Punta Cana - střípky z Karibiku

Dominikánská republika – jeden ze symbolů letní exotiky v polistopadovém Česku, o kterém jsme dlouhou dobu mohli jen snít a poslouchat zážitky těch, kteří si v těch dnes již „dávných“ dobách odložili nemálo výplat a obvykle s nějakou německou cestovkou tam vyrazili. Naštěstí vývoj pak kráčel rychle dopředu - internet, low costy, Booking a podobní výrazně proměnili turistický sektor a i nám se tak otevřel svět dříve hlavně finančně nedostupný. A o tom jsou i následující řádky, kdy jsme poprvé samostatně využili naplno možností pestré nabídky cestovatelských možností a za cenu velmi rozumnou poprvé vyrazili transatlantickým letem do Karibiku. Nebude se jednat přímo o cestopis, spíše sbírku zážitků, protože tento výlet jsme pojali naprosto odpočinkově a na místě jsme příliš necestovali.

Level - ceny na úrovni

Prvotním podnětem pro náš výlet byly tyto stránky, kde se někdy v končící zimě roku 2017 objevil tip na levné letenky tehdy nově vzniklé letecké společnosti Level - z Barcelony do Punta Cany. Cena začínala na 180 EUR za zpáteční let. Tak co, poletíme? Nápad se ihned setkal s kladnou odezvou, takže naprosto namátkově volím termín na leden/únor 2018 a kupuji letenky asi v devítiměsíčním předstihu. Tip ihned přeposílám i známým, ale ti, než se rozhoupají, tak během dvou dnů jsou levné letenky ty tam.

Dle rad zkušených cestovatelů čekám s koupí přípojů, což se tentokrát vyplácí, protože časem dochází ke změně odletového času z Barcelony. To pro nás sice znamená půlden na místě navíc, ale také nutnost vyrazit na cestu o den dříve s noclehem v Barceloně, kde je ranní odlet místo původně odpoledního. Průběžně monitoruji i pestrou nabídku ubytování a ve finále 10 nocí dělíme na půl. 5 nocí v malém luxusním pětihvězdičkovém AI rezortu přímo na pláži v Punta Caně, který tam měl asi malé okno několika plonkovních nocí a které vyprodával výrazně pod cenou – noc za 150 USD pro dva. Druhou část pobytu máme naplánovánu jen o kousek dál v soukromém apartmánu se snídaní, asi 200 metrů od moře, za cenu vzhledem k poloze opět více než příznivou – 76 USD. Když se blíží datum pobytu, dokupuji ještě oba přískoky přes Vueling.

A pak konečně nastává konec ledna a my v mrazivém počasí vyrážíme směr letiště s očekáváním tropické exotiky. Totální lowcost je i parkování v Praze, kde vychytávám nějakou akci jednoho z parkovišť, kdy každé první auto, které si rezervuje parkování na daný den, má celý první týden za 1 Kč. Za 13 dní tak platíme asi 380 kaček. Večerní let s Vuelingem do Barcelony je naprosto pohodový a my jsme zde okolo půlnoci. Před terminálem chvíli čekáme na hotelový shuttle, kterým nás veselá Španělka hodí do zhruba 4 kilometry vzdáleného moderního hotelu Ciutat del Prat (100 EUR za noc pro dva). Na recepci si rovnou rezervujeme ranní odvoz zpět na letiště.

Ubytování je pro cestovatelské přespání více než luxusní, bufetová snídaně je naprosto jedinečná a vynikající, takže na cestu za oceán vyrážíme ve výborné náladě a s plným žaludkem. Tento hotel jsme pak využili i při jedné z dalších cest a jen si potvrdili první pozitivní dojem. Protože letíme lowcostem, máme pouze příručáky, takže jdeme rovnou ke kontrolám a gate. Drobný problém je, že naše z emailu vytištěné letenky čtečky čárových kodů neberou, ale vždy projdeme bez komplikací a s úsměvem španělského personálu. Kolem deváté hodiny se naloďujeme na palubu sněhobílého Airbusu a v zadní turistické třídě je vidět, že cestovatelé našeho typu, kteří využili lákavé cenové nabídky, zde mají jasnou převahu. Let, i když trvá skoro 9 hodin, probíhá naprosto v pohodě a utíká velmi rychle, protože v té době měl Level v ceně i té nejlevnější letenky zábavní systém zdarma. A jak jsem už zmínil v jiném cestopise, výhodou těchto dlouhých hladoletů je to, že se tu nikdo příliš necpe a nenalívá, tudíž pak necourá po letadle a u toalet se netvoří fronty jako u klasických aerolinek s občerstvením.

Takže skoukneme pár blockbusterů a než se nadějeme, jsou dvě odpoledne místního času a my jdeme na přistání na východním cípu Dominikánské republiky, na letišti nedaleko turistické Punta Cany. Při výstupu z letadla na plochu nás do nosu praští nezapomenutelná vůně vlhkého tropického klimatu a nám vůbec nevadí, že se okamžitě začínáme potit jak dveře od chléva, kvůli teplu tu přece v lednu jsme. Trošku znejistíme v příletové hale, kde se v řadě tísní dav lidí z možná tří velkých letadel, protože si pamatujeme, co za peklo to před měsícem znamenalo v Agadiru. Naštěstí zde je na rozdíl od Maroka vidět naprosto odlišný přístup. V hale hraje místní kapela a přilétajícím zpříjemňuje minuty čekání. Těch je navíc výrazně méně než předpokládáme, protože vše odsýpá jak na drátkách. Na imigračním fungují všechny překážky, dokonce i úředníci s úsměvem každého příchozího vítají a pasy jim od ruky jen lítají. Rodiny s malými dětmi personál bere k přednostnímu odbavení, ale i my, bez přednosti, jsme za pasovkou za zhruba deset minut.

Z lowcostu do luxusu

V příletové hale už na nás čeká taxikář s mým jménem na žluté ceduli, protože opět jako před měsícem v Maroku, i zde využíváme služeb Suntranfers, kdy jednosměrka na hotel vychází na 17 USD proti ceníkovým 35 – 50 USD v případě, že si taxi vezmete až přímo na letišti. Po zhruba čtvrthodině nás vyhazuje za bránou s ostrahou našeho malého rezortu v části Bavaro. Na recepci sice chvíli čekáme, ale pro ukrácení času dostáváme welcome drink. Po check-inu nám portýr bere zavazadla a golfovým vozíkem nás veze k jednomu z ubytovacích bloků rezortu a se slovy „Welcome to paradise!“ nám otvírá náš apartmán a nám málem padá brada. Jsme dva a k dispozici dostáváme apartmán o velikosti 136m2. Dvě ložnice, dvě koupelny, obývák velký jak taneční sál. Okamžitě dělám dvě věci – vypínám klimu, protože apartmán je nachlazen na možná 17 stupňů, a ze zásobené lednice si dávám ještě více vychlazené pivo. Tu klimu pak opět zapínáme až o dva dny později, až se apartmán nahřál na pro nás životu snesitelnou teplotu.

Okamžitě vyrážíme na pláž, která patří k tomuto na místní poměry malému rezortu, a užíváme si až do večera pohody, slunce, moře i služeb plážového baru. Jsme zde první den a nevědomky děláme strategickou chybu. Na večeři vyrážíme příliš brzy, takže schytáváme první masivní nápor hladových turistů. Zcela jednoznačně zde co do počtu vedou Američané. K tomu přichází večerní tropická obleva, takže se všichni tísní pod střechou v jídelně, která praská ve švech, prostě peklo a první dojem příšerný. Naštěstí tak, jak plyne čas a vína na stole ubývá, se jídelna postupně vylidňuje a i nálada se zlepšuje. A další dny, kdy je možné sedět venku a kdy už chodíme později, je už vše v pohodě.

Výběr jídla je neskutečný a kvalita prvotřídní, navíc každý den je tematický. Proto nás po celý pobyt nepřestává fascinovat příšerný gastromický nevkus Američanů, kteří si při výběru jídel z kuchyní celého světa prostě na talíř plácnou půl kila chipsů, k tomu přidají pár opečených klobásek a celé to pořádně prolijí kečupem a majonézou.

Večer zakončujeme tím, že před naším „barákem“ nakoukneme do místního klubu, odkud duní diskotéka. Chyba, zřejmě šlo o nějakou časoprostorovou past, protože vycházíme totálně „vypaření“ ve čtyři ráno. Na to, že jsme v Barceloně vstávali ráno před šestou, máme za sebou pět hodin časového posunu k tomu, solidní výsledek. Jdeme tak spát asi v 10 dopoledne našeho času …

Další čtyři dny trávíme absolutním relaxem v rezortu, kdy si polehávání u pláže oživujeme alespoň dlouhými procházkami po pláži na jednu nebo druhou stranu stylem „kam až dojdeme“. Je zde celkem živo, ale většina pláží je soukromých, patřících k jednotlivým rezortům, kde jakmile vidí, že se zde chcete usídlit, vás slušně, ale nekompromisně, pošlou dál. Tam, kde tušíme centrum města (?), zkoušíme vyrazit z pláže směr vnitrozemí. Po pár blocích ubytovacích komplexů se dostáváme na prostor u hlavní cesty, který lze snad nazvat náměstím, s několika obchody a restauracemi. Dál smysl nemá jít, protože už jak jsme si všimli při příjezdu do hotelu taxíkem, místní zástavba je výrazně odlišná od toho, na co jsme zvyklí z Evropy.

Hlavní cesta městem je totiž z velké části z obou stran  lemována třímetrovými zdmi, za kterými se skrývají rezorty, rezidence, apartmánové komplexy nebo domy těch bohatších. A v prolukách, kde je místo zdí otevřený prostor, se pak nalézají minislumy místní chudiny. Celkově to na nás nepůsobí nijak pozitivně a rozhodně to v nás nevzbuzuje extra pocit bezpečí. Je to samozřejmě něco, co běžný turista, zavřený celý pobyt v mnohahektarovém komplexu s All inclusive možná ani nezaznamená. Podobný pocit máme z místního vozového parku, kde je vidět také obrovský kontrast. Na jedné straně luxusní naleštěná nová auta, často patřičně vytuněná, na druhou stranu třicetileté plečky, které drží pohromadě jen víra jejich majitelů a u kterých by na naší STK nestačila stránka na výpis závad skupiny C.

Pokus o šnorchlování

Abychom ale úplně nezlenivěli, jedno odpoledne si objednáváme výlet lodí s potápěním. Ve smluvený čas nás u hotelu vyzvedává náklaďák, na jehož korbě jsou podél dvě lavice, nyní už skoro zaplněné skupinkou mladých Amíků. Ten nás veze s několik kilometrů jižně, takže máme možnost si opět prohlédnout Bavaro za hlídanou branou rezortu a náš první dojem se potvrzuje. Není tu nic k vidění, jde jen o nesourodou změť převážně ubytovacích kapacit různé kvality, velikosti a cenové úrovně. Když přijedeme k moři, tak tam už na naši asi dvacetičlennou skupinku čeká katamarán.

Ihned po nalodění zjišťujeme, o čem místní výlety jsou. Je to jednoduché - dostat do vás co nejrychleji co nejvíce místního rumu, aby z vás potom ochotněji padaly dolary. My jsme zde ale vážně kvůli šnorchlování, takže se na rozdíl od Amíků přeci jen trochu šetříme, i když pivo i rum zde teče proudem. Bohužel první pokus o šnorchlování končí fiaskem. Je zde tak silný proud, že posádce dá pěkně zabrat, než nás po pouhých pár minutách dokáže sehnat a vytáhnou zpět na loď. Druhý pokus o kousek dál už je úspěšnější, takže máme možnost na několik desítek minut nahlédnout do podmořského světa. Výlet pokračuje tím, že katamarán zakotví, podobně jako několik dalších, na vyhřáté mělčině. Následuje koupání, kdy posádka lodi vytáhne plovoucí bary a všechny opět zásobuje rumem i pivem, ochotně a více než dostatečně, takže zpáteční plavbě už značně nalomené osazenstvo na lodi vesele tančí a haleká.

Podobně jako na všech ostatních, které se sjíždí k pláži k vylodění. Po výstupu z lodi dostáváme čas na nákup pár zbytečností v komplexu stánků za pláží. Ve veselé náladě zkoušíme smlouvat. Kolik za tenhle hrneček? 30 dolarů? Dáme 12. Tak pro vás 25. Dáme 10. Ještě nechápe, nabízí 23. My dáváme 9. Už mu to dochází … Cože? Si děláte srandu? Ne, měl jsi šanci za 12 … Prodejce začíná být nějaký nervózní, takže raději mizíme. Celý výlet končí odvozem zpět na hotel, kdy parta Amíků z korby náklaďáku zpívá, mává a gestikuluje, jakoby zrovna osvobodili Plzeň. My Valaši se jen smějeme, tolik povyku po pár rumech …

Z Karibiku do Karibiku

Na jeden z večerů také nezapomeneme. Když tak rychle skenuji oblíbené stránky, narážím na další cenově bezkonkurenční nabídku Levelu, tentokrát již z nové báze v Orly. Na Martinik a Guadeloupe. No co, podzim máme ještě volný, takže co tak vyrazit do Karibiku znovu? První pokus vypadá, že se vydařil, takže jdeme do toho. Ale kam? Martinik? Hm, to je moc známé. Guadeloupe? To nám nic moc neříká, takže je rozhodnuto. Takže při vínu a pod palmami se přes hodinu snažím koupit letenky, ORY – PTP vychází na září přes státní svátek na parádních 216 éček. Nastává totiž problém u francouzských dopravců ne až tak výjimečný. Celá rezervace kolabuje při platbě českou kartou. Ještě že jich máme tolik od různých vydavatelů, ta asi pátá konečně prochází. To, že vše tehdy nakonec dobře dopadlo, si můžete přečíst na těchto stránkách v mém starším dvoudílném cestopise …

Zpestřením byla také snaha místního personálu nám prodat „navěky“ týden ročně v tomto rezortu. Zrovna pršelo, takže jsme se nechali ukecat na „nezávaznou“ prohlídku rezortu, což byla čistá nalejvárna, ale aspoň jsme viděli ty největší apartmány s nejlepším výhledem na moře.  Bohužel zde narazili na zcela jiné protivníky, respektive armády se zcela minuly. Takže ve chvíli, kdy skončil déšť, končíme i my s prohlídkou, při posledním pokusu nás přesvědčit „managerem“ fasujeme reklamní trička a zase jdeme v klidu na pláž. Tam se po celý den promenádují Amíci, líní si dojít pro drink do baru, takže jejich oblíbenou výbavou je asi třičtvrtělitrový termohrnek. Když se s námi dává do řeči postarší dáma ze západního pobřeží Států, dozvídáme se, že její cesta do Dominikány byla časově ještě delší než ta naše ze srdce Evropy. A jednoho rána nás na moři čekala taky svérázná zajímavost. Nějaký šikula si svou jachtu zakotvil tak „nakrátko“, že následný příliv mu asi o metr zvýšil ponor.

Africký trénink smlouvání přišel vhod

Poslední veselý zážitek máme před odjezdem z rezortu. V něm se obden objevuje několik stánků místních s nabídkou různých upomínkových předmětů, aby si i osazenstvo, které často nevytáhne během svého pobytu z rezortu paty a vystačí si s půllitrovým termohrnkem a neomezenou nabídkou drinků v plážovém baru, mohlo nakoupit nějaké ty suvenýry ze své dovolené. A mezi nimi jednoznačně vévodí šperky z larimaru, což je modrý kámen, polodrahokam, jehož jediné naleziště na světě se nachází právě v Dominkáně. Často je nazýván jako kámen delfínů nebo kámen Atlantidy.

Jenže cena těchto šperků, jak jsme zjistili při prvním dotazu ve stánku, je naprosto mimo realitu, nastavená na příjmovou úroveň amerických návštěvníků tohoto luxusního rezortu a jejich ochotu utrácet. Manželce se třeba líbil prsten, jehož cena měla být 100 dolarů, uups, trošku mimo. Tak jsme na prodejce, který zde byl i v den našeho odjezdu, zkusili drobnou fintu.

Při odchodu z pláže na recepci, kde jsme měli uložené kufry a kde nás měl za chvíli vyzvednout taxík, jsme se znova u stánků zastavili. Moje drahá polovička si začíná prohlížet vystavené zboží, zatímco já se usídlím v nedalekém altánu a tak, jak plyne čas k našemu odjezdu, stále výrazněji gestikuluji ve smyslu „tak už pojď, taxík nečeká“. A „nervózní a nešťastná“ manželka mezitím smlouvá tak, jak jsme si před měsícem vyzkoušeli v tomto ohledu v mnohem drsnějším Maroku. Ve finále ukazuje prázdnou peněženku s pouhými 10 dolary, což má být vše, co nám zbývá před naším návratem do Evropy, vždyť za pár minut nás vyzvedává taxík. A slavíme úspěch. Ten prsten, který měl být za stovku, máme za deset … a předpokládám, že samozřejmě s velkou ztrátou pro prodejce, jak jinak.

Stěhujeme se ...

I když to do našeho dalšího ubytování máme asi pouhý kilometr a půl, což bychom s našimi příručáky zvládli v pohodě pěšky, po našem několikerém seznámení s místní realitou, která na nás nezapůsobila pocitově zrovna bezpečně, zvažujeme právě ten taxík. A když se na toto téma bavíme s někým z personálu rezortu, také nám doporučuje raději přesun taxíkem, protože pohybovat se jako běloch s kufrem, sám, s dolary a kreditkami v kapse po ulici prý fakt není zrovna dobrý nápad.  Takže ten kousek přejíždíme a nedaleko centra Bavara vystupujeme u apartmánového komplexu Tropicana, který je také oplocený a hlídaný. Fasujeme středně velké studio s klimou a výdejníkem pitné vody, která je zde v ceně a doplňována zdarma. I když dostáváme základní pokyny v angličtině, tak večer, kdy máme na téhož mladíka ve vrátnici pár dotazů, zjištujeme, že vše jen mechanicky odříkal a jeho znalost angličtiny je téměř nulová, takže s ním komunikujeme přes internetový překladač.

Máme ubytování se snídaní, což v tomto případě znamená, že dostáváme stravenky do nedaleké restaurace Kat´s Corner, kde je každý den na výběr asi 5 jednoduchých snídaňových menu. My za sebou máme pět dní v all inclusive, takže celý další den jídlo kromě té skromné snídaně prakticky úplně vynecháváme … A protože už nejsme v umělém rezortu, seznamujeme se s na pohled mnohem drsnější realitou Dominikány, která je na hony vzdálená idylickým fotkám z katalogů cestovek. Alespoň zde, v oblasti Punta Cana, všemu dominují zdi, ploty a brány. Pláže super, žlutý písek, palmy, ale ta idyla 200 metrů od pláže končí. Když jdeme v podvečer na „náměstí“, tak to hlídá policista v neprůstřelné vestě a pumpovačkou v ruce. My večer sedáme do jednoho baru kousek od náměstí, jsou tu asi 4 v řadě,  všechny zaplněné turisty.

V místním obchodě také zjišťujeme, jak praktická balení místního rumu se zde nabízí, protože podobně jako jinde v Karibiku, i zde máte pocit, že místní jsou z velké části trvale pod parou, pokud rovnou neujíždí na něčem jiném. Balení rumu jsou totiž logicky odstupňována od nějakých 175ml po litrovku a poměřováno v kontextu českých cen, je to asi to jediné, co je zde levné.

Protože máme po pobytu AI rezortu už toho válení a procházek po pláži dost, zkoušíme zjistit, co by se tu tak dalo podniknout. Jedním z místních lákadel je celodenní výlet na ostrov Saona, což je dnes už přírodní rezervace. Tento ostrov alespoň na televizní obrazovce navštívil každý, kdo někdy viděl jeden z romantických dojáků z osmdesátek - Modrá laguna, které byly natáčeny právě zde. Pod masírkou renomovaných cestovek, které varují před nákupem takových výletů od místních kanceláří, se jdeme na tento výlet poptat do světe div se, jazykově spřízněné polské cestovky na „náměstí“. Cena? 110 USD na osobu. Jenže totéž nabízí místní v kdejakém krámku za 50 …

Saona - za Modrou lagunou

Takže když jdeme už večer za tmy z obchodu, stavíme se v prodejně suvenýrů hned vedle naší snídaňové restaurace a chceme si tento výlet rezervovat. Prodávající, navlečený v bundě (už je přeci jen pouhých 26 stupňů!) je samá ochota, inkasuje stovku a dává nám instrukce ve smyslu „zítra ráno v 7 tady“. A protože jsme  nedůvěřiví a zblbnutí evropským formalismem, žádám jej o nějaký doklad. Sice se mírně diví, ale v klidu, vypisuje ho. Takže dostáváme nějakou stvrzenku, ze které je patrno, že jsme zaplatili kilo. Ale už ne takové drobnosti, jako za co, komu, kam pojedeme nebo kdy … Dodnes nevím, zda ten člověk byl zhulený nebo jen pod rumem, ale po celých pět dní, co jsme se potkávali, nás vždy s úsměvem zdravil.

Ráno tedy vynecháváme snídani a před sedmou čekáme před krámkem se suvenýry. Překvapivě, prodejce našeho výletu je zde také, opět v bundě, protože teplota je hluboko pod snesitelnou třicítkou J. Kolem sedmé zde pak projíždí několik náklaďáků a dodávek, které sbírají turisty na jednotlivé atrakce a výlety. On nám zastavuje jeden z náklaďáků s lavicemi na korbě, který nás veze s pár dalšími zastávkami, kdy přibíráme několik dalších dvojic, k velké Shellce za městem. Tam je v tuto dobu úplný dopravní terminál, kdy desítky podobných náklaďáků sváží turisty z nedalekého okolí, aby se tito zde nalodili do klasických amerických autobusů a vyrazili za svými cíli. Nevím, jak to mají zmáklé, ale dělají to bez jakýchkoliv papírů … Proto když nás směřují do jednoho z busů, raději kontrolně zjišťuji, že skutečně jedeme na Saonu. Jo, prý ano.

Míříme po poloprázdné dálnici do Bayahibe, kam je to z Punta Cana asi 90 kilometrů. Po sjezdu z dálnice je krátká přestávka u obchodu, kdy zase jde jen o to, aby si osazenstvo nakoupilo nějaké ty předražené zbytečnosti. Po pár kilometrech pak zastavujeme u pláže v Bayahibe. Tady to vypadá jako při nalodění v den D. Osazenstvo každého autobusu je nasměrováno na nejbližší loď. Polovina na katamarány, polovina rychlé čluny. Z „bezpečnostních důvodů“ si nás před nástupem na loď všechny po jednom nebo po dvou fotí. Nám osud přihrává pro cestu na Saonu katamarán. A zase to začíná. Sotva se nalodíme, už se otvírají láhve rumu a dvě černošky dokola obchází všechny na palubě a poctivě nás všechny zásobují. Těžko se zde řídit pravidlem, že gentleman před desátou nepije, když už v sobě máte tou dobou třetí rum …

Po zhruba hodině a půl plavby se blížíme k Saoně. Jde o skutečně nádherný tropický ostrov. Nízký, s dlouhou a úzkou písečnou pláží, za níž se zvedá hradba palem. My zde máme dvě hodiny na koupání a oběd v jídelnách pod palmami. Příroda i scenerie jsou zde skutečně úchvatné, bohužel masový organizovaný turismus to z velké části zabíjí, protože vylodění nás všech zde připomíná útok americké pěchoty někde v Tichomoří. Zase je to nějak zorganizované, takže každá loď má přidělenu určitou část pláže a jídelny pod palmami jsou v určitých rozestupech tak, aby se všichni rozumně rozptýlili.

Pro cestu zpět nasedáme do rychlého člunu, záchranná vesta je povinná. A protože rychlé čluny jsou několikanásobně rychlejší než katamarány, kousek od Saony nás ještě čeká zastávka s koupáním na mořské mělčině. Pak už jen asi návrat plnou rychlostí do Bayahibe, kde jsme kolem páté, ve stejnou dobu jako pomalejší katamarány. Rychlý organizovaný přesun do autobusu a vyrážíme zpět směr Punta Cana. Hned jak se rozjedeme, tak začne náš průvodce po autobuse roznášet suvenýry …A jak jinak, jde o půllitrovku rumu s naší fotkou. Jak následně zjišťujeme, jedná se o nějaký domácí rum, skutečně vynikající kvality, takže cena 10 USD rozhodně není přestřelená. Pár někde z Jižní Ameriky sedící za námi zkouší smlouvat a za 5 USD si kupují pouze fotku, dělají fakt chybu.

Když jsme asi v polovině cesty po dálnici, začíná náš průvodce řešit telefonicky nějakou krizovku. Ač španělštinou nevládneme, z toho mála, co známe, pochytíme, že jsme někoho v Bayahibe nechali. Takže přeci jen drobná chybka v organizaci. Ale protože pokračujeme dál, je evidentní, že ty zbloudilce vzal nějaký jiný autobus. Ze Shellky nás pak zase náklaďák hodí k nástupnímu bodu u našeho ubytování. My se po celodenním výletu vydáváme na večeři do jedné z restaurací na náměstí. A o tom, že to zde s bezpečností turistů myslí vážně, nás přesvědčuje policista, který v jednu chvíli obchází podnik po podniku, stůl od stolu, a hledá toho, kdo venku na parkovišti nějak podezřele zaparkoval auto.

Pár dalších dnů jsme strávili relaxem na veřejné pláži kousek od nás, jednou jsme došli až na jižní konec rezortů, kde jsme byli na okraji džungle na pláži naprosto sami. Zajímavou zkušenost jsme zažili nedělní večer, když jsme si šli na večeři. Řada barů před naším apartmánovým komplexem byla narvaná lidmi po střechu, ti seděli úplně všude. Před bary, na cestě, dokonce i za cestou, bylo jich tam tak 4x víc než normálně. A pak nám to došlo. Je finále Superbowlu a všichni Amíci vyrazili tam, kde jsou velkoplošné obrazovky. Naše restaurace na rohu žádnou televizi nemá, takže je výjimečně úplně prázdná a my zde můžeme strávit pohodový večer.

Výlet na druhou ...

Poslední celý den našeho pobytu jsme chtěli zkusit ještě jeden výlet, a to celodenní do hlavního města Santo Domingo, které je asi 200 kilometrů po dálnici. Takže si večer předem tento zase koupíme u našeho prodejce na rohu, ráno jsme dovezeni na Shellku a zde vzniká nějaký problém. Autobusy odjíždí jeden za druhým a my stále čekáme. Nakonec se dozvídáme, že z výletu nic nebude. Je totiž pondělí a památky v hlavním městě jsou zavřené … Jasně. To nikdo z těch prodavačů, kteří prodávají den co den už 20 let tu nepřebernou nabídku asi 6 různých výletů, neví? Ale přece nám nemohou říct, že organizace selhala a že jen pro nás jednoduše nemají v žádném autobuse směr hlavní město volné místo. Takže přesun zpět náklaďákem.

Náš prodejce už je evidentně informován, takže se nás hned ujímá, omlouvá se a snaží se zahladit průšvih nabídkou alternativních výletů. My si vybíráme půldenní výlet na bugynách a jdeme na roh na snídani. Po dopolední válečce na pláži nás kolem poledne opět vyzvedává náklaďák a cestou opět přibíráme pár dalších lidí. Cestou se také podíváme do obrovského rezortu na severu Bavara, s vlastním golfovým hřištěm, zábavním parkem i kasinem. A opět vidíme ten kontrast života před a za zdí. Bezstarostný luxus za střeženou bránou versus špína, binec a chudoba místních před ní. Po zhruba půlhodině sjíždíme z hlavní silnice někam do polí, kde má základnu parta maníků, kteří organizují ten výlet s bugynami.

Nejedná se o nic exkluzivního, jde o samodomo postavená otevřená přibližovadla se svařovaným trubkovým rámem, se starými americkými motory a samozřejmě automatickou převodovkou. Následuje krátká instruktáž a po chvíli vyrážíme ve skupince asi 7 bugyn na cestu. Částečně po cestě, částečně po místních polňačkách mezi ostnatými dráty oplocených polí. A právě v jednom z těchto plotů končíme ve chvíli, kdy naší bugyně praskne závěs předního kola. Evidentně jsou na takové případy připraveni, protože okamžitě dostáváme náhradní stroj, který s námi jel ve skupince.

První naší zastávkou na cestě je veliká jeskyně  s jezírkem, kde máme možnost se i okoupat v pro nás překvapivě teplé vodě. U jeskyně je i obchůdek s občerstvovnou. Pak v konvoji pokračujeme k pobřeží. Přejíždíme hlavní tah, kde provoz mnoha projíždějících skupinek bugyn řídí regulovčíci, a po široké prašné polňačce se dostáváme až ke krásné písečné pláži. Tady opět máme půlhoďku na osvěžení se a okoupání. Pak pokračujeme v adrenalinovém zážitku.

Třikrát a dost

Cestou zpět na základnu si nechávám naši skupinku mírně poodjet a na široké a přehledné cestě chci vyzkoušet, jak to vlastně jede. Takže plyn na podlahu, automatika podřadí, ale místo pořádného nakopnutí do zad zůstáváme stát v prachu uprostřed cesty. Ani tato náhradní bugyna nevydržela, respektive její amatérská konstrukce, a hnací hřídel vyskočil z převodovky. Po pár minutách přijíždí doprovodná bugyna, na rozdíl od ostatních čtyřmístná, kterou obratem fasujeme, maník si sedá za nás, a my vyrážíme zpět na výchozí základnu. Když přejedeme hlavní cestu, tak mezi poli nastává další problém. Bugyna kukcá, cuká se, nechce jet. To snad ne, to už je pech, třetí vozítko v řadě! I náš doprovod je bezradný. My se střídavými přískoky pohybujeme ještě nějakou dobu vpřed. Po chvíli už ale úplně stojíme. Naštěstí je poblíž nějaká usedlost, kde náš doprovod shání pomoc u svého evidentně známého. Ten se naštěstí vyzná, něco pošteluje a my, sic stále s problémy, pokračujeme dál.

Poslední zkouška nás čeká na závěr, kdy se stávkujícím motorem máme projet dlouhou, asi třicet centimetrů hlubokou špinavou louži. Snad to klapne … a ono naštěstí ano. Po pár minutách jsme tak na základně, špinaví od hlavy až k patě od bláta, které na nás v ostrém slunci okamžitě usychá. A myslím, že jsme na dlouho jediní, komu tam pod rukama klekly tři bugyny během jedné hodiny. Náklaďák nás opět vezme zpátky a my s krátkou zastávkou v marketu ihned míříme na pláž, abychom se pořádně umyli od blátivých zbytků naší adrenalinové vyjížďky. Je krásný podvečer, pláž už je poloprázdná a my si v poklidu pocucáváme džus s rumem. Když na pláž padne tma, tak se ukazuje, že zásoby jsme pro dnešek trošku podcenili, alespoň co se toho rumu týká, a na večer je potřeba je ještě doplnit.

Poslední den našeho pobytu si s maníkem na vrátnici, opět přes překladač, domlouváme úschovu zavazadel do večera a po pozdní snídani v Kat´s Corner míříme zase na nedalekou veřejnou pláž, kde se odpoledne loučíme s mořem i naším prvním pobytem v Karibiku. Ve smluvený čas nás u apartmánu opět vyzvedává odvoz přes Suntransfers a my nastupujeme téměř celodenní cestu domů, zase s přestupem v Barceloně.

o 13 dnech jsme zase doma, opálení, plní zážitků a i když jsme celý výlet pojali méně cestovatelsky než naše zatím tři další cesty do Karibiku, rozhodně jsme byli spokojeni. A podtrženo sečteno, vše se základním rozpočtem asi 23tKč na osobu plus nějaká ta útrata na místě.