1. Cestopisy
  2. Poslední slovo má vždy hora - Triglav, Slovinsko

Poslední slovo má vždy hora - Triglav, Slovinsko

4 holky a jedno velké dobrodružství, které se nakonec obrátí v boj o život
Cestopis z roku 2016 napsala MONIKA KUPCOVÁ

Poslední slovo má vždy hora

 

Triglav – Tomiškova cesta - 4. -  6. 7.  2016

Triglav 2 864 m.  n.  m. je nejvyšší hora Slovinska a Julských Alp, která se nachází v jediném NP ve Slovinsku – Triglavském národním parku, který je zapsán v UNESCO. Silueta hory je zobrazena i na slovinském státním znaku i slovinské vlajce a své pojmenování získala podle Trihlava, starodávného trojhlavého slovanského božstva.

Tenhle vrchol láká nejednoho turistu, cestovatele a milovníka hor. Proto po dlouhém projednávání dáváme dohromady čtyřčlennou skupinu, jejíž členy jsem já jako nejzkušenější horalka, dále Kamča, která už výstup na Triglav absolvovala, a proto v ní mám velkou oporu, další člen je  Verča, zkušená horolezkyně a její kamarádka Evka, která něco málo turistiky zažila, je to pro ní obrovská výzva – stejně jako pro každou z nás.

Naše trasa je plánovaná se zastávkou ve městečku Bled, kde se projíždíme po Bledském jezeru na plavidle zvaném pletna, na ostrově Blejsky Otok ochutnáváme výbornou místní zmrzlinu a frčíme zpátky k autu. Pokračujeme dál na Jezernici, v Mojstraně se dáme doleva a po prašné, kamenité, prudce stoupající silničce přijíždíme k Aljaževu Domu ( 1015 m.n.m.)    -  horské chatě v dolině Vrata, která se stává naším útočištěm na nadcházející dva dny.

            

zleva Kamča, Verča, já a Verča
zleva Kamča, Verča, já a Verča

Následující den se probouzíme do krásného, slunečného dne a v 8:00 ráno a se základní výbavou ( mačky, ferratový sed a helmy ), jídlem a pitím na celý den vyrážíme z parkoviště nejdříve po široké, kamenité cestě, která nás zavede k Pomníku padlým partyzánům.

                                                                                                          

cestou na Triglav
cestou na Triglav

 

 

Za krátkou chvíli odbočujeme doleva, kde přecházíme na troud vyschlou říčku Triglavska Bistrica a nastupujeme na Tomiškovu cestu, jednu ze tří tradičních cest vedoucí k vrcholu.  Ted´ už nás čeká několikahodinové šlapání do kopce. Poměrně často cestou míjíme do skály přibité pomníčky se jmény obětí, které při zdolávání Triglavu přišli o život zásahem blesku. Jelikož jsem už z dřívějších dob věděla, že se Triglav při náhlé změně počasí stává tzv. hromosvodem Evropy, a to díky některým úsekům zajištěnými skobami a ocelovým zábradlím, tak jako jediné mi běhal mráz po zádech, pokaždé, když jsem takový pomníček míjela. Nicméně nám počasí přeje, cestou fotíme, kocháme se, Evka a Verča si občas udělají přestávku na cigaretu a jdeme dál. Po pár hodinách se terén stává obtížnějším, náročnějším, z batohu vytahujeme ferratový set, nasazujeme helmy a každá se soustředíme sama na sebe. Cestou se osvěžíme ledovou vodou z horských pramínků tekoucích díky ledovci pod vrcholem.

 

První jde Kamča, hned v závěsu já a po ohlédnutí zjišt´uji, že Evka a Verča jsou nějak pozadu. První, co mě napadne je, že si daly zase přestávku na kouření, a že nás dojdou. Mezera mezi námi se ale zvětšuje, tak s Kamčou zastavujeme a na zbytek týmu čekáme. Když jsme zase všechny pohromadě, čeká nás s Kamčou nemilá zpráva. Evka nám sděluje, že už nemůže, že máme jít, že půjde pomalu za náma. Byly jsme teprve v polovině výstupu, nabíraly jsme velké zpoždění a čas běžel neúprosně. Přestávky na odpočinek jsme tedy dělaly čím dál častěji, u rozcestníku spojující naši cestu s další, spíše sestupovou cestou zvanou Pot Čez Prag, se i Verča přiznává, že už nemá sílu jít dál. Náročný ferratový úsek jsme měly už za sebou, ale další těžký přelez přes Mali Triglav ( 2739 m.n.m. ) nás teprve čekal. Ani jedna z holek to ale nechtěla vzdát. Nezkušeností a nevědomostí holky zůstávaly klidné, naopak mně se v hlavě začínaly rodit plány a úvahy o tom, jak to časově zvládnout.

 

Přešly jsme sněhové pole, pozdravily pár kozorožců alpských, společnost nám dělá skupina německy mluvících turistů. Je 16:00 a my teprve míjíme Triglavski dom ( 2515 m.n.m. ), kde po zhodnocení situace navrhuji přespat na této chatě a ráno sestoupit dolů. Tuhle možnost holky okamžitě zavrhují se slovy: „ To zvládneme, kluci to taky otočili za jeden den.“  Zanedlouho stojíme pod vrcholem Malého Triglavu. Nastupujeme na spoře zajištěnou ferratu a po velmi exponovaném chodníku po hodině stojíme na vrcholu Triglavu u plechové „rakety“ zvané Aljažev stolp ( 2864 m.n.m. ). Evka a Verča jsou vyčerpané, ale štastné, že to dokázaly. Já ale ze zkušenosti vím, že to nejhorší máme teprve před sebou - několikahodinovou cestu zpátky na Aljažev Dom. Pár minut stojíme na „střeše“ Julských Alp a do paměti se snažíme vrýt nádherné výhledy na okolní kopce, uděláme pár fotek a je na čase jít dolů.

                     

na vrcholu
na vrcholu

Všímám si, že oblačnosti ze západu přibývá, a vzhledem k tomu, že cestou nahoru jsme nabraly zpoždění 4 hodiny, je docela pochopitelné, jak dlouho nám bude trvat cesta dolů, a  o nemluvím o vyčerpání dvou členek našeho týmu. Cestou zpět k Triglavskemu Domu se párkrát ohlédnu, a když ocelová mračna doprovází lehké hřmění, prohlásím jednoznačné stanovisko: „ Holky, zůstáváme tady přes noc, ráno to sejdeme. Od západu se blíží bouřková mračna a cesta dolů nám zabere stejně času jako cesta nahoru, nemůžeme riskovat.“ Na to se mi dostává pouze nesouhlasných odpovědí s tím, že to stihneme. Nenadělám nic, ještě několikrát jim zopakuji, že jejich rozhodnutí není správné, ale stojí si za svým. A má povaha mi nedovolí rozdělit tým. Před 18 hod se vydáváme na cestu zpátky, na cestu, která se záhy promění na boj o život a na kterou nikdy v životě nezapomenu.

cestou zpátky
cestou zpátky

Zvolna klesáme, krok Evky a Verči se stává čím dál těžší, vzdálenosti mezi náma se zvětšují. Už nikoho cestou dolů nepotkáváme, kdo toho dne vystoupal nahoru, zůstává nahoře na chatě a ráno se vrací. Tak jak je doporučeno.

Bouřková oblaka se za doprovodu dunivého hřmění a oslňujícího blýskání přibližují nad posvátnou horu a začínají nás varovat. Nebe se otevírá a začíná silně pršet. Hora nás zamyká a my netušíme, co má s námi v plánu dál.

Ve chvíli, kdy slézáme poslední jištěný úsek, kde jsme železnými karabinami připnuté k železným zábradlím a skobám, se mi přemítají v hlavě všechny ty pomníčky, které jsme cestu nahoru potkávaly. Nikdo nechce, aby jich tam bylo více, alespoň já ne, protože holky jejich význam neznají. A rozhodně ted´ mi nepřipadne vhodná chvíle pro jejich vysvětlení.

 Evka odepíná jako poslední karabinu, schováváme vybavení do batohu. Ze všech sil se holky snažím povzbudit k rychlejší chůzi, abychom se co nejdříve dostaly aspoň o pár metrů níže, kde se nebezpečí zasáhnutí bleskem aspoň o malinko zmenší. Díky silnému dešti se ale terén stává daleko náročnějším, kluzkým, a proto musíme vynaložit větší úsilí na to, aby ani jedna z nás neuklouzla a nesjela po strmé, skalnaté stěně dolů. Přicházíme na rozcestí, kde Kamča navrhne: „ Tady doprava je to kratší, pojd´me tudy.“ Evka a Verča nyní slyší na každé slovo záchrany, já jsem opatrnější a tento návrh zavrhuju. Snažím se holky opět přesvědčit: „Pojd´me stejnou cestou, není čas ztrácet čas.“  Bohužel, zase převaha, a tak se vydáváme úzkou cestou vpravo. Snažím se zachovat chladnou hlavu, vzpomínám na všechny instrukce „ Jak se chovat v horách při bouřce“, které jsem ne náhodou četla dva dny před odjezdem. Najednou vykřiknu: „ Hůlky, okamžitě si ty turistické hůlky schovejte do batohu!“  Holky nechápou, nejsou schopny logicky uvažovat, začínají být v šoku. Ted´ se mi do party k vyčerpané Verče, Evče přidala ještě Kamča, která podlehla situaci.

Po hodině a půl chůze neznámým terénem nás zastavuje 4 metry široký sněhový jazyk se sklonem 45 stupňů, který musíme přejít. Než stačím vyhodnotit situaci, Kamča si obouvá mačky, s hrůzou v očích a s rozklepanými koleny se chystá vkročit na, díky silnému dešti, změklý sníh. Okamžitě ji zastavuji, tohle je moc riskantní, Verča s Evkou dostávají paniku a pláčou. Mezi vzlyky rozeznávám slova:“ Já nechci umřít, já chci vidět svého syna.“  Nejradši bych holky propleskla z obou stran, aby se vzpamatovaly, zatím ale jen zvyšuji hlas a rozhodnu, že se okamžitě vracíme zpět na rozcestník. To ale znamená další hodina a půl v bouřce a silném dešti navíc. Srdce mi tepe až v krku, ty nejhorší myšlenky se snažím zahnat tak rychle, jak jen přišly. Po pár metrech narazíme na menší jeskyň, jejíž význam je pro holky jediný, schovat se tam. Já jsem opět proti, protože je to další ztráta času a není to bezpečné, jak se na první pohled může zdát. Chtějí tam počkat do rána, prosí mě, at´ zavolám vrtulník, ale ani jedna možnost není pro mě přijatelná. Ptám se jich:“ Máte pití a jídlo do rána, máte suché oblečení, abychom se nepodchladily?“ Odpovědi jsem znala dopředu: „ Nemáme.“ Vrtulník byl také nemyslitelný, za prvé v tom psychickém vypětí nikdo z nás nedokázal přesně popsat, kde jsme, za druhé, terén byl ta těžko přístupný, že by se záchranná akce nedala zrealizovat, ke všemu silná bouřce, vítr a déšt´ podmínky pro jakoukoliv akci jen ztěžovali.

Zalézáme co nejdále do zablácené jeskyně, sundáváme batohy a jen dřepíme. Nejhůře je na tom Evka a Verča, začaly zvracet a hystericky naříkat. Kamča je také psychicky na dně, ale alespoň je potichu. Snažím se nenechat se jimi strhnout, beru prázdnou láhev vody a plním ji kapkami stékajícími po hraně skály. Vzpomínám, jaký kus cesty a jaké překážky máme ještě před sebou, ted´ už ale není cesty zpět. Zdá se nám, že se bouřka trošku uklidnila, vylézáme z jeskyně, rozhlížíme se kolem, jako bychom se právě probudily ze snu. Bouřka se přesunula na severovýchod, blesky bylo vidět už jen z dálky. Vyrážím jako první svižným krokem. holky drží pospolu a vzájemně se podporují a utěšují. Najednou nám zahřmí nad hlavami a nám je jasné, že bouřka je tu zpátky. Zaplaví nás další vlna zoufalství, strachu a beznaděje, ale jak se říká, naděje umírá poslední. Jako by nám příroda dávala najevo, že s námi ještě neskončila. Věřím, že si holky v tuto chvíli začínají vyčítat, že jsme na té chatě pod vrcholem nezůstaly do rána, ale ted´ už je na jakékoliv výčitky pozdě. Jsme  ted´ a tady, v ohnisku bouřky, na hoře, která je v žebříčku mezi prvními svým počtem obětí zasáhnutí bleskem v Evropě.

Ve chvíli, kdy nám cestu zkříží silný proud bahnité, kamenité vody valící se ze stěny vpravo, znejistím i já. Ptám se sama sebe: „Tudy jsme šly, je tohle vůbec správná cesta?“ Moc času na uvažovaní a porovnání cesty s mapou není, není ani čas se vracet zpátky a hledat náhradní cestu, proto společnými silami překonáváme nově vytvořenou říčku a jdeme dál. Takových překvapení na trase nás potká více, všechno je to díky silnému dešti, který totálně změnil charakter terénu. Naštěstí na jednom kameni zahlédnu značku cesty, která je ukazatelem správnosti. Přichází úleva, alespoň dočasná. Protože vyschlé koryto říčky Triglavska Bistrica, kterou jsme překračovaly ráno krátce po odchodu z chaty, se pro nás nyní stává absolutně neschůdnou. Bahnitá voda se valí přes kameny, silný proud strhává větve a kmeny stromů. Stále silně prší, hromy se odrážejí od stěn hory, blesky rozsvěcují oblohu do neuvěřitelných scén. Bouřka se ještě několikrát otočí, jako by se s námi nechtěla rozloučit. My ted´ ale veškerou svou pozornost věnujeme vytváření plánu, jak se dostat se na druhou stranu této rozbouřené řeky.

Zkoušíme jít proti proudu i po proudu, jen abychom našly aspoň trochu schůdné místečko. A konečně nacházíme, sice po kolena ve vodě, ale v bezpečí na druhé straně. Jako by tato řeka byla poslední zkouškou, symbolickými dveřmi, které jsme za sebou zavřely. Cítíme obrovskou úlevu, přesto ve skupině panuje vyčerpání. Procházíme lesíkem podél řeky, až se mezi stromy  mihne světlo od Aljažev Dom. Nevěřím vlastním očím, jsme v bezpečí, zdravé a živé. Holky dochází několik metrů za mnou. Na terase nás vítá majitelka domu, s pláčem nás všechny objímá jako vlastní dcery a je št´astná, že nás znovu vidí. Podívá se na hodinky, ručičky ukazují 23:50. Třesoucím se hlasem dodá: „ Byla jsem rozhodnutá počkat do půlnoci, potom bych po vás vyhlásila pátrací akci.“  Poděkujeme jí, na víc se nezmůžeme, ale někdy ani slova nejsou potřeba. Mlčky se přesuneme do pokoje, každá se svými myšlenkami usneme.

Následující den nás čeká cesta domů, během které vládne zvláštní atmosféra, jako by se každá prala s vlastními pocity. At´ už to jsou pocity vítězství, prohry nebo pokory, jsme št´astné, že jsme živé a zdravé zpátky na dálnici vedoucí domů.

Nedokážu si to jinak vysvětlit, než že příroda chtěla, abychom tady ještě zůstaly, dala nám druhou šanci. Šanci na to být lepší, a ukázat, že jsme pochopily smysl „hry“.  Pro mě to byla obrovská zkušenost, a vždy, když budu někoho brát do hor, budu se držet pravidla „Důvěřuj, ale prověřuj“.  Mám ještě větší respekt  a úctu k horám než jsem měla před Triglavem. At´ už to jsou Jeseníky, Krknoše nebo Alpy, vždy do hor chodím s pokorou. Tak jak napsal Julius Kugy, slavný průzkumník Julských alp v jeho knize (Ze života horala) „Triglav není pouze hora, Triglav je království“.  Nemohl to vystihnout lépe. Je to království, kde má každý dveře otevřené, záleží na každém, jestli si ty dveře zavře nebo ho hora propustí zpátky.

  

Zážitky pro tebe sepsala MONIKA KUPCOVÁ

13. 11. 2019, poslední aktualizace 2019-11-13T11:39:35+01:00

MONIKA KUPCOVÁ a procestovala 16 zemí světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne je už 25 dní, napsala pro tebe 4 cestopisy . Má své stránky https://cuteiza.rajce.idnes.cz/.

Máš taky co říct? Napiš svůj cestopis na Cestujlevne.com

Krásné cestopisy bez znalosti
a nutnosti programování

Zaručená čtenost u cílové
skupiny z řad cestovatelů

Staneš se plnohodnotným
členem komunity

Poděl se o ně se svým prvním cestopisem ve světě cestovatelů na Cestujlevne.com.
Vytvoř si cestovatelský profil a staň se součástí komunity.

Vytvořit cestovatelský profil

5 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Navaja
Navaja

Přechod z Bledu do Tarvisia jsem absolvovala před 30 lety s 15 kg batohem a s jednim.podobnym zážitkem, kdy jsem sedela na skale nahore a bulela, ze tedy dolů neslezu. Manžel mě zrejme testoval, jestli vydrzim v manželství... Za těch 30 jsem se naučila vozit nějaké vychytávky, aby nas nic nezaskocilo. Ale stejně zaskočí. Moc hezký cestopis, děkuji.

Odpovědět
před 23 dny
Avatar uživatele lemming46
lemming46

Uff, super čtení, naštěstí s dobrým koncem. ;)

Odpovědět
před 25 dny

Slovinské Alpy to nic není. Zkuste nějakou pořádnou horu - co takhle Elbrus?

Odpovědět
před 26 dny
Avatar uživatele lenkaa78
lenkaa78

Četla jsem se zatajeným dechem.

Odpovědět
před 26 dny
Avatar uživatele Ahmad Masúd
Ahmad Masúd

Skvěle napsané, dobrý sloh a mimořádný zážitek!

Odpovědět
před 26 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

❤️ Oblíbené
Čtení na 43 minut
Setkání s tarantulí na Kypru
Jarda 2019-12-07T21:39:11+01:00 36 komentářů
Kypr 2019

Aneb jak najet za týden 1100km křížem krážem po Kypru a přežít útok tarantule.

Čtení na 5 minut
Adventní Kodaň
Avatar uživatele Martin Liška
Martin Liška 2019-12-04T21:13:43+01:00 0 komentářů
Dánsko 2019

Čtení na 2 minuty
Návrat do devadesátek. Dovolená u Černého moře je alternativou pro nenáročné
Michael Daněk 2019-12-03T11:04:45+01:00 0 komentářů
Rumunsko 2019

Plánujete letní dovolenou a už vás omrzely klasické cílové destinace českých turistů, kterými je Chorvatsko, Itálie nebo třeba Řecko?

Čtení na 2 minuty
Nejmalebnější silnice na světe zaujala i Jeremyho Clarksona
Michael Daněk 2019-12-03T10:51:45+01:00 1 komentář
Rumunsko 2019

Pokud vás přesvědčil minulý díl seriálu Drbna na cestách k tomu, abyste vyrazili na výlet do turistickým ruchem nepříliš poskvrněného Rumunska, nezapomeňte si do seznamu míst přidat i toto.

Další cestopisy