Střední Amerika digitálně 1/2 - Kostarika
Nomádujeme v pralese
Cestopis z roku 2021 napsal Jakub Vonšovský
Tentokrát jsme to cestování pojali jinak. Jako rodící se třída digitálních nomádů jsme se vydali do Střední Ameriky. Což zní úžasně, má svá úskalí a v praxi může být splnění snu i katastrofa zároveň. Představte si každodenní boj u vyplňování excelových tabulek. Chcete si dát na svačinku kafíčko a jablíčko - jablíčko se hemží malými mravenci, kafíčko čmajzla opice i s hrníčkem a po lince se prohání pavouk velký jak ruka. Do domu vtom vlítne místňák s mačetou, že se o všechno postará. Ale budoucnost jak ze Star Treku je tady. V následujícím dvoudílném textu padnou témata jako práce i studium na dálku, generování bohatství (téměř) z ničeho, hackování systémů, DNA (ne)testování nebo soužití s přírodou. V hlavní roli ale zase zůstávají staré dobré cestovatelské historky. Jako skvělý bonus s námi navíc jede nějaký Ondra, jeden z nejlepších fotografů divoké přírody světa. Slovo dalo slovo a naše dobrodružství plné sopek, indiánů, zločinnosti, kokainu, lidožravých mravenců a jedno setkání s Interpolem začíná...
Nejdrsnější část cesty - Letiště Václava Havla
4 ráno. Letiště Václava Havla. Znavená skupinka 4 dobrodruhů usedla na lavičky s tím, že si ještě může dát krátkého šlofíka. Adam, Peťa, Ondra a Kuba jsou jména jejich. Strach, že se během zákazu vycházení nedostaneme na letiště, se rozplynul. Máme všechny doklady, PCR testy staré ani ne 48 hodin, zásobu roušek jak z menší večerky, drahé fotografické vybavení, konvertory na zásuvky, prostě všechno. Po půl hodině se zvedáme, že se konečně postavíme do fronty. Kdyby náhodou. Přestože jsme mysleli na všechno. Vytahuju svoje potvrzení, kde je velkým písmem napsáno "Coronavirus: negativní". "Pane, to potvrzení je česky, v Amsterdamu ho nebudou schopni přečíst."
Obtloustlý chlápek je evidentně spokojený se svou pozicí životaprudiče. Zajde za nadřízeným, ale stejně se vrací s vítězoslavným, že slovo "covid" a "negativní" nebudou chudáci Holanďané moci přečíst. Je spokojený jak nás dostal, hladí si bříško, určitě si jenom šel udělat další čárku. Mám chuť ho zavřít do kanálu a celou noc mu do poklopu bouchat železnou tyčí. Tohle byl ten moment v životě slušného člověka, kterak se vydal na scestí. Jako v seriálu Perníkový táta. Aniž bych zabíhal do detailů, proč jsem se tento příběh odvážil vydat až o rok později, naše dokumenty byly o půl hodiny později schváleny. Co už, negativní jsme byli oficiální cestou všichni, jenom já původně anglicky. "Vítejte na palubě." Proběhnout jsme zvládli 5 minut před zavřením brány.
V Amsterdamu po nás samozřejmě nic nechtěli. Pár letící pár dní po nás však už takové štěstí neměl. Museli si přebookovat let a v centrální planině Kostariky už nás nestihli. I taková je daň za to, že někdo žere netopýry. Ničemové mají zase smysl života.
Po dni cesty skrz svět jsme možná našli legendární Brno
Kostarika
"Musíte být unavení." Stoický turecký majitel hostelu Emir nás vítal v 11 v noci naprosto klidným hlasem bez velkého vzrušení. "Můžeme se jít ještě teď po San José jít projít?" "Nedoporučuju, oberou vás. Když se však budete cukat, nejspíš vás podříznou," odpovídá s naprostým klidem. Ondra, náš fotograf a biolog, neskrýval zklamání, neboť měl Kostariku doteď za bezpečný přístav. Jako Brno. "A co Puerto Viejo? Tam je málo lidí, chci tam chodit každé ráno fotit." Majitel s ledovým klidem znovu odpověděl: "Nedoporučuju, před měsícem tam zastřelili kanadského fotografa."
Ráno jsem vypnul zabezpečení hostelu rozvázáním kabelu, který pevně držel madla od dveří a vydal se na malý průzkum okolí. Všichni mluví pouze španělsky. Card, karte, karteta? Po dostatečně dlouhém komolení obchodník pochopil. Pokud to člověk nevysloví správně, místní snad nerozumí záměrně. Karta nefunguje. Přitáhl jsem biologa Andrése, jak se sám představoval, a spustil školní španělštinu. Dostáváme další 2 karty. Ještě že Ondru máme, on je náš švýcarský nůž na všechno. Ani jedna karta však po chvíli zkoušení na ulici nefunguje. Místo oběda si tak vysedíme frontu v centrále operátora Tigo. 3 už ji mají. Teď ještě já. Juan Gonzáles Morales nebo jak se tady všichni ti borci jmenují, si odešel na zaslouženou půlhodinovou kuřpauzu. On jediný však mluví anglicky, tak má na starosti všechny cizince. A tak čekáme... Vítejte ve Střední Americe, kde je čas fluidním pojmem.
Všechno to zelené
"Velikonoce jsou pro místní velký svátek. Už nemáme žádné lístky." Říká i paní za sklem na konci dlouhé tmavé místnosti autobusového nádraží. Naši zoufalost podtrhuje fakt, že jsme do této dlouhé a tmavé místnosti vůbec vlezli. Půjčovny hlásí to samé. Zoufale se s Adamem procházíme po hlavní třídě a pár jich zkoušíme. Ta třetí vypadá lehce pofidérně, což je očividně dost relativní pojem. Paní nám tlačítkem otevírá pořádné mříže, navržené nejspíš proti případnému útoku raptorů z okolních lesů. Představí se jako Jackie a perfektní angličtinou nám vysvětluje, že dvě 4x4 auta ještě mají. Ostatní ani nemáme zkoušet, MonteVerde prý s klasickým autem ani nevyjedeme. Na její minulost (kde vzala perfektní angličtinu a ta tetování) se raději neodvážíme zeptat. Auto mi chcípne hned 3x. Jackie mi přikáže sundat okénko a ptá se, jestli mám vůbec řidičák. "No jasně." Je čas se tentokrát trefit, jinak půjdeme po svých. Napočtvrté se auto rozjíždí a my se vydáme směrem za sluncem.
Odpoledne zastavujeme se protáhnout na vyhlídce. Vede z ní úzká cestička mezi bujnou vegetací. Chvíli sestupujeme a vynoří se bazén. Vedle něj lehátka na natažení a bar. Úplný tropický ráj. Ale všechno bylo opuštěné. Kousek od nás obří ptačí voliéra, kterou obkružují kondoři. Klidně by to mohla být scéna z hypotetického filmu Jurrassic Park: Aftermath, kdy už dinosauři sežrali všechny nebohé bohaté Američany. Když postupujeme dále, začínáme potkávat další lidi a uvědomujeme si, že jsme v zoo, kam se nám nedopatřením podařilo nezaplatit vstup. Obhlížíme všechna ta spokojená zvířátka, i frustrovaného jaguára, který jenom čeká na to, až zmizí sklo a on ukáže, co čeká všechny, co nezaplatí za vstup. Aj ty co zaplatili. Všude motýlci, kytičky, vodopády. Kam nám zase zmizel Ondra s tím foťákem?
Kam jsme se to dostali?
Welcome to Jurrasic Park!
Kde jsou všichni?
Konečně jsem k sežrání. Labilní kočkou.
To budou fotky na IG
Všudypřítomná krása je dechberoucí
Po dlouhém dni si spokojeni dáváme obědovečeři, u níž naši černotu načapají a po jídle prý máme zajít hned na recepci. U jídla přemýšlíme, jak takhle přetažení vyšlapeme kopec zpět ze zoo a kdy stihneme dojet na ubytování. Ondra doráží s novou náloží fotek a obsluze s dalším černým návštěvníkem dochází trpělivost. Sundávají sluchátko ze zdi a volají "těm nahoře". Po 20 minutách dorazí golfové vozítko, kterým po zoo převážejí Američany, aby nás vyvezli zpět k recepci, kde si máme zaplatit vstup. Skvělé, máme to i s odvozem. Nahoře u recepce na obhlídku zatím jen vysíláme 2 z nás, aby připravili půdu. Naše eskorta nás opouští když vidí, že jsme tam spořádaně vešli. "Můžeme si zaplatit vstup?" "Ale samozřejmě. A je 30 minut před zavíračkou. Tak to bude za nulu. " "Aha, tak my si teda vezmem ty dva lístky." Ježíši, my jsme prostě typičtí Češi. Ale co už, Kostarika je drahá. Lepší než být třeba influencer a chtít zadarmo všechno.
Používat v této zemi AirBnB je zážitek sám o sobě. Adresa prakticky nikdy nesedí a vy ještě musíte zhruba ve 3km okruhu hledat, kde se váš ubytovatel nachází. Pokud se vám to však povede, odměnou budou vstřícní místní, s jejichž rodinou budete sdílet prostor. A další den vás často někam vezmou. Jako nás na místní farmu, kde jsme ochutnali plody, na které už svět prakticky zapomněl (třeba guapinol) a vy se tak můžete cítit jako největší objevitel. Pokud se pak daná plodina třeba v budoucnu ukáže jako vhodná pro léčbu obezity, tak můžete podle evropských tradic přijet, pozabíjet pár místních, zbytek zotročit a říct, že jste to "zlato" nalezli vy.
Arenal je ta sopka z pohlednic Kostariky. Dokonalý kužel. Alfa samec mezi sopkami. Hrdý symbol země. A uzavřený pro jakýkoliv výšlap. Hned vedle je druhá sopka jménem Cerro Chato. Prý se vyšlapat dá. Tvrdí nám to i takzvaný hlídač, který si na nás hned na startu vymůže 10 dolarů na osobu. Říkáme si, že je jasné, že kecá. O 500 metrů dál potkáváme značku "Zákaz vstupu" - hora je prý už pár let uzavřená, protože tam mívali "nehody" (což jsme v tu chvíli nevěděli). Zahalila nás snad nejhustší mlha v životě. Viděl někdo Stephena Kinga? Každou chvíli jsem čekal nalétávající monstra, jak nám trhají končetiny a dávají je svým monstrdětem na hraní. Ondra to jen vesele okomentoval "Vítejte v mlžném lese", načež z mléka kolem nás vyskočili 4 Američani, kteří s námi přečkali schovaní první liják. "Přišli jsme shora. Ten zákaz je jen naoko.", čekal jsem, jestli nedodají, že jich začínalo 10, ale 2 odpadli a zbytek museli postupně sníst. "To byste mohli zvládnout, ale teď v 1 je už docela pozdě. Můžete mít problém." Přešli jsme značku zákazu a vyrazili nahoru. Převýšení bylo asi 12 stupňů. Cestička byla občas velmi úzká, tak jsme se museli prodírat hustou pralesní vegetací. Ještě čerství jsme se snažili vyhýbat potůčku, který nám šel naproti. Doufali jsme, že to brzy vyšlapeme...
Vždy jsem chtěl do mlžného lesa. Než jsem v jednom byl.
Začínáme se škrábat nahoru
Střih o 3 hodiny později: "Do háje. Do starého povozu. Kakat na holou řiť." Fuj, jenom to ne. Těžce zvedám nohy v nánosech bahna. Matně si vzpomínám, že ty boty bývaly červené. Ještě ráno. To bylo kdysi dávno. Déšť přicházel shora. Zespodu. Ze stran. Bahno se valilo po svahu přesně opačným směrem, než jsme měli namířeno my. Stoupání občas obohatí úzká soutěska nebo rovnou celá skála, na kterou je třeba se vyškrábat po kořenech stromů. Adam občas natáhne pomocnou ruku. Jindy si pomůžu přes překážku chycením se za strom. Na oplátku mě pobodá. Je celý osázený ostny. Ďábel jako zbytek přírody tady. Už si chci sednout a zalomit to. V modrém igelitu se vynoří americký puberťák. "Nahoru je to tak 15 minut. Ale ten pohled stojí za to". Je už asi 3., co nám to říká. V rozmezí poslední hodiny. Je zima. Tady nahoře je tak 20 stupňů, ale déšť nás ještě více ochlazuje. Pod vrcholem mě liják najednou tak zpraží, že mám pocit skoku do ledového bazénu a tělo se na chvíli vypíná. Po 3 minutách se restartuju a znovu se začínám hýbat. S velkými obtížemi přes sebe hodím igelitovou pláštěnku, která mě lehce ohřeje a za další 3 minuty jsem znovu schopen chodit. I místní lenochodi se mi smějí. Dobrá krize. Jak to ta Peťa dělá, že kolem stále poskakuje a ještě v bílé košili, zatímco moje bílé tričko už je od pupku dolů hnědé? Co naplat, ani zcestovalý kavárenský povaleč a lenoch nestačí dvacetiletým kamzíkům.
Sestup do kráteru se nejvíce podobal boulderu. Jen občas chyběly kameny. Pod vámi je 2-3 metry díra a máte k dispozici jenom jeden kořen. Vertikální sestup. Adam a Ondra jsou už dole. Lezli jako Adam Ondra. Já se valím jako medvěd vzadu. Peťa se o mně stará, ostatně jako o všechny po celý výlet (taky skvěle vaří). Dorazíme k cíli. Pohled opravdu stojí za to. Viditelnost 2 metry sopkového jezera a pak jenom mléko všude kolem. Avizované krásné modré jezírko asi jenom ve středy a v červenci. Sesouvám se na zem. Podle předpovědi máme maximálně 60 minut světla. Na rovníku slunce zmizí a je prostě tma. Hlavně v takové mlze bude viditelnost jako na hřbitově o půlnoci. V rakvi. Po krátkém osvěžení je čas vylézt z té primordiální polévky nebo jak to vypadá a jít zpět. Až padne tma, tak se i ty místní stromy určitě zvednou a potichu nás ubodají.
Sestup jde o poznání rychleji. Několikanásobně. Ještě to stihneme k místu, kde jsme se krčili s první skupinou při prvním dešti. Pak padne neprostupná tma. Člověk neviděl ani vlastní prst. Poslepu jsem vytáhl čelovku a baterku, které jsem rozdal. Po 15. se rozplácl na bahně (od toho pádu na úpatí sopky mě bolí zápěstí). Po hodině naštěstí už v horizontálním treku došly 3 postavičky k autu a doufaly, že co nejdříve nastoupí. V černočerné tmě se ozýval zlověstný zvuk. Ke 3 dvacítkám se belhala rozbahněná zombie s těžkým chraptivým hlasem: "wugu siiidit". Došourala se až úplně k autu a k trojici pronesla něco, co je pak vyděsilo ještě víc: "Budu řídit". 5 minut a konečně jsem byl zase ten, co je jediný v celém týmu v klidu a bojí se jenom všichni ostatní.
Byl to drsný výšlap, sáhli jsme si na dno. Ale ne tak jako někteří. Recenze na internetu byly obzvlášť výživné: "Na vrcholu před kráterem jsme to otočili." "Hlavně sem neberte malé děti." "Toho milého pána, kterého jsem potkal při výšlapu, jsem potkal po cestě zpět už mrtvého."
Krásné modré kráterní jezírko. Úplný sen. Jak od Freddyho Kruegera.
MonteVerde
Červený most v korunách stromů. Byl zavřený.
Následující dny se už nesly ve znamení pohody, kdy největším adrenalinem bývalo nalézt přesnou polohu ubytování. Hlavní atrakce země, MonteVerde, už nás po Cerro Chato ani moc nenadchlo, protože při pojmu "mlžný les" nám drkotali zuby a minimálně já se viděl nejlépe ve vyhřátém autě. Na středové náhorní planině je často jenom 20°C, oproti 30 na pobřežích. Přesun ke Karibiku byl však zajímavější tím, že začala přibývat zvířata, která ve středových parcích chyběla. Začínáte potkávat různé verze krokodýlů, žraloků, opic a různé havěti.
Jednu noc jsem Ondru doprovázel v Cahuitě na nočním focení. Až když jsme vlezli do bažiny a voda sahala po kotníky se mě zeptal, jestli vidím ta fialová světýlka. "No jo, zamžoural jsem". "To jsou oči kajmanů! Jdu si je fotit!" V tu chvíli se ty moje rozšířily asi na dvojnásobek a z bažiny jsem udělal taktický ústup. Moje nohy by se mi ještě někdy mohly hodit. Jakýsi Pedro na nás však po 3 minutách zařval a vyhodil. Asi z obav o bezpečí. Těch kajmanů. Ondra vylezl zprostřed bažiny, sbalil vybavení na natáčení nového dílu "Jak se krotí krokodýli" a začali jsme se vracet zpět přes les. "Ta země je tady podivně měkká. Aúúúú." Ondra zařval do útrob pralesa. Hehe, asi ho něco kouslo. Kouknu čelovkou dolů na zem. "Co to je za strašné potvory?" Po botách a kalhotech se mi drali nahoru několikacentimetroví mravenci. Koukli jsme kolem sebe. Stáli jsme uvnitř obřího mraveniště; ani jsme neviděli, kde má konce. "Utíkej!" Když tohle zařve biolog, tak je čas zastavit se uprostřed věty, dopít čaj, zaklapnout počítač a vzít nohy na ramena. Vyběhli jsme ven. Zkoumali jsme, co jsme si natáhli s sebou. Ondra měl naštěstí holínky, ale po mně se drali nahoru. Jejich kusadla už nepovolovala - když jednou kousla, už tak zůstala. Ondra mravence na mých kalhotech drtil mezi dvěma kameny. Kousnutí takzvaných "bullet ants" bolí asi jako kdyby vás na daném místě prostřelili kůlkou. Nevím co je na tom pravdy, ale když si ve zdejších zemích znepřátelíte sousedy, tak vás prý naloží do mraveniště svázané do kozelce. Hmm, pěkně blbá smrt. Ale aspoň máte motivaci mít s ostatními dobré vztahy.
Řeka plná krokodýlů
Cahuita - chata v pralese
Cahuita - chata v pralese se prodává i v denní verzi
Bulleťáci a jejich tanečky. Kusadla jsou to vzadu.
Bazilišek! Nedívejte se mu do očí!
Konečně Tichý oceán. Dojeli jsme k našemu ubytování na západě země a v tu ránu se se mnou otočil svět. Velké auto nezvládlo najet na provizorní mostík k domečku a raději sjelo do příkopu. V tu ránu se seběhlo asi 10-15 amigos a auto dostali tam, kam patří - na cestu. Ubytovali jsme se, vykoupali a vyrazili do města. Ondra se dal do řeči s 3 asi 17 letými indiány, kteří nás pozvali na pivo. Izák, nejstarší z nich, poslal obě mladší děti domů a dal se do řeči hlavně s Péťou. Nechápu, Adamův výklad fyziky by byl jistě zajímavější téma než smát se českým slovíčkům. Na dotaz, co dělá, vytáhl Instagram, kde nám ukazoval, jak krotí krokodýly před americkými turisty. Zakuckal jsem se svým pivem nad naplněným stereotypem a zase se odebral zpět na pokoj. Než vytáhne dýmku míru pro Péťu a mně skalpuje hlavu. Tohle je Jižní Amerika. Hola Amigos.
Tichý oceán
Post-apo výjev s kondory - když dinosauři zase vyženou lidi.
Pomalu hledám ranní pohoštění v Sodě - místních jídelnách
Casados - jí se jenom na snídani, oběd a večeři
Izákův běžný pracovní den z jeho mobilu
Digitální nomád
"Pane učiteli, omlouvám se, jsem lehce zadýchaný, zrovna lezu do sopky. Pane učiteli, trochu se mi zeslabil signál, jsme v mlžném lese a začalo pršet." Adam líčí svému učiteli na Caltechu, kde učil i samotný Feynman, jak se nás krásná příroda snaží zabít, ale udělá vše pro to, aby vyučovací hodinu dokončil. Naproti tomu Ondra, studující jinou top 10 světovou školu, není do učení takový nadšenec. Hodiny občas přeskakuje, aby mohl honit kolibříky nebo čekat na žáby. A Peťa si rovnou říká, že žijeme jen jednou.
Byla by škoda neříct něco o samotných úskalích práce na dálku, snad pro ty, kteří by se chtěli ponořit do stejných vod. Problém číslo 1 je internet. Stabilní a vysokorychlostní - net dostatečný na nahrávání na Instagram nemusí stačit na videohovory. Je dobré si před odjezdem ověřit průměrnou rychlost v zemi (promiň Kačko, žádná Nikaragua zatím) a případně se na AirBnB podívat, jestli ubytování nemá v popisu "připojení kabelem, dsl, starlink, ..." a jiné srandy. Moje první krůčky v Africe často končily neúspěchem, protože se často kupovala jedna simka na celou kavárnu nebo ubytování o desítkách lidí. Některá města mají i tzv. coworkingy, takové kavárny, kde můžete dělat s dalšími nomády na optickém internetu. I Puerto Viejo má jeden takový. Bohužel se platí měsíční členství, což bývá nemalá položka. Pokud si však destinací nejste jistí, koukněte po nich předem. Je to záruka stability, pokud vše ostatní selže - majitel lhal, mají tam jen Vodafone a jiné průsery.
Druhým problémem je časový posun. Asie je pro mě dobrým směrem. Amerika znamenala práci nebo studium pro nás od jedné ráno. Kromě vyšklebeného Adama, který s námi jel beztak jenom pro to, že ho na výuku do Kalifornie nepustili. Většina zvířat je však aktivní v noci. Jednou v noci na stěně vedle mě proběhl velký pavouk, kterého jsme další den pojmenovali Karla. Jindy mi na střeše řádily opice. Pak jsem si při šmátrání ve tmě rozbil mobil. Což znamenalo se v covidovém světě stát členem apartheidu - člověk se už nikde neprokáže, že je spořádaný občan. Brzy jsem se však naučil částečně řešit pásmový problém znovuaktivací staré schopnosti, na kterou jsme už zapomněli - spát dvakrát po 4 hodinách. Jde to, každá čtyřka je kompletní spánkový cyklus.
A co člověka může čekat, když se se vším vypořádá? Vila se zahradou a tropickými plodinami. Pár metrů od něj moře. Ráno si připravíte čerstvé kokosy (když se dobře trefíte mačetou, jinak může být vaječina). Pracovní meetingy s palmami v zádech. Kousek za barákem už začíná jungle. A do města je to kilometr, kam chodíte po pláži třeba při krásných západech slunce (bez slunce, Karibik je východ, ale nemůžete mít všechno). Večer nesčetné hospody, jedna mívá i četná vystoupení různých kaskadérů. Co víc si přát?
Meetingy
Práce při lijáku
Cesta na nákup do 1km vzdáleného obchodu byla nejlehčí po pláži.
Pohled z terasy na moře
Tak takhle si tady žijem.
Zátah
"Dnes večer nechoďte ven. Do města přijede narkomafie a policie udělá zátah." Náš zahradník byl docela pohádkář. Naší drahé spolubydlící tvrdil, že jeho manželka se taky jmenovala Petra, ale umřela mu na rakovinu. Pak nám vykládal kde všude získával zkušenosti s vařením, když jsme s ním jeden večer povečeřeli. 6 let v Singapuru, recept na naše koření se naučil zrovna v kopcích vesnic kolem něj (vesnice kolem Singapuru?). 20 let v Německu, 10 v Británii... Na 150 vypadal fakt dobře, to se musí nechat. Jako by mu bylo 40. Ale to jídlo taky dost v pohodě. A proto příběh o mafii, která přijede policii přímo pod nos a ví to i zahradník, vypadal asi tak věrohodně jako kdyby mi řekl, že je Babiš filantropem, který po nocích tajně krmí bezdomovce, a proto není schopen pak z únavy přes den složit ani jednu rozvitou větu.
Padla noc. Na příjezdové cestě se rozjely houkačky spěchající do města. Chvílemi bylo docela rušno. Představoval jsem si, jak nám přímo do pracovního meetingu začne burácet střelba ze samopalů. To by bylo trapné. Snad tam dnes nebudou potenciální klienti. Přesto jsem po pár hodinách ulehl vedle Péti se všema končetinama. Ráno nás zase zastavil David: "Ještě se nechoďte koupat, není to bezpečné." Za jeho zády projely na moři dvě policejní lodě. "Když najdete balíček s kokainem, tak dobrý, jeden sáček za milion dolarů. Ale přijde gang a udělá bang." Jeho pantomima byla dost výmluvná. Podle novin sebrali nějaké Kolumbijce a Nikaragujce. Úspěšný zátah. Přestože o něm věděl i zahradník. A tak se tady žije.
Za internetem
Přišlo období dešťů. Bylo kouzelné pracovat v otevřené kavárně s dobrou střechou a koukat na hustý liják pár metrů ode mě. Nicméně internet pomalu, ale jistě slábl a my potřebovali pro práci vysokorychlostní internet. Studium Caltechu a Imperialu taky nelze brát na lehkou váhu. Bylo potřeba přijít s akčním řešením. Projel jsem Google mapy a Wikipedii. "Přes Panamu vedou transatlantické kabely, lze se nanejvýš domnívat, že si něco z toho odklonili pro sebe. Jenže hranice je už rok zavřená." Zahradník David nám na to říká: "Jo, podle mých zdrojů se hranice s Panamou za dva dny otevřou." Nepodceňujeme informovanost zahradníka a začínáme balit.
Následující řádky nejsou pro slabší povahy a dlouho (rok) jsem se rozmýšlel, jestli to zveřejnit. Byrokracie je sranda všude a PCR testy prý dostaneme u jednoho doktora za 4-5 dní, u druhého za 3. A to ještě podle mapy ten druhý sídlí v budově, která vypadá jak mučírna z Narcos. Panama však vyžaduje max 2 dny od provedení testu. Je třeba prubnout zabezpečení a pokusit se hijacknout výsledkovou listinu pro testy. Vydávám se k druhému doktorovi, abych se nechal otestovat. Před budovou sedí recepční se čtečkou karet, ze které trčí drátky. To je ta hezčí budova. Vedle se nachází polorozpadlá mučírna, kterou jsem důvěrně znal z Google map. "Jeden PCR test, to bude 120 dolarů. Děkuji a teď následujte doktora." Z budovy vyšel holohlavý borec v zeleném plášti, v ruce tác, na kterém byly položené třeba i skalpely. Ani se na mě nepodíval. Zamířil si to k mučírně. Já po chvíli váhání šel za ním. V budově bez střechy se na mě otočil a pokynul mi si sednout. Ohnul se k tácu a nařídil, abych zaklonil hlavu... Myslel jsem na to, jestli někdy ještě ochutnám moje milované větrníky a horkou čokoládu z aspoň 70% tabulky.
Popravdě, takhle krásně mi to ještě nikdo neudělal. Štětinka se poválela v nose s naprostou precizností. Asi znal lidskou anatomii opravdu dobře.
Máme data. Přichází filmová sekvence. Nasazujeme kapuce a na černé obrazovce běží zelené písmo... Hotovo.
Autobus nás o dva dny později vysadil na hranici. Opuštěná čtveřice se trmácí po širokém mostě hustým deštěm. Zastavuje nás první kontrola. Člověk by nevěřil, že se může v dešti utopit, ale v kombinaci s povinnými rouškami jsem se začal vážně dusit. Součást psychické přípravy na mučení, až přijdou na to, co jsme udělali s covid testy. Vždycky když se celníci chvíli nedívali, jsem si roušku zvedl a nadechl se. Mám na minutu zase pokoj. Mohl jsem rovnou přijít s igelitkou na hlavě, aspoň bych měl suché vlasy a kdyžtak aspoň umřel krásný. Déšť pokropil smartphone tak, že nešel nijak odemknout a naše testy nešly ukázat. Zbytek grupy mi dělal deštník svými těly. Prošli jsme. Teď už v zastřešené místnosti jsme měli chodit k okénkům. Tentokrát skenovali naše QR kódy testů, které načítaly oficiální webové stránky jisté středoamerické laboratoře. To přece nikdo nezfalšuje. Leda tak nějací hackeři ze Střední Evropy. Srdce bije rychle. "V pořádku, můžete jít." Ujdeme desítky metrů po už panamské straně, když se ozve: "Pojďte s námi". Přichází k nám týpek, na pase se mu klimbá zbraň. Na pozdrav si nasazuju dusítko. "Jsem z Interpolu. Přišel jsem pro vás." Srdce se rozjelo do vysokých otáček. Začal bych rychle dýchat, kdyby bylo jak. Vteřiny trvaly hodiny. "Můžete mi říkat Jack. Vítejte v Panamě. Zavoláme vám odvoz na Bocas del Toro."
Další tropické zážitky mohly začít. Nicméně, Panama a Nikaragua až příště. A to slíbené bohatství taky. Následuje výběr záběrů od našeho fotografa - Ondřeje Pelánka:
Všeobecná představa digitálního nomáda.
Ten skutečný jde ale ještě dál
Jedno z posledních míst s nedotčenými korály
Žraloci zde plavou až ke břehům s lidmi
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Neskutečně čitelné!
Pecka!