Sultánova chlouba

Je teprve lehce po deváté hodině ranní, přesto se už v dlouhých kalhotech a košili pořádně potím. Navzdory horkému počasí si však plnými doušky užívám ten nebývalý klid. Vybírám si na dokonale čisté podlaze místo ve stínu, sedám si a nerušeně pozoruji mladého Ománce, kterak ze země zametá pro mé oko neviditelný náznak špíny.

Opět si užívám tu nepopsatelnou orientální atmosféru, pro Evropana tak neobyčejnou. Připadá mi, jako by mě noční let z Mnichova přenesl nejen na jiný kontinent, ale také do jiného století. 

---

Letiště v Maskatu, hlavním městě ománského sultanátu, na mě zanechává dojem. Uklízečů je tu více než pasažérů a podle toho to také na letišti vypadá, blýská se úplně všechno. Opouštím klimatizované prostory a snažím se nepozorovaně uniknout zástupu čekajících taxikářů. Ne, že by snad nepředstavovali nejjednodušší cestu, jak se dostat do centra ománské metropole, ale jak už to tak bývá, pohodlí by bylo vykoupeno nepřiměřeně přemrštěnou cenou. Hledám tedy autobusovou linku 1B, která je součástí městské hromadné dopravy a měla by mě dle mých informací za jeden ománský riál (zhruba 61 Kč, tedy stále poměrně draze) svézt do města. Zastávku nakonec objevím a po chvíli čekání (autobus jezdí každých 30 minut) nastupuji do vychlazeného autobusu směr Ruwi Bus Station.

Nejedu však až na konečnou stanici, kde se kříží mnoho místních autobusových linek, nýbrž vystupuji již poměrně brzy - na zastávce Al Azaiba South. Důvod je jednoduchý, chci navštívit rozlehlý komplex nové sultánovy mešity. Okolnosti mého jednodenního stopoveru v Ománu jsou mi šťastně nakloněny, středeční ráno je totiž vhodná doba na takový výlet. Areál je cizincům jiné víry otevřen pouze od osmi do jedenácti hodin dopoledne, v posvátný páteční den se pak do mešity nedostanete vůbec.

Celý areál působí rozlehlým, barevně decentním a velice čistým dojmem. Ománci o něj náležitě pečují, však je to svým způsobem jakási národní vitrína. Minimálně tedy pro místního vládce, sultána Kábúse ibn Saída, který před měsícem vstoupil do jubilejního 50. roku svého vládnutí. Na sklonku první poloviny své vlády se sultán rozhodl, že by jeho země měla mít velkou národní mešitu. Po schválení projektu trvala stavba dalších šest let, než sultán Kábús v roce 2001 mešitu slavnostně otevřel pro veřejnost.

Mešita pojme až 20 tisíc věřících, na stavbu bylo použito 300 tisíc tun indického pískovce a nejvyšší z pěti minaretů se tyčí do výšky 90 metrů. Nejcennější věc se však nachází uvnitř hlavní modlitebny. Řeč není o krásném pozlaceném křišťálovém lustru, ale o nádherném ručně tkaném perském koberci. Ten býval ve své době největším jednokusovým kobercem na světě (nyní je druhý, jelikož byl překonán - jako obvykle - ve Spojených Arabských Emirátech). Koberec měří 70 metrů na šířku a 60 metrů na délku. Vzhledem k nepředstavitelnému počtu uzlů (1,7 miliardy) nepřekvapí, že ho šest set íránských tkadlen vyrábělo čtyři roky.

Oslovuje mě místní mladík s nabídkou, zda si nechci vyslechnout jeho výklad. Zdůrazňuje při tom, že se nejedná o placenou službu. Ománcovo povídání se netýká mešity, ale spíše islámu a náboženství obecně. Po krátké debatě v přátelském duchu poděkuji a přesouvám se do rohu velké místnosti, kde si prohlížím zprvu nevýrazné detaily interiéru. Těší mě, že mám možnost i vevnitř nafotit pár snímků, zároveň to však s focením nepřeháním.

Obdivuji krásy hlavní modlitebny tak dlouho, až mě bolí za krkem. Opouštím pozoruhodný interiér, opět nazouvám své nepraktické boty do hor a jdu objevovat zbylá zákoutí krásné nové stavby. Vyhrazený čas pro návštěvníky nakonec využívám do poslední chvíle, ty necelé tři hodinky tu utekly jako voda. Po cestě k východu mi udržují dobrou náladu svými úsměvy místní pracovníci v tradičním oděvu, kteří se viditelně těší z návštěvy turisty.

Vracím se na rušnou výpadovku a po chvíli nastupuji do stejného autobusu, ze kterého jsem zde ráno vystoupil. Tentokrát už pokračuji na zmíněné Ruwi, kde přesedám na linku číslo 4 s cílem Mutrah-Muscat. Můj ománský den není zdaleka u svého konce, jeho vrchol je ale již bez pochyby za mnou.