Santorini aneb týden na bájné Atlantidě díl 2.

Cestou na druhé ubytování v Imerovigli , asi kilometr severně a nad centrální Firou, procházíme kousek po "páteřní hřebenové“ promenádě, kolem restaurací, nyní už plných lidí čekajících na západ Slunce,. A poté se noříme do úzkých uliček, spíše úzkých chodníčků, mezi bílými domečky, jejichž téměř standardním vybavením je vířivka nebo venkovní bazén. Naše ubytování je asi ve třetí řadě pod promenádou. Jde o typický jeskynní kykladský dům, který je vytesaný do skály v prudkém svahu kaldery. Zde nás vítá i přímo sama majitelka, příjemná paní, se kterou během našeho pobytu párkrát pokecáme. Dostává se nám obecných instrukcí i informací o ubytování. 

Jde o nedávno citlivě zrenovovaný dům, který majitelka zdědila po své babičce a ve kterém sama vyrůstala. My máme k dispozici jednu z lodí (?) tohoto domu, která tvoří dvoupokojový apartmán. Paní nám ukazuje na vedlejší lodě/domy a líčí nám, kde měli prádelnu, chlívek pro slepice a kozy, dětský pokoj … Ukazuje nám i vybavení apartmánu, které je z velké části historické a až 200 let staré.

Tyto jeskynní domy byly dříve příbytky chudiny, protože nevyžadovaly téměř žádný stavební materiál, stačilo pouze vykutat příslušně velkou díru ve skále. A paradoxně dnes jde o to (nej)dražší ubytování na ostrově, protože tyto domy nabízí naprosto jedinečný a často zcela nerušený výhled na kalderu – zbytky zřícené sopky. A tohoto unikátního výhledu si pak často můžete užívat z vlastního bazénu nebo vířivky – což je i případ našeho jeskynního domu.

V podvečer se jdeme krátce projít po vesničce, stavujeme se na nákup v místním supermarketu. Zjišťujeme, že ceny jsou tu zhruba o třetinu vyšší proti supermarketu mimo turisticky vyhlášenou oblast. Stejně tak i ceny restaurací jsou díky nabízenému výhledu výrazně vyšší a pro večerní posezení je zřejmě i v tuto podprůměrnou sezonu nutné mít rezervaci. V obchodě, otevřeném až do půlnoci, si s námi popovídá bodrá tetina, která tu dělá večer pokladní. A jako bonus k nákupu nám dává okurku a rajče z vlastní zahrádky a omlouvá se, že jich dnes už nemá víc. My si děláme jednoduchou večeři na ubytování a užíváme si nerušeného výhledu z terasy na kalderu ozářenou Měsícem těsně před úplňkem až do noci.

Ubytování je se snídaní, což je řešeno donáškou a výběrem z asi 10 možností, některých skutečně velmi vydatných. První den dostáváme snídani dokonce ve smluvený čas. Náš první den v Imerovigli máme relaxační, takže až do pozdního odpoledne si vychutnáváme unikátní a poklidnou atmosféru místa a naložení ve vířivce se kocháme jedinečným výhledem. Ten nám občas zpestřují fotografové, kteří vytváří kýčovité fotky svatebčanům nebo jiným „zamilovaným“ párům navlečeným do obleků a šatů s dlouhou vlečkou tak, aby vlála ve větru. No, a když zrovna vítr není, musí jej zastoupit ruce asistenta …

V podvečer vyrážíme do víru srdce Santorini a procházíme si hlavní promenádu Imerovigli nejprve směrem na sever, pak se vracíme zpět a jdeme dolů do nedalekého Firostefani a Firy. Cestou samozřejmě práskáme jako všichni ostatní jednu fotku běloskvoucích domečků na pozadí modrého moře i oblohy za druhou. Potkáváme i párek mladých turistů, kteří evidentně podcenili náročnost vycházek pod pečícím sluncem, kdy slečna už málem kolabuje dehydratací…

Na rozdíl od neděle, kdy jsme Firu navštívili poprvé a kdy zde bylo vcelku volno, je dnešní podvečer na hlavní promenádě i centrálních uličkách s mnoha obchůdky už podstatně živější, ale stále žádná hrůza. Právě ve spleti centrálních uliček si vybíráme jednu z restaurací, kdy si dáváme večeři. Na místní zvyklosti jsme zde brzy, takže tu celou dobu sedíme na terase úplně sami. Poté pokračujeme procházkou centrem Firy a když se Slunce začne chýlit k západu, vracíme se zpět na ubytování.

Další den začíná tím, že naše snídaně má skoro hodinu zpoždění. A to může být ještě hůř, jak pak zjistíme další den. Ale nevadí, den je v červenci dlouhý, takže času máme habaděj. Dnes se chceme podívat do vesničky Oia, která leží na severozápadním cípu ostrova. Jde o vesnici, která je jednou z hlavních turistických atrakcí Santorini, protože právě odtud, na kulisách bílých domečků a kostelíků s modrými kopulemi, je prý nejkrásnější výhled na do moře zapadající Slunce. Tuto atrakci jsme my osobně v plánu vůbec neměli, neboť koukat na zapadající Slunce nám rozhodně nepřipadne jako nějaký extra zážitek, když totéž člověk vidí na kdejakém jiném ostrově. Ale jak je vidět, marketing dělá svoje.

Paní domácí nás varovala, že do Oie rozhodně nemáme jezdit večer mezi šestou a devátou, kdy tato je tak zahlcena návštěvníky, že se parkuje až dva kilometry před vesnicí. A tito návštěvníci pak v počtu až 20.000 nábožně hledí na západ Slunce, aby pak celou „atrakci“ zakončili frenetickým potleskem. Vedle nás bydlela rodinka ze Slovenska a paní nám líčíla, jak se jim „podařilo“ Oiu navštívit právě v tomto exponovaném čase. Jen na jídelní lístek v restauraci čekali 50 minut …

My do Oie jedeme kolem poledne, projíždíme vesnicí a v dopravním chaosu hledáme místo na parkování. To nalézáme až za vesnicí na place ve svahu. Do centra dění, na páteřní promenádu s obchůdky, restauracemi a samozřejmě obligátními výhledy to máme jen pár set metrů. Vyrážíme s potřebnou zásobou tekutin, protože nebe je vymetené a polední Slunce do nás pere plnou silou, teplota nebude daleko od čtyřicítky. Občas se zchladíme ve stínu úzkých uliček plných lidí. Procházíme si vesnici od západu na východ a zpět, nakonec vylézáme na zbytky „hradu“ nad útesem s výhledem na dva větrné mlýny.

Oia je marketingovým a mediálním obrazem Santorini, kdy fotka tří kostelíků s modrými kopulemi je asi ta nejprofláknutější. Ostatně i aféra s fotografií jednoho nejmenovaného řetězce, který ve svém letáku vymazal z těchto kostelíků bílé kříže z vrcholu kopulí, je z tohoto místa. A právě na základě zprofanovaných fotek z několika málo míst by člověk mohl nabýt dojmu, že Santorini je plné modrých kostelíků a větrných mlýnů, ale realita je samozřejmě o poznání chudší.

Po možná dvou hodinách se vymotáváme z Oie a cestou kolem východního pobřeží ostrova, která je výrazně méně vytížená než ta kolem hrany kaldery, si chceme projet tuto část ostrova a případně se někde vykoupat. Paní domácí nás upozorňovala, že v této části ostrova sice pěkné pláže jsou, ale kvůli větru jsou zde obvykle velké vlny. To se i nám pak potvrzuje, vše avizované zjištujeme po pár zastávkách u pobřeží. Koupat se zde minimálně dnes nedá. Cestou na jih projíždíme pod kopcem, na jehož svazích je spousta bývalých větrných mlýnů, vypadá to, jako by je zde někdo doslova rozhodil.Zkoušíme ještě pláž kousek nad letištěm, ale stejná písnička – pláž sice pěkná, ale vlny a vítr, takže se zde pouze prohání pár nadšenců na kitech. Takže sázíme na jistotu a míříme zase na naši oblíbenou Vlychadu.

Cestou k ní si uděláme ještě krátkou odbočku na Eros beach, která je asi 2 kilometry západně od Vlychady. Cesta k ní je široká nezpevněná prašná cesta, jejíž poslední část pochází nízkým členitým kaňonem ve skalách, které na druhé straně tvoří nezapomenutelnou kamennou hradbu pláže Vlychada. Připadáme si jako v přírodních kulisách nějakého westernu. Eros beach je menší pláž s restaurací a slunečníky, takže nic pro nás, jen se koukneme a mizíme zpět. Ale cesta sem rozhodně stojí za to, už jen kvůli projížďce zmíněným kaňonem.

Večer po koupání se vracíme do Imerovigli, kde se jdeme po západu Slunce projít. Sledujeme rozzářené vrcholky kaldery ve svitu úplňku, spousty bílých domečků s odlesky modrých bazénů. Na večeři se stavujeme do pekárny/rychlého občerstvení kousek pod náměstím v Imerovigli. Chceme si dát něco menšího, ceny zde začínají na velmi rozumných 3 eurech. Na otázku, zda chceme takeaway nebo ke stolu, volíme špatnou odpověď. Ke stolu. Výsledkem je totiž proti takeaway asi tak 3x delší čekací doba a taky asi 2x vyšší ceny. Ovšem taky za mnohem více než plnohodnotné porce, se kterými máme co dělat …

Asi šlo o řízení osudu, že jsme se večer tak nacpali, protože druhý den čekáme na snídani … půl hodiny, hodinu, dvě … a stále marně. Vedle nás bydlí mladý pár z Portugalsa, který se situaci snaží řešit, ale kromě pár následných telefonátů, zda nám skutečně nic nedonesli, se nic neděje. Protože je už poledne, jdeme si tedy něco koupit do rychlého občerstvení, nyní už volíme správně takeaway a za pár eur máme parádní porce gyrosu. Odpoledne sedáme do auta s tím, že se chceme podívat znovu k majáku na jihu ostrova. Když tam dorazíme, hned to otáčíme zpět, protože dnes vane velmi silný vítr, pomalu nemůžeme otevřít dveře od auta.

Záchranou je nám zase Vlychada, kde vydržíme do večera. Pak se zvedáme a míříme do nedaleké Perissy, kde si chceme projít večerní promenádu. Parkujeme až na samém konci cesty kousek od moře, přímo před velkým kostelem. Ten je jako první z těch, které jsme navštívili, otevřený návštěvníkům. Bohužel, manželka je ve vchodě hlídkující důchodkyní vykázána s odkazem na krátké šaty, i když vevnitř je několik návštěvnic s podobnou délkou. Ale ty asi nemají tak pěkné nohy, které by rušily posvátnou atmosféru místa …

O kousek dál na rohu si dáváme zmrzlinu, výběr mají ohromný. Osobně jsem zvědav na cenu, kterou zde nemají uvedenu, protože ceny ve Fiře jsou běžně 2 EUR za kopeček, resp. 5 EUR za 3 kopečky. Tady za 1,80 dostáváme plný kelímek vynikající zmrzliny, která sesadila z piedestalu naši dosavadní jedničku z cukrárny na rohu náměstí v Puerto de la Cruz na Tenerife. Na promenádě si pak vybíráme jednu z restaurací pro naši poslední večeři na Santorini.

Poslední den zase dostáváme snídani – sice opět pozdě a k tomu něco jiného, než jsme chtěli, ale aspoň je.  Balíme si svých pár švestek a po snídani opouštíme ten parádní výhled, kterým jsme se mohli čtyři dny kochat. Těch pár hodin do podvečerního odletu trávíme na Vlychadě, a to s drobným zpestřením. Píše mi totiž kolega z Itálie, že kvůli nějaké stávce mu zrušili pondělní let do Krakova, takže to musí řešit náhradním letem, ale do Prahy. Protože jsme před jeho odletem řešili, zda je normální, že na parkovišti u letiště se nechávají klíče, navrhuji, že mu z Krakova, kde my večer budeme přistávat, jeho auto dovezeme, jen nám to tam musí na parkovišti domluvit.

Odbavení i zpáteční let probíhá naprosto v pohodě, jen před příletem musíme vyplnit příletový formulář. Ten mají vyplnit jen ti, co nemají nějakou elektronickou registraci. Vyplňujeme, ale je mi záhadou, co a proč jsme vlastně vyplňovali, protože formulář pak letušky posbíraly bez toho, aniž by někdo zjišťoval, kdo skutečně má nebo nemá tu elektronickou verzi. Takže opět naprosto zbytečné nekontrolované kovid opatření. Kdybychom se tvářili, že máme elektronický formulář, tak … Na příletu nám jen celníci zkontrolovali kovidpasy a během pár minut nás odváží shuttle na parkoviště. Pak ještě bez problémů vyzvedáváme kolegovo auto a po pár hodinách cesty po dálnici končíme náš řecký týden. 

Santorini je mediálně prezentované především svými vesnicemi na hraně kaldery s úžasnými výhledy, které vybízí k procházkám, ale tento ostrov nabízí i jiné „normální“ turistické nebo cestovatelské vyžití, i když to druhé je vhledem k velikosti ostrova přeci jen omezenější, ale na týdenní pobyt je nabídka postačující. Na ostrově je několik archeologických vykopávek a nálezy z nich se nalézají v muzeu ve Fiře (pozor, otvíračka je jen do tří odpoledne). Po celém ostrově je spousta pěkných kostelů a kostelíků. Na ostrově jsou i značené turistické trasy, takže jej lze v případě zájmu projít i po svých. Atrakcí je i koupání v horkých pramenech u ostrova uprostřed kaldery, což je půldenní výlet lodí. To jsme si nechali ujít, v těch letních pařácích by to asi nemělo patřičné kouzlo.

Za normální situace je ostrov cílem výletních lodí. V době našeho pobytu zde občas jedna či dvě menší kotvily, ale nějaká smršť návštěvníků se nekonala. Jednu z těch velkých jsme viděli pouze projíždět. Takže i počet návštěvníků především ve Fiře byl o poznání menší, než jsme viděli na youtube za normálních sezon. I lanovka ve Fiře (jednosměrná jízda za 6 EUR), která v jiná léta nestíhala svou kapacitou 1.200 os./hod. převážet návštěvníky z lodí nahoru a pak zpět, jezdila v době naší návštěvy ve svém občasném taktu 20 či 30 minut.

Na Santorini se lze dostat přímými lety nízkonákladovkami (mj.) z Vídně nebo Krakova. Když jsem sledoval ceny, tak loni i letos se cena zpáteční letenky bez příplatků pohybovala na spoutu termínů mezi 1.000 – 2.000 Kč. Na cesty po ostrově lze využít linkové autobusy, ale z těmi zkušenost nemáme. Dle několika zdrojů je ale tento způsob dopravy za normální situace poddimenzovaný, takže po pár zastávkách může být autobus plný a dál už pro nástup nestaví … My jsme využili jako spousta jiných auto, kdy půjčovné bylo při rezervaci 2 měsíce předem za akčních 20 EUR/den. Běžné ceny, co jsem sledoval, jsou ale dvojnásobné nebo dokonce vyšší.

Po ostrově jezdí hodně převážně mladších návštěvníků na motorových čtyřkolkách, ale tady bych měl na všechny prosbu. Když na tom neumíte jezdit, půjčte si normální auto. Sedíte na tom jak vosa na bombonu a v normálním provoze pak jen všechny brzdíte, protože málokdo s tím jedete víc jak 45. A míst, kde čtyřkolku využijete, moc není. I my jsme se normálním autem dostali všude tam, kam jsme potřebovali. Vyšší je na ostrově cena paliv. V době našeho pobytu byl N95 za 1,88 až 2 EUR, diesel okolo 1,65 EUR. Ale vzhledem k velikosti ostrova toho až tolik nenajedete, aby vás to muselo trápit. My jsme najeli za týden něco okolo 300 kilometrů. Problémem je v turisticky exponovaných místech parkování, což zjistíte už přímo na letišti. A bylo to vidět i v tuto poklidnou sezonu, v tu normální to ve Fiře nebo Oie bude zřejmě peklo. Naopak u pláží to bylo všude v naprosté pohodě.

Ceny v obchodech jsou vcelku rozumné a z těch pár věcí, co jsme kupovali si pamatuji:  plechovka piva od 1 EUR za půllitr, víno zhruba od 3,50 EUR (sedmička v láhvi nebo litr rozlévaného). Balík vody od 1 EUR. Místní víno jsme nejlevnější našli za 13 EUR za sedmičku. Jen je rozdíl v cenách v turistickém centru ostrova ve Fiře a v přilehlých  vesnicích, kde jsou ceny proti zbytku ostrova klidně o polovinu vyšší. Stejně tak jsme v Imerovigli zaznamenali další až dvojnásobný rozdíl v cenách v místním supermarketu a v nedalekém velkém obchodě zaměřeném na turisty.

Nabídka ubytování po celém ostrově je velmi široká co do typu i ceny. Na vnější straně kaldery, kde jsou i plážová turistická letoviska (Kamari a Perissa) je ubytování za běžně dostupné ceny, zhruba od 50 EUR na noc pro dva. Vnitřní strana kaldery, dá se říci za promenádou, je ale úplně jiný svět. Vizuálně i cenově. Jde o naprosto specifické ubytování, asi nesrovnatelné s čímkoliv jiným na světě. Pokud chcete být ubytováni v bílých domečcích na stěně kráteru, a to s tím, co zde k tomu patří, tzn. s vlastním bazénem nebo vířivkou, tak se vám s velkým štěstím podaří sehnat něco za cenu na noc o řád vyšší. Převedeno na koruny, standardem je suma pětimístná, velkým úspěchem čtyřmístná. A to paní domácí tvrdila, když jsem se ptal na letošní sezonu: „polovina turistů, poloviční ceny“. Nesleduji to ale dlouhodobě, takže neumím porovnat, nakolik byly letošní ceny nižší oproti normálu.

Pokud byste ale měli někdy v plánu se zde ubytovat přímo na stěnách kaldery, tak i na základě osobní zkušenosti doporučuji vše předem pečlivě zvážit a zkusit si sehnat co nejvíce informací na webu a z recenzí, protože takové objektivně drahé ubytování může skrývat i spoustu nečekaných zádrhelů. Předně musíte počítat s tím, že jde o čistě pěší oblast, takže auto budete mít zaparkováno minimálně stovky metrů daleko a pokud nebudete v luxusním ubytování s portýry, tak si své kufry budete vláčet na ubytování, které je ve svahu, sami.

Téměř standardem je zde vybavení bazénem nebo vířivkou. Musíte ale pečlivě sledovat, zda jde o součást přímo vašeho ubytování nebo celého ubytovacího zařízení, protože na fotkách je prezentováno vždy to nejlepší včetně výhledu, ale realita může být úplně jiná. A vy místo očekávané vířivky s výhledem nafasujete malý kamrlík ukrytý pod schody. Extra kapitolou je nabídka bazenů a vířivek (někdy jde pouze o běžnou vířivou vanu!), které jsou ukryty uvnitř ubytování, což asi taky není tím pravým, co očekáváte. A i když skutečně máte vířivku venku s výhledem, tak se z fotek nedozvíte, že přímo u ní máte sloup elektrického vedení. A navíc jste přímo u průchozího chodníku, kde za den projdou možná i kdyby jen stovky lidí. Půl metru od vás …Což teprve, když bydlíte přímo u promenády, kdy metr od vašeho stolku na terase nebo vířivky prochází až do pozdního večera tisíce lidí a vidí vám doslova až do ložnice.

Podobně si můžete užívat bazénu na do prostoru vystrčené prosklené terase, ale tisíce lidí procházející nad vámi vás budou sledovat, jak se opékáte na slunci nebo relaxujete v bazénu. Všude sice jsou i cedulky Vstup jen pro hosty, Soukromé, Nevstupujte na střechu apod., ale mnoho turistů vleze v honbě za pěkným záběrem kamkoliv. Prostě stručně řečeno, soukromí zde může být na rozdíl od maketingové fabulace a kýčovitých fotek dosti problematické.

Naopak výhodou ubytování alespoň v původních jeskynních domech je to, že ani ve vrcholném létě nebylo potřeba zapínat klimatizaci, skalní masív zajištoval žitelnou teplotu po celý den. Problémem ale může být vysoká vlhkost. My jsme měli na pokoji odvlhčovač, který když jsme jednou večer zapnuli, tak během asi 5 hodin byla nádržka 1,5 litru plná. Ubytování ve stěně kráteru je taky dobře chráněno před větrem. Zatímco 10 metrů nad námi vanul po několik dní solidní vichr, my o pár pater domů níže jsme na terase necítili vůbec nic.

Obě ubytování na Santorini jsem letos rezervoval přes CheapTickets, který má velmi často výrazně nižší ceny než jiné u nás používanější portály. Navíc při platbě ihned při rezervaci lze obvykle využít různých slevových kuponů. Jen pozor, podobně jako třeba na Bookingu, jsou často rozdílné ceny, pokud na stránky jdete z počítače a nebo z mobilu. Nebo když použijete jejich mobilní aplikaci. V extrémních případech se pak dostanete na ceny proti Bookingu až o třetinu nižší.