Santorini aneb týden na bájné Atlantidě díl 1.

Už loni v létě jsme zvažovali návštěvu tohoto ostrova, který bývá považován za zbytek mýtické Atlatidy. Ostrova, který vzniknul v současné podobě 1.470 let před Kristem po gigantickém výbuchu sopky. Ostrova, který je v normálních dobách v obležení turistů. Nakonec pak ale loni nad nabídkou extrémně levných letenek na Santorini vyhrála nabídka Wizzu na naše oblíbené Kanáry s flexi letenkou za 1 euro, což v loňské zcela průšvihové sezóně dávalo přeci jen trošku větší jistotu, že peníze neskončí v propadlišti dějin.

 Když tak letos v květnu Řecko jako první z přímořských destinací vyhlásilo jasné podmínky pro letní návštěvu, rozhodli jsme se, že to tedy zkusíme napodruhé, snad ještě bez obvyklých záplav turistů. Letenky za rozumný peníz nacházím u Ryanu s odletem z Krakova, kam to máme něco přes dvě hodiny po dálnici. Parkování s předstihem rezervuji na jednom z nedalekých místních soukromých parkovišť za směšných 50 zlatek na týden. Ubytování opět vybírám jako obvykle na dvou místech, abychom si ostrova užili intenzivněji s tím, že po 9 měsících cestovatelského půstu v této položce trošku přitlačíme, ale o tom až později.

Poslední obvyklou položkou je pronájem auta, který se na dobu našeho letního pobytu na vyhledávačích pohyboval mezi 30-35 EUR na den bez pojištění, žádná extra láce (a to jsme samozřejmě neznali následnou letní realitu, kdy nedostatek aut vyhnal ceny někde až ke 100 EUR za den). Zkouším tedy nějaké místní půjčovny a s úspěchem. Jedna z nich má akci na miniauto za 140 EUR, k tomu pak doplňuji externí připojištění spoluúčasti asi za 26 GBP. V polovině května tak máme náš výlet připraven a už jen sledujeme, kdo kde zase vymyslí za nesmysly v boji s kovidem.

Naštěstí v polovině července jsou cesty do Polska jako zelené země naprosto v pohodě a do Řecka stačí podobně jako třeba loni na Kanáry vyplnit jejich příjezdový formulář, na jehož základě přichází do mobilu o půlnoci den před odletem QR vstupní kód, takže můžeme vyrazit.

Na krakovském letišti je vcelku pohoda a klid, bezpečnostní kontrolou procházíme během pár minut. Před boardingem všem kontrolují řecké QR kody i splnění podmínek pro vstup do Řecka (očkování, testy …).  Máme Priority, takže na palubě jsme prvním autobusem, letadlo je pak úplně plné. Po dvou a něco hodině letu přistáváme v pozdním odpoledni na Santorini. Letištěm, které je větším aeroklubem, procházíme vcelku rychle, vstupní formality kontrolují 3 policisté a protože jsme jediné letadlo na příletu, odsýpá to.

Před letištěm na nás s cedulkou s mým jménem čeká maník z půjčovny a odvádí nás na nedaleké, nikterak velké a přeplněné parkoviště před letištěm. Fasujeme nějakého staršího Fiata s tím, že si zítra ráno v 10 máme dojet do Firy pro Polo. Lepší auto dnes není k dispozici údajně proto, že řeší nějakou bouračku. Sepisujeme papíry, ale platbu neřeší, prý zítra v kanclu. My kolem letiště odjíždíme pár kilometrů do nedalekého Kamari, kde na okraji tohoto turistického letoviska máme objednány první tři noclehy. Ubytování máme v klidném komplexu čtyř menších budov, v každé z nich jsou 3 apartmány, součástí areálu je i menší bazén. My máme malý dvoupatrový, střešní, jehož hlavní devizou je střešní terasa s vířivkou s výhledem na široké okolí.

Vítá nás sympatická mladá majitelka a v jedné z prvních vět nás informuje o tom, že „zde“ se roušky nenosí. Ubytování je se snídaní, na výběr jsou 3 předvolená menu a vždy den předem musíme nahlásit, co chceme. Po ubytování, už ve velmi pozdním odpoledni, okamžitě vyrážíme na pláž, která je asi 200 metrů od ubytování. Místní pláž je černá, písčítá, částečně oblázková. Jsme na okraji letoviska, takže pláž je zde prostá slunečníků a i návštěvníků je zde v podvečer doslova pár. Přímo nad námi prolétají v malé výšce přistávající letadla, protože jsme rovnou v ose nedaleké dráhy.

Když si poprvé užijeme koupání, vyrážíme na drobný nákup základního proviantu, mj. balené vody, protože ta místní, odsolená, pitná není, do malého minimarketu kousek od pláže. Pokecáme s mladým prodavačem, který nás překvapuje znalostí českého místopisu, protože byl několikrát v Česku.  Pak vyrážíme z našeho polomrtvého koutku po pobřežní promenádě do víru letoviska. Po pár stech metrech se dostáváme do rušnější části se spoustou restaurací. V jedné z nich si dáváme první typicky řeckou večeři – salát, musaku a souvlaki. A i když v jiných diskuzích někteří denně tapetují příspěvky o tom, že vstup do restaurací v Řecku je povolen jen očkovaným, tak ani zde, ani nikde jinde po nás po celý pobyt nikdo nic nechtěl. Večer zakončujeme ve vířivce pohledem na poslední přílety a odlety. Jsme blížko letiště, tak to máme doslova nad hlavou v přímém přenosu.

Do víru maloměsta

Ráno po snídani se chystáme vyrazit do Firy si vyzvednout slíbené Polo, když dvě minuty před startem nám ten maník volá, že auto nebude dřív jak v 11. Nevadí, my přesto vyrážíme s plánem si projít dopolední Firu, správní středisko tohoto ostrova se zhruba 16-ti tisíci obyvateli. Auto necháváme u kanceláře půjčovny s tím, že se tam pak vrátíme pro to slíbené druhé, a vyrážíme do centra Firy. V tom máme teď výhodu, protože parkování zde je obecný problém, v normální turistické sezoně si jej nedokážu představit, protože najít volné místo může být i otázka 2 kilometrů docházkové vzdálenosti do centra.

Fira je touto dopolední dobou ještě skoro prázdná. Procházíme po promenádě s parádním výhledem na kalderu, zbytek původní sopky, i úzkými uličkami města. Práskáme první kýčovité fotky známé ze všemožných katalogů cestovek i cestopisů. Realita je naštěstí na hony vzdálená tomu, co jsme viděli v různých reportážích na YouTube - místo turisty přeplněných uliček jsme na mnohých místech úplně sami a máme tak možnost si v klidu vychutnat skutečně unikátní atmosféru i nezapomenutelné výhledy. Před polednem, kdy už slunce pořádně peče, se vracíme pro slíbené Polo a pak se vracíme  na ubytování do Kamari.

Cestou se stavujeme v jediném Lidlu na ostrově, což je zásadní chyba. Ten je zrovna v nějaké rekonstrukci, navíc je dvoupatrový, takže se s vozíkem musíme dostat výtahem do patra. Někteří kovidhysterici se zde tváří jak vrazi, když pomalým výtahem nemohou jet úplně sami. V patře pak panuje dokonalý chaos a polovina obchodu je blokována dvěma frontami před pokladnami. Nakupujeme rychle opravdu jen to nejnutnější a pro přístě se tomuto obchodu již vyhýbáme.

A za historií ...

Odpoledne, poté, co se svlažíme na střeše ve vířivce, máme v plánu vyrazit na nedaleký kopec, kde se nachází vykopávky bývaleho „hlavního“ města ostrova, starověké Firy. Nahoru na kopec vede úzká cesta plná serpentin, možná lepší a zajímavější než kdejaké serpentiny v Alpách. My bohužel cestou nahoru chytáme nějakého umělce s fiátkem pětistovkou, který před každou vracečkou zastavuje a i po rovinkách jede jen o něco více než krokem. U druhé serpentiny tak zastavujeme a doufáme, že tenhle neumětel nám „ujede“, protože tímle tempem bychom jeli nahoru snad hodinu. Naštěstí dotyčný se o pár zatáček také rozhodl kochat, takže nahoru jedem normálním tempem. Cestou potkáváme i dvojici nadšenců, kteří v odpoledním pečáku tlačí po kamenné cestě nahoru kočárek. Blázni.

Nahoře v sedle mezi kopci je dostatený prostor pro pár desítek aut návštěvníků, kousek nad cestou je pak pokladna pro vstup do areálu vykopávek. Vstupné je 6 EUR za dospělého, za dítě polovic. Co nás ale zaráží, tak je otevírací doba, která končí v 15:30. Na prohlídlu tak máme jen něco přes hodinu. Pod přímým sluncem tedy stoupáme po stezce na vrchol kopce a shora máme parádní výhled na Kamari, letiště a severní část ostrova. Vykopávky jsou vcelku rozsáhlé a zabírají celý vrchol kopce. Na místě potkáváme pouze pár desítek návštěvníků, je zde klid. A navíc i výhled na jižní část ostrova s dlouhými plážemi.

Kolem třetí hodiny se z „kadibudek“ rozestých po areálu vykopávek vyrojí několik zaměstnanců a zbylé návtěvníky upozorňují pokřiky „tventy minits“ na brzkou zavíračku. Přesně o půl čtvrté tak jako jedni z posledních vykopávky opouštíme a sjíždíme serpentinami zpět dolů. Cestou zpět si projíždíme letovisko Kamari a zjišťujeme, že kromě pár živých uliček plných obchodů a restaurací v centru zde nic zajímavého není. Zastavujeme se v jednom minimarketu, kde objevujeme nejlevnější plechovky piva za náš pobyt … Postřižinské za 1,01 EUR. Netuším, kde se tu vzalo, nikde jinde jsme jej pak už neviděli. Vykupujeme tam celý chlaďák – všechny čtyři kousky…

Po návratu na apartmán se jdeme zchladit k moři a večer si procházíme celou, možná dva kilometry dlouhou pobřežní promenádu obsypanou restauracemi a k tomu i centrum letoviska. I když i letošní sezona je zde podprůměrná, večer to zde skutečně žije a po promenádě proudí solidní davy lidí. Na večeři chceme jen něco menšího, tak se stavujeme do jedné z restaurací, kde inzerují pitagyros za 2,70. Bohužel to není řešeno jako takeaway, ale jde o normální restauraci, takže si na své porce stejně musíme asi půlhodiny počkat, i když mezitím v této poloprázdné restauraci udělali s bídou další 4 jídla.

U trhlého oslíka

Třetí den máme v plánu prozkoumat jižní část ostrova. Ovšem naší první zastávkou je místní pivovar Crazy Donkey, jediný na ostrově, který je asi 2 kilometry od nás. Ten momentálně nabízí sedm unikátních piv, mj. jedno „desetivoltové“ k desetiletému výročí tohoto malého pivovaru. V obchůdku absolvujeme krátkou ochutnávku a s sebou si pak bereme několik nejzajímavějších kousků (takový Lazy Ass je pro dovolenou svým názvem zcela příhodný). Jsme zde na ochutnávce celkem čtyři. A druhá dvojice je … překvapení … také z Čech.

Pak už vyrážíme na cestu na jihozápadní cíp ostrova, kde je dodnes funkční maják. Cestou máme několik zastávek. Tou první je dominanta vesničky Exo Gonia – majestátný kostel, který na rozdíl od většiny ostatních není v bílé barvě. O kousek níž, typický místní kostelík, už ale takovou barvu má. Podobný bílý kostelík objevíme o pár minut později na svahu nejvyšší místní hory Profitis Illias (567 m n.m.), kam chybně zvoleným azimutem přes městečko Pyrgos dojedeme. Když boční cestou chytneme ten správný na jihozápad, zaujme nás výrazný hřebínek pod městečkem Emporio, posetý řadou větrných mlýnů v různém stavu – od naprostých ruin po několik opravených. Na konci slepé cesty okolo nich nás čeká, jak jinak, opět sněhobílý kostelík.

Cestou na západ ještě děláme krátkou zastávku u restaurace, která láká na výjimečný Caldera view z jižní části ostrova. Jde o turistické lákadlo - výhled je sice pěkný, ale jeho unikátnosti odpovídají i ceny. Podobné fotky pak totiž děláme na několika volně dostupných dalších vyhlídkách přímo vedle hlavní cesty. Konečně přijíždíme k majáku, kde je alespoň pro letošní sezonu dostatečně velké parkoviště, s možná dvacítkou aut a čtyřkolek. Jdeme kousek k majáku na skále, opět s kýčovitým výhledem na celou kalderu propadlého vulkánu. Bílé vesničky vypadají jako sněhová čepice na vrcholu ostrých útesů.

Naším dalším dnešním cílem jsou místní pláže. Tou první je od majáku ta nejbližší a známá – Bílá pláž. Ta je sice černá, jsme na vulkanickém ostrově, ale své jméno má podle barvy skal nad ní. Přístup k pláži bývá někde hodnocen jako obtížný, protože je po nezpevněné, prašné cestě. Ale až na jedno prudší místo, kde to chce mít při návratu aspoň trošku řidičských zkušeností, nejde o nic zvláštního. My nejdeme z parkoviště doleva na pláž se slunečníky, ale doprava, kde je několik domků včetně těch jeskynních. A také nikde nikdo. Moře zde není kvůli kamenům úplně na koupání, takže po krátkém osvěžení pokračujeme dál.

Další zastávkou je o pár kilometrů vedle mnohem známější Červená pláž, o které se dočtete snad v každém článku o Santorini. Cestou míjíme velké záchytné parkoviště, které je asi kilometr od pláže. To je dnes prázdné, ale opět, svědčí to jen o tom, kolik tu bývá normálně lidí. My pokračujeme až na konec cesty, která končí už menším parkovištěm, kde bez problémů parkujeme. Cesta k pláži vede několik set metrů chodníčkem od parkoviště přes útes, kde nás pobaví cedule ve smyslu Zákaz vstupu, padající kameny. Co na tom, že jde o hlavní přístup k pláži, kde denně projdou stovky lidí …

Když se dostaneme na útes a máme výhled na pláž i rudou skálu nad ní, děláme pouze pár fotek, kocháme se výhledem a následně se vracíme k autu na parkoviště. Protože nemá smysl jít až na pláž. Ta je úzká a i v tuto polomrtvou sezonu plná lidí. Nic pro nás. Naslepo tedy pokračujeme autem dál s tím, že prostě zkusíme odbočit u nějaké další směrovky „Beach“. A tou další je pláž Vlychada. Naprosto bombovní trefa do černého. Tato pláž se stává naší oblíbenou pro celý zbytek našeho pobytu.

U pláže nalézáme i místní raritu – historický průmyslový areál s několika komíny, což byla v minulosti fabrika na zpracování rajčat. Dnes je zde muzeum s touto tématikou. Pozitivem pláže je i dostatek parkovacích míst. Samotná pláž, dlouhá možná kilometr, začíná sice restaurací se dvěma poli slunečníků, ale dál už je jen parádní široká pláž se světlým pískem, při našich návštěvách obvykle poloprázdná. A co je na ní nejúchvatnější, to jsou kolmé útesy hned za ní, které svými reliéfy, vykreslenými větry, na vás působí, jakoby jste se koupali někde na Marsu. Na tomto neuvěřitelně krásném místě s minimem lidí pak trávíme zbytek odpoledne až do podvečera, kdy se vracíme do Kamari.

Stavujeme se opět na drobný nákup a na mítním náměstíčku si dáváme v jednom z grillbarů tentokráte pro změnu zase pořádnou večeři. Skutečně poctivý mixgril z ohně pro dva za 22 a půllitr borovicové Retziny za 5,50. S porcí máme co dělat, ale nenecháváme ani kousek. Cestovatelsky náročný den ukončujeme relaxem ve sluncem vyhřáté vířivce. Ráno po snídani balíme do auta našich pár švestek, protože se večer stěhujeme do druhého ubytování.

Výlet s překvapením

Přejezdový den chceme strávit ještě na jihu ostrova. První naší zastávkou je městečko Emporio, kde se nám podaří zaparkovat přímo na malém náměstíčku před výstavním velkým bílým kostelem. Pozor, je zde běžné, že se tu parkuje ve dvou řadách, takže pak při následném odjezdu paní, která si přišla nakoupit a natvrdo nás zablokovala, nám musí uvolnit prostor.

Okolo kostela v popoledním vedru pokračujeme uličkami do kopce, kde je polozřícenina středověké pevnosti. Ta by si v budoucnu určitě zasloužila renovaci. Pak se chceme podívat ke kostelu, jehož štíhlá několikapatrová sloupová věž je jednou z daleka viditelných dominant městečka. A zcela nečekaně a neplánovaně se nám dostává jednoho z nejlepších zážitků na Santorini.

Vcházíme totiž do spleti uliček starého města, což je úžasný labyrint úzkých uliček a malých patrových domečků, kostelíků, různých skrytých průchodů a zákoutí. Tato část města tak připomíná městečko skřítků, ostatně velikost domečků nebo často i dveří tomu odpovídá. Velká část tohoto historického jádra je pěkně zrestaurována, problém je ovšem focení. V takto stísněných prostorech je často problém udělat pěkný záběr. Raritou je určitě úzká ulička, jejíž šíře je skutečně jeden „sáh“. V uličkách tak naslepo křížem krážem bloumáme asi hodinu, za celou dobu potkáváme pouze pár turistů. Ve spleti uliček je ukryta i jedna kavárna a obchůdek s upomínkovými předměty, kde kupujeme nějaké drobnosti a pár kostek místního mýdla, jež obsahuje i oslí mléko. Po odjezdu z Emporia směřujeme k moři se zchladit.

V průvodcích jsou velmi pozitivně hodnoceny písečné pláže v Perisse a vedlejším Perivolos, které se táhnou v délce asi 4 kilometry. Jsou skutečně pěkné, ale v místě, kde jsme je navštívili, šlo pro nás o typickou turistickou pláž zaplavenou slunečníky, takže se obracíme hned zpět a pokračujeme pár kilometrů na pláž Vlychada, která nám o den dříve padla jednoznačně do noty, a trávíme zde zbytek dne až do večera. Při zpáteční cestě se kousek za odbočkou do přístavu zastavujeme v supermarketu, který je hned vedle cesty. Jde jednoznančně nejlepší obchod, který jsme za svůj pobyt na ostrově navštívili. Minimum lidí, velký výběr všeho i rozumné ceny.

Pak už pokračujeme do Imerovigli, kde máme mít ubytování na další 4 noci. Projíždíme živou Firou a jednosměrkou se dostáváme do městečka, kde řešíme zde naprosto obvyklý problém – kde zaparkovat. Protože Imerovigli je podobně jako níže položené Firostefani a Fira dalším sídlem, které se rozkládá z velké části na prudkých vnitřních svazích kaldery, které jsou poseté typickými bílými domečky a kostelíky. Ty jsou ale přístupné pouze pěšky, auta je nutné nechat za hřebenem kaldery. My necháváme auto pod vesnicí přímo na hlavní cestě a toto místo tu pak nalézáme volné i další dny, protože návštěvníků je zde výrazně méně, než normálně. Jinak bychom asi museli chodit na ubytování z větší dálky, takto to máme možná 300 metrů.

Protože orientace v labyrintu domečků v sídlech na svahu kaldery není jednoduchá, domlouváme si schůzku se zástupcem ubytovatele u lékárny na centralním malém náměstí. A i když se předem přes SMS hlásíme, stejně pak místo slíbených 15 minut čekáme asi třikrát déle, než se objevuje mladík, který nás odvádí do našeho nového ubytování. Holt jižanský přístup k toku času …

Pokračování zanedlouho ...