Přelom roku v Ománu

Den 0: Odlet

Po komplikacích, které vedly k posunu odletu o dva dny, v pondělí  s Vendy vyrážíme natěšeně směr letiště. Let do Istanbulu má 2 hodiny zpoždění, začínám se obávat, že nemáme šanci přeběhnout na let do Maskatu… Naštěstí těsně před odletem dostávám SMS, že i navazující let je cca o dvě hodiny zpožděn, tak by snad neměl být problém. Na istanbulském letišti Sabiha Gokcen je i teď večer poměrně rušno, na transferu musíme projít kontrolou, ale i přes značný chaos stíháme i lehkou pozdní večeři v letištním salonku a nákup ománské eSIM.

Den 1: Maskat - Ras al Hadd

Do Maskatu přilétáme po páté hodině ranní, letiště je logicky poloprázdné, na vstupní kontrole se ale i vzhledem k vlažnému tempu místních vytvořila několikaminutová fronta. Projdeme formality včetně skenování obličejů a sejmutí otisků prstů a jsme v Ománu. Před letištěm by na nás měl čekat pán z půjčovny Al Shamel, ale není tu. Po chvilkovém nahánění se objeví, nasedáme k němu do auta a odváží nás do kanceláře, kde nafasujeme Kiu Sportage. Nechtěli jsme úplně to nejmenší auto, přece jen se budeme pouštět i do odvážnějších cest mimo zpevněné silnice. A 4x4 se nám zdá jako zbytečnost,  protože na drtivou část cesty nebude potřeba a v porovnání s normálním autem to finančně absolutně nedává smysl. Předávka proběhla bez problémů a tak se vydáváme na náš road trip:-). První věc, co musíme udělat, je natankovat, protože auto se předává s prázdnou nádrží. Benzínky jsou všude, takže to není problém. Benzín je navíc extrémně levný, litr Naturalu 95 vyjde cca na 13 korun. Pak potřebujeme vybrat hotovost a koupit nějaké jídlo, ať máme v autě co jíst. Nacházíme malý Spar, který už má otevřeno a kupujeme nějaké placky, humus, sýr, ovoce, zeleninu a hlavně vodu. Hotovost vybírám v bankomatu hned vedle. Nezbytnosti na startu vyřešeny a jedem:-)

Jelikož máme 2 dny zásek, původně plánovanou návštěvu Maskatu chceme nechat až na poslední den na odpoledne. Koukám, že jsme kousek od Velké mešity sultána Qaboose a navíc má otevřeno jen od 8:00 do 11:00, tak před odjezdem z města míříme ještě k ní. Bojím se, že na konci bychom jí nemuseli stihnout v rámci otvíračky. Mešita je obrovská, největší v Ománu, pojme až 20 000 věřících. Zajímavé je, že stavba byla dokončena v roce 2001, jde teda o relativně novou záležitost. Je v ní svého času největší ručně tkaný perský koberec na světě s rozměry cca 60x70 m. O tohle prvenství sice už přišel, největší je v Masjid al-Haram v Mekce, to ale nic nemění na jeho impozantnosti. Další zajímavostí je obrovský lustr z rakouského křišťálu Swarowski, obsahující přes 600 000 kousků křišťálu, víc než 1100 žárovek a vážící zhruba 8 tun… Mešita je vskutku impozantní, je samozřejmě nutné respektovat místní kulturu a tak si Vendy zahaluje vlasy šátkem a v mešitě jsme bosí. 
 

Konečně tedy vyrážíme směr jih, respektive jihovýchod. Maskat necháváme za sebou, první cíl by mělo být Wadi Al Arbeeien. Vendy ještě cestou objeví solné pláně u 

Qurayyatu, tak zajíždíme tam. Po pravdě potřebuju krátkou zastávku, přece jenom noční přelet a minimální spánek v letadle do Maskatu o sobě dává znát.

Pokračujeme do Wadi Al Arbeeien, jde o hodně přírodní a málo turistické údolí. Poslední úsek cesty, řádově tak 10 km, jedeme po prašné šotolinové cestě, místy dost strmé. Oceňuji vyšší podvozek naší Kiy. Přijíždí (asi) čínská rodinka, kterou jsme potkali ráno v Maskatu u mešity a dělá si piknik u vody, respektive rodinku přiváží řidič  dělá jí piknik u vody. Údolí slibovalo spoustu tůněk ke koupání a malých vodopádů, podle kterých vede příjemná cesta. Jelikož jde fakt o neturistické vádí, trošku bojujeme s navigací, resp. s absencí jakéhokoliv značení.  Na startu u “parkoviště” je sice krásné modré jezírko, ale pak už jdeme jen podle skoro vyschlého potůčku jeho korytem, přeskakujeme přes kameny, cesta není zajímavá a ani moc neutíká. Koukáme do mapy v mobilu, jsme cca ve čtvrtině cesty a usoudíme, že tohle nebyla trefa do černého, navíc toho potřebujeme za dnešek ještě relativně dost stihnout a tak se otáčíme směrem k parkovišti. Cestou zpátky potkáváme nějaké Španělky, matku s dcerou, ptají se nás, jestli už se vracíme a jaké to je na konci, tak vysvětlujeme, že jsme to otočili a necháme si to ujít. Mamka vypadá, že jí to přijde jako super nápad.

Vracíme se šotolinovým úsekem zpět, auto před námi zůstává viset ve strmém kopci. Je to jak na sněhu, jak se v kopci přibrzdí, už se to nerozjede… Naštěstí od něj mám odstup, tak ho rozjetý objíždím a nemám problém. Po návratu na hlavní jedeme jen kousek, čeká nás rychlá zastávka v Bimmah Sinkhole. Jde o velký kráter o průměru cca 40 metrů a hloubce cca 20 metrů, ve kterém je slaná, tyrkysová voda a dá se v něm koupat. Areál je oplocený, ale vstupné se neplatí. Dojdeme ke kráteru, lidi se koupou, nás to ale neláká, tak se chvilku kocháme a jedeme dál.

Pokračujeme do městečka Tiwi, kde půjdeme do Wadi Shab. To už je o poznání turističtější. Na startu nás převáží za 1 OMR loďkou přes řeku, zpátky musíme být do 17:00, aby nás převezli zpět, takže máme něco přes dvě hodiny. Po chvíli dojdeme k prvnímu jezírku, kde se pár lidí koupe. Odtud vede cesta dál údolím nahoru proti proudu říčky. Na konci je další jezírko, kterým se dá proplavat až do jeskyně s vodopádem. Do jezírka jsem vlezl, voda je relativně teplá, ale do jeskyně se nepouštím, přece jen chci dole stihnout loďku:-). I když lidí je tu pořád relativně dost, asi by se to stihnout dalo, máme na dnešek ještě další plány. Loďku stíháme, vystojíme krátkou frontu a vcelku bez úhony nás převezou zpět na druhou stranu řeky.

Pokračujeme do městečka Sur, kde jsme měli v plánu navštívit tradiční loděnici na výrobu lodí dhow. Přijíždíme už za šera, loděnice je (logicky) zavřená, tak se chvíli procházíme po pláži, pozorujeme podvečerní život, jednu nasvícenou loď v ománských barvách, most a maják.

Do Ras al Hadd, kde máme hotel, dojíždíme kolem sedmé hodiny večerní. To ale není pro dnešek všechno, ještě máme v plánu jet pozorovat želvy do mořské rezervace Ras al Jinz. Otevírají 20:30, je dobré tam být dřív, přece jenom kapacita je omezená. Dorážíme 19:45, je tam mraky lidí včetně naší známé čínské rodinky. Dostáváme lísteček “Group 12”, což nevypadá moc optimisticky. Ve 20:30 pronese týpek řeč, že želvy zatím nevylezly, že máme být trpěliví a možná se něco stane. Dav postupně řídne, cca po hodině to balíme i my (mimochodem poslední skupina jde na řadu ve 22:00), už moc nevěříme, že i kdyby se želvy ukázaly, že se na nás dostane. Vracíme se do Ras al Hadd a místo želv jdeme na večeři do lokální restaurace. Cca za 6 OMR máme tolik jídla, že to nemáme šanci sníst. Každopádně dnes jsme prakticky dohnali ten dvoudenní zásek, obětovali jsme pouze Wadi Tiwi a pár zastávek u moře.

Den 2: Ras al Hadd - Al Wasil

Ráno upravujeme plán cesty a místo původně plánovaných městeček Jalan Bani Bu Ali a Jalan Bani Bu Hassan se vracíme do Suru, abychom navštívili loděnici, kterou jsme včera nestihli. Cestou zajíždíme ke skalnímu útvaru Mother of all outcrops. Další útvar, Tiger Rock, jen míjíme, protože jde o skálu natřenou do barev tygra a připadá nám to jako nesmysl. Naopak zastavujeme na chvilku u moře, protože to jsme zatím díky dohánění itineráře nestihli. U moře jsme sami, na pláži je vyplavená spousta různě velkých korálů. Chvilku si pohráváme s myšlenkou, že bychom si nějaké odvezli, ale po chvilce googlení, kdy se dočteme, že je to nelegální, si to rozmýšlíme a necháváme korály tam. 

Loděnice, kde se dodnes staví tradiční arabské dřevné lodě dhow, je vlastně taková venkovní dílna. Jsou tu lodě různých velikostí v různé fázi rozestavěnosti. Lodě se vyrábí ručně, tempo řemeslníků rozhodně není vražedné:-). Kluci vypadají, že sice vědí co dělají, ale moc se mi nechce věřit, že jsou schopní nějakou loď dostavět. Styl  práce je velmi podobný tomu, jak stavěli lodě před stovkami let, jen dřevěné hřeby nahradily klasické hřebíky a používají i elektrifikované nástroje typu vrtačka. Rozhodně jsme rádi, že jsme se sem vrátili, určitě to stálo za to. A jen tak na okraj, opět se tu potkáváme s čínskou rodinkou…

Ze Suru vyrážíme do dalšího vádí, tentokrát Wadi Bani Khalid. Tohle je opět jedno z těch turističtějších, je tu relativně dost lidí. Kousek cesty od parkoviště je větší krásně tyrkysové jezero. Cesta pokračuje do mírného kopce, podél kaňonu, různě velkých jezírek a drobných vodopádů, kde se tak po různu lidi koupou.

My docházíme až na konec k jeskyni Muqal, chvilku po nás doráží rodina ze SAE, která jezdí do Ománu již několik let a tatínek je chodící encyklopedie. Vlezeme s Vendy do jeskyně, je to tak být ve dřepu. Vendy vylézá ven, já se vydávám úzkou a nízkou chodbou dál. Potkávám dva kluky, kteří se vracejí, prý to vede ještě pár desítek metrů dál, je tam slyšet řeka a tak. Tak pokračuju dál, místy se můžu skoro postavit a po pár minutách dorazím do relativně velkého prostoru, kde opravdu slyším řeku. Udělám pár fotek v absolutní tmě jen za pomocí blesku na telefonu a vyrážím zpátky. Ups. Chodba končí. Tak vyrážím jinou. Ups. Ta končí taky. Tak se snažím najít jinou cestu a všechny dřív nebo později končí a já se vždy vracím do hlavní jeskyně. Zkouším volat, bezvýsledně. Hlavou se mi honí myšlenky, jestli někdo zůstal spolu s Vendy u vchodu a nebo jestli je Vendy nervózní, kde jsem. Přemýšlím, že asi nestihneme být v 17:15 na parkovišti u pouště, kde nás má vyzvednout pán z kempu. Představuju si, jak Vendy organizuje záchranné složky Ománu k mému vyproštění. Zaháním tyhle myšlenky a dál hledám cestu. Bez úspěchu. Uklidňuju sám sebe tím, že mobil mám nabitý a světlo z něj by mi mělo vystačit relativně dlouho. Zároveň by mi neměl dojít kyslík, nejsem zas tak daleko od vchodu. Mám pocit, že už jsem v každé z chodeb byl několikrát, přesto je zkouším znovu, jestli jsem něco v té tmě nepřehlédl. Zkouším chodbu, která je hrozně nízká, jsem přesvědčený, že tudy jsem určitě nepřišel. Opak je pravdou, po pár krocích vidím kužel světla, který si vybavuju a po dalších pár metrech už prosvítá světlo od vchodu. Uf. Vylezu ven, trošku funím. Venku si povídá Vendy s tou rodinkou, ptají se, jestli funím nedostatkem kyslíku a horkem. Říkám, že jsem nemohl najít cestu. Zpětně koukám podle fotek, jak dlouho jsem tam byl. No bylo to sakra nepříjemných 15 minut.

Nakonec to teda vevnitř netrvalo tak dlouho, do srazu u pouště máme ještě spoustu času, tak se chceme zchladit ve vodě. Do vody musíme po Ománsku, já v kraťasech a tričku, Vendy v legínách a tričku. O zchlazení nemůže být řeč, voda je teplá jak  pověstné chcanky (pardon). Nicméně i tak se chvilku koupeme a vyrážíme směrem k autu.

Na parkoviště u pouště dorážíme akorát na čas, Hamid dojede za chviličku, přesedneme k němu do auta a jedeme s ním do kempu, kde strávíme dnešní silvestrovskou noc. Po příjezdu dostaneme v uvítacím stanu pomeranče, banány, datle a ománskou kávu, sedíme na zemi, povídáme si s Hamidem, majitelem kempu, s je to moc fajn. Říká nám, že jsou tam ještě 2 nějací turisté a další tři ještě mají přijet. Uff, nebude to čínská rodinka, ti byli 4:-). Jdeme se ubytovat a okouknout Hamidovi velbloudy.

Večeře bude v jídelním stanu, před stanem už hoří oheň, kde se bude část večeře připravovat. Sedí tam kromě Hamida i dvě holky, už je šero, není na ně moc vidět, nicméně po chvilce v nich identifikujeme ty dvě Španělky z Wadi al Arbeeien, matku s dcerou. Sedíme, povídáme, dokonce přijde i Hamidova maminka. Hamid připravuje postupně na ohni ománský chléb a taky nějaké maso a za chvíli se může servírovat. Večeře je vynikající, jen to kuře by chtělo nechat na ohni ještě o něco déle. Je devět, jsme po večeři a do půlnoci stále zbývají tři hodiny.  A to už tu tři hodiny sedíme. Pro zkrácení dlouhé chvíle holky přináší karty a učí nás “Lháře”.

Pak přichází Hamid, jestli s ním chceme jít krmit velbloudy - samozřejmě chceme. Když je nakrmíme, nabízí nám, že kousek odtud potřebuje nakrmit ještě další 2. Tak sedáme do auta a jedeme s ním. Vracíme se do kempu, dohráváme karty a blíží se půlnoc. Ve Španělsku je tradice, že 12 vteřin před půlnocí si každou vteřinu dá člověk do pusy kuličku hroznového vína. A když to udělá správně, bude mít krásný rok. Holky si odpočítávají do kelímku 12 kuliček, necháme si odpočítat taky. Čas se naplnil, 12 vteřin do půlnoci a pereme si do pusy jednu kuličku za druhou, takže v půlnoci máme všichni pusu narvanou hroznovým vínem. Když to zpracujeme, popřejeme si šťastný nový rok a Claudie (dcera) trošku brblá, že to snědla blbě. Co už.  Každopádně máme novou silvestrovsko novoroční rodinnou tradici importovanou v ománské poušti ze Španělska.
Hamid nám na půlnoc připravil 2 rachejtle, tak je odpálíme a rozkrojíme novoroční dort a chalvu, kterou pro nás taky nachystal. Když už to vypadá, že je hotovo, Hamid přichází s prosbou, že potřebuje převézt 2 další velbloudy z bodu A do bodu B a že by mu bodlo, kdyby mu někdo z nás pomohl je naložit na vozejk. Tak jedeme všichni. Vtipný je, že když velbloud nastoupí do vozejku, tak si v něm lehne. Naloženo, Hamid nás odváží zpátky do kempu a sám pokračuje dál. A my už jdeme konečně do hajan.

Den 3: Al Wasil - Nizwa

Po snídani vyrážíme i s Claudií na čtyřkolky do dun. Je to super,  ani Vendy  ani já jsme to nikdy neřídili a jízda v dunách je paráda. Musí se zastavovat jen na vhodných místech, když se zastaví blbě, už se nedá rozjet, což se mi samozřejmě povedlo. Naštěstí vyprostit zahrabanou čtyřkolku není velký problém, stačí slézt, přidat plyn a zároveň zatlačit a je po problému. Jen je potřeba vědět jak na to. 

Po čtyřkolkách se jdeme už bez Claudie ještě na chvíli projít, vyrážíme do kopce nad kemp. Je to super, chvíli přelézáme duny, boříme se do písku, až dojdeme k výhledu na druhou stranu. Chvíli se kocháme a vyrážíme zpátky do kempu. Balíme, rozloučíme se s velbloudy a Hamid nás odváží zpátky k našemu autu.

Přejíždíme směr Nizwa. Cestou ještě zastavujeme v oáze Birkat al Mouz. Lezeme na vyhlídku, máme původní hliněné domy starého města jako na dlani. Pod námi palmový háj, za ním bývalé centrum. Kousek popojíždíme, zastavujeme u pevnosti. Vstup 3 OMR, vevnitř je v zásadě jen výstava různých druhů střelných zbraní. Myslím, že tohle by se dalo klidně vynechat. Další zajímavostí je místní zavlažovací systém falaj, typický pro Omán. Ten v Birkatu je dokonce na seznamu UNESCO jako jeden z nejzachovalejších. V podstatě jde o důmyslný systém betonových kanalů, který umožňuje rozvod vody a zavlažování.

V Nizwě parkujeme na velkém parkovišti přímo u místního trhu, súku. Procházíme uličkami centra směrem k pevnosti. Jde o ikonickou kruhovou citadelu ze 17. století, která měla odolat dlouhodobému obléhání díky systému spletitých chodeb, pastí a střílen. Je z ní famózní výhled na Nizwu a pohoří Hajar. Během prohlídky se na nádvoří rozezněla místní kapela hudebníků a tanečníků (včetně dudáka, takže znějí docela skotsky :-)). Nicméně kluci si to hrozně užívají, z tanečníků se stávají hudebníci a naopak, je vidět, že je to ohromně baví. Z pevnosti procházíme městem, užíváme si místní ruch a pomalu to stáčíme na trh. Ještě před tím objevujeme místo, kde bude zítra ráno trh s dobytkem. Pak už pomalu míříme k autu, jenže na druhé půlce parkoviště, než stojíme, se očividně bude konat nějaká estráda a navíc jsou tam lidi na koních, což je pro Vendy jak magnet :-). Čekáme, co z toho vyleze, postupně se začíná prostranství zaplňovat víc a víc, plní se VIP sedačky. Cca po hodině přijíždí kolona vytuněných motorek a aut, po nich následuje průvod koní a kočárů a dozvídáme se, že je to Nizwa King Bike Freestyle show, která se tu koná poprvé v historii. Takže jsme asi viděli, co jsme potřebovali (koně) a můžeme na hotel. Večer jdeme do jemenské restaurace vedle hotelu, domluva je trochu složitější, ale jídlo je fajn a je ho spousta.

Den 4: okolí Nizwy

Ráno vyrážíme hooodně brzo, protože je pátek a nás čeká trh s dobytkem v Nizwě. Máme trošku problém zaparkovat, protože parkoviště se změnilo v tržiště, autobazar a bůh ví co ještě, ale nějak se propletu a zaparkuju a doufáme, že tam auto pak najdeme a hlavně že s ním i vyjedeme. Na trh přicházíme kolem půl osmé, už je to tu v plném proudu. Místní nabízí ovce, kozy s krávy jiným místním… Neskutečná atmosféra. Přes dav lidí není moc vidět, je tu celkem šrumec. Vendy fotí, já lezu na jakousi stříšku, abych viděl, co se děje. Pecka. Za chvíli slézám, nasávám atmosféru mezi lidmi a dobytkem. Vendy stále fotí. Vydržíme až do konce, někdy před půl desátou se jdeme nasnídat.

No, nejdřív ještě projdeme trhem.

A pak si užijeme snídani s výhledem na pevnost a mešitu:-)

Autobazar je taky u konce, na parkovišti zbývá pár prodejců koberců, takže bez problémů vyjíždíme. První zastávka jsou Tanuf Ruins, což jsou opuštěné ruiny bývalé vesnice, která byla zničena v 50. letech 20. století, když byla bombardována britským letectvem během konfliktů spojených s konsolidací moci sultána a bojem proti kmenovým povstáním v regionu.

 

Pokračujeme k jeskyni Al Hoota, původně neplánované. Jelikož jde o největší krasový jeskynní systém v Ománu starý miliony let se spektakulárními krápníky, podzemním jezerem a endemickou slepou rybkou, přidáváme ho do itineráře. Vstup je cca 6,75 OMR.. Původně se do jeskyně jezdilo vláčkem (po kolejích), dneska už je to vláček po asfaltu.

Pokračujeme do vesnice Al Hamra, staré opuštěné vesnice, respektive opuštěné jsou původní domy, na které navazují domy nové. Míříme na vyhlídku nad město a tím vlastně naše původní ambice končí. Uděláme fotky a chceme pokračovat dál, vcelku neplánovaně zajíždíme i dovnitř mezi domy, jeví se to neprůjezdně, tak parkujeme a jdeme pěšky. Jsme v “mrtvém” městě, mezi rozpadlými domy. Dojdeme až k Bait Al Safah, místu, kde je jeden tradiční dům zrekonstruovaný a přestavěný na muzeum a lze v něm pochopit starší styl života v Ománu. Moc si od toho neslibujeme, přesto jdeme dovnitř a je to pecka. Vysvětlují nám, jak domy byly konstruovány, ukazují, jak se pekl ománský chléb, dostaneme ománskou kávu i čaj, máme možnost si vyzkoušet ománské oblečení. 

Kousek od Al Hamry je Misfat al-Abriyeen, jedna z nejkrásnějších horských vesnic v Ománu. Není přístupná autem, respektive je nutné zaparkovat už před vesnicí. Užíváme atmosféru, procházíme mezi starými domy, políčky a zavlažovacími kanály… Akční domorodec nám ukazuje, jak se leze na palmu.

Z Misfatu to pomalu stáčíme zpátky do Nizwy, směřujeme na pevnost Bahla. Jde o největší a nejvýznamnější pevnost v Ománu, symbol středověké obranné architektury a moci místních vládců. Původní stavba pochází z 12.–15. století, později byla rozšířena a upravena. 
K pevnosti dojíždíme za šera, benefit je, že tu už skoro nikdo není. Procházíme pevnost, fotíme, užíváme.

Z Bahly pokračujeme na Jabreen Castle, bývalý palác imáma ze 17. století. Sice má ještě otevřeno, ale usuzujeme, že toho bylo pro dnešek dost a už cítíme, že není potřeba jít dovnitř a stačí fotka z venku.

Už nás čeká jen přejezd na hotel, trošku řešíme takový kovový zvuk zejména při brždění, který vydává stále častěji a intenzivněji naše Kia. No, zítra nás čeká Jabel Shams, tam asi brzdy dostanou co proto, tak uvidíme, jak se to vyvrbí. Přemýšlíme, jak s večeří, nakonec lenivíme a jedem opět do jemenské restaurace u hotelu, k velké radosti Eliase, jemenského číšníka, který nás obsluhuje druhý den po sobě a říká mi “my brother”.

Den 5: Jebel Shams

Ráno se úplně nehoníme, dneska máme na programu ikonický trek Balcony walk na Jebel Shams (Hora Slunce).
Čeká nás zhruba hodinu a půl cesta, do Al Hamry stejná jako včera a z Al Hamry pak už jen do kopce. Všude psali, jak je cesta strmá, reálně normální kopec v horách. Cca 20 km před cílem začíná prašná cesta, pořád ale sjízdná i pro běžné auto. Zhruba po 10 km se objevuje zpátky asfalt, aby poslední 3 km byly zase prašné. Zastavujeme na vyhlídku do Wadi Ghul, hlubokého kaňonu, pohled je to vskutku impozantní. Pak vlastně půjdeme pod námi. Pokračujeme dál do posledního úseku, když nám chybí nějakých 700 m k parkovišti, cesta začne zlověstně klesat a podle cesty parkuje spousta 2WD aut. Usoudíme, že bychom mohli cestou zpátky trochu bojovat s výjezdem, tak zastavujeme nad srázem, otáčíme a parkujeme taky. Radši to neriskujeme a dojdeme pěšky, dál už je to asi spíš pro čtyřkolky.

Jebel Shams je nejvyšší hora Ománu (3009 m), ta ale není přímo dostupná, jde se nad kaňonem Wadi Ghul, kterému se přezdívá “Ománský Grand Canyon” a je to nejhlubší kaňon v zemi (přes 1000 m). Samozřejmě by bylo ideální vyrazit brzo a vyhnout se  největšímu horku, ale jelikož je trek jediný bod dnešního programu, můžeme si dovolit “být v klidu”, navíc vedro ani přes poledne není nijak spalující.

Balcony walk je cesta vyšlapaná ve skále, pod námi je 1000 m hluboký kaňon. Vede 5 km tam a zpět, končí u jezírka ve skalách. Vyrážíme kolem 11, zajímavé je, že potkáváme kozu na stromě. Pod námi je sráz, ale není to tak, že by to bylo nějak nebezpečné. Po chvíli procházíme kolem vraku auta. Údajně relativně nedávno někdo nahoře zaparkoval, blbě zabrzdil a auto mu sjelo ze skály. No prý v něm nikdo nebyl. Cca po dvou hodinách chůze dojdeme ke staré opuštěné vesnici ve skalách, nabízí se otázka, proč pro boha tady někdo stavěl domy?? Jsou tu i terasovitá políčka. Po další čtvrthodince dojdeme k jezírku, což je cíl naší cesty. Na chvíli si sedneme, dáme si sváču a vyrážíme na zpáteční cestu. Potkáme zase pár koz, krmíme je slupkami od banánů a pár lístky ze stromu. Před čtvrtou jsme u auta a čeká nás už jen cesta zpátky do Nizwy.

V autě se domlouváme, že dvakrát v jemenské restauraci s igelitem na ubrusu to stačilo a tak Vendy hledá nějaký lepší gastronomický zážitek. V hotelu dáme rychlou sprchu a vracíme se do centra, jdeme do restaurace Kattarah, která je na střeše hotelu Old Town a má krásný výhled na pevnost. Sedáme si do rohu, abychom měli nerušený výhled, má to nevýhodu, že jsme mimo zorné pole číšníka, takže mu všechno hrozně trvá. Výhled i atmosféra je ale famózní, servis to trošku kazí. Zásadní ale je, že na menu je Camel meat, tak ochutnávám velblouda. Trochu to připomíná hovězí. Zapíjím ibiškovým džusem. Výborná kombinace. Domlouváme se na změně itineráře pro zbylé dny. Zítra vyrazíme na Jebel Akhdar, Zelenou horu, jednu z nejikoničtějších oblastí Ománu, která je ovšem dostupná jen autem 4x4. A to nemáme. Nicméně máme vymyšlený geniální plán. Dole pod horou je policejní checkpoint, kde kontrolují, jestli máte skutečně auto 4x4. Předpokládáme, že u něj bude čekat několik řidičů, kteří nás budou chtít za úplatu vyvézt nahoru a pak nás i svezou dolů. Jako záložní (a asi i dražší) plán je půjčit si auto v Birkat al Mouz, což je vesnice kousek od checkpointu. Další změna programu je, že poslední 2 noci nestrávíme na  pobřeží pod Maskatem, ale spíš nad ním, konkrétně v Seebu, protože v pondělí pojedeme šnorchlovat s mořskými želvami na ostrovy Al Dimaniyat, o kterých mluvily Španělky z pouště.

Den 6: Nizwa - Jebel Akhdar - Seeb

Ráno definitivně opouštíme Nizwu a přesouváme se k policejnímu checkpointu pod Jebel Akhdar. Stojí tam spousta “dvoukolek”, tak parkujeme mezi ně. Vidle do našeho plánu hází fakt, že tu žádní řidiči lačnící po tom, aby nás vyvezli nahoru, nejsou. Jdu se tedy zeptat přímo na checkpoint, jaké jsou možnosti a jestli tam není něco jako taxi. Policisté se celkem baví a ukazují na chlapíka vedle, že on je taxi. Tak se ho ptám, jestli je fakt taxi a on mi odpovídá, že není, ale že mě tam vyveze. Zároveň mi ale říká, že už dolů nejede a že by ho zajímalo, jak se dostaneme zpátky. Tak mu odpovídám, že to ještě nevím a že priorita této chvíle je cesta nahoru. Prosím ho o pár minutek strpení a doběhnu pro Vendy. Chlapík se ptá, kam přesně chceme, nejdřív odpovím že kamkoliv nahoru, ale Vendy mě usměrňuje, že to je jak kdybych někomu v Peci řekl, že chci někam do Krkonoš. Tak se domlouváme, že nás hodí na start Three Villages walk, cesty přes tři vesnice. Cestou se dovídáme, že se jmenuje Hamid, je z Nizwy, pracuje v hotelu 

dusitD2 Naseem Resort jako recepční a dolů vezl nějakého hosta a dal si na checkpointu kávu. Celkem klika teda. Taky říká, že pracuje do pěti a že kdybychom chtěli, tak nám půjčí svoje soukromé auto, abychom si to nahoře projeli. To už nám přijde moc, tak si na něj bereme alespoň číslo. Mimochodem cesta od checkpointu sem trvala cca 40 minut.

Máme to dnes relativně na klid (protože Hamid přece pracuje do pěti), tak začínáme ománskou kávou a čajem v Hanging Terraces Café a kocháme se výhledy na údolí Wadi Bani Khalid, vesničky a terasovitá políčka ve svazích.

Vyrážíme, procházíme vesničkou, pak už jsme mezi políčky. Je možné jít po vrstevnici po falaji (kanále), my ale volíme delší a složitější cestu mezi políčky dolů a pak zas nahoru. Klasické je to sice dál, ale za to horší cestou… Procházíme mezi růžemi, granátovými jablky a dalšími plodinami, bohužel jsme mimo sezónu, kdy kvetou, a tak efekt není stoprocentní, ale i tak jsou výhledy parádní.

Projdeme druhou i třetí vesničkou, za tou třetí ještě chvíli pokračujeme dál až na prostranství, odkud koukáme na letní sídlo katarského prince. Vracíme se zpátky na start, tentokrát volíme cestu po falaji.

Směřujeme k tzv. Dianině vyhlídce, místu, kde se v roce 1986 při návštěvě Ománu zastavila Lady Diana a byla uchvácena pohledem do údolí. Dnes na tom místě sice stojí ultra luxusní hotel, ale na vyhlídku nás bez problémů pustili.

Máme relativně dost času, do hotelu za Hamidem to máme 40 min pěšky, tak se zastavujeme na pozdní oběd. Chvíli posedíme, dáváme vědět Hamidovi, že na pátou směřujeme k němu do hotelu, abychom se s ním svezli po práci dolů.

Lehce po páté nasedáme k němu tentokrát do soukromého auta a jedem směr checkpoint. Cestou nám říká, že domů jezdí jen na víkend a přes týden zůstává na kopci, má tam od hotelu zajištěné ubytování. Ty jo my ho zmanipulovali, že jede dolů jen kvůli nám. No je nám to trochu blbý, ale co už, tak nějak jsme se asi ráno špatně pochopili. Mimochodem moc nechápu, proč zrovna tohle místo je dostupné jen pro auta 4x4. Je to normální asfaltová jedno až dvouproudá silnice, která má jen strmější úseky. Jestli na těch úsecích lidi bez 4x4 uvaří brzdy? Stačí přece podřadit, ne. Cestou dolů je i dost záchytných míst, kde se dá v případě problému s brzdami zastavit v protisvahu… I tak mi to hlava moc nebere, včerejší cesta na Jebel Shams mi přišla mnohem horší.

U checkpointu přesedáme do naší Kiy a už nás čeká jen hodinu a půl dlouhá cesta většinou po dálnici na hotel do Seebu.

Den 7: Seeb - ostrovy Al Dimaniyat

Ráno dáváme ultra rychlou snídani, abychom stihli být v 8:30 v přístavu (máme to jen 15 minut autem). Čeká nás zhruba 40 minut na člunu, usedáme na příď, abychom byli venku. Člun nabírá rychlost, trošku nás mělo varovat, že kapitán říkal před odjezdem Vendy, ať si sundá kšiltovku. Jedeme jak o závod, Vendy se tomu neustále směje… Člun  skáče po vlnách, bavíme se už jen tím, jak jedeme rychle. Po 40 minutách kotvíme u jednoho z ostrovů, fasujeme šnorchl a ploutve a jde do tuhého - musíme do vody. Chvíli se s tím peru, moc mi nejde dýchat přes šnorchl a zároveň plavat, mám neustále pocit nedostatku kyslíku a vody v puse i nose.  Co si budem, vlastně to je moje šnorchlovací premiéra. Nicméně za chvíli se s tím sžiju a užívám si sledování korálů, různobarevných ryb a mořských želv. Vendy tyhle problémy neřeší a užívá si rovnou. Očividně není takový kopyto. Je to fakt neskutečný, plaveme a vedle nás plave želva. Asi po hodině se vracíme na loď, trošku vyhládlí, tak se pouštíme do připravených sendvičů a banánů, jako kdybychom týden nejedli.

Přejíždíme k vedlejšímu ostrovu, tam kotvíme u břehu. Šnorchlování bylo dost, jdeme na druhý konec ostrova a relaxujeme na pláži. Pak se jdeme ještě podívat na vyhlídku z vršku ostrova, znovu se naloďujeme a frčíme zpátky do Seebu. Vendy se zase ukrutně baví.

Z přístavu přejíždíme na pláž, po Ománsku relaxujeme v tričku, napůl pospáváme a napůl pozorujeme dvě místní rodinky, které přijely autem až na pláž a piknikují. Jinak je pláž prakticky prázdná.

Jedeme na hotel, převlíknem se a na večer se chystáme zpátky na pláž. V Maskatu probíhá celý leden festival “Muscat Nights”, pláž v Seebu by toho měla být součástí a měl by tam být nějaký program.

Cestou na pláž ještě chceme umýt auto, chvilku hledáme myčku a nakonec jsme úspěšní. Nejde však o myčku jak jí chápeme my, je ryze manuální… Skupinka chlápků nám za 2,5 OMR auto ručně umyje zvenku i zevnitř.

Na pláži program není spíš žádný, jen osvícená pláž, stánky s jídlem a pár atrakcí pro děti. Tak si dáme jídlo a frčíme zpátky na hotel a doufáme, že zítra v Maskatu bude program zajímavější, přece jen tam potřebujeme strávit velký kus večera.

Den 8: Maskat

Ráno balíme věci před cestou domů, čeká nás poslední den. Chceme ho strávit výhradně v Maskatu. Maskat je hodně specifický svou polohou - je to úzký pás vtěsnaný mezi pohoří Hajar a Arabské moře - je tedy relativně úzký a hodně moc dlouhý.

My začínáme v ikonické čtvrti Mutrah, která je původním přístavem Maskatu, je v ní proslulý trh a přímořská promenáda. Parkujeme pod pevností a první kroky vedou právě na trh, proslulý Mutrah Souq. Procházíme kolem stánků se šátky, šperky, parfémy, “značkovými” hodinkami. Vendy se nechá zlanařit do krámku s kořením, kávou, čajem, datlemi a jinými dobrotami. Pánové nám nabízí prakticky všechno co mají, Vendy se nakonec uvoluje, že kávu, čaj a nějaké datlové dobroty potřebujeme. Dostane na to  “nejlepší” možnou cenu, ale i tak máme myslím nejdražší čaj a kávu na světě:-). A šafrán k tomu zdarma.

Z trhu procházíme kolem modré Mešity Největšího Posla (Masjid Al Rasool Al A’dham) na rybí trh, na který navazuje trh se zeleninou.

Pak už se jen pomalu vracíme po místní promenádě, Mutrah Corniche, zpátky k autu.

Přejíždíme do Starého Maskatu, místu, ze kterého vlastně Maskat “vyrostl”. Je to historické centrum moci a obrany obklopené horami a mořem, jde vlastně  víc o ceremoniální a reprezentativní oblast než o obytnou část. Naše první kroky míří k Sultánovu paláci al Alam. Dál jdeme po široké promenádě k Národnímu muzeu, dovnitř se nám ale nechce. Spíš nás lákají obě pevnosti z dob portuglského období ze 16. století, které chrání z obou stran zátoku a přístav. Al Jalali je pro veřejnost nepřístupná, za to al Murani navštívit lze. Vstup je po slevě za 7,70 OMR. Ani nemusíme nahoru po svých, vyvezeme se výtahem. Z vrchu je nádherný výhled na Sultánův palác, protější věž al Jalali i vládní a jiné administrativní budovy.

Vracíme se k autu a přejíždíme na pláž Qurum, asi nejproslulejší pláž v Maskatu. Nemáme ambici se koupat, procházíme se a užíváme si.

Na večer přejíždíme do parku Qurum, kde chceme strávit poslední hodiny před cestou na letiště na festivalu Muscat Nights. Tady je  o poznání nabitější program, jde o epicentrum celého festivalu. Shlédneme několik tanečních a světelných představení, několikrát i fontánovou šou a vrcholem je šou dronů.

Z parku odjíždíme tak, abychom byli ve 23:00 v půjčovně a vrátili auto. Trošku doufáme, že zmiňovaný kovový zvuk (asi) brzdových destiček nebude nikdo řešit. Ozývá se víceméně neustále, většinou při zatáčení doprava a brždění. Někdy to slyšet není, většinou ale jo. V půjčovně všechno OK, dokonce nás “naším” autem odváží i na letiště. Zvuk je občas slyšet, chlapík neřeší, takže asi cajk. Na letišti proběhnou potřebné formality a my si jdeme zkrátit čekání do letištního salonku.

Den 9: Návrat

Letí nám to ve 4 ráno místního času, většinu čekání strávíme v salonku. Let je na čas, tentokrát i vzhledem k noční době většinu letu prospíme. V Istanbulu už to známe, tentokrát tam máme čtyři hodiny, tak se zase jdeme najíst do salonku a pak už nás čeká jen přelet do zasněžené Prahy.