Sedm dní v Kuvajtu a jak neudělat stejnou chybu

Po přistání v Kuvajtu jsem se ocitl zpět mezi rokem 1980 a 1990. Vnitřek letiště vypadal, jako by se v něm zastavil čas. Dokonce i tubus vedoucí z letadla měl už něco za sebou:

Šel jsem ven z letiště podle cedulí a jako první jsem musel na vízové oddělení. Za přepážkou seděl znuděný policajt v tmavě modré kombinéze s nápisem „Kuwait Police“, koukal do monitoru a rukou si podepíral hlavu. V čekárně seděly 3 zahalené ženy, od hlavy až k patě.

 Zůstal jsem stát před přepážkou tak, aby mě úředník viděl. Po nějakých dvou minutách vyšel z kanceláře jeho kolega, taky měl modrý mundůr, ale bez opasku. Vypadal jako Michal Tučný a trochu jako tmavě modrý Teletubbie. Řekl si o pas a o potvrzení, že jsem (elektronicky) dostal víza. Poté jsem musel položit ukazováček pravé ruky na skener otisku prstu. Vytiskl papír a dal na něj dvě razítka: 

Jedno razítko dostávám do pasu a říká mi, ať jdu k poslednímu okénku na vyfocení. Přijdu tam a na tyči foťák s uzavřenou clonou. Značka Coolpix 9MB. (Tak bohatá země a nekoupí jim lepší foťák?) Tak tam stojím, čekám, že se ukáže objektiv a ono nic. Když v tom mě ten policista volá, vrací mi pas i s lejstem a posílá mě k východu. 

U východu kabinky s policejní kontrolou dokumentů. Chci projít k jedné z nich, když v tom mě volá mladý policista stojící na straně, ať jdu k němu. Rukou ukázal, že mohu obejít kabinky s kontrolou. Prosmýknu se okolo něj a hned o pár metrů vedle další policajt, kterému musím ukázat razítko v pasu. Překvapuje mě počet policistů na letišti. Jsou jich tady desítky a zdálo se mi, jako by jich tady bylo více, než samotných cestujících.

Při příchodu do letištní haly se nastačím divit. Hala je prázdná. Nikdo tady nečeká. 

Venku na letišti mě zastaví chlápek a ptá se, zda chci taxi. Neumí anglicky, pouze opakuje naučenou frázi. Ze zkušenosti vím, že černá taxi z letiště bývají drahá a tak s díky odmítám a vydávám se směrem k autobusové zastávce. 

 

Mám štěstí, protože tak stojí nastartovaný autobus. Ptám se řidiče, zda jede do centra a on kyvné hlavou a rukou mi ukáže, ať nastoupím. Poté mi říká: „Ticket, ticket“, čímž dává najevo, že chce, abych si koupil lístek. 

 

Bohužel platbu kartou prý nebere a mince ani bankovky u sebe zatím nemám, neboť na letišti je směnný kurz špatný a nechtěl jsem se nechat legálně okrást. Ptám se ho anglicky, zda ví, kde je automat na lístek. Kouká na mě a nechápe, co mu říkám. Pak se usměje, mávne rukou, zavírá dveře a spolu se mnou a dalšími pasažéry se rozjíždí. 

 

Jede doslova jako blázen. Rychle a tlačí se zezadu na ostatní auta. Na početných stanicích nabírá lidi stylem, že přizastaví, otevře přední dveře a lidé za polojízdy, tedy bez úplného zastavení, vyskakují a naskakují. Připomíná mi to Pražské tramvaje za první republiky. Vše funguje, tak jak má. Nikdo nepadá a světě div se, nikde žádná kolize. 

 

Lidé v Kuwaitu řídí stylem nulové tolerance k mezerám. Jak nějakou vidí, hned ji musí zaplnit svým vozidlem a nebo se o to alespoň pokusit. Lepí se jeden na druhého. Rádi a bez ohlášení mění jízdní pruhy. Zvláštní je, že ač řídí tímto způsobem, jejich auta obecně nebývají otlučená, na ulicích nevidíte ležet zbytky blinkrů ani rozbitých světel. Ta symbióza mezi řídiči prostě nějak funguje a její neodmyslitelnou součástí je i klakson, který Kuvajťané používají téměř vždy. Díky němu se zdá, jako by byla auta z masa a kostí a hlasitě spolu komunikovala. Živé bytosti na čtyřech kolech, pulzující životem.

Během cesty mi to nedá a podávám řidiči pět Emiratských dirhamů, které mi zbyly po návštěvě Abú Dhabi. Nejdříve je odmítá, ale nedávám se odbít a i když mi nerozumí, tak mu říkám, ať si to nechá, kdyby někdy letěl do Emirátů. Spolucestující na vedlejším sedadle mu nejspíš začala vysvětlovat, jakou má oněch 5 dolarů hodnotu, protože se usmál a z prvu nechtěnou bankovku, zastrčil s úsměvem do své kapsičky.

 

Tento spolucestující asi po deseti zastávkách vystupuje a před odchodem mi beze slova podává svůj složený lístek. S úsměvem ho přijímám. Řidič zastavuje tam, kde si řekne, tedy i mimo zastávky a tento člověk vyskakuje a mizí mezi projíždějícími auty. Autobus se rozjíždí a dobrou půl minutu jede s otevřenými předními dveřmi. Zdá se, že řidič není svázaný všudypřítomnými pravidly, která svazují obyvatele Evropy a i přes to, vše funguje jak má! 

Krátce po vjezdu do centra, nastupuje revizor. Chce vidět lístek a tak mu ho podávám. Nevěřícně na něj kouká, protože z nějakého důvodu očekával, že lístek mít nebudu. Proč? To nevím. Zdá se, že v této zemi zatím nikdo neumí anglicky. Říká něco v arabštině směrem k řidiči a pak se podívá na mě a ptá se: „Money? Money?“ a já ukazuji prstem na můj lístek, který drží v ruce a říkám: „Ticket, Ticket!“.

 

Takhle to zopakujeme ještě dvakrát. Lístek musí být platný a když vidí, že neuspěje, usměje se a odchází kontrolovat dále do vozu. Řidič je jeho neúspěchem viditelně pobaven, protože se směje od ucha k uchu. Na další zastávce raději vystupuji. To už jsem v centru.

Mé první kroky vedou do směnárny. Najdu je na místním trhu a po dotazu, kolik peněz dostanu za 100€ mi pán za přepážkou říká, že 28 dinárů. Kuvajtský dinár je první nejsilnější měnou na světě. Překvapuje mě jeho jistota ohledně kurzu a i to, jak se mu zvláště blýská v očích. Poděkuji a pro jistotu se jdu se zeptat do vedlejší směnárny. Tak přichází stejná odpověď. 28 dinárů - 100€. Tuším zradu, tak poděkuji a odcházím. Alespoň umějí anglicky.

 

Hned vedle tržnice je malá autobusová stanice a prodejna rychlého občerstvení KFC. Vejdu a objednávám si Pepsi. Ptám se na WiFi, protože chci zkontroloval směnný kurz dináru a kluk za přepážkou říká, že WiFi nemají a když vidí můj zklamaný výraz, tam mi nabídne, že mohu použít jeho hotspot. S úsměvem přijímám a za malou chvilku jsem připojený. 

A zatímco srkám Pepsi bez umělých sladidel (ANO, čtěš správně, zde umělá sladidla, která ničí chuť šumivých nápojů, v oblíbených drincích nenajdeš!), dívám se na kurz dináru a zjišťuji, že jeho skutečná cena je zhruba 31 dinárů za 100€. Býval bych dostal 28. Je lepší si počkat, než vzít první příležitost. 

 

Vypínám hotspot, loučím se s týpkem a vyrážím po směnárenské túře. Čísla jako 28 a 29 se opakují stále častěji. Též se mi mnohokrát stalo, že směnárna Euro prostě odmítla s tím, že s ním neobchodují, protože pro ně není atraktivní. Po dvaceti minutách dostávám nabídku, která se neodmítá. 

30,1 KD!

Okamžitě nabídky využívám a měním 600€. Dostávám 182 dinárů. Nevěřícně na ty bankovky koukám a říkám si: „To je všechno?“ Do dnešního dne jsem si myslel, že Euro je silná měna. Kuvajtský dinár mě vyvedl z omylu. 

Přicházím na hotel a platím 140 dinárů na týden. Recepční se jmenuje Anil, oslovuje mě pane (Sir) a člověk se cítí tak trochu jako VIP. Hotelový pokoj je čistý a uklizený. Na zdi postarší LCD televize se satelitním přijímačem, kterou po celou dobu mého pobytu nezapnu. 

Vtipný byl pokojový trezor, který byl položen v přihrádce nad lednicí. Pokud byste čekali, že bude nějak ukotven či přilepen, mýlili byste se. Člověk by s ním mohl žonglovat, pokud by chtěl a trochu mi tak unikal jeho význam. 

 

Zůstává mi 40 dinárů a ptám se sám sebe, zda to není málo. Později zjišťuji, že ne. Jídlo je tu skutečně levné. Hlavní jídlo v restauraci stojí okolo 3€, tedy 1 dinár. Na stole bývá velký plastový džbán s vodou a několik skleniček. 

 

Ke každému jídlu člověk dostává automaticky salát. Nakrájená neoloupaná okurka s červenou cibulí a trochou mrkve a rajčat. Člověk ten salát dostane jako první, po objednání a až poté mu donesou hlavní jídlo. 

 

Především okraje Kuwait City jsou plné těchto lidových jídelen. Jejich majitelé bývají Indové či Pákistánci a pracovníci jsou většinou Bangladéšané či Afghánci. Opravdu se zde vyplatí najíst, protože je to levné, ale především chutné. A když říkám chutné, myslím opravdu chutné. Například ve Španělsku by podobná porce, ač ne tak chutná, stála i s pitím 20€.

Zde se najíte za 3€ a 0,60€ dáte za plechovku Coly. 

V čem jsou Kuvajťané naprosto ulítlí jsou nákupy v komerčních centrech. Centra jsou tu ohromná a já, zdá se, jediný běloch - Evropan. 

Jediné, co můžete v Kuwait City dělat, je procházka po plážích nebo pompézních nákupních centrech. 

 Většinu zajímavých věcí uvidíte během jednoho či dvou dnů. Například kuvajtské vodní věže, které mají uvnitř kavárnu a malou expozici. Platí se vstupné. 

Na co si dát pozor: 

• Při přecházení ulice zapomeňte, že by Vás řidiči pustili. Lidé přecházejí ulice prakticky kdekoliv. 

• Mnoho přechodů pro chodce nemá svítícího panáčka. Semafory jsou povětšinou určeny autům, takže je při přecházení doporučuji sledovat (odlesk červené barvy na stožáru). Jak světlo zežloutne, UTÍKEJTE!

 Silnice bývají dvou, tří a čtyřproudové. 

• V malých restauracích je voda k jídlu zdarma. Nemusíte si tedy objednávat pití extra, pokud nechcete.

• Některé směnárny neobchodují s měnou Euro. Nepanikařte a postupně navštivte více směnáren a hledejte tu s nejvýhodnějším kurzem. 

• Připravte se na písek ve vzduchu. Bude Vám skřípat mezi zuby a má divný pach. 

• Budete centrem pozornosti. Lidé se na Vás budou dívat, protože vypadáte jinak, než ostatní. 

• Czech Republic, Czechia ani Czechoslovakia zde neznají. Tedy alespoň osoby, které potkáte na ulici. Většinou z Bangladéše, Indie nebo Pákistánu. Stačí, když jim řekněte, že pocházíte z centra Evropy. To by mělo stačit. 

A na závěr několik fotek. 

Noční Kuvajt:

Mému dobrému kamarádovi jsem v supermarketu koupil balíček žvýkaček, hádejte kolik stál? 

Akční cena: 2,50€! Neber to, za ty prachy!

Přibalil jsem k nim tradiční oděv, zakoupeném na jednom z nejznámějších Kuvajtských souků. 

Myslím, že jsem mu dárkem udělal radost.

Pamatujte! Na návštěvu Kuvajtu stačí den. Maximálně dva. 

O mé návštěvě Kuvajtu jsem natočil krátké, skoro nic neříkající video: