Rumunsko - Transylvánie

Rumunsko zůstávalo na našem cestovatelském seznamu jednou z posledních evropských zemí, kterou jsme ještě nenavštívili.

Kupujeme tedy turistického průvodce Rough Guide z nakladatelství Jota který nám dává celkem podrobné informace. Ještě potřebujeme slovenskou, maďarskou a rumunskou dálniční známku a můžeme vyrazit. Naštěstí se vše dá zařídit on-line z pohodlí domova. Rumunská vigneta na deset dní stojí pouhých 3,3 EUR, ale pozor, je nutná na všech silnicích, nejen na dálnicích.

Jedeme obytným autem, v podvečer 24.7.2025 vyrážíme východním směrem. Za tmy dojíždíme na malý plácek u mostu přes Dyji za obcí Ladná, kousek od slovenských hranic. Strávíme tu první klidnou noc.

Ráno se vracíme na dálnici a přes Bratislavu pokračujeme dál do Maďarska. Je pekelné vedro, přes 35 stupňů a na maďarských dálnicích i docela silný provoz. Za Budapeští se rozhodujeme pro severnější trasu přes Szolnok, byť nevede celá po dálnici. Do Rumunska přejíždíme přes hraniční přechod Bors do města Oradea.

Za hranicí pak čerpací stanice, servisy snad všech značek kamionů a návěsů, pneuservisy, prostě všechno co tenhle obor potřebuje. Je dobře patrné, že Rumunsko je jednou z evropských velmocí, co se kamionové dopravy týče.

 

Oradea

Příjezd do města je pak lemován rozpadajícími se továrnami těžkého průmyslu z Ceauseskovy éry.

Parkujeme blízko staré pevnosti, kterou si projdeme cestou do centra města. Pěší zóna na Piata Unirii je lemovaná secesními, převážně pěkně opravenými domy. Vyhrává tu rumunská dechovka, je tu spousta lidí kteří si užívají krásný podvečer. Z bankomatu vybíráme 500 Lei, čas nám ukáže, že celkem zbytečně, všude se dá bez problémů platit kartou. Na cestu si dáme výbornou zmrzlinu a podél řeky se vrátíme k autu. Máme namířeno do pohoří Apuseni, pokračujeme tedy dál a noc strávíme u řeky Crisul Negru za vesnicí Tarcaia.

 

Apuseni

Západní Apusenské hory za městečkem Beius nabízejí několik přístupných jeskyní. My volíme relativně snadno dostupnou Medvědí jeskyni v Chiscäu. Cestou ještě obdivujeme dřevěný ortodoxní kostelík na křižovatce ve vesnici Bradet. Je odemčený a tak se podíváme i dovnitř. Jeskyně Pestera Ursilor dostala svůj název podle množství neolitických medvědích kostí. Více než sto medvědů tu bylo před 15 000 lety uvězněno lavinou kamení a postupně se požrali navzájem, jak naznačují kosti s otisky medvědích zubů. Jeskyně je ale plná i nádherné krápníkové výzdoby. Je tu docela chladno, po horkých dnech nám to přišlo vhod.

Míříme dál do hor na plošinu Padis v srdci horské krasové oblasti. Necháme auto na malém parkovišti a vyndaváme kola, dál v údolí se nabízí několik dalších jeskyní. Cesta je hodně kamenitá, přesto sem jezdí hodně aut, o kus dál je schované pěkné tábořiště. Postupně zkoušíme několik lesních cest, ale všechny zakrátko mizí v lese. Na kola to tady vážně není. Pěších turistů se tu ale pohybuje dost. Potkáváme i baču se stádem ovcí a velikým hafanem. Není divu, rumunské hory jsou rájem vlků a medvědů. Cestou zpátky míjíme ještě nešťastníka s proraženou vanou motoru VW Passat. Ještě ,že jsme se sem nepustili autem.

Po pěkné silnici pak jedeme dál nahoru do sedla nad horskou vesnicí Padis. Původní plán, pokračovat na druhou stranu pohoří, bere rychle zasvé. Další cesta je opět kamenité peklo, od protijedoucího cyklisty se dozvíme, že asfaltka začíná znovu až po deseti kilometrech. Otáčíme tedy a v začínajícím dešti sjíždíme víc než dvacet kilometrů zpátky na hlavní silnici.

Předpověď počasí hlásí vytrvalý déšť, měníme tedy program a zamíříme do Hunedoary.

 

Huneodara

Hunedoara je ošklivé, sešlé industriální město, stojí tu však Korvínův hrad, nádherná stavba nad městem, kterou v patnáctém století nechal přestavět sedmihradský šlechtic Iancu de Hunedoara, pro nás Jan Hunyadi, uherský regent, a také otec maďarského krále Matyáše Korvína.

My zastavujeme na na velkém parkovišti pod hradem, na místě naštěstí již zbourané ocelárny, kterou tu nechal vybudovat bývalý komunistický režim. Nikdo tehdy neřešil, jak bude působit panorama hradu s ocelárnou.

S nadcházejícím večerem je čas sehnat něco k jídlu, dvě nejbližší restaurace jsou beznadějně obsazené, jdeme tedy dál do města, kde zní hudba, odehrává se tu jakási pouliční slavnost. Což také znamená, že jsou tu stánky s občerstvením. U dlouhého grilu je největší fronta, to bude ono. Kupujeme voňavé „mici“ šišky z mletého hovězího hezky šťavnaté a kořeněné. Žene se další bouřka, takže utíkáme zpátky do auta, kde to všechno sníme. Bylo to skvělé, tak ještě pivko a spát.

 

Ráno jdeme pod deštníkem do hradu, naštěstí je to kousek. Vstup je po dlouhé lávce přes třicet metrů široký příkop. Hrad je opravdu monumentální, největší v Rumunsku. Dominantou gotické části je Rytířský sál se sloupy z růžového mramoru. Samostatně stojící Nebojsova věž je s hradem spojena dlouhým mostem. Renesanční Matyášovo křídlo se pak pyšní krásnou arkádou. Poněkud bizarní je výhled z hradu, v okolí jsou patrné zbytky nedávné industriální minulosti.

 

Na parkovišti ještě uděláme nezbytný servis platíme 80 Lei a jedeme dál. Pořád ještě prší a tak je naším cílem solný důl ve městě Turda.

Salina Turda

Fantastický solný důl Salina Turda je sice turistickou atrakcí prvního řádu, ale jeho návštěva rozhodně stojí za to. Sůl se tu těžila 240 let a pod zemí vzniklo několik obrovských sálů. Například Rudolfův sál je 80 metrů dlouhý, 42 vysoký a 50 široký. Dolů se dá dostat panoramatickým výtahem, nebo po dřevěných schodištích. O dalších osmdesát metrů níže se projedeme na lodičce kolem ostrůvku. Je to opravdu neuvěřitelný zážitek. K cestě vzhůru nakonec volíme schody, fronta na výtah se zdá nekonečná. V horní chodbě ještě můžeme vidět historický těžební stroj poháněný koňmi u žentouru. Dlouhou chodbou pak vytěžená sůl putovala na povrch.

Za soumraku přejíždíme k blízké soutěsce Tureni a strávíme tu klidnou noc.

Soutěsky Tureni a Turzia

 

 

Ráno obouváme pohorky a vyrážíme do soutěsky, déšť sice v noci přestal, ale všechno je podmáčené a po pár stovkách metrů stezka mizí v rozvodněném potoce. Tudy to dnes nepůjde.

Vracíme se tedy na hřeben a po loukách obejdeme soutěsku vrchem. Je tu liduprázdno, potkáváme jen stádo ovcí s bačou a nezbytným psem. Výhledy do hluboké soutěsky stojí i tak za to a pomůže nám i dron, kterým si divokou scenérii nafotíme.

Vracíme se k autu a rozhodujeme se k druhé soutěsce dojet na kole. Vybraná cesta, kterou nám nabízí Mapy. cz však po pár kilometrech mizí v rozestavěné průmyslové zóně, nezbývá než pokračovat po silnici. Na cykloturistiku to tu moc není, silnice jsou úzké a docela provoz. Naštěstí to není daleko, po několika dalších kilometrech je už monumentální skalní průrva dobře vidět.

Tady je to ale úplně jiná káva, placené parkoviště, kemp, pouťové atrakce, stánky a hlavně plno lidí.

Necháváme kola na parkovišti a vydáváme se po pěšině do nitra soutěsky. Cheile Turzii jak se jí říká rumunsky je dlouhá asi tři kilometry, pěšina vede podél malé říčky kterou překonává po několika chatrných mostech, je lemovaná až 300 metrů vysokými srázy. Za prohlídku tedy určitě stojí.

Po návratu k autu jedeme dál, do srdce Transylvánie, do oblasti opevněných saských kostelů.

 

Biertan

Opevněné kostely vybudovali němečtí přistěhovalci na ochranu vesnických obyvatel proti Turkům. Sasové sem přišli ve dvanáctém století na pozvání na pozvání uherského krále, aby kolonizovali strategické oblasti Transylvánie. Původně se jednalo o „sedm měst“, odtud německý název Siebenbürger, pro nás Sedmihradsko. Jejich vesnice mají typický ráz, chvílemi máte pocit, že jste někde na pod Krušnými horami. Na první z kostelů narazíme pár kilometrů za městem Medias, přímo na návsi ve vesnici Mosna. Sice není přístupný, ale i zvenčí na nás udělá dojem. Pokračujeme dál do Biertanu, kde stojí nejznámější ze saských opevněných kostelů. Je už pozdě, ale kostel je hezky nasvícený. Po krátké procházce kolem, strávíme další klidnou noc pod hradbami.

Ráno jdeme na prohlídku, vstupné je symbolické, jako všude v Rumunsku.

Kostel z přelomu 15. a 16. století se tyčí na kopci uprostřed vesnice. Je obehnán dvěma a půl okruhy hradeb. Vstupuje se po dlouhém krytém schodišti, ve zvonici je několik náhrobků luteránských biskupů. Uvnitř gotického kostela určitě stojí za vidění největší transylvánský oltářní triptych a kovaný zámek dveří sakristie s 19 závorami. Najdeme tu i fotografie dalších opevněných kostelů v okolí.

Naše další cesta vede do nedalekého Segešváru.

Segešvár

Parkujeme na velkém parkovišti blízko starého města, objevuje se první zádrhel, parkovací automat bere jen bankovky menších nominálních hodnot. Nejsme sami, stejný problém s placením tu řeší několik lidí. Nakonec koupím v blízké cukrárně nějaké pečivo k svačině, abych získal drobné.

Silueta starého města plná cimbuří a špičatých věží ční na skalnatém vrchu, obklopená starými domy, křivolakými uličkami a schody. Dominantou je Hodinová věž nad branou do pevnosti která patřila městské radě. Dalších šest věží patřilo řemeslnickým cechům. Je tu tedy například Klempířská, Řeznická nebo Ševcovská věž. V Hodinové věži je i malé muzeum a jakýsi orloj. Postavy se mění každou půlnoc. Je tu i expozice druhého nejslavnějšího rodáka, jímž je Hermannn Oberth, jeden z otců raketové techniky. Úplně nejslavnějším rodákem je však Vlad Tepeš, Napichovač čili Drákula. Jeho rodný dům je blízko Hodinové věže a nedá se přehlédnout. O kus dál vede z náměstí k hornímu kostelu zajímavé kryté schodiště. Obejdeme si hradby, poobědváme a brzy pokračujeme dál.

Brašov

Jedeme na jih směrem na Brašov, cesta vede údolím a po pár kilometrech nás upoutá monumentální hrad na kopci Je to středověká pevnost Rupea, stavba ze čtrnáctého století je pěkně opravená a jsme tu skoro sami. Bylo by tu příjemné místo na přespání, malé parkoviště a úplné ticho. Ještě ale potřebujeme jet dál, tak si ji alespoň prohlédneme. Cestou pak zajíždíme do vesnice Hoghiz, kde je servisní místo, výlevka a kohout s pitnou vodou. Tuhle karavanistickou nezbytnost někdo vytvořil na ulici u svého domu a dal volně k dispozici. Je tu schránka na dobrovolný příspěvek na provoz, věřím, že každý rád nějaké drobné přidá.

Znovu se dá do deště a tak už jen dojedeme do Brašova a z nouze parkujeme na rozlehlém parkovišti v nákupní zóně. Jdeme si nakoupit do blízkého hypermarketu Auchan, kde je vidět, že Rumunsko rozhodně není chudá a zaostalá země. Na nocleh nic moc, ale nakonec je tu později

celkem klid.

 

Ráno přejíždíme do centra, stále prší a najít parkovací místo je docela oříšek. Staré město se rozkládá kolem náměstí Piata Sfatului. Na první pohled typické německé náměstí s barokními domy je dnes částečně uzavřené. Davy lidí, příbuzných a přátel obklopují náměstí dešti navzdory. Odehrává se tu slavnostní vyřazení absolventů policejní akademie s vojenskou hudbou a obvyklou uniformovanou parádou.

Uprostřed náměstí stoji Casa Stafului, Obecní dům, dnes Muzeum historie. To vypráví příběh saských řemeslnických cechů, které město ovládaly. Nedaleko náměstí ční k nebi věže Černého kostela, největšího gotického kostela mezi Vídní a Istanbulem. Své jméno získal po té, co jeho zdi zčernaly po požáru založeném rakouskou armádou roku 1689. Trojlodní kostel je relativně strohý, vyzdoben je orientálními koberci z darů kupců přicházejících z východu. Za zmínku určitě stojí obrovské varhany se 4000 píšťalami.

Brašov čelil častým tureckým nájezdům, staré město je proto silně opevněno. Jednotlivé bašty bránili příslušníci řemeslnických cechů, jak to bylo v těchto německých městech zvykem.

Hradby ještě vidíme při odjezdu z města, míříme na jih do hor, průsmykem v pohoří Bucegi do města Sinaia. Zde patří k hlavním lákadlům pravoslavný klášter, který míjíme cestou ke hradu Peles. Ten leží uprostřed anglického parku a zvenčí připomíná romantické bavorské zámky. Patřil králi Karlu I. Interiér je bohatě zdobený, tak není divu, že si jej později přivlastnil komunistický diktátor Ceausescu. Patří bohužel mezi nejnavštěvovanější rumunské památky, je tu mrak lidí a tak jsou dnešní vstupenky už vyprodány.

Navštívíme alespoň vedlejší palác Pelisor, ten je poněkud skromnější, interiéry jsou secesní, s výjimkou Zlatého pokoje pokrytého 24 karátovým zlatem.

Vracime se kousek zpátky a přes historický Rasnov dojíždíme podvečer na nejikoničtější stavbu rumunské Transylvánie, hrad Bran.

Bran

Hrad na kamenném ostrohu střežil od konce 14. století stejnojmenný průsmyk mezi Valašskem na jihu a Brašovem na severu. Přestože s Vladem Napichovačem nemá vlastně nic společného, je nazýván Drákulovým hradem. Právě sem totiž umístil Bram Stoker sídlo krvelačného upíra. Zvenčí a za šera působí hrad opravdu strašidelně, uvnitř je to ale překvapivě útulné, změť schodišť, pavlačí a malých pokojíků. V jednom z nich vstává z mrtvých i Drákula, je to spíš úsměvné než strašidelné.

Vyplatilo se nám přijít až večer, nebylo tu už tolik lidí, jinak je to velký turistický cirkus.

Pokračujeme v naší cestě a míříme do městečka Curtea de Arges na valašské straně pohoří Fagaras.

Přespíme tu na malém parkovišti u kláštera.

Transfagarasan

Brzy ráno vyrážíme na jednu z nejslavnějších horských silnic Evropy. Zprvu mírné stoupání nás dovede na hráz vodní nádrže Vidraru a pokračuje stovkami zatáček. A najednou na lesním parkovišti medvědice se dvěma medvíďaty! Zastavíme, bereme foťák, ale jen z bezpečí auta. Nejsme tu sami, hned staví několik dalších aut, tak pokračujeme dál a za chvíli další medvěd a po chvíli znovu medvědice s malým. Už je nám jasné, proč je kolem silnice tolik varovných cedulí a kolem chat elektrické ohradníky. Medvědi tu bohužel ztrácejí plachost, chodí vybírat odpadkové koše a někteří turisté je dokonce krmí. Je nutné se mít na pozoru až na hranici lesa. Tam se cesta škrábe do úbočí hory nekonečnými serpentinami a výhledy stojí za to, přestože počasí není ideální. Občas drobně prší a nahoře za tunelem u jezera Balea Lac ve výšce přes 2000 m mizíme v mracích. Dá se sem z transylvánské strany vyjet lanovkou, ale většina návštěvníků přijela po vlastních kolech. Spouštíme se pomalu dolů, je to dechberoucí podívaná na silnici klikatící se ve skále až k vodopádu Balea Cascade. Znovu vjíždíme do lesa a opět medvědi, celkem jich bylo sedm. Tato silnice je otevřena jen od července do října, po zbytek roku bývá nahoře sníh.

Dole se napojíme na hlavní silnici a míříme do Sibiu.

Sibiu

Další saské město Sibiu, Hermannstadt, založil ve dvanáctém století Řád německých rytířů a díky výhodné poloze rychle zbohatlo. Sloužilo také jako pevnost proti nájezdníkům z východu, jeho městské hradby měly na 40 obranných věží. Dnes je to příjemné moderní město s krásným historickým centrem.

Parkujeme v zanedbaném lesoparku za hotelem Hilton, blízko zoologické zahrady. Do centra je to poměrně daleko a tak přijdou kola opět ke cti, do centra vede pěkná asfaltová cyklostezka. U fotbalového stadionu se rojí plno lidí a také už se tu připravují policisté na odpolední zápas místního FC Hermannstadt s Universitou Kluž. Cyklostezka bohužel po chvíli končí a tak musíme prokličkovat do centra v hustém provozu. Velké náměstí, rumunsky Piata Mare velmi připomíná Olomouc, jak architekturou, tak atmosférou. Rozdílem jsou jen předzahrádky restaurací obsazené černobílými fanoušky Kluže s jejich bojovým pokřikem. V rohu náměstí stojí Brukenthalský palác se starou knihovnou a galerií, nejstarší muzeum Rumunska.

Na opačné straně na venkovním podiu probíhá právě generálka na večerní folklorní vystoupení za asistence televizních kamer, zřejmě velká událost.

Na vedlejším náměstí Piata Huet nás čeká dominanta města, evangelická katedrála Panny Marie. Impozantní gotická stavba s nepřehlédnutelnou věží, ze které je fantastický výhled na město a okolí.

Sejdeme z věže a trochu v nás hrkne, zapomněli jsme si zamknout kola, ale naštěstí jsou na svém místě. Prohlédneme si ještě uličky okolo náměstí, radnici a také známý železný most Lhářů.

Fanoušci se začínají přesouvat ke stadionu, tak konečně najdeme volný stůl na pozdní oběd.

Vracíme se stejnou cestou, doprovázeni davem rozveselených fandů. Jsou přátelští a docela ochotně uhýbají z cesty.

Na parkovišti za hotelem se zatím sešla pestrá sestava obytných aut z celé Evropy.

Strávíme tu klidnou noc.

Baile Herculane

Ráno vyrážíme na docela dlouhý přejezd na jih. Cesta je hodně frekventovaná, hlavně jsou tu kamiony mířící do Srbska. Oddechneme si, až když odbočíme mimo hlavní k našemu dnešnímu cíli.

Baile Herculane, Herkulovy lázně, kdysi jedno z nejznámějších letovisek Evropy , stavěl tu i slavný Orient Expres.

My zakotvíme v malém kempu Montana, pod monumentální skálou. Je sice úplně obsazený, ale domácí je velmi flexibilní, nechá nás parkovat před branou, zázemí kempu je nám k dispozici. Hned vyndáme kola a vyrážíme na prohlídku městečka.

Původně starověké římské lázně si oblíbil císař František Josef i jeho žena Sissi. Nádherné lázeňské domy lemující tok řeky Cerna se dnes rozpadají. Bohužel za socialismu přibylo několik betonových hotelů pro masy, které po revoluci jen urychlily rozklad kdysi slavného lázeňského střediska. Městečko se současnosti probírá ze stavu klinické smrti. Bronzová socha Herkula na malém náměstí u kostela odkazuje na legendu, podle které lázně získaly jméno. Několik paláců je již opraveno, většina ale stále chátrá. Vykoupat se v řece, která ochlazuje vroucí prameny je možné zdarma, jsou tu na mnoha místech vytvořené malé bazénky z kamenů i betonu zejména nad městem směrem k přehradě. Fungují tu i improvizované masáže, působí to trochu cikánským dojmem, ale je tu plno. Vracíme se po proudu a v opraveném parku na břehu se naložíme do malého bazénku s termální vodou.

Do kempu přijedeme až za šera, noc je tu opravdu velmi tichá.

Ráno ještě uděláme nezbytný servis a jedeme dál, k Dunaji a do Banátu.

 

Banát

Když se v Česku řekne Banát, panuje představa malebných českých vesniček v rumunských horách.

I my jsme sem s tou vidinou jeli. Jako výchozí bod jsme zvolili vesnici Eibentál, Tisové údolí, která je pro obytné auto poměrně snadno přístupná po asfaltové silničce v kopcích nad Dunajem. Čas nezastavíš a turismus taky ne. Většina domků už je opravena a další se opravují, stal se tu z toho evidentně byznysový projekt. Nová hospoda, české pivo a spousta českých turistů. No co se dá dělat, okolní příroda je však stále nádherná. Vyndaváme kola a vyrážíme do kopců směr Bígr. Cesta je teoreticky sjízdná pro horská kola, po dvou hodinách na nejlehčí převod za sebou máme ani ne polovinu trasy a polovina kapacity baterie je pryč. Moc to nedává smysl, a když při přenášení padlého buku něco velikého vyrazí z maliní do šera lesa, máme toho právě dost. Ještě si pamatujeme medvědy na Fagarašce a elektrické ohradníky kolem ovocných sadů tu asi nejsou pro parádu. Takže rádi otáčíme a vracíme se svižně dolů do civilizace.

Ve vsi zajdeme do hospody na oběd, nebyl to ale vůbec dobrý nápad, čekáme na jídlo skoro dvě hodiny.

Zkusíme ještě Svatou Helenu o kus dál, ale je to podobné, nad vesnicí se točí několik větrných elektráren, nová škola, vyasfaltované ulice, takových vesnic najdete u nás dvanáct do tuctu.

Výhledy na Dunaj jsou tu ale nádherné.

Tak tedy dál, teď už definitivně směrem k domovu.

Jedeme kolem veliké řeky, Dunaj se tu místy rozlévá doširoka. Na druhé straně už je Srbsko, je třeba hlídat mobilní síť, srbská data jsou násobně dražší. Chvála EU, v Rumunsku je to za stejné peníze jako doma.

Večer parkujeme u termálů v městečku Deta, už tu stojí jeden kolega s českou poznávací značkou.

Ráno si ještě zajdeme na trh, je tu ke koupi všechno, na co si vzpomenete, od obnošených bot po živou drůbež. Utratíme poslední Lei za klobásy, sýry a ovoce.

Pak už jen pár kilometrů na dálnici k Temešváru a dlouhá cesta přes Arad do Maďarska a přes Slovensko domů.

Už za tmy dojíždíme k mostu u Ladné, naposledy tu přenocujeme a ráno si na kole projedeme lednicko-valtický areál. Ale to už je jiný příběh.

Pár postřehů z cesty

Silnice jsou vesměs v dobrém stavu, na hlavních tazích je silný provoz. Dálnice jsou nové, evropského střihu. Pohonné hmoty (léto 2025) jsou trochu dražší než u nás. Všude se dá platit kartou, pokrytí mobilním signálem je velmi dobré. Ve městech se dá domluvit anglicky, někde i německy. Ceny potravin v obchodě jsou podobné, v restauracích jsou ceny na české úrovni. Fungují tu stejné obchodní řetězce jako u nás, plus nějaké navíc (např. Auchan).

Tip: u Kauflandu je většinou venkovní grill, prodávají tu celkem levné grilované maso, kuřata, hranolky…

Cítili jsme se tu všude bezpečně při zachování přiměřené opatrnosti.

Pozor na toulavé psy, není jich tu ale tolik jako dál na Balkáně.

A hlavně: nekrmte medvědy !!!