Prodloužený jarní víkend na Ukrajině
aneb dámská jízda vlakem a maršrutkou do Zakarpatí
Cestopis z roku 2019 napsala Lucie Bernhartová
Každoročně se před Valentýnem objevují různé výhodné nabídky snad u všech dopravců. Zaujala mě akce Leo Expresu, který nabízel 1 + 1 jízdenku zdarma a lákává Ukrajina tak z Prahy vycházela na pětistovku za zpáteční jízdenku pro jednoho. Nikoho z mých známých však Zakarpatí nelákalo a tak to schytala moje dcérka. 😁
Na cestu na východ jsme vyrazily na konci března. V plánu byla procházka Užhorodem, nádherně zdobené kostely a katedrály, ochutnávka ukrajinské kuchyně za hubičku a hlavně koupel v čánu v horách! Čán je tradiční koupel v obřím litinovém kotli naplněném horkou vodou a bylinkami, dno je vysypané kameny a pod kotlem je rozdělaný oheň. V bezprostřední blízkosti pak bývá ledové jezírko či jiný způsob rychlého ochlazení. Pro lepší představu mrkněte na Youtube, zde přikládám foto z netu:
čán
čán
1. den UŽHOROD, LUMŠORY
Odpoledne jsme vyrazily RegioJetem do Prahy, odkud nám jel noční vlak do Košic. S Leo Expresem jsme jely poprvé, vlak byl čistý, stevardky ochotné, k dispozici je drobné občerstvení. Vzhledem k tomu, že si k nám nikdo nepřisedl, dalo se vcelku pohodlně vyspat na dvousedačkách. Kolem páté ranní jsme dorazily do Košic, kde jsme přestoupily na autobus a pokračovaly dál na slovensko-ukrajinskou hranici. Na hranicích jsme se zdržely něco přes hodinu, posunuly hodinky o hodinu napřed a po půl hodince vystoupily na užhorodském autobusovém nádraží, kde se to hemžilo vesklákama s balíčkama hřiven. 😁 My raději zvolily oficiální směnárnu opodál, nemám k takovým lidem moc důvěru, ačkoliv měli pravděpodobně o něco lepší kurz. 😀
Odtud jsme kolem kostela vyrazily k řece Už, abychom mohly obdivovat první nádherně vyzdobený kostel pravoslavné církve - Покровська церква. Na kráse mu ubírá snad jen to, že je zasazený přímo mezi paneláky, ale jak jsme později zjistily, patří to prostě k místnímu koloritu. 😁 Podél řeky jsme došly k mostu - jednoduše nazvanému Пішохідний міст/Most pro pěší. 😁 Zajímavostí zde jsou miniaturní bronzové sošky, které nalezneme po celém městě, ale nejvíc jich je právě u mostu. Autorem je Mychajlo Kolodko (Михайло Колодко). Sošky zde umisťuje od roku 2010, představují dle jeho slov zajímavé historické osobnosti či mýtické světové hrdiny, kteří měli nebo mají vliv na region a jejich cílem je navrátit Užhorodu jeho originalitu, ukázat část jeho historie a udělat z něj zajímavější město než jakým je v součastnosti. Najdeme tu miniaturní Sochu svobody, Svatého Mikuláše, Ference Lista anebo našeho dobrého vojáka Švejka s knedlíkem v ruce. 😁 Jak se později dočítám, tohoto českého posla míru ve zmenšené podobě postupně umisťují i další evropská města, např. Budapešť, Oslo nebo české vesničky v rumunském Banátu.
pravoslavný chrám
nábřeží řeky Už
miniaturní bronzové sošky
dobrý voják Švejk s knedlíkem :-)
„Ukrajinský Užhorod byl mezi válkami hlavním městem československé Podkarpatské Rusi, později Zakarpatské Ukrajiny. Češi tu v té době postavili celé nové město. Masarykova škola se nápadně podobá té, která byla ve třicátých letech postavena v Klánovicích, dnes čtvrti na východním okraji Prahy. Ulice kolem ní mají atmosféru pražských Dejvic. Modernistický vládní palác pak připomíná ženevské sídlo OSN a v celém bývalém Československu nemá obdoby. “ www.denik.cz
Po dlouhé noční cestě přišla chuť na kávu a něco malého na zub, zamířily jsme tedy do vyhlášené kavárny SHTEFANYO V & V. Zde zjišťujeme, že s domluvou problém na Ukrajině nebude, můj mix slovenštiny s pokusem o východní přízvuk 😆 stačil jak v kavárně, tak na ulici, kde nás oslovuje místní pán a ptá se, odkud jsme přijely. Kavárna vypadá na první pohled luxusně, přesto jsme za kávu, horkou čokoládu a několik makrónků zaplatily v přepočtu asi stovku.
Po krátkém odpočinku vyrážíme do neznámější užhorodské ulice Korzo, plné obchůdků. kaváren a restaurací. Nedaleko odtud je velká zastřešená dvoupatrová tržnice, kde pořídíte naprosto COKOLIV - ovoce, zeleninu, maso, mléko (v sáčku!), vejce, koření, oblečení,.... Trhovci s domácími produkty posedávají i podél silnice venku před tržnicí - nabízejí především sazenice, medvědí česnek, ořechy, vejce, květiny, zeleninu, ale i "čerstvé" maso, - v uzovovkách proto, že bábušku sedící se syrovou slepicí na sluníčku před tržnicí potkáváme jak dopoledne, tak k večeru, když jdeme okolo znovu. 😀
tržnice Užhorod
Tržnice miluju, zdržíme se tu něco přes hodinu. Mezitím odbila dvanáctá hodina, koukáme tedy do Trip Advisoru po nějaké dobré a levné restauraci. Zvolily jsme gruzínskou Khinkalnya, která je od tržnice chůzí pět minut. Příjmeně ostrá polévka charčo byla asi ta nejlepší pol0vka, jakou jsem kdy jedla. Na jejich webu najdete obrázkové menu.
„Charčo (gruzínsky ხარჩო) je polévka z hovězího masa (někdy také skopového nebo drůbežího), jejíž recept pochází z gruzínské kuchyně. Má výrazně ostrou a nakyslou chuť, jejím základem je silný vývar z pomalu vařeného masa s morkovou kostí. Charčo má hustou konzistenci, obsahuje kusy masa, vařenou rýži, rajčatový protlak, pastu tkemali, mleté vlašské nebo lískové ořechy, česnek kuchyňský a kořenící směs chmeli suneli. Hotová polévka se posype na talíři čerstvou koriandrovou natí, jako příloha se k ní podává bílé pečivo šotis puri. “ Wikipedie
Khinkalnya
Khinkalnya
Khinkalnya, obrázkové menu na webu restaurace
Khinkalnya, obrázkové menu na webu restaurace
Ale z Gruzie zpět na Ukrajinu. 😁 Po obědě jsme se prošly ulicí Korzo a centrem města, nakoukly do pár obchodů (nakoupit místní brambůrky a sladkosti pro Markétky spolužačky, jako vždy 😁 ), ceny jsou všude nižší než v Česku. Navečer jsme se vydaly směrem k autobusovému nádraží Užhorod 2, odkud nás měla dovézt maršrutka do Lumšor. Jízdenky se kupují na nádraží nebo u zaměstnankyň nádraží pohybujících se s kapesní pokladnou mezi autobusy, o tom jsme však nevěděly a čekaly, že nás před odjezdem zkasíruje řidič. To se nestalo a tak jsme nechtěně jely až do Lumšor načerno. 😆 Minibus byl plný místních, převážně trhovci, vracející se zpět z tržnice domů. Tu a tam někdo po cestě mávnul, řidič ho nabral a jelo se dál nebo řidič zastavil u sebe doma, vyzvedl si svačinu, pošteloval něco v motoru a pokračoval v cestě, prostě ukrajinská pohoda. 😁
- http://zakarpati.cz/doprava-po-zakarpati/ - více o dopravě v Zakarpatí
- http://bus.com.ua/?fbclid=IwAR12...8AIoXs05t4 - jízdní řády
- https://www.facebook.com/groups/...oup_header - výborná FB skupina, kde mi poradili s dopravou po Zakarpatí, tipy co vidět apod.
uličky Užhorodu
Apple store :-)
v supermarketech nakoupíte běžně bezobalově :-)
ochutnáka místních brambůrků, bez toho se domů nejede :-)
jízdní řád spoje do Lumšhor
Po hodinové cestě vesničkami, lesem a serpentýnami jsme dorazily do Lumšor/Лумшоры, malé vesničky v údolí, kde kromě dřevěného kostela, menších vodopádů a večerky s nejistou otevírací dobou nic není. Je odtud ale nádherný pohled na okolní neporušenou krajinu Polonin a několik hotýlků s možností koupele v čánu. Ubytování jsme zvolily v To Lem Ande přes booking a byla to perfektní volba. Dvoulůžkový, jednoduše, ale stylově zařízený pokojík vyšel na pouhopohých 500 korun a výhledy odtud byly fantastické. Ubytovaly jsme se a sešly zpět dolů do vesnice. Chtěly jsme dojít až k vodopádům, ale začínala se projevovat úvana po noci ve vlaku a dni na nohách. Zašly jsme se občerstvit do restaurace po cestě, majitel mluvil obstojně slovensky, lákal nás na svůj čán, který je nejlepší široko daleko a když zjistil, že jsme z Mostu, donesl místní pálenku s tím, že do Mostu se přestěhovala jeho teta a na to si prostě musíme připít! 😆
Lumšory, cesta k ubytování
Lumšory, cesta k ubytování
Lumšory, cesta k ubytování
ubytování To Lem Ande
ubytování To Lem Ande, čán
stylový pokojíček
Poté jsme se vrátily zpět do našeho ubytování, respektive do společných prostor. Velká, útulná, kulatá místnost s ohništěm uprostřed, možnost objednat si večeři, výborný domácí svařák, velká paráda! Menu tu mají pouze s ukrajinštině, ale dalo se tu dorozumět anglicky. Krom nás tu byla jen jedna skupinka turistů a rodina, která ubytování provozuje a tyto společné prostory jim slouží jako obývák.
menu v To Lem Ande
poctivá domácí polévka
svařák
Po večeři jsme již netrpělivě čekaly na napuštění naší kádě, zlatý hřeb našeho pobytu na Ukrajině. Hodinka v kotli vyjde na 500 UAH, nezávisle na počtu lidí v ní a je to teda fakt slovy nepopsatelná bomba. Bohužel, fotky se nám úplně nevyvedly. 😆
koupel v čánu
2. den UŽHOROD - lipová alej, centrum
Ráno jsme si musely trochu přivstat, abychom stihly snídani a jedinou dopolední maršrutku zpět do Užhorodu. Tentokrát jsme po vzoru ostatních cestujících vedle řidiče položili pár bankovek v hodnotě asi sto korun, nic nepřepočítával, do teď nevím zda to nebylo málo nebo moc. :-D Cestou opět přistupovali pouze místní, minibus poskakoval po šílených asfaltkách, každé přeřazení řadící páky jsme slyšely i cítily až na zadních sedačkách, je to prostě zážitek. 😁
Celý den jsme strávily v uličkách Užhorodu, prošly se podél Uže nejdelší lipovou alejí v Evropě a odlovily pár kešek. Najedly jsme se v malém pouličním rychloobčerstvení Shikovno a později v restauraci Vertep na hlavní třídě - tu bych asi nedoporučila, prostředí velmi velmi pěkné, ukrajinské menu za průměrné ceny, ale tím to hasne - obsluha nepříjemná, dlouhé čekání na vše, malé porce,... Náladu jsme si spravily v cukrárně, která opět i přes luxusnější první dojem nabízela makrónky za pár kaček. 😁
spoje zpět do Užhorodu
zpět v Užhorodu
pár místních kešek
nejdelší lipová alej v Evropě
užhorodské uličky
Ubytování v Užhorodu jsme zvolily přes Booking - Mala Praga, cca 20 minut chůze od centra, v klidné ulici. Malý, ale na přespání zcela dostačující dvoulůžák s TV vyšel na směšných 300 CZK. 😀 S jídlem je to tu trochu slabší, k večeři nabízejí pouze pirohy ohřáté v mikrovlnce, nabídka snídaní byla lepší - palačinky, vajíčka, párky. Měli by tu půjčovat i kola, o tom jsme se bohužel dozvěděly až po návratu domů, škoda, asi bychom nabídky využily. Nicméně za ty prachy super ubytování. V teplejších měsících je k dispozici i venkovní posezení s grilem a houpacími sítěmi.
3. den UŽHOROD - skanzen, hrad, Detsa u Notarya, cesta domů
Poslední den nám přálo počasí, celý den bylo jasno a teplo. V plánu byl Užhorodský hrad a přilehlý skanzen rusínské kultury a oběd ve vyhlášené restauraci Detsya u Notarya .
Hrad tyčící se nad městem jsme prohlédly pouze zvenku, je velmi pěkně udržovaný a stojí na 30 metrů vysokém sopečném suku. Vstupné stojí asi 30 hřiven, ale přiznám se, že na prohlídky moc nejsme, zajímal nás více vedlejší rusínský skanzen. V podhradní restauraci jsme ochutnaly pravý ukrajinský boršč, na který sice nemám dobré vzpomínky z dětsví, ale tentokrát mi moc chutnal. 😀
cesta k hradu
hrad Užhorod
hrad
boršč
Zakarpatské muzeum lidové architektury, tedy rusínský skanzen byl taktéž příjemným překvapením. V každém domku hlídá prostory bábuška, která si rovnou přivydělává prodejem svých produktů - lze zde tak levně zakoupit například turistické suvenýry (magnetky, přívěsky) nebo i něco na zub. Já měla největší radost z domácího čůča, tedy ovocného vína, které bylo opravdu výborné. 😀
Zakarpatské muzeum lidové architektury
Ze skanzenu jsme se vydaly na druhou stranu města do vyhlášené restaurace Detsa u Notarya s velmi osobitou výzdobou. Cestou jsme se ještě pokochaly nejznámnějším užhorodským chrámem Krista Spasitele. Opět nádherně vyzdobený a opět tak trochu bizardně umístěný doprostřed sídliště, přímo u hlavní silnice a obchodního domu Україна. 😀
chrám Krista Spasitele
řeka Už
Pěšky s báglama na zádech, v pařícím slunku, Markétka navíc s bolavým zubem,... Ne, zkusíme místní taxi, 5 kilometrů nemůže stát tak moc. Ujal se nás řidič stařičké Lady, mixem snad všech východních jazyků jsme se dohodli, že pokud mu zaplatím v eurech, za dvě hodiny nás na místě i vyzvedne a hodí na autobusák. Dala jsem mu tedy 10 EUR a doufala, že se na nás nevykašle a nepoběžíme přes tři kilometry na bus. 😁 Vše však dopadlo dobře, taxikář skutečně přijel na smluvené místo na minutu přesně a ještě jsme cestou stihli probrat jeho nelehkou finanční situaci. 😀
Restaurace Detsa u Notarya je zážitkem už jen díky zmíněné výzdobě. Obsluha tu trochu pokulhává, byl problém sedět i v tak hezkém počasí venku, mladé holky za barem mluvily pouze ukrajinsky, ale jinak palec nahoru, tahle restaurace je prostě užhorodské must see. ☺️
Detsa u Notarya
Nasycené a odpočaté jsme se nechaly dovézt na autobusové nádraží, odkud nás autobus dovezl do Košic. Cesta však tentokrát trvala daleko déle než ta na Ukrajinu. To, že slovenští celníci umí pěkně prudit, jsme věděly, ale že budeme na hranicích čekat pět hodin, než na náš autobus přijde řada a tím nám ujede přípoj z Košic do Prahy, s tím jsme tedy nepočítaly. :-D Vyšťavené na košickém nádraží jsme o půlnoci přemýšlely co dál. Do toho posun času zpět o hodinu, aby toho nebylo málo, ještě se posouval čas na letní. 😁 Nakonec se podařilo na poslední chvíli nastoupit do spoje na Bratislavu, kam jsme dorazily v sedm ráno, odtud Regio Jetem do Prahy a z Prahy do Mostu jsme dorazily po 16. hodině, po dlouhých 22 hodinách na cestě. To chce pořádný kafe. Na Ukrajině je totiž zřejmě zvykem jen kávou zašpinit hrneček. 😆
káva v To Lem Ande
DVOJITÁ káva v autobuse Košice - Užhorod! :-D
Pokud budete mít možnost, určitě na Ukrajinu vyražte, není to daleko, Čechy tu vidí rádi a není třeba bát se jazykové bariéry.
Jak se ti cestopis líbil?
Lucie Bernhartová procestovala 11 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil14 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
To rychloobčerstvení bylo nejspíš pouliční. 😉
Díky, opraveno. 😀
Pobavilo. 😊
Tak to jsi mě potěšila i "potěšila". Na jednu stranu se na Užhorod s každým dalším cestopisem víc těším. Na druhou stranu se čím dál víc "těším" na hranici ve Vyšném Německém 🙄. A začínám uvažovat o zakoupení dalšího lístků z Košic, kdyby vlak nečekal...
1, zvládlo to moje jedenáctileté dítě, zvládneš to taky 😀
2, jsou i jiné možnosti než Leo Express - v uvedené FB skupině se psalo o novém vlakovém spojení, které jezdí přes jiný přechod, zkusím dohledat a doplním
3, tenhle zážitek nás naučil orientovat se v tabulích s odjezdy vlaků a mít v záloze vždy náhradní řešení. Dnes už na to vzpomínáme s úsměvem, ačkoliv ve 23:50 na košickém nádraží, které po půlnoci zavírá, nám rozhodně do smíchu nebylo 😆
1, no jo, jedenáctileté dítko je ještě plné sil a nějaké čekání mu nevadí, ale co já, skoro padesátiletý stařík... 😁
2, já už mám od Lea koupené lístky. Musím doufat, že se slovenským celníkům, hodinu po půlnoci, nebude chtít prudit a zdržovat. Ale uvažuji, na základě tvých zkušeností, koupit ještě lístky na RJ, který odjíždí další 2 hodiny po plánovaném odjezdu vlaku LE na Ostravu, stejným směrem. RJ jdou zrušit 15 min před odjezdem... pro jistotu.
To nevypadá špatně, tuhle část Ukrajiny vůbec neznám.
Ale ten Čán - to nevím jestli dám. Když jsem v Japonsku zkoušel ten jejich Onsen, tak jsem si tam málem uvařil koule.
Voda se dá regulovat, měly jsme tam kohoutek s ledovou vodou. :-) A co tak googlím, Onsen bývá o poznání teplejší. :-)
ad kafe: většinou jsou sice malý, ale silný a poctivý, ne jako u nás. Další výhoda je, že automat na slušný kafe mají v kdejaký zapadlý vesnici třeba v dunajský deltě (což se opět nedá srovnávat se situací u nás, kdy si v nějakém Českém Jiřetíně koupím leda guwno...).
Martin_V: v padesáti má být chlap na vrcholu svých sil :-)) (alespoň podle M. Zikmunda)
Jinak dobré, že to dcera zvládla (a já vůl tahám děti autem nebo lůžkovými vozy :-)) ), to zase není až tak běžný. Máme tradiční letně prázdninové týdny na cestách, ale čistě železničně bych si to nelajznul, už jen představa těch věcí do báglů...
Tak mně taky kdysi stačily dvě trička a pár hadrů... Dneska se ta skromnost hodí, když nás LCC honí do miniaturizovaných rozměrů kabinových zavazadel :-) Už jen to poznání, že s malých báglem se dá poznat celý svět, stojí za to. Snad krom hor, kam potřebuju občas ještě spacák a károšku.
Mně nejvíce místa zabere zrcadlovka, pak mapy, papíry, podklady. Zbytek jsou už zbytečnosti jako svačina a pár hadrů na přeprání :-)
Já většinou jezdím s oběma dětmi (10,12) také autem, to mám vždy pocit, že jsem do kombíku přestěhovala oba dětské pokoje a cpaní tašek do kufru připomíná hru Tetris...
kafe: To je zase pravda. Ale já jsem zvyklá na svůj čtvrtlitrový hrnek s lógrem, je to můj ranní rituál, takže od té doby si pytlík s mletou kávou balím raději s sebou všude. :-D
Já je mám více od sebe (6 let rozdíl), takže s dcerou jen k vodě nebo hodně odpočinkově a se synem pak ty trochu náročnější, ten toho zvládne víc. Tetris znám, to je dobrý, to budu používat... :-))) Dobrý je pak po návratu objevit věci, který jsme vůbec nepoužili, ale bylo je hrozně důležitý vzít sebou...
Kafe na turka chce brát z domova, v řadě zemí se to často nedá moc pít (ale třeba ve Francii, Švýcarsku, Německu nebo Rakousku kupuju běžně namletý kafe, ono to pro mě vyjde i levněji (poměr kvalita/cena) a dovezu si domů i do práce a pak nemusím řešit různý kafe "v akci" :-), když mi dojdou zásoby.
Ahmad: měkneš :-) My se vejdem do příručních zavazadel i s třema dětma, naopak je výhoda, že každý z nich má svůj batůžek v ceně (i tříletá dcera). A Barskou prugu jsme dali, když bylo tehdy mladšímu - dneska prostřednímu - 14 měsíců. A to bylo po těch povodních v Srbsku, takže jsme autobusmo objížděli úsek Lazarevac - Požega. Takže děti zvládnou všechno :-)