Říše památek

Padesát pět památek zařazených na Seznam světového dědictví UNESCO zajišťuje Číně první místo na světě v jejich četnosti. Vlastně, abychom byli přesní, dělí se o první místo společně s Itálií, která má v seznamu UNESCO zapsaný stejný počet.

Z 55 památek registrovaných do roku 2019 se Říše středu právem chlubí 37 památkami zařazenými do souboru kulturního dědictví, 14 náleží k přírodnímu dědictví a 4 památky jsou smíšeného rázu. Mnoho z nich se pojí k významným historickým událostem nebo osobnostem, které v těchto místech zanechaly pozdějším generacím svůj odkaz.

Velká čínská zeď

Nyní se vydáme na Velkou čínskou zeď, která byla do seznamu UNESCO zapsaná v prosinci roku 1987. První Dlouhá zeď byla postavena za vlády Prvního císaře, Čchin Š‘ Chuang-ti (Čchinš chuangti), zakladatele epizodické dynastie Čchin. Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Vlastně se nejednalo o budování úplně nové zdi, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených v období Válčících států v 5.–3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než dnešní zeď a dochovaly se z ní jen fragmenty. I následující dynastie budovaly ve větší či menší míře obranné zdi na severním pomezí. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming (1368-1644), kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů za použití trvanlivějších materiálů. Účelem zdi nebylo odrazit masivní útok nepřátelského vojska, které by hradby určitě dokázalo přelézt, ale měla znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria. Největší vojenská stavba na světě, jeden ze sedmi divů světa, představuje zároveň jeden z charakteristických symbolů Číny.

Ať už během dvoutisícileté historie zdi panovala jakákoliv dynastie, každý z panovníků se v různé míře věnoval její výstavbě. Kdyby na sebe dosud existující jednotlivé rozvětvené úseky zdi navazovaly, dosáhly by délky přes 8800 kilometrů. Když dnes mluvíme o Velké čínské zdi, máme obvykle na mysli část budovanou za doby dynastie Ming (1368-1644), jenž na západě začíná v průsmyku Ťia-jü (Ťiajü) v provincii Kan-su (Kansu) a na východě sahá až k řece Ja-lu (Jalu) v provincii Liaoning.  Prochází devíti provinciemi, prefekturami a samosprávnými oblastmi. Tento úsek dosahuje 7300 km, přes 14000 li (čínské jednotce délky li se někdy také říká čínská míle, jedna li = cca 500 m). V Číně se jí přezdívá „Zeď dlouhá 10 000 li“, což není ani tak doslovným konstatováním skutečné délky, jako vyjádřením zdánlivě nekonečného východo-západního rozpětí hradeb.  Při pohledu z dálky vykresluje na své deset tisíc li dlouhé cestě, sledující vrcholky horských hřebenů, zřetelnou linii a připomíná tak vlnícího se, skákajícího a silou překypujícího mohutného draka. Z blízka jsou patrné strmě čnící plošiny, rohové a strážní věže a impozantní zeď jako by putovala sem a tam a věrně sledovala vlnící se terén.

V Číně se šíří tragický příběh o dvou mladých lidech, jež stavba Velké čínské zdi rozdělila. A my si tento příběh tady převyprávíme.

V dobách, kdy vládl První čínský císař, probíhaly rozsáhlé a velice namáhavé práce na zdi. K práci byl odveden i mladík Fan Si-liang (Fan Siliang), který se teprve před třemi dny oženil s krásnou dívkou Meng Ťiang-nü (Meng Ťiangnü). Netrvalo dlouho a mladý Fan Siliang vyčerpáním, zimou a hladem v průběhu prací u zdi umřel. Pohřbili ho pod jejími hradbami. Jeho mladá žena se po nějaké době za ním vydala a nedbala na nesnáze dlouhé a strastiplné cesty, než došla k místu, kde měl pracovat. Když se dozvěděla smutnou novinu, tři dny a tři noci plakala u zdi, kde byl pohřbený její milý. Po třech dnech se zeď otevřela a odhalila tělo jejího mrtvého muže. Meng Ťiangnü si od žalu vzala život.

Stavba Velké čínské zdi se musela vyrovnat s nesmírně komplikovanými podmínkami, které se v její trase nacházejí. Topografie území, jež protíná, je velmi různorodá. V místech, kde byla nucena kopírovat složitý výškový profil několika pohoří, se zeď klikatí sem a tam, stoupá na vrcholky a zase klesá dolů podél horských hřebenů. Pod ní se otevírají hlubiny strmých srázů. Zeď a hory jsou propojeny, vzájemně se doplňují. V podmínkách starověkého válečnictví bylo prakticky nemožné zdolávat strmé srázy a pak bez jakékoliv opory útočit na zeď, která se tyčila v ještě větší výšce. Místy zeď zcela opouští větší nadmořské výšky a táhne se přes poušť, pastviny i mokřiny.  Stavitelé museli nalézt správné řešení pro překonání všech překážek, které se jejich dílu postavily do cesty. Plně se tak projevil stavitelský talent a um předků dnešních Číňanů.

Obvykle byla zeď budována po stranách z velkých cihel a kamenných bloků, její výplň tvořila hlína a drcené kamení. Výška zdi dosahovala přibližně 10 metrů a byla dost široká pro čtyři jezdce na koni, tj. asi 4-5 metrů. V době válek umožňovala, aby vojska po ní pohodlně dopravovala potraviny, zbraně a další potřeby. Na vnitřní straně zdi se stavěly kamenné schody a průchody, takže vylézt nahoru a slézt dolů bylo velmi pohodlné. V určitých úsecích se rozkládaly plošiny, případně stály strážné věže, sloužící jako skladiště pro zbraně, potraviny a útočiště pro odpočinek obránců. V čase bojů zde mohly stavět bunkry. Když nepřítel zaútočil, zapálil se na strážních věžích oheň a kouř rychle roznesl zprávu o útoku po celé zemi.

V současné době již Velká čínská zeď úlohu vojenského obranného prostředku neplní. Dodnes však působí na lidi silným dojmem. Její mohutnost, pevnost, zakompovanost do krajiny, to vše zanechává v návštěvnících nesmazatelné stopy. V Číně tak dala vzniknout úsloví: "Kdo nezdolal Dlouhou zeď, není správný chlap."

Chcete-li navštívit Dlouhou čínskou zeď, máte několik možností. Většina turistů navštěvuje více či méně zrekonstruované pozůstatky zdi nedaleko od Pekingu. I když některé cestovní agentury nabízejí výlety i na neopravené části, nejčastěji dostanete na výběr komerční úseky Pa-ta-ling (Pataling), Mu-tchien-jü (Mutchienjü) nebo S‘-ma-tchaj (Smatchaj).

Nejnavštěvovanější částí je samozřejmě ta nejbližší – Pataling, která leží 70 km severozápadně od Pekingu. V této části se zeď se vine po hřebenech hor v nadmořské výšce 1000 m a scenerie, které nabízí, jsou opravdu nádherné. Problémem však někdy může být velké množství turistů, zvlášť v období svátků. Pokud ale vytrváte a proniknete dál na samotnou zeď, turistů ubude a dočkáte se příjemné procházky. U tohoto úseku zdi bylo také postavené Muzeum Dlouhé zdi, které vystavuje množství fotografií, nářadí užívané při stavbě a zmenšené modely jednotlivých částí zdi.

Nejkrásnějším úsekem je podle Číňanů Mutchienjü, který byl postavený v roce 1368 a renovovaný v roce 1983. Tato část zdi leží 90 km severovýchodně od Pekingu. Vzhledem k obtížné dostupnosti je tu turistů o něco méně a také tento úsek nabízí nádherné výhledy.

Mezi zahraničními turisty je nejoblíbenější Dlouhá zeď  Ťin-šan-ling (Ťinšanling) a Smatchaj, která leží ještě o něco dál – 110 km severovýchodně od hlavního města. Na zdi jste tu skoro sami a navíc tato část umožňuje asi 10 km dlouhou túru po pouze částečně zrekonstruované zdi. Cesta zabere nejméně 4 hodiny a opravdu to není lehká procházka. Většina zdi je totiž původní a na některých místech již značně zvětralá, takže jsou přechody v některých místech poměrně nebezpečné. Každopádně okolní příroda stojí za tuto námahu.

Hrobka prvního císaře dynastie Čchin a terakotová armáda

Ve starobylé Číně vedla víra v posmrtný život k tomu, že si císaři a bohatá šlechta nechala stavět rozsáhlé a honosné hrobky. Společně se zesnulými se do hrobek pochovávaly i různé předměty každodenního užívání a také vzácné poklady, prostřednictvím kterých se dozvídáme spoustu zajímavostí o životě v minulosti.

V našem seriálu o památkách zapsaných do seznamu kulturního dědictví UNESCO navštívíme hned několik hrobek, kde odpočívají čínští císaři nebo významné osobnosti. No a konkrétně v dnešním dílu se vydáme do jedné z nejslavnějších a také nejpozoruhodnějších, o které jste již jistě slyšeli. Vydáme se do mauzolea prvního čínského císaře, chráněného slavnou terakotovou armádou.

První císař Číny, Čchin Š chuangti, žil v letech 259 až 210 před naším letopočtem. Za prvního císaře byl prohlášen poté, co po několika set let dlouhém období vyčerpávajících válek mezi státy pozdější Říše středu porazil konečně i poslední bojující stát. Tím konečně nastalo období míru. První císař byl velice kontroverzní postavou čínské historie. Sjednotil používané mince, znaky písma, míry a váhy. Současně, aby zabránil invazi severních kmenů, začal budovat zvláštní prostředek proti nepřátelskému pronikání nomádských kmenů – Velkou čínskou zeď. Na druhé straně prostředky, kterými svých cílů dosahoval, byly velice radikální. Nechal spálit spisy, které nebyly v souladu s převládající ideologií, a nechal zaživa pohřbít konfuciánské učence, jejichž názory odporovaly jeho názorům.

Císař počal s výstavbou své hrobky ještě dříve, než sjednotil zemi. Na její budování využil práce 700 000 lidí z celé země. Výstavba trvala téměř čtyřicet let a v době císařovy smrti ještě stále nebyla zcela hotová. Čtvercová základna hrobky ve tvaru pyramidy o výšce 76 m měří od severu k jihu 350 metrů, od západu k východu má 345 metrů. Archeologové po bedlivém zkoumání zjistili, že v hrobce bylo pohřbeno na 500 osob doprovázejících zemřelého, a také stavitelé této stavby. Hrobku střeží terakotová armáda válečníků čítajících na 8000 mužů.

Samotná Terakotová armáda je vzdálená 1,5 kilometru od mauzolea Prvního čínského císaře - Čchin Š Chuangtiho. Nachází se na severním svahu hory Li-šan, 5 km od městečka Lin-tchung v blízkosti provinčního hlavního města Si-an. Po dlouholetých archeologických výzkumech se potvrdilo, že skutečně patří jeho hrobce. Terakotová armáda byla objevena zcela náhodou. V roce 1974 místní vesničané při přípravě hloubení studny vykopali velké množství keramiky. Vesničany tato keramika nikterak nezaujala a hodlali ji zahodit. Shodou okolností byl na tomto místě památkář, který si po prohlédnutí keramiky rychle uvědomil, že jde o objev mimořádného významu. O objevu okamžitě podal zprávu a poté byla Terakotová armáda vykopána ze země. V roce 1975 se začalo s výstavbou muzea, které bylo po 4 letech na konci září roku 1979 poprvé otevřeno veřejnosti. Po otevření se muzeum rychle proslavilo v Číně i v zahraničí a staré město Si-an se v krátké době stalo důležitou turistickou destinací. Později, v prosinci 1987 bylo mauzoleum zapsané do seznamu kulturních památek UNESCO.

Císařská nekropole leží na ploše 5,6 km2. Při archeologických pracích bylo zatím vykopáno asi 8 000 soch válečníků, ale je zřejmé, že další sochy jsou pořád schovány pod nánosy půdy. Terakotová armáda bývá považovaná za osmý div světa. Postavy hliněných bojovníků jsou na svou dobu mohutné, dosahují výšky přibližně 1.8 m a vypadají tak věrohodně, jako by byly živé. Toto mohla dosáhnout jen mimořádná úroveň sochařského umění. Výzbroj hliněných bojovníků byla vyrobená ze dřeva a bronzu, dřevěné části se ale nedochovaly. V takovém množství soch se nenajdou dvě stejné – každá je unikátní. Typy tváří všech válečníků zobrazují jen 10 z 10 516 znaků čínského písma. Jejich význam dodnes odmítají oficiální průvodci vysvětlit. Skryté poselství deseti typů tváří v jednoduchém překladu znamená: Pozorně si prohlédni vojáky v chodbách a rozlušti skryté tajemství Slunce a Boha, tajemství, jež sahá až do počátku času. Sochy v sobě ukrývají také mnoho skrytých významů a symboliky vyjadřené polohou rukou, účesem, výzbrojí. Zřejmě nejznámější a nejpůsobivější pohled na armádu je v první, největší hale. 230 metrů dlouhé a 62 metrů široké naleziště obsahuje hlavní formaci armády se zhruba šesti tisíci vojáky a padesáti dřevěnými vozy v jedenácti chodbách.

V minulých letech bylo v doprovodných hrobkách objeveno na 50 000 historických předmětů značného významu. Obrovskému zájmu se těší mimořádně cenné bronzové spřežení zdobené zlatými či stříbrnými ornamenty, objev z roku 1980. Všechny jednotlivé díly byly pomocí vyspělé technologie mechanicky pospojovány do jednoho celku. I když celý povoz dosahuje pouze poloviční velikosti, velmi přesně a detailně imituje skutečný vzhled elegantního císařova vozu.

Další zajímavostí je, že samotný hrob, ve kterém zesnulý císař odpočívá, nebyl dodnes otevřen, i když je jeho poloha velice dobře známá. Podle zápisků historika S-ma Čchiena z 1. století před naším letopočtem je hrobka mikrosvětem tehdejšího hlavního města, s paláci i přírodou. Byla vyhloubená umělá koryta řek napuštěná rtutí, která byla mechanickým systémem puštěná do oběhu, aby imitovala vodu. Uměle vytvořené nebe bylo poseto hvězdami a střídalo se na něm Slunce s Měsícem. Kolem hlavní hrobky, která je plná vzácných pokladů, bylo pravděpodobně umístěno množství ochranných mechanismů proti vetřelcům. Nejúčinnější je asi ale stejně rtuť v korytech umělých řek, která by se postarala o to, že hrobku žádný živý člověk neopustí.

Jak vyplývá z předmětů objevených ve vedlejších hrobkách i z historických zápisů, císař se domníval, že bude po své smrti i nadále vládnout. Tři roky po jeho smrti, v roce 206 před naším letopočtem, ale rolnické povstání vládu dynastie Čchin svrhlo. Navzdory tomu však tato obrovská císařská hrobka, obsahující nesmírné množství cenných historických pokladů, nezanikla ani v průběhu dalších dvou tisíc let a stala se tak pro současníky "přímým svědkem" čínské historie.

Císařské paláce dynastie Ming a Čching

Jistě jste už někdy slyšeli termín „Země Draka". Pokud snad ne, rádi vám prozradíme, že jako Země Draka je označována Čína. Právě drak byl po dlouhá staletí symbolem Říše středu. Zkuste se však oprostit od představy draka jako pohádkové obludy, která škodí lidem a požírá nevinné panny. V pojetí Číňanů je drak velmi pozitivní bytost a zastupuje vitální hybnou sílu.

Draci odedávna sloužili čínským císařům jako ochránci, drak byl též symbolem císaře, zatímco symbolem císařovny býval fénix. Všechny předměty, které císař denně používal, byly dekorovány motivem tohoto bájného tvora. Sloupy síní císařského paláce byly ovinuty těly velkých draků a paravány kolem trůnu zdobívali menší dráčci. Císařskému oděvu se říkalo dračí, stejně jako ostatním předmětům, jež císař užíval, například dračí trůn či dračí lůžko. Podle počtu dračích drápů na obřadních oděvech vysokých úředníků se dalo rozpoznat postavení nositele. Na císařově oděvu měl drak pět drápů, princové nosili čtyři a hodnostáři se odívali do rouch se třemi a méně drápy. Vyobrazení draků jste mohli kdysi vidět pouze v místech, kde pobývali císaři a jejich rodiny, v císařských palácích. Nyní budeme povídat o dvou. O jednom z nich jste určitě slyšeli.

Císařský palác, který známe jako Zakázané město, patří mezi jedny z nejznámějších památek země, vévodí centru hlavního města Číny. V prosinci v roce 1987 byl zapsaný do seznamu kulturních památek UNESCO. Druhé významné, i když méně známé, sídlo císařů se nachází v severočínské provincii Liao-ning (Liaoning), ve městě Šen-jang (Šenjang), v zachovalém starobylém centru z doby dynastii Ming a Čching. Tento se dostal na Seznam světového dědictví v rámci rozšíření v listopadu roku 2004.

V Zakázaném městě v Pekingu sídlili čínští císaři mezi léty 1416 - 1911. Obrovský areál s 10 000 místnostmi vybavenými skvostným nábytkem a uměleckými díly, s výhledy do rozlehlých zahrad, svědčí o vysoké úrovni čínské civilizace v době dynastií Ming (1368 – 1644) a Čching (1644 - 1911). S výstavbou sídla se začalo v roce 1406 pod vedením mladšího bratra druhého mingského císaře. Stavělo se 14 let. Následně v průběhu přibližně 500 let až do pádu dynastie Čching roku 1911 v Zakázaném městě žilo a spravovalo stát dohromady 24 císařů.  Vytvořili největší a nejzachovalejší architektonický komplex dřevěných budov na světě.

Zakázané město se rozkládá na ploše 72 000 metrů čtverečních. Od severu k jihu měří skoro jeden kilometr, od východu na západ dosahuje 800 metrů. Celý komplex je obehnán zdí vysokou 10 metrů, doplněnou na její vnější straně vodním příkopem 50 metrů širokým. Největší pozornost přitahují tři velké síně, jmenovitě Síň nejvyšší harmonie, Síň střední harmonie a Síň zachování harmonie. V těchto místech přijímal císař audience, vykonával důležitá politická rozhodnutí a prováděl obřady.

Srdcem celého Zakázaného města je Síň nejvyšší harmonie, nejmajestátnější stavba celého areálu. Tvoří dominantu rozlehlého náměstí o rozloze 30 000 m2, na okolní stavby se naskýtá pohled z 8 metrů vysoké terasy z bílého kamene. Je to nejvyšší budova celého komplexu, její střecha se tyčí do výšky 40 metrů. Právě této síni vévodí císařův zlatý trůn. Vnitřní výzdoba Síně nejvyšší harmonie je plná draků – je v ní vyobrazeno téměř 13 000 těchto mytických tvorů.

Zakázané město je tvořeno komplexem dřevěných staveb. Jak jej chránili před požárem? Staří stavitelé tento problém pečlivě promysleli. Areál se skládá z čtveřice atrií, jež z venku vypadají jako obyčejné budovy, uvnitř se však rozkládají rozlehlé kamenné plochy. Architekti tak vlastně pečlivě vybudovali protipožární zdi. V každém z dvorů v komplexu stála navíc bronzová nádoba, po celý rok naplněná vodou, jež mohla být v případě požáru využita k hašení. Každou zimu se vybíral sluha speciálně k tomu, aby u nádob topil, voda v nich nesměla zamrznout.

Celkové rozvržení, rozsah, styl výstavby a barvy dekorací v Zakázaném městě odráží nadřazenost a vážnost císařské moci. Mimochodem, císař byl považován téměř za poloboha, byl synem Nebes, proto i jeho sídlo bylo téměř posvátné. Císařský palác byl přístupný pouze císaři a jeho doprovodu – tedy služebnictvu, rodině a hostům. Pokud zákaz někdo porušil, byl bez milosti popraven. Proto také nese palácový komplex v Pekingu název Zakázané město.

A ještě jedna zajímavost. Říká se, že v Zakázaném městě stojí 9 999 a půl budovy. Proč právě tolik? Podle dávné tradice měl totiž palác mytického Nebeského císaře 10 000 místností. Pozemský císař, jakožto Syn Nebes, musel pěstovat sebekázeň a umírněnost, takže nesměl překonat Nebeského císaře.

V dnešní době Zakázané město slouží již jako muzeum a za vstup do něj již nepřijdete o hlavu, i když některé části areálu dosud nejsou veřejnosti zpřístupněné. V dnešní době se Zakázané město nazývá také jako Palácové muzeum. Je snad největším muzeem v Číně. Hostí sbírku čítající jeden milion cenných uměleckých děl, z nichž většina byla v držení císařských rodin dynastií Ming a Čching. Tyto umělecké poklady obsahují obrazy, keramiku, bronzové náčiní, zlaté a stříbrné náčiní, výšivky, sochy, nefritové náčiní, lakované výrobky a lakované smaltované zboží. Kromě toho figurují na seznamu i další výrobky, včetně šperků, doplňků, hodinek, léků, nábytku a bytových doplňků. Takže na návštěvu Zakázaného města je rozhodně potřebné vyhradit si spoustu času, rozhodně je tam co objevovat.

Méně známý je císařský palác v Šen-jangu z doby dynastie Čching. Sestává ze 114 budov a byl postaven v letech 1625-1783. Byl svědkem začátků vlády poslední čínské císařské dynastie předtím, než se její panovníci přestěhovali do Pekingu. Poté, co dynastie Čching dobyla Centrální planiny - severní Čínu - a obsadila palác předchozí dynastie v Pekingu, změnila sídlo v Šen-jangu na císařský palác vedlejšího hlavního města pro potřeby inspekčních cest na východ.

Jeskyně tisíce buddhů:Jeskyně Mo-kao

Nyní se v našem seriálu vypravíme daleko na severozápad Číny, do míst, kde se uprostřed vlnících se písečných dun pouště Gobi zelená oáza starobylého města Tun-chuang (Tunchuang). Do míst, kde ční příkré hory Čchi-lien, a kde se v tichém šumu pouštního větru rozléhá solná poušť Lobnor. Vydáme se po stopách starých mnichů, sochařských řemeslníků a malířů, kteří v této oáze, kdysi významné zastávce na Hedvábné stezce, vytvořili obdivuhodné dílo – Jeskyně tisíci buddhů. Ale pěkně popořadě. Vraťme se o pár století dozadu.

Psal se rok 138 před naším letopočtem. První císař Číny, Čchin Š Chuang-ti již přes sedmdesát let odpočíval ve své nekropoli střežené Terakotovou armádou a v Říši středu již vládla další silná dynastie - dynastie Chan. Na severozápadě od hlavního města Věčného míru, v Čchang-anu, řádily kočovné kmeny Hunů, které bránily čínským karavanám v obchodních cestách na Západ. A tak vyslal císař Chan Wu-ti svého diplomata Čang Čchiena do Západních oblastí, aby vyhledal nomády Jüe-č‘. Měl s nimi navázat spojenectví proti Hunům, kteří s tehdejší dynastií vedli početné války (trvající od roku 206 př.n.l. do 9. n.l.). Čang Čchienovu výpravu však „překvapivě“ přepadli Hunové a Čang byl deset let držen v zajetí, než se mu podařilo uprchnout. Dostal se do Západních oblastí, navázal kontakt s nomády a poté se po mnohých útrapách vrátil zpátky do Čchang-anu. Vyprávěl císaři, že nomádi v Západních oblastech nechtějí proti Hunům bojovat, ale navrhl, aby stezka, po které putoval, byla využita k mírové obchodní výměně. Poté, co císař Čangův návrh vyslechnul, vyslal v roce 119 před n. l. do Západních oblastí druhou výpravu s cílem navázat mírové vztahy mezi dynastií a královstvími v těchto oblastech. Výsledkem této mise bylo zahájení vzájemné obchodní výměny mezi Chany, neboli Číňany, a středoasijskými národy. Toto byly počátky slavné Hedvábné stezky, po které později putovaly obchodní výpravy z Říše středu přes Perský záliv až do oblasti dnešního Říma a jako důležitá obchodní a kulturní tepna fungovala až do 14. století našeho letopočtu. Po této stezce se dostal do Číny mimo jiné i buddhismus, který zanechal na stezce své nesmazatelné stopy.

Jedním z důležitých uzlů na Hedvábné stezce, a zároveň jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů v Číně, byl jeskynní systém Mo-kao (Muokao), zvaný také „Jeskyně tisíce buddhů“, ležící v blízkosti městečka Tunchuang. Ten byl kdysi strategickým bodem na Hedvábné stezce, hlavní spojovací linií mezi střední Asií, Blízkým východem a Evropou.

Jak velký a bohatý byl ve své době Tunchuang! V dobách raného čínského buddhismu, za dynastie Západní Ťin (317-420 n.l.), se v městečku usazovali poutníci, učenci a mniši přicházející po Hedvábné stezce. Zabývali se zde překládáním svatých buddhistických textů – súter. Odtud se pak toto náboženství šířilo dál do Číny. Někdy se zastavili i obchodníci nebo urození lidé, kteří chrámy dotovali, aby si zajistili na svých cestách úspěch. Legenda vypráví, že v roce 366 n.l. měl mnich Jüecun vidění: u města Tunchuang, na východním svahu hory Mingša – v překladu Hory zpívajícího písku – v jasné záři a v tichém pohroužení hleděl na město Buddha Maitréja a tisíce buddhů. Považoval to za znamení a začal tady hloubit první jeskyně. V jeho úsilí pokračovaly i další generace. Hloubení jeskyní a práce na sochách i nástěnných malbách trvaly až do dynastie Jüan (1279-1368 n.l.). V průběhu staletí zde vznikl velkolepý jeskynní systém, který se dochoval až do současnosti. Ve zkoušce času obstálo 492 jeskyní, ve kterých stojí 2100 kolorovaných soch a 45.000 m2 nástěnných maleb. Jeskyně Mokao byly v prosinci v roce 1987 zapsané do seznamu kulturních památek UNESCO.

Jeskyně Mokao jsou proslulé svou jedinečnou výzdobou – sochami a rozsáhlými nástěnnými malbami. Podoba soch, ztvárnění oděvů, ozdob a výrazů odráží specifika jednotlivých historických období a vlivů z Indie a Blízkého východu.

Ani nástěnné malby bohatostí stylů a obsahu za sochami nijak nezaostávají. Kdyby se postavily jedna vedle druhé, vznikla by téměř 30 kilometrů dlouhá galerie buddhistického umění. Obrazy znázorňují převážně postavy Buddhy, bódhisattvů a božstev. Tyto „obrázkové knihy“ uložené v jeskyních ztvárňují rozličné příběhy ze súter, jiné náměty spojují historické postavy s náměty legend o buddhismu z Indie, střední Asie i Číny, ale najdete tady i obrázkové příběhy o zázračnostech, které se v poušti kdysi staly. Západní badatelé nazývají tunchuangské nástěnné malby "knihovnou na zdi".

Jeden z obrazů například vypráví pověst o zázračném jelenovi s přenádhernou devíti barevnou srstí, jedné z dřívějších inkarnací Buddhy Šakjamuniho. Tento jelen se zjevil karavaně přicházející z Persie a vyvedl je z pouštní bouřky. Když se vrátil do lesa, uslyšel volání o pomoc. To se lovec hadů topil v jezírku. Zázračný jelen jej z vody vytáhl a vyvedl z lesa ven. Lovec mu slíbil, že o něm nikomu nikdy neřekne. Když se vrátil do Tunchuangu, perská karavana, kterou devíti barevný jelen vyvedl z bouře, vyprávěla tento zážitek králi. Když se o tom doslechla královna, přála si kůži tohoto zázračného tvora, chtěla si z ní nechat ušít kožich. Král vyhlásil, že ten, kdo kůži přinese, bude bohatě odměněn. Lovec hadů okamžitě na svůj slib zapomněl. Slíbil králi, že ho dovede k jelenovi i vypravila se družina do lesa, kde jelen lovce zachránil. Lovec opět simuloval, že padl do tůně a volal o pomoc. Když jelen přiběhl, zajmula ho králova družina. Jelen jim vyprávěl, jak jej lovec hadů zradil. Král jelena pustil na svobodu a lovec hadů se v tůni opravdu utopil.

Fresky se při procházení jeskyněmi Mogao jakoby vynořují před očima. Každý patriarcha vypadá jinak, však se také v každém z nich odráží celoživotní práce mnichů. Barvy mniši připravovali drcením minerálů a drahokamů. To vše jen proto, aby byly co nejjasnější a fresky co nejkrásnější. Mnichové také svými dláty zpřístupnili horu. Do skály vytesali i devítiposchoďovou budovu, aby tak ochránili 34,5 metrů vysokou sochu Buddhy. Z toho všeho na nás mluví strhující příběh buddhismu, dýchá na nás oddanost asketických mnichů a jejich nesmírná zručnost, zakoušíme zde bohatou, pestrou historii a vše vybízí k tomu podívat se k nebesům a shlédnout apsary, buddhistické valkýry a bohyně, které létají v mracích a jejichž krása je nadpozemská.

To nejvzácnější však bylo objeveno až v roce 1900, kdy byla náhodou odhalena tajná místnost, nazvaná "jeskyně ukrytých svitků". V nevelké jeskyni bylo nalezeno asi 50 000 pokladů: buddhistické svitky, dokumenty, vyšívané látky, obrazy a portréty Buddhy na pevném hedvábí a další vzácné staré předměty. Doba vzniku těchto artefaktů spadá do období mezi 4. a 11. stol. n. l. Zahrnuty jsou prakticky všechny oblasti života společnosti. Jejich obsah se dotýká historie, zeměpisu, politiky, národností, vojenství, jazykové kultury, umění, náboženství, medicíny, techniky a technologie Číny, střední a jižní Asie a Evropy. Tato jeskyně se proto označuje jako "encyklopedie starověké Číny".

Jeskyně od začátku lákaly badatele z řady zemí celého světa. Z Tunchuangu odvezli na 40 000 svitků a mnoho cenných obrazů a soch. V současnosti se dvě třetiny artefaktů nalézají mimo Čínu – v Anglii, Francii, Rusku, Indii, Německu, Dánsku, Švédsku, Koreji, Finsku, Americe, a Čína se v současné době snaží o navrácení těchto artefaktů. Přesto je v Jeskyních tisíce buddhů pořád co objevovat a jeden den Vám na podrobnou prohlídku rozhodně stačit nebude.

Jeskyně buddhů – Jünkang

V minulém díle jsme se vybrali do oázy v nehostinné poušti Gobi, do blízkosti města Tunchuang, kde nám minulé generace zanechali v podobě Jeskyní tisíce buddhů přímo „encyklopedii čínské historie“. Tyto jeskyně vznikaly v průběhu staletí na křižovatce starobylé Hedvábné stezky, ale rozhodně nejsou v Číně jediné. Dnes se vydáme dál na východ, do dalšího významného města dávné minulosti, do města Tatchung v provincii Šansi, na hranici s dnešním Vnitřním Mongolskem. I zde vznikly před mnoha staletími uměle vyhloubené jeskyně s neméně působivými sochami buddhů – Jeskyně Jünkang.

Dnes nevelmi výrazné město Tatchung bylo hlavním sídlem dvou dynastií, ale ani jedna z nich nebyla čínská. Když po pádu téměř 400 let trvající silné dynastie Chan nastalo období nepokojů a vnitřních sporů, využil tuto situaci turkický národ Toba. Založil svoji vlastní dynastií – Severní Wej, která trvala od roku 386 do 534 n.l. Poté, co se zmocnila celého severu, dobyla tato dynastie v roce 398 město Tatchung a udělala si z něho hlavní město. Z vládců této dynastie se stali horliví buddhisté a zanechali za sebou impozantní památky. Nejpůsobivější jsou rozhodně jeskynní chrámy na západ od samotného města – Jeskyně Jünkang, které byly do seznamu kulturního dědictví UNESCO byly zapsané v prosinci roku 2001.

Jeskyně se začaly hloubit v roce 453 za dynastie Severní Wej a většina byla dokončena před rokem 493, kdy bylo hlavní město dynastie přemístěno jižněji – do Luo-jangu. Práce ale probíhaly i později, do období let 520 až 525. Jeskyně vznikaly tak, že se nejprve vyhloubila jejich část na vrcholku skály, pak se kopalo směrem dolů a nakonec ven, takže zůstaly dva otvory nad sebou. Pracovalo zde 40 000 řemeslníků, kteří sem přicházeli až z Indie a Střední Asie. Výrazný cizí vliv je patrný na sochách v jeskyních, mezi obvyklé čínské draky a fénixy jsou zakomponovány i řecké motivy – trojzubce a akantové lístky, perské symboly, vousaté postavy a dokonce i sochy hinduistických bohů Šívy a Višnua.

Jeskyně vytesané do skal směřují od východu k západu v délce přes jeden kilometr a jsou rozděleny na tři skupiny – východní, centrální a západní. Celkem se dochovalo 51 jeskyní, 252 výklenků a kolem 51 000 buddhistických soch. Pečlivé opracování skulptur s důrazem na detail navazuje na realismus z dynastií Čchin a Chan v letech 221 před n. l. až 220 n. l) následovaný romantismem dynastí Suej a Tchang (581- 907).

Západní jeskyně jsou nejstaršími jeskyněmi komplexu. I když byly sochy vytesány hruběji, jsou stejně působivé, jako více propracované postavy v centrálních jeskyních. Pět jeskyní vytvořených v letech 453 až 462 pod dozorem mnicha Tchan Jao svou přísnou jednotou půdorysu a ztvárnění skýtá klasický klenot prvního období čínského buddhistického umění. Obří buddhové s kulatými obličeji, ostrými nosy, hlubokýma očima a tenkými rty údajně představují pět císařů. Nejslavnější z nich, čtrnáct metrů vysoký buddha v jeskyni číslo 20 sedí vystavený působení živlů ve výklenku, který kdysi chránil dřevěný přístřešek. Postava je typická pro umění dynastie Severní Wej, záhyby jejich šatů jsou uspořádány v pravidelných záhybech, rysy tvoří jednoduché křivky a rovné linie. Obrovské uši se skoro dotýkají ramenou. Když budete pozorně sledovat různé sochy buddhů nebo i jiných legendárních postav v čínské tradici, můžete si u mnohých všimnout dlouhé ušní laloky. Věřilo se, že ten, kdo má masité a svěšené ušní laloky, ten má v životě štěstí.

V centrální části komplexu se dochovaly nejlepší jeskyně s monumentálními sochami. Asi nejpůsobivější je sedmnáct metrů měřící Buddha se zlatým obličejem v jeskyni číslo 5, měkce září a máte u něj pocit, jako by opravdu patřil do jiného světa. Jeho nadpřirozený vzhled umocňují modré vlasy a rubínově červené rty. Po jeho boku stojí pozorně dva bódhisattvové a další buddhové všech možných velikostí lemují výklenky zlehka zakřivených stěn jeskyně.

Stejně poutavé, i když zcela odlišné jeskyni číslo 6, dominuje tlustý centrální pilíř s Buddhy a bódhisattvy, doslova „bytostmi toužícími po osvícení“, vytesanými v hlubokém reliéfu. Pro zajímavost, v mahájánovém buddhismu se bóddhisatvy nazývaly bytosti, které systematickým cvičením dokonalostí usilují o stav buddhovství, avšak zdržují se vstupu do úplné nirvány, dokud nebudou vysvobozeny všechny bytosti. Bódhisattvové pomáhali všem tvorům a byli připravení vzít na sebe jejich strádání i přenést na ně své karmické zásluhy.

Vraťme se ale do jeskyně číslo 6. Reliéfy na vertikálních stěnách vypráví příhody ze života Gautamy Buddhy – zakladatele buddhismu. Když budete obcházet komnatu po směru hodinových ručiček, rozvine se vám na těchto obrazech souvislý příběh. Vypráví o zrození Buddhy z podpažní jamky své matky i Buddhova otce, jak veze malého synka na slonovi. Na severní zdi se mladý princ setkává s věštcem, který prý princi předpověděl, že se stane asketou, pokud se setká s nemocí, stářím a smrtí. Ve snaze odvrátit tento osud, držel Gautamu jeho otec po celé mládí za zdmi paláce. Když se ale ve 29 letech mladý princ setkal poprvé se starými lidmi a následně nemocemi a strádáním, opustil pohodlný život v palácích a vydal se na strastiplnou cestu za vysvobozením od lidských útrap.

Východní jeskyně leží trochu bokem a nejsou tak velkolepé, jak ostatní. Zde byla vyhloubená největší jeskyně v komplexu Jünkang, měřící 25 metrů do hloubky. Možná sloužila jako přednáškový sál. Na jejím konci stojí deseti metrový Buddha s jeho dvěma průvodci, všichni velice obratně vytesáni a ve velmi dobrém stavu. Obecně lze říct, že sochy v jeskyním systému Jünkang se dochovaly mnohem lépe než v dalších dvou stejně slavných komplexech – jeskyních Muokao a Lungmen, kde byla stará díla vystavená zubu času a vandalismu v mnohem větší míře. Pískovcové postavy v Tatchungu mají měkké a zaoblené tvary a jsou podobné spíš terakotovým sochám v jeskyních Muokao u Tunchuangu, na kterých se začalo pracovat jen o pár let dřív, než ostrým, lineárnějším rysům vápencových soch u Luojangu.

O velkolepých a rozsáhlých jeskyních Jünkang se říká, že jsou pokladem kamenných skulptur z čínského starověku. Podle doby jejich vzniku se dělí na tři období s odlišnými styly soch. Mimo jiné se zde dochovaly rytiny s tematickým zaměřením na hudbu, tanec, drama a akrobacii. Zrcadlí tehdejší šíření buddhistických myšlenek a společenský život za dynastie Severní Wej.

Zachycují také vývoj indického a středoasijského buddhismu v Číně. Došlo v nich k nevídané integraci různých stylů, čímž vznikl „jünkangský standard“, který představoval přelom v rozvoji čínského buddhistického umění. Také buddhistické postavy zhotovené za vlády dynastie Severní Wej v jeskyních Muokao a Lungmen nesou stopy jeskynního umění v Jünkangu.

Jeskyně Lung-men, pokladnice buddhistického umění

V historii Číny se vystřídalo několik měst, která si vládnoucí dynastie Říše středu zvolily za své hlavní sídlo. Když Tobové dobyli sever dnešní Číny a založili dynastii Severní Wej, zvolili si nejdříve za své hlavní město Tatchung. O sto let později přestěhovali své hlavní působiště do Luojangu, starobylého a v dějinách Číny významného města ve střední části údolí Žluté řeky.

V hloubení jeskyní a vytváření buddhistických soch pokračovali císařové dynastie Severní Wej i tady, a v jejich díle pokračovali i vládcové pozdější dynastie, dynastie Tchang. Takto zde v průběhu čtyř století vyrostl stejně pozoruhodný jeskynní systém jako na severu u Tatchungu, jeskyně Lungmen.

Jeskyně Lungmen obsahují největší a nejpůsobivější sbírku čínského umění dynastií Wej a Tchang (316-907 n.l.). Dochovaná budhistická umělecká díla náleží k vrcholům čínského kamenického umění. Do seznamu kulturních památek UNESCO byly jeskyně zapsané v listopadu roku 2000. Jeskyně Lung-men, čili Dračí brána, leží 12,5 kilometrů jižně od města Luojang mezi horou Siang a stejnojmennou horou Lung-men. Spolu s jeskyněmi Muokao v Tunchuangu v provincii Kansu a jeskyněmi Jün-kang v Tatchungu v provincii Šansi, se jeskyně Lungmen řadí mezi tři největší pokladnice kamenných soch v Číně.

 Hloubení jeskyní Lungmen se započalo v roce 492 n.l. za vlády císaře Siao Wen-ti z dynastie Severní Wej a práce na nich trvaly přes čtyři sta let. Sochy buddhů vznikaly většinou na objednávku císařů, členů císařské rodiny a dalších zámožných rodin, které doufaly, že si tímto činem zajistí přízeň osudu. Stovky jeskyní, ze kterých na vás hledí nehybné sochy buddhů, se táhnou z jihu na sever v asi kilometrovém pásmu a těší se více než 1 500 let dlouhé historii. Celkem se dochovalo přes 1 300 jeskyní, 2 345 výklenků, více než 3 600 nápisů a epigrafů, přes 50 buddhistických pagod a více než 97 000 buddhistických soch. Nejreprezentativnější jsou prostřední jeskyně Pinjang, chrám Fengsien a jeskyně Ku-jang.

Střední jeskyně Pinjang reprezentuje dílo z dynastie Severní Wej (386-512 n.l.). Do skály ji zdatní řemeslníci tesali 24 let, nejdéle ze všech jeskyní v areálu Lungmen. Přebývá v ní jedenáct obřích buddhistických soch. Hlavní socha Šákjamuního – což je přízvisko zakladatele buddhismu, Siddhárty Gautamy, s pohledným obličejem a přirozeným výrazem ukazuje mistrovské dílo kamenných skulptur ve středním období Severní Wej. Před ním stojí dvojice mocných lvů a po jeho levé a pravé straně slouží s úsměvy žák a bódhisattva s přivřenými očima a laskavým, poctivým výrazem. Na střeše jeskyně uvidíme živě namalované postavy apsarů, létajících „víl“, trochu podobných na západě známějším valkýrám.

V jeskyni Kujang, nejstarší z areálu Lungmen, uvidíte klasický příklad náboženského umění z období Severní Wej. Mnoho výklenků v jeskyni ukrývá buddhistické postavy, většinou opatřené nápisem s uvedením jména řezbáře, data vytesání a důvodu tvorby. Přinášejí tak cenný zdroj informací pro výzkum kaligrafie a sochařství za vlády této dynastie. Objevíte zde většinu z dvaceti děl Lungmenu, pokládaných za mezník čínské kaligrafie.

Rozsáhlá jeskyně „Uctívání předků“, jeskyně Fengsien, s rozměry přes třicet metrů na délku i šířku, představuje dokonalý umělecký celek, komplex soch tesaných ve stylu doby dynastie Tchang (618-904 n.l.). Vznikla v roce 672 pro císařovnu Wu Cetchien, která byla velkou podporovatelkou buddhismu a za její vlády dosáhlo toto náboženství velkého rozmachu. Nesmírným uměleckým půvabem působí na citlivou lidskou duši sochařské veledílo, sedmnáct metrů vysoká socha Buddhy Vairóčany s dvoumetrovýma ušima a s plnou, pohlednou tváří. Své moudré oči upíná v mírném sklonu, takže shlíží na zraky poutníků. Tato jeskyně představuje vrchol sochařského umění dynastie Tchang.

Jeskyně deseti tisíc buddhů, Wanfuo, nechal v roce 680 vytvořit tchangský císař Kaocung a císařovna Wu Cetchien. V maličkých výklencích zde stojí patnáct tisíc buddhů, každý z nich je jiný a nejmenší má na výšku jen dva centimetry.

Jeskyně Lungmen představují velké muzeum kamenných skulptur, uchovávající množství materiálních dokladů o náboženství, malířství, kaligrafii, hudbě, oblečení, medicíně, stavebnictví a mezinárodní přepravě. Sochy buddhů vytvořených zde v období dynastie Severní Wej, již nejsou tak nahrubo tesané jako v jeskyních Jün-kang. Je zde vidět posun v sochařském umění, postavy působí živě, mírně a čistě. Jelikož estetickým ideálem kmene Tobů, kteří dynastii Severních Wej založili, byla štíhlá postava, promítá se tento ideál také do podoby buddhů. Jejich obličeje jsou spíše dlouhé, hrudník plochý, tělo štíhlé. Jejich oděv je jednoduchý a strohý. Na rozdíl od Tobů, za dynastie Tchang byla považovaná za ideál krásy zaoblená postava, což se samozřejmě promítlo i do vzezření soch z tohoto období. Tyto působí mohutně v ramenou, s vyrýsovaným hrudníkem. Oděv přirozeně splývá v zaoblených křivkách.     

Jak jinak, i o jeskyních Dračí brána se povídají různé pověsti. Jedna z nich vypráví, že kdysi dávno se jižně od města Luojang táhlo do dálky obrovské jezero, kolem něj se zelenaly kopce a voňavé pastviny. Lidé v těchto místech pásávali svá stáda, lovili v jezeře ryby a vedli poklidný život. V blízké vesnici žil jeden klučík, který sem chodil každý den pást své ovečky. Od jisté doby pořád slyšel pod zemí hlas: „Otevřít nebo neotevřít?“ Nakonec mu to nedalo, a když se vrátil domů, vyprávěl tuto zvláštní příhodu matce. Matka se na chvíli zamyslela a nakonec mu pravila: „Jestli tento hlas uslyšíš ještě jednou, odpověz – otevřít.“ I klučík maminku poslechl. Když učinil, jak mu radila, stala se nevídaná věc. Najednou se otevřela země i nebesa a hora Dračí brána se rozpůlila. Z jejího prostředka se vyvalil mohutný proud. Jezerní voda se s velkým burácením valila kolem císařského města až do dalekého moře na východě. Poté z horských útesů vyrašily pramínky průzračné vody, tam kde se nahromadila, tam se vytvořily čiré prameny. Tam, kde byl sráz, tam vznikly vodopády. A po stranách hory se objevily nespočetné jeskyňky plné kamenných postav. Některé měly jemné rysy, jiné bylo stěží rozeznat od okolní skály. Takto se v Podnebesí objevily jeskyně Lungmen.  

Posvátné buddhistické hory - Hora Wutai

U památek spojených s buddhistickou tematikou ještě nějakou dobu zůstaneme. V Číně se uctívají čtyři posvátná buddhistická pohoří: Wutchaj, Emej, Pchutchuo a Ťiouchua. Tradice praví, že tato čtyři pohoří jsou zasvěceny čtyřem největším bódhisattvům, kteří sestoupili na zem, aby pomáhali všem bytostem osvobodit se od lidských strastí. Tato místa jsou po dlouhou dobu spjatá s náboženstvím a civilizací, současně jsou ale také známá i svými nádhernými přírodními scenériemi. V našem dnešním pořadu Barevný svět se vydáme do jedné z těchto posvátných hor – do hor Wutchaj.

Hory Wutchaj, doslova „Hory s pěti terasami“, vděčí svému názvu pěti otevřeným plochým vrcholkům, které připomínají obří terasy. Leží ve střední Číně v provincii Šansi, na hranicích s provincií Chepej, asi tři sta padesát kilometrů od Pekingu, a jsou nejvyšším pohořím severočínské planiny. Pět pahorků hor Wutchaj jsou seskupeny na široké planině v přibližně stejné nadmořské výšce, nejvyšší z nich měří 3058 metrů nad mořem. Aby se všech pět vrcholků dobře odlišilo, nazývají se jako Východní, Západní, Jižní, Severní a Prostřední „terasa“.

Hory Wutchaj byly jedním z prvních míst, kde se v Číně usídlil buddhismus. Postupem času vyrostlo v horách přes padesát buddhistických klášterů a spousta chrámů i náboženských staveb. Tato oblast se stala náboženským centrem už za vlády chanského císaře Mingty (58-75 n.l.). Podle legendy přišel tehdy k horám indický mnich, který měl vidění, že zde potkal bóddhisatvu Mandžušrího. Každá buddhistická hora je zasvěcená některému z bóddhisatvů, hory Wutchaj byly zasvěcené právě jemu.

Čím se tento bódhisattva vyznačoval? Mandžúšrí je bódhisattvou moudrosti a bývá zobrazován na lvovi, v jedné ruce drží rukopis – sútru a ve druhé meč, kterým potírá nevědomost. V tibetském a mongolském buddhismu je velice důležitou postavu, proto se hory Wutchaj staly významným poutním místem pro lamaisty. Každý rok od 4. do 15. dne 6. lunárního měsíce se sem vydávají na pouť mnozí přívrženci sekty Žlutých čepic – Gelugpa. Mimochodem, hory Wutchaj jsou jediným místem v Číně, které uznávají jak přívrženci lamaismu, tak i věřící čínského buddhismu zároveň.

O tom, proč jsou hory Wutchaj zasvěcené Mandžušrímu vypráví další legenda.

Těmto horám se dříve říkalo „Hora pěti vrcholků“. Počasí zde bylo kdysi opravdu nevlídné. V zimě padaly ledové kroupy, na jaře vznikaly písečné bouře a v létě bylo vedro k nevydržení. Lidem se zde vůbec nedařilo pěstovat obilí ani jiné plodiny a žili ve velké bídě. Když na toto místo dorazil bódhisattva Mandžušrí šířit buddhismus a uviděl utrpení místních obyvatel, rozhodl se zdejší klima změnit. Věděl, že mořský dračí král má kámen, který se jmenuje „Odpočívající dračí kámen“, a dovede změnit neúrodné prostředí v žírná pole. Mandžušrí se tedy proměnil v žebravého mnicha a vydal se za dračím králem, aby si kámen vypůjčil.  Když dorazil k východnímu moři, uviděl před jeho palácem veliký kámen. Jen se k němu přiblížil a už ucítil příjemný svěží vánek. Mandžušrí předstoupil před dračího krále se svou prosbou. Dračí král však omluvně pravil: „Veliký Mistře, vše ostatní si můžete půjčit, jen ne tento jediný Odpočívající dračí kámen.  Trvalo nám stovky let, než se nám ho podařilo zachránit z mořského dna, je neuvěřitelně osvěžující, dračí synkové na něm odpočívají a nabírají duševní síly vždy, když se vrátí z práce utahaní a zpocení. Jestli si ho teď vezmete, dráčci nebudou mít kde odpočívat.“ Mandžušrí znovu opakoval, že je mnichem z Hory pěti vrcholků a že sem přišel s žádostí, jen aby pomohl lidem. Dračímu králi bylo z duše protivné půjčit lidem dračí kámen, avšak cítil se i nesvůj, když měl přímo odmítnout Mandžušrího prosbu. Uvažoval, že takhle starý mnich kamenem sotva pohne, a tak s přemáháním svolil: „Božský kámen je velmi těžký, není nikdo, kdo by ti s ním mohl pomoci. Ale jestli jej sám odneseš, tak si ho tedy vezmi!“ Mandžušrí poděkoval dračímu králi, došel ke kameni, zamumlal zaklínadlo a velký kámen se v mžiku změnil na maličkou kuličku. Tu si pak vložil do rukávu a odletěl. Dračí král jen překvapením zíral a pozdě litoval svého rozhodnutí. Když se Mandžušrí vrátil na Horu pěti vrcholků, slunce žhnulo vysoko na nebi, a protože dlouho nepršelo, byla zem suchá a popraskaná a lidé trpěli. Mandžušrí umístil kámen do jednoho údolí mezi pahorky a jako zázrakem se pět vrcholků ihned proměnilo v úrodné pastviny. Tak se tomuto údolí počalo říkat Chladivé údolí. Lidé zde vybudovali svatyni, která nese stejné jméno a Hoře pěti vrcholků se začalo říkat také Chladivá hora. A takto se horám Wutchaj někdy říká i dnes.

V dobách vlády dynastie Severní Wej, kterou založili Tobové, a kteří začali se stavbou buddhistických jeskynních komplexů v Tunchuangu, byly už hory Wutchaj natolik známé a pro buddhismus natolik významné, že byly hory vyobrazené i v jeskyních v Tunchuangu, o kterých jsme si povídali v jednom z našich dřívějších pořadů. Vrcholu popularity dosáhly hory za dynastie Tchang, kdy byly poseté asi dvěma tisíci chrámů a tisíce mnichů zde studovalo posvátné spisy. Po pádu dynastie Tchang, začalo hodně klášterů upadat, bylo to hlavně v dobách, kdy byl buddhismus potlačovaný. Později, za dynastie Ming a Čching, se pak ještě sláva hor obnovila, takže se ve výstavbě náboženských staveb pokračovalo.

Cekově můžeme říct, že historické stavby v oblasti hor Wutchaj představují jakýsi soupis vývoje buddhistické architektury v Číně. V červnu 2009 byla tato oblast zapsaná do seznamu kulturních památek UNESCO. Chrámů a náboženských staveb je zde opravdu hodně. V minulosti, pokud chtěli poutníci obejít všech pět vrcholů pohoří Wutchaj se všemi chrámy a kláštery, museli prý putovat celé dva roky. Dnes byste museli být opravdu zapálení buddhisté, abyste se na takovouto pouť vydali. V moderní době sem přijíždí vyznavači buddhismu a turisté většinou jen na několik dní, a většinou zůstávají v městečku Tchajchuaj, kde je hned několik významných chrámových komplexů. A také Bílá stúpa v tibetském stylu, která se stala ikonickou stavbou hor. Zvonkohra z 250 zvonků na její bronzové kupole je slyšet v celém městečku. Údajně jsou v ní uchovávané zlaté vlasy Mandžušrího.  Hned za ní, ve chrámu Tchajüans‘, byla za vlády dynastie Ming postavená velice zajímavá otočná dřevěná knihovna, dodnes funkční. Obsahuje svazky súter v čínštině, tibetštině a mongolštině.

Za chrámem Tchajüans‘ stojí další rozsáhlý chrám Sientchungs‘, který byl založený již za dynastie Chan v roce 52 n.l. Dnešní komplex sestávající ze čtyř set místností pochází z pozdější doby dynastie Ming a Čching, zajímavé na něm je to, že je postavený z cihlového zdiva, co je pro náboženské stavby v Číně netypické.   

No a které další kláštery bychom mohli doporučit? Určitě ty, které se v některém ohledu těší svému NEJ… Určitě byste neměli vynechat chrámy Nan-čchan (asi 60 km od městečka Tchajchuaj) a Fuokuang (asi 40 km od Tchajchuaj). Oba kláštery byly vybudovány za dynastie Tchang před více než tisíc dvěma sty let a představují nejstarší zachovalé dřevěné stavby v Číně. Nejenže odráží vývoj starých čínských náboženských představ, ale celkově nám přibližují staré stavitelské dovednosti a umění práce se dřevem. Hlavní východní síň chrámu Fuokuang je nejvyšší dochovanou stavbou ze dřeva z dynastie Tchang.

Určitě stojí za návštěvu také chrám Šusiang z pozdější dynastie Ming, ve kterém obrovský komplex pěti set soch představuje buddhistické příběhy vetkané do trojrozměrných obrazů hor a řek.

Zasněžené vrcholky hor Wutchaj s hustými borovými lesy, nesčetné stružky potoků a říček i rozbujelé louky oslavovali básníci a malíři už od dynastie Tchang. A protože vrcholky bývají často pokryté sněhem až do léta, je zdejší klima velmi chladivé a obzvlášť v létě velmi příjemné.

Pohoří Wutchaj se svými vrcholky posetými zvláštními kameny je státem chráněnou přírodní oblastí a poutním místem buddhistů. Od dynastie Severní Wej (471-499 n. l.) v průběhu tisíce let, vykonalo na horu osmnáct poutních cest devět císařů.  Vzdávali hold bódhisattvům, kteří jsou opěvovaní na kamenných stélách a vyrytých nápisech. Tradice poutních cest na pět vrcholků je stále velmi živá. Obsáhlá knihovna, vytvořená kláštery na hoře Wutchaj a dříve obdivovaná císaři a učenci, přitahuje dodnes poutníky z velké části Asie. Představuje pro ně důležitou studnici buddhistické kultury.

Posvátné buddhistické hory - Hory Emej a nejvyšší Buddha světa

Bez ohledu na civilizaci, náboženství nebo postavení, touha po klidném a bezpečném životě vedla lidstvo odpradávna k tomu, že se lidé obraceli na nadpřirozené síly a na různých svatých, aby je chránili před pohromami a neštěstím. Stejně tomu bylo i ve staré Číně, v horách Emej, kde byla do skály u soutoku řek Min-ťiang, Ta-tu a Čcching-i vytesána socha Buddhy, aby chránil lodě plovoucí po neklidné řece. Dnes ji známe jako největší sochu Buddhy na světě. Není náhodou, že byla vytesána právě tady. Buddhismus se do této oblasti, a vůbec do Číny, dostal po Hedvábné stezce v prvním století n.l. V horách Emej byl postavený první chrám v Číně a Emej se staly jednou ze čtyř posvátných hor buddhismu, stejně jako hory Wutchaj, o kterých jsme si povídali minule. Do seznamu UNESCO však hory Emej nebyly zapsané pouze kvůli svému kulturnímu významu, ale také kvůli bohatosti a jedinečnosti fauny a flóry.

Hory Emej leží asi 150 kilometrů od Čcheng-tu, hlavního města provincie S-čchuan (v Čechách spíše známá jako Sečuán). Celému pohoří, které se rozkládá na ploše 15400 hektarů, vévodí tři vrcholky, z nichž nejvyšší je Wan-fuo-ting, doslova Vrcholek desetitisíců buddhů, s 3099 metry nad mořem. Co vlastně název E-mej znamená? Jedna z interpretací říká, že pásmo hor svým členěním a tvarem připomíná větvovitá tykadla nočního motýla – „e“. Podle jiného, poetičtějšího vysvětlení, připomíná spíše obočí – „mej“ krásné dívky.

Hora E-mej je pozoruhodná svou vegetací zahrnující různé ekosystémy od subropického porostu až po borovicové porosty subalpinského pásma. Lesy pokrývají celkem 87 procent, některé ze zdejších stromů jsou více než 1000 let staré. Roste tu přes 3200 druhů rostlin, což tvoří asi desetinu celkového počtu rostlinných druhů na čínském území. Z toho přibližně třicet druhů je přísně chráněných, a dalších sto druhů patří mezi čínské endemity. Mnohé z flóry rostoucí v horách Emej patří mezi vzácné léčivé byliny čínské tradiční medicíny. Žije tu také přes 2300 druhů hmyzu, ptactva a divoce žijících zvířat, včetně mnoha vzácných druhů, k nimž patří oranžový dubový motýl, malá panda, medové káně a stříbrný bažant nebo vousatá žába, která umí napodobit zvuk čínské citery.

A jak to už bývá, tam, kde jsou příznivé podmínky pro život, a obzvlášť tam, kde to vitalitou jen tak prýští, tam se dřív nebo později dostanou i lidi.

I když jsou dnes hory Emej spojované primárně s buddhismem, původně to byli právě taoisté, kteří objevili jejich kouzlo, a ve svých svatyních v krásné, civilizací nedotčené přírodě se věnovali duchovnímu rozjímání. A pak jednoho dne v roce 63 n. l. starý bylinkář Pchu-kung na své výpravě za léčivými bylinkami a kořínky zahlédl stopy velkého jelena. Sledoval je a stoupal po vyšlapané stezce výš a výš, až došel na vrchol hory. Tady stopy najednou zmizeli. Pchu-kung v němém úžasu hleděl na krásný výhled pod sebou. Pod vrcholem hory se valily sněhobílé obláčky, slunce oslnivě zářilo a všude kolem se vznášel nadpozemský klid. Ve vytržení se mu zjevil muž obklopen svatozáří sedící na bílém slonovi se šesti kly. Byl to bódhisattva Samantabhadra, doslova „všeobjímající dobro“. No, jednodušší bude asi čínská výslovnost jeho jména – Pchu-sien. Jak se zpráva o zjevení bódhisattvy roznesla po kraji, začali sem přijíždět buddhisté a začali se v horách usazovat. Byl tady postaven vůbec první buddhistický chrám v Číně, chrám Kuang-siang, a k němu později přibývaly další buddhistické stavby. Buddhisté postupně vytlačili taoisty, taoistické chrámy přestavěli na buddhistické a hory E-mej se staly jedním z nejposvátnějších míst buddhismu, zasvěcenému bódhisattvovi Samantabhadrovi, nebo-li Pchu-sienovi.

V horách Emej se dochovalo přes třicet chrámů, deset z nich velmi starých a velmi velkých.  Mezi nejznámější patří chrám Wan-nien (Deseti tisíc let), který byl postavený za dynastie Východních Ťin v roce 401 n.l. Tehdy se jmenoval Pchu-sien-s, na počest bódhisattvy Pchu-siena. Chrám byl ale několikrát zničen a v dalších dynastiích znovu rekonstruován, naposled v roce 1601, v éře císaře Wan-li za dynastie Ming. V průběhu 400 let pak úspěšně odolával 18 zemětřesením, nakonec ho ale v roec 1945 téměř zničil požár. Většina síní bohužel vyhořela a do současnosti se zachoval pouze cihlový pavilon z roku 1601, který dnes představuje nejstarší stavbu v horách E-mej. Hory E-mej leží na hraně s-čchuanské pánve a himalájské náhorní plošiny, takže oblast je seizmicky velice aktivní. I když ale mnohé budovy byly v zemětřeseních nebo požárech zničeny, tento cihlový pavilon zůstal nedotčený. Věřící to připisují právě ochraně bódhisattvy Pchu-sienovi. Jeho 7,85 metrů vysoká bronzová socha, obklopená třemi tisícovkami malých železných buddhů, sedí uprostřed pavilónu na bílém slonovi se šesti kly. Slon představuje sílu moudrosti, jež přemáhá všechny překážky, jeho krok je velice rozvážný a pevný. Šest klů symbolizuje překonání lpění na šesti smyslech. Bóddhisattva Pchu-sien patří mezi nejvýznamnější postavy mahájánového buddhismu. Je uctíván jako ochránce všech, kdo vykládají nauku, a ztělesňuje pochopení jednoty totožnosti a různosti. Bývá často zobrazován spolu s Mandžušrím a Šákjamuním – zakladatelem buddhismu. S Mandžušrím patří mezi Buddhovi hlavní pomocníky.  A jelikož se hory E-mej spojují právě s ním, najdete jeho podobizny snad ve všech emejských chrámech a svatyních.

Bóddhisatva Pchu-sien ale není jedinou postavou, která bývá s oblastí Emejských hor spojována. Když se řekne E-mej, snad každému Číňanovi vyvstane na mysli také Lešanský Velký Buddha.

Kdysi dávno, na východ od hor Emej, bránily divoké vody širokého soutoku řek Čching-i, Min a Ta-tu pod pískovcovými útesy vrcholu Ling-jün lodím v klidné plavbě po řece. V roce 713 n.l. se tedy mnich Chaj-tchun odhodlal divokou vodu zkrotit i jal se do svahu hory Ling-jün tesat sochu obřího Buddhy, který měl lodě plovoucí kolem ochránit. Samozřejmě netesal ji sám, na díle pracovaly stovky řemeslníků. Mnich Chaj-tchun sháněl na dílo peníze, a když se císařští výběrčí daní o tom dověděli, přijeli za ním, aby zaplatil příslušnou daň. Mnich se ale nedal, těžce nashromážděné peníze, které na stavbu sotva stačily, chtěl použít výhradně na tesání velkého Buddhy. I pravil výběrčímu, že raději mu dá své oči, ale stavbu musí dokončit, a to bez peněz nejde. I vydloubl si obě oči na znamení, že to myslí vážně. Tímto činem výběrčího pěkně vylekal, ale zabralo to, už ho nechal být. Práce na buddhovi pokračovaly i po smrti mnicha Chaj-tchuna, a v roce 803 pod dohledem místního guvernéra Wej Gaa byl Velký Buddha konečně dokončený. Práce na něm trvaly devadesát let. Suť vyprodukovanou při tesání Buddhy házeli řemeslníci přímo do řeky. Tím se tok opravdu zklidnil a od té doby se mohli cestovatelé konečně v klidu plavit.

Stavitelé mysleli při tesání sochy na všechno. Aby Buddha odolával erozi a nepřízni počasí, vybudovali v jeho těle důmyslný systém drenáže, která měla odvádět dešťovou vodu. Kanálky v těle Buddhy se však časem zanesly a socha začala chátrat. V prasklinách na jeho těle se uchytily rostliny a kyselé deště smývají černou barvu z jeho kudrlinek. Moc mu nepomáhají ani turisté, kteří sem přichází opravdu v davech. Již v průběhu posledních dvou dynastií, Ming a Čching, a pak i ve dvacátém století, byly snahy o dílčí rekonstrukce a údržbu, ale ve velkém se se záchrannými pracemi začalo až v roce 2010. Socha si to opravdu zaslouží.

Lešanský Velký Buddha je totiž největší sochou svého druhu na světě. Skála a buddha představují jeden celek. Říká se, že hora je buddhou a buddha je horou. I v tom je schovaná symbolika. Maitréja důstojně sedí obličejem směrem na západ. Je 71 metrů vysoký. Hlava samotná měří 14,7 m, ucho má 7 m a chodidla jsou 11 m dlouhá a 5,5 m široká. Na Buddhův nehet na palci u nohy se naráz postaví šest lidí. Tato socha s jemnou řezbou, graciézní linkou a úměrnou postavou ztělesňuje kulturu v prosperujícím období dynastie Tchang. Na skalní stěně na jižní a severní straně Velkého Buddhy se ještě nalézá přes 90 výklenků s buddhistickými figurkami, z nichž všechny představují vynikající díla buddhistického sochařského umění.

A na závěr ještě jedna zajímavost. Maitréja, čínsky Mi-le-fuo, doslova znamená „milující“, představuje ztělesnění všeobjímající lásky. Jako pátý a poslední pozemský Buddha je očekáván v budoucím světovém věku. Jako budoucí učitel světa by se Maitréja měl zjevit zhruba za 30 000 let. Bývá zobrazován s chodidly, jež se dotýkají země, což naznačuje jeho připravenost ve stanovený čas povstat ze sedadla a přijít na svět. Doufejme, že si naši Zemi do té doby uchováme…

Třetí posvátné hory buddhismu - hory Ťiou-chua

Na mapě buddhistických poutních míst jsou v Číně vyznačená čtyři pohoří, každé z nich spjaté s jedním ze čtyř hlavních bódhisattvů. Už jsme si povídali o dvou: o horách Wutchaj a o horách Emej, obě zapsané v seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Další dvě pohoří sice v seznamu UNESCO zatím zapsaná nejsou, ale jsou stejně zajímavá jako předešlá dvě, byla by škoda je vynechat. Aspoň si uděláme ucelený obrázek o části buddhistického panteonu.

Dnes se tedy vydáme na třetí poutní místo buddhismu v Číně: do hor Ťiou-chua. Nejdřív trochu geografie. Hory Ťiou-chua leží v jihovýchodní části Číny, v provincii An-chuej v okresu Čching-jang, rozkládají se na ploše 120 km2. Vrcholů s nadmořskou výškou nad 1000 metrů je třicet, přičemž nejvyšší vrchol má 1342 metrů nad mořem. Takže hory nejsou moc vysoké. Jejich věhlas však s výškou vůbec nesouvisí… Jak se v čínštině říká: „Hory nemusí být vysoké, aby se proslavily, (tak se stane) jen když v nich bydlí nesmrtelní. Vody nemusí být hluboké, aby byly živé, (stačí) když jsou v nich draci…“ V našem cestopisu se s tímto citátem, který mimochodem bývá velice častým a oblíbeným motivem kaligrafických nápisů, budeme setkávat velice často. Takže, proč a jak se hory Ťiou-chua proslavily?

Ještě na počátku dynastie Tchang, tj. v sedmém století našeho letopočtu, byly hory Ťiou-chua neobydleným divokým pralesem. Jednou se tam vydal na výlet slavný básník Li Paj. Čistá, panenská příroda Li Paje tak okouzlila, že na vrcholku hory složil verše: „Plavil jsem se po řece Ťiou-ťiang, v dáli jsem spatřil vrcholky Ťiou-chua. Jakoby nebeská řeka visela na nebi, na jejích zelených vodách vyšité růžolící ibišky“. Příroda v horách musela být v těch dobách opravdu nádherná…

Období dynastie Tchang bylo také obdobím, kdy byl buddhismus v Číně už celkem rozšířený. Základní texty ze sanskrtu byly už přeložené do čínštiny, buddhistická církev měla už stabilní strukturu a také císařský dvůr buddhismus hojně podporoval. Toto náboženství se šířilo dál do světa, a každý stoupenec z cizích zemí byl vítaný. Za těchto okolností přijel do Říše středu v roce 719 i Kim Gio Gak, potomek císařské rodiny jednoho ze tří korejských království – království Sin-luo. Ještě ve své zemi se stal mnichem, do Číny se vydal proto, aby zde hledal Buddhovo učení. Putoval po celé zemi, až došel do hor Ťiou-chua, tehdy neobydlených a divokých. Usadil se v jedné z pousteven a dlouhou dobu se zde oddával meditacím. Jednoho podzimního dne v roce 756 šlo kolem jeho jeskyně několik mužů z blízké vesnice a v poustevně Kima objevili. Udělal na ně hluboký dojem, zároveň se zastyděli, že tento svatý muž musí žít v takových těžkých podmínkách, aniž by pro něj cokoliv udělali, a tak se rozhodli, že budou o něj po dobu jeho meditací pečovat. Postavili první útočiště, společně pak pěstovali, co se jen v těch nehostinných končinách pěstovat dalo a vytvořili první mnišskou komunitu. Každý, kdo se k jejich chrámu přiblížil, se „nakazil“ čistotou a klidem jejich ducha. Kim si postupně získal mnoho následovníků, říkalo se mu „mnich, který žije v jeskyni“. Zprávy o něm se dostaly až k císařskému dvoru, v roce 780 věnoval císař chrámu bohaté dary a takto začala oblast i buddhistická komunita v horách Ťiou-chua vzkvétat.

O třináct let později, 30. dne sedmého lunárního měsíce v roce 793, Kim ve věku 99 let zemřel. Před smrtí svým nejbližším žákům uložil, aby po třech letech odkryli jeho ostatky, předpověděl svůj návrat. Jeho tělo bylo poté uloženo do bronzové nádoby, která sloužila jako rakev, nebo spíše obrovitá urna. Po třech letech jeho žáci skutečně poklop urny odkryly a to, co uviděli, je ohromilo. Kim vypadal, jakoby jen spal, jeho tělo nejevilo žádné známky rozkladu. Bylo to pro ně znamení, že Kim byl reinkarnací bódhisattvy Kšitigarbhy, nebo čínsky Ti-canga. Toto změnilo osud hor Ťiou-chua.

V indickém buddhismu má bódhisattva Kšitigarbha / Ti-cang za úkol pomáhat všem bytostem v období po smrti Buddhy Šákjamuního, až do příchodu Buddhy příštího věku - Maitréji. Ti-cang má vyvádět trpící bytosti z pekla muk a je známý pro svůj slib, který zní asi takto: „Teprve až budou všichni trpící zbaveni svého utrpení, bude Buddhově pravdě učiněno zadost. Proto se zavazuji nestát se Buddhou, dokud všichni ostatní trpící nebudou propuštěni z pekel.“ Z hor Ťiou-chua se stalo poutní místo zasvěcené bódhisattvovi Ti-cangovi.

Nejvýznamnějším klášterem hor Ťiou-chua je klášter Chua-čcheng, má ze všech chrámů v oblasti nejdelší historii. V knihovně tohoto chrámu jsou uloženy Paměti hor Ťiou-chua, napsané učencem Fej Kuan-čchingem. V této kronice zaznamenal všechno, co se v horách Ťiou-chua za jeho života stalo a čeho byl očitým svědkem. Jelikož byl současníkem Kima, o jeho působení máme podrobné záznamy.

Po odkrytí Kimových ostatků byla v klášteře postavená stúpa nazvaná „Síň posvátných ostatků“. V této sedmi poschoďové dřevěné stúpě stojí menší, tří poschoďová. Tělo Kima je pochované pod ní, my ho už dnes nespatříme. A tak si legendu o člověku, který se stal bódhisattvou, nemůžeme ověřit na vlastní oči. Avšak, toto nebyl poslední zázrak, který se tady stal.

V pohřebních rituálech v horách Ťiouchua se tradovalo, že když některý mnich umřel, jeho tělo bylo v poloze lotosového sedu uloženo do obrovské urny. Kolem těla se pak naskládalo dříví a nehašené vápno, a urna se těsně uzavřela. Poté byla umístěna do chladného stinného prostředí. Těla většiny zesnulých se už po několika dnech začala rozkládat, kolem urny se pak šířil charakteristický pach. Tehdy se pod urnou zapálil oheň a tělo bylo spáleno. U několika mnichů se však jako zázrakem tělo uchovalo i po dlouhých letech bez jediné známky rozkladu. Nutno podotknout, že hory Ťiou-chua leží jižně od Dlouhé řeky, po většinu roku v horách prší nebo je zakrývá mlha a podnebí tam je opravdu vlhké, takže je extrémně nevhodné pro uchovávání těl zesnulých. I když vápno a dřevo v urně do jisté míry vlhkost vysušovalo, rozhodně to nestačilo na to, aby se tělo mumifikovalo. Jak je tedy možné, že se těla některých mnichů ani po třech letech nerozložila?

Podle buddhistické víry, dlouhotrvající rozjímání, očista těla a mysli dokáží tělo proměnit, jakoby krystalizovat. A tělo se tak ani po letech nerozloží. Kromě toho nerozkládající se tělo mělo být i důkazem vysoké duchovní úrovně zemřelého.  Buddhisté věřili, že tito mniši byli vtělením bódhisattvy Ti-canga, který se opakovaně na Zem vrací, aby pomáhal všem bytostem vyprostit se z pekla.       

Samozřejmě, v současnosti se někteří snaží najít racionálnější vysvětlení. Tito mniši se většinou dlouhá léta až desetiletí oddávali meditacím a vedli asketický život, stravovali se velice skromně. Kromě toho více než deset dní před smrtí už ani nejedli a téměř nepili, takže vnitřní orgány byly téměř vysušené a prosté stravy. Vlastně se mumiemi staly již za svého života.

Jak jsme se už zmínili, mnich Kim Gjo Gak nebyl jediným vtělením bódhisattvy Ti-canga. V době vlády císaře Wan-liho z dynastie Ming (1573 – 1619 n. l.) přišel do hor Ťiou-chua potulný mnich jménem Wu-sia. Ve 24 letech vstoupil v horách Wu-tchaj do mnišského stavu. Obdivoval Kima a sílu jeho ducha, a tak se vydal na pouť do hor Ťiou-chua, aby uctil jeho památku. Na vrcholu útesu Tung-ja si postavil boudu a oddaně se věnoval buddhismu. Strávil osmadvacet let opisováním jedenaosmdesáti svazků buddhistických spisů vlastní krví a zlatým práškem. Vždy jednou za dvacet dní si vypustil ze žíly krev, kterou poté se zlatým práškem smíchal. Někdy to údajně přehnal, tehdy od nadměrného krvácení až omdléval. Když sútru dopsal, odebral se do jedné z jeskyní, zakryl vchod kamenem a ve svých 126 letech odešel z tohoto světa. Po třech letech se císaři Čchung-čenovi zdál sen o tom, že se v horách Ťiou-chua objevila druhá reinkarnace bódhisattvy Ti-canga. Vyslal své služebníky a ti jeskyni s mnichem Wu-sia našli. I tento vypadal jako živý. Jeho tělo obalili do zlata, císař mu udělil titul „Vtělení Buddhy“ a postavili mu chrám – Palác dlouhověkosti.  Jeho mumii obalenou ve zlatě tam můžete spatřit i dnes.

Chrámy kolem tohoto Paláce dlouhověkosti se postupně rozrůstali a hory Ťiou-chua si získali podporu také dalších císařů dynastie Ming i Čching. Ke konci dynastie Čching stálo už v horách Ťiou-chua 150 chrámů. Stavby se vrstvily kolem a kolem, jako otevírající se květ lotosu. Jak se říká v jednom rčení: „V mracích a mlze hor Ťiou-chua stojí tisíc chrámů.“ Horám se také přezdívá „nebeské město buddhistického království“. Dodnes se zde zachovalo 78 chrámů, které se staly buddhistickou Mekkou poutníků i turistů z celého světa. Přichází sem vzdát hold bódhisattvovi Ti-cangovi. Jeho duch prostupuje krajinou s fantastickými hřebeny a skalisky exotických tvarů, krajinou protkanou průzračnými potoky a vodopády. Do věčného šumu borovic přikrytých mlhou se zdáli ozývá bušení na zvony a zpěv mnichů. Touha vyprostit se z koloběhu lidských žádostí a strastí je nesmrtelná.

Posvátné hory buddhismu: Hory Pchu-tchuo

Bermudský trojúhelník, Golanské výšiny, pyramidy v Gíze, hory na ostrově Pchu-tchuo. Říkáte si, co asi spojuje tato vzdálená místa?  Máte-li u sebe mapu, dobře se na ni podívejte. Všechna tato místa leží v blízkosti 33. severní rovnoběžky, která je známá také jako „prokletá rovnoběžka“, nebo „rovnoběžka smrti“. Tato rovnoběžka ležící v blízkosti obratníku Raka vede přes místa, která jsou opředená záhadami. My se dnes zastavíme u jednoho z těchto míst, u čtvrtých posvátných hor buddhismu v Číně – u hor Pchu-tchuo. Když se na ně blíže podíváme, zjistíme, že na tomto ostrově 33-tka nekončí jen u rovnoběžky. Obvod ostrova měří 33 kilometrů, nejvyšší socha bódhisattvy Kuan-jin na ostrově měří 33 metrů, tento bódhisattva bývá vyobrazován ve 33 různých podobách…

Ostrov Pchu-tchuo v souostroví Čou-šan na východním pobřeží Číny objevil už První čínský císař Čchin Š Chuang-ti před více než 200 lety před naším letopočtem. Tehdy ostrov nazýval „Pcheng-laj-šan“ – místo, kde sídlili nesmrtelní. Sám se tam vydal, aby hledal elixír nesmrtelnosti a nebyl jediný. Stejně činilo i mnoho taoistů, ostrov nazývali také jako Ostrov nesmrtelných.

S buddhismem se osud hor spojil až mnohem později. Podle legendy v roce 858 našeho letopočtu, bylo to za vlády tchangského císaře Da-čunga, navštívil japonský mnich Egaku, nebo čínským jménem Chuej-e, posvátné hory Wu-tchaj. Tento učenec a zároveň mnich často jezdil do Říše středu, aby se tam zdokonaloval v Buddhově učení. Před návratem do Japonska požádal o vzácnou sošku bódhisattvy Kuan-jin, kterou chtěl dopravit do své země. Ani netušil, jak tímto činem změní osud ostrova Pchu-tchuo. Na zpáteční cestě, když už se plavil po moři, se najednou strhla velice silná bouřka, takže neostávalo než zakotvit u nejbližšího ostrovu. Byl to právě dnešní ostrov Pchu-tchuo. Posádka se vylodila a rozhodla se vyčkat na dobré počasí. Druhý den svitlo slunce, moře bylo klidné, takže se Egaku chtěl vydat na moře. Jakmile ale spolu se soškou vstoupil na loď, zatáhlo se, začal řádit silný vítr a opět se zvedli bouřlivé vlny tak vysoké, že se musel vrátit na ostrov a opět vyčkat na lepší počasí. Další den se vše znovu zopakovalo. Egaku se nechtěl nechat odradit a přeci jen s lodí vypluli na moře. Bouřka ale sílila. Tehdy se Egaku začal modlit k sošce Kuan-jin, aby jim ukázala správnou cestu. V rozbouřeném moři se najednou otevřela cesta, vedla zpátky na ostrov. Opět tam museli přenocovat. Egaku měl té noci živý sen. Zjevila se mu postava, která pravila: „Jestli mě necháš tady na ostrově, bouřka ustane a ty se šťastně vrátíš do své země.“ Když se probudil, usoudil, že to byla určitě Kuan-jin, která z ostrova nechtěla pryč. Hned ráno ji pokorně odevzdal místním vesničanům, kteří sošce postavili malou svatyni. Pojmenovali ji „Svatyně Kuan-jin, která nechce pryč“, později známý jako Chrám Pchu-ťi, dnes největší chrám na ostrově. Poté se Egaku vrátil do Japonska, celou cestu jim do plachet už vanul příznivý vítr.

V našem seriálu jsme navštívili už tři ze čtyř posvátných buddhistických hor v Číně, každá z nich zasvěcená jednomu ze čtyř hlavních bódhisattvů. Čtvrté hory – Pchu-tchuo se staly domovem bódhisattvy soucitu - Avalókitéšvary, v Číně známého více jako bohyně milosti – bohyně Kuan-jin. V doslovném překladu „ten nebo ta, která vnímá zvuky světa“, takže vyslyší všechny bytosti, které ji/ho volají na pomoc. Jak je to vlastně s pohlavím tohoto bódhisattvy? Je Kuan-jin muž nebo žena? V indickém buddhismu je tento bódhisattva vyobrazovaný jako muž, v Indii je soucit atributem mužským, přičemž atributem ženským je moudrost. Ještě i v Tibetu, odkud se Avalókitéšvara do Číny dostal, měl mužské znaky. V jeskyních Muokao v Tunchuangu i v některých chrámech v jihozápadní provincii Jün-nan je pořád ještě vyobrazovaný jako muž. Pod vlivem taoismu a čínských představ, ve kterých je muž – otec přísný a žena – matka soucitná, se začal od dynastie Sung, zhruba od 10. století, tento bódhisattva vyobrazovat v ženské podobě a jako žena je vnímána Číňany dodnes. Považují ji mimo jiné za ochránkyni žen, především ty bezdětné se k ní často obrací s modlitbami.

Bódhisattva Kuan-jin je jedním z nejoblíbenějších a snad nejvíce vzývaných božstev v Číně.  V čínských chrámech mahájánového buddhismu bývá bódhisattva Kuan-jin vyobrazována často s tisíci rukami, jedenácti hlavami, tisíci očima a podobně. Celkem se popisuje 33 podob Kuan-jin, přizpůsobených různým povahám člověka. Zjevuje se vždy tam, kde někdo potřebuje její pomoc. Nemocným se zjevuje v podobě soucitného lékaře – mnicha, darebákům jako démon z pekel a podobně. Všechny její podoby si můžete prohlídnout v největší hale chrámu Pchu-ťi, v hale svatyně Jüan-tchung.

„Kuan-jin jižního moře“ zvykne stát na skále uprostřed vln narážejících na břeh, zachraňuje z moře trosečníky, což symbolizuje samsáru – neustálý koloběh strastiplných životů. A právě takto ji vyobrazuje snad nejmladší památka na ostrově Pchu-tchuo – 33 metrů vysoká bronzová socha vévodící hoře Pchu-tchuo. Tato socha plná symbolů je dobře viditelná ze všech koutů ostrova. V koruně na čele má typické vyobrazení Buddhy Amitábhy, protože Kuan-jin je jedním z průvodců tohoto Buddhy neomezeného světla. V levé ruce drží lodní kormidlo. Pravá ruka je zdvižená v gestu mudry.

S pracemi na vytvoření sochy se začalo v roce 1996, práce trvaly rok, a nakonec 30. října v roce 1997 měla být vysvěcená. Tehdy se stalo něco nevídané. Ten den bylo krásné slunečné počasí, přípravy na ceremoniál probíhaly podle plánu. Asi hodinu před zahájením se však najednou zatáhlo a rozpoutala se silná bouřka. Po chvíli se mezi černými mraky otevřelo okno, přes které sluneční paprsky dopadaly pouze na bronzovou sochu a ta se v září koupala, jako kdyby ožila. Podle některých přihlížejících mraky kolem okna kopírovaly přesně postavu sochy.

Toto ale nebyl jediný úkaz, který se ostrově udál…

Tajfuny jsou na pobřeží jihovýchodní Číny poměrně častým úkazem a provincie Če-ťiang, pod jehož správu ostrov Pchu-tchuo spadá, rozhodně patří do oblasti ohrožované častými cyklony. Některé roky jsou cyklony silnější, v jiné slabší. Na začátku července v roce 2015 se tajfun nazvaný Falkon blížil k souostroví Čou-šan, jehož součástí jsou i hory Pchu-tchuo. Podle meteorologů to byl od roku 1949 nejsilnější tajfun, který se přiblížil k pevnině u provincie Če-ťiang. Meteorologové varovali obyvatele před ničivým větrem, doporučovali evakuaci ostrova. V den, kdy se měl tajfun prohnat přes ostrov Pchu-tchuo se však stalo něco nečekaného. Tajfun se už dotýkal břehu ostrova, když nečekaně změnil směr až o 45 stupňů a otočil se směrem k Japonsku. Pro tuto chvíli byli vesničané v bezpečí. Na tomto místě postavili tajfunu Falkon pamětník. O dva roky později, v září 2017, se stalo něco podobné. Tajfun „Talim“ se už už dotýkal břehu ostrova, ale tentokrát změnil směr o téměř 90 stupňů a opět se ostrovu vyhnul. Od toho roku tajfuny už ostrov neohrožovaly, a i když se nějaký ten cyklon přiblíží, vesničané se tím nijako nestresují. Vždyť se jim tajfun opět vyhne.

Síla a rychlost tajfunu však většinou vylučuje náhlé změny směru, je to jev velice zřídkavý. Jak to, že se už několikrát za sebou na stejném místě zopakoval? Vesničané, kteří úkaz pozorovali, věří, že je ochránila bohyně Kuan-jin. Její 33-metrová socha svojí zvednutou pravicí pokaždé jakoby bránila blížícím se tajfunům vstoupit na břeh. No, jestli to tak je doopravdy… kdoví. Tajfuny bývají v jihovýchodní Asii ovlivněné vzdušnými proudy a subtropickou tlakovou výší. I když je ostrá změna jejich směru velice zřídkavá, tento úkaz se dá vědecky vysvětlit. Každopádně, ochranná ruka Kuan-jin zvednutá přesně proti směru přicházejících tajfunů je možná výsledkem mnohaletých pozorování místních. Svá přání a modlitby přemítli do postavy bódhisattvy a ten je před neštěstím chrání… Jak se říká i v Bibli, věř a tvá víra tě uzdraví…

Jeskynní rytiny a skalní malby v Ta-cu

Nyní se vydáme do oblasti Ta-cu, ležící v blízkosti Čchung-čchingu, čtvrtého samosprávného města v Číně ležící na jihozápadě země. Čím je toto místo výjimečné? V indické buddhistické tradici bylo tesání buddhistických soch do skal jednou z forem kultivace ducha. Když se buddhismus z Indie v prvním století n.l. dostal do Číny, přišla s ním i tato tradice. Jeskynní umění se na severu Číny rozvíjelo od čtvrtého století n. l. To jsou slavné jeskyně Muo-kao, Jün-kang a Lung-men. Později, kolem osmého století tam začínalo sochařské umění uvadat a přesunulo se na jihozápad říše. Buddhistické sochy v Ta-cu tesané do 10. stol. jsou pokračováním sochařského umění ze severu Číny. Po desátém století se začali sochy buddhů zmenšovat, jejich výraz se uvolnil a v detailech se začalo objevovat daleko více čínských prvků. Obličeje buddhů a bódhisattvů už mají čistě čínské rysy, jejich šat je více zdobený a propracovaný, vzniká tak ryze čínský styl.

Jeskynní rytiny a skalní malby v Ta-cu jsou seřazené do pěti seskupení u pěti útesů: Pej-šan, Nan-šan, Š‘-men-šan, Pao-ting-šan a Š‘-čuan-šan. Datují se do období 9. až 13. století a představují vrchol čínského jeskynního umění. Hodnota těchto rytin a maleb tkví kromě jejich estetické hodnoty i v tom, že vypovídají o syntéze a soužití třech hlavních náboženských směrů v Číně – buddhismu z Indie, čínského taoismu a konfucianismu. Vnáší také světlo do každodenního života v době, kdy vznikaly. Toto byly hlavní důvody, které vedly v prosinci roku 1999 k zapsání těchto jeskynních rytin do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Jak se stalo, že jeskynní rytiny tohoto formátu vznikly na místě tak vzdáleném od veškerého centra dění císařských dynastií? V roce 880, kdy v hlavním městě dynastie Tchang řádilo povstání, prchal císař Si-cung na jihozápad říše, do dnešní provincie S‘-čchuan. Od dávných časů představoval S‘-čchuan oblast bohatou na přírodní zdroje i zdroje potravy. Byla to taková zásobárna rýže a obilovin. Prchajícího císaře následovala do exilu i spousta malířů a umělců. V té době, se stal prefektem tamější prefektury Čchang-čou – dnešní oblasti Ta-cu – vojenský guvernér Wej Ťün-ťing. V An Lu-šanově povstání zabil v bojích nespočet lidí a tížil ho pocit viny. Z obavy, že se po smrti dostane do pekla, spojil se s umělci a v roce 892 zahájil ve skalách Pej-šan první práce na rytinách. I když už několik rytin v těchto skalách bylo vytvořených v dřívějším období a ty nejstarší se datují do roku 650, pod jeho vedením se práce výrazně posunuly vpřed, vznikaly zde spousty soch buddhů a bódhisattvů. Kromě toho, hned v první nice komplexu v Pej-šanu uvidíte i sochu samotného guvernéra Weje v životní velikosti a mnoho vojenských námětů. V pracích se pokračovalo i po pádu dynastie Tchang. Tvorba rytin do skal byla přerušena na počátku dynastie Sung a obnovena byla až roku 1078 za vlády císaře Jüan Fenga z období Severních Sung. Skály se poddávaly umělcům u Severního útesu až do roku 1146, kdy byla vytesaná sousoší i v Nan-šanu a Š‘-men-šanu.

Pejšanský útes se dělí na dvě části, severní a jižní. Skalní výjevy doplňuje 264 výklenků se sochami, jedna vyrytá malba a osm popsaných sloupů. Celkem napočítáme na Pej-šanu přes 10 000 rytin. Na více než polovině z nich jsou znázorněny výjevy z tantrického buddhismu a zbytek odkazuje na koncepty trimúrti a sukávatí. Více než třetina pejšanských rytin se datuje do poloviny 10. století a charakteristické pro ně jsou malé, pěkné figury s jemně propracovaným zdobením šatů, zaujímající různé postoje. Tato část rytin je jakousi galerii vyobrazení různých podob bódhisattvy Avalókitéšvary, který je ale zde vyobrazován už v jeho čínské podobě bohyně milosti Kuan-jin, někde jako zuřivé vražedkyně démonů, jinde jako zasněné jemné a milostivé bohyně. Její podoby jsou opravdu velmi různorodé.

Jeskyně s převážně buddhistickou tematikou najdeme také v druhém komplexu rytin v Ta-cu, v Pao-ting-šanu.  Nachází se zde dvě skupiny rytin. První, menší skupina Siao-fo-wan je na vrcholku hory a má úzké vazby na klášter Svaté dlouhověkosti, postavený ve stejné době. Později však vyhořel a byl přestaven za dynastií Ming a Čching. Druhá skupina rytin Ta-fo-wan se nachází západně od kláštera. Právě rytiny v této části jsou považovány za vrchol čínského umění tesaného do skal. Spousta z nich je životním dílem mnicha Čao Č‘-fenga, který sem přijel, když mu bylo devatenáct let, a působil zde v letech 1179 do 1245. Díky němu získala většina zdejších plastik velice sourodý ráz. Na díle pracovali nejlepší řemeslníci z celé země a vytvořili zde neopakovatelné reliéfy a sochy. Všechny výklenky obsahují výjevy z buddhistického písma prostřídané obrazy z každodenního života.

Čao Č‘-feng se snažil podat buddhistickou nauku způsobem pochopitelným i pro běžné lidi. Využíval k tomu velice jednoduchých symbolů. Jedna z velice zajímavých sérií plastik například vyobrazuje rolníka, který se snaží zkrotit vzpurného býka – symbolu touhami zaslepené a nepoddajné mysli. Nejdříve býk táhne rolníka na opačnou stranu, než kam rolník směřuje. Na druhé plastice již býk sklání hlavu k zemi a rolník zasněně poslouchá melodie vyluzované na flétně postavou stojící vedle něj. V této fáze se mysl začíná poddávat a rolník již obrací pozornost k duchovním sférám. Rolník ve své snaze vytrvává a tak se mu povede nakonec neposlušného býka zkrotit úplně, takže už může bezstarostně ležet pod stromem a nepohne ním ani opice, která si hraje s jeho oděvem.

Další velice působivá plastika je Tisíciruká bohyně Kuan-jin. Prostor v jeskyni byl naplno využitý, je zaplněný rukami rostoucími z těla bohyně. Z dlaně každé ruky shlíží na vás oko, některé drží symboly buddhistické nauky a nenajdete mezi nimi dvě stejné ruce. Kolik jich vlastně socha má? Až do 17. století to nikdo nedokázal spočítat, i když se o to mnozí pokoušeli. Až v 17. století mnich, který pozlacoval jednu ruku za rukou, každou očísloval. Napočítal celkem 1007 rukou.

Skvostem této části je také ležící Buddha Šákjamuní. Jeho hlava měří v délce 6,5 metrů, každé oko má 1 metr, jeho ucho pojme dva až tři dospělé lidi. Představuje největší ležící sochu Šákjamuního v Číně. Podle legendy, když Šákjamuni odcházel ze světa, chtěli ho jeho žáci následovat na onen svět. Tehdy Buddha sepjal ruce a před jeho žáky se objevila žlutá řeka, po které se mohli dostat na druhý břeh.

Jiné reliéfy představují morální poučení, provedou vás výchovou dítěte podle konfuciánských principů. Kladou důraz na synovskou oddanost. Ti, kteří dostatečnou oddanost neprojevují, na ty čeká peklo – což je už zase buddhistický koncept. Výjevy z pekla jsou vyobrazené pod úrovní zmíněných reliéfů a jsou umělecky hodně nadsazené. Někteří démoni opravdu nahánějí hrůzu.

Dokud v Pej-šan, doslova Severní hora, převládají hlavně buddhistické rytiny, v nedalekém Nan-šan, v překladu Jižní hora,  zase naopak, převládají taoistické motivy. Rytiny v Nan-šanu, táhnoucí se v délce přes 86 metrů, obsahují nejvíce zachovalá taoistická sousoší v Číně.  Do 12. století, kdy tyto rytiny byly vytvořeny, se v taoismu vyvinul koncept uctívání Nejvyššího mistra a Tří úředníků ve víru v Čistou trojjedinost a ve Čtyři císaře.

Rytiny v posledních dvou částech jeskyní v Ta-cu, v oblasti Š‘-men-šan a v Š‘-čuan-šan demonstrují začlenění buddhistické a taoistické tématiky, přičemž taoistické motivy jsou pro zdejší rytiny nejcharakterističtější a jsou na nich také nejjasněji patrné.

Proces syntézy těchto tří zcela odlišných myšlenkových systémů nebyl úplně hladký. Přeci jenom každý z nich prosazoval velice odlišné názory. Konfucius kladl důraz na oddanost a řád v mezilidských vztazích ve společnosti. Představitel taoistické filozofie, Starý mistr, nebo-li Lao-c‘, obhajoval koncept návratu k přirozenosti a konání nekonáním. Podle buddhistické doktríny má zase člověk trpět v tomto životě hořkost, má si „vyčistit svoji karmu“, aby se mohl v příštím životě těšit štěstí.  V průběhu čínských dějin hledali císaři doktríny, které by jim pomáhaly řídit lid. Někteří se přikláněli k buddhismu, jiní se naopak obraceli ke konfuciánství nebo taoismu. Střet těchto tří směrů vedl vždy k velkému převratu nebo konfliktu a k potlačení některého z nich. Postupně však diskuse v těchto náboženských a filozofických směrech vedly k vzájemnému přizpůsobení se a syntéze, takže mohly všechny tři filozofické a náboženské systémy existovat bok po boku. Místo toho, aby proti sobě bojovaly, vzájemně se ovlivňovaly.

V umělecké oblasti byl tento přerod indického buddhismu s čínskými původními myšlenkovými systémy dovršený právě v jeskyních u Ta-cu. Ta-cu byly zároveň posledními jeskynními rytinami, které v Číně vznikaly. Práce byly přerušené ve 13. století četnými válkami.  Znovu a v mnohem menším měřítku započaly až v 15. století za dynastie Ming a pokračovaly až do pozdní dynastie Čching, do konce 19. století. Zanechaly nám svědectví o prolínání se různých světů, které i přes vzájemnou odlišnost našli cestu k harmonickému soužití. 

Čchü-fu:chrám, hrob a rodné sídlo Konfucia

Snad v každém čínském městě najdete chrám jednoho z nejuznávanějších starověkých čínských myslitelů – Konfucia. Není divu. Jeho ideologie se stala hlavním pilířem čínské společnosti již v dobách dynastie Chan a spousta císařů ctila Konfucia jako velkého učitele. V pátečním pořadu BAREVNÝ SVĚT jsme se již o něm zmiňovali a budeme se mu věnovat ještě nějakou dobu. Pojďme se ale podívat na místo, kde se Konfucius narodil a kam se pak po strastiplném putování po státech tehdejší válkami roztříštěné země vrátil, aby prožil poslední roky svého života. Dnes se tedy vydáme do východočínské provincie Šan-tung, do města Čchüfu, do největšího Konfuciova chrámu v Číně. Pro zajímavost, tato památka byla v prosinci v roku 1994 zapsaná do seznamu kulturního dědictví UNESCO.     

Povídáme si o jedné z 55 památek v Číně, které jsou zapsané do seznamu kulturního dědictví UNESCO, o chrámu, sídle a hrobě Konfucia, velkého filozofa, politika a učitele z 6. až 5. století před n. l.

Konfucius se narodil do poměrně chudé aristokratické rodiny. Když mu byly tři roky, jeho otec umřel a malého Konfucia vychovávala matka ve velmi skromných podmínkách v malém domku ve státě Lu. Dva roky po jeho smrti, v roce 478 před n. l. zde dal vévoda státu Lu postavit na jeho počest malý chrám o třech místnostech a uvnitř dal vystavit předměty, které Konfucius denně používal na vykonávání rituálů. Tento původní chrám byl později zbourán, ale na jeho místě vznikl další, který se během dvou tisíc let, jak se konfucianismus stával dominantní ideologií Číny, rozrostl na rozlehlý komplex, který může svým rozsahem i architekturou klidně konkurovat císařskému paláci v pekingském Zakázaném městě.

Konfuciův chrám v jeho rodišti dostal přezdívku Nejdůležitější chrám v Číně a rozhodně představuje největší a nejvýznamnější místo Konfuciova kultu v zemi. Podoba chrámu, jak jej známe dnes, byla vytvořena na počátku 18. stol., kdy byla na příkaz císaře Jung-čenga provedena rozsáhlá rekonstrukce objektů.

Chrám zabírá od severu na jih délku přes jeden kilometr, a napočítáme v něm téměř 500 místností. Bývá považován za typický příklad starých klasických chrámů. Jeho struktura je totožná s císařskými paláci s tím rozdílem, že v síni, kde v císařském paláci stojí dračí trůn, je v chrámu postavený oltář se sochami Konfucia a jeho žáků. Impozantní symetrická kompozice celého komplexu se podřizuje přísnému řádu. Hlavní budovy v chrámu jsou soustředěny na severojižní ose, kolem jsou po východní a západní straně přidružené vedlejší budovy.

Už jsme se zmínili o tom, že Konfuciův chrám v jeho rodišti představuje největší chrámový komplex v Číně, který byl zasvěcený tomuto mysliteli. Jak velmi si ho císařové ctili, ukazují i čísla a barvy použité v architektuře celého komplexu. Pojďme se ně podívat. Konfuciův chrám sestává z devíti hlavních chrámových budov, devíti vstupních dvorů, jeho hlavní síň je široká devět kchaj-ťienů, což je přibližně 20 metrů. Co devítka znamená? Číslo devět je nejvyšším jednociferným číslem. Ve staré společnosti reprezentovalo nejvyšší mužský princip, a jeho užití příslušelo výhradně císaři, zejména v architektuře. Pokud někdo mimo panovníka používal číslo devět, byl to důvod pro uložení trestu smrti. Konfuciův chrám je však výjimkou.

Stejně je tomu i s počtem bran. Pět bran před hlavní síní chrámu byla podle feudální etikety výsada pro stavby využívané císařskou rodinou. A mimořádně toto bylo povoleno pouze Konfuciovu chrámu. Síň velkého úspěchu, srdce celého komplexu o výšce 30 metrů, se do dálky skví střechou pokrytou zlatě se lesknoucími žlutými taškami. Z každého rohu střechy shlíží devět mýtických zvířat. I tyto dekorace byly výsadou přináležející pouze císařským palácům. Tak, jako symbolika čísel měla v Číně svůj význam, i barvy sloužily k vyjádření příslušnosti obyvatelů k některé společenské vrstvě. V dobách posledních dvou dynastií zdobila palácové střechy vždy žlutá barva, která byla považovaná za posvátnou a příznivou císařskou barvu. Červeně natřené příčky a zdi staveb zase symbolizovaly štěstí a prosperitu, zatímco zelené dekory znamenaly v tradičním pojetí růst.    

Působivá budova Síně velkého úspěchu dýchá slavnostní atmosférou.  Je srovnatelná se Síní nejvyšší harmonie v Zakázaném městě a patří mezi tři hlavní starobylé síně Číny. Sloupy v síni působí majestátně, řezba v kameni je velmi elegantní. Motivy na sloupech se neopakují, každý je originál. Svojí elegancí dokonce předčily dračí sloupy v císařském paláci v Pekingu, proto když se císařové vydávali do Konfuciova chrámu v Čchü-fu, aby mu vzdali hold, se tyto sloupy zakrývaly hedvábnými plachtami, aby nebyly vidět a nevzbuzovaly tak závist vladařů.

Chrám je také domovem pro jednu z největších sbírek stél v Číně. Přes 2 000 starých stél vznikalo v dobách různých dynastií.  Přes padesát z nich pochází z rukou samotných císařů, což opět ilustruje postavení konfucianismu ve feudální společnosti.

Povídáme si o Konfuciově chrámu a jeho rodovém sídle a hřbitovu. Kromě chrámu tohoto myslitele rozhodně stojí za návštěvu i jeho sídlo a hřbitov. 

V Konfuciově sídle stojícím na východní straně Konfuciova chrámu žili potomkové jeho první manželky a také pozdější generace v přímé linii rodu Kchung (rodové jméno Konfucia). První sídlo bylo vybudované v 11. století, ale o tři století později bylo na příkaz prvního mingského císaře přemístěné a v dalších stoletích postupně rozšiřované. Sídlo Konfuciova rodu tak, jak se dochovalo do dnešních dob, představuje typickou ukázku aristokratických staveb. Jeho přední část sloužila k veřejným záležitostem, tj. úřednickým povinnostem, vzdělávání, vykonávání rituálů a přijímání návštěv. Zadní část sídla, neboli vnitřní komnaty, zase byly vyhrazené pro každodenní soukromý život. Ženské komnaty byly přísně odděleny od mužských a také mezi nimi byl zachován přísný hierarchický řád, což bylo v souladu s konfuciánskou etikou. Do soukromých prostor rodu, zejména do ženských komnat, nesměl žádný cizí návštěvník vstoupit, jinak mu hrozil trest smrti. Dokonce i když v roce 1886 vypukl požár, ani tehdy se muži neodvážili do ženské části vstoupit, takže ženské komnaty byly v tomto požáru poškozené mnohem víc než ostatní části sídla.   

Městečko Čchü-fu, ve kterém se Konfuciův chrám, sídlo i hřbitov nachází, je na čínské poměry vlastně velice malé, má jen 60 000 obyvatel. Kromě toho sem jezdí spíše čínští turisté než Evropané. Takže když se v centru městečka octne blonďatý modrooký cizinec, určitě neunikne zvýšené pozornosti. Pokud je někomu taková zvýšená pozornost nepříjemná, může se v pohodě schovat v Konfuciově háji, kde se mezi hustě vysázenými starými cypřiši i dalšími, dost vzácnými, druhy stromů lehce před zvědavými pohledy ztratí.

V zeleni zde odpočívá Konfucius, někteří jeho žáci a desetitisíce potomků jeho rodu. V současnosti nejstarší a nejrozlehlejší rodové pohřebiště o rozloze přes dva kilometry čtvereční bylo pro účely pohřbů využíváno po dobu přes 2 000 let. Za tu dobu bylo osazeno na 5 000 náhrobních kamenů a pamětních desek s vyrytými nápisy.

Celý hřbitov je tradičně orientovaný na jiho-severní ose. Největším hrobem je pochopitelně hrob Konfuciův tvořený velkou mohylou, cesta k ní je lemovaná mnohými pamětními deskami od různých císařů. Po jeho smrti byli potomkové jmenováni do vysokého šlechtického stavu, stavu vévodského, hrobky nejváženějších členů rodu proto nesou symboly příslušící k jejich postavení. K hrobu takového vévody se muselo projít „bránou ducha“, za kterou byla cesta k samotnému hrobu lemovaná kamennými sochami bájných zvířat s ochranným významem, dále pamětními deskami s vyrytými nápisy a postavami dvou ochránců – na západní straně vojáka, na východní straně úředníka. Na konci „stezky“ už stál samotný hrob, mohyla, pod kterou byl zesnulý vévoda pochovaný. Před takovou mohylou stávala často ještě jedna ústřední stéla. Takto vypadají převážně hroby z období posledních dvou dynastií – Ming a Čching. K významu konkrétních bájných bytostí se ale ještě v dalších dílech našeho seriálu o památkách UNESCO určitě zastavíme.

Hory Tchaj

Mnozí z vás rádi vyráží na hory. Někdo směřuje do Krkonoš, někdo do Alp, a někdo zase do Tater. Většinou si v horách vychutnáváme civilizací téměř nedotčenou přírodu, utíkáme před zalidněnými městy a užíváme si klid. To se v některých čínských horách, zvlášť v dnešní moderní době, ale očekávat moc nedá. Zvlášť v těch, o kterých si budeme povídat dnes – o horách Tchaj – symbolu starobylé čínské civilizace a o místě, kde sídlí bohové a nesmrtelní. Co je na těchto horách tak nevšední? Proč a jak se proslavili? Chcete-li se dozvědět víc?  

Podle čínské mytologie, když praotec Pchang-ku umřel, ležel na zemi hlavou směrem na východ a nohama směrem na západ. Z vyčnívajících částí na jeho hlavě, břiše i nohách se vytvořilo pět posvátných hor, které podle starověkých Číňanů podepírali nebesa. Tam, kde byla původně hlava obra Pchang-kua, vznikla hora Tchaj. Ze všech pěti posvátných hor leží nejdále na východě, tedy tam, kde každé ráno vychází slunce. Hora se tak stala symbolem zrození a začátku.

Již od pradávných časů se věřilo, ať už v Evropě nebo v Asii, že v horách sídlí bohové. Staré národy komunikovaly s bohy na posvátných místech prostřednictvím různých rituálů, u kterých se obětovaly obětiny, pálil se oheň, kadidla nebo vonné tyčinky. Ne jinak tomu bylo i v případě Číňanů a hory Tchaj. Už v neolitu, v dobách 4100 až 2600 let před n. l., sídlila v její blízkosti na jihu od ní kultura Ta-wen-kchou, severně zase kultura Lung-šan. Obě kultury byly pro vývoj čínské civilizace velmi významné. O uctívání hory jako posvátného místa však máme záznamy jen z pozdějšího období, z doby Šangů, 1600 až 1000 let před n.l. V těch dobách byly představy starých národů pochopitelně soustředěné na relativně malém území, které pro ně znamenalo celý svět, takzvané Podnebesí. Na tomto území byla hora Tchaj měřící přes 1500 metrů nad mořem nejvyšší horou. Pro tehdejší lidi byla tak vysoká, že její vrchol jistě dosáhl až do Nebes. Tím pádem to bylo i místo, kde mohli šamani a později vládci nebo jejich pověřenci s Nebesy a s bohy sídlících na Nebesích komunikovat. Až do poslední dynastie, která byla svržena až na začátku 20. století, představovala hora Tchaj jedno z hlavních míst pro obětní rituály Nebesům a Zemi.

Povídáme si o posvátné hoře Tchaj, jedné z 55 čínských památek zapsaných do seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Jak jsem se již zmínil, hory Tchaj leží nejvýchodněji ze všech pěti posvátných hor Číny. Leží v dnešní provincii Šan-tung, na území, kde stál kdysi stát Čchi i stát Lu, rodný kraj Konfucia. V období, kdy tento myslitel žil (jen pro opakování v 6. až 5. století před n.l.), byly už hory Tchaj velmi významným rituálním místem, kde místní vládcové obětovali Nebesům a Zemi obětiny v přesně předepsaných složitých ceremoniálech. V období Válčících států už přetrvávala dynastie Čou pouze jménem, země byla rozvrácená nesčetnými válkami vévodů, kteří se snažili o hegemonství. Tehdy se stalo, že vévodové vazalských států dynastie, stát Lu a Čchi, se vydali na horu Tchaj nezávisle na sobě, aby provedli obětní rituály. Podle čouské víry však bohové na vrcholku této posvátné hory přijímali obětiny pouze od vládce. Avšak nedostali pověření od Nebes, takzvaný „mandát Nebes“, a tak byly stejně oba státy poražené a sjednocené pod vládou Čchin.

V roce 219 před n.l. navštívil horu Tchaj i první čínský císař, Čchin Š‘ Chuang-ti, aby vzdal hold Nebesům a Zemi a aby podal bohům zprávu o úspěšném sjednocení Podnebesí. V následující dynastii Chan už byly rituály Nebi a Zemi považované za nejvýše postavené obětní rituály. Věřilo se, že jen ten vládce, který dostal od bohů žijících na vrcholku hory Tchaj znamení, směl v horách provést příslušné rituály, a až poté byl stvrzený jeho mandát, kterým ho Nebesa obdarovali. Rituál feng věnovaný bohům Nebes se prováděl na kruhovém oltáři na vrcholu hory, kruh symbolizoval Nebesa. Na úpatí hory se zase na oltáři z dusané hlíny ve tvaru čtverce – symbolu země – prováděl rituál k uctění bohů země. Prostřednictvím těchto rituálů se děkovalo Nebesům a Zemi za laskavé udělení mandátu a zároveň vládcové prosili o mír a prosperitu pro říši a její obyvatele. Posvátnost místa v myslích lidu je zase utvrzovala v tom, že vládce, který byl bohem hory pověřený vládou, je ten správný a pravý vládce, kterého mají poslouchat a kterým se mají nechat vést.

Povídáme si o posvátné hoře Tchaj, kterou ctili snad všichni císařové staré Číny. Vydávali se sem po korunovaci, aby provedli příslušné rituály bohům Nebes a Země a tím zpečetili mandát Nebes.    

Jednou se císaři Chan Wu-ti (140 – 87 před n. l.) zdál sen, ve kterém se vypravil k hoře Tchaj. Bylo to pro něj ono potřebné znamení, aby se tam vydal a vzdal bohům Nebes a Země hold. Na úpatí hory dal pak stavět v chrám zasvěcený obětním rituálům. Tento chrám, nazvaný Taj-miao, císařové dalších dynastií postupně rozšiřovali, až vznikl obrovský komplex zabírající 96 000 m2. Že patří ke stavbám využívaným výhradně císaři je vidět už na majestátnosti síní. Stejně jako v Konfuciově chrámu v Čchü-fu, tak i zde byly zdi nabarvené do červena a byly použité typické žlutě glazované střešní tašky s dekoracemi přináležejícími pouze císařům. Rozměry hlavního sálu, Sálu nebeského daru, který vévodí celému komplexu, se vyrovnají pouze Síň nejvyšší harmonie v Zakázaném městě a Síň nejvyšší dokonalosti v Konfuciově chrámu v Čchü-fu. Tyto tři síně jsou považované za tři největší a nejvýznamnější chrámové a palácové síně staré Číny.

Sál nebeského daru byl za dynastií Tchang a Sung renovován, jeho stavba byla dokončena v roce 1009, za vlády císaře Čen-cunga. Patřil mezi docela sebevědomé císaře… Dal totiž v Sálu nebeského daru namalovat obrovskou nástěnnou malbu, která zabírá tři stěny. Zobrazuje boha hory Tchaj na inspekční cestě a lovecké výpravě. A tento bůh se až nápadně podobá onomu císaři… Nicméně, dílo je to opravdu velice působivé, i přes působení zubu času na malbách můžeme pořád pozorovat tisíce pečlivě vyobrazených postav s detailně vykreslenými výrazy v obličejích.

Ústřední sochou stojící uprostřed sálu je samozřejmě samotný bůh hory Tchaj, který drží v rukou podlouhlou destičku – znamení autority, a hlídá všech pět posvátných hor, jejíž symboly leží před ním na oltáři.  

Každý císař, který sem zavítal, zde nechal kamenné tabule s vyrytými nápisy. Za celá staletí se tady nashromáždilo přes tisíc osm set těchto pamětních tabulí. Nádvoří s chrámovými zahradami dnes slouží jako muzeum těchto kamenných stél. Nejstarší stéla stojí uvnitř sálu Tung-jü-cuo, nechal ji zde postavit první čínský císař při své návštěvě v roce 219 před n.l. Stély jsou zajímavé nespočetnými kaligrafickými styly od různých mistrů kaligrafie z různých dynastií v rozpětí času dvou tisíce let.

V Chrámu Taj-miao na úpatí hory Tchaj se prováděly rituály na uctění Země. K uctění Nebes však bylo nutné vystoupat do výšin. Už první čínský císař Čchin Š‘ Chuang-ti dal stavět na vrchol hory cesty, aby byla pouť na vrchol jednodušší. Stejně je to ale pěkná dřina. Začíná se u vstupní brány zvané „První brána Nebes“. Stoupáte do svahu 8 kilometrů po šesti tisících schodech v asi 45 stupňovém svahu. Samozřejmě pro ty méně zdatné je tady dnes už i lanovka, nebo se můžete vyvézt autobusem. I přes namáhavý výstup se sem každoročně vydává spousta lidí, v dobách svátků se po schodech vlní zástup tisíců turistů  i poutníků. V horách najdete totiž chrámy všech hlavních čínských náboženství a jejich směrů – taoistické i buddhistické, a pochopitelně je tady i Konfuciův chrám. Všechna náboženství tady spojuje jedno – úcta k posvátné hoře Tchaj.  

I na skalních útesech kolem schodů cítíte neustále přítomnost starých časů. Představte si mohutná skaliska se zakřivenými borovicemi vyrůstajícími ze štěrbin, pramínky potůčků zurčící podél nich, a jako obří pečeť se na jednom z útesů skví báseň slavného císaře Čchien-lunga vyrytá do skály v úhledném kaligrafickém stylu se znaky nabarvenými červenou barvou. Není jediná. Kaligrafické nápisy z různých období, od různých kaligrafů a s různým obsahem zdobí mnohá skaliska a máte pocit, že snad už není volné plochy, která by nebyla popsaná. Máte pocit, jako kdybyste stoupali po schodech obrovské přírodní galerie. Císařové, učenci a každý, kdo něco znamenal, se snažil zanechat zde alespoň nějakou stopu, svatyni, nápis ve skále, nebo alespoň kamennou stélu, a tím se snažil spojit své jméno s tímto posvátným místem. Není divu. Hora Tchaj představovala symbol vlády císařů nad sjednocenou říší – Podnebesím!

Chrám nebes a císařský obětní oltář

Historie k nám promlouvá mnoha jazyky. Jedním z nich je architektura, která o svých tvůrcích, uživatelích a obyvatelích vypráví mnohé příběhy. V dnešním díle se vydáme do Severního hlavního města – do Pekingu, na místo, které nám vypráví příběhy o představách starých Číňanů o spojení Nebes, Země a člověka. Vydáme se do Chrámu nebes, největšího chrámového komplexu na světě, který byl zasvěcený komunikaci člověka s Nebesy.

Než si začneme povídat o Chrámu nebes v Pekingu, zastavíme se na chvíli u představ starých Číňanů, jak nahlíželi na svět a vesmír vůbec. Už od pradávných časů vnímali vesmír jako jednotu, ze které se vydělilo Nebe a Země, z interakce těchto dvou sil se zrodil člověk. Tato „Velká trojice“, nebe – země – člověk, je pak v čínské filozofií, mytologií a kultuře neustále přítomná. Čínští císaři každoročně vykonávali rituály, jimiž se modlili k Nebi, Zemi, slunci, měsíci, horám, řekám a božstvům za dobré počasí, dobrou úrodu a za mír v Podnebesí. Nejdůležitější přitom byl obřad obětování Nebesům. Poddaní na své císaře vzhlíželi jako na syny Nebes a nebeský status panovníky opravňoval ke správě říše i vládě nad vším lidem v ní. Obětování Nebesům se stalo výlučným právem císařů, které bylo obyčejným lidem upřeno.

Hory Tchaj, o kterých jsme si povídali minule, představovaly hlavní místo pro rituály věnované Nebesům a Zemi. Jenže hory Tchaj přeci jen neležely v blízkosti hlavních měst dynastií, proto přibližně od dynastie Sung začali císařové stavět chrámy zasvěcené Nebesům a Zemi v blízkosti svých sídelních měst. Takto to bylo i v případě dynastie Ming, která sídlila v Zakázaném městě v dnešním Pekingu.

Na začátku patnáctého století se stal císařem Ču Ti. Jeho cesta na dračí trůn však nebyla nejčistší… Prolil krev svého synovce, císaře Ťien-wena, a tedy jeho pozice byla velice nejistá. Aby upevnil svoje postavení, rozhodl se, že vybuduje v hlavním městě ten největší chrám Nebes a zavede nejhonosnější rituály zasvěcené právě Nebesům. Podle zákonitostí feng-šuej, tradiční geomancie, bylo jako nejvhodnější místo zvolené na jihovýchodě od Zakázaného města. Tato světová strana symbolizovala, jak jinak, Nebesa. V roce 1420 již stál na místě dnešního Chrámu Nebes jeho předchůdce.

Asi o sto let později se stal císařem Ťia-čching. Nelíbilo se mu, že má Chrám nebes podobu lidského obydlí, byl přesvědčený o tom, že místo zasvěcené Nebesům musí už na první pohled vzbuzovat dojem nebeské majestátnosti. Nechal postupně vystavět Kruhový oltář, Císařský příbytek Nebes a Chrám modliteb za dobrou úrodu. Původní chrám dal strhnout.

Jednoho dne taoistický mistr feng-šuej požádal císaře Ťia-čchinga o audienci. Sdělil mu, že prostor na jihovýchodě od oltáře Nebes je prázdný a z pohledu feng-šuej to není šťastné, je nutné tam postavit něco, co stabilizuje energie v komplexu chrámu, a tedy i v říši. Jelikož byl císař přesvědčeným taoistou, jako nakonec většina mingských císařů, nedovolil si neuposlechnout a dal na označeném místě postavit sedm obrovských kamenů, miniatury posvátných hor Tchaj.

Později, za mandžuské dynastie Čching, přibyla k těmto sedmi skalám i osmá. To císař Čchien-lung dal vytesat osmou, severní horu, jako symbol Mandžuska.

Všechno v Chrámu Nebes je nabité symbolikou. Stačí se pořádně rozhlédnout, a otevře se vám před očima obraz čínských představ o vesmíru. Půdorys a jednotlivé budovy symbolizují vztah Země a Nebes, i vztah světa lidí a bohů. Zeď, která chrám obklopuje z jihu, má tvar čtverce, což symbolizuje Zemi. Zeď na severu je půlkruhová, což symbolizuje Nebesa. V tradiční čínské představě bylo totiž Nebe je kulaté a Země čtverhranná.

Chrámový komplex se dělí na dvě části: vnější a vnitřní. Hlavní budovy se nacházejí ve vnitřní části a jsou vystavěné na severo-jižní ose v tomto pořadí: nejvíce na jihu stojí Kruhový oltář, pak Císařský příbytek Nebes a dále Chrám modliteb za dobrou úrodu.

Kruhový oltář je tvořen třípatrovou kamennou terasou, každé patro je obehnáno kamenným zábradlím a dlažba nejvyššího patra je vydlážděná kameny seskupenými vždy v násobku devítky. Tento oltář byl tím nejdůležitějším místem, kde císař vykonával obřady oběti Nebesům. Přísně předepsané obětní rituály se konaly každoročně v období zimního slunovratu před rozbřeskem a bylo nutné, aby je prováděl císař osobně. V době provádění obřadu visely před chrámem velké lampiony a uvnitř chrámu hořela přes metr dlouhá svíce. V jihovýchodním rohu Kulatého oltáře stála řada vykuřovadel používaných pro pálení obětin: zvířat, hedvábí a jiných cenných obětních předmětů. Během obětního rituálu se vzduchem nesla vůně vonných tyčinek, zněla hudba doprovázená bubny a všude panovala neobyčejně slavnostní atmosféra.

Severně od Kruhového oltáře stojí Císařský příbytek Nebes, malý jednopatrový chrám kruhového půdorysu. Obvykle se v něm přechovávaly pamětní destičky božstev. Budova je ze všech stran obklopena zdí postavenou do kruhu, proslulou jako Zeď ozvěn. Tato zeď má zajímavé akustické vlastnosti: slova zašeptaná na jednom konci uslyšíte velmi zřetelně a srozumitelně na konci opačném. Tedy, pokud zvuk nezanikne v halasu stovek turistů.

Není to jediné místo, které se vyznačuje zvláštními akustickými jevy. Když císař stál uprostřed Kulatého oltáře a promluvil, jeho hlas se šířil všemi směry. Bylo to, jako by promlouval k celému Podnebesí. Se zvukem si stavitelé vyhráli i před vchodem do Císařského příbytku Nebes. Stojí před ním na třech stupíncích „Kameny tří ozvěn“. Když stojíte na prvním kameni a promluvíte směrem do Císařského příbytku Nebes, vrátí se k vám ozvěna vašeho hlasu jednou. Když se postavíte na druhý kámen, vrátí se k vám ozvěna dvakrát a z třetího kamene třikrát.  Tyto kameny symbolizují „Velkou trojici“ – nebesa, zemi a člověka. Samozřejmě se to stane za předpokladu, že prostor mezi vámi není ničím blokovaný a že jsou otevřená pouze hlavní vrata chrámu.

Podle starověkých Číňanů, zvuk je jedním z prostředků, kterým je možné komunikovat s Nebesy. Různé tóny působí na mysl člověka, i na jednotlivé orgány lidského těla, různým způsobem. Proto byl i pro každé roční období předepsaný jiný tón. A také proto Konfucius věřil, že správně zvolená hudba zušlechťuje člověka a je v životě lidí velice důležitá. 

Za dobrou úrodu se obřady obětí nevykonávaly nikde jinde než v Chrámu modliteb za dobrou úrodu, jak napovídá i jeho název. Konstrukci tohoto velkého chrámu tvoří budova krytá třemi patry střech s okapy, postavená na trojstupňové terase. Je to čistě dřevěná stavba postavená bez použití jediného hřebíku. Čtveřice podpěrných sloupů uvnitř chrámu symbolizuje čtvero ročních období. Dvanáct sloupů podpírajících první stříšku zase symbolizuje dvanáct dvouhodinových úseků v souladu s tradičním čínským dělením dne. Dvanáct sloupů ve střední části zastupuje dvanáct měsíců. Součet dvaceti čtyř sloupů zase odpovídá dvaceti čtyřem solárním obdobím čínského lunárního kalendáře.

V Chrámu nebes se vedle hlavních staveb nacházejí i další budovy: u Západní brány stojí Úřad božské hudby, kde žili hudebníci, a místo, kde se chovala zvířata, určená pro obětní účely.

Staří čínští řemeslníci při stavbě Chrámu nebes předvedli své dovednosti v plné parádě. Velký průlom znamenalo například využití barevných prvků. V císařských palácích hraje nejdůležitější roli žlutá barva střešních tašek, protože žlutá symbolizuje střed a císařskou moc. Dominantním tónem v Chrámu nebes je však modrá: barva symbolizující Nebesa. Modré glazované tašky pokrývají stříšku nad Zdí ozvěn, střechy Císařského příbytku Nebes, Chrámu modliteb za dobrou úrodu i střechy bočních paláců a dvorů.

Chrám nebes a celý komplex zahrad a chrámů kolem něj, jak ho známe dnes, zaujímá plochu o rozloze přes 2 700 000 metrů čtverečních. Je 4x větší než celé Zakázané město. Pokud si chcete v přelidněném Pekingu alespoň na chvíli odpočinout od davů, stačí si zajet do rozsáhlých zahrad Chrámu nebes. I přes stovky turistů, se tam dají najít zákoutí, kde si můžete v klidu sednout a zapomenout na ruch okolního velkoměsta. I dnes má toto místo skutečně silnou atmosféru.

Letní palác v Pekingu

Minule jsme si povídali o Chrámu Nebes v Pekingu a ještě dříve jsme si povídali i o Zakázaném městě. Kromě těchto dvou je v hlavním městě Číny ještě jedna památka zapsaná v seznamu světového dědictví: Letní palác I-che-jüan.

Pokud se dostanete do Pekingu, tyto tři památky rozhodně nevynechejte. Každá z nich sehrála v dějinách posledních staletí velice důležitou roli. Zakázané město bylo sídlem císařů dynastie Jüan, Ming a Čching. Chrám nebes jim sloužil od dynastie Ming k vykonávání nejdůležitějších rituálů, prostřednictvím kterých komunikovali s Nebesy. Letní palác, původně postavený jako místo odpočinku a letní sídlo matky císaře Čchien-lunga, sloužil v nejpozdějším období poslední dynastie, dynastie Čching, jako centrum vlády a sídlo císařovny Cch‘-si. Právě s ní je toto místo nejvíce spojeno.

Letní palác v Pekingu představuje snad největší park v Číně vytvořený podle principů čínských zahrad. Se stavbou se začalo za vlády císaře Čchien-lunga z dynastie Čching v polovině 18. století. Císař jej dal stavět pro svou císařskou matku k jejím 60tým narozeninám jako projev své synovské oddanosti. Podle čínských představ tvoří 60 let jeden cyklus a v životě člověka je to velice významné jubileum, kdy se ve dvanáctiletých cyklech vystřídá každé znamení zvěrokruhu ve sledu pěti prvků.     

Letní palác měl být opravdu velkolepým projektem. Čchien-lung začal s jeho výstavbou dva roky před matčinými narozeninami, ale nakonec ho stavěli celých 15 let, než byl úplně dokončen. Původní vodní nádrž byla rozšířená a bylo vytvořené jezero Kchun-ming. Zabíralo dvě třetiny celé plochy paláce. Na něm dal císař podle vzoru básníky opěvovaného Západního jezera v někdejším hlavním městě Chang-čou vybudovat šest mostů v různých stylech. V samotném parku zase dal vybudovat zahrady, které měly připomínat slavné zahrady v Su-čou, Benátkách Orientu. Horu Weng vévodící celému komplexu dal přejmenovat na Kopec dlouhověkosti a na něm dal postavit Síň dobrosrdečnosti a dlouhověkosti. Dal na mnohých místech vysadit magnólie, protože ty měla jeho matka nejraději. Prostě chtěl císař Čchien-lung své matce prokázat opravdovou synovskou oddanost, jak se na císaře, Syna Nebes a vzor lidu, patří.

Už v době budování se však císař dostal kvůli paláci do rozporu se svou matkou. Co bylo důvodem?

Jednou se císař vydal na cestu do města Pao-ting, aby vzdal hold předkům. U cesty uviděl obrovitánský krásný zelenkavý kámen. Zeptal se svého ministra Liou Junga: „Jak to, že takto krásný kámen stojí osaměle u cesty?“ Tento kámen neměl zrovna slavnou minulost. Bohatý kupec Mi Wang-čung z předchozí dynastie Ming byl vášnivým sběratelem různých kamenů. Jednou na tento balvan narazil v horách Fang u Pekingu a chtěl ho za každou cenu dopravit do svého domu. Byl však tak těžký, že ním nikdo ani jen nehnul. Pak si někdo vzpomněl, že když první čínský císař budoval Velkou čínskou zeď, prý se balvany přepravovaly po ledových cestách. Mi Wang-čung dal tedy budovat takovouto ledovou cestu, u které vždy v určitých úsecích dal kopat studny. V zimě, když už mrzlo, dal polévat povrch cesty vodou, a pomaloučku tahali kámen po ledě. Než ale bohatý kupec dokázal vybudovat tuto ledovou cestu až ke svému domu, minul na ni celý svůj majetek a balvan musel chtě nechtě nechat u cesty.  Ten si vysloužil nechvalný název: „Kámen, který promrhá celý majetek“. Ministr si však byl vědomý toho, že císař našel v kameni zalíbení, neodvažoval se říct mu celou pravdu, proto mu historku převyprávěl asi takto: „Prý je to božský kámen, který se cítil být ponížený, když ho táhly do domu obyčejného smrtelníka. Jiný než císařský příbytek ho není hoden. Proto se kupcovi nikdy nepovedlo kámen dopravit k sobě domů.“ Císaře příběh nesmírně potěšil a o to víc chtěl kámen mít v Letním paláci. Dal jej tedy do paláce dopravit. Původně jej chtěl postavit do dvora Pavilónu dlouhověkosti a radosti, právě v tomto pavilónu měla totiž bydlet císařova matka. Jenomže, když balvan do paláce dopravili, byla už brána do tohoto pavilónu postavená a kámen byl příliš velký, bránou neprošel. Císař chtěl nechat bránu zbourat, kámen do dvora zasadit a pak bránu znovu postavit. Když to ale císařova matka slyšela, velice ji to znepokojilo a velmi důrazně se proti tomu ohradila. Už tak o kameni kolovaly nepříliš šťastné povídačky. Copak by strhnutí brány pavilónu Dlouhověkosti a radosti nepřineslo smůlu? Copak tento kámen nepřinesl smůlu rodině Mi? Císař se neodvažoval matce odporovat. A tak přišel ministr Liou Jung s velmi kulantním řešením. Kámen svým tvarem připomínal houbu nesmrtelnosti ling-č‘. To velmi dobře korespondovalo s účelem, za kterým se Letní palác stavěl. S tímto významem bylo nejpříznivější postavit kámen před vchod do pavilónu. Tam stojí dodnes a dostal jméno „Kámen zelené houby nesmrtelnosti“.

Když byl Letní palác konečně dokončený, bylo to opravdu nádherné místo. V létě, kdy bývala v Pekingu největší horka, skýtaly početné zahrady s pavilóny a altánky umně zasazenými do uměle vytvořených kopců příjemný chládek a krásné výhledy. Říká se však, že císař Čchien-lung zde nikdy nestrávil noc, i když měl toto místo nesmírně rád a často ho navštěvoval. Prý to bylo proto, že na stavbu vydal velkou část prostředků ze státní pokladny, a tak se zařekl, že zde nikdy nepobude déle než jeden den, aby si tak vyprosil od lidu odpuštění za takové „plýtvání“.

O sto let později, v roce 1860 byl celý komplex za anglo-francouzské okupace Pekingu podpálen a zničen. Tehdejší císařský dvůr na čele s císařem Sien-fengem musel z Pekingu prchnout. Avšak i po návratu dvora do Pekingu musel Letní palác na svou obnovu čekat celých 26 let. Dynastie byla tehdy už výrazně oslabená opiovými válkami, korupcí a vnitropolitickými problémy, takže na opravu Letního paláce přirozeně nebyly prostředky. Ty potřebovala především armáda. Po smrti císaře Sien-fenga v roce 1862 nastoupil na trůn jeho nezletilý syn Tchung-č‘ a jeho regentkou se stala císařovna vdova, Cch‘-si. Byla vlastně konkubínou císaře Sien-fenga, která si ale dokázala rychle získat jeho pozornost i lásku, v posledních letech své vlády se o ni hodně opíral i ve vládních věcech. Kromě toho byla jediná, která neduživému císaři porodila syna.

Císařovna držela opratě vlády až do své smrti v roce 1908.  Po smrti jejího syna byl ustanoven na jeho místo syn prince Čchuna z císařského rodu, po dobu jeho nezletilosti opět byla regentkou císařovna Cch‘-si. Když nový císař, císař Kuang-sü, stál na prahu dospělosti, začala císařovna uvažovat o odchodu do důchodu. Své nadcházející 60té narozeniny chtěla oslavit ve svém oblíbeném sídle, v Letním paláci, takže se v roce 1886, s devítiletým předstihem začalo s rozsáhlou rekonstrukcí. Kromě toho i mladý císař ji v tomto plánu podporoval, konečně by se dostal zpod jejího ne úplně chtěného vlivu. A kde vzala Cch‘-si na opravu peníze? Z už tak prázdné státní pokladny. Byl to tak trochu tichý protest proti modernizaci a tolik potřebným společenským reformám, použila prostředky určené na vybudování moderní námořní flotily. Aby alespoň trochu svůj účel posvětila, nechala v palácových zahradách vybudovat centrálu čchingské flotily. Letní palác obnovila téměř do původní podoby, i když přeci jen z důvodu nedostatku financí, v trochu méně okázalé podobě.

Císař Kuang-sü vládl bez zasahování císařovny Cch‘-si jen dva roky. Inicioval reformy sta dní, byl zastáncem modernizace. Když pak císařovna, odpůrkyně modernizace, proti němu zasáhla a znovu převzala moc, přežil císař poslední roky svého života právě v domácím vězení v Letním paláci, v Paláci nefritových vln, a Cch‘-si odtud vládla říši až do svých posledních dní.  

Mnoho míst v Letním paláci je těsně spojených s císařovnou Cch‘-si a na každém kroku bychom mohli vyprávět příhody z jejího života. Císařovna milovala divadlo, nechala za tím účelem postavit v Paláci ctnosti a harmonie třípatrové divadlo i s padacími dveřmi pro příchod a odchod herců na scénu. Někdy dokonce v divadelních hrách i vystupovala v roli bohyně milosrdenství. Lidé ji mimochodem přezdívali „starý Buddha“.

Přestože císařovna byla odpůrcem modernizace, v posledních letech svého života se ráda obklopovala vymoženostmi západního světa. V Sálu radosti a dlouhověkosti visí lustry, do kterých byly v roce 1903 poprvé v Číně nainstalovány elektrické žárovky. Kvůli tomuto osvětlení byl v paláci dokonce zřízen i generátor. Pravda, lustry s žárovkami tam byly nainstalovány jako překvapení pro císařovnu, když musela z paláce služebně odejít. A nebylo to tak úplně nezištně. Jeden německý obchodník chtěl do Číny dovážet žárovky, ale dokud císařovna nezkusila výhody elektrického světla, nemělo smysl s obchodováním začínat. Takto bychom mohli pokračovat dál a vydalo by to jistě na další povídání. Pokud by Vás zajímali historky ze života císařovny, napište mi.

Císařské horské letovisko v Čcheng-te

Minule jsme se vydali do Pekingu a vyprávěli jsme si o třetí památce této metropole zapsané do seznamu světového kulturního dědictví, o Letním paláci I-che-jüan. Zmínili jsme se, že komplex Letního paláce je přibližně dvakrát tak velký, jako Zakázané město, už to je dost úctyhodná rozloha. Dvě stě padesát kilometrů na sever od Pekingu bylo však v minulosti vystavěné ještě jedno císařské sídlo, a to bylo až osmkrát větší než Zakázané město. A o tomto místě, o císařském horském letovisku v Čcheng-te, si budeme povídat dnes.

Malebné městečko Čcheng-te bylo po staletí útočištěm císařů před vedrem. Stavba zdejšího císařského letoviska trvala po větší část 18. století, táhla se přes období vlády tří nejsilnějších císařů dynastie Čching, císařů Kchang-si, Jung-čeng a Čchien-lung. Císaři této poslední dynastie si ho pro svou strategickou polohu a „přírodní klimatizaci“ vybrali jako letovisko, kam utíkali z rozpálené výhně letního Pekingu. Podle legendy bylo toto místo objeveno císařem Kchangsim při jeho loveckých vyjížďkách na pastviny. Pro řadu čchingských panovníků pak zůstal na půl roku sídlem vlády Peking, letní půlrok ale raději trávili v Čcheng-te, které se stalo druhým nejmocnějším městem v Číně.

Celá historická oblast v Čcheng-te, patřící do světového kulturního dědictví UNESCO, se může pochlubit obrovským komplexem císařských budov a stavení zasazených do malebné krajiny. Zdejší horské letovisko představuje nejdokonaleji zachovaný komplex chrámů a císařských zahrad v Číně, Letní palác v Pekingu byl jen jeho slabší variantou. Vzduch je tady nejenom chladnější, ale je především čistší než ve velkých metropolích.

Letovisko je úžasným skloubením architektury a přírody. Představte si, jak se na obrovské ploše zcela harmonicky mísí různé stavební styly a objekty s krajinou plnou lesů, pastvin a jezer. Areál paláce tvoří čtyři skupiny budov postavených z černých cihel a šedých střešních tašek v jednoduchém tradičním čínském stylu, ale s nápadným douškem císařské okázalosti. Císařský park zdobí osm jezer a v souladu s tradičním rozložením čínských zahrad se krajina kolem jezer táhne hezky do dálky. Mnohé stavby stojící na osmi ostrůvcích jsou napodobeninami architektury typické pro oblasti jižně od řeky Jang-c’-ťiang.

V dálce horského letoviska čchingských císařů v Čcheng-te se majestátně tyčí Vnější chrámy. Ty byly postaveny k usmíření národnostních menšin, jako byli Mongolové a Tibeťané, a k upevnění císařské moci v pohraničních oblastech. Sestávají ze dvanácti lámaserií postavených v chanském, tibetském nebo smíšeném stylu. Tyto zdobné chrámy stojí v ostrém kontrastu k jednoduchému designu areálu paláce, v jejich prostorách císař přijímal na audienci zástupce etnických menšin.

Devět z nich dal postavit císař Čchien-lung. Proč? Vypráví o tom lidová pověst.

Když nastoupil na trůn císař Čchien-lung, převzal do rukou prosperující říši, centrální planiny a většina území žila v blahobytu a klidu. Pouze na severu čas od času vznikaly mezi kmeny mongolských a tibetských menšin konflikty, takže obyvatelstvo na severu země nemělo zrovna klidný život. Císař dal tehdy povolat ministry a rádce, aby věc probrali. Vojenští úředníci navrhovali zasáhnout vojensky, úředníci, kteří měli na starosti zase věci kultury, navrhovali tyto kmeny uplatit zlatem a stříbrem, a tak si získat jejich podporu. Ani jedna z rad se ale císaři nepozdávala. V té době se právě doslechl o taoistickém mudrci, který sídlil v horách E-mej. Věhlas o jeho moudrosti a předvídavosti se dostal až na císařský dvůr. Čchien-lung dal mudrce povolat do Pekingu, ale ten odmítal opustit svoji poustevnu v horách. Rádcové mu radili, aby dal mudrce pro jeho drzost potrestat, císař ale odmítl a sám se za mudrcem v přestrojení za obyčejného pocestného vydal. Když do hor E-mej dorazil, vyhledal moudrého taoistu a požádal jej o radu. Mudrc byl císařovou pokorou pohnut, a tak mu ochotně poradil řkouc: „Váš nehodný služebník se domnívá, že nejlepší způsob je vyměnit kopí a štíty za víru. Hlavním náboženstvím Mongolů a Tibeťanů je lamaismus. Sever od hlavního města a letního sídla u řeky Že je silně vojenské území. Proč tam nedá Vaše výsost postavit hned několik lámaserií v řadě za sebou na počest hrdinů národnostních menšin? Takto vytvoříte místo, kde se můžete setkávat s představiteli těchto menšin, a kde s nimi můžete v klidu rozmlouvat. Po nějaké době nepokoje sami od sebe utichnou.“

Císaři se tato řeč moc zamlouvala a mudrci za cennou radu srdečně poděkoval. Po návratu do hlavního města začal plánovat. Postupně na severovýchodě od Letního sídla v Čcheng-te vyrostlo pod jeho osobním dohledem devět lámaserií. Jejich umístění, rozsah a rozložení plánoval osobně císař, dokonce osobně napsal nápisy nad vstupy do jednotlivých chrámů. Nápisy byly napsané ve čtyřech jazycích: v čínštině, mandžuštině, mongolštině a tibetštině. Aby císař vyjádřil úctu k lamaismu a zároveň ukázal bohatství říše, dal všechny chrámy postavit se znaky staveb hodných císařského postavení. Čchien-lung chtěl, aby hlavní vstupní brány do každého z komplexů byly natočené směrem k císařskému letnímu sídlu. Takto celkové rozložení staveb vyvolávalo dojem, kdy císařské sídlo tvořilo těžiště celé oblasti, a lámasérie rozestavěné na severu a na východě od sídla působily jako „řeky, které se všechny vlévají do nezměrného moře“ nebo „nesčetných hvězd, které podepírají Měsíc“. Celé rozmístění všech komplexů symbolicky vyjadřovalo respekt vůči císařskému dvoru a zároveň jednotu říše.

Poté, co bylo devět lámaserií dostavěno, každá z menšin, Tibeťané, Mongolové a další, si zvolila své zástupce, kteří se v těchto lámaseriích usídlili a spravovali je. Poté se zde konaly mnohé audience a oslavy a ve výsledku konflikty mezi národnostmi na severu říše opravdu ustaly. Lidé pak nazývali toto období jako „doba prosperity za vlády císařů Kchang-si až Čchien-lung.“            

Největším a nejnavštěvovanějším chrámem je replika paláce Potala ve Lhase, nazvaný Pchu-tchuo cung-čcheng. Byl postavený při příležitosti oslavy šedesátých narozenin císaře Čchien-lunga a osmdesátin jeho matky. Velkolepost a pompéznost chrámu podtrhuje zdobná blyštivá dlažba z plátků zlata a mědi. Turisty hojně vyhledávaným a oblíbeným je i chrám Vesmírného míru, domov jednoho z největších dřevěných Buddhů na světě. Tento tisíciruký a tisícioký bódhisattva Kuan-jin natřený zlatou barvou vás tady upřeně sleduje.

Ani vzdálenější okolí letoviska nezaostává v přitažlivosti. Každý večer od poloviny května do poloviny října se za městem koná obřad Kchang-si, který umně kombinuje okolní přírodu s high-tech osvětlením a lasery. Herecké obsazení a obsluhující personál dohromady čítá na tisíc lidí, na představení vystupuje až dvě stě koní. Obřad zobrazuje život a řadu hrdinských činů jednoho z velikánů čínské císařské historie, císaře Kchang-si. Velkolepou show v čínštině cizincům přibližují a pomáhají pochopit titulky v angličtině, japonštině a korejštině.

Uchýlit se před spalujícím sluncem lze na další skvělé místo, pastviny Feng-ning. Průměrná letní teplota dosahuje příjemných 17.4 stupňů Celsia. V poslední době vyrostla okolo města řada rekreačních vesniček a středisek. Návštěvníci se baví aktivitami, jako jsou jízda na koni, projížďka na velbloudovi nebo lukostřelba. Oceán pastvin na obrovské náhorní plošině pokrytý zelenými travinami a divokými květinami pohladí vaše oči. Této oblasti, která je domovem pro více než 300 druhů léčivek, se po staletí přezdívalo „velkosklad léčiv“. Kolorit kraje dokreslují místní obyvatelé a jejich domácí zvířena při společné práci na polnostech. Kromě památek v horském letovisku nabízí Čcheng-te pestrou paletu turistických lákadel, od lyžování přes horké prameny a různé sportovní aktivity až ke studijním výjezdům.

Právě jsme vyprávěli o císařském horském letovisku ve městě Čcheng-te. Toto letovisko budovali v průběhu téměř devadesáti let nejsilnější císaři dynastie Čching, císař Kchang-si a jeho vnuk, císař Čchien-lung. Především s Čchien-lungem souvisí spousta památek nejen v Čcheng-te, ale i v Pekingu, některé z nich jsou zapsané v seznamu světového dědictví UNESCO. Proto se  trochu zatouláme do osmnáctého století a trochu se u tohoto velikána čínských dějin na chvíli zastavíme.

Císař Čchien-lung, osobním jménem Chung-li, byl šestým císařem dynastie Čching, dožil se úctyhodného věku 87 let a na dračím trůnu seděl celých 61 let, v dějinách Číny byl tedy nejdéle vládnoucím panovníkem. Období jeho vlády bylo obdobím prosperity, kdy Říše středu výrazně rozšířila své území. Nebylo to jen tak, pro nic za nic. Čchien-lung byl totiž velice zdatným a osvíceným panovníkem.

Pověst praví, že jednoho dne, když mu už bylo asi 10 let, ho vzal jeho dědeček, císař Kchang-si, na výlet mimo zdi Zakázaného města. Vyjeli si na kopec Ťing-šan u severního příkopu pekingského císařského paláce. Dnes je kopec Ťing-šan součástí stejnojmenného parku a je velice oblíbeným místem turistů i samotných Pekiňanů, především těch starších, kteří se tady věnují tanci, zpěvu, různým cvičením, nebo také kaligrafii apod. V době císaře Kchang-siho sloužila část parku kromě odpočinku císařské rodiny a dvořanů i jako cvičiště čchingských vojáků. Trénovali se zde především v lukostřelbě a v jízdě na koni. Kchang-si sem nevzal svého vnuka bez důvodu. Chtěl ho trochu víc poznat a zároveň ho chtěl uvést do tajů lukostřelby. Sám byl velmi schopným lučištníkem a kladl na fyzický výcvik velký důraz. Podle něj měl být schopný vladař nejen sečtělý a vzdělaný, ale musel také ovládat bojové dovednosti, aby mohl správně vést svoji armádu v boji.

Když malému Chung-liovi vysvětlil základní principy, jak držet luk, jak napnout tětivu a na co se u míření zaměřit, vnouček se s nadšením chopil luku a šípu. Učit se lukostřelbě bylo jeho tajným přáním, ale byl ještě malý, proto ho do té doby nikdo netrénoval. Když ho tedy dědeček začal zasvěcovat do tajů lukostřelby, pozornějšího žáka si nemohl přát. K velkému překvapení císaře Kchang-siho se malý Chung-li už napoprvé trefil doprostřed terče, a to hned třikrát za sebou. Byl to slibný začátek a vnouček si rychle získal dědečkovo srdce. Když po tréninku odpočívali v pavilonku na vrcholu kopce Ťing-šan, císařské sídlo i celé město se před nimi ukazovalo v plné kráse. Tehdy malý Chung-li bezděčně pronesl verše z klasické poezie. Císař Kchang-si překvapeně na vnoučka pohlédl, jako kdyby mu klučík četl mysl a ve verších vyjádřil jeho vlastní pocity. Začal se vnuka na jeho vzdělání vyptávat. Malý Chung-li dědečkovi vyprávěl, že se už od šesti let každý den věnuje studiu klasiků, že od brzkého rána do pozdního odpoledne tráví čas ve studovně opisováním znaků a memorováním starých textů. Když narazí na nový znak, nejdříve ho stokrát opíše, aby si ho zapamatoval. Bystrý chlapec se Kchang-simu zamlouval čím dál tím víc. Od té doby s ním trávil co nejvíce času, jak mu to jen vladařské povinnosti dovolovaly.

Když císař Kchang-si s dvorem trávil letní měsíce v severním letovisku v Čcheng-te, daroval

Svému vnukovi Pavilón zvaný Myriády údolí plné šumících borovic. Tento pavilón patřil mezi nejstarší skupinu staveb v letním paláci, sestával ze šesti budov a byl zmenšenou verzí Předního paláce, který sloužil k veřejným záležitostem. Císař Kchang-si se v pavilónu věnoval čtení a přijímal zde i audience. Chtěl, aby jeho vnuk Chung-li, který tady jako dítě bydlel a věnoval se studiu, byl přítomen i u vladařských úkonů. Přeci, co se v mládí člověk naučí…

Pouto mezi dědečkem a vnukem bylo velmi silné, později když se Chung-li stal císařem, byl vliv dědečka cítit v mnohých oblastech. V roce 1796, když byl Čchien-lung na trůnu 61 let, dobrovolně abdikoval v prospěch svého syna, císaře Ťia-čchinga, aby nevládl déle, než jeho dědeček. Bylo to z jeho strany gesto vnukovské oddanosti a úcty k dědečkovi, příkladnému císařovi. Stejně ale ještě tři roky držel moc ve svých rukou, až do své smrti v roce 1799. Osobnost obou císařů, Kchang-siho i Čchien-lunga, se v horském letovisku, a nejen tam, promítá na každém kroku.

V minulém díle jsme si představili císařské letovisko v Čcheng-te jako celek s přilehlými lámasériemi a okolím. Nyní se zaměříme více na císařský palác samotný. Jelikož v příjemném svěžím prostředí letoviska trávil císař Kchang-si a jeho následníci každý rok několik měsíců, musel palácový komplex vyhovovat i pracovním povinnostem císařů. Jeho hlavní část byla tedy postavená podle vzoru Zakázaného města v Pekingu. Na rozdíl od palácového komplexu v hlavním městě, letovisko v Čcheng-te však dal císař Kchang-si postavit záměrně ve skromnějším stylu, s nízkými dřevěnými nemalovanými stavbami. Důraz neměl být na honosnosti staveb, ale na jejich kompozici v okolité kopcovité krajině a na propracovanosti císařských zahrad. Kromě toho, záměrem Kchang-siho, který byl známý svou umírněností, bylo, aby císařský palác připomínal jednoduchostí spíše mandžuskou vesnici. Chtěl tím vyjádřit své pohrdání slávou a bohatstvím. No… i když 120 místností paláce se stovkami služebnictva mu to trochu kazilo…   

Areál paláce je rozdělený na dvě hlavní části: na samotný palácový komplex a na císařské zahrady. První polovina palácového komplexu, takzvaný Přední palác, byl určený k veřejným záležitostem, audiencím, studiu a podobně. Tato část je pro turisty nejzajímavější, je plná elegantního nábytku a ornamentů v čchingském stylu, dodnes jsou zde vystavěny předměty, kalamáře, hřebeny, keramika, porcelán, vějíře na odhánění much atd., které obyvatelé používali v dobách slávy tohoto paláce. Dvacet šest staveb Předního paláce je uspořádaných v devíti na sebe navazujících nádvořích orientovaných od jihu na sever, představují devět úrovní nebes. Hlavní brána vede k nádvoří Vnější Wu-men, kde vysoce postavení úředníci čekali na úder zvonu ohlašující, že je císař připraven je přijmout. Na nádvoří Vnitřní Wu-men pozoroval císař své dvořany při nácviku lukostřelby. Následoval Sál skromnosti a upřímnosti a Studovna čtvera znalostí, kde se vladař věnoval každodenní práci. Tyto čtvery znalosti v názvu studovny mu měly neustále připomínat moudrost klasiků: každý ušlechtilý muž má znát, co je malé a zřejmé, i co je jemné a silné. Jen tak může být jeho jednání správné. 

Zadní palác sloužil výslovně pro soukromý život císařské rodiny včetně císařského harému. Hlavní stavbou této části areálu je Sál osvěžujících mlh a vln, právě tady naposled vydechl v roce 1820 císař Ťia-čching a později v roce 1862 i císař Sien-feng. Císařský dvůr se poté začal letovisku vyhýbat, získal pověst prokletého místa. Zvlášť smrt císaře Ťia-čchinga provázely záhadné okolnosti. Když se totiž v roce 1820 vydal do Čcheng-te s dvorem, aby tam strávil letní měsíce, těšil se pevnému zdraví. Po příchodu se mu však udělalo náhle špatně. Byli povoláni císařští lékaři, kteří se domnívali, že císaře cestou stihl úpal. Nechali mu připravit odvar a zdálo se, že se mu trochu ulevilo. Dva dny po příchodu však najednou upadl do bezvědomí. V tu noc se strhla silná bouřka se silným hřměním. Císař té noci vydechl naposled. Nikdo nevěděl, co se stalo. Začalo se proslýchat, že do císaře vjel blesk. Ve skutečnosti vše nasvědčovalo spíše tomu, že jej postihla náhlá mozková příhoda, každopádně to na pověsti letoviska v Čcheng-te už nic nezměnilo. Tím skončila i zlatá éra letního sídla v Čcheng-te a císařský dvůr pak pobýval většinu času už jen v Pekingu.

Zakázané město v Pekingu 

Dnes se přesuneme z letního sídla čínských císařů na severu někdejší Říše středu zpátky do Pekingu. U císařských paláců ale ještě chvíli zůstaneme. Nedávno jsme si povídali o Zakázaném městě, představili jsme si toto císařské sídlo obecně. Tento obrovský palácový komplex sestává z 9999 budov, a v průběhu přibližně šesti set let zde žili celé generace císařů s rodinami. Za tu dobu se toho tady hodně událo, některé stavby by mohli vyprávět… Dnes se zastavíme u Poledníkové brány, hlavního vstupu do Zakázaného města, která dělila svět běžných lidí od světa Synů Nebes. Jaké příběhy nám tato brána vypráví? Vstupme do ní a nechme se přenést o několik století dozadu.  

Většina brán císařských paláců v Číně, například známá brána Nebeského klidu, Tchien-an-men, jsou postavené v rovné linii a v hradební zdi bývá v řadě vedle sebe pět vchodů, jeden hlavní a také největší stojí uprostřed a po jeho stranách stojí další čtyři vchody. 

Poledníková brána je ale jiná. Možná proto, že to byla první a hlavní brána vedoucí do Zakázaného města. Po stranách hradební zdi vyčnívají směrem ven dvě ramena, jako pozůstatek hradebních věží, takže půdorys celého stavení má tvar hranaté podkovy.  Při pohledu z ptačí perspektivy připomíná celá stavba fénixe s roztaženými křídly, proto se této bráně lidově říkalo i „Brána fénixe“. Z pohledu zepředu jsou vidět jen tři oblouky – vstupy, stojící blízko vedle sebe, přičemž ten prostřední vstup do císařského paláce je největší. Z pohledu z vnitřní strany je ale v hradbách brány celkem pět oblouků, a tedy pět vchodů. Dva nejbočnější totiž ústí do postranních ramen stavby.

Prostřední hlavní bránou mohl do Zakázaného města vcházet a vycházet pouze císař. Kromě císaře pak mohla přes tento vchod vstoupit do císařského paláce jen jedna další osoba, a to jen jednou jedinkrát za život – nastávající císařovna v den svatby. Kromě ní ještě další tři osoby mohly přes hlavní vchod této brány za velké slávy opustit Zakázané město – byli to tři nejlepší kandidáti, kteří uspěli u císařských zkoušek. Ty se konaly vždy jednou za tři roky a postoupili do nich jen ti nejlepší, kteří se dostali do nejužšího výběru v provinčních a metropolitních zkouškách.  

Vchody stojícími hned vedle tohoto hlavního vstupovali do areálu paláce dvořané při státních ceremoniálech. V takové dny se brzo ráno v pět hodin seřadili před Poledníkovou bránou a čekali na zvonění zvonu, kterým se ohlašovalo otevření brány. Východním vchodem vcházeli úředníci mající na starost věci kultury, západním vchodem vstupovali vojenští úředníci.

V čínské literatuře se často setkáváme se slovním spojením: „Vynést přes Poledníkovou bránu na špalek“. Také v historických filmech můžete někdy vidět scény, kdy některý z ministrů udělá chybu a rozzlobený císař pronese: „Vyneste ho za Poledníkovou bránu na špalek!“ Proč toto rčení vzniklo a co znamená?

Poledníková brána leží na jižní straně přesně uprostřed jižních hradeb císařského paláce. Před touto bránou vně hradeb se otevírá rozlehlé náměstí, kde se prý konávaly popravy. Podle historiků se zde ale vykonávaly spíše lehčí tresty, pro popravy stětím totiž přímý vchod do císařského paláce přeci jen nebyl vhodný. Jak už to často bývá, mnoho skutečností se časem zveličí.

Trest, který se na tomto místě vykonával, byl bití holí a byl to trest vyhrazený speciálně pro úředníky a ministry, kteří se dopustili nějakého přestupku nebo udělali nějakou vážnou chybu, a císaře rozzlobili. Čas od času se zde odehrál i nějaký vážnější incident.  Nejznámějším byl incident z dynastie Ming za vlády císaře Čeng-te, který nastoupil na trůn v patnácti letech, a nepatřil právě mezi nejvzornější vladaře. Co se tehdy stalo?

Jednoho dne císař Čeng-te oznámil ministrům, že udělal velké rozhodnutí. Ministři u těchto slov strnuli, protože císař míval často velice prapodivné a výstředné nápady. Studium ho vůbec nelákalo, raději seděl v sedle a lovil nebo se viděl jako generál vedoucí svoji armádu do boje. Toho dne tedy oznámil ministrům, že se rozhodl vydat na inspekční cestu na jih říše, jako že se chce podívat mezi lidi a zjistit, co si myslí. Ve skutečnosti si chtěl povyrazit, lákala ho jižanská krajina a jižanské krásky. Ministři, dobře znalí povahy svého panovníka, se vůči tomuto rozhodnutí okamžitě důrazně ohradili. A nejenom to, své názory vyjádřili ostrými slovy i v memoriálech. Tyto memoriály měl na starosti učenec Šu Fen, ten ostrými káravými připomínkami nijak nešetřil. Císaře postoj ministrů prudce rozhněval, a nařídil, aby Šu Fen klečel před Poledníkovou bránou celých pět dní. Ostatní ministři se opět vůči tomuto trestu ohradili a někteří z nich chtěli dokonce podat výpověď ze služby. Toto císaře rozzlobilo ještě víc. Bylo mu jasné, že cesta na jih za těchto okolností nebude možná. Aby dal své nevoli průchod, nařídil, aby byli před Poledníkovou bránou Šu Fen a všichni bouřící se ministři potrestáni bitím holí. Trest se prováděl na východní straně brány, vykonávala ho císařská stráž. Po pěti ranách se vojáci vždy vystřídali. Rozlišovali se dva stupně bití: takzvané „bití srdcem“ a „bití opravdové“. Když úředník, který trest vyhlašoval, měl chodidla roznožená, znamenalo to „bít srdcem“. Bití bylo mírnější a viník přežil, i když možná s následky. Pokud ale měl úředník chodidla sevřená, znamenalo to „bít opravdově“, a trestaný už živý z pranýře nevstal.

Před Poledníkovou bránou se toho v historii odehrálo ale mnohem víc, například slavný duel mladého císaře Kchang-siho s ministrem Obojem. Kchang-si nastoupil na trůn v 15 letech, ale ještě celých osm let od korunovace vládl fakticky výkonný ministr Oboi i se svou frakcí. Kchang-si byl zastáncem tolerantní a otevřené zahraniční politiky, chtěl přijmout vše, co bylo nové, moderní a užitečné, kdežto Oboj trval pořád na konzervativním uzavřeném přístupu, přikláněl se v mnohém k tradičním, někdy už ale zastaralým, metodám. Na Nový rok v roce 1669 se Kchang-simu naskytla příležitost, jak vliv Oboje oslabit. Tradičně se každý rok v pravé poledne první den prvního lunárního měsíce před Poledníkovou bránou měřil stín Slunce. Ve zmíněném roce 1669 bylo v tuto dobu na náměstí před bránou velice rušno. Stály tam proti sobě dvě skupinky. Na jedné straně dlouhonosý cizinec ze Západu s mladým císařem a s prapodivnými přístroji a na straně druhé dvořané z frakce ministra Oboje. Měli každý použít své vlastní metody k měření stínu. Souboj ministr Oboi prohrál, jeho měření totiž vykazovalo nepřesnosti, na rozdíl od měření cizince ze zámoří. Mladý Kchang-si tímto činem dost riskoval, ale vyplatilo se mu to. Už tehdy prokázal velkou odvahu a bylo jasné, že bude silným panovníkem.

Už jsme se zmínili, že přes hlavní vchod Poledníkové brány mohla kromě císaře vstoupit do Zakázaného města pouze jedna osoba, a to císařovna v den svatby. Zajímavé ale je, že za poslední dynastie, dynastie Čching, která trvala od roku 1644 do roku 1911, prošli touto bránou pouze čtyři císařovny. Poslední z nich byla císařovna Lung-jü, manželka předposledního císaře Kuang-süa. Podle vyobrazení ze svatby císaře Kuang-süa byla nevěsta sedící ve svatebních nosítkách nesená šestnácti eunuchy, nosítka pomalu procházela hlavním vchodem Poledníkové brány a postupně procházela Bránou nejvyšší harmonie do Síně nejvyšší harmonie a poté do Paláce nebeské čistoty, kde se vykonávali příslušné rituály svatebního obřadu. Cesta mladé císařovny končila v Paláci zemského klidu, který už stál ve vnitřní, soukromé části palácového komplexu. Za dynastie Ming sloužil Palác zemského klidu jako příbytek císařovny, v následující dynastii Čching už ale v paláci zřídili síně určené pro rituály a císařovna zde trávila pouze jednu, svatební noc. Život císařovny a konkubín nebyl nijak jednoduchý. A mnohdy nebyl ani trochu radostný. O životě v císařském harému za zdmi Zakázaného města si budeme povídat někdy příště. 

Právě jsme si povídali o Poledníkové bráně, o hlavním vchodu do Zakázaného města. Otevírala se pouze u významných příležitostí. Císařské sídlo za touto bránou bylo běžným smrtelníkům zapovězené. Jak v něm probíhal život? Celý palácový komplex se dělil na vnější a vnitřní část. Vnější část sloužila k veřejným vladařským záležitostem, k různým rituálům, audiencím a podobně. Ve vnitřní části pak žil císař s rodinou.  Vnější části vévodily tři hlavní paláce postavené na severojižní centrální ose. Síň nejvyšší harmonie, Síň dokonalé harmonie a Síň zachování harmonie. Tyto názvy získaly až po pádu dynastie Ming. Když první císař dynastie Čching převzal Zakázané město z rukou Mingů, změnil název síní na síně harmonie. Jeho přáním totiž bylo, aby v říši vládla všeobecná harmonie.

Nyní se podíváme, alespoň virtuálně, do nejdůležitějšího paláce vnější části Zakázaného města, do Síně nejvyšší harmonie.

Síň nejvyšší harmonie stojí na nejvýznamnějším místě Zakázaného města – přesně v jeho středu. Byla to nejdůležitější síň v celém palácovém komplexu. Mnoho lidí se domnívá, že v ní císař přijímal dvořany a řešil s nimi státní záležitosti, ale nebylo tomu tak. Síň nejvyšší harmonie sloužila pouze k významným ceremoniím jako korunovace, svatební obřad nebo zahájení velkých expedicí. Také v ní císař přijímal významné hosty ze zahraničí. Ceremoniály byly vždy doprovázené početnými a velice složitými pravidly.

Síň nejvyšší harmonie byla určená pro nejdůležitější události. V dějinách dynastie Ming však bylo několik císařů, kteří tuto síň za svého života vlastně nikdy neviděli. Proč? Většina staveb v Zakázaném městě byla ze dřeva. Stejně tak i Síň nejvyšší harmonie. Kromě toho byla také nejvýše postavenou stavbou v celém komplexu. V bouřkách byla nejvíce na ráně. V průběhu 500 let shořela celkem čtyřikrát. Z toho třikrát za dynastie Ming a jednou za dynastie Čching. Jelikož stavba byla nejenom nákladná, ale také časově velice náročná a zdlouhavá, někteří císařové se jí prostě nedožili. Síň v podobě, jak ji známe dnes, byla postavená v éře císaře Kchang-siho za dynastie Čching. Bezpečnost paláce byla víc než důležitá. Jaká protipožární opatření tedy stavitelé použili?

Byla zde dvě hlavní opatření. Za prvé, před vchodem do síně stály dvě velké bronzové nádoby neustále naplněné vodou. V celém Zakázaném městě bylo podobných nádrží celkem sto. Voda v nádobách se musela v teplých měsících často měnit, aby nezatuchla. V zimě zase byly nádoby obalené tlustou vatovou přikrývkou. Pod nádobami neustále hořel oheň, aby voda nezamrzla. Toto opatření nebylo až tak praktické, jak by se mohlo zdát. Ve chvíli, kdy požár vypukl, si na ně totiž v chaosu stejně nikdo nevzpomněl. Nádoby měly spíše psychologický účinek, vyvolávali v císaři pocit klidu. I proto se jim říkalo „nádoby štěstí“ nebo „nádoby klidu“.

Druhým protipožárním prvkem byla zvláštní dekorace zvaná č-wen. Č-wen stál na obou koncích vaznice střechy. Je to mýtická bytost, jeden z devíti synů draka. Podle mýtů je jeho hlavním atributem pohlcovat oheň. Tímto způsobem měl tedy stavby chránit před požárem. Říkáte si, že si asi dělám legraci, ale ne, nedělám.  Na střechy paláců se č-wen montoval už v dávnějších dobách, ale až za dynastie Čching začal fungovat. Je to možná tím, že až za této dynastie se připevňoval na vaznice systémem drátů a řetězů a tyto působily jako bleskosvody. Jestli to byl záměr, nebo jen šťastná náhoda, kdo ví? Každopádně to fungovalo.

Síň nejvyšší harmonie v Zakázaném městě byla nazývaná také jako Trůnní síň. Uprostřed síně stál na vysokém podstavci velkolepý dračí trůn. Jakožto křeslo hodné Syna nebes, byl celý vyzdobený motivy draka. Kolem opěradla se vinulo třináct precizně vyřezávaných draků. Vypadali jako živí. Na stropě přesně nad trůnem shlížel dolů zlatě lakovaný drak s perlou života v ústech, také vyřezaný ze dřeva.  Trůn sloužil asi dvaceti císařům dynastie Ming a Čching. Někteří byli ještě děti, když museli na něm prosedět dlouhý rituál korunovace.

V roce 1661, devátý den prvního lunárního měsíce, po smrti císaře Šun Č‘ bylo jeho následníkovi Süan Je z rodu Aisin Gioro pouhých osm let. Ve tři hodiny ráno se začal císařský dvůr chystat ke korunovaci nového vladaře. Malý Süan Je obklopen eunuchy trpělivě snášel všechny přípravy a složité obřady. Císařský orchestr, dvořané a ministři, všichni podle přísně předepsaných pravidel nastoupili na svá místa. Když se začali otevírat dveře síně, následník měl vystoupit na trůn. Trůn byl postavený na vyvýšeném podstavci vysokém 1,7 metru. Působil mohutně a majestátně i na dospělého člověka, o dítěti ani nemluvě. Malý Süan Je se ale důstojně na posadil a s vážností vladaře klidně na trůnu celou dobu seděl. V předepsanou šťastnou hodinu se všichni dvořané a ministři seřazení na náměstí před novým císařem třikrát poklonili a devětkrát pobili hlavou o zem. Ve skutečnosti ale nemohli císaře na trůně vidět. Ani císař je ze svého místa neviděl. Výškový rozdíl mezi ním a náměstím byl příliš velký. Vertikálně je dělilo deset metrů. Od tohoto dne měla říše nového císaře. Kchang-siho.

O mnoho let později, 9. den jedenáctého lunárního měsíce roku 1908, se tady odehrála jiná scéna. Císař Kuang-sü odešel z tohoto světa v relativně mladém věku. Jeho následníkovi byly tehdy pouhé tři roky. V den korunovace chystalo několik eunuchů chlapečka na zdlouhavý obřad. Už to bylo na malé dítě dost náročné. Kromě toho byla strašná zima a nevlídné počasí. To nikomu na náladě nepřidá. Když pak malého následníka konečně dovedli na dračí trůn, malý Pchu-i to už nevydržel a začal usedavě plakat. U celého obřadu pořád jen křičel, že se mu tam nelíbí, že chce jít domů. Jeho otec se ho snažil utišit, ale nic nepomáhalo. Už si nevěděl vůbec rady, tak svého synka chlácholil slovy: „Už bude brzo konec, neplakej, bude brzo konec.“ Dvořané u těch slov ustrnuli a kroutili hlavami. Takto mluvit v tak důležitý den, to není dobré znamení. A taky že nebylo. Tři roky na to, v roce 1911, dynastie Čching nadobro skončila. Byl to opravdu brzký konec…

V dobách císařství, ať stál před dračím trůnem kdokoliv, nikdo se neodvážil na něj pohlédnout. Dokonce ani hlavu zvednout. Takovou měl tento symbol moci vážnost. Po pádu dynastie Čching ale dračí trůn ze Síně nejvyšší harmonie zmizel a byl téměř zničený. Kam se poděl?

Generál a první prezident Čínské republiky, Jüan Š‘-kchaj, se pokusil na konci roku 1915 obnovit monarchii. Svoji korunovaci plánoval uskutečnit v Síni nejvyšší harmonie. Jak se ale distancovat od zaniklé dynastie Čching? Prvním krokem bylo, že nechal vymazat mandžuské nápisy na průčelích hlavních síní. Dal také vyhodit trůn ze Síně nejvyšší harmonie. Nahradil jej trůnem vyřezaným podle vzoru evropských králů. Křeslo bylo velmi zvláštní. Sedadlo mělo umístěné poměrně nízko u podlahy. Jüan Š‘-kchaj měl totiž údajně krátké nohy. Aby ale působilo majestátně, měl trůn vysoké a bohatě vyřezávané opěradlo. Ať se ale řemeslníci snažili, jak chtěli, tento styl se do síně vůbec nehodil. Nakonec se ani Jüan Š‘-kchaj z něj netěšil moc dlouho. Po 83 dnech od „korunovace“ musel z Pekingu uprchnout a tím více méně skončila i jeho slavná dynastie Chung-sien.

Co se stalo s původním dračím trůnem? V roce 1947 historici, kteří měli na starosti Zakázané město, diskutovali o tom, jestli nechat v síni Jüan Š‘-kchajův trůn, nebo jestli nevyhledat ten původní. Názory se lišily, ale nakonec stejně vyhrál názor, že Jüan Š‘-kchaj nebyl právoplatným císařem. Proto by se měl vrátit na své místo trůn původní. Ten, který soužil opravdovým císařům. Jenomže se po něm zem slehla. Nikdo nevěděl, kde je. V té době ani nebyly k dispozici žádné fotografie, takže nikdo pořádně nevěděl, co hledat. Žádné dřevěné křeslo v skladech Zakázaného města svými rozměry a zdobením jaksi nezapadalo do Síně nejvyšší harmonie. Každé tam vypadalo nepatřičně a drobně. Až v roce 1959 historik Ču Ťia-ťin našel náhodou fotografii síně z roku 1900. Na ní byl zachycený i dračí trůn. Podle fotografie hledal prohledával sklady a bazary se starým nábytkem, až našel křeslo, které provedením i rozměry mohlo odpovídat dračímu trůnu. Když křeslo umístili na podstavec uprostřed síně, přesně tam zapadlo. Byl to totiž původní dračí trůn. Dnes je už značně poznamenaný zubem času. A to i přes snahu restaurátorů. Není divu. Vždyť toho za svého života v průběhu čtyř set let zažil opravdu hodně.   

Právě jsme si povídali o nejvýznamnějším paláci v Zakázaném městě v Pekingu, o Síni nejvyšší harmonie. V tomto paláci se konaly jen ty nejdůležitější rituály a obřady. Kde tedy císař úřadoval, přijímal své ministry a vykonával své vladařské povinnosti?

Za největší stavbou v Zakázaném městě, za Síní nejvyšší harmonie, stojí drobná stavba, Síň dokonalé harmonie. Rozměry připomíná spíše malou svatyni než palác. Byla postavená v roce 1420, v éře mingského císaře Jung-le. V jejím názvu jsou dva důležité pojmy: střed a harmonie. Tyto pojmy vychází z klasického konfuciánského díla, z Knihy obřadů, z kapitoly zvané Cesta středu. V té se píše: „Střed je podstatou Podnebesí. Harmonie je cestou Podnebesí.“ V čínském vnímání světa se rozlišuje pět stran, ne čtyři. Jsou to východ, západ, sever, jih a střed. Střed je tím klíčovým malilinkým bodem, v kterém se rozhoduje o všem. O rovnováze mezi pohybem a klidem, láskou a nenávistí, chaosem a pořádkem. Střed je těžištěm věcí, v něm se vše vyvažuje.  A to byl i účel Síně dokonalé harmonie.

Skromná budova čtvercového půdorysu stojí uprostřed dvou velkých paláců harmonie, v kterých se odehrávaly důležité státní události. Kolem nich bylo vždy velice živo a rušno, vyžadovaly císařovu plnou pozornost. A to bylo mnohdy opravdu vyčerpávající. Jen v Síni dokonalé harmonie si mohl císař v klidu a samotě sednout a ponořit se do svých myšlenek. Jen zde si mohl odpočinout, rozjímat a připravovat se před velkými ceremoniemi. Síň, byť rozměry nepatrná, ale pro práci vladaře byla v jistém směru klíčová. Tady nikým nerušený mohl císař v tichém pohroužení dojít k rozhodnutím, které měly udržet říši v rovnováze. Vždy den před významnými rituály v Chrámu Nebes, Chrámu Země, Chrámu předků, nebo před pohřbem některého z členů císařské rodiny, zde trávil čas psaním a čtením proslovů. Byla to taková jeho soukromá kancelář.

Za Síní dokonalé harmonie stojí Síň zachování harmonie. Poprvé byla postavená v roce 1420, v éře mingského císaře Jung-le, stejně jako Síň dokonalé harmonie. Jako mnoho jiných budov v Zakázaném městě taky několikrát vyhořela. Dnešní podoba je z roku 1562.

Slovní spojení v názvu této síně není náhodné. „Zachování harmonie“ je pojmem z Knihy proměn, jedné z nejstarších dochovaných písemností v Číně. Ve významu „zachování harmonie“ je obsažen ještě další smysl – soustředit ducha a vůli tak, aby byla ve vesmíru i na Zemi zachována rovnováha. Tady v této síni tedy císařové dynastií Ming a Čching soustředili svoji mysl, aby v říši vyvažovaly různé síly as udržovali rovnováhu. A to nikdy nebyl a ani v současnosti není lehký úkol.  

Za dynastií Ming a Čching měla Síň zachování harmonie velmi různorodé využití. Za Mingů se zde konaly různé rituály. Když se měl konat nějaký obzvlášť významný obřad v Síni nejvyšší harmonie, císař se zde převlíkal do obřadního roucha. V následující dynastii Čching v této síni, císař vždy v první a patnáctý den nového roku obdarovával své dvořany a pořádal novoroční hostiny. První dva císaři dynastie Čching tady dokonce i bydleli. A to v době, kdy se opravoval jejich palác ve vnitřní, soukromé části Zakázaného města. Konal se zde taky svatební obřad císaře Šun-č‘. Od vlády císaře Čchien-lunga, konkrétně od roku 1789, se síň stala tradičním místem pro konání císařských zkoušek. Kolem ní bylo tedy docela rušno.

Po levé a pravé straně Síně zachování harmonie stojí dvě terasy. Na těchto terasách se někdy setkávali dvořané a ministři s císařem, tady s ním mohli mluvit méně obřadně i o věcech, o kterých by u oficiální audience v samotné síni nemluvili. A právě na tomto prostranství se císař Čchung-čen potkal s jednou velice důležitou osobou, jejíž osud vlastně rozhodl o pádu dynastie Ming. Ale pěkně popořádku.

Na konci dynastie Ming, která jak už to u konců dynastií bývá, byla státní pokladna téměř prázdná a korupce vzkvétala. K tomu na severu říše sílily nepokoje. Mandžuská vojska se snažila proniknout přes Velkou čínskou zeď do říše. V čele armády stál neporazitelný Nurhači, o nemž se říkalo, že ze sta bitev vyhrál všech sto. Dokud se na scéně neobjevil generál Jüen Čchung-chuan. Jemu jedinému se povedlo vyhrát bitvu o průsmyk Šan-chaj-kuan, klíčové místo čínských hranic na severu říše. Když pak císař Tchien-čchi v roce 1627 zemřel, nastoupil na trůn jeho mladší bratr, císař Čchung-čen. Jako šestnáctiletý mladík byl plný odhodlání pozvednout upadající dynastii. Byl si dobře vědom, že musí bránit severní hranice před zdatnými mandžuskými vojsky. Dal proto brzo po své korunovaci povolat do Zakázaného města generála Jüen Čchung-chuana. Poprvé se s ním setkal právě na nádvoří Síně zachování harmonie v roce 1628. Tam mohli spolu nerušeně a docela důvěrně pohovořit. Generál Jüen vylíčil císaři svou strategií, jak zastavit mandžuská vojska. Zapřisáhl se císaři, že když mu dá volnou ruku, armádu a dostatek prostředků, mandžuská vojska porazí a do pěti let zajistí na severu říše mír. Císaři se odvážný a energický generál zamlouval. Povýšil ho do úřadu ministra vojenských záležitostí a poskytl mu všechno, co generál žádal. Jüen Čchung-chuan odcházel ze Zakázaného města plný odhodlání. Císař ho propouštěl s velikou nadějí a důvěrou. Toto bylo první setkání za Síní zachování harmonie.

Generál Jüen se vydal s vojskem na sever říše a jal se bránit hranice u nejzranitelnějšího průsmyku. Když Chuang Tchaj-ťi, syn a nástupce mandžuského vládce Nurhačiho, viděl, že přes generálova vojska neprojde, objel čínskou zeď a vnikl na území říše přes jiný průsmyk z Mongolska. Mandžuská vojska se nebezpečně blížila k Pekingu. Když se o tom Jüen Čchung-chuan dověděl, spěchal se svými muži k Pekingu, snažil se k němu dostat dříve než jeho nepřítel. Když dorazil k městským hradbám, byli už jeho vojáci hodně vyčerpaní. Byla zima a neměli dostatek proviantu. Za těchto okolností požádal generál Jüen císaře o audienci. Žádal, aby mohla jeho armáda vstoupit do města, trochu si odpočinout a doplnit zásoby. Císař však jeho žádosti nevyhověl. Naopak, nařídil, aby vně hradeb bránili město. Z tohoto druhého setkání s císařem za Síní zachování harmonie odcházel generál v nedobré náladě. Situace byla neutěšená, mingské vojsko den ze dne sláblo a vypadalo to, že už v neustálých bitvách nevydrží.        

Na to dal císař generála Jüena povolat s tím, že se rozhodl jeho žádosti vyhovět a vojákům odpočinek s proviantem poskytnout. Jüen Čchung-chuan se rozradostněný vydal do Zakázaného města. Netušil, že jde na smrt. Když dorazil na nádvoří Síně zachování harmonie, císařské stráže mu na císařův příkaz odňali všechny znaky hodnosti a uvrhli ho do vězení.

Třetí setkání za Síní zachování harmonie bylo pro generála Jüena osudné. A nejenom pro něj. Po osmi měsících byl nelítostně popraven. Co vedlo císaře k tomuto rozhodnutí? Císař byl nesmírně nedůvěřivý. Počáteční nadšení z prvního setkání s Jüenem vystřídalo zklamání. Generál nejenom že Mandžui neporazil, ale dokonce pronikli přes hranice říše, i když lstí. Kromě toho císařští eunuchové tajně vyslechli rozhovor dvou mandžuských vojáků. Prý se generál Jüen domluvil s mandžuským vládcem Chuang Tchaj-ťim, že mu pomůže svrhnout císaře a dobít Peking. Toto byla druhá lest Mandžuů. Každopádně zabrala a přiměla podezíravého císaře k zatčení Jüena. Popravou generála Jüen Čchung-chuana si ale císař více méně podepsal i svůj vlastní rozsudek smrti… Generál byl totiž jedinou osobou, před kterou měli Mandžuové respekt. Když byl odstraněný z cesty, už jim nic nebránilo v dobývání Říše středu. Než ale uspěli, uběhlo ještě čtrnáct let a o vládu v Podnebesí se ucházelo víc lidí. To je už ale jiný příběh.

Právě jsme se vypravili do Zakázaného města v Pekingu. Celý palácový komplex se skládá ze dvou částí. Z části vnější, která sloužila k veřejným státnickým úkonům, a z části vnitřní, ve které bydlel císař s rodinou. My se dnes vypravíme právě do této vnitřní části a podíváme se do paláců a síní, které sloužily samotným císařům jako jejich soukromé rezidence. Co se v nich dělo?

Když vstoupíte do Zakázaného města jižní Poledníkovou bránou a vydáte se po centrální ose přímo na sever, budete procházet dalšími bránami a rozlehlými nádvořími, než dojdete ke třem síním harmonie. Stejně i ve vnitřní části Zakázaného města, kterou císař a jeho rodina využívali pro soukromé účely, stojí na centrální severo-jižní ose tři paláce. Tak jako tři síně harmonie představují nejdůležitější stavby vnější části města, tak jsou i tyto tři paláce nejvýznamnějšími stavbami ve vnitřní části. A ten první je z nich vůbec nejdůležitější, nejhonosnější a největší. Je to Palác nebeské čistoty – Čchien-čching-kung. Císařům dynastie Ming a některým císařům dynastie Čching sloužil jako soukromá rezidence. Tady byly jeho ložnice a přes den se tady věnoval často běžným pracovním povinnostem. Dvouposchoďová budova paláce má v přízemí pět místností, a v prvním patře jich má čtyři. V každé z nich byla obvykle jedna postel. Jinak záznamů o vnitřním vybavení tohoto paláce se moc nedochovalo. Do císařské ložnice, dokonce ani do blízkosti tohoto paláce, měli stráž i eunuchové vstup zapovězený. Pokud ovšem k tomu nedostali zvláštní povolení. Kromě toho, za normálních okolností ani nebyl důvod vést záznamy o císařské ložnici.  

Přesto se ale něco v císařském archivu našlo. Byly to zápisky mingského ministra Čang Che, který měl na starosti úřad pro výkon trestů. Ten zaznamenal, že v tomto paláci bylo dvacet sedm lůžek, v každé místnosti po tři. Jak to? A proč se o tom zmiňoval?

V roce 1521 nastoupil na trůn mladičký patnáctiletý císař Ťia-ťing. Byl velkým stoupencem taoismu a jako spousta jiných vládců na světě, i on usiloval o nesmrtelnost. Jeden taoista mu poradil, aby každý den vypil číši ranní rosy. Staří Číňané totiž věřili, že rosa je čistou esencí nesmrtelných žijících na Nebesích. Takže náš mladý císař Ťia-ťing nařídil, aby měl každé ráno připravenou číši čisté rosy. To ale nestačilo. Rosa musela být sesbírána vždy za úsvitu čistými pannami. A tak si musely dvorní dámy každé ráno nejdříve důkladně umýt ruce a v císařské zahradě sbíraly do nefritových kalíšků ranní rosu. Sbíraly ji kapku po kapce a nebyla to žádná legrace. Rána bývala v Zakázaném městě hodně studená, mnohé dvorní dámy proto po nějaké době churavěly. Trápilo je revma a některé dokonce vážně onemocněly a umřely. Po čase se ranní sbírání rosy stalo trestem. Když se nějaká dvorní dáma nebo konkubína prohřešila, byla potrestána tím, že měla sbírat pro císaře rosu. Jak ubíhala léta, mezi dvorními dámami rostla vůči despotickému císaři nelibost. Až jednou, bylo to v roce 1542, se několik dvorních dám rozhodlo udělat všemu konec. Z hedvábného deštníku upletly provaz. Když císař usnul, pokusily se ho provazem uškrtit. Jenomže dvorní dáma, která mu měla provaz kolem krku utáhnout, se najednou zasekla a jak tahala, tak tahala, uzel se ne a ne utáhnout. Zkrátka, nebyly to žádné profesionálky, jenom zoufalé slabé ženy. Když jedna z dám viděla, že se dílo nedaří, hrozně se lekla a utíkala pro císařovnu a pro stráže. Dvorní dámy v atentátu neuspěly, byly uvězněné a nečekal je nijak šťastný konec. Co se s nimi stalo, to si můžete klidně domyslet. A co náš císař? Ten se nebránil. Když totiž uviděl nad sebou tolik dvorních dám s provazem v rukou, od leknutí omdlel. Tento pokus o atentát se do dějin zapsal jako „Incident Žen-jing“. „Žen-jing“ byl název jedné z devíti ložnic v Paláci nebeské čistoty. Celý průběh incidentu i tresty dvorních dám zaznamenal již zmiňovaný ministr Čang Che.

Po tomto puči císař Ťia-ťing už do paláce od strachu nikdy nevkročil. Zůstalo tam po něm pouze těch dvacet sedm lůžek. Jak jsem se už zmínil, Palác nebeské čistoty byl eunuchům a stráži zapovězený. Měly do něj přístup pouze dvorní dámy a pochopitelně císařovna nebo povolané konkubíny. To ale neznamená, že by na těch lůžkách spávaly. Ženy měly své vlastní ložnice ve svých vlastních palácích v ženské části města. Dvacet sedm lůžek plnilo jinou funkci. Císař si každý večer vybral jedno z nich. Kromě dvorních dám, které mu sloužily, nikdo neměl vědět, na kterém lůžku císař spí. Kdyby do slabě hlídaného paláce vnikl nevítaný host, který by usiloval o život císaře, měl by dost práce jej mezi těmi lůžky najít. Bylo to tedy jakési bezpečnostní opatření. Akorát, že v případě císaře Ťia-ťinga nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mu o život mohly usilovat právě dvorní dámy…  

Palác nebeské čistoty v Zakázaném městě sloužil mingským a některým čchingským císařům jako jejich soukromá rezidence. To platilo do 20. dne 12. měsíce roku 1722. Ten den nasedl císař Kchang-si na draka na navždy opustil pozemský svět. Jeho syn a zároveň nástupce, císař Jung-čeng, podle etikety nejdříve dvacet sedm dní truchlil v paláci, který byl k tomu speciálně určený. Když ale doba truchlení skončila, nenastěhoval se do Paláce nebeské čistoty, jak by se od nového císaře očekávalo. Místo toho dal upravit Palác pro kultivaci mysli. Nechal tam vystavět jednoduše vybavenou ložnici a celý interiér zjednodušil. Podle jeho příkazu měla být jeho nová rezidence prostá. Dvořané a ministři nejdříve kroutili hlavami. Mohlo by se zdát, že Jung-čeng porušil dlouhá staletí uctívanou tradici. To jest, císař měl bydlet v paláci, který stál na hlavní centrální severo-jižní ose palácového komplexu. Palác pro kultivaci mysli ale stál stranou od centrální osy Zakázaného města. Samozřejmě Jung-čeng musel mít pro tento čin velice vážný důvod. On sám to vysvětloval tak, že přeci jeho otec, císař Kchang-si, obýval Palác nebeské čistoty celých šedesát let. Proto kdykoliv, kdy do něj vstoupí, vzpomíná na otce s nesmírným zármutkem v srdci. Nemohl by v paláci bydlet.

Měl však i jiné, praktičtější důvody. Jedním z nich byla jeho vlastní bezpečnost. Krátce po smrti císaře Kchang-siho se sice podle jeho jmenovací listiny měl stát nástupcem právě Jung-čeng. Takže byl právoplatným císařem. Přesto ale měl na dvoře své odpůrce, kteří stejně usilovali o to, aby se na trůn dostal místo něj jiný z princů. Palác nebeské čistoty byl ve srovnání s Palácem pro kultivaci mysli méně bezpečný. Kromě toho, Palác pro kultivaci mysli sloužil po staletí jako soukromá pracovna císaře. Jung-čeng byl známý svou střídmostí a pílí. Takto ráno hned po probuzení  to měl ze své ložnice do pracovny jen několik kroků. Vytvořil si takový homeoffice.

Nakonec, byl tady ještě jeden důvod, proč si Jung-čeng vybral za svou rezidenci Palác pro kultivaci mysli. Při pohledu na Zakázané město z ptačí perspektivy totiž tento palác stojí symetricky na jedné linii s Palácem pro obětování předkům. Jeden nalevo, druhý napravo od hlavní osy. Když císař Jung-čeng přemýšlel, kde nechá vybudovat svoji rezidenci, vycházel ze staré klasické knihy „Čouské rituály“, kde se píše: „Na levé straně mají být předkové, na pravé, volně přeložené, autorita vládce.“  Takže se sice odklonil od centrální severo-jižní osy Zakázaného města, ale tímto činem se proti etiketě nijak neprohřešil. Bylo to velice elegantní řešení.

Císař Jung-čeng bydlel v Paláci pro kultivaci mysli třináct let. Palác byl takto využíván i po jeho smrti, bydlelo zde až do konce dynastického období dalších sedm císařů. A co se stalo s Palácem nebeské čistoty? Ten se používal již pouze pro reprezentační a rituální účely.

Právě jsme si vyprávěli o císařské rezidenci ve vnitřní části Zakázaného města v Pekingu. Císařové bydleli převážně v Paláci nebeské čistoty a později v Paláci pro kultivaci mysli. Ženy císařské rodiny měly vyhrazené své vlastní paláce a síně s dvory. Nejvýznamnější z ženských paláců v Zakázaném městě byl Palác zemského klidu. Ten využívaly císařovny, hlavní manželky císařů. Už podle názvu měl tento palác přinést císařovnám klid a mír. Jenže ani jedna v něm nikdy nebyla šťastná a neprožila spokojené a klidné manželství. Jak to?

Palác zemského klidu ve vnitřní části Zakázaného města sloužil přes pět set let jako sídlo císařoven dynastie Ming a Čching. Kromě toho se v jeho komnatách konala část svatebního obřadu a císař se svojí nevěstou zde trávili i svatební noc. I tato stavba stála na hlavní severo-jižní ose města, stejně jako císařova rezidence, Palác nebeské čistoty. Byla to třetí hlavní budova v soukromé části města. Nalevo a napravo od ní pak bylo vystavěno šestero východních a šestero západních vedlejších paláců s příslušnými vedlejšími budovami a dvory. V nich bydlely vedlejší manželky a konkubíny císaře.

Život v harému nebyl nijak jednoduchý. Byly i takové konkubíny, zvlášť ty nižšího postavení, které se k císaři za svého života ani nedostaly. Boj o pozornost a lásku Syna Nebes doháněl proto mnohé ženy k různým intrikám. Císařovna musela být dobrým diplomatem a silnou osobností, aby své místo ustála. To se nepovedlo každé. Jako například císařovně Chu, manželce pátého mingského císaře Süan-te. 

Císařovna Chu neoplývala velkou krásou, zato dbala na dobré vychování a etiketu. Často císaře napomínala, aby plnil své povinnosti a aby to se záletným životem mezi konkubínami moc nepřeháněl. Pochopitelně si tím vysloužila císařovu nelibost. Naproti tomu, tady byla konkubína Sun. Krásná mladá dívka, která se uměla ve společnosti pohybovat, a uměla se správně líčit a oblékat. Věděla, jak si císaře omotat kolem prstu a císař jejímu kouzlu naprosto propadl. Byl by nejšťastnější, kdyby na císařovnino místo mohla nastoupit právě konkubína Sun. Jak toho ale dosáhnout? Ani císař si nemohl dovolit jen tak svévolně zbavit svoji manželku jejího postavení. Musel mít nějaký závažný důvod a brzy ho i našel. Císařovna Chu totiž císaři porodila jen jednu dceru, ale žádného syna. Podle etikety toto opravdu mohl být důvod k rozvodu. Nesplnění povinnosti porodit syna byl totiž velký prohřešek. Problém ale byl, že ani konkubína Sun žádného chlapečka neporodila. I kdyby se císařovna svého postavení vzdala, neměl císař pádný důvod povýšit konkubínu. A tak Sun přišla s řešením. Jedna z jejich důvěrných dvorních dám s císařem schválně otěhotněla a dala mu syna. Císař s konkubínou Sun vyhlásili, že je to jejich dítě. Jelikož to byl první mužský potomek, byl oficiálně uznaný za následovníka trůnu. Císařovna Chu věděla, že je to její konec a že ji v Paláci zemského klidu vystřídá konkubína Sun. Dobrovolně odstoupila a císař jí za to slíbil doživotní pohodlí hodné císařovny. Akorát, že už jen v ústraní ve vedlejším malém ženském paláci. Tam bývalá císařovna Chu prožila poslední roky svého života v zapomnění. Ani manželka dalšího císaře, syna výše zmíněného císaře Süan-te, však neměla veselejší život. A to přesto, že se se svým manželem měli moc rádi. Co se stalo?. 

Císař Süan-te zemřel mladý. Jeho syn, Jing-cung, proto nastoupil na trůn již ve věku osmi let. Už tehdy mu byla vybraná budoucí manželka z rodu Čchien. O sedm let později se s ní oženil. Císař Jing-cung a císařovna Čchien byli prvním mlado manželským párem, který v Paláci zemského klidu strávil svatební noc. Bylo to harmonické a naplněné manželství, ale jejich štěstí netrvalo dlouho. Hranice tehdejší říše byly ohrožovány mongolskými nájezdy. Mladý císař měl pouze něco přes dvacet let, když musel vyrazit se svojí armádou do boje. Netrvalo dlouho a k císařovně se dostaly špatné zprávy. Císaře zajmul nepřítel. Císařovnu zpráva hluboce zasáhla, celé dny a noci proplakala. Podle „Zápisků o mingských císařovnách a konkubínách“ byl zármutek císařovny Čchien tak hluboký, až onemocněla a z neustálého pláče na jedno oko oslepla. Z Paláce zemského klidu téměř nevycházela. Pořád jen seděla na chladné podlaze a truchlila. Takto se do ní dostal chlad a na jednu nohu ochrnula. Poté, co byl císař zajatý, snažila se ho císařovna vykoupit. Nashromáždila všechno zlato, které našla. Chtěla ho darovat mongolskému vládci, Esen Taishiovi. Ale Esenovi nešlo o peníze. Chtěl císaře využít pro své politické cíle. Mezitím však byl dosazen na trůn císařův mladší bratr, známý jako císař Ťing-tchaj. Původní císař Jing-cung ztratil jako rukojmí význam a Esen jej ze zajetí propustil. Když se Jing-cung vrátil do Zakázaného města, k jeho překvapení ho nečekalo žádné vřelé přivítání. Naopak. Jeho mladší bratr, nově jmenovaný císař, jej dal uvěznit. Ve vězení byl Jing-cung odkázaný na jiné, kromě jeho manželky si však na něj nikdo nevzpomněl. Aby mohla císařovna zaopatřit svého muže, denně bez ustání vyšívala, a na trhu své výšivky prodávala. Takto uběhlo sedm let, než nastal další zvrat. Jing-cung zosnoval převrat a konečně mohl po smrti svého bratra, který byl bezdětný, opět nastoupit na trůn. Avšak poznamenaný těžkým životem v zajetí a ve vězení měl podlomené zdraví. Po osmi letech umřel a zanechal za sebou zmrzačenou a utrápenou císařovnu Čchien. Ta ho zanedlouho od zármutku následovala na onen svět.

Ani další mingské císařovny na tom nebyly lépe. Buď brzo ovdověly, nebo umřely v mladém věku. Některé byly dokonce donucené sáhnout si na život, jako poslední mingská císařovna. Když bylo totiž Zakázané město obsazené povstalci, císař Čchun-čeng se v parku Ťing-šan oběsil. Předtím ale donutil císařovnu a další členy rodiny, aby si taky vzali život.

Jak na tom byly císařovny následující dynastie? 

Císařovny dynastie Ming bydlely v Paláci zemského klidu. Císařovny následující dynastie Čching si však za svou rezidenci zvolily raději některý ze šesti paláců na východě nebo na západě od centrální osy Zakázaného města. Palác zemského klidu využívaly pouze k vykonání svatebních obřadů a ke svatební noci. Jak svatební obřad probíhal?

Podle pravidel musel svatební průvod s nosítky, ve kterých seděla nevěsta, projet z jihu na sever pěti hlavními bránami Zakázaného města – Bránou velké čistoty, Bránou nebeského klidu, Vysokou bránou, Poledníkovou bránou a nakonec Bránou nejvyšší harmonie. Poté, co se v Síni nejvyšší harmonie vykonaly příslušné obřady, pokračoval svatební průvod dál. Zastavoval v dalších hlavních palácích a končil slavnostně v Paláci zemského klidu. Tady se vykonaly další obřady. Servírovaly se „Nudle dlouhověkosti“, které měly být přáním dlouhého života manželského páru. Nad postel novomanželů se zavěsil bohatě vyšívaný závěs, na kterém byla vyobrazení stovky hrajících si dětí. To mělo být přání mnohých synů. Druhý den se servíroval „chod sjednocení“, který měl zase zajistit harmonické soužití manželů.  No a také zde byli mlado manželé obdarováni „zlatem pro to, aby šlo vše podle jejich vůle“. Avšak ani nejhonosnější svatební obřad, který Zakázané město za své historie zažilo, nepřinesl svým hlavním aktérům štěstí. O kom je řeč? O předposledním čchingském císaři.

Manželství předposledního čchingského císaře Kuang-süho, bylo v dějinách dynastie Čching jedno z nejnešťastnějších. Za dynastie Čching se mohli císařové ženit již ve čtrnácti letech. U Kuang-süho ale byla svatba pořád odkládána. Císařovna Cch‘-si si takto chtěla udržet svůj vliv, jakožto regentky, co nejdéle. Když už opravdu nebyl k odkladu důvod, měl již císař devatenáct let. Na tu dobu to bylo dost pozdě. Ke všemu si musel vzít o tři roky starší Jehonalu, oblíbenou neteř císařovny Cch‘-si. Císaři se jeho nevěsta ani trochu nezamlouvala. V srdci přechovával jinou dívku, s ní se ale nesměl oženit. Byl pod neustálým tlakem císařovny Cch‘-si, a tak v něm  pomalu začínal vřít hněv.  Moc si přál, aby byla svatba zhacena. Jeho přání se mu téměř splnilo. Na konci roku 1889 vypukl v Zakázaném městě požár, který zničil kromě jiných budov i bránu Nejvyšší harmonie. Svatba se ale měla konat již za necelý měsíc a půl. Za tak krátkou dobu nebylo v silách žádného smrtelníka postavit novou bránu. Bez této brány ale zase nebylo možné svatební obřad provést. Museli tedy rádcové rychle vymyslet nějaké řešení. Na místě, kde stála původní Brána nejvyšší harmonie, řemeslníci narychlo postavili bránu z papíru. Ta se navlas podobala na kamennou Bránu nejvyšší harmonie. Svému smutnému osudu tedy ubohý císař ani jeho manželka neunikli. I když se společně pojedli nudle dlouhověkosti, nedožili se vysokého věku. Kuang-sü zemřel ve třiceti osmi letech, Jehonala ve čtyřiceti šesti. I když spolu jedli „chod sjednocení“, nikdy se nespojili. I když byl nad postel novomanželů zavěšen závěs s vyšitými obrazy sta dětí, bylo toto manželství bezdětné. A přesto, že byli obdarováni „zlatem pro to, aby šlo vše podle jejich vůle“, stejně nebylo po jejich vůli. Takový už byl osud císařů a jejich žen. I když žili v blahobytu, nesli na bedrech tíhu celé říše.

Právě jsme si vyprávěli o Zakázaném městě a životě císařů a císařoven ve vnitřní, soukromé části tohoto palácového komplexu. Podle představ starých Číňanů, císař představoval mužský aspekt, nebesa, jang. Císařovna zase představovala jinový, zemský, ženský aspekt. V soukromé části Zakázaného města se tyto aspekty objevují i v názvech jednotlivých paláců. V Paláci nebeské čistoty bydleli císařové. V Paláci zemského klidu zase císařovny. Uprostřed mezi těmito dvěma paláci stojí maličká stavba čtvercového půdorysu. Síň jednoty. Místo, kde se udržovala rovnováha mezi sílami jin a jang.

Síň jednoty ve vnitřní části Zakázaného města sloužila v prvé řadě císařovně při vykonávání některých obřadů. Podle zvyku se císařovna vydávala na jaře do západních zahrad, aby nasbírala svěží lístky moruše a osobně nakrmila larvy bource morušového. Z jejich kukel se měla později rozvinout vlákna na hebké a vzácné hedvábí. Den před tímto obřadem trávila císařovna v Síni jednoty přípravou a kontrolou nástrojů, pomocí kterých se listy sbírali. Také první den nového roku, v den zimního slunovratu a na své narozeniny zde přijímala vedlejší manželky, konkubíny, prince a princezny, aby ji šestkrát vzdali hold. To znamená, měli si třikrát před trůnem císařovny kleknout a třikrát pobít čelem o zem. Návštěvníků bylo hodně, síň byla malá, takže se do ní všichni najednou nevměstnali. Vstupovali dovnitř podle postavení v předepsaném pořadí. No a kde je hodně žen, tam je i hodně … příběhů.

Síň jednoty v Zakázaném městě měla vyrovnávat síly jin a jang. Měla udržovat rovnováhu mezi císařem a císařovnou. Nakonec, to je umění, které je nutné „pěstovat“ v životě i dnes. A to nejen v manželském. Žádné manželství není bez bouří, ať už to je kdekoliv a v jakékoliv době. I Síň jednoty byla svědkem různých výjevů. Jedním z nich je příběh posledního císaře dynastie Ming a císařovny Čou. Jako jeden z mála císařů měl to štěstí, že měl za manželku ženu podobného smýšlení, jako on. Císařovna Čou byla hezká, sečtělá a pracovitá. Pro svou mírnou povahu si rychle získala přízeň císařské rodiny. I císař si ji nesmírně oblíbil, byla pro něj blízkou a milovanou osobou. Avšak císař měl mezi konkubínami ještě dvě favoritky, konkubínu Tchien a konkubínu Jüen. Jemná a skromná konkubína Jüen si císařovninu náklonnost získala, dobře spolu vycházely a často si přátelsky povídaly. S konkubínou Tchien to ale bylo naopak. Tato byla velice sebevědomá, císařem rozmazlovaná a k císařovně arogantní. Pochopitelně, tyto dvě ženy se moc nesnesly. Císařovna se k ní chovala chladně a mnohdy ji svou nevoli dávala jasně najevo. Konkubína Tchien ji proto u císaře často pomlouvala. Jednou však pohár  přeci jenom přetekl.

První den nového roku se měl v Síni jednoty v Zakázaném městě konat obřad poklonění císařovně. Ten den bylo větrno a pořádně mrzlo. Takže konkubína Tchien nešla k síni pěšky, ale nechala se tam odnést v nosítkách, což nebylo vůči císařovně zrovna zdvořilé. Císařovnu takovéto jednání popudilo a nechala konkubínu Tchien venku v mrazu čekat. Mezitím přišla druhá konkubína, Jüen. Ta byla do Síně jednoty povolána přednostně a strávila tam v družném rozhovoru s císařovnou téměř dvě hodiny. Konkubína Tchien venku ve větru a mrazu potupně čekala. Až když konkubína Jüen odešla, mohla konečně vstoupit dovnitř. Císařovna ji ale přijala velice chladně a téměř s ní nepromluvila. Konkubínu Tchien to velice rozzlobilo a šla si k císaři stěžovat. I když si císař císařovnu vážil, konkubína Tchien ji neustále pomlouvala a tak i v jeho srdci vzklíčilo semínko nevole. Zanedlouho po Novém roce se císař s císařovnou v Síni jednoty setkal. Mezi řečí se zmínil i o nepravosti, které se císařovna na konkubíně Tchien dopustila a začali se přít. Císař v hádce do císařovny strčil a ona spadla na zem. A ještě k tomu přede dvořany. Toto byla opravdu nesmírně vážná urážka. Ztráta tváře. Císařovna se vrátila do svého paláce, její hněv rostl, a tak začala na protest odmítat jídlo. Po několika dnech se císařův hněv utišil, a když se na incident podíval zpětně s chladnou hlavou, uznal, že to přeci jen přehnal. Nechal císařovně ušít krásné roucho a vyhledal ji, aby se ji omluvil. Přeci jen šlo o čest císařovny. Když mu pak císařovna převyprávěla, proč se ke konkubíně Tchien chovala chladně, císař uznal, že se konkubína nezachovala zdvořile. Za trest nařídil, aby se přestěhovala do zadních komnat palácového komplexu. Po celé tři měsíce ji ani jednou nenavštívil, zato s císařovnou se udobřil.    

Povídáme si o Síni sjednocení v Zakázaném městě. Kromě toho, že sloužila císařovně k obřadním účelům, uchovávalo se zde také dvacet pět císařských pečetí. A je tady ještě něco, co stojí za zmínku. V této síni byla jednou postavená železná tabule s vyrytým císařským ediktem. Na pohled obyčejná tabule však ve své době představovala pro jednoho císaře důležitý mezník. Je řeč o prvním císaři dynastie Čching. Ale pěkně popořadě.

Když Mandžuové dobyli Peking, nastoupil na trůn císař Šun-č‘. V té době mu bylo pouhých šest let. Tak malé dítě pochopitelně nemohlo vládnout, to dělali za něj jeho strýc Dorgon a matka, císařovna Siao-čuang. Jak ale Šun-č‘ rostl, nelíbilo se mu, že je pouhou loutkou v rukou jiných. Když mu bylo dvanáct let, strýc Dorgon spadl při lovu z koně a těžkému zranění zanedlouho podlehl. Mladičký Šun-č‘ mohl konečně zasednout na trůn bez vlivu strýce. Jenže, kdo z ministrů a dvořanů by bral dvanáctiletého kluka vážně? I když to byl Syn Nebes. Nehledě na to, že nebylo nijak nezvyklé, že do císařova soukromého života i vladařských záležitostí zasahovali eunuchové. Dokonce mnohdy rozhodovali i o tom, s kým se císař ožení. V historii Číny se občas stávalo i to, že se několik eunuchů spojilo a způsobili pád nebo vzestup některého z císařů.

V roce 1653, když bylo císaři Šun-č‘ patnáct let, už nemohl přehlížení vlastními dvořany dál snášet. Vydal dekret, jehož obsahem bylo šest přísných pravidel k chování eunuchů. Dostali zákaz svévolně vycházet ze Zakázaného města. Mohli jej opustit jen pokud k tomu dostali svolení. Také nesměli zasahovat do žádných jiných záležitostí, které se netýkali jejich sužby. Nesměli nikoho do Zakázaného města doporučovat, nesměli se kontaktovat s vyslanci a úředníky zvenčí, nesměli jménem císařových příbuzných nakupovat nemovitosti a tak dále. Jenže přešli dva roky a císař pořád neměl klid. A tak dal obsah tohoto dekretu vyrýt do tří železných tabulek. Jedna byla postavená v Síni sjednocení, další dvě v úřadě pro vnitřní záležitosti Zakázaného města a na úřadě pro vykonávání trestů. Že byly tyto tabule umístěny na úřadech, které spravovali dvořané, to je pochopitelné. Proč ale byla ta třetí umístěná právě v Síni sjednocení? Co tím chtěl mladý císař naznačit? Navenek byla tato tabule určená pro dvořany a eunuchy. Ale ve skutečnosti mělo umístění v Síni jednoty i hlubší význam. Mělo to být varování pro osoby v jeho blízkosti. Například, pro jeho matku, císařovnu Siao-čuang, a jeho manželku. V historii Číny totiž zasahovali do vlády nejenom eunuchové ale také ženy z císařského harému. Císař Šun-č‘ dal následně založit třináct úřadů, takzvaných já-menů, které měly prošetřovat jednání eunuchů. Pokud se zjistil přestupek, byl daný eunuch přísně potrestán, v závažných případech dokonce popraven. Tyto tři železné tabule se proto nazývaly taky jako „Železné tabule třinácti já-menů“. Od doby, kdy byly tyto tři železné tabule postavené ve zmíněných síních si už nikdo nedovolil nebrat mladého císaře vážně. Už nikdo se neodvážil dělat si za jeho zády poznámky, že je to jen nechápající dítě. Tyto tři tabule pevně stály na svých místech ještě i za vlády císaře Kchang-si. Dnes jsou všechny tři uschované v muzeu Zakázaného města. 

Zakázané město v Pekingu představovalo mikrokosmos kopírující principy makrokosmu. Proto v něm nic nebylo umístěno jen tak náhodně. Postavení, funkce, a dokonce i název každého paláce, síně či dvora mělo svůj symbolický význam. Stejně tomu bylo tak i se Třemi jižními dvory – Nan-san-suo, ve kterých žili princové, a jejich studovnou Šang-šu-fang. Už jsme se zmiňovali, že hlavní stavby stály na centrální severo-jižní ose a byly vyhrazené pro ústřední osobnosti říše – císaře a císařovnu. Na východě a na západě od této osy se pak stavěly vedlejší budovy. I ty však kopírovaly principy sepsané v knihách rituálů a obřadů. Synové císaře představovali křehké výhonky, novou generaci a pokračování dynastie. Jejich místo bylo tedy ve východní části Zakázaného města. Východ představoval zrození, začátek. Ve východní části stál také palác, ve kterém bydlely v posledním století dynastie Čching i mnohé císařovny. Obydlí princů dal v roce 1746 postavit císař Čchien-lung jižně od tohoto paláce, na hranici mezi vnitřní a vnější částí Zakázaného města. Jejich obydlí byla postavená ve třech řadách, každá z nich měla své komnaty, dvory i studny. Takže název rezidence princů dostal název: Tři jižní dvory –  Nan-san-suo. 

Stejně tak i umístění jejich studovny mělo svůj význam. Ta stála hned u východního křídla Brány nebeské čistoty, což byl hlavní vchod z vnější veřejné části Zakázaného města do vnitřní, soukromé části. Symetricky přibližně ve stejném místě, ale na západní straně stála soukromá studovna samotného císaře. Když v ní císař studoval spisy, byl dost blízko, aby mohl poslouchat, jak jeho synové recitují staré klasiky. Zároveň byl ale dost daleko, takže je svojí přítomností nerozptyloval. Také když se vracel z vnější části města do své rezidence, jeho cesta vedla vždy kolem studovny princů. Mohl tedy kdykoliv zkontrolovat, jak si jeho synové vedou. A jak se jim dařilo, co celé dny dělali.   

Život císařů a králů, bez ohledu na to, jestli v Evropě nebo Asii, nikdy nebyl jednoduchý. Jen ti pracovití, chytří a odvážní dokázali své říše dovést k prosperitě. To je celkem jasné. Jaký ale byl život princů v císařské Číně? Možná si řeknete, že se určitě měli jak v bavlnce. Nebo spíše v hedvábí. Pravda, oblékali se do oděvů z drahých látek, jedli vybraná jídla, měli spoustu služebníků a ty nejlepší učitele. Ale tím asi výhody jejich postavení končily. Jinak více méně celé své dětství strávili za zdmi Zakázaného města. Bylo to takové zlaté vězení.

Hned po narození byl malý princ od své matky oddělený a byla mu přidělená chůva, kojná a další služebnictvo. Malí princové bydleli v komnatách Tří jižních dvorů – Nan-san-suo. Už od útlého dětství byli poučováni, jak se správně chovat, pohybovat a oblékat. Neměli moc příležitostí zahálet. Když dovršili šestý rok života, začalo jejich studium. Vstávali brzo ráno a už v pět hodin cupitali se svým doprovodem do princovské studovny Šang-šu-fang. Tam trávili čas studiem klasických konfuciánských textů, kaligrafie a dalších studijních oborů. Kromě čínštiny se museli naučit také mandžusky a mongolsky. Nejen mluvit, ale i psát, takže museli vlastně zvládat tři typy písma. Ve studovně trávili čas až do pozdního odpoledne, zhruba do čtyř hodin. Poté je ještě čekal trénink bojových dovedností, především jízdy na koni a lukostřelby. No, na malé dítě toho bylo docela dost. Času na hraní jim moc nezbývalo. Za celý rok měli volno jen pouhých pět dní. Ve Svátky jara, Svátek dračích člunů, Svátky středu podzimu, narozeniny císaře a nakonec jejich vlastní narozeniny. Jak moc se na tyto dny těšili. Konečně se mohli uvolnit a hrát si.

Synové a vlastně ani dcery čínských císařů si v dětství moc her a zábavy neužili. Jejich otcům moc záleželo na tom, aby z nich vyrostli vzdělaní muži a ženy. A věru vzdělání se jim dostalo prvotřídní. Akorát zabralo většinu času. Ale děti jsou všude stejné. Které by si nerado hrálo. V muzeu Zakázaného města se dochovaly hračky posledních tří císařů. Pravděpodobně nejoblíbenější hračkou byly hliněné barevně glazované figurky. Především figurka mýtického zajíce, který podle legendy žije na Měsíci a střeží elixír nesmrtelnosti. Vždy před Svátkem středu podzimu se v ulicích Pekingu vyrojili stánky s těmito figurkami. Princové a princezny však hradby Zakázaného města nesměli opustit, takže se do ulic vydávali eunuchové, kteří jim sloužili. Kupovali jim různé postavičky. Někdy, když natrefili na opravdu mistrně vypracované figurky, přivedli do Zakázaného města i jejich tvůrce. Ti pak dětem na místě vyráběli další figurky podle jejich přání. V Zakázaném městě se takovýchto figurek dochovalo docela hodně, některé vypadají jako živé.

Další oblíbenou hračkou byl tangram, určitě ho taky znáte. Tento hlavolam složený ze sedmi destiček vznikl právě v Číně a do Evropy se dostal až v 18. století. Skládáním různých obrazců z několika geometrických útvarů si děti tříbily schopnost prostorového vnímání. Ani mongolské šachy nenechávaly prince chladnými. Princip hry byl velice podobný dnešním šachům, jen figurky vypadaly trochu jinak. Byly barevnější a rozmanitější a mnohem víc připomínaly válečníky na válečném poli. V pozdním období dynastie Čching, na přelomu devatenáctého a dvacátého století se našly v princovských komnatách taky další hračky, například modely vláčků, které patrně pocházely ze Evropy.  

Život princů za dynastie Čching nebyl nijak jednoduchý. Vždyť jeden z princů se měl stát následníkem trůnu. A následník trůnu musel ovládat nejen umění vládnutí, ale také umění vojenské. Císař se proto vždy snažil zajistit svým synům ty nejlepší učitele v říši. Většinou každý z princů měl svého osobního učitele, který dohlížel na jeho rozvoj. No a jak to už ve velkých říších bývalo, princů bylo víc, ale trůn byl jen jeden. Zvolit toho správného následníka trůnu nebyl pro císaře lehký úkol.

Traduje se příběh, jak císař Tao-kuang vybíral svého následníka. Měl devět synů. Z nich tři zemřeli v útlém věku a další tři byli ještě příliš mladí na to, aby se ucházeli o místo císaře. Dalšího syna adoptoval princ  Čchun, takže ani ten nepřicházel v úvahu. Ve hře zůstali tedy jen dva synové císaře Tao-kuanga. Čtvrtý syn I-ču, tomu bylo šestnáct let, a o rok mladší šestý syn I-sin. Oba měl Tao-kuang opravdu velice rád a nedokázal se rozhodnout, kterého z nich určit na své místo. Když císaři bylo 65 let (to bylo v roce 1846), bylo už načase určit, který z jeho synů převezme žezlo. A jak to už bývá, dal si oba syny zavolat, aby je vyzkoušel. Už jsem se zmínil, že pro Mandžui byly vojenské a lovecké dovednosti velice ceněné. Oba princové se tedy měli vydat na lov, aby předvedli své schopnosti. Patnáctiletý I-sin byl výtečným střelcem i jezdcem. Jeho učitel ho jen vybídl, aby předvedl, co umí. Princův starší bratr I-ču věděl, že se I-sinovi v lovu nevyrovná. I jeho učiteli, slavnému Tu Šou-tchienovi, to dělalo starosti. To ráno, než princové vyrazili na lov, učitel Tu svému svěřenci něco pošeptal. Princové se s doprovodem pustili za zvěří a každý dělal, co dokázal. I-sin měl zanedlouho již slušný úlovek. Jeho bratr I-ču se naopak vrátil do Zakázaného města s prázdnou. Císař si spokojeně prohlížel zajíce a další ulovenou zvěř svého šestého syna. Když ale došel k I-čuovi, jen nechápavě kroutil hlavou. Jak to, že nic neulovil? Tehdy mu jeho syn odpověděl: „Ctěný otče, nyní je jaro a zvířata jsou březí. Zanedlouho se z jejich útrob narodí nový život. Jak bych je mohl usmrtit? Vždyť bych narušil křehkou rovnováhu v přírodě.“ Takováto řeč císaře dojala. Jeho syn dokázal, že má velkorysé srdce hodné správného vladaře.

Uběhly další čtyři roky a císařova cesta se ve světě pozemšťanů chýlila ke konci. Dal znovu zavolat své oblíbené syny, I-čua a I-sina, aby je podrobil poslední zkoušce. Chtěl se přesvědčit, jak si vedou ve studiu. Než k císaři přistoupili, aby je vyzkoušel, I-čuův učitel Tu Šou-tchien opět svému svěřenci poradil. Řekl mu: „Když se tě bude císař na cokoliv ptát, jen se hoď na kolena a srdceryvně naříkej.“

Mladší z bratrů, I-sin, byl velice sečtělý a měl na svůj věk v otázkách vlády velice zralé názory. Na každý dotaz císaře odpověděl rozumně a sebevědomě. Jeho otec byl s odpověďmi velice spokojený. Když přišel na řadu starší z bratrů, I-ču, nezmohl se pláčem ani na slovo. Ať se ho císař ptal na cokoliv, pokaždé se jen hodil na kolena a trpce plakal. Císař se nechápavě zeptal, co se děje. Na to mu I-ču odpověděl: „Milí otče, vaše moudrost je nekonečná. Vykonal jste mnoho dobrých skutků. Budete tady s námi na věky.“ Taková odpověď císaře nenechala chladným. Dojatě svého syna obejmul. Zanedlouho Tao-kuang umřel a císařem se stal právě starší z bratrů, I-ču. Známý jako císař Sien-feng.  

Asi po dobu šesti set let sloužilo Zakázané město jako hlavní sídlo císařů dynastie Ming a Čching. Odtud vládli říši, tady prožívali své radosti i strasti. Zakázané město se rozvíjelo a měnilo s každou generací. Každý císař tady nechal kus svého ducha. I proto je tento palácový komplex přímo nabitý symbolikou.

Příběh čínských staveb je především příběhem hlíny a dřeva. Hlavní císařské paláce, významné chrámy a oltáře stály vždy na vyvýšených terasách. Nejdříve se z hlíny udusala vyvýšená plošina. Na tu se kladly opracované dekorované mramorové kvádry, které pak tvořily i samotný povrch terasy. Paláce postavené na nich tvořily většinou skeletovou konstrukci. To znamená, že nosné byly dřevěné sloupy, které podepíraly střechu. Zdi mezi nimi, většinou taky ze dřeva, nosnou funkci neměly. Toto umožnilo stavitelům velkou variabilitu v členění interiéru, neomezovali je žádné nosné zdi. Taky fasády bývaly spíše skromnější a důraz se kladl především na konstrukci střech. Právě podle střech bylo možné identifikovat důležitost stavby.

Střechy císařských paláců v Zakázaném městě sestávaly z důmyslných soustav dřevěných špalíků a konzol na nosných sloupech. Na těch se rozložila hmotnost mohutných střech, pokrytých glazovanými taškami z pálené hlíny. Glazury různých barev se vyráběly z různých oxidů kovů. Barva tašek a množství i typy dekorativních prvků pak odpovídaly postavení uživatele budovy.

V představách starověkých Číňanů existovalo pět stran. Čtyři z nich určitě uhodnete – východ, západ, sever a jih. Tou pátou, a vlastně nejdůležitější, je střed. Země. Z ní se rodí veškerenstvo a do ní se vše po ukončení své pouti na zemi i navrací. Tuto „stranu“, přesněji střed, představoval císař. Ten byl středem Podnebesí. Barvou země, a tedy i středu, je žlutá. Aby vás to nemátlo, do žluté barvy v čínských představách patří i okrová, zlatá nebo světle hnědá. Když se tedy vydáte na cestu po čínských památkách, jakékoliv stavby, které měly žlutě glazované střešní tašky, užíval císař nebo osobnosti, které přechovával v obzvlášť velké úctě, například Konfucius.

Většina budov v Zakázaném městě má právě žluté střechy. Když si ale tento palácový komplex projdete pozorně, najdete výjimky. Jedna z nich je rezidence princů – Nan-san-suo, o které jsme si povídali minule. Východ – symbolizoval počátek, zrození. Spojoval se s jarem. Na jaře se probouzí rostlinstvo a vše se zazelená. Proto barvou východu je zelená. Synové císaře byli taky takovými výhonky. Když dal císař Čchien-lung stavět dvory Nan-san-suo, záměrně zvolil zelenou barvu. Měla být přáním pevného zdraví a zdravého vývoje mladých princů.

Severní strana koresponduje s prvkem vody. Patří k ní černá barva. Proto jsou střechy severní brány Zakázaného města černé. Tuto barvu mají i střechy císařské knihovny, ve kterých se uchovávaly nejdůležitější písemnosti v říši. Voda totiž ovládá a překonává oheň. Barva střechy korespondující s vodou měla symbolický význam. I tady to bylo přání, aby se knihovně vyhnuly požáry.

Střešní tašky se pálily z hlíny, která patří k prvku země. Tašky chránily budovy a jejich obyvatele před deštěm a sněhem. Voda z nebes po nich stékala a navracela se do země, nesouc sebou dech života a věčného koloběhu.      

U střech císařských paláců v Zakázaném městě ještě chvíli zůstaneme. Nárožní hrany i konce hřebenů bývaly taky bohatě zdobené. Dekorativní figurky ale nebyly volené náhodně. Každá z nich měla svůj význam. Počet těchto figurek – bájných postav ukazoval na důležitost stavby. Nejvíce jich je na střeše Síně nejvyšší harmonie, tam je jich celkem deset. Na ostatních palácích, které používal vysloveně císař jich je pak devět. No a čím nižší hodnost obyvatele, tím míň figurek.

Všechny dekorativní figurky mají svůj příběh a symbolický význam. První v pořadí je postava nesmrtelného krále Čchi-mina sedícího na fénixovi. Podle legendy mu tento fénix přiletěl na pomoc, když byl v ohrožení života. Král Čchi-min na něj nasedl a odletěl do světa nesmrtelných. Tato postava má přinést štěstí obyvatelům prostor pod střechou, kterou střeží. Druhým v pořadí je drak. Umí lítat ve vzduchu, plavat ve vodě i kráčet na zemi. Třetí – fénix – je králem mezi ptáky. S ním přilétá do Podnebesí rovnováha a mír. Čtvrtou bytostí je lev – král všech zvířat. Ochraňuje vojenskou autoritu vládce. Pátý v pořadí, nebeský kůň, běží s větrem jako o závod a za den urazí tisíce mil. Věrnost a moudrost mořského koně, šesté bájné bytosti, proniká Nebesy i oceány. Bájná ryba dokáže vyvolávat déšť a hasit oheň. Chránila proto před deštěm. Atributem další bájné bytosti, suan-ni, je odvaha, vyniká v boji. Sie-č‘ je zase vtělením věrnosti a spravedlnosti. Tou-niou chrlí mlhu a mraky, dokáže proměnit zlé v příznivé. No a desátá bytost, která se objevuje pouze na střeše Síně nejvyšší harmonie, u té nikdo neví, jak se jmenuje. A tak ji říkají jednoduše: desátý pěšák. Současníci říkají, že je to opice. Jenomže má křídla a v rukou drží zlatý kyj. Podle legendy dokáže sejmout démony a je prý vtělením božstva hromu. Jelikož byly tradičně budovy dřevěné, tudíž velice náchylné k požáru, a požáry často vznikaly po zasažení bleskem, proto měl tento pěšák chránit právě před požáry. Tyto bájné bytosti a dekorace neměly jen symbolickou a dekorativní funkci. Střešní tašky se na nárožní hrany připevňovaly kovovými hřeby. Tyto postavičky na nich seděly jako takové čepičky a chránily je před korozí.

Před mnohými čínskými obydlími a paláci můžete uvidět před vchodem dvojici lvů. V Zakázaném městě najdete celkem jen šest párů. Největší z nich stojí, jak jinak, před Síní nejvyšší harmonie. Nejsou to tak úplně čistokrevní lvy. V čínských bájích se jim říká suan-i a představují syny, nebo děti, draka. Do Číny se tato bytost dostala v období dynastie Východních Chanů ze Západních zemí, tj. z Indie, odkud přišel i buddhismus. Na tomto lvu se vozíval Buddha. V Číně se pak stal také strážcem vchodů. Vraťme se ale ke lvům v Zakázaném městě. Před vchody do důležitých paláců mají chránit klid jejich obyvatelů. Tvar jejich hlav je kulatý, a stojí na čtvercovém podstavci. Spojení kulatého a čtvercového tvaru je symbolem Nebe a Země. Na hlavě, přesněji ve hřívě, mají 45 kudrlinek. Což je pět krát devět – synonymum císařského trůnu. Na východní straně vchodu stojí samec a přední nohou přidržuje hedvábnou kouli. Symbolizuje pevnou ruku nad oltáři bohů země a obilí. Družka lva střeží vchod do Síně nejvyšší harmonie na její západní straně. Pod nohou přidržuje lvíče – symbol zdravého a prosperujícího potomka.

Další páry lvů stojí ve vnitřní části Zakázaného města. Před Bránou nebeské čistoty, Bránou pro kultivaci mysli, Bránou pro klidný dlouhý život, Bránou pro pěstování povahy a před Palácem pro dlouhé jaro, kde si je nechala postavit nechvalně proslulá císařovna Cch‘-si. Na rozdíl od páru vytesaného z kamene ve vnější části Zakázaného města, tyto jsou všechny odlité z bronzu. Liší se i výrazem. Pokud kamenný pár lvů před Síní nejvyšší harmonie má nastražené uši a doširoka otevřené oči, mají jejich menší protějšky ve vnitřní části města uvolněnější výraz a oči přivřené. Vždyť střežily místa, kde císař odpočíval. Chránily jeho soukromí. Nebylo vhodné, aby toho příliš hodně viděli a slyšely. Zato kamenné lvy ve veřejné části města musely mít zraky a slechy nastražené. Musely zachytit každý i nejmenší závan větru v místech, kde se vyhlašovaly císařské dekrety a konaly důležité ceremoniály.    

Toto jsou jen střípky ze symbolů a příběhů, které v Zakázaném městě najdeme na každém kroku. I kdybychom si o nich vyprávěly celý rok, pořád bychom je nevyčerpaly.

Císařský palác v Šen-jangu

V minulých dílech jsme si povídali o Zakázaném městě, které je zapsané v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je tam zapsané pod položkou „Císařské paláce dynastií Ming a Čching v Pekingu a Šen-jangu“. Císařský palác v Šen-jangu u nás v Evropě až tak známý není, to ale neznamená, že je méně zajímavý. V našem vyprávění o památkách UNESCO si rozhodně zaslouží své místo. Pojďme se tedy vypravit na čínský severovýchod, do provincie Liao-ning, do hlavního provinčního města Šen-jang.   

Zakázané město v Pekingu už známe. Sedm set kilometrů na severovýchod od něj stojí ještě jeden komplex císařských paláců. Císařský palác v Šen-jangu, zvaný také jako Mukdenský palác. Chceme-li se blíže seznámit s touto památkou, musíme se nejdříve vypravit do minulosti. Přesněji do sedmnáctého století. A musíme se nejdříve seznámit s národem, který tehdy obýval tyto kraje severně od hranic Říše středu. Řeč je o Mandžuech.

Na začátku sedmnáctého století vládla v Číně dynastie Ming. V té době byla říše již značně oslabená. Severní hranice byly často napadány nájezdy cizích barbarů. Mezi nimi byli i sílící Mandžuové. Tito pak po několika desetiletích snažení a šikovného manévrování ovládli v roce 1644 Peking a tím i celou říši. Zabrali Zakázané město a založili dynastii Čching. Tato vládla v říši až do roku 1911. Byla to poslední císařská dynastie. Předtím, než Mandžuové ovládly Peking, měly své vlastní hlavní město. Tehdy se nazývalo Mukden. V něm měli svůj palác. A v paláci svého vládce – silného chána Nurhačiho. Jak se to všechno událo? Začněme od Nurhačiho.

Nurhači, jeho jméno prý znamenalo „Kůže divokého kance“, byl náčelníkem Džürčenů, později přejmenovaných na Mandžui. V roce 1616 Nurhači založil vlastní dynastii. Jeho vojska úspěšně útočila na čínskou říši na jihu a na korejskou dynastii na severu. Měl pověst neporazitelného bojovníka. Jako každý vládce, i on potřeboval sídlo hodné svého postavení. Po dobití oblasti Liao-jang severně od Pekingu dal tady v roce 1621 stavět palác, který se měl stát jeho sídlem. Avšak o čtyři roky později se najednou rozhodl, že tento palác přesune o něco severněji, do města Mukden. Dnešního Šen-jangu. Jeho synové a další ministři nejdříve jeho rozhodnutí neschvalovali. Nechápali, proč se najednou takto rozhodl. Podle legendy prý Nurhači věřil v sílu čínské geomancie, ve feng-šuej. Setkal se s jedním mistrem feng-šuej a ten mu poradil, aby své sídlo postavil v Mukdenu. Takto by využil sílu dračí tepny v zemi. Nurhači jej poslechl a opravdu dal paláce přemístit do zmíněného Mukdenu. Samozřejmě, rozhodnutí bylo ovlivněno i jinými faktory. Poloha Mukdenu byla v té době strategicky velice výhodná. Skýtala pohodlné spojení se spojeneckými mongolskými kmeny na severu a zároveň měl lepší přístup k hranicím Říše středu na západě. Kromě toho, tehdy středně velký Mukden se dal jednodušeji řídit a měl větší potenciál k rozvoji. Všechny tyto skutečnosti ovlivnily Nurhačiho v jeho rozhodnutí, aby své paláce přemístil právě sem.

Dnes jsme se vypravili na severovýchod Číny, do Šen-jangu, někdejšího Mukdenu. Zdejší císařský palác se začal stavět v roce 1625 podle vzoru Zakázaného města v Pekingu. Je však menší a nezapřou se v něm prvky mandžuského stylu. Právě tím je jedinečný. Po obsazení Zakázaného města se stal Mukdenský palác regionálním sídlem císařů dynastie Čching. V roce 1780 ho dal císař Čchien-lung ještě více rozšířit.

Kombinace chanského a mandžuského stylu vytvořila velice originální komplex. Sídlo o rozloze 60 000 m2 se skládá celkem ze tří částí, východní, centrální a západní. V nich je celkem tři sta místností a dvacet dvorů. Východní a západní část komplexu dal postavit Nurhači. Ta centrální vznikla až za vlády jeho syna Abachaje (my ho už známe z dřívějšího vyprávění pod jménem Chuang Tchaj-ťi).

Východní část byla využívaná pro úřední záležitosti. Tomu odpovídá i rozmístění staveb. Na velkém nádvoří stojí symetricky proti sobě pětice budov zvaných Deset královských pavilónů. V jejich čele na severním konci nádvoří jim vévodí bohatě zdobená Síň velké vlády. Na této nízké stavbě s osmihranným půdorysem vynikají dva pilíře u vchodu. Kolem nich se vinou nádherně vyřezávaní zlatí draci. Toto byla síň pro vládce. A tady byl korunován také císař Šun-č‘ předtím, než Mandžuové v roce 1644 dobyli Peking, a než malý Šun-č‘ vstoupil slavnostně do Zakázaného města. Deset královských pavilónů sloužilo jako štáb velitelů osmi korouhví. Osm korouhví tvořilo páteř mandžuské armády a později také správní členění Mandžuů. Korouhví bylo osm, královských pavilónů ale bylo deset. Určitě to nebylo náhodou.

Mukdenský palác byl základnou zakladatele dynastie Čching. Mandžuové byli členění do systému osmi korouhví, přičemž každé korouhvi velel jeden princ a jeden hlavní velitel. Ve východní části paláce byl pro ně zřízený štáb, Deset královských pavilónů. Proč jich bylo deset a ne osm? V začátku tohoto příběhu stojí nejstarší syn Nurhačiho, Čchu-jing.

Čchu-jing byl nesmírně zdatným válečníkem. Na sjednocení džürčenských kmenů měl nesmazatelné zásluhy. Nurhači jej vychoval jako následníka trůnu. Nurhači si ale zároveň byl velice dobře vědom synových silných i slabých stránek. Čchu-jing byl sice udatný, ale taky despotický. Nurhači mu zpočátku vložil do rukou nemálo pravomocí. Jenže místo toho, aby se Čchu-jing uklidnil, jeho povaha se projevila naplno. Ministry a dvořany si podroboval násilím a zastrašováním. Nurhači v něj ztratil důvěru a začal jeho pozici postupně oslabovat. Což se ale synáčkovi ani trochu nelíbilo.  Když se Nurhači vydal s ostatními syny na výpravu, Čchu-jing prováděl zaklínací rituály, kterými měl ostatní prince oslabit, nebo dokonce zneškodnit. Jeden z jeho podřízených dvořanů si po těchto rituálech od strachu sáhl na život. Nechal však vysvětlující dopis. Když se Nurhači z výpravy vrátil, vyšel tento čin najevo a dal syna zatknout. Ani to Čchu-jinga nezklidnilo. Nakonec jej musel Nurhači nechat popravit. Po této události si uvědomil, že není moudré přenechat vládu jedinému korunnímu princi. Přistoupil tedy k systému střídající se vlády. Vložil moc do rukou čtyř princů. Aby mezi nimi nerostly konflikty, tito princové se vždy po měsíci na trůně střídali. Nurhači je potřeboval mít pod dohledem. Rozhodl tedy, že rozšíří pravomoci velitelů osmi korouhví. Každému z těchto velitelů dal před Síní velké vlády postavit jeden pavilón, ve kterém řídili svůj úřad. Další dva pavilóny sloužily princům, kteří zrovna nevládli na trůně. Takto velitelé korouhví pracovali ve stejném prostředí jako princové. Asistovali jim v úřadě, zároveň je měli také pod dohledem. Tímto si Nurhači zajistil stabilní moc.

Dnes je v Deseti královských pavilonech vystavená sbírka bizarně tvarovaných mečů a kopí. Je tady i slavný Nurhačiho meč a dýka jeho syna Abachaje.

V areálu paláce je ještě jeden zajímavý předmět, který v čínských dvorech nenajdete. Je to dřevěný obětní stožár s kovovou miskou na vrcholu. Do této kovové misky se dávalo při obětních rituálech syrové maso, kterými se krmili vrány. Vrány byly totiž pro Mandžui posvátným ptákem. Podle legendy byl Nurhači kdysi zajatý mingským generálem Li Čcheng-liangem. Tento generál v něm rozpoznal nadaného mladíka a přesto, že patřil k nepříteli, ušetřil jeho život. Nurhači mu měl sloužit. Po nějaké době však Nurhači vycítil, že je v nebezpečí. Věděl, že mu generál nedůvěřuje, a tak jednoho dne uprchl. Když ho vojáci pronásledovali, schoval se v trávě. Už už ho vojáci zahlédli, když se k němu najednou slétly vrány a posedaly si na něj tak hustě, že ho nebylo vidět. Vojáci kolem projeli bez toho, aby si Nurhačiho všimli. Z vděčnosti vyhlásil Nurhači vrány za posvátná zvířata. Později na jeho místo nastoupil jeho syn Abachaj. Tehdy bylo zvykem, že si vládce dal stavět svoji hrobku už za svého života. Abachaj pořád nemohl najít místo podle svých představ. Jednou jel kolem pahorku severně od Mukdenu a v té chvíli se na pahorek slétly vrány. Jako by mu ukazovaly, že to je to pravé místo. Když se na okolí podíval blíže, zjistil, že opravdu vyhovuje jeho představám a také všem podmínkám pro hrobku. Dal ji tam opravdu postavit a odpočívá v ní až do dnešních dnů.

Právě jsme si povídali o vzniku tohoto palácového komplexu a o jeho nejstarší, východní, části. Nyní se podíváme do dalších částí tohoto císařského paláce.

V roce 1626 po smrti Nurhačiho, který dal stavět Mukdenský palác, nasedli společně na trůn jeho čtyři synové. Jak ale jedno maďarské přísloví říká: „Společný kůň mívá zjizvený hřbet“. Ani toto složení tedy nemohlo trvat dlouho. Ze čtyř korunních princů získal trůn nakonec Abachaj. Ten v pracích na stavbě paláce pokračoval dál. Za jeho éry byla vybudovaná centrální část komplexu.

Do této části se vstupovalo hlavní „Bránou velké čistoty“. Tři vchody uprostřed sloužily jako vstup do areálu paláce. Čtvrtý a pátý obloukový vstup po stranách byl vyhrazený pro „morální kulturu“ a „vojenské úspěchy“. Za touto bránou se otevíralo nádvoří, v jehož čele stála „Síň vznešené vlády“. Jak už její název napovídá, tady Abachaj řešil úřední záležitosti a přijímal audience. Když se později císařský dvůr přestěhoval do Zakázaného města v Pekingu, Mukdenský palác se stal sídlem potomků Abachaje a Nurhačiho na jejich inspekčních cestách na severovýchod. I oni při pobytu v paláci používali „Síň vznešené vlády“ jako úřadovnu.

Nejreprezentativnější stavba centrální části Mukdenského paláce stojí za touto Síní vznešené vlády. Je to „Budova fénixe“. Tuto třípatrovou věž není možné přehlédnout. Je nejvyšší stavbou celého palácového komplexu. Terasa, na které stojí, má výšku přes tři metry. Ta měla nahradit pahorek. Předkové Mandžuů žili totiž převážně v horách. Svá opevněná obydlí často stavěli na vyvýšených místech, buď na vrcholcích kopců, nebo na svazích. Poloha opevnění měla zajistit dobrý výhled do okolí. V případě, kdy by chtěl nepřítel osídlení napadnout, je mohli obyvatelé osídlení včas odhalit. Terén města Mukden je však převážně rovinatý, takže si v paláci museli jeho stavitelé vytvořit umělý pahorek. Tato rozlehlá terasa je obklopená další obrannou zdí s ochozem. Prostor za zdí tvoří další uzavřené „město“ připomínající hrad.

Budova fénixe v centrální části Mukdenského paláce měla víc funkcí. Jednak sloužila jako vstup do vnitřní soukromé části komplexu. Zároveň se tady vykonávali rituály a oficiální hostiny. Z nejvyššího patra budovy je vidět celé město jako na dlani. Kdysi Abachaj odsud sledoval okolí. Kdyby se k hradbám města blížil nepřítel, lehce by jej odhalil. Na druhém patře se vládce věnoval studiu, čtení a odpočinku. Po přestěhování dynastie do Pekingu se účel budovy změnil. Uchovávaly se zde historické kroniky, oficiální záznamy a císařské nefritové pečetě. Nejspodnější patro fungovalo jako již zmíněná brána do vnitřního areálu paláce, který sloužil pro soukromé účely.  

Vstupme do vnitřní části paláce za Budovou fénixe. Hlavními stavbami v této části byl Palác čistého klidu v čele nádvoří a čtyři paláce manželek po stranách, dva západní a dva východní paláce. V Paláci čistého klidu bydlel císař, Abachaj. Tento palác byl tedy i největší ze všech paláců ve vnitřní části komplexu. Ostatní čtyři paláce jeho žen se vzhledem od sebe moc nelišily. Byly to jednopatrové budovy se zeleně nabarvenými stěnami rozdělenými červenými podpěrnými sloupy na pět částí. Střechy byly pokryté typickými žlutými střešními taškami, přičemž okraje střechy byly lemované zeleně glazovanými taškami. Takto nakonec vypadá většina paláců v areálu.

Hlavní manželka Abachaje, Borjigit Jerjer, pocházela z kmene mongolských Kchorčinů. Svazek měl, jak jinak, upevnit spojenectví tohoto kmene s Mandžui. Jenomže Jerjer se dlouho nedařilo porodit syna. Cítila, že jestli něco neudělá, bude její pozice jakožto hlavní manželky ohrožená a s ní i spojenectví dvou národů. Navrhla tedy Abachajovi, aby se oženil s její neteří, třináctiletou Bumubutai. Později se Bumubutai proslavila jako císařovna Siao-čuang a v historii Číny sehrála nemalou roli. Bumubutai bydlela ve druhém západním paláci, Paláci věčného štěstí. Když se jí konečně po třinácti letech manželství narodil syn, Abachaj mu dal jméno: Blízké štěstí, Fu-lin. Bumubutai byla nesmírně chytrá. Uměla ve správné chvílí diplomaticky jednat, a svému muži pomohla v nesnázích. Když Abachaj vyrazil v roce 1640 proti Mingům, zajal generále oblasti Ťi-liao. Byl převezený do Mukdenského paláce, kde byl uvězněn. Abachaj chtěl, aby generál kapituloval, ale ten by raději umřel, než aby zradil svoji dynastii. Abachaj si už s ním nevěděl rady. Když se to Bumubutai dověděla, vyčkala na příhodnou příležitost a zašla za generálem do vězení. Po dlouhé rozmluvě s ní se nakonec generál Abachajovi podvolil. Tím vytrhla svému muži trn z paty. Přesto, že mu ale porodila syna a pomohla mu ve svízelné situaci, nepatřila mezi jeho nejoblíbenější ženy. Potřeboval spíše starostlivou a něžnou ženu. Chytrost u žen jeho ambiciózní povaze neimponovala. Jeho srdce si získala jiná žena. Starší sestra Bumubutai.

V roce 1634 bylo jednoho dne v Mukdenském paláci neobyčejně živo. Eunuchové nosili různé předměty do jednoho z východních paláců v soukromé části. Zařizovali ho pro novou ženu Abachaje, která se měla brzo do paláce nastěhovat. Řeč je o druhé neteři hlavní manželky vladaře, o Harjol. Harjol bylo už 26 let, když byla přijatá do Abachajova harému. Na tehdejší dobu už byla vlastně na vdavky stará. Přesto se ale stala jeho nejoblíbenější ženou. Věkový rozdíl mezi ní a Abachajem nebyl tak velký, jak mezi vládcem a její sestrou Bumubutai. Harjol byla zároveň hezká, laskavá a moudrá. I když Abachaj trávil nejvíce času právě v jejím paláci, nikdy se nad ostatními ženami nepovyšovala. Chovala se k nim mile a s úctou, vždyť hlavní manželka jejího muže byla její tetou. Často ostatní ženy obdarovala vzácnými předměty, které dostala od Abachaje. Abachaj by z ní rád udělal svoji hlavní manželku, zároveň jí ale nemohl udělit vyšší postavení než její tetě Jerjer. Dva roky poté, co přijela do Mukdenského paláce, byla korunovaná na vedlejší manželku. Další rok na to, v létě roku 1637 přinesla jejich láska své plody. Narodil se jim syn, Ake. Abachaj od radosti uspořádal honosnou hostinu. Byl to už jeho osmý syn, ale žádnému novorozenému synovi předtím neprokázal takovou poctu. Byl to nejšťastnější rok jeho života a vše nasvědčovalo tomu, že trůn zdědí právě Ake. Ale nic netrvá věčně. Když bylo Akemu rok, zemřel. Harjol se z této ztráty už nevzpamatovala a zármutku po třech letech podlehla. V té době byl Abachaj právě na válečném tažení. Zpráva o smrti jeho milované ženy ho zastihla ve vojenském táboře. Okamžitě nasedl na koně a hnal se zpátky do Mukdenu. Po cestě prý uštval pět koní, nikde se nezastavoval. Když vstoupil do východního paláce, ve kterém ležela Harjol, celé dny u jejího lůžka probděl. Téměř ani nejedl a nepil. Po několika dnech od vyčerpání ztratil vědomí. Zotavoval se jen velice pomalu. Ani vítězství nad mingskými vojsky ho nedokázalo vzpružit. Trpěl depresemi a ty se podepsaly i na jeho zdraví. Po dvou letech následoval svoji milou na onen svět.

Po smrti Abachaje se o trůn ucházel jeho bratr Dorgon a nejstarší syn Haoke. Ani jeden nechtěl ustoupit, každý z nich měl podporu silných korouhví. Svízelnou situaci opět pomohla vyřešit Bumubutai. Navrhla svému švagrovi a zároveň blízkému příteli Dorgonovi, aby na trůn usedl její šestiletý syn Fu-lin, Blízké štěstí. Tento návrh se zalíbil i dvořanům, bylo to chytré východisko. V roce 1644 byl v Síni velké vlády Fu-lin oficiálně korunován. Po dobití Pekingu vstoupil do Zakázaného města jako císař Šun-č‘.

V Mukdenském paláci najdeme ještě jednu zajímavou stavbu, která se vymyká ostatním. Najdeme jí v západní části komplexu. Tuto stavbu dal v roce 1782 postavit císař Čchien-lung, aby zde uchoval svůj velký projekt.

Každý vládce se snažil zanechat za sebou nějaké veledílo. Stejně tak i císař Čchien-lung. Inspiroval ho jeho dědeček, císař Kchang-si, který začal spisovat staré knihy z historie Říše středu. A Čchien-lung tento nápad ještě rozšířil. Chtěl vytvořit ucelenou encyklopedii. Najal 4000 učenců a nařídil, aby začali do čtyř velkých oddílů přepisovat všechny historické kroniky, poezii, konfuciánskou klasiku a díla mistrů.  Encyklopedie obsáhla snad všechny texty od starověku až do začátku dynastie Čching. Učenci celkem vytvořili sedm kopií. Každá kopie byla uschovaná na jednom ze sedmi významných míst Říše středu. Jedna z nich v knihovně Wen-su-ke v Mukdenském paláci. Na rozdíl od ostatních staveb v palácovém komplexu má tato černé střešní tašky, šedé cihlové zdi a zeleně nabarvené podpěrné sloupy a okenní rámy. Podle teorie osmi trigramů a pěti prvků, černá barva koresponduje s prvkem vody. Stavba, a v ní uschovaná největší sbírka knih v celé čínské historii, měla být takto symbolicky chráněná před požárem a zničením. A věru, že ochráněná byla. Ze sedmi kopii Encyklopedie čtyř oddílů se do dnešních dob dochovaly jen tři, jedna z nich právě tady v Mukdenském paláci. 

Císařské hrobky dynastií Ming a Čching

Minule jsme si povídali o císařských obydlích, kde žili a pracovali císařové dynastie Ming a Čching za svého života. Podle čínských představ žije duše po smrti v jiném prostoru. Tento prostor je zrcadlovým odrazem života na zemi. Pokud císař bydlel v paláci za svého života, měl být pochovaný v podobném „paláci“ i po smrti. To, co užíval za svého života, ho mělo provázet i na oném světě. Proto také hrobky čínské aristokracie byly od dávných časů honosné, velmi důmyslně propracované a plné vzácných předmětů. Nejslavnější hrobku v Číně jistě znáte. Je to hrobka prvního císaře Čchin Š‘-chuanga střežená terakotovou armádou. Není ale jedinou významnou hrobkou. Kromě jeho hrobky se do seznamu světového kulturního dědictví dostaly i hrobky a nekropole císařů posledních dvou dynastií. Dynastií Ming a Čching. 

V roce 1352 se pětadvacetiletý mladík jménem Ču Jüen-čang přidal k rebelům, kteří povstali proti mongolské vládě. Šestnáct let na to už stál v jejich čele, a když vyhnali Mongoli z říše, prohlásil se za císaře. V roce 1368 založil novou dynastií Ming, v doslovném překladu „Světlou“,  se sídlem v Jižním hlavním městě – Nanking, jižně od Dlouhé řeky, v dnešní provincii Chu-pej. Opět zavedl čínské tradice, které fungovaly v říši v předchozích čínských dynastiích Tchang a Sung. V roce 1379 konečně vyhnal Mongoly i ze severu říše, z jejich sídelního města Ta-Tu. Přejmenoval ho na Pej-pching. To je dnešní Peking. Byl známý jako velmi tvrdý vládce a autokrat, avšak jím zavedená opatření postavila základ pro několik desítek let prosperity a hojnosti.

Ču Jüen-čang jakožto první císař nové dynastie začal se stavbou své hrobky v roce 1381. Mělo se stát mauzoleem hodným zakladatele dynastie a i jeho následníků. Rok na to nečekaně zesnula jeho manželka, císařovna Ma. Byla pochovaná v ještě nedokončené hrobce a císař jí udělil posmrtné jméno Siao-cch‘ – „Oddaná a laskavá“.  Císařovna prý byla opravdu velice oddaná, mírná a laskavá žena. Měla na prudkou povahu svého muže uklidňující vliv. Když umřela, císař byl hluboce zarmoucen a už se podruhé neoženil. Na její počest dal pojmenovat i celé mausoleum. Ču svou manželku přežil o 16 let. V roce 1398 po krátké nemoci ve věku 69 let zemřel. V té době to byl úctyhodný věk. Byl nejdéle žijícím mingským císařem. Jeho hrobka však byla kompletně dokončená až 15 let po jeho smrti. Když to sečteme, stavěla se celkem 32 let. Rozhodně to tedy nebyla ledajaká stavba.

Umístění hrobky zakladatele dynastie Ming, Ču Jüen-čanga, naprosto splňovalo podmínky fengšuej pro „obydlí zesnulých“. Leží na jižním svahu hor Čung-šan na východ od Nankingu. Tato rozlehlá nekropole se dělí na čtyři části: na příchodovou část, na Zlatou bránu s lesem stél, na takzvanou „svatou stezku“ a nakonec na samotné stavby hrobky. Zajímavostí je, že tyto části neleží v jedné linii, jak by se očekávalo a jak bylo zvykem. Příchodová část stojí jihovýchodně od hlavní linie sakrálních staveb a spojující prvek s ostatními třemi částmi se dnes již nedochoval. Také „svatá stezka“, kterou tvoří alej kamenných strážců, je rozdělená na dvě na sebe kolmé části. Nejvíce přijímané vysvětlení pro toto netypické rozložení je hrobka slavného krále státu Wu ze třetího století před našim letopočtem. Prý Ču Jüen-čang nechtěl stavbou narušit prastarý králův hrob, takže ho takto obloukem obešli.

První část cesty k hrobce tvoří „Oblouk sesednutí“. Tady měli všichni úředníci sesednout z koní a nosítek a odtud už měli k hrobce pokračovat pěšky. Tímto prokázali zesnulému úctu. Tento oblouk se v roce 1949 rozpadl, ale později, v roce 1984 byl znovu zrekonstruován. Znaky na jeho průčelí praví: „Všichni úředníci sesednou“.  

Druhá část, Velká zlatá brána a věž stél stojí na začátku aleje kamenných strážců. Je vlastně takovým vstupem na „svatou stezku“. Tato brána má tradiční konstrukci. To znamená že se skládá ze tří oblouků, přičemž prostřední, určený pouze pro císaře a císařovnu, je nejvyšší. Bohužel střecha a vrata brány byly v průběhu války zničené, takže je zde už neuvidíte. Asi 70 metrů severně za bránou stála kdysi Věž tabulí, ale také byla dávno zničená. Důležitá je socha želvy s kamennou Tabulí velkých činů na zádech. S podobnými sochami, nazvanými pi-si, se setkáme u většiny významných hrobek. Tato tabule byla vztyčená třetím mingským císařem Ču Ti na počest jeho otce.  Text pro něj vytvořil sám Ču Ti.

Pi-si byla mýtická bytost, jeden z devíti synů draka. Bývá vyobrazován jako drak s želvím krunýřem. V čínské kultuře se objevuje napříč staletími jako dekorativní podstavec pod pamětními stélami a tabulemi, především v areálech pohřebišť. Nekrology na stélách tyčících se na jejich hřbetech připomínají velkolepé činy zemřelých. Pi-si se používali také jako dekorace v základech mostů nebo oblouků. Obecně měla tato bytost přinášet štěstí. Setkáváme se s ní nejenom v Číně, ale také v jiných zemích jihovýchodní a východní Asie, dokonce i na dalekém východě Ruska.   

Velice impozantní částí císařských nekropolí a hrobů aristokratů ze silných rodů bývá takzvaná svatá stezka. V případě mauzolea zakladatele dynastie Ming je tato stezka přes kilometr dlouhá. Většinou bývají budované v jedné klikatící se linii, která vede k hrobu. Klikatící se proto, protože démoni se umí pohybovat jen po přímkách. Takto jim mělo být zabráněno v tom, aby našli krypty zesnulých. V případě hrobky zakladatele dynastie Ming je ale svatá stezka lomená do pravého úhlu, co je u císařských hrobek netypické. Kamenní strážcové na okrajích dlouhé aleje měli chránit a také měly symbolizovat majestát císaře a velkolepost říše. Alej začíná párem sedících a párem stojících lvů. Za nimi následují páry mýtických bytostí sie-č‘, velbloudů, slonů, bytostí čchi-lin a koní. Vždy jeden pár sedící a druhý pár stojící. Sloni žili na dalekém jihu říše, naopak velbloudi na dalekém severu a západě říše. Přítomností těchto dvojic měla být vyjádřena rozlehlost říše.     

Za touto řadou zvířat se svatá stezka stáčí směrem na sever k místu, kde císař odpočívá. Řada soch zvířat a lidí je oddělená posvátnými sloupy. Na rozdíl od dřívějších nekropolí, tyto posvátné sloupy nestojí už na začátku „svaté stezky“ před sochami zvířat, ale až za nimi. Sloupy uvádí dva páry válečníků a dva páry úředníků. Jedna dvojice je vždy vyobrazená s vousy, druhá naopak bez vousů. Vousy symbolizovaly moudrost stáří a zkušenosti přicházející s věkem. Naopak, postavy bez vousů měly vyjádřit potenciál mladé síly. Jen na okraj, ve staré Číně se nesměl nechat narůst plnovous, dokud žili rodiče. Většinou byly vousy symbolem moudrého stáří. 

Konec „Svaté stezky“ dovršuje brána Ling-sing. Tento typ brán se často stavěl před chrámy, hrobkami, oltáři a podobně. Měla symbolizovat respekt vůči osobě nebo instituci, pro kterou byla brána postavená. V císařských hřbitovních areálech se podobné brány nazývaly také jako „Brány draka a fénixe“. Procházel přes ní na své poslední cestě císař – drak a císařovna – fénix. Nebo živý císař s císařovnou, když se šli poklonit předkům. Z původní brány v areálu hrobky se toho dochovalo málo. Původně to byla také tří oblouková brána široká 16 metrů a její střecha byla pokrytá zelenými glazovanými taškami.

Podle feng-šuej nesměla u ideálního místa pro hrobku chybět na severu hora a na jihu vinoucí se řeka. Vodní tok byl často uměle přiveden. Na cestě k hrobu císaře Ču Jüen-čanga bylo tedy nutné překlenout i Most zlaté vody. Původně sestával z pěti paralelních mostů, zachovaly se ale jen tři z nich. Oblast této císařské hrobky byla celkově bohatá na vodní zdroje. Procházka okolím s potůčky a lesy vzbuzovala a stále vzbuzuje pocit nesmírného klidu. Klidu, který je právě pro odpočinek zesnulých tak důležitý. Překročením řeky přes Most zlaté vody se dostáváme do samotného komplexu hrobky ohrazené hradební zdi. Stejně jako to bývalo u císařských paláců. Kdybyste nevěděli, že se nacházíte v nekropoli, mohli byste si klidně myslet, že jste navštívili další letovisko císaře. Stavby se konstrukcí, dekoracemi i barvami nijak neliší od císařských obydlí. Do ohrazeného komplexu se vstupuje přes tří obloukovou Vojenskou a civilní bránu. Stavby za hradebními zdmi sloužily k přípravě rituálů při návštěvách hrobky. Některé se zachovaly v lepším stavu, jiné nám dnes připomínají už jen pozůstatky základů. Když projdeme celým komplexem přes další nádvoří a brány, dostaneme se k čtvercové citadele. Tato se kupodivu i po šesti stech letech zachovala ve velmi dobrém stavu. Dokonce můžete pozorovat jemné rytiny na dlažbě, připomínající zručnost mingských řezbářů. Když vystoupáte po 54 schodech v úzkém tunelu citadely, dostanete se konečně na nejdůležitější místo na severním konci hradeb. Za tunelem se otevře malé nádvoří vedoucí k věži světla. Jak u hrobek mingských tak i čchingských císařů se pro věž používal čtvercový půdorys symbolizující zemi. Císař s manželkou byli pochovaní v kryptách pod kopcem kruhového půdorysu za čtvercovou věží světla. Pod „Kopcem pokladů“. Kruhový tvar symbolizoval nebesa a bohy žijící na nebesích. Pod 70 metrů vysokým kopcem o průměru asi 400 metrů se podle seizmologických průzkumů nachází obrovský prostor o 4500 m2. V jedné z krypt tohoto mohutného hrobu stojí i rakev císaře a císařovny.

Jak o většině takto majestátných hrobů, i o tomto koluje spousta legend a záhad. Podle jedné z nich dal císař Ču Jüen-čang zhotovit třináct identických rakví. Když ho pak měli pohřbít, těchto třináct rakví bylo vyneseno třinácti bránami Nankingu ve stejnou chvíli. Takto měla být utajená ta, ve které ležel samotný císař obklopený nezměrným bohatstvím. Co se ale skrývá pod „Kopcem pokladů“, to ví asi už jen kopec samotný, porostlý nádhernými cypřiši, které císaři a císařovně dělají společníky už přes šest set let.

Právě jsme si začali vyprávět o císařských hrobkách, které byly v letech 2000, 2003 a 2004 postupně zapsané do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Povídali jsme si o hrobce zakladatele dynastie Ming v blízkosti města Nanking na jihu Číny. Za této dynastie celkem vládlo 16 císařů. U Nankingu je ale pouze hrobka zakladatele. V blízkosti Pekingu je pak pochovaných 13 císařů. To je tedy celkem čtrnáct hrobek. Co se stalo s pozůstatky dvou císařů? Proč jsou všichni ostatní pochovaní jinde než zakladatel dynastie?

Když v roce 1392 zemřel první syn Ču Jüan-čanga, zakladatele dynastie Ming, zvolil císař za svého následníka svého vnuka, patnáctiletého Ču Jün-wena.  Šest let na to, po smrti dědečka, nasedl tento mladík na dračí trůn jako druhý císař dynastie. Říše byla v té době rozčleněná na správní oblasti, každou z nich řídil jeden z princů –  strýců novopečeného císaře. Tomu se to ale nelíbilo, a tak se spojil se svými věrnými ministry. Pracoval velmi intenzivně na tom, aby oslabil nebo dokonce úplně eliminoval moc těchto princů. Během prvního roku jeho vlády nechal zabít čtyři prince. Když ale přišla řada na pátého, na strýce Ču Ti (čte se „ty“), z nějakého nevysvětlitelného důvodu mladý císař vydal nařízení, že mu nikdo nesmí zkřivit ani vlas na hlavě. Dodnes je to záhada, která historikům dělá vrásky. Proč císař, který nechá chladnokrevně odstranit všechny své příbuzné najednou u strýčka Ču Tiho změnil názor? Ať už to bylo jakkoliv, toto rozhodnutí se mu stalo osudným. Strýček Ču Ti měl na starosti správu severních oblastí v okolí dnešního Pekingu. Když ho císařovi služebníci vyhledali, aby se vzdal svých pravomocí, se špatnou se potázali. Ču Ti proti svému synovci povstal a se svými vojáky po čtyřech letech občanské války dorazil až k bránám Nankingu. Jeho kavalérie už byla značně vyčerpaná. K průniku do hlavního města jim ale prý pomohli dvořané, kteří mladého císaře zradili, a brány města otevřeli. Rozpoutal se lítý boj. V žáru plamenů byly zničeny císařské paláce a mladý císař i se svými konkubínami zmizel. Jeho tělo se mezi troskami paláce nenašlo. Rozšířily se zvěsti o tom, že se mu povedlo uprchnout a svůj život dožil jako putující mnich. Podle jiných povídaček byl mladý císař údajně viděn na moři. Jeho strýc Ču Ti, který v té době již uzurpoval trón, se prý přízraku živého Ču Jün-wena strašně bál. Není divu, neměl právě nejčistší svědomí… A tak pod záminkou zámořských objevitelských cest vyslal svého věrného služebníka, slavného admirála Čeng Che, aby mladého Ču Jün-wena hledal všude možně i na moři. Mimochodem, tyto výpravy do Afriky a Indického oceánu se později proslavily jako velmi významné objevitelské a obchodní cesty.

Každopádně, podle oficiální verze mladý císař zahynul při požáru. Jelikož se jeho tělo nenašlo, nebylo koho pochovávat. Nebo se jeho tělo možná i našlo, ale jeho strýc Ču Ti ho dal pochovat na neznámém místě v neoznačené hrobce. Zkrátka a dobře, chtěl ho z dějin úplně vymazat.

Ču Ti se stal třetím císařem dynastie Ming. Za jeho vlády zažila Říše středu období velkého rozmachu a prosperity. Potlačil mongolský odpor na jihu i na severu země a zároveň potlačil i Džürčeny, Kórejce a Japonce, kteří neustále ohrožovali severní hranice. Císař se zapsal do dějin již zmíněnými námořnickými expedicemi. Admirál Čeng Che, kterého plavbami pověřil, dosáhl až k Perskému zálivu, k Rudému moři a na východní břeh Afriky. V Paláci přední laskavosti v areálu hrobky císaře Ču Ti je vystavená věrná miniaturní kopie lodi, na které se plavby uskutečnily.

Druhý čin císaře Ču Tiho, který změnil kurz čínských dějin, bylo přestěhování sídla dynastie na sever do dnešního Pekingu. V té době ale Peking ještě ani zdaleka nepřipomínal dnešní metropoli. Když se Ču Ti rozhodl přesunout hlavní město na sever, zvolil si sídlo dřívější mongolské dynastie Jüan. Na tom místě byly v roce 1407 zahájené stavební práce. Během asi deseti let byly postavené městské hradby a nejslavnější čínský císařský palác, dnes známý jako Zakázané město. Peking už poté zůstal hlavním městem až do dnešních dní.

Ču Ti měl ze začátku spoustu práce, na svůj odpočinek po smrti moc nemyslel. Když ale v roce 1407 zemřela císařovna Sü, bylo nutné najít vhodné místo pro hrobku. Jelikož Ču Ti přesunul hlavní město na sever, bylo jasné, že v jeho blízkosti musí vzniknout i císařská nekropole. A jak jinak, umístění hrobky muselo vyhovovat principům feng-šuej. Nejvíce vyhovovalo místo na rovině na jižním svahu hor Tchien-šou, asi padesát kilometrů severozápadně od hlavního města. Místo mělo hory na severu i řeku s průzračně čistou vodou tekoucí na rovině jižně od úpatí hor. Tady se v roce 1407 začalo se stavbou hrobky pro císařovnu. Po čtyřech letech byla hotová. Dostala jméno „Čchang-ling“, Hrobka dlouhého věku. Hrobka byla postavená podle hrobky zakladatele dynastie při Nankingu. Zabírá plochu 120 000 m2 (30 akrů). Jako jiné tradiční císařské hrobky, i tato začínala slavobránou z bílého kamene. Za ní následovala červená brána se třemi oblouky, věž stél a alej kamenných strážců. Alej vede přímo k areálu hrobky císaře Ču Tiho. Stala se také společnou alejí pro všechny ostatní hrobky mingských císařů. V průběhu věků potomkové Ču Tiho, kteří nasedli na trůn, stavěli postupně své hrobky nalevo a napravo od Hrobky dlouhého věku. Při pohledu shora tak nekropole připomíná rozvětvený strom. Alej kamenných strážců tvoří kmen. Uprostřed koruny leží největší a nejlépe zachovaná mingská hrobka, hrobka císaře Ču Tiho.

Císař Ču Ti zemřel po 22 letech vlády na vojenském tažení proti Tatarům v poušti Gobi. V hrobce Dlouhého věku byly kromě císaře a císařovny pochované také konkubíny. Podle tehdejších zvyků se musely po rituální hostině dobrovolně vzdát života, aby císaře provázely v podsvětí.

Do areálu Hrobky dlouhověkosti se vstupuje bránou se třemi klasickými obloukovými průchody. Tady musíme poznamenat, že jenom tři hrobky v nekropoli mají takovouto samostatnou bránu. Tvar samotného areálu je v souladu s klasickým rozvržením tvořícím „vepředu čtverec a vzadu kruh.“ Komplex budov za vstupní bránou tvoří onen čtverec – symbol Země. Mohyla s podzemními kryptami tvoří zase zmiňovaný kruh – symbol Nebes.

Nejdůležitější stavby na centrální severojižní ose jsou od sebe oddělené třemi nádvořími. Nejpozoruhodnější nadzemní stavbou je Palác přední laskavosti. Tato obrovská stavba má zdvojený střešní přesah, což je atribut nejvýznamnějších císařských paláců. Palác stojí, jak jinak, na třístupňové terase z bílého mramoru. Celá konstrukce zabírá plochu přibližně 4400 m2 velkou. Je to největší nadzemní stavba v nekropoli a jediný dochovaný pohřební palác z dynastie Ming. Podlaha v paláci je dlážděná pozlacenými cihlami a střechu podepírá 60 obrovských sloupů z vzácného dřeva stromů čen-nan. Každý sloup je z jednoho jediného kmene. Což by nebylo nic zvláštního, kdybychom se nepodívali na rozměry těchto sloupů. Jsou 12,6 metrů vysoké a čtyři nejsilnější sloupy měří v průměru 1,12 metru. Jak velké asi musely být samotné stromy... Také na ostatní dřevěné konstrukční prvky bylo použito dřevo ze stromu čen-nan. Palác je proto nejrozsáhlejší historickou stavbou v Číně z tohoto stromu. V paláci se odehrávaly obětní rituály na uctění památky císaře Ču Ti a císařovny Sü. Uprostřed síně sedí na obrovském dračím trůně obří socha samotného císaře. V ostatních částech jsou vystavená vyobrazení zachycující úspěchy dosažené za vlády Ču Ti, a také vzácné předměty – archeologické objevy z mingských hrobek.   

Mohyla, pod kterou císař s císařovnou odpočívají, je podle dosavadních zjištění jednou z mála nepoškozených císařských hrobek v Číně. Po pohřbu císaře ji už pravděpodobně nikdo nikdy neotevřel. Ne že by se o to nikdo nepokoušel.

V čínské kultuře přetrvává silná tradice uctívání předků. Úcta se k starším členům rodiny neprojevuje jen za jejich života, ale také po smrti. Věřilo se, že když předkové na druhém světě odpočívají v klidu, a když jejich hroby leží z pohledu feng-šuej na příznivém místě, bude rod prosperovat po dlouhé generace. Narušit rodinnou hrobku byla nesmírně vážná věc. Přesto je v dějinách Číny jen málo císařských hrobek, které zůstaly úplně nedotčené. Některé byly už před staletími dávno vyloupené. Na jiné lidé narazili náhodou při zemních pracích.

Ať už tak nebo onak, archeologové prozkoumávali pouze hrobky, které už byly v minulosti někým vyloupené nebo náhodně poškozené. Možnost otevření nedotčené císařské hrobky je pro čínské archeology jen snem. V moderních dějinách Číny se uskutečnila pouze jedna jediná takováto akce. A to právě v nekropoli mingských císařů při Pekingu.

V císařských hrobkách všech dynastií se schovává nezměrné množství vzácných předmětů. Jsou cennými svědky historie. Avšak z obav, že budou při zásahu zničené podzemní stavby a předměty, patří hrobky v Číně mezi státem chráněné památky. Můžeme obdivovat pouze jejich nadzemní stavby. Co se skrývá pod zemí, zůstává pro nás často tajemstvím.

V roce 1956 však přišel historik Wu Chan s žádostí o otevření hrobky mingského císaře Ču Tiho. Byla to velmi, ale opravdu velmi odvážná žádost. Narušit hrob předků je velice vážná věc. Co ho k tomu vedlo? V éře Jung-le, tj. za vlády císaře Ču Ti, byla sestavená první čínská encyklopedie. Byla sestavovaná v letech 1403 až 1408 asi dvěma tisíci učenců. Měla téměř milion stran sloučených do jedenácti tisíců svazků. Dochovalo se jen přibližně 400 z nich. Kdyby se povedlo najít celou encyklopedii, otevřely by se dveře do mnohých oblastí čínského starověku. Byl by to úžasný objev. V hrobce císaře, který dal encyklopedii sestavit, byla pravděpodobně jedna kopie tohoto veledíla schovaná. 

Když tedy historik Wu Chan podal návrh na otevření této hrobky, byla jeho žádost schválená. Hlavní podmínkou bádání bylo maximálně šetrné zacházení se stavbou, aby nedošlo k poškození konstrukce staveb. Archeologové hned zahájili práce a začali hledat vchod do podzemních krypt. Jenže, ať hledali, jak hledali, vchod nemohli najít. Co teď? Nechtěli se jen tak vzdát. Rozhodli se, že zkusí nejdříve probádat menší hrobku jiného z mingských císařů. Do úvahy připadalo několik z nich, ale nakonec padla volba na hrobku Ting-ling. V ní odpočívá třináctý císař dynastie Ming. Císař Ču I-čun, známý také pod jménem Wan-li.

Jaké byly hlavní důvody pro tuto volbu? Tady se musíme zastavit u osobnosti císaře Wan-li.

Císař Wan-li nastoupil na trůn ve věku devíti let v roce 1572.  Jeho vláda trvala téměř čtyřicet osm let. Byl nejdéle vládnoucím císařem dynastie Ming. A také nejextravagantnějším. Wan-li byl známý tím, že miloval luxus a bohatství. Rád hromadil zlato, stříbro i různé vzácné předměty. Dokonce zacházel tak daleko, že když se mu některý z ministrů či dvořanů znelíbil, dal zkonfiskovat majetek celého rodu. A že v pokladnicích těchto rodů našel spoustu pokladů, o tom není žádných pochyb. Jak si užíval luxus za života, tak se z něj chtěl těšit i na druhém světě. V roce 1584 začal s výstavbou vlastní hrobky a ani trochu na ní nešetřil. Je to jedna z největších a nejokázalejších hrobek mingských císařů. Areál hrobky leží kousek od Hrobky dlouhého věku a zabírá plochu 180 000 m2.  Údajně na ni minul 80 milionů taelů stříbra. Pro představu, tato suma byla srovnatelná s dvouletým výnosem ze zemědělské produkce celé tehdejší říše! Už nadzemní stavby hrobky byly honosné. Jak to asi mohlo vypadat v podzemních kryptách? Jistě byly plné vzácných pokladů.  

Když se tedy v roce 1956 archeologové rozhodovali, kterou mingskou hrobku otevřou, hrobka císaře Wan-li je ohromně lákala. Nejdříve bylo nutné najít vchod, což samozřejmě nebyla jednoduchá věc. Často se totiž stavěly falešné vchody s falešnými kryptami, aby odlákaly pozornost vykradačů hrobek. Jeden z archeologů si všiml v hradební zdi kolem pohřební mohyly prasklinu. Zaměřili pozornost na toto místo a dobře udělali. Narazili na šachtu, kde na jednom místě stála tabulka s oznámením, kde se vchod do hrobky nachází. Opět nejdříve váhali, jestli to není falešná stopa. Ale vedoucí architekt nakonec vyhodnotil, že by falešná být neměla. Totiž, když se hrobky postavili a čekali na své budoucí obyvatele, pohřební průvod musel podle něčeho poznat, kde je vchod. Kromě toho císař a císařovna neumřeli většinou ve stejnou dobu. Když byl jeden z manželů pochován, muselo se označit místo vchodu, aby k němu mohli později pochovat i jeho protějšek. Archeologové tedy začali opatrně rozebírat označenou zeď. Odkryl se před nimi zazděný vchod. Objev vyvolal velké nadšení. Ale také rozpaky. Proč?  

Povídáme si o tom, jak skupina archeologů otevírala v 60. letech minulého století nedotčený hrob císaře Wan-li z dynastie Ming. Co se dělo, když našli zazděný vchod?  

Dva dny před plánovaným otevřením vchodu se v oblasti nekropole zčista jasna zatáhlo a z nebe metaly hromy blesky. Náhlá změna počasí vyvolala neklid i v těch, kteří nevěří na duchy. Vypadalo to, jako by se nebesa zlobila, že chtějí rušit mrtvé. Jenomže kvůli tomu snad neodvolají celou akci. Když bouřky odezněly, nastala chvíle, kdy se měla uvolnit první cihla vchodu. Vyvstala další otázka. Co když budou v kryptách umístěné ochranné mechanizmy, které měly zneškodnit vetřelce? Když se v minulosti generál Sun Tien-jing vlámal se svými muži do hrobky císařovny Cch‘ Si, mnozí vojáci zůstali na místě mrtví. V kryptách její hrobky se skrývaly všechny možné nástrahy. Od jedovatých plynů až po létající šípy. A tak i tady řešili archeologové, jestli bude bezpečné do podzemních katakomb vstoupit. Nikdo nechtěl být první. Nakonec losovali a první odvážlivec se opatrně spustil do první podzemní krypty. Pomalu a obezřetně postupoval kupředu. Naštěstí tam nebyly nastraženy žádné pasti. Za ním se vydali další členové týmu. Aby se dostali do předsálí, museli vymyslet, jak otevřít mramorová vrata vážící sedm tun. Zevnitř byla totiž zajištěná samouzavíracím zámkem. Použili bambusové tyče a smyčku z ocelového lana. Vrata se po hodné chvíli snažení těžce otevřela. Za předsálím následovala obětní komora s kamennými trůny. Po jejích stranách, na východě a na západě vedly úzké chodby do bočních komor. Ty byly určené pravděpodobně pro konkubíny, ale byly prázdné. Když archeologové došli do hlavní pohřební komory, zavládlo vzrušené napětí. Co všechno tam asi najdou? V hlavní komoře stály tři mohutné rakve ze dřeva tropického stromu nan. Všude kolem rakví stály ztrouchnivělé dřevěné bedny plné pokladů. Mnohé z beden už byly natolik rozpadnuté, že odhalovaly svůj obsah v plné kráse. Zlaté a stříbrné číše, konve, talíře – bylo jich tam požehnaně. Aby se archeologové vůbec k rakvím dostali, museli nejdříve opatrně sesbírat tyto předměty. Pak přišla velká chvíle. Otevření rakve, ve které ležel císař Wan-li. Odkryli těžké víko. Uvnitř se kopilo nespočet dalších předmětů, jeden vzácnější než druhý. Tělo nebožtíka leželo pod všemi těmi poklady. Vůbec ho nebylo vidět. Než se k němu dopracovali, vytáhli desítky různých předmětů. Kostra císaře ležela pod všemi předměty, které ho měly doprovázet do podsvětí. Celkem bylo v podzemních kryptách odhaleno kolem tří tisíc předmětů nezměrné hodnoty. Od různého nádobí z porcelánu, zlata a stříbra až po šperky, vzácné kameny, hedvábná roucha a jiné doplňky. Jedním z nejslavnějších nálezů je císařská koruna, která byla zhotovená z jemných zlatých vláken. Zlatnická práce byla tak jemná a precizní, že i ti nejzručnější zlatníci by dnes měli co dělat, aby takovou korunu zhotovili. Mezi předměty byly i takové, které císař s císařovnami denně používali. Co nám o nich vypověděli?

Ve dvou rakvích po boku císaře Wan-li odpočívaly dvě císařovny. Císařovna Siao-tuan – hlavní manželka císaře, a císařovna Siao-ťing – matka následníka trůnu. Člověk by si řekl, že císařovny se za svého života jistě měly dobře. Ale nebylo tomu tak. Mezi předměty císařovny Siao-ťing se našla jedna obyčejná hrubě opracovaná stříbrná konev. Její obyčejnost přímo bila do očí. Jak je možné, že se taková téměř bezcenná věc objevila mezi císařovninými předměty? Jaký příběh vypráví?   

Bylo to takto. Císařova hlavní manželka Siao-tuan se dlouho snažila dát císaři syna. Chtěla mu dát prvorozeného, následníka trůnu. Jenže pořád to nešlo. Usilovala o to, aby ji žádná jiná vedlejší manželka ani konkubína nepředběhla. Jenomže nepočítala s tím, že s císařem otěhotní jeho dvorní dáma. Tato dvorní dáma měla na starosti jeho osobní sklady. Byla velice pečlivá, věděla přesně, kolik zlata a stříbra císař má, a kde je všechno uložené. To císaři, který rád schraňoval bohatství, velmi imponovalo. Když dvorní dáma otěhotněla, eunuši ji schovali. Co kdyby porodila chlapce? Císařský rod by měl konečně následníka. Tak se i stalo. Když se ale chlapec narodil, císařovna ani císař z toho neměli radost. Prvorozený syn od dvorní dámy jako následník trůnu… Pro císaře to nebyla právě nejlepší vizitka. Rád by se jí zbavil, jenomže císařova matka na císaře naléhala, aby dvorní dámu řádně povýšil. Když už s ní má syna, ať se k tomu postaví, jak se patří. Císař se neodvážil matce odporovat. Dvorní dámu povýšil, ale už si ji poté vůbec nevšímal. Obyčejnou stříbrnou konev ji daroval při příležitosti narození syna, ale to bylo asi tak všechno. Nijak nedbal, že ji ostatní konkubíny různě trápily. Zkrátka, i když nakonec směla císařovna Siao-ťing po smrti spočinout po boku císaře, za svého života si užila hořkosti víc než dost. A císařovna Siao-tuan? Ta vlastně na tom taky nebyla lépe. Císaři syna nikdy neporodila a ani ona se jeho náklonnosti netěšila. Život na dvoře nebyl tak zářivý jako poklady, které skrýval.   

Minule jsme si vyprávěli o mingských císařských hrobkách. Dnes se podíváme na hrobky následující dynastie Čching. Hrobky čchingských císařů se nachází ve třech lokalitách. U hlavního města provincie Liaoning leží tři: hrobka předků Nurhačiho, hrobka samotného Nurhačiho a hrobka jeho syna Abachaje. Abachaj bývá považován za prvního císaře dynastie Čching. Po dobití Pekingu a obsazení Zakázaného města se císařské hrobky mandžuských vládců začaly stavět v blízkosti Pekingu na dvou místech. V průběhu trvání dynastie tedy vznikly dvě nekropole: Čchingské východní hrobky a Čchingské západní hrobky. Jsou opředeny spoustou legend a příběhů. A nejen to. Zosobňují bohatou tradici starou několik staletí.

Dynastie Čching trvala 268 let a celkem v ní vládlo jedenáct císařů. Jejich hrobky jsou plné různých záhad a nejasností. Jednou z nejzáhadnějších je hrobka Fu-ling. V ní je pochovaný Nurhači, otec prvního čchingského císaře Abachaje. Tato hrobka leží na severovýchodě Číny v provincii Liao-ning u města Fu-šun. V prostředí hustě zarostlých zelených hájů a lesů zabírá areál hrobky pět set hektarů. Císaři dynastie Čching sem každoročně přicházeli, aby předkovi rodu vzdali hold. Věřilo se, že vhodně umístěná hrobka předků přináší štěstí budoucím generacím potomků.

Kolem Nurhačiho hrobky nacházíme několik zvláštností. První z nich je fakt, že Nurhači si místo svého odpočinku nezvolil. V čínské historii to bylo velmi netypické. Většinou jakmile nějaký vládce nastoupil na trůn, už za svého života začal hledat vhodné místo pro hrobku. Bez jeho svolení se nesmělo začít stavět. V případě Nurhačiho to ale takto nebylo. Proč? Vydejme se do roku 1626. Tehdy se Nurhači i se svými jednotkami vydal do boje proti mingským vojskům do malého městečka Ning-jüan. Původně si myslel, že takové malé město jistě do tří dnů bez problémů porazí. Do té doby nikdy v žádné bitvě neprohrál. Proč by to mělo být nyní jinak?  Jenomže teď stál proti němu neobyčejně schopný velitel – Jüen Čchung-chuan. Nurhači byl v prohraném boji těžce zraněn a na cestě zpátky do Mukdenu zraněním podlehl. Své síly soustředil především na rozšíření mandžuského území a na války. V Mukdenu začal sice stavět císařské paláce, ale vybudovat vlastní hrobku už nestihl.

Mandžuové byli původně lovci. Často putovali za zvěří z místa na místo. Když někdo z nich umřel, tělo zesnulého bylo zpopelněno. Putovat s urnou bylo přeci jen jednodušší. Tento zvyk se uchoval i poté, co se mandžuské kmeny usadili. Ani Nurhači se tedy po smrti zpopelnění nevyhnul. Jelikož ale neměl vybudovaný hrob, jeho urna byla dočasně uložená na nevelmi známém místě severně od Mukdenu. Hrobku Fu-ling dal stavět až jeho syn, Abachaj. A Abachaj uvažoval takto.

On sám byl zakladatelem nové dynastie. Jeho otec byl tedy respektovaným předkem zakladatele dynastie. Takže hrobka předků musela mít všechny znaky hodné císařského postavení. Musela se postavit na mimořádně příznivém místě, aby zajistila prosperitu dalším generacím. A tak se dal Abachaj do hledání vhodného místa. Hledal tři roky, ale pořád nemohl žádné místo najít. Pak jednou v roce 1629 si Abachaj vyjel na lov. Podle pověsti dorazil k horám Nebeského pilíře, když najednou se na kopci rozvířil fialový mrak. To Abachaje zaujalo. Cválal tím směrem, až dorazil na vrchol kopce. Na vrcholu se odehrával souboj bažantího kohouta s hadem. Najednou kohout vzlétl a ztratil se ve fialovém mraku. Jako fénix. Had se zase rozplynul v zeleném mraku. Jako drak. Abachaj měl jasno. Toto bylo místo hodné císařů!  Tam dal postavit hrobku, kterou pojmenoval Fu-ling. To znamená „věčná a šťastná Nebesa“.

Úcta k předkům byla v Číně odjakživa výrazným aspektem kultury. Také císaři dynastie Čching, potomkové Nurhačiho, vděčili svému předkovi za položení silných základů dynastie. Ani jeden císař nikdy neopomenul jeho hrobku. Při významných událostech často vážili cestu na daleký severovýchod, aby ctěnému předkovi prokázali respekt a podali mu zprávu o vývoji říše. Samozřejmě, podávali hlavně příznivé zprávy. Mnozí z císařů se také snažili místo věčného odpočinku velkého předka vylepšit. Abachaj, který za své vlády sám měl dost napilno a neměl ještě tolik prostředků, nechal vystavět pro svého otce relativně jednoduchou hrobku. Další generace pak postupně přistavovaly další stavby a ochranné zdi. V průběhu asi půl staletí tak bylo vybudované impozantní pohřebiště.

Hrobka Fu-ling stojí dodnes neporušená, což není v případě významných hrobek vládců tak časté. Podle pověsti za to může 108 schodů vedoucí k hrobce. Těchto 108 schodů prý symbolizuje nebeská a zemská tělesa, která jsou vtělením dávných hrdinů. Ti místo chrání před zloději a žádný se prý neodváží k hrobce přiblížit. Jiní říkají, že v těch schodech je schovaný klíč ke vchodu do podzemních krypt. A pak je tady ještě jedna záhadná postava, která prý místo ochraňuje. Na zadní straně stély s nekrologem ve věži stél se prý čas od času zjevuje stín tajemné ženy. Nikdo neví, kdo je to. Ale prý má odstrašit nevítané vetřelce.

Jaký je však pravý důvod k tomu, že je hrobka dodnes neporušená?

Možná k tomu přispívá několik okolností. Při stavbě hrobky dbali stavitelé velmi přísně na utajení vchodu. Dělníci, kteří se na stavbě podíleli, byli po dokončení stavby zaživa zazdění. Toto je už pravděpodobnější verze. Totiž, slavné hrobky císaře Čchien-lunga a císařovny Cch‘-si se povedlo vyloupit údajně právě proto, že nechvalně proslulý generál Sun Tien-jing našel člověka, který znal umístění vchodu do podzemních krypt. 

Nejpravděpodobnější teorie o tom, proč hrobka nebyla vykradena je asi fakt, že ji žádný vykradač hrobů nepovažoval za vhodný cíl. Proč? Je to velice jednoduchá matematika. Nurhači zemřel v roce 1626. Do tohoto roku investoval všechny dostupné prostředky na udržení vojska a na vedení válek. Do hrobu si toho sebou moc nevzal, a tedy není co loupit. Co se v podzemních kobkách doopravdy skrývá, to můžeme rozvíjet jen ve fantazii.

Nurhačiho hrobku začal stavět až jeho syn Abachaj. Ten si řekl, že určitě nechce dopadnout, jako jeho otec. Místo svého věčného odpočinku si chce určitě zvolit sám. A tak začal s hledáním vhodného místa pro hrobku už za svého života. Avšak říká se, že je lepší hrobku nestavět vůbec, než ji stavět na špatném místě. Abachaj dlouho hledal místo, které by vyhovovalo podmínkám feng-šuej. Jedna pověst vypráví, že jednou vyjel se svou družinou do hor, aby hledal místo pro hrobku. Dojeli k řece Víl na jihozápadě od Mukdenu, když je zastavilo sedm krásných víl. Prý tam z pověření Nebes na Abachaje čekají. Mají se stát jeho družkami. Abachaje to moc potěšilo. To však ještě nebylo všechno. Prý po sta letech s ním z tohoto místa odletí na Nebesa jako nesmrtelní. Ať na tomto místě vystaví Abachaj svoji hrobku. To ho potěšilo ještě víc. Jenže, víly měly podmínku. V okolí má být sto pramenů s průzračnou horskou vodou. Pokud Abachaj všechny najde, bude tak, jak víly pravily. Úkol vypadal jednoduše a Abachaj se okamžitě vydal hledat prameny. Našel jich už devět a devadesát. Jen ten stý ne a ne najít. Ať hledal, jak hledal, poslední pramen zkrátka nenašel. Úkol nesplnil. O krásných vílách a o nesmrtelnosti si mohl leda tak nechat zdát. Ten stý pramen prý schválně zakryl jeden z jeho nepřejícníků, aby jeho plány zhatil.

Když pak v roce 1643 Abachaj náhle a nečekaně zemřel, pořád nebylo určené místo jeho posledního odpočinku. Pořád se totiž nedařilo najít místo s dobrým feng-šuej. Týden po smrti byl zpopelněný a asi měsíc na to pochovaný na místě v blízkosti Mukdenu. Nedalo se dělat nic jiného, než k dobrému feng-šuej dopomoci. Císař Šun-č‘, Abachajův syn, pro svého otce takové feng-šuej nechal vytvořit. Na severní straně hrobky dal navršit kopce tak, aby hrobku chránily ze severu před studeným severákem. A když už stavitelé kopce vršili uměle, tak už si dali záležet na tom, aby splňovali obraz dokonalých hor. Vytvořili devět vrcholků, přičemž prostřední byl nejvyšší ze všech. Dnes už nikdo nepozná, že ty kopce vytvořil člověk.

Abachajova hrobka Čao-ling se stavěla celkem osm let. Ze všech třech hrobek vládců a předků dynastie Čching, které leží severně od Dlouhé zdi, je tato největší a nejlépe zachovaná. Ty nejluxusnější a nejmajestátnější hrobky se ale ještě jen měly stavět.

V roce 1661 pátého dne druhého měsíce se najednou v Zakázaném městě rozezněly trubky oznamující smutnou událost. Zemřel čtyři a dvacetiletý císař Šun-č‘.  Mladý panovník podlehl neštovicím. Než začaly přípravy na pohřební rituály, rozproudila se bouřlivá diskuze o tom, jaký pohřeb císaři vystavit. Jedna část ministrů byla za honosný pohřeb. Šlo přeci o císaře. Ale druhá část argumentovala tím, že podle mandžuské tradice v tomto případě honosný pohřeb není vhodný. Císař zemřel předčasně, v příliš mladém věku. To není dobré znamení. Pokud se vystaví honosný pohřeb, bude to pro budoucí generace císařského rodu nepříznivé. Tehdy prý osmi letý nově jmenovaný císař Kchang-si, syn zesnulého, poprvé projevil rozhodnost velkého vládce. Rozhodl, že se uskuteční pohřeb, jaký císaři přísluší. Se všemi poctami a se vší parádou. Byl to přeci nejenom císař, ale také první mandžuský vládce, který vstoupil do Pekingu a do Zakázaného města, a který si podrobil Podnebesí. A tak se taky stalo.

Hrobka Siao-ling, ve které je pochován císař Šun-dž‘, se začala stavět v posledním roce jeho vlády, ale stavbu nestihl dokončit. Zemřel nečekaně v mladém věku, proto ve stavbě pokračoval až jeho syn, císař Kchang-si. Stavba trvala celkem dva roky. To je na císařskou hrobku rekordně krátký čas. Vždyť jen hrobky pro císařovny matky se stavěly minimálně pět až šest let. A některé, například hrobka slavné císařovny Cch‘ Si se stavěla přes dvacet let. Přesto ale hrobka císaře Šun Č‘ má mezi čchingskými hrobkami svých několik nej.

Má nejširší a nejpevnější slavobránu. Na začátku většiny mingských a čchingských císařských hrobek se stavěly slavobrány z bílého kamene. Ta před hrobkou císaře Šun-č‘ má pět průchodů a šest sloupů s mistrně vyřezávanými reliéfy. Celá stavba je přes 31 metrů široká. Když oblast v roce 1679 a 1976 zasáhlo rozsáhlé zemětřesení, mnoho obydlí bylo zcela zničeno. Ale slavobrána stála dál bez nejmenšího šrámu.

K hrobce vede nejdelší svatá stezka s alejí kamenných strážců. Někdy je nazývána také jako stezka duchů. Tato stezka je šest kilometrů dlouhá. Po stranách stezky stojí v řadě za sebou nejvyšší možný počet kamenných strážců, kteří se v čínské tradici objevovali. Celkem osmnáct párů v délce asi 870 metrů. Pohřební průvod musel už před slavobránou sestoupit z nosítek a z koní. Celou cestu od ní až k samotným pohřebním palácům, kde se vykonávaly příslušné rituály, šli všichni pěšky. Čím delší svatá stezka byla, tím déle pohřební průvod šel. A čím déle šel, tím větší poctu zesnulému prokazoval. Tím jako by symbolicky dával najevo, že se těžce loučí se zesnulým.

Povídáme si o první hrobce císaře dynastie Čching, která byla postavená u Pekingu. Už jsme si řekli, že v jejím areálu stojí nejširší a nejstabilnější slavobrána a že má ze všech čchingských hrobek nejdelší svatou stezku. 

Hrobka císaře Šun-dž‘ je ale zvláštní ještě v jednom směru. Jak jsme se už zmínili, celá stavba byla hotová v průběhu asi dvou let, což je na stavbu takového rozsahu opravdu velmi krátká doba. V letech 1991 až 1993 probíhala rekonstrukce celého areálu hrobky. V průběhu této rekonstrukce se zjistilo hned několik nesrovnalostí.

Na stavbu samotnou použili stavitelé stavební materiál rozebraný z jiných staveb. Na mnohých stavbách hrobky byly použité cihly z různých let. Některé byly z patnáctého jiné ze sedmnáctého roku vlády Šun-dž‘. Lišily se rozměry i barvami. Z pečetí na cihlách se zjistilo, že cihly původně pocházeli z jiných mingských císařských staveb u jezera Pej-chaj severně od Zakázaného města. Také mnohé dřevěné konzoly, sloupy a další dřevěné části pohřebních staveb vykazovaly jasné znaky úprav.

Kamenná zábradlí před pohřebním palácem neměly stejné rozměry, řezby na kuželech balustrád postrádaly běžnou symetrii a pravidelnost. Většinou na těchto kuželech bývají vyřezané páry draka s fénixem. Tady však fénix chybí. A také rozměry jednotlivých draků se liší. Jakoby ani nepatřily k sobě. Zkrátka a dobře, vypadalo to, jako by byly stavby poslepované z materiálů, které zrovna byly k dispozici. To je pro císařskou stavbu takovéhoto významu neslýchaná věc. Proč jinak velmi pečlivý a synovsky oddaný císař Kchang-si otcovu hrobku takto odbil? A jak je možné, že když byla stavba dělaná narychlo a na pohled nedbalo, nebyla nikdy porušená? Že ani výbušniny, které použili někteří lupiči, nedokázaly udělat díry do podzemních krypt? Přitom třeba pozdější hrobky císaře Čchien-lunga a císařovny Cch‘-si, které byly mnohem nákladnější a preciznější, lupiči výbušninami docela lehko otevřeli?  

Tady se musíme vrátit do doby, kdy byla hrobka Siao-ling stavěná.

Na začátku vlády císaře Kchang-siho čchingská dynastie ještě neměla upevněné postavení. Pořád hrozily rebelie a státní pokladna trpěla deficitem. Na stavbu hrobky, byť pro významného císaře, se nedostávalo dostatek prostředků. Kromě toho bylo potřeba zesnulého co nejrychleji pochovat, aby mohl v klidu odpočívat v zemi. Nebylo zbytí. Muselo se pracovat rychle a za omezených podmínek. Rozebraly se některé mingské císařské stavby a tento materiál byl použitý na nadzemní stavby pohřebního areálu. Tímto se ušetřila spousta času i peněz. Ty se použily hlavně na stavbu podzemních krypt, kde měl císař Šun-dž‘ odpočívat. Vždyť zajištění klidu pro nebožtíka bylo přeci tím nejdůležitějším účelem hrobky. Ne to pozlátko nadzemních paláců. Na stavbu zdí podzemních krypt se použilo přes deset vrstev důmyslné směsi žlutého písku, vápna a hlíny smíchanou s vodou s lepkavou rýží. Když takto namíchaná malta pořádně uschla, byla tvrdší než železo. Ani dynamit ji nedokázal narušit. Nanejvýš nechal na ní nepatrný škrábanec. Tímto si císař Kchang-si dostál své synovské povinnosti a zajistil svému otci opravdu klidný odpočinek. Co na tom, že nadzemní stavby nebyly dokonalé. Hlavně že ty podzemní byly dostatečně pevné.

Kchang-si zajistil svému otci klid i jiným způsobem. Na pamětní stélu ve věži stél dal výslovně vyrýt upozornění, že se v podzemních kryptách nenachází žádné vzácné předměty. Jako by tím upozorňoval případné vetřelce, že nemá cenu krypty otevírat a raději ať nechají nebožtíka na pokoji. Našli se takoví, kteří tomuto pochopitelně nevěřili. Ale našli se i mnozí, kteří uvěřili a opravdu nechali hrobku být.

Když císař Šun-dž‘ onemocněl, tušil, že přichází jeho poslední hodinka. Do závěti uvedl, aby ho podle mandžuských zvyků 100 dnů po smrti zpopelnili. Také si přál, aby byl u obřadu mnich Mao-si z posvátných hor Wu-tchaj. Mladý císař jakožto silně věřící buddhista, měl k tomuto mnichovi velmi blízký vztah. Když zemřela jeho nejoblíbenější konkubína Tung-e, dal ji pochovat s nejvyššími poctami. Mimochodem, kvůli tomu si nadělal u své matky a také u mnohých dvořanů dost zlou krev. Jeho láska k mladé krásce ho totiž zcela zaslepila a posmrtně ji zahrnul poctami, které náleží jen císařovně. Tím se vážně provinil proti pravidlům dvora. Ale zpátky ke konkubíně Tung-e. U její rakve seděli několik nocí desítky buddhistických mnichů a zpívali sútry za klid její duše. Celý obřad vedl tento mnich Mao-si. Když bylo po všem, mladý císař si prý od zoufalství nechal oholit hlavu a chtěl odejít do kláštera. Tam chtěl v anonymitě a v rozjímání prožít zbytek svého života. Tato zvěst se okamžitě rozšířila. Někteří dodnes věří, že se tak skutečně i stalo. Údajně v podzemních kryptách hrobky Siao neleží žádné ostatky císaře. Jen jeho vějíř a pár bot. Pro tuto historku však nemáme žádné důkazy. Nejpravděpodobnější verze je přeci jen ta, že císařův záměr překazila císařova matka, která nedovolila synovi vzdát se vladařských povinností. Mladý císař ale krátko na to onemocněl a zemřel. Před smrtí si přál, aby jeho pohřeb vedl stejný mnich, který byl i u obřadu jeho milované ženy.

V podzemních kryptách Siao-ling odpočívá císař a po jeho boku zmíněná konkubína a jeho hlavní manželka, císařovna Siao-kchang. Přesto tam ale žádné poklady pravděpodobně nenajdeme. Podle mandžuských zvyků totiž nebylo zpopelněno jen tělo nebožtíka, jak se to dělá v dnešní době. Tehdy se společně s tělem zesnulého spálili i poklady, které ho měly provázet na onen svět.  Když císařova rakev hořela, prý se z ní ozývaly hrozné rány a vydávala silnou záři. Všechno, co v rakvi bylo, shořelo na popel. I poklady. Popel byl nasypaný do obrovské porcelánové urny.

Později císař Kchang-si tento zvyk zrušil a provedl v pohřebních zvycích několik změn.

Nyní se vypravíme k hrobce císaře Kchang-si, který vládl v letech 1661 až 1722. Když zemřel, bylo mu 69 let. Za své vlády potlačil tři velké rebelie a připojil k říši Tchaj-wan. Čínu dovedl k prosperitě a stabilitě. Byl to velmi schopný a vzorný vladař.

Hrobka císaře Kchang-si se začala stavět v 15. roce jeho vlády východně od hrobky jeho otce, císaře Šun-dž. Byla to druhá hrobka v nekropoli. Císař Kchang-si už byl velmi silně ovlivněný chanskou, tj. čínskou kulturou. Toto se projevilo i v změnách, které provedl v pohřebních zvycích. To znamená, že syn měl následovat svého otce a měl být pochován vedle hrobky svého otce. Kchang-si také zrušil mandžuský zvyk zpopelnění těla nebožtíka. Zesnulý se pochovával v rakvi, do které se podle čínského zvyku vkládaly také pohřební předměty. Na rozdíl od mingských zvyků se už ale takovéto předměty umísťovaly pouze do rakve. Podzemní krypty už nebyly plné truhlic s vzácnými předměty, jako to bylo v případě mingských hrobek. Přesto se do obřích rakví vešla spousta pokladů.

Ze všech císařských hrobek dynastie Čching, jen hrobku císaře Kchang-si stihl několikrát za sebou požár. První z nich se stal za vlády císaře Kuang-sü 20. dne 2. měsíce roku 1906. Při tomto požáru shořel pohřební palác Lung-en, největší stavba v areálu císařovy hrobky. Oheň poškodil i budovy stojící kolem paláce a bránu vedoucí k zadním hrobkám. Všechny to byly důležité stavby. Strážci hrobky byli pořádně vyděšení. Dvoru měli hlásit každičkou událost, která se v areálu hrobky stala, třeba i poražení nějakého stromu. Natož pak takovouto pohromu. Nebylo zbytí. Vyslali do Zakázaného města zprávu o požáru. Tehdy vládla říši císařovna Cch‘-si. Když se k ní zpráva dostala, byla překvapená. Toto se v historii celé dynastie ještě nikdy nestalo. Kde byli strážci hrobky, když k požáru došlo? Nějako ji to nesedělo. Vyslala proto dva vyšetřovatele, aby celou věc prošetřili. Ti nejdříve vyslechli strážce. Strážci povídali, že to prý byl nadpřirozený oheň. Z nebe se zablýsklo a hořelo. Ale hromy a blesky v únoru? Kdo to kdy slyšel? A prý plameny šlehaly ze střechy směrem dolů. Hned se začaly šířit podivné zvěsti. Císařovna Cch‘-si dala totiž před několika lety zavřít mladého císaře Kuang-sü do domácího vězení. Nebesa se jistě zlobí, proto seslala požár. Druhá pověst pravila, že kdysi byl v místě hrobky močár a v něm žila tisíciletá želva. Prý to byla mytická bytost. Když ale císař Kchang-si dal stavět hrobku, dal močár vysušit. Želva přišla o svůj domov a musela odejít. Od té doby měla tato želva na císaře vztek a seslala na místo posledního odpočinku podivný oheň. Nejpravděpodobnější verze příběhu však byla, že požár způsobili samotní strážci hrobky. Prý si brousili zuby na zlaté a stříbrné poklady v paláci. Aby po sobě zahladili stopy, založili požár. Vyšetřovatelé byli ale postavení před velké dilema. Kdyby to opravdu byli strážci, stihl by je i jejich rodiny do devátého pokolení krutý trest. Jistě by od strachu byli schopní udělat cokoliv. Nakonec by ani vyšetřovatelé už živí z toho nevyvázli. Vždyť Peking byl tak daleko. Kdo ví, jestli by na ně strážci nenastražili past? Jak to tedy zaonačit? Nakonec se rozhodli, že věc uzavřou takto. Příčina požáru je nejasná. Okolnosti záhadné. Byl to nadpřirozené oheň.

Podruhé se oheň nesnesl z nebes. Vyšlehl ze země. Přímo z podzemních krypt, z rakve, kde byl pochovaný císař Kchang-si. Bylo to v roce 1945. Císař Kchang-si měl jeden kalich s devíti draky. Byl prý mistrně vybroušený z velmi vzácného druhu nefritu. Devět draků se ovíjelo kolem kalíšku, jako živí. Tento nefrit měl prý zvláštní vlastnost. V zimě nápoj hřál a v létě jej chladil. Když byl kalíšek prázdný, draci nehybně leželi. Jakmile se ale naplnil vínem, draci jako by se rozhýbali. Vypadali, jako by si hráli v moři. Byl to legendární kalich. Císař nechal tento kalich vložit do své rakve, aby jej provázel na onen svět. A to neměl dělat. Přitáhl lupiče, kteří krypty otevřeli. Když chtěli vypáčit víko rakve, zevnitř vyšlehl oheň a dva lupiče stojící nejblíž sežehl. Někteří si myslí, že to byla past na lupiče. Oheň nastražený na vetřelce. Je ale možné, že tělo a předměty v rakvi trouchnivěly a vytvořily v uzavřeném prostoru plyny. Když lupiči páčili víko vnitřní rakve, třením se plyny v rakvi vznítily a ta začala hořet.       

Povídáme si o hrobce císaře Kchang-si u Pekingu. V areálu jeho hrobky jsou kromě císaře samotného pohřbeny také 4 císařovny, 51 konkubín a jeden princ. Za dynastie Čching se konkubíny pohřbívaly na jednom místě. Byl to ohraničený prostor v zadní části areálu. Tašky na střechách příslušných staveb měly zelenou barvu, aby se odlišilo postavení pohřbených. V tomto prostoru se jednotlivým konkubínám stavěli jen jednoduché hroby ve tvaru kamenných mohyl. Bez jakýchkoliv ozdob. Hroby směl konkubínám postavit jen jejich manžel, nikdo jiný. Proč? Pokud měl muž živit konkubíny za jejich života, měl se o ně postarat i po jejich smrti. Kdyby tomu tak nebylo, utrpěla by tím jeho čest. Znamenalo by to, že na jejich hroby už neměl peníze. Nebo že s jeho konkubínami měl pletky někdo jiný. Každopádně by to nevypadalo dobře. V historii Číny byly samostatné hrobky pro konkubíny docela ojedinělé. V areálu hrobky císaře Kchang-si ale stojí hned dvě. A ještě k tomu je nedal postavit on, ale jeho vnuk. Císař Čchien-lung. Jak je to možné? Pojďme se podívat, jaký příběh se za těmito dvěma hrobkami skrývá?

V dubnu roce 1722 bylo krásné jaro. V Letním paláci v Pekingu vykvetly pivoňky. Císař Kchang-si se tam vydal na výlet, aby se také potěšil pohledem na tyto krásné květy. Tehdy bydlel v Letním paláci jeho syn, příští císař Jung-čeng. Ten využil tuto příležitost a dal povolat i svého synka Chung-liho, aby se seznámil se svým dědečkem. Císař Kchang-si měl spoustu vnoučat. Není divu, že je všechny neznal. Dvanáctiletého vnuka si ale okamžitě oblíbil. Kluk byl pohledný, výjimečně chytrý a měl dobré vychování. Kchang-si jej správně odhadl, že z něj bude jednou velký císař. Dal ho přestěhovat do Zakázaného města a přidělil mu dvě ze svých konkubín, aby o něj pečovali a vychovávali ho. Byly to konkubína Čchüe-chuej a konkubína Tun-i. Obě měly v císařském harému vysoké postavení. Obě to už byly zralé ženy. Byly vzdělané, a hlavně měly přívětivé a veselé povahy. Proto je Kchang-si vybral, aby se o vnuka staraly. Pro tyto konkubíny to byla velká pocta. Díky tomuto úkolu měly obě zajištěnou budoucnost. Kromě toho výchova kluka rozptýlila jejich samotu. Své úlohy se zhostily velmi dobře. Když o třináct let později Chung-li nastoupil na císařský trůn jako císař Čchien-lung, obě opatrovnice z toho měly velkou radost. Jednak ho měly moc rády a také císař k nim měl velmi vřelý a blízký vztah. Zároveň tím, že se zasloužily o výchovu císaře, měly své prominentní místo na císařském dvoře jisté. Nemusely po smrti jejich muže, císaře Kchang-siho, žít v tzv. chladných komnatách, jako ostatní konkubíny. Jenomže začaly řešit, co s nimi bude po jejich smrti. Nechtěly být pochované na stejném pohřebišti s ostatními konkubínami. Připadalo jim jako hromadný hrob. Císař Čchien-lung jejich přání pochopil. Jelikož je měl moc rád, umínil si, že jim dá postavit samostatné hrobky. Aby tak ale mohl učinit, musel porušit hned několik pravidel. Musel tedy na to opatrně.

Co musel císař Čchien-lung udělat, aby mohl pro své pěstounky, konkubíny jeho dědečka, postavit hrobky? Nejdříve o svolení žádal ministry. Ti chtěli císaři vyhovět, a tak svolení dostal. Pak musel za svojí matkou – císařovnou. Té se synův úmysl nejdříve dotkl, vždyť kdo to kdy viděl, aby pěstounky dostaly svoji vlastní hrobku? Ale císařovna matka byla moudrá žena. Za svého života měla spoustu privilegií, procestovala celou říši a těšila se velkému luxusu. Její syn se k ní choval vždy nanejvýš uctivě. Nakonec tedy svolila. Čchien-lung byl šťastný. Jenomže až nyní ho čekal těžký úkol. Svolení byla ta jednodušší část akce. Nastaly další otázky. Podle jaké hodnosti dát hrobky postavit? Jaké budou mít atributy? V tomto ohledu byla totiž pravidla nesmírně přísná. A Čchien-lung tato pravidla porušil hned v několika bodech.

• Před hrobkami obou konkubín dal postavit ve věži světla stély s jejich jmény. Takovouto výsadu neměly ani císařovny. Bylo to neslýchané.
• Po stranách hrobek dal postavit přidružené stavby, které byly obvykle určené pro odpočinek císaře. V takovýchto síních odpočíval císař při návštěvě hrobek předků. Tímto dal císař najevo, že sem hodlá pravidelně jezdit. Císaři ale normálně k hrobům konkubín nechodili. I toto bylo neslýchané.
• Doprostřed schodů vedoucích do pohřebních paláců dal císař postavit reliéfy s vyobrazením fénixe. Většinou ale takovéto reliéfy vyobrazovaly draka s fénixem jako symbol harmonie.

Dobře a jistě, císař Kchang-si se jistě v hrobě obracel… Byl známý svojí střídmostí. Nerad plýtval. Takto to ale mohlo navenek vypadat, že to on sám dal dvěma konkubínám takovéto honosné hrobky postavit. Nic se ale nedalo dělat. V síti spousty složitých pravidel bylo téměř nemožné vyhovět všem. Přesto císař Čchien-lung nepřestal být oddaným vnukem svého dědečka.

Císař Kchang-si byl velmi pečlivý vladař s velkými vizemi. Ty se projevily i při plánování císařských hrobek u hor Čcheng-žuej. Tam byl už pochovaný jeho otec, císař Šun-dž‘. A také tam už stavěl hrobku pro sebe. Císař Kchang-si chtěl zavést chanský model pohřbívání, při kterém se hrobky synů měly stavět vedle hrobek otců. Za tímto účelem nechal postavit dlouhatánskou zeď, která měla vytyčit území určené výhradně pro hrobky císařů dynastie Čching. Této zdi se říkalo zeď feng-šuej. Území, které uzavírala, mělo rozlohu 2500 km2. Což je asi pět krát rozloha dnešní Prahy. Pro zajištění bezpečnosti a pořádku na takto velkém území dokonce založil správní a bezpečnostní instituci. Sestávala z několika oborů. Z oboru vnitřních záležitostí, oboru rituálů, oboru vojenského atd. Celé území bylo neustále střežené vojenskými hlídkami. Kdyby přes zeď feng-šuej pronikl nezvaný host, byl by přísně potrestán. Také se někdo musel starat o stavby pohřebních paláců, o okolní zahrady atd.  Když císař přijel, aby se poklonil předkům, bylo nutné připravit všechny předměty a obětiny pro příslušné rituály. Takže v areálu bylo docela dost práce. Celkem správa císařských hrobek zaměstnávala 10 000 lidí. Docela slušný konglomerát…

Císař Kchang-si to myslel dobře. Přesto už jeho syn a následovník, císař Jung-čeng, jeho přání porušil. Svoji hrobku dal postavit mimo zmíněnou zeď feng-šuej. Dokonce ji dal postavit co nejdál od svého otce. Co se stalo?

Císař Jung-čeng nasedl na trůn po smrti svého otce, císaře Kchang-si. Vládl jen 13 let. Ve věcech vlády byl nesmírně pilný a pozorný. Říši vedl železnou rukou. Provedl velmi účinné reformy a celkově říše vzkvétala. Přesto ale neměl moc dobré jméno. Byl známý svou zvláštní a dominantní povahou. Tato jeho povaha se naplno projevila i při volbě místa pro hrobku. Tu nedal postavit vedle hrobky svého otce, jak to kázala čínská tradice. Ale na opačném konci Pekingu, v okrese I-sien. Tam dal vystavět novou nekropoli, dnes známou jako Čchingské západní hrobky. Co ho k tomu vedlo? Proč udělal v tak citlivé záležitosti tak vážné rozhodnutí?

Zlé jazyky povídají, že se takto rozhodl proto, že prý svého otce připravil o život. Bál se proto spočinout v blízkosti jeho hrobky. Jestli je na tomto něco pravdy, kdo ví? Nicméně, v lékařských záznamech z dynastie Čching se skutečně píše, že když císař Kchang-si vážně onemocněl, pod dohledem lékařů se jeho stav rychle zlepšoval. Den před smrtí ho však navštívil jeho syn. Podal mu odvar z žen-šenu a druhý den byl císař mrtev.

Také se vypráví, že císaři Jung-čeng se nelíbilo, že by byl až třetím v pořadí, který by měl v nekropoli hrobku. Jádrem celé nekropole byla hrobka jeho dědečka, císaře Šun-dž. I Jung-čeng chtěl ale po smrti ležet v jádru jedné nekropole. To už ale na daném místě pochopitelně nešlo.

Jak sám císař vysvětloval své rozhodnutí, že postaví svoji hrobku jinde, než káže tradice? V „Pravdivých zápiskách císařů dynastie Čching“ napsal: „Původně jsem opravdu zamýšlel zvolit místo posledního odpočinku vedle hrobky Siao-ling a Ťing-ling. Ale mistři geomancie toto důrazně nedoporučili. V areálu není místo, které by z pohledu feng-šuej vyhovovalo.“ Takže odpovědnost za své rozhodnutí posunul raději na mistry feng-šuej. Toto byla ale velmi vážná věc. Vždyť feng-šuej bylo při volbě hrobky tím nejdůležitějším faktorem. Nehledě na to, že když se hledalo místo pro nekropoli, mistři feng-šuej se většinou nemýlili. I v případě císaře Šun-dž to bylo takto. Císař Šun-dž v 8. roku své vlády vyjel se svými rádci a s mistry feng-šuej na obhlídku místa, kde by mohla v budoucnu stát jeho hrobka. Když toto místo našli, mistři feng-šuej k volbě napsali memorandum. V něm podrobně popsali místo jako velmi vhodné pro stavbu hrobky. Ve všech ohledech splňovalo požadované podmínky.

Na druhé straně, dokonalé fengšuej platilo většinou jen pro první hrobku. Ostatní hrobky následníků měly z pohledu feng-šuej přeci jen drobné nedostatky. Císař tak stál před velkým dilematem. Následovat tradici a nechat se pochovat vedle otce i za cenu nedokonalého feng-šuej? Nebo porušit tradici a hledat dokonalé místo?

Císař Jung-čeng se navzdory tradici rozhodl, že svoji hrobku nepostaví vedle hrobky svých předků. Aby však dosáhl svého a nevyvolal bouřlivý odpor ministrů, postupoval nanejvýš obezřetně. Navenek se choval velmi zbožně, jak se na vzorného syna patří. Když navštívil hrobku svého otce, prováděl obřad „navyšování půdy“ tak zapáleně, jako nikdo před ním. A nikdo před ním ani po něm nepodstoupil taková muka. Totiž u tohoto obřadu měl císař vynést na mohylu hrobky koš naplněný hlínou. Na vrcholu mohyly pak měl hlínu obřadně rozesít. To by ještě nebylo tak hrozné. Ale na vrchol mohyly směl jít výhradně po kolenou. Celá pouť se měla opakovat třináctkrát. Představte si, že byste se po kolenou plazili na velký kopec nahoru a dolů tolikrát za sebou. Už toto samo o sobě je velmi namáhavé. Císař měl na konci rituálu pořádně rozedřená kolena. Mohylu svého otce pokropil vlastní krví. Taký byl příkladný syn.

Přesto hledal „šťastné místo pro deset tisíc let“, jak se místu pro hrobku říkalo, vně zdi feng-šuej.

I našel jedno místo, které nazval „Hora devíti fénixů směřujících k slunci“. Leželo u obce Cun-chua-čou. Vypadalo to na dokonalé feng-šuej. Jenomže mělo jednu chybu… Bylo příliš blízko otcovi hrobky… Bylo jen necelých sto kilometrů od něj. Tím pádem by jeho potomkové jistě zvolili své hrobky raději v původní nekropoli vedle císařů Šun-dž a Kchang-siho. A to on rozhodně nechtěl. Chtěl se nechat obklopit svými potomky sám. Takže se na daném místě „našly“ nedostatky. Jako že makroskopické rozvržení hor není úplné a geologické podloží je z pískovce. A to není příznivé. Kromě toho, velmi krátko na to dostal císař zprávu. Našlo se u obce I-sien dokonalé místo. Toto místo opravdu bylo moc hezké. Hodné císařů.

Císař Jung-čeng už své vysněné místo našel. Potřeboval však jednohlasné schválení od ministrů. Nemohl jen tak učinit rozhodnutí odporující tradici. Takže na to šel pěkně oklikou. Nejdříve místo pořádně vychválil. Pak ještě víc vychválil dvě osoby, které se o nalezení místa zasloužily. Jenomže nakonec konstatoval, že stejně musí odmítnout. Že prý nemá to srdce jej použít. Vždyť to místo je tak daleko od hrobky otce! I vybídl velké ministry a rádce, ať mu poradí, co dělat. No co asi mohli ministři a rádcové dělat, když to takto podal? Jasně že jim nezůstalo než císaře přesvědčit, aby místo pro hrobku využil. K tomu ale potřebovali nějaké podklady. Hledali v různých královských a císařských záznamech, až konečně našli. Prý teorie povoluje postavit hrobku daleko od otce. A nejen to. Našli také konkrétní příklady z historie. Kromě toho, je přeci důležité, aby byla zajištěná prosperita budoucích generací. A to zajistí jen dokonalé feng-šuej. Nehledě na to, že zvolené místo není zase až tak daleko od hrobky předků. Vždyť je to pořád u Pekingu. Co na tom, že na jeho opačné straně? Jiní stavěli i ve větších vzdálenostech. Císařská výsost proto může s klidným svědomím uvedené místo použít. Jung-čeng byl přešťastný. Dosáhl svého cíle. A tak se na západě od Pekingu začala stavět hrobka císaře Jung-čenga a druhá císařská nekropole.

Za Pekingem vznikly dvě císařské nekropole pro císaře Čching. Jedna na východě a druhá na západě od města. Následující císař, Čchien-lung, se však dostal před pěkně těžký úkol. Moc chtěl následovat tradici a nechat se pochovat vedle otce. Ale zároveň chtěl být blízko u svého dědečka, císaře Kchang-siho. To jeho si nade všechny vážil. Jeho obdivoval. Byl jeho vzorem. Ale co teď? Kdyby se nechal pochovat vedle hrobky otce, další generace by jej následovaly a hrobka dědečka by jistě časem upadla do zapomnění. Jak by k tomu dědeček přišel? Dlouhé roky si lámal hlavu. Ale nakonec se spásné řešení přeci jen našlo.

V Čouských rituálech, které sestavili dávní předkové z dynastie Čou, byla pravidla pohřbívání v rámci rodů popsané velmi přesně a přísně. Jasně se tam uvádělo, že se hrobky potomků mají stavět nalevo a napravo od hrobky nejváženějšího předka. V Čouských rituálech se kladl velký důraz na jádro. Všechno musí mít své jádro. Svůj střed, těžiště. Jen tehdy je možné dosáhnout stability. Tento koncept se přenesl také do pohřebních zvyklostí. Jenomže v případě dynastie Čching už bylo toto jádro narušené. Už byly jádra dvě. A dvě jádra se rovnají žádnému jádru. Po mnohých letech přemýšlení najednou císaře Čchien-lunga osvítilo. Jestli je nutné zachovat jádro, pak ať je jím Peking. V něm je sídlo živého císaře. Takto obě nekropole na východě a na západě od Pekingu budou mít jediné jádro. Pokud je otec pochovaný v západní nekropoli, syn ať odpočívá ve východní. Pokud je otec pochovaný ve východní nekropoli, syn ať je v západní. Kromě toho vydal dekret, kterým nařídil budoucím generacím císařů, že mohou být pochovaní pouze v těchto dvou nekropolích. Jelikož jeho otec, císař Jung-čeng, odpočíval v západní nekropoli, na Čchien-lunga jakožto jeho syna připadla nekropole východní. Čchien-lungův syn měl pak být pochován zase u západních hrobek. Bylo to velmi chytré a elegantní řešení. A také Čchien-lung mohl spočinout vedle svého milovaného dědečka.