Sám v Gruzii a Ázerbájdžánu
Za poznáním Gruzie a Ázerbájdžánu, sám jen s malým batohem na zádech. Tipy, místa, ceny, zážitky. Týdenní dobrodružství za méně, než 10 tisíc Kč včetně letenky, víza, ubytování a stravy.
Cestopis z roku 2019 napsal Batuzkar
Počátkem května 2019 se jsem rozhodl navštívit Gruzii a Ázerbájdžán. Předem jsem to nijak neplánoval, vzešlo to hlavně z nízké ceny za zpáteční letenku do Gruzie a dřívější touhy navštívit tento region. Cestoval jsem sám, jen s malým batohem na zádech, což v sobě skrývá několik výhod. Máte levnou letenku, nemusíte čekat na letišti na kufry , vše co potřebujete máte pokaždé u sebe a přesuny a transporty odkudkoliv kamkoliv jsou mnohem pohodlnější a rychlejší, než s kufrem na kolečkách, nebo i velkou krosnou. Přesto, že jsem si vzal jen pár věcí, příště si jich vezmu ještě mnohem míň. Například oblečení. Stačí dvě trička, teplá mikina s kapucí (ideální do autobusů s klimatizací, nebo na noc) a nepromokavá, lehká, dobře skladná bunda. V každém hostelu je pračka, není tak nutné s sebou mít na každý den několik modelů pro různé příležitosti, vše se dá dle potřeby vyprat a usušit. Minimalistická balení hygienických potřeb ušetří dost místa a váhy, stačí kartáček, malá pasta a malé mýdlo. Ale i to obvykle v hostelech bývá. S sebou jsem měl malou, ale docela těžkou knížečku s ruskou konverzací. Zbytečně, ani jednou jsem ji neotevřel. A poslední věc, kterou příště nechám doma je foťák. Byl jsem v tomhle ohledu poměrně staromódní, takže jsem všude tahal svojí zrcadlovku, ale tady to asi bylo naposledy. Těžký, neskladný foťák zabírá v batohu hodně místa a na krku nebo v ruce zase zbytečně upozorňuje na to, že jste turista. Fotky sice dělá zrcadlovka pěkné, ale doba fotomobilů pokročila a záběry pořízené nějakým lepším telefonem jsou pro tyto účely minimálně srovnatelné, ne-li někdy i lepší. Nemluvím o tom, že se z telefonu dají rovnou uložit například na Google disk a záběry jsou tak v bezpečí. Takhle jsem se vždycky ke konci nějaké cesty bál o foťák a plnou paměťovku fotek, to teď odpadá. V zásadě tak na podobnou cestu stačí jen dobrý telefon, platební karta, zubní kartáček a minimální počet kusů oblečení.
Následující řádky píšu jako tipy a doporučení na takovou cestu, cílem je spíše poradit kde, co a za kolik se dá sehnat, ale neodpustím si i několik vlastních zážitků a trochu vyprávění z mého příběhu, v němž jsou tyto tipy schovány. Pokud to někomu pomůže, budu rád, v každém případě ale platí, že o vlastní zážitky se už musíte postarat sami a dost možná budou úplně odlišné od těch mých.
Také bych rád zmínil cenu tohoto tripu. I pro mě překvapivě hluboko pod 10.000 CZK. Samozřejmě to hodně záleží na ceně letenky, určitě se dá letět i za víc, než v mém případě za 2800 CZK. Ubytování v hostelech je až neuvěřitelně levné, přeprava maršrutkama taky. Stejně tak se nemusíte bát zajít si na jídlo do restaurace. Mě veškerá doprava (letadlo, vlaky, maršrutky, taxík), ubytování, vízum, vstupy a drobná útrata vyšla kolem 7.500 CZK za celý týden. Viděl jsem, že cestovní kanceláře si za podobný trip (včetně Arménie a zhruba na 2 týdny) účtují i téměř 90.000 CZK, což mi přijde opravdu přehnané, ale je to každého volba.
4.5.2019 (Praha - Kutaisi)
Let z Prahy do gruzínského Kutaisi se z pražské ranveje odlepil ve 21:55 a na tu v Kutaisi dosedl ve 2:55 v noci místního času. Cena za zpáteční letenku včetně Wizz discount clubu a pouze s příručním zavazadlem cca 2.800 CZK. Kutaisi je zřejmě poslední, z mého pohledu zajímavou, destinací, kam se dá doletět z Prahy se společností Wizzair bez nutnosti přestupu. Přílet ve 3 hodiny ráno se na první pohled zdá být utrpením, ale hned před letištní halou stojí i v noci několik taxíků a autobusů, tudíž není nutné v letištní hale, která je zhruba 20 km od samotného Kutaisi dospávat. Taxi vás za nějakých 25 GEL (210 CZK, kurz v době mého pobytu byl zhruba 1 GEL = 8,4 CZK) a možná i méně v závislosti na vašem umění a náladě smlouvat dopraví do centra Kutaisi. Já jsem využil přímého autobusu do Tbilisi, což je nějakých 250 km za 20 GEL ( 170 CZK). Původně jsem chtěl první den strávit právě v Kutaisi a až odpoledne se přesunout vlakem do Tbilisi, ale možnost autobusu a dospání noci v něm mi přišlo v tu chvíli jako lepší nápad, i proto, že poslední den mého tripu jsem chtěl strávit právě v Kutaisi. To se nakonec ukázalo jako vynikající volba. Do Tbilisi jsem dorazil v 7:00 ráno, relativně čerstvý a odpočatý...
5.5.2019 (Tbilisi, Gruzie)
Vlajka Gruzie
Katedrála Nejsvětější Trojice v Tbilisi
Most míru v Tbilisi
Lith hostel v Tbilisi
Podrobným plánováním cesty jsem se nechtěl nijak moc zatěžovat a upřímně mě to ani moc nebaví. Vytipoval jsem si jen pár zajímavých míst, která by stála za návštěvu a přes Booking sehnal bydlení. Pokud cestujete sami, případně trávíte hodně času chozením a potřebujete jen někde složit hlavu, jsou dle mého hostely vynikající volbou. Nechal jsem si na Bookingu vyhledat ubytování v Tbilisi dle ceny od nejnižší po nejvyšší a vybral jednu z nejlevnějších nabídek, aniž bych se nějak zabýval referencemi, nebo projížděl fotky. Lithostel za 8 GEL na noc ( 68 CZK) se ukázal jako trefou do černého. Na první pohled ne příliš vábně působící ubytování se totiž nachází nedaleko hlavní třídy i centra města, hned pod hostelem jsou dvě vynikající restaurace s gruzínskou kuchyní, kousek stanice metra a o něco větší kousek, ale stále pěšky dostupné vlakové nádraží. Tím nejlepším na hostelu ale byla společnost lidí, která se tam sešla. To samozřejmě vždy zálaží na aktuálním místě a čase, ale tento typ ubytování prostě přitahuje mladé lidi s dobrodružnou povahou a slibuje nové známosti a zážitky. Já jsem se hned první den seznámil s dvěma Francouzkami, Victorií a Jeanne, s Finem Mitjou, Australanem Jackem, Kanaďanem Kevim, s příjemným chlápkem z Íránu, s lidma z Ruska, Uzbekistábu. Největší borec byl ale Jack. V Austrálii pracoval v IT, měl byt auto, dobré vyhlídky v práci. Ze dne na den se ale rozhodl vše prodat, z práce odejít a cestovat po světě, dokud mu budou stačit peníze. Přeletěl do Nepálu, pak do Vietnamu, potom do Gruzie, kde pobyl několik dní, a kde se naše cesty střetly. Moc příjemný kluk, obdivuju ho ze jeho odvahu. Samozřejmě jsme jako celá nově složená mezinárodní parta vyrazili do místních restaurací, kde jsme řádně popili a pokouřili vodní dýmku. Alláh to samozřejmě ví, ale pro ostatní upřesním, že Íránec se alkoholu ani nedotkl a holdoval jen kouři z dýmky. Po ukončení provozu všech dostupných restaurací jsme ještě ve večerce nakoupili několik plasťáků s pivem ( v Gruzii se plasťák rovná 2,5 litrům) a pokračovali v párty v kuchyňce hostelu... Tím ale nechci přeskočit celý den. Po příjezdu do hlavního města Gruzie zhruba v 7:00 ráno na Náměstí Míru jsem využil času a téměř prázdného města a obešel všechny důležité místa, památky a stavby, které jsou koncentrovány v dosahu a jako na dlani, udělal si pár pěkných fotek a zašel si na vlakové nádraží koupit jízdenku do Baku. Do hostelu jsem zamířil až v lehce odpoledních hodinách.
6.5.2019 (Tbilisi, Gruzie)
Brzo ráno tohoto dne asi v 11 hod dopolene jsem se probudil na uslintaném polštáři s hlavou jako střep a botama na nohou na loži, které mi bylo po mém příjezdu do hostelu přiděleno. Chvilku mi trvalo uvědomit si, kde to vlastně jsem, ale když jsem se po procitnutí postavil na nohy, vyšel z pokoje do kuchyňky a uviděl hromadu prázdných 2,5 litrových petek od gruzínského piva, tak mi to došlo. Několik následujících hodin jsem trávil sezením v křesle ve společenské místnosti ve snaze zadržet obsah žaludku na svém místě a pozorováním Jacka a Mitji jak se snaží o totéž. Jakmile jsme všichni tři získali nad svým trávením převahu, vyrazili jsme společně do vyhlášených, místních sirných lázní. Za vstupné 5 GEL ( 42 CZK) jsme se mohli s místními pány vykoupat v horké, léčivě vodě a vysaunovat, což nám všem přišlo velmi vhod. Cestou zpět na hostel jsme zvládli vyřídit oběd (shawarma za 11 GEL = 92 CZK) a i dotěrného týpka, který se nám během jídla snažil prodat zaručeně pravý značkový parfém za 100 GEL (840 CZK). Nakonec přihodil další dva parfémy a cenu snížil na 10 GEL (84 CZK) za všechny tři, ale ke svému překvapení stejně neuspěl. Po návratu z lázní jsem strávil asi další dvě hodiny odpočinkem a konverzací v hostelu, abych se následně vypravil na hlavní nádraží na noční vlak do Baku, hlavního města Ázerbájdžánu. Jízdenku jsem si naštěstí koupil na nádraží už předchozí den, stála 35 GEL ( 295 CZK) do plackart vagonu, čili otevřeného kupé, což mi přišlo zajímavější. Do uzavřeného stála asi 50 GEL (420 CZK). Je dobré vědět, že platit se na nádraží v Tbilisi dá zatím jen hotově a ke koupi jízdenky je potřeba předložit pas. Pokud chcete z Gruzie do Ázerbájdžánu, musíte mít předem vyřízené vízum. Na hraničním přechodu se zařídit nedá. Vyřízení je ale neuvěřitelně snadné a trvá obvykle do tří dnů. Stačí si elektronicky zažádat na https://evisa.gov.az/en/ Zde se rovnou za žádost i zaplatí 20 USD za vízum + 3 USD poplatek za vyřízení. Kromě standardních osobních údajů se na konci ptají, zda jste byli v minulosti na území Náhorního Karabachu. Pokud opravdu toužíte vstoupit na území Ázerbájdžánu, odpovězte, že ne a zároveň v pase nemějte předchozí razítko z Arménie. Vízum pak dostanete do tří dnů mailem. Stačí pak jen vytisknout a ukázat na hraničním přechodu s pasem. Samotný vlak z Tbilisi do Baku nemůžete na nádraží minout. Pravděpodobně to totiž bude jediný osobní vlak, co tam bude stát a kromě toho na něm budou cedulky s nápisem Tbilisi - Baki.
Noční vlak Tbilisi - Baku
Noční vlak Tbilisi - Baku
Noční vlak Tbilisi - Baku
Noční vlak Tbilisi - Baku
Moje cesta vlakem proběhla v klidu a v příjemné atmosféře. Asi hodinu trvá, než vlak z Tbilisi dojede na hranice, kde pak asi další hodinu stojí. Gruzínští pohraničníci projdou vlak, vyberou pasy, rozdají razítka a pokud je vše v pořádku, vlak se dá opět na chvilku do pohybu, aby po pár minutách znovu zastavil, aby si i pohraničníci Ázerbájdžánu mohli zasloužit svou výplatu. Celý proces je podobný jako při výjezdu z Gruzie, jen s tím rozdílem, že tady si každého cestujícího i vyfotí, a to i cestou zpět. Jakmile je celý vlak zkontrolován, děžurnaja cestujícím v každém vagónu rozdá povlečení a může se jít spát. Noční vlaky mají dolní a spodní lavice. Výhoda těch spodních je v tom, že se dají nadzvednout a do prostoru pod lavicí uložit zavazadla. Když pak spíte, máte jistotu, že vám je nikdo nevezme, protože jinak, než opětovným nadzvednutím lavice se k nim dostat nedá. Horní lavice takový úložný prostor nemá, má nad sebou jen polici, která je sice prostorná, ale zase není nijak krytá. Nevýhodou je, že prostor mezi lavicí a policí není moc velký a nedá se tam sedět. Na sezení slouží lavice spodní, a to i pro toho z té horní, jen je třeba počkat, až se ten spodní probudí. Výhoda horní lavice je v tom, že je jen vaše a můžete na ní ležet i přes den. Já jsem jel sám a cestu tam i zpět jsem měl horní lavici. Pokud by ale jel někdo ve dvou, doporučil bych koupit si jednu spodní a jednu horní nad ní. Přestože jsem měl celou dobu batoh jen na té polici, nic mi nezmizelo a ani jsem necítil žádné nebezpečí, spíše naopak. Se spolucestujícími se obvykle dáte do řeči, jako cizinec jste pro ně zajímavý, tak budou milí a budou se vyptávat, nebo se snažit poradit. Se mnou jely starší dámy z Gruzie, Ázerbájdžánu a Moldávie a bylo příjemné si s nimi povídat.
7.5.2019 (Baku, Ázerbájdžán)
Příjezd starým vlakem na moderní nádraží v Baku byl kolem 9 hodin ráno. První co zaujme po vystoupení z vlaku je čistota a pořádek kam oko dohlédne. Překvapivě se v nádražní hale a přilehlém okolí neválí jediný připochcaný houmlesák, tak jak je to dobrým zvykem v Praze. Zcela nečekaně to zásadním způsobem podporuje první pozitivní dojem z nově navštívené země. Jak jsem později zjišťoval, i zde se samozřejmě jako všude na světě bezdomovci a žebráci vyskytují. Pouze místní policie tolik nedbá na jejich právo smrdět a otravovat kdekoliv se jim zachce a okamžitě je někam uklízí. Stejné to je ale i v centru města, všude pořádek a pohoda.
Baku je vůbec zvláštní město a i v samotném Ázerbájdžánu na mě působí jako taková oáza, nebo stát ve státě, ale vyloženě v pozitivním smyslu. Celé široké centrum města je jako dělané na příjemné procházky, které ani po několika dnech neomrzí. Historická část města je propojena s tou moderní, všude jsou parky, fontány, příjemné restaurace a spousta staveb a atrakcí, které evokují dojem jakoby z jiných částí světa. Vodní kanály a gondoly připomínají Benátky, stavba nedaleko pak operu v Sydney, při pobřeží je obří kolo jako v Londýně, mrakodrapy jako v New Yorku. Nejpůsobivější jsou ale Flame Towers. Tři vysoké, prosklené věže přes den připomínající tvarem plameny ohně a v noci jsou díky světelné projekci opravdu plápolající a hořící. Z ohnivé podoby pak plynule přejdou do barev státní vlajky a pak do modré a opět ohnivé. Už jsem pár věcí viděl, ale tohle bylo opravdu působivé. Údajně každý večer tato projekce vyjde na necelých 10 tis USD, ale proč ne, když všude kolem města vytéká ropa ze země jako voda.
Jako svou základnu jsem si zde, dle podobného klíče jako v Tbilisi, zvolil Capital hostel Baku. Čisté a příjemné ubytování téměř v centru města za 18 AZN na 2 noci ( 243 CZK, kurz v době mého pobytu byl na úrovni 1 AZN = 13,5 CZK). V hostelech nemáte zajištěnou stravu, ale kuchyňka je k dispozici, stejně tak pračka, koupelna, wifi a celkem pohodlná postel. Víc není potřeba. Navíc hned naproti hostelu je obchod s potravinami. Do hostelu se dá z vlakového nádraží dojít pěšky, je to asi 3 km, ale téměř celou cestu se dá jít po nábřeží, nebo přes parky.
Přes den jsem chodil po městě sám, na večer jsem měl domluvenou společnost. V aplikaci Couchsurfing jsem před odjezdem zadal, že se chystám v těchto dnech do Baku. Neměl jsem od toho žádné očekávání, ale napsala mi jedna slečna, že by mě ráda po městě provedla, pokud budu chtít. Tak jsem samozřejmě chtěl, interakce s místními je k nezaplacení. A udělal jsem dobře.. Arzu, mě provedla po centru Baku a seznámila s další kamarádkou Aysel a kamarádem Xaliqem. Od první chvíle jsem si s nima výborně rozumněl, tak se z akce na jeden večer se stala akce na tři dny.
Vlajka Ázerbájdžánu
Baku - Flame Towers
Flame Towers v noci
Mešita vedle Flame Towers
Baku
Baku
8.5.2019 (Baku, Ázerbájdžán)
Druhý den jsem byl domluvený s Xaliqem, že pojedeme kousek za Baku k jeho kamarádovi, který tam má koně, že budeme jezdit. Ačkoliv jsem na koni jel naposledy jako malé dítě, ujistil jsem ho, že koně samozřejmě dobře ovládám. Sejít jsme se ale měli až kolem poledne. Dopoledne jsem využil tím, že jsem zavítal na nádraží koupit si lístek na vlak zpět do Gruzie (což jsem samozřejmě mohl udělat hned po příjezdu) a poté si před nádražím najal místního taxikáře, který mě vzal k memoriálu Heydara Alieva a pak za město k ropným vrtům, což bylo mé přání. Protože už jsem neměl moc času, nechal jsem se hodit rovnou na místo setkání s Xaliqem. Taxík mě vyšel za půl dne zhruba na polovinu toho, co by stála v Praze cesta z Dejvic na letiště. Platil jsem 40 AZN (540 CZK), což je na jednu stranu vzhledem ke kilometrům, času a zvyklostem z domácíh poměrů v srdci Evropy akceptovatelné, ale i tak mám dojem, že mě taxikář solidně podojil.
Po návratu do Baku jsem se sešel s Xaliqem a vyrazili jsme metrem a pak busem opět za město. Tam už na nás na jedné zastávce čekal jeho kamarád o odvedl nás ke stájím. Na koně jsem se vyšhihl takovým stylem, jako bych to dělával denně. Kůň se pak se mnou krásně rozeběhnul, až se mu prášilo z pod kopyt, běželi jsme dlouho a daleko a pak zase zpět a bylo to úžasné. Samozřejmě jsem celou dobu spoléhal na to, že ten kůň ví, co dělá. Perfektně strávené odpoledne.
Po návratu do Baku se k nám přidala i Arzu s Aysel a zašli jsme do takové útulné hospody pod úrovní ulice na pivo. Tady bych chtěl upozornit na to, že Ázerbájdžán, ačkoliv muslimská země, je ve spoustě věcí velmi progresivní. Není problém si zde v obchodě koupit pivo, nebo tvrdý alkohol, ale zároveň je ve městě dost restaurací, nebo hospůdek, kde mají točené pivo. Narozdíl třeba od Íránu zde ženy nenosí šátky a snad jen jednou jsem viděl v centu města paní úplně celou zahalenou. Naopak není vyjímkou vidět holky v kraťáskách a tílku, jak běhají po parcích, nebo podél moře. Nikdo se na nikoho nijak špatně nedívá, atmosféra ve městě působí tak uvolněně a přátelsky.
My jsme v hospodě dobře poseděli, dali jsme si pár piv. Tedy hlavně já a Aysel, Arzu s Xaliqem alkohol moc nepijou a vystačili si s limonádou. Na konci jsem zaplatil celý účet, asi 31 AZN ( 420 CZK). Nechal jsem v pouzdře s účtenkou 31 AZN + 4 AZN jako dýško, ale když to viděli ostatní, tak říkali, že to je zbytečně moc, že úplně stačí 31,5 AZN.
Po návratu do hostelu byla ve společném pokoji Lena, Ukrajinka středního věku, původem z Oděsy, která přijela do Baku za prací. Pracovala zde jako doktorka a pochvalovala si místí poměry. Chvilku jsme ještě povídali o Oděse a pak šli spát.
9.5.2019 (Baku, Ázrbájdžán)
Většinu posledního dne v Ázerbájdžánu jsem strávil mimo Baku. Společnost mi dělal Xaliq, se kterým jsem se ráno sešel, abychom spolu vyrazili na další výlet. Asi 70 km od Baku se nachází místo pravěkého osídlení, Gobustan, v jehož okolí se vyskytuje největší koncentrace bahenních sopek na světě. Doprava do těchto míst je možná několika způsoby. Asi ten nejdražší je zaplatit si přímo v Baku výlet i s dopravou. To může vyjít zhruba od 40 do 100 AZN (540 - 1350 CZK). Záleží na koho narazíte, jestli pojedete sami nebo ještě s někým. Výhodou této varianty je rychlost přepravy, větší pohodlí a samozřejmě není nutná znalost cesty. V Baku jsem zahlédl několik center pro turisty, které nabízely podobné výlety, ale je asi lepší předem něco najít přes internet a nespoléhat se, že hned na ulici narazíte na připraveného šoféra s nabídkou výletů, tak jak jsem to viděl třeba v Tbilisi.
Když pominu možnost půjčení auta, což by možná stálo za to, kdybych měl ví času zajet i do dalších regionů, tak dalším způsobem je doprava autobusem. Ta je nesrovnatelně levnější, autobus mě vyšel nějakou kovovou minci, už si ale nepamatuju její hodnotu. Jeli jsme busem číslo 125, na který se dá počkat u hlavní silnice souběžné s pobřežím Kaspického moře. Autobus pokračuje z centra, přes okrajové části města až úplně mimo Baku. Na jedné ze zastávek (je lepší se zeptat řidiče na které), stojí maršrutky a taxíky a čekají na turisty. Autobusem se dál jet nedá a je tedy nutné přestoupit. Maršrutka vás doveze na další shromaždiště taxíků, do kterých je opět nutné přestoupit. To jsou téměř bez výjímky staré ruské Lady. Brzy jsem pochopil proč. Na nás na místě čekal Xaliqův kamarád s Peugeotem 206. Všechna auta po naplnění vyrazila téměř shodně po rozbité pouštní cestě vstříc bahenním sopkám. Ruské mašiny zmizely během chvíle v dálce a prachu, Peugeot stěží překonal první, větší nerovnost terénu, aby se po několika desítkách metrů musel otočit a vrátit zpět. Druhý pokus s Ladou Nivou 4x4 už proběhl velmi hladce a k bahenním sopkám jsme se asi po 15 minutách divoké jízdy pouštním terénem dostali. Sopky nejsou nijak viditelně označeny, vypravit se k nim na vlastní pěst tak chce aspoň trošku přípravy, ale s běžným silničním autem se k nim stejně nedostanete a pěšky je to hodně daleko. Nebo aspoň k těm, u kterých jsme byli my. Některé jsou viditelné i na satelitní mapě, takže s terénním autem by se k nim dojet dalo, znát cestu.
V každém případě podívání je to zajímavé. Studené bahno vybublává ze země, staví si krátery ze kterých pak vytéká a na slunci usychá. Na druhou stranu, na celý den to tam taky není, zdrželi jsme se tak 20 minut a pak se nechali odvést ke skalním památkám, které kdysi obývali pravěcí lidé. Toto místo je zajímavé hlavně tím, že se na spoustě skalách a kamenech vyskytují zachovalé malůvky těchto lidí, ať už lidské postavy, nebo zvířata. Nevím, jestli se tu dá jít i někam mimo vyznačené stezky, ale oficiální část s chodníčky a výhledem pro turisty nijak velká není. To samé platí o muzeu, které je pod skalami u parkoviště. V oblasti se zřejmě vyskytuje i dost jedovatých hadů, protože mezi skalami a u chodníčků jsou k vidění výstražné malůvky s hadem, ale já jsem žádného neviděl.
Celkově bylo zajímavé tyto místa vidět. Určite mnohem víc mě zaujaly bahenní sopky, od pravěkého osídlení skal, ani muzea bych žádný wow efekt nečekal. Nebo aspoň u mě se nedostavil. Když vezmu do úvahy cenu za vstupné do Gobustanu, cenu za taxíky tam a zpět, tak jsem na zhruba 45 AZN (608 CZK). Vstup je pro místní 4 AZN (54 CZK), ale pro zahraniční návštěvníky 10 AZN (135 CZK). Xaliq ale vysvětlil prodavačce v kase, že jsem občan Ázerbájdžánu, tak jsem to měl taky za 4 AZN.
Jediný vůz schopný pohybu v těchto místech
Bahení sopka
Bahení sopka
Gobustan
Gobustan
Těžba ropy v Kaspickém moři
Cestou zpět jsme se zastavili na pobřeží Kaspického moře, ze kterého vystupovala monumentální těžební plošina. To je v našich končinách něco zcela nevídaného, tak jsem si hned udělal pár fotek a rovnou i smočil nohy v Kaspickém moři.
V pozdním odpoledni jsme se vrátili do Baku, kde se k nám připojila Arzu. Zašli jsme na večeři a pak se vydali po dlouhém nábřeží směrem k vlakovému nádraží. Tam jsme se rozloučili a já se vydal zpět do Gruzie. Lístek na vlak jsme si koupil předchozí den ráno, vlaky jezdí celkem plné a není dobré to nechávat na poslední chvíli. Cena za plackart 35 AZN ( 473 CZK), dá se samozřejmě koupit hned po příjezdu v nádražní hale, tak jako v Gruzii je potřeba pas.
10.5.2019 (Gruzie, Tbilisi - Kutaisi)
Hraniční procedury proběhly i tentokrát bez potíží, cesta taky, jen mi přišla mnohem méně pohodlná a několikrát za noc jsem se vzbudil. Kolem 9 ráno jsem byl ale zpět v Tbilisi. Hned před vlakovým nádražím je nádraží autobusové a po pravé straně stanoviště maršrutek. Ty jsou označené jen v gruzínštine, tudíž je potřeba se doptat, která kam jede. Není ale problém během chvíle najít nějakou do Kutaisi, nebo třeba do Batumi, Poti atd. Já jsem si vybral tu do Kutaisi, cena za 250 Km byla 10 GEL (84 CZK). Cesta i s jednou zastávkou trvala asi 4 hodiny. V Kutaisi jsem tak byl akorát na pozdní oběd, který jsem si dal v jedné restauraci nedaleko mého hostelu. 10 kusů chinkali, polévka a dvě piva za 20 GEL ( 168 CZK). Poté jsem zamířil do hostelu. Star hostel v Kutaisi bylo první ubytování, kde jsem si objednal pokoj jen pro sebe. Platil jsem za něj 23 GEL (193 CZK). Po příchodu do hostelu jsem dospal únavu z cesty, večer si obchodě přes ulici koupil jídlo a pak se vrátil zpět do hostelu.
11.5.2019 (Gruzie, Kutaisi - Praha)
Letadlo do Prahy letělo v 19:10 z mezinárodníh letiště v Kutaisi, hostel jsem opustil kolem 10 hodiny dopoledne, takže jsem měl téměř celý den ma město. Od začátku bylo mým plánem v Kutaisi strávit aspoň 1 den, což se mi podařilo a nutno dodat, že bohatě stačilo. Kutaisi je druhé největší město Gruzie, ale narozdíl od Tbilisi mi nepřišlo ničím zajímavé. Snad jen katedrála Bagrati stojí za návštěvu, ale ta se dá vyřídit za hodinu. Zpětně jsem pak litoval, že jsem hned z Tbilisi maršrutkou nezajel třeba do přímořského Batumi, což je ještě nějakých 130 km za Kutaisi. Poučení pro příště, den v Kutaisi je ztráta času. Nicméně já jsem tam ten den strávil chozením po městě, posedáváním v parku, nebo restauraci a návštěvou výše zmíněné katedrály Bagrati. V pozdním odpoledni jsem pak vyrazil směrem k vlakovému nádraží Kutaisi 2, u kterého stojí rovněž autobusy a maršrutky. Hned vedle mekáče obvykle stojí maršrutky, které vás za 5 gel ( 42 CZK) odvezou před mezinárodní letiště. Toho jsem sám využil a v 19:10 už se vznášel nad Gruzií.
Kutaisi - katedrála Bagrati
Kutaisi - katedrála Bagrati
Z cesty jsem se vrátil nadšený, co bych ale udělal jinak by byla celková délka tripu. O několik dní bych ho protáhl, v Gruzii se vykašlal na Kutaisi a zajel třeba k Černému moři do Batumi, nebo do manganových dolů v Čiatuře, do rodiště Stalina v Gori apod. To jsou místa, která jsem já navštívit nestihl a myslím, že by za to stála. Stejně tak i pohoří Kavkaz, které jsem viděl jen z dálky. V dohledné době se tak budu muset vrátit a tyto skutečnosti napravit. A v rámci Ázerbájdžánu by možná stálo za úvahu půjčit si auto a zajet i do jiných regionů, ale i v Baku bych klidně zůstal déle, než tři dny. I přes to ale celý trip hodnotím jako výborný, ať už z pohledu navštívených míst, nových známostí, časové náročnosti a celkové ceny a mohu tyto země směle doporučit.
Jak se ti cestopis líbil?
Batuzkar procestoval 38 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 26 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Prima čtení.
Dobrý den Jaroslave v září budu skoro 3 dny v Tbilisi od soboty do pondělí .Myslíte že i já jako žena mohu sama cestovat nočním vlakem do Baku ? Děkuji Rosja
Dobrý den Roso, omlouvám se za pozdější odpověď, ale do září pořád času dost, tak snad i tak pomůže. Určitě se toho nebojte, vlaky jezdí smíšené, spousta žen v něm ale jelo samotných. Co jsem viděl, tak jezdí hodně starších lidí, občas nějaký student, během mých cest se k sobě všichni chovali dobře a sám jsem se ve vlaku cítil bezpečné a díky společnosti mých spolucestujich příjemně. A v Baku bych se nebál taky, co se bezpečnosti týče, měl jsem z něho mnohem lepší dojem, než například z Prahy.
Dobrý den,
Ano, můžete, doby kdy polovina vlaku byla zpitá pod obraz, jsou dávno minulostí. V Ázerbájdžánu je naprosto bezpečno (což je dané především tamním režimem), v Gruzii hrozí (mimo okupovaná území) maximálně drobná kriminalita typu krádeže.
Navíc si myslím, že ázerbájdžánské železnice, které noční rychlík provozují, rozdělují při prodeji ženy a muže do různých kupé, jak je v muslimských zemích většinou zvykem. Minimálně se to zadává při prodeji, nicméně praxe bývá barvitější, občas se děžurným podaří zpřeházet lidi podle doprodaných míst přímo ve vlaku.
Případně mi napište SZ, pokud Vás budou zajímat nějaké podrobnosti.