčka je za vcelku rozumný peníz (od cca. 30 USD/den komplet). Jen pozor na to, jak je to s pojištěním - zákonná pojistka (TPL – third party liability) obvykle není v ceně a musíte si ji přikoupit. Stejně tak je potřeba si ohlídat, jak je to s dálničními poplatky, které jsou zde přes automatické elektronické brány. U námi vypůjčeného auta byla jediná volba – předplatit si je (bohužel nelze jinak než na celou výpůjčku) za 8 USD na den. Cena za samotné půjčení auta bez těchto dodatečných a významných položek je směšná, klidně pod 5 USD/den, takže si raději pečlivě zkontrolujte, co je v ceně zahrnuto. Samozřejmě, jsme v USA, takže standardem je automat. A třeba naše auto nebylo tak, jak je zvykem jinde, nijak označeno, že je z půjčovny.

Místní jezdí obecně velmi ohleduplně, extrémně opatrně a bezpečně, jen pozor, jejich auta obvykle „nemají“ blinkry. Taktéž nezvládají jakékoliv nestandardní situace – couvání, otáčení, odbočení mimo silnici, rychlé připojení na hlavní apod. Co ale umí dokonale, tak to zablokovat cestu a křižovatky při hustším provoze. Provoz mimo dálnic, kde to sviští, je v jakékoliv trošku větší aglomeraci velmi pomalý. Po tomto zjištění jsme upustili od delších cest, abychom netrávili v autě zbytečné hodiny.

I kapacitní čtyřproudovky jsou v určitých časech beznadějně zacpané a před každým semaforem, který je co pár kilometrů, si klidně postojíte 10 minut. Protože jak jsem si všiml, zřejmě kvůli bezpečnosti provozu, zde má zelenou vždy jen jeden směr (s výjimkou odbočujících z hlavní doleva, tam se auta míjejí), ne jak je běžné u nás, že mohou jet dva směry najednou. Dobrým pravidlem je ale to, že na červenou můžete odbočit doprava. Tam, kde provoz semafory neřídí, se řidiči vždy slušně domlouvají, nezažili jsme žádné nervozní situace nebo troubení. Velmi často jsme na cestách potkali v akci místní policii, ale můžu se jen domnívat, že šlo o rychlost. Limity jsou zde celkem nízké, od 25 mil někde ve městech až po 65 mil na dálnici (40 až 105 km/h). Paradoxem je, že rychlost se zde udává v mílích, ale vzdálenosti v kilometrech.

Kapitolou samo o sobě je tankování půjčeného auta, se kterým mi napoprvé museli pomoci místní. Protože zásadním rozdílem je to, že se platí předem. Když se chvíli nic a nic nedělo, šel jsem se zeptal vedle pána. Takže řeknete číslo stojanu a částku. Když kartou zaplatíte předem víc, než se vám vejde do nádrže, měli by vám to prý vrátit a zaúčtovat jen skutečnou spotřebu. U mne se tak nestalo, ale šlo o drobnost, jeden dolar. Tudíž je to o umění odhadnou, hlavně při vrácení full – full, za kolik potřebujete to cizí a neznámé auto dotankovat. Doteď je mi záhadou, jak paní (opět s chabou znalostí angličtiny) udělala z „twenty“ celých 32 dolarů, což znamenalo, že při ceně 0,75 USD za litr jsem benzín rval do nádrže tak dlouho, až tekl ven … A druhá drobnost, před tankováním je nutné zaklapnou pojistku, držák pistole ve stojanu, aby se proces spustil. S tím mi také musela pomoci ochotná řidička za mnou.

Stav cest je průměrný a silně nevyrovnaný. Někde je velmi frekventovaná úzká okreska a o kus dál vás tam, kde není skoro ani noha, překvapí široká pěkná čtyřproudovka. Stejně jako jinde v Karibiku jsme se snažili jezdit pokud možno za světla, protože za tmy, nebo dokonce ještě po dešti, ty díry, které jsou na cestách nižších tříd, prostě neodhalíte a nepoznáte, co je jen plytká kaluž a co díra, kde necháte kolo.

S parkováním jsme nikde problém neměli, u všech pláží, kde jsme byli, byl dostatek místa a možnost parkování zdarma, sic jak jsem zmínil, mnozí i pak volili placené parkování. Problémem může být staré San Juan, které i přes návštěvu v neděli bylo už okolo poledne beznadějně ucpané auty, která tam nemají kde zaparkovat. A objet to staré město v té koloně je na hodinu. Zkušenosti jiných cestovatelů upozorňují i na to, že se zde postihuje parkování proti směru jízdy, které je tu ovšem velmi běžné, my jsme toto pravilo raději 100% ctili.

Co vidět

Cílem naší cesty bylo především teplo a pláže, ty jsou zde prvotřídní. Na výběr jsou jak ty „turistické“, tak i ty, kde jste na stovkách metrů úplně sami. My jsme navštívili na severu ostrova několik pláží, kde moře byla jen taková louže nebo menší rybník, chráněný před vlnami skálou. Na mnoha pláží je značka zákaz koupání nebo alespoň varování, ale není to moc dodržováno a je jen na vašem zdravém rozumu, do jak velkých vln si troufnete. My jsme několikrát museli při hledání pláže zohlednit směr větru, vln a orientaci nebo krytí pláže, protože na pár stovkách metrů byly naprosto rozdílné podmínky - od sebevraždy utopením v dvoumetrových vlnách po koupání v téměř klidné vodě.

Hornaté vnitrozemí ostrova (do cca. 1.300m n.m.) nabízí i deštný prales. My jsme první část pobytu strávili kousek od rezervace El Yunque, ale netáhlo nás to tam. Mj. proto, že po dobu pobytu zde byly vrcholky hor s vyhlídkami prakticky pořád skryté v mracích. A možná je to jen pocit, ale připadlo nám, že počasí na východě ostrova bylo výrazně horší a deštivější, než na západě, kde nám nepršelo skoro vůbec. Výhodou i zde bylo, že déšť i jeho trasu obvykle krásně vidíte. Teploty se v říjnu pohybovaly okolo 31 stupňů ve stínu přes den a 26 stupňů v noci, takže klima na ubytování byla podmínkou.

Zhodnocení celé akce

Nevím, jestli jsme měli takové „štěstí“ jen my nebo jde o hlubší problém místní infrastruktury, ale v prvním ubytování jsme byli téměř po celou dobu pobytu bez tekoucí vody (holt pak vířivka sloužila jako vana) a ve druhém jsme zase zažili výpadek proudu, který trval minimálně den.

I když jsem na začátku varoval, že tento cestopis bude z těch delších, rozhodně si nedovolím tvrdit, že jsme Portoriko nějak více poznali nebo procestovali. Právě naopak. Ostrov je tak velký a nabízí toho tolik, že během naší 11-denní návštěvy jsme poznali a projeli naprostý zlomek. Ale i přesto nás ostrov příjemně překvapil po všech stránkách (tedy až na dopravu) a rozhodně máme v plánu se sem vrátit a prozkoumat zase jiné oblasti, protože jak jsem zmínil i v minulém cestopise z Baleárských ostrovů, ani cenově nejde o nic extrémního. Celý náš výlet od zaparkování na Orange parkingu, včetně letenek, ubytování, půjčení auta, veškeré útraty na místě, víz atd. vyšel výrazně pod 40k na osobu.

Odkaz na první díl našeho cestopisu:

www.cestujlevne.com/cestopisy/po...dil-1-5299