Srbsko, oblast pohoří Zlatibor

Naši krátkou návštěvu Srbska začínáme bezproblémovým přejezdem z Bosny a Hercegoviny. Kousek za hranicemi si nenecháváme ujít vodopád Sopotnica, ke kterému si střihneme offroadovou vložku s neoffroadovým autem. Vodopád je Srby oblíbené místo k pořádání pikniků.

Od vodopádu pokračujeme do pohoří Zlatibor, konkrétně do stejnojmenného města Zlatibor. Hned ve městě začíná, momentálně nejdelší lanovka na světě, nazvaná Zlatá Gondola Zlatibor, kterou se samozřejmě musíme svést. Devítikilometrová lanovka nabízí  25 minut nádherných výhledů na Zlatiborské pohoří a konečná stanice pak leží v centru lyžařského střediska na vrcholu hory Tornik s neméně hezkým výhledem. 

Po návratu z lanovky do Zlatiboru vyrážíme, a teď už zase autem, na prohlídku jeskyně Stopica. Do jeskyně je od parkoviště snadný přístup po schodech. Jeskyně samotná je zajímavá ojedinělou jeskyní výzdobou v podobě travertinových van. Bohužel máme smůlu, v tomto období zde není dostatek vody a tak jsou tyto vany momentálně vyschlé, za to ale nasvětlené různobarevnými reflektory.

Následující naše zastávka patří "Open air Museu"  Staro Selo Sirogojno. Tady se jedná o skanzen neboli „etno vesnici“ známou také jako Old Village Museum, která leží kousek od vesnice Sirogojno. Samotné muzeum starých  chaloupek se rozkládá na 5 hektarech, kde je shromážděno mnoho  tradičních dřevěných budov, posbíraných po celé oblasti Zlatiborských hor.

Cestou zajíždíme na vodopád Gostilje. Vodopád je evidentně oblíbeným výletním místem s mnoha návštěvníky a relativně krátkou túrou podél vodopádu, ke kterému se schází od parkoviště. Návštěva vodopádu je placenou záležitostí a skoro bych řekl, že to nestálo za zastavení.

Vracíme se na naši základnu na hotel do Zlatiboru. Berushka stojí o návštěvu místních obchodů a pod zástěrkou návštěvy městečka samotného, mě vyláká na prohlídku města. Je vidět, že je to na turisty připravené městečko a vzhledem k množství rozestavěných budov se zde počítá s větší návštěvností. Což si určitě zaslouží. Jedině snad úroveň služeb tady zůstává tak trochu balkánská. Ale to je zcela určitě jen otázkou času.

Národní park Tara a první naše cesta vede k Zaovinskému jezeru jež je jeho součástí. Jedná se o umělé jezero, které vzniklo při výstavbě hydroelektrárny Bajina Bašta  na řece Beli Rzav, a popravdě řečeno mnohem hezčí pohled je do údolí pod přehradou než na jezero samotné.  V rámci národního parku také vystoupáme na vyhlídku nazvanou Bajnska stena odkud se nám otvírá čarokrásný výhled do údolí řeky Driny a na další dnešní umělé jezero Perućac, které taktéž vzniklo díky přehradě postavené na této řece. Ačkoli túra na Bajnskou stěnu zabere asi jen hodinu, myslím tam a zpátky od posledního parkoviště, je to nenáročná cesta a na medvěda, ač chcete nebo ne, prostě nenarazíte.

Přesouváme se do vesničky Mokre Gory, která se v poslední době stává  oblíbeným turistickým centrem s několika historickými atrakcemi. Jednou z nich je "etno" vesnička Drvengrad, která je také známá jako Küstendorf.  Jedná se o další historickou vesničku. I zde jsou sruby ve vesničce autentické a byly sem přivezeny z různých částí Srbska . Jednotlivé sruby jsou součástí místního hotelu a tak se v historických srubech dá i bydlet.  Asi nejhezčí stavbou vesničky je malý dřevěný pravoslavný kostel s dřevěnou zvonicí, obzvlášť když se vyčasí a stavbu osvítí zapadající sluníčko. Jen pro zajímavost, od roku 2008 se zde koná každoroční Küstendorf Film and Music Festival, který je přehlídkou filmů a hudby z celého světa. Festival je známý tím, že se tady nepoužívá žádný červený koberec 

Další historická atrakce Mokre Gory je  v roce 2003 zrekonstruovaná úzkokolejná železniční trať, nazvaná Šarganská osmička.  Její trasa při pohledu z oblohy vypadá jako číslo osm a odtud pochází její název.  Vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu, přespíme na krásně zrekonstruovaném nádraží, bohužel pokojík je zatuchlý a v hodně zanedbaném stavu, a tak ještě, že jsme přijeli až pozdě večer a plánujeme odjezd hned prvním vlakem. Což se nakonec málem neuskuteční. Ráno u pokladny zjišťujeme, že lístky už jsou jen na stání. Jízda vláčkem je nakonec  stejně nekomfortní jak pro stojící tak pro sedící. Na každé zastávce je po návratu do vagonů boj o původní pozici, což se daří jen nám, jelikož stojíme mezi vagony, což se nesmí.  

No a dole je ještě video z cesty, kde je snad i poznat kudy jsme jeli. Takže dík za přečtení a za zhlédnutí. Ahoj J&B