Srí Lanka - země slonů, tuktuků a čaje: BLOG + VIDEO

      Ještě nikdy jsem netrávil zimní měsíce v exotických krajích, i když jsem po tom dlouho toužil. Buď na dovolenou nebyly peníze, čas nebo jsem k sobě nenašel vhodného parťáka. To se změnilo až letos, když jsme se s přítelkyní rozhodli, že bychom si rádi takovou dovolenou vychutnali. Jen jsme nevěděli, kam si to namířit. Variant jsme zvažovali několik, ale nakonec zvítězila Srí Lanka, zvaná do roku 1972 Cejlon, země s 21 miliony obyvateli. Výběr padl na tuto zemi především z důvodu pozitivních hodnocení od přátel, kteří tuto zemi již navštívili, a také velkých množství doporučení z cestopisů, které jsem si před cestou načetl. Největším lákadlem pro mě byla rozmanitost krajiny (země je jedním z 25-ti center biodiverzity na světě, s vysokou mírou endemismu - 16% živočichů a 23% rostlin se nevyskytuje jinde na světě) na malém kousku země, dokonce menším, než je třeba Česká republika, kde lze snadno kombinovat poznávání všech možných ingrediencí cestovatelského menu, jako jsou přírodní krásy, historická města, kulturní dědictví, poznávání místních obyvatel a jejich gastronomie. Na cestu jsme měli vyhrazených 14 dní, vytyčili jsme si itinerář a nezbývalo než koupit letenku a zkraje roku 2020 vyrazit.

Mešita v Colombu

      Po náročných dvanácti hodinách cestování (ve skutečnosti jsou to lety dva, oddělené dvouhodinovým přestupem v Dubaji) usedá nad ránem místního času let společnosti Emirates Airlines na ranvej hlavní srílanského mezinárodního letiště v Negombu. Po vzoru hesla: "Pokud chceš co nejdříve překonat jetlag, snaž se co nejříve přizpůsobit místnímu času", jsme opouštěli palubu letadla s vědomím a očekáváním dlouhého dne. První věc, co nás zarazila, byly obchody s pračkami a podobnými velkými domácími spotřebiči přímo v letištní hale. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Po vyřízení nezbytných záležitostí jako pokoření imigračního úředníka, pořízení místní sim karty a výhry několika desítek tisíc srílanských rupií v letištním bankomatu výměnou za odečtení příslušné částky z českého účtu jsme se mohli vydat vzhůru za dobrodružstvím do místní "prádelny". Vzhledem k časovému presu jsme byli nuceni se co nejrychleji v poměru cena/výkon přepravit do hlavního města Colomba, což trvalo příměstským autobusem ve velmi hustém provozu slabší půldruhé hodiny. Protože jsme měli navečer zakoupeny lístky na vystoupení tradičních tanečníků do pět a půl hodiny a 120 kilometrů jízdy vzdáleného Kandy, bylo nutné stihnout vlak v 11:00 hodin. Takže jsme si hned po příjezdu do centra Colomba šli zakoupit lístky na vlak, protože systém místních drah funguje na principu "kdo dřív přijde, ten dřív jede" (často se stane, že lístky na určitých tratích bývají v exponované časy vyprodané). Zbývající necelé dvě hodiny jsme využili k "povinné" návštěvě hlavním colombských atrakcí jako je hinduistický chrám, červenomodrá mešita, plovoucí trh a centrální čtvrť Pettah s překřikujícími se trhovci s všemožným zbožím pochybných kvalit. Pak jsme se rychle občerstvili v hotelu (lokální název pro pouliční restaurace), kde jsme dostali první lekci v jezení rukama (Srílančané věří čistotě svých rukou, příbor zásadně nepoužívají) a honem rychle na vlak. Na ten jsme doběhli na poslední chvíli a byl tak nacpaný, že se téměř musela odehrát scéna známá z japonských vagónů metra, kdy se cestující vzájemně tlačí do vozů, aby se tam vešli. My jsme se tak nasoukali snad na poslední místečko, které ve vlaku zbývalo. Celou cestu strávili ve stoje v uličce hned za oteřenými dveřmi jedoucího vlaku nahuštěni více než lístky čaje v čajových sáčcích. Ani to však nezabránilo prodavačům všelijakých pochutin a nechutin korzovat neúnavně celým vlakem tam a zpátky a donekonečna vykřikovat název nabízeného proviantu.

Typická železniční stanice

      Přestože přepravní rychlosti vlaků (obdobně jako většiny autobusů) jsou žalostně pomalé, pozitivní na tom je, že krajina je pro našince často dechberoucí a výhledy (pokud v tom davu alespoň nějaké máte) neomrzí ani po několika hodinách jízdy. Když jsme se konečně dokodrcali do Kandy, seznámili jsme se s dalším místním ikonickým dopravním prostředkem - tuktukem, které jsou opravdu všude a slouží jako takové malé taxi pro dva cestující, řidiče a zavazadla. S jeho pomocí jsme se rychle vydali do našeho předem domluveného ubytování, po cestě jsme se odvšivili a pak rychle spěchali na vystoupení již zmiňovaných vyhlášených Kandyjských tanečníku, což je zážitek, který určitě doporučuji. Před večeří jsme stihli ještě návštěvu jednoho ze tří nejvýznamnějších buddhistických poutních míst v zemi - Chrámu Buddhova zubu. Na návštěvu vnitřních prostor už nám nezbýval čas, ale samotný komplex je velmi působivý. Pak už jsme jen ukojili potřebu našich žaludků a po večeři se vydali na zasloužený odpočinek.      

Vystoupení Kandyjských tanečníků

      Posnídali jsme u našeho ubytovatele, který měl dům vybavený převážně křesťanskými předměty, vypovýdajících o holandské a britské minulosti ostrova. Srí Lanka je zemí, kde žijí dnes už v míru vedle sebe čtyři světová náboženství - buddhisté ze 70%, hinduisté s 15% a muslimové s křesťany po 7,5%. Ještě do roku 2009 zde však více než 25 let mezi sebou v občanské válce bojovali Tamilští tygři na straně hinduistů a buddhističtí Sinhálci. Válka skončila vítězstvím srílanských vládních vojsk (Sinhálců). Na celý tento den jsme měli smluveného řidiče, který nám nejprve ukázal Kandyjský buddhistický chrám nad městem (zjistili jsme, že každý buddhistický chrám má i svůj strom bódhi - fíkusovitý strom, česky strom osvícení, pod kterým údajně Buddha dosáhl osvícení. Je jedním ze 3 symbolů představujících Buddhu, dalšími jsou stúpa a obraz Buddhy).

Chrám Buddhova zubu v Kandy

      Dále jsme s ním navštívili sloní nadaci Millennium elephant foundaition s hezkým muzeem, které bylo velmi poučné (slon je velmi inteligentní zvíře, které samo sebe pozná v zrcadle, pohřbívá své blízké a v komunitě si pomáhá navzájem) a mohli jsme si vyzkoušet i jízdu na tomto druhém největším tvorovi na planetě. V nadaci se starají asi o 12 opuštěných slonů, jejichž péči si většinou bývalý majitelé již nemohli dovolit nebo neměli dost prostředků a času na péči o ně. Cestou jsme u silnice ochutnali náš od té doby nejoblíbenější srílanský drink - šťávu z ořechu královského kokosu, který je k sehnání opravdu na každém rohu a zároveň navštívili jednu ze zahrad s kořením, což ale mě osobně moc zajímavé nepřišlo. Na jedné zastávce u silnice jsme dokonce mohli pozorovat obrovské varany v řece, nad nimiž viseli vysoko v korunách stromů zavěšení hlavou dolu kaloni indičtí, příbuzní netopýrů a jedni z největších letounů na světě s rozpětím křídel až 1,5 metru. Potom už si to s námi namířil náš osobní řidič směrem k severu do oblasti bývalých královských měst a oblasti národních parků s vysokým výskytem slonů. Do naší základny na další tři dny ve vesničce Sigiriya pod stejnojmennou ikonickou skálou jsme dorazili v pozdních večerních hodinách.

Buddhistický mnich v jednom z mnoha chrámů

      Jak se později ukázalo, toto ubytování bylo nejlepší z celého našeho tripu po této jihoasijské zemi, a to především díky gastronomii. Guest house nabízel tři pokoje a pan domácí vždy pořádal společné večeře u jednoho stolu. Jídlo bylo vždy čerstvé a skvěle připraveno, ať už šlo o snídaně nebo večeře, navíc pestrost jídelní tabule byla více než dostačující. My jsme si zamilovali typické srílanské rice and curri (nejedná se o kari v prvém slova smyslu, ale jde o různé druhy především zeleninových příloh, rýže a omáček s masem, které lze libovolně kombinovat), kterého bylo vždy tolik, že jsme měli problém alespoň ochutnat od každého trochu. Ze snídaní jsme si nejvíce pochutnávali na palačinkách z kokosového mléka a s náplní ze strouhaného kokosu, přelité medem. Jeden večer pro nás dokonce paní domácí uspořádala lekce vaření v její "polní" kuchyni, když nám v mezičase v době, kdy bylo jídlo na plotně, umně ukazovala své schopnosti poskládat střešní krytinu z palmových listů, které před chvílí zťala mačetou z blízké palmy grifem vysloužilého bojovníka z řad tamilských tygrů. Pan domácí měl navíc bratra pracujícího pro blízký národní park, tudíž rázem bylo o zábavu na následující tři dny postaráno. Oblast nabízí pestré vyžití, které jsme do posledního puntíku využili. Navštívili jsme národní park Eco park Hurulu, který je vyhlášený velkým množstvím slonů, kteří migrují v průběhu roku z dalších dvou sousedních parků a kde dochází jednou za rok k tzv. sloním shromážděním, kde se na jednom místě v obdobích sucha vyskytuje najednou až 300 kusů slonů cejlonských, což je celosvětový unikát. Slon cejlonský je největší poddruh slona indického, kterých se na Srí Lance vyskytuje kolem 6.000, čímž tuto zemi řadí na první místo celosvětového žebříčku v hustotě výskytu slonů. Slon cejlonský má kly pouze asi v 7 % případů u samců a ještě o hodně méně u samic. Mimo slony jsme měli ještě možnost zahlídnout pávi, promyku mungo (šelma lovící mimo jiné např. kobry), sambary (něco jako naše srnky) nebo národního ptáka - Srílanskou junglefowl (podobný našemu kohoutovi).

Ruiny starého města Polonnaruwa

      V ten samý den jsme navštívili ještě pozůstatky téměř tisíc let starého královského města Polonnaruwa, města zapsaného na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Jde o areál s několika desítkami objektů jako jsou polorozpadlé královské paláce, náboženské objekty, stúpy, dogoby, sochy Buddhy a podobně. Kolem ruin se volně proháněli tlupy opic, hlavně makaků (makak bandar - endemický primát) a hulmanů posvátných (to je zvíře posvátné pro hinduisty, kteří je nesmějí ani odhánět a bývají chováni kněžími) škemrajících na turistech o nějaký pamlsek. Celý areál jsme si projeli na zapůjčených kolech a byl to opravdu krásný zážitek.

Zlatý chrám v Dambulle

Další dny jsme navštívili Skalní chrám (několik stovek let starý) a Zlatý chrám (z 21. století) v blízkém městě Dambulla. Poslední den jsme strávili prozkoumáváním blízké dvojice skal Pidurangalla (menší, z nich, ze které jsou však úžasné výhledy na tu druhou) a Lví skálu, na jejímž vrcholku se kdysi rozkládala královská civilizace. Zajímavostí je, že zatímco poplatek za vstup pro místní na Lví skálu byl něco kolem 10 Kč, turistům účtují 30 USD (poplatek na menší ze skal byl pak pro turisty v přepočtu asi 50 Kč). Lví skálu jsme navštívili brzo ráno, než se na ní začali řítit davy turistů. Výhledy z vrcholu byly fantastické, pozůstatky staveb taky zajímavé, v rámci vstupu je možné navštívit i muzeum, ale přes to všechno mi cena přišla hodně nadsazená. Na druhou ze skal jsme mířili na západ Slunce, který jsme ovšem málem nestihli kvůli davům a poměrně špatné přístupové cestě, jež byla kvůli špuntu tvořícího rodiny s dětmi na dlouhou dobu zatarasená. Nakonec to dobře dopadlo a Slunce vykouzlilo nad centrálními pláněmi krásnou mozaiku barev.      

Lví skála Sigiriya při západu Slunce

      Po třech dnech strávených dobrodružstvím v divokých oblastech centrální Srí Lanky nás čekal tranzitní den a přesun více na jih k horskému městečku Ella. Jednalo se však o tranzitní den s velkým T, a to hlavně proto, že po poměrně nudném autobusovém přesunu ze Sigiriye do Kandy nás čekala legendární trasa horskou železnicí na trase Kandy - Ella. Tato trasa bývá pravidelně zařazována na přední místa žebříčků nejkrásnějších vlakových tras světa, a to hlavně kvůli tomu, že vlak si to pomalu šine proměnlivou krajinou čajových plantáží, kde můžete pozorovat nekonečné lány této blahodárné rostliny, mezi nimiž spatřujete neúnavné sběračky čaje (ty byli na Srí Lanku dovezeny z Indie, jsou většinou tamilského původu a jejich mzda se pohybuje okolo 80 Kč za den), oblečené do pestrobarevných sárí. S postupem času začíná železnice stoupat do výšek kolem 2.000 m.n.m, až se v jednu chvíli ocitáme v mlze a teplota vzduchu očividně rázem klesá o několik jednotek. Přestože vlak zdolává tuto trasu dlouhou kolem 150 kilometrů za více než 6-7 hodin, v závislosti na druhu spojení, ani chvíli nenastane prostor na nudu (pokud se vám tedy podaří ukořistit místo u okénka nebo ještě lépe v otevřených dveřích). My však nedojedeme až do Elly, ale vystupujeme o hodinu dříve ve vesnici Haputale.

Vlak na trase Kandy-Ella

      Další den nás totiž čeká časně zrána cesta tuktukem s naším panem domácím na vrcholek zvaný Lipton´s seat, kde s oblibou pobýval právě Sir Thomas Lipton, Brit, který ze Srí Lanky udělal čajovou velmoc (dříve se tu ve velkém pěstovala především káva, ale po jejím napadení chorobou ve druhé polovině 19. století se tam rozšířilo právě pěstování čaje). Na Srí Lance pracuje v čajovém průmyslu zhruba každý desátý obyvatel země a plodina tvoří 65% exportu ze všech zemědělských produktů. Přijíždíme na východ Slunce. Vrcholek s vyhlídkou je zahalen do mlhy a mraků, a proto scházíme o několik set metrů níže a pozorujeme mraky převalující se přes zelené terasy čajových políček, která jsou osvětlena paprsky vycházejícího Slunce. Krásná podívaná. Potom nás čeká deseti kilometrová procházka dolů mezi plantážemi až do jedné z nejzachovalejších a stále fungujících továren na výrobu čaje na celé Srí Lance - Dambatenne tea factory. Tady jsme absolvovali zajímavou a informativní prohlídku (přestože byl svátek, továrna byla uzavřena a stroje vypnuté). Pak jsme se pokochali výhledem na městečko Haputale a poté pokračovali vlakem do již zmiňované Elly.

Sběračka čaje na jedné z plantáží

      V Elle jsme navštívili nejznámější místní atrakci, a to vyhlídkové místo zvané Little Adam´s peak s rozhledem na vesnici a okolní hornatou krajinu. V rámci průzkumu okolí jsme si udělali procházku také na jeden ze symbolů celého ostrova a chloubu dopravního stavitelství - most Nine arch bridge. Celkově šlo o poměrně rušnou, až turisticky příliš exponovanou vesničku s hudebními kluby ve svém centru, což do okolního krajinného rázu příliš nezapadalo. Proto jsme zde strávili jen jednu noc a pokračovali dále na jih k pobřeží s jednodenní zastávkou ve městě Tissamaharama.

Nine arch bridge

      Tady jsme měli na programu dva hlavní cíle. Jeden přírodní a jeden kulturní. Po příjezdu do města, které se rozkládá na jihovýchodě země v okolí tří velkých jezer, jsme si udělali procházku kolem jednoho z nich. A byl to ten nejlepší nápad, jaký jsme mohli mít. Připadal jsme si jako ve scenérii vystřižené z katalogů cestovních kanceláří poutajících na zájezd do Afriky. Ano, čtete správně, protože zdejší krajina svou florou i faunou více evokuje černý kontinent. Cestou jsme minuli metrového varana, čtyřmetrového krokodýla bahenního (největší světová populace v počtu asi 2.000 jedinců tohoto druhu se nachází právě na Srí Lance), papoušky a několik domorodců věnujících se rybolovu a praní prádla vodou z jezera.

Poutní místo Kataragama

      Odpoledne téhož dne jsme se vydali autobusem do jednoho z nejvíce poutních srílanských míst - Kataragami, na každodenní slavnost zvanou púdža. Ta se zde koná třikrát za den a šlo jednoznačně o nejzajímavější kulturní událost, kterou jsme zažili. Místo je posvátné jak pro buddhisty, tak i pro hinduisty a muslimy. Už před příchodem do areálu jsme začali tušit, že půjde o významné a speciální místo. Lidé přicházeli oblečeni celí v bílém, v rukách nosili mísy naplněné barevným ovocem jako obětní dary, ve stáncích se vzduchem nesl odér vonných tyčinek a prodejci nabízeli květiny a další náboženské předměty. Cestou k hlavní bráně se překročí posvátná řeka, kterou místní využívají k očistné koupeli, za mostem na darovaném ovoci hodují posvátní hulmani. V areálu jsou tři hlavní svatyně. Večerní obřad začínal kolem sedmé hodiny, ale již o hodinu dříve byli v areálu stovky lidí a místo vyzařovalo magickou atmosféru. Jak jsme procházeli areál, měli jsme možnost vidět několik speciálních rituálů - rozbíjení zapáleného kokosového ořechu o kámen (pokud by se nerozbil, je to špatné znamení), hromadné odříkávání modliteb okolo svatyň zvaných dagoby a nakonec hlavní obřad dne - tzv. púdžu. Shodou okolností jsme se dostali do hlavního chrámu, kde byla atmosféra naprosto elektrizující. Zvuky bubnu střídalo odříkávání modliteb, zvonění věřících na zavěšené zvonečky (které bylo tak silné, že jsem si musel zakrývat obě uši, ale malé děti byly vydané tomuto řinčení napospas), proslovy kněží byly doplněné příchodem chrámového slona s aktem jeho rituálního "pochodu" svatyní. Vše vyvrcholilo rozdáváním posvátného jídla (něco na způsob našeho rýžového nákypu) věřícím, doprovázené modlitbami jednotlivých věřících před hlavními postavami vykonávající obřad. Tento silný zážitek ve mě přetrvával ještě dlouho po skončení slavnosti a právě kvůli takovýmto zážitkům nacházím smysl cestovat.

Národní park Yala

      Vstávali jsme brzy ráno druhého dne, abychom se džípem dopravili včas před brány národního parku Yala, který otevíral svůj vjezd v 6:00 hodin a abychom se zařadili v koloně "hladových" turistů co nejvíce dopředu. Hlavní cíl výpravy byl levhart cejlonský (poddruh levharta skvrnitého), kterého na Srí Lance žije údajně kolem 900 kusů. Právě NP Yala je jedním z nejlepších míst pro pozorování této šelmy na světě. I přes evidentní snahu našeho průvodce se nám ho během čtyřhodinového safari nepodařilo zahlédnout, zato jsme mohli z naprosté blízkosti pozorovat osamoceného sloního samce, krokodýla mořského, zoborožce bělolícého, buvoly indické, sambary, varany nebo třeba divoká prasata. Zvláště východ Slunce nad jezírky a probouzejícím se parkem byl fascinující.

Surfování na pláži Weligama beach

      Po poznávací a logisticky náročné části výletu jsme strávili posledních pět dní pobytu na jižním pobřeží, kde se naší základnou po jedné noci v Tangalle (příjemné letovisko, kde byl překvapivý klid a krásná pláž) stalo na další čtyři noci turistické centrum Mirissa. Jedná se o poměrně rušné městečko, které poskytuje všemožné atraktivity uspokojující různorodou návštěvnickou poptávku po volnočasovém vyžití. Přímo v centru se táhne dlouhá srpkovitá pláž, která je chráněna vlnolamem, a tak je zde koupání velmi příjemné. Kousek dál směrem na západ se rozkládá pláž Weligama, ráj pro surfaře, kterou v případě příznivého větru a vln denně okupuje několik stovek surfařů a kde jsem i já položil pevné základy v tomto vodním sportu. Mimo to jsme si ve městě zašli i na ajurvédskou masáž (ajurvéda je nejstarší lidstvu zámou vědou o zdraví, léčení, prevenci nemocí a dlouhém životě, jejíž základem je fakt, že se vždy léčí tělo, mysl i duše zároveň a je velmi propojena s přírodou), která nám přinesla vytouženou relaxaci a uvolnění po dosavadním náročném cestování.

Památník obětem tsunami

      Pro objevování krás jižního pobřeží jsme využili skútr, který nám za drobný poplatek zapůjčil majitel ubytování. Je to velmi výhodný dopravní prostředek, a to jak do ceny přepravy (benzín stál v přepočtu kolem 17 Kč), tak i plynulosti provozu, protože místní silnice bývají často přehlcené provozem, tudíž s jednostopým vozidlem snáze proklouznete. Nejvíce nás na jižním pobřeží lákala oblast okolo města Hikkaduwa. Na sever od něj se nachází památník obětem tsunami s několika fotografickými muzei. Právě na Srí Lance udeřila 26. prosincového dne v roce 2004 vlna tsunami ze všech oblastí téměř nejničivěji. Největší problém byl v tom, že po první vlně, která byla asi tří metrová, moře ustoupilo o několik stovek metrů. Protože lidé, neznajíc stavu, co se děje, se vydali vstříc vodě prozkoumat vzácný jev a nasbírat uvíznuté dary moře. Po 40 minutch dorazila druhá, ničivější vlna o velikosti 10-12 metrů. Co do počtu obětí byla Srí Lanka po Indonésii druhou nejpostiženější zemí s odhadovaným počtem 40.000 mrtvých. Muzei provází přeživší obyvatelé a fotografie doplňují dalšími příběhy. Z jejich vyprávění až mrazí. Spousta tehdejších obyvatel pobřeží, kteří přežili, se ze strachu z moře odstěhovalo hlouběji do vnitrozemí. K vidění je i pozůstatek vlaku, který vlna nekompromisně smetla a zanechala v něm po sobě kolem 1.600 mrtvých.

Želva na pláži v letovisku Hikkaduwa

      Po tomto zážitku jsme se těšili na příjemnější aktivity, jako bylo šnorchlování s mořskými želvami a žraloky lagunovými, kteří obývají čisté vody v okolí Hikkaduwy. Dále po cestě jsme si udělali zastávku ještě v historickém opevněném městě Galle (na seznamu UNESCO), které je vystavěno díky holandské přítomnosti na ostrově v evropském stylu. Mezi další zajímavá místa v okolí Mirissi patřila téměř liduprázdná plážička Talalla nebo největší sochá sedícího Buddhy na ostrově v městečku Dikwella. Poslední den jsme se dopravili do regionálního centra - města Matara, odkud jsme po třech hodinách jízdy po jediné souvislé dálnici v zemi dorazili do Colomba a kruh se uzavřel. Na místním tržišti jsme za zbytek rupií nakoupili suvenýry a plni zážitků a dojmů jsme vyrazili na letiště vstříc dalšímu jihoasijskému dobrodružství na Maledivách.

Pro více fotek nebo jakýkoliv dotaz navštiv můj iNSTAGRAM: @nedi_11