Svatá Lucie - země pod sopečnými kužely, díl 1.

Po loňském návratu z Barbadosu jsem se na povánoční výlet za teplem pro letošní rok zaměřil mimo jiné na letenky od British Airways, kdy se tam na období leden-únor, pro nás zajímavém, dají často najít velmi pěkné ceny do skutečně exotických a často u nás téměř neznámých destinací. A tak loni z několika cenově nejzajímavějších možností vybíráme Svatou Lucii z Prahy za zhruba 14.700 Kč, malý karibský ostrov kousek na jih od Martiniku. A na začátek našeho cestopisu opět zmíním, že tento cestopis bude z těch delších, protože jde o první cestopis z této destinace na Cestujlevně, takže jsem se v něm snažil zachytit vše praktické a užitečné pro případné další cestovatele.

Bohužel, logistika vybrané cesty je o něco komplikovanější, protože cesta přes Londýn s BA do Karibiku velmi často znamená, že je potřeba do ní zahrnout i změnu letiště při přestupu – z Heathrow na Gatwick v obou směrech. A vzhledem k dopolednímu odletu na západ i nocleh v Londýně při cestě tam.

Takže následuje klasické plánování. Na Svaté Lucii plánujeme 10 nocí, polovinu na jihu ostrova, tu druhou na severu. V únoru, téměř rok dopředu, je nabídka ubytování za rozumnou cenu ještě celkem široká. A jako vždy, na celý pobyt si chceme půjčit auto. Bohužel, ta jsou zde výrazně dražší než jinde. Nám se nejlevnější auto bez pojištění na těch 10 dní podařilo sehnat za 545 USD. Pár dní před začátkem naší cesty si ještě vyřizujeme vstupní povolení do Velké Británie (ETA), která stojí 16 GBP na osobu a do emailu přichází prakticky obratem po odeslání žádosti. Stejných 16 GBP na osobu pak platím i za rezervaci autobusu mezi Heathrow a Gatwick v každém směru. Jezdí zde několik linek, mj. i Flixbus. Já vybírám cestu u National Express, který zde má denně vyšší desítky spojů přes celý den. Podobně jako u ETA pro Anglii je ještě potřeba vyřídit si elektronicky povolení pro vstup na Svatou Lucii, to lze pouze 3 dny dopředu a je to zdarma, do emailu pak přichází potvrzení s QR kodem.

Směr Londýn

Naši lednovou cestu tak začínáme v Praze na letištním parkovišti PA Smart, kde předem za parkovné na 12 dní platíme rozumných 1.690 Kč. Parkoviště je přímo u terminálu 2, pouhých pár minut chůze. Protože v naší základní a nejlevnější letence pouze s příručákem nemáme vybraná sedadla, necháváme check-in až na letiště, kdy máme zkušenost, že pokud je to možné, dají vám i na „přibližovací“ let sedadla vedle sebe, u transatlantického je to prakticky pravidlo. A tentokrát se nám to vyplácí, protože v úplně plném letadle dostáváme místa u nouzového východu s větším prostorem pro nohy. A po nedávných zkušenostech z Ománu nebo Vietnamu koukáme, jak rychle může check-in u přepážky odsýpat, asi tak 5x rychleji, než jsme zažili tam, všechna čest.

Na Heathrow přistáváme dle plánu pozdě večer a z terminálu 3 se přesunujeme na centrální autobusové nádraží, kde autobusy National Express a jiných soukromých dopravců odjíždí jeho z vyhrazené části A. Naše linka č. 25 směr Gatwick odjíždí přesně. Pohodový řidič, luxusní autobus s koženými anatomickými sedačkami a WC. Cesta na Gatwick, kde autobus staví u obou terminálů, asi 70 minut. Zkušenost velmi dobrá, můžeme doporučit.

Na Gatwicku máme nocleh ve velkém hotelu Premier Inn, který je přímo u severního terminálu letiště, mj. hned vedle automatického vláčku, který spojuje oba terminály. Cena za nocleh pro dva je v našem lednovém termínu a na letiště více než příznivá – pouhých 54 GBP (1.500 Kč). Ráno se vláčkem přesunujeme na jižní terminál, procházíme bezpečnostní kontrolou, kde jedou všechny pásy a kde to opět neskutečně odsýpá. Naopak u gatu je na to, že se máme nalodit do Boeingu 777, tzn. že nás má být přes 400, naprostý klid a i boarding probíhá v pohodové atmosféře. Samotný let, dlouhý něco přes 8 hodin, probíhá naprosto v pohodě a my tak okolo třetí odpoledne místního času přistáváme na Svaté Lucii, na mezinárodním letišti na jeho jižní straně. Letiště je celkem malé a odpoledne zažívá v krátkém čase nápor asi 4 mezinárodních letů.

A jsme na Svaté Lucii

Zřízenec na imigračním, kde jsou stovky lidí minimálně ze dvou letů, nás po zjištění, že máme elektronickou registraci vstupu, přesměrovává bokem, kde jsou nějaké „mašinky“. Sice s nimi chvíli bojujeme, neboť princip je zde trošku jiný než tam, kde naskenujete pas a projdete. Zde to funguje tak, že po naskenování pasu a po pořízení fotky vám ta „mašinka“ vytiskne papírové potvrzení s fotkou a základními údaji, které předložíte imigračnímu úředníkovi. Ten tyto potvrzení jen letmo prohlédl a šup, byli jsme za kontrolou, vše jsme absolvovali během snad 4 minut, zatímco před klasickými přepážkami stál obrovský dav.

Vyjdeme před letiště, kde je obrovský mumraj, taxikáři se snaží odchytit nějaké klienty, cestovní agentury a hotely shánějí své zákazníky do přistavených autobusů, pobíhá tu i několik informačních „koordinátorů“ a provoz před letištěm v tuto extrémně exponovanou dobu řídí i několik policistů. My se snažíme najít stánek naší auto půjčovny, nakonec nám musí poradit právě místní „koordinátor“, protože naše půjčovna, dle papírů Fox, se skrývá ve stánku, který jich zastřešuje asi šest. A i my pak fasujeme auto od nějaké místní půjčovny Guys.

Výpůjčka auta je zde trošku na delší dobu, protože naše auto evidentně není ještě připraveno. Zajímavostí také je, a s tím jsme se zde setkali vícekrát, že platbu vyžadují fyzickou kartou, telefonem není možná. Což způsobí další komplikaci, neboť takto jsem neplatil déle než rok, takže si nepamatuji PIN. Naštěstí paní u přepážky to na terminálu nějak vyřeší a platba prochází bez PINu. Zároveň, protože máme auto bez pojistky, si další platbou strhávají depozit 1.100 USD. Zde můžeme poděkovat současnému americkému prezidentovi za to, že díky němu v průběhu uplynulého roku koruna vůči dolaru výrazně posílila, takže se nám dovolená vcelku viditelně zlevnila.

Po půl hodině čekání nás paní nakonec vede na parkoviště, kde na nás čeká stříbrné Mitsubishi Lancer v automatu, auto o dvě třídy vyšší, než jsme si objednali (tzn. to nejmenší, obvykle něco na úrovni Yarise). Když provedeme obhlídku vozidla, paní zjistí, že v kufru je místo rezervy jen fungl nová pneumatika bez disku. Takže zpět, celé znova. Přímo z parkoviště vedle nás je přistaven další obdobný Lancer, tam už prohlídka i předání proběhnou v pohodě. Na nájezd přes 100.000 mil je auto v překvapivě pěkném stavu. A z parkoviště nás s lístkem, který předáváme u budky u výjezdu, pouští zdarma. A my tak v podstatě mizíme se smlouvou, na které není uveden typ auta, SPZ, kilometry ani stav nádrže (výpůjčka byla same to same).

Jak to žije v Laborie

Vyrážíme do místního levostranného provozu směr první ubytování, které máme nedaleko, ve vesnici Laborie. První kilometry kolem letiště vedou dokonce kousek po široké betonové čtyřproudovce, ale už ve Viex Fort, což je se 4.500 obyvateli 2. největší město na ostrově, přímo vedle letiště, provoz houstne. Podle offline mapy zajíždíme úzkými uličkami do Laborie a až na konec jedné slepé ulice, kde by mělo být naše ubytování.

Jakmile zastavíme, hned se nás ujímá místní borec, který nám vše ukazuje a vysvětluje. My tu totiž máme ubytování na 5 nocí přímo u místních, kteří ve velkém domě mají v přízemí 2 apartmány a sami bydlí v patře. Jde o ubytování Seagull Suite, které jsem našel především na různých amerických platformách, kdy nejlepší cena byla na VRBO. Za 119 USD na noc máme velký apartmán se dvěma ložnicemi, vybavenou kuchyní, velkou ledničkou a klimatizací, jehož hlavní výhodou je naprosto výjimečná poloha. Dům totiž leží přímo u místní pláže, takže naši terasu s posezením máme jen několik metrů od moře.

Od pana domácího sbíráme informace o tom, jak je to tu s platbami kartou vs. hotovost, s bankomaty, obchody, restauracemi apod. A jak předpokládáme, hotovost potřebovat budeme. Pan domácí je fanoušek evropského fotbalu, takže Česko z tohoto pohledu dobře zná, mj. i rodáka z našeho města, Milana Baroše, o kterém hned kontruje „ten už je přece v důchodu“.

Když pořešíme ubytování, sedáme do auta a jedem zpátky do Vieux Fort, kde jsme cestou zahlédli několik bank v menší „obchodní“ zóně na kraji města. Zkoušíme vybrat v náhodně vybrané bance (First Carribean International Bank), chvíli nám trvá se bankomatem domluvit, ale nakonec vše klapne. Nevýhodou zde je pouze to, že si bankomat řekl o pevný poplatek za výběr ve výši 13,50 XCD (101 Kč), proto vybíráme víc, než jsme původně chtěli. Místní měnou je východkaribský dolar (XCD), který mimo Svaté Lucie platí na několika dalších menších ostrovech v Karibiku. Je pevně vázán na USD v kurzu 2,70, takže v době našeho pobytu byl přepočet na koruny 1 XCD – 7,50 CZK.

Hned vedle banky je supermarket Massy Stores, což je zdejší nejrozšířenější síť, kde děláme první nákup proviantu. Podobně jako jinde v Karibiku, ceny očekáváme vyšší tak, jak se zde většina potravin a nápojů musí dovážet. Za rozumné peníze tu mají rum a banány, věci importované z daleka jsou i násobně dražší než u nás.

Vracíme se na ubytování, s vychlazeným drinkem na terase přepínáme do karibského cestovatelského módu a užíváme si večera za šumění vln přímo pod námi. Seznamujeme se s naším spolubydlícím z vedlejšího apartmánu, kanadským důchodcem, který tu jezdí už několik zim. A díky němu pak poznáváme i spoustu místních, kteří prochází po pláži kolem naší terasy a s naším sousedem se zdraví a každý prohodí pár vět, všichni se zajímají, odkud jsme, ale většině Česko nic neříká.

Jižní cíp ostrova

Ráno po snídani na terase vyrážíme na procházku do Laborie, což je naprosto autentická místní rybářská vesnice, zatím minimálně zasažená turismem a s ním související výstavbou. Takže cestou po pláži vidíme a zdravíme místní rybáře, kteří prodávají své ranní úlovky. Vidět dva maníky, jak táhnou asi metr a půl velkého mečouna, to byl zážitek. V centru vesnice už to v restauracích a barech jede, místní tam posedávají a popíjejí prakticky celý den. Krátkou exkurzi končíme prohlídkou místního překvapivě velkého kostela.

Bohužel, počasí nám nepřeje, je zataženo, mraky se honí a hrozí nějakou sprškou, takže to ke koupání a využití přednosti našeho ubytování vůbec neláká. Sedáme proto do auta a jedeme na jižní výběžek ostrova – Cape Moule-á-Chique, kde nás na konci cesty čeká dnes již nefunkční maják a výhled na celou jižní polovinu ostrova, letiště i Vieux Fort. Vidíme i přírodní symboly ostrova, oba vrcholky sopečných Pitonů. Když se pokocháme výhledy, sjíždíme dolů přes Vieux Fort na pláž Anse des Sables, která je pod letištěm. Zde se jen projdeme, počasí na koupání není.

Proto se jedeme projet dál po východním pobřeží ostrova, kde nás zarazí velký stadion, dokonce s olympijskými symboly. My pokračujeme po páteřní okružní ostrovní komunikaci dál, až do vesnice Micoud. Zajíždíme až k moři a zjišťujeme, že zde není vůbec nic zajímavého, jen si kousek zajdeme a vyfotíme kostel. Když jedeme zpátky, zastavujeme se u toho velkého stadionu, který, jak pak zjišťujeme, tu na přelomu milénia postavili Číňané a ve své době to byl s kapacitou 9.000 lidí jeden z nejmodernějších stadionů v Karibiku. Nyní působí už celkem omšele a v minulých letech sloužil jako provizorní sídlo místní nemocnice, která by se měla přesunout zpět do svých původních prostor a stadion by měl být zrekonstruován.

V souvislosti s olympijskými kruhy, na ostrově jsme viděli i několik velkých billboardů oslavující místní běžkyni Julien Alfred, která předloni získala na Olympiádě v Paříži zlatou a stříbrnou medaili, první v (krátké) historii ostrova.

Večer využíváme další výhody polohy našeho ubytování, neboť hned vedle má místní maník zde typický bar/restauraci. Dřevěná budka a zastřešené sezení, židle a stoly posbírané kde co. Nabízí ale denně několik domácích jídel za ceny od 18 XCD (136 Kč), my zkoušíme čerstvou rybu s fíkovým salátem (vynikající, obdoba našeho bramborového) a k tomu ještě nějaké domácí dezerty. Za naprosto bombastickou večeři i s pitím a spropitným platíme 150 XCD (1.140 Kč). Zažíváme zde i hlášku roku – když si objednám nějaký domácí dezert, až pak zjišťuji, že jde o něco flambovaného. Maník se to ale opakovaně snaží bez úspěchu zapálit. Pak odbíhá a vrací se smutný se slovy „Alcohol is finished!“ Když reaguji „Oh my God, that is the end of the world!“, tak amíci u vedlejšího stolu padají smíchy ze židlí ...

K Pitonům

Další den je počasí o něco lepší, ale pořád nic, co by lákalo skočit do moře, které má asi 27 stupňů. My sedáme do auta a vyrážíme z Laborie po západním pobřeží prozkoumat tuto část ostrova. První kilometry jedeme opět po jediné páteřní okružní silnici až do Choiseul, což je menší vesnice, jíž dominuje velký kostel s externí zvonicí. Zde zrovna mají místní brigádu a uklízí jej, možná připravují na nějakou akci. My si vesnici procházíme tam a zpět (na jejím konci se chystá stavební projekt pláže s parčíkem) a zvykáme si na bezprostřednost místních lidí, kdy někteří (navátí bůhví čím, je sobota) se námi málem chtějí objímat.

Pokračujeme už boční cestou dál kolem pobřeží s tím, zda nenarazíme na nějakou pláž. Pár jich tu je, ale jsou sopečné, s černým pískem. Pomalu se blížíme k symbolu a dominantám ostrova – strmým sopečným kuželům Gros Piton (771m) a Petit Piton (739m) které se vypínají na pobřeží přímo z moře. Cesta okolo nich, značená v mapách asi jako naše dvojka, je ovšem něco spíše pro SUV, takže s naším Lancerem musíme přes díry a výmoly velmi opatrně, překonáváme i jeden brod. Na druhou stranu, prakticky držíme tempo s luxusními čtyřkolkami, které jedou před námi.

Když se dostaneme zase zpátky na hlavní, pokračujeme dál na sever, kde pak sjíždíme zpět k pobřeží směr Sugar Beach, což je jedna z nejkrásnějších pláží na ostrově s vynikající polohou – přímo mezi oběma Pitony. Bohužel, ta je součástí rezortu, kde nás brána zastavuje už nahoře na kopci. Jít dolů k pláži tak znamená asi kilometr na délku a 130 výškových metrů. To se nám nechce, takže se obracíme a jedem kousek zpět, kde jsme viděli směrovku k nějakým vodopádům – Piton Falls. Vedle cesty je poloprázdné parkoviště a na začátku turistického chodníku je kasa – budka s WC i převlékárnou. Vstupné 7,50 XCD za osobu (57 Kč).

K vodopádům je to asi 5 minut udržovaným chodníkem džunglí a na jeho konci nás čeká nejen malý vodopád, ale také 3 koupací bazénky s vodou, která je evidentně termální, protože má zhruba 36 stupňů. Takže se zde poprvé koupeme, sic ne v moři. Jednu chvíli jsme tu dokonce úplně sami, uprostřed divoké džungle. Když se přiřítí skupinka místních mladých, tak mizíme, dle jejich proviantu je jasné, že se chystá solidní pařba. Večeři si dáváme opět u našeho souseda, i když dnes se držíme zkrátka – večeři i s pitím a spropitným pořídíme jen za 80 XCD (610 Kč).

Mírná turistika v džungli

Třetí den našeho pobytu máme mírně turistický – míříme do lokality romanticky pojmenované Chateau Bel Air, k turistickému chodníku Tet Paul Nature trail. Jde o krátký turistický okruh džunglí (zhruba 1 km, převýšení 80 metrů), jehož hlavním lákadlem je nádherná vyhlídka z výšky cca. 480 m n.m. na oba Pitony. Přijíždíme na malé parkoviště, kde je kromě nás asi 5 dalších aut. Platíme vstupné 26 XCD za osobu (200 Kč) v jehož rámci je případně k dispozici i průvodce. Proč ne, bereme si ho a máme ho sami pro sebe. Procházíme džunglí a on nám vysvětluje, že stezka je podnikatelský projekt místní komunity a ukazuje nám místní floru i faunu. Samozřejmě vrcholem jsou 3 nádherné vyhlídky po trase, kdy projdete přes Valley of Paradise a Stairway to Heaven. Zde nám dá průvodce vždy dostatek času se pokochat a pálit fotky těchto výjimečných výhledů.

Naším dalším cílem je městečko Sourfriere. Když se vrátíme na hlavní cestu, vidíme tam v džungli, kde je občas někde nějaké stavení, stát vystrojené lidi v národních barvách, ve svátečním, s vlajkami.  Co se děje? Nějaký běh nebo cyklistický závod? A kousek dál pak narážíme na kolonu aut a menší průvod, který blokuje cestu, provoz řídí policie. A na nedaleké vyhlídce se pak od místní paní dozvídáme, že jsme právě minuli průvod k oslavě nezávislosti ostrova na Velké Británii (22. února 1979), kdy tento průvod postupně prochází kolem celého ostrova.

Sjíždíme do Soufriere, kde parkujeme u stejnojmenné řeky. Procházíme si centrum města, upravené náměstí s kostelem a kolem typických malých dřevěných domečků pak jdeme na místní pláž. Je neděle a celkem solidně to tu žije. U pláže je „gastro zóna“ několika stánků s pitím a jídlem, ale koupe se zde jen pár turistů, místní posedávají a popíjejí. My se nejprve přidáváme na stranu turistů a poprvé se na naší cestě svlažíme i v moři, kdy koupání zde povyšuje na vyšší level výhled na špičatý kužel Petit Piton. Pak se přidáváme k místním a v jednom stánku si dáváme večeři, kdy dle jiných vidíme, že porce jsou více než vydatné. Takže za jedno jídlo pro dva platíme 37 XCD i s jedním pivem (280 Kč). Cestou zpět na ubytování míjíme „průvod nezávislosti“ na jeho další štaci.

Do nitra vulkánu

Čtvrtý den našeho pobytu míříme opět směr Soufriere za další místní přírodní zajímavostí, což jsou sirné prameny. Ty se nachází údajně v jediné aktivní sopce na světě, kam můžete vjet autem. Areál je kousek od Soufriere, vedle hlavní cesty. Na velkém parkovišti je jen pár desítek aut, u kasy, kde platíme „combo“ lístek - prohlídku celého ne až tak velkého areálu a k tomu i koupání, cena je 37,5 XCD za osobu (285 Kč).

Jako první si jdeme prohlédnout sirné prameny, což jsou vařící a bublající jezírka uvnitř vulkánu. Kolem vede pěkně upravený turistický chodník a v areálu můžete vidět i menší vodopád. Poté se vracíme zpět ke vchodu, kde je několik umělých bazénů se sirnou vodou a můžete se tu i namazat místním léčivým blátem. Koupání zde je otázkou chvilky, protože voda má 39 stupňů a ve zdejším vedru to dlouho člověk nevydrží.

S návštěvou tohoto místa se pojí i jedna naše historka, která nám bohužel potvrdila, že místní jsou (v Karibiku), když vezmeme těžce převažující populaci, tzn. potomky afrických otroků, slušně řečeno – hloupí. Když jsme došli k horní části areálu s platnou vstupenkou, z nějakého důvodu ji tam chtěli znova vidět. A byl neskutečný problém, že nám ji na kase neorazili razítkem. Jak to máme vědět a k čemu jako? Máme se prý vrátit půl kilometru na bránu a nechat si je orazit. Tvl, jako proč? To tam neumí něco napsat, když už je to takový problém? Paní nám lístky na přímluvu kolegy nakonec jen zabavuje s tím, že až si prohlédneme sirné prameny, máme si je u ní vyzvednout. Logika pláče.

Takže ano, za 20 minut si lístky vyzvedáváme s tím, že cestou zpět si je máme nechat orazit na bráně. A když jsme u sirných koupelí, kde je extra vchod s budkou, další paní nás vítá se slovy „To jste vy, co nemáte oražené ty lístky, že.“ A opět se příběh opakuje, nechte je tady v budce a až půjdete z koupelí, tak si je vyzvednete. Uups, to už mi rozum nebere vůbec, proč bych ty lístky potřeboval ve chvíli, kdy mám obě atrakce za sebou a odcházím? Takže tuto naprostou blbost jsme postupně řešili se čtyřmi lidmi. To jen na okraj v souvislosti s tím, že v mezinárodních žebříčcích průměrné inteligence se Svatá Lucie obvykle pohybuje na samém chvostu a některé (byť kontroverzní a zpochybňované) průzkumy jí přisuzují průměrné IQ pouhých 62 bodů, jiný ostrovu přisuzuje dokonce 74 bodů.

Po odjezdu od sirných pramenů zastavujeme u křižovatky s hlavní cestou, kde je poutač a směrovka na Safírový vodopád. My se k němu zkoušíme vydat. Cesta vede nejprve po lesní cestě, která se po pár stech metrech mění v turistický udržovaný chodník, který velmi prudce klesá dolů k potoku, kolem něhož ještě asi 5 minut pokračujeme k vodopádu, Cestou zpět vidíme i druhý vodopád, trošku schovaný, který není ani na mapách. Následuje náročný výstup parnou džunglí zpět nahoru, který nám dává pěkně zabrat.

Další naší zastávkou je botanická zahrada a minerální koupele Diamond Falls na okraji Soufriere, vstupné je 17,50 XCD na osobu (133 Kč). My zde přijíždíme právě včas, abychom to vše stihli obejít, neboť otevírací doba je pouze do 16.00. Botanická zahrada leží okolo potoka, který vytéká ze sirných pramenů a nabízí také tyto koupele, ale v době naší návštěvy byly bazénky v procesu čištění a údržby. Největším lákadlem zahrady, kterou stojí za to navštívit, je Diamantový vodopád, který své jméno dostal dle do mnoha barev od minerálů zabarvené skály. Jinak je to oáza klidu se spoustou krásné barevně kvetoucí tropické flóry.

Poté se již v pozdním odpoledni přesunujeme na koupačku na pláž do Soufriere. Je pondělí, takže proti neděli je tu jen zlomek lidí. S blížící se tmou sedáme do auta a přes kopce se vracíme zpět na ubytování, kde můžeme konečně poprvé vidět i západ slunce do moře, dnes je první den a večer bez mraků.

Další den máme přejezdový, takže po snídani kombinované s koupáním přímo u baráku balíme našich doslova pár švestek a přesunujeme se na sever ostrova, kde strávíme druhou polovinu našeho pobytu, ale o tom zase až ve druhém díle cestopisu.