Svatá Lucie - země pod sopečnými kužely, díl 2.

Cesta na sever

Pro cestu na sever volíme cestu po východním pobřeží ostrova, které je plošší a cesta tu je přímější a rychlejší. Kopců a stovek zatáček na západní straně ostrova už mám za minulé dne opravdu dost. Cesta ubíhá rychle, okolo poledne je provoz minimální. My cestou děláme několik zastávek. První je u dlouhé pláže za vesnicí Praslin, téměř prázdné, s evidentně velmi pozvolným vstupem do vody a také na břehu plné řas. Jeden domorodec se tu sice koupe, ale nás to nezláká.

Pokračujeme na vyhlídku Mandele Lookout Point, ze které je parádní výhled na městečko Dennery, největší na východním pobřeží, i na ostrov v místním zálivu. Sjíždíme do centra městečka, ale i zde zjišťujeme, že kromě kostela tu vůbec nic zajímavého není, takže pokračujeme dál, nádhernou džunglí přes hory uprostřed ostrova zpět na západní pobřeží. Zde děláme drobnou chybu a opouštíme trasu doporučenou dle navigace, která vede bokem hlavního tahu. My pokračujeme po hlavní cestě, místy překvapivě velmi pěkné a rychlé, kolem pobřeží do hlavního města – Castries. To je největší aglomerace na ostrově s celkem 26.000 obyvateli, i když v samotném nejužším centru jich žije jen zlomek. Zde trošku zakufrujeme a dostáváme se do husté dopravní zácpy v jeho uličkách a trvá nám přes 20 minut se odsud zase vymotat. Z města na sever vede kolem druhého, menšího letiště, které slouží jen pro místní meziostrovní lety, dokonce několik kilometrů úzké čtyřproudovky.

Naším cílem je Gros Islet, vesnice na severním cípu ostrova. K ní se ovšem probojovat zabere ještě čas, protože posledních asi 5 kilometrů směrem od hlavního města skáčeme v pomalu jedoucí koloně, protože jediná místní páteřní silnice v této relativně hustě osídlené části ostrova, vcelku i průmyslové, se spoustou větších či menších obchodů okolo cesty, absolutně nestíhá hustý provoz. My zajíždíme přímo do centra Gros Islet a úplně naslepo parkujeme přímo u moře. A ejhle, přímo tady je menší pěkná pláž i se stínem stromů, takže se zde na pár hodin usídlíme a trávíme zde poprvé na této naší cestě typické plážové odpoledne s koupáním.

Jen přes cestu máme malou místní restauraci, kde si průběžně chodíme pro vychlazené pivo a v pozdním odpoledni si zde dáváme i parádní domácí jídlo, porce, které se nedají sníst. I místní chlapi vracejí zbytky. Celkově zde do večera necháme 112 XCD (850 Kč). Pak v jednom nedalekých Massy Stores hned vedle hlavní cesty pořizujeme proviant na další dny a vydáváme ještě kousek na sever, kde v nitru ostrova máme další ubytování. To nalézáme v naprosto klidné lokalitě na kopečku, kde jsou v džungli rozesety na místní poměry velké a drahé domy.

My máme ubytování v South Sea House, kde na nás čeká abnormálně velký apartmán (71 m2), zdejší nejmenší, s obrovským obývákem, dvěma ložnicemi i klimatizací. Z posezení na vlastní terase máme parádní výhled na severní část ostrova a na terase máme i malý vlastní bazének, který za celý pobyt ani nevyužijeme, protože je „studený“. Za domem je i velký společný bazén. Celý třípatrový dům je postaven v prudkém svahu a kolem něj nahoru vede betonová cesta/parkoviště o pro nás naprosto nepředstavitelném sklonu (30 stupňů?), holt, tady nemrzne a nesněží. Celý dům je obehnaný vysokým plotem a automatickou bránou, od které dostáváme ovladač. To vše za 109 USD na noc.

První den na severu pojímáme relaxačně a až kolem oběda vyrážíme na nedalekou Cas-en-Bas Beach na východním pobřeží. Jde o krásnou půlkruhovou dlouhou pláž ukrytou v menším zálivu, i zde s velmi mírným vstupem do vody. Přímo u pláže je i několik rezortů, ale máme pocit, že některé jsou úplně mrtvé. A díky větru od Atlantiku jsou zde velmi dobré podmínky kitesurfing, i my zde několik nadšenců či žáků vidíme.

Pak se přesunujeme opět do Gros Islet, nejprve zkoušíme pláž Pigeon Island Beach na sever od vesnice, přímo pod Pigeon Island. Ta je ale celkem přeplněná turisty, takže se přesunujeme o kousek dál, na její jižní část. Zde je na dlouhé písečné pláži minimum lidí a my zde vydržíme až do večera. Na večeři zajíždíme do vesnice, kde si vybíráme už spíše klasickou (a dražší) restauraci Fryday´s, kde opět za vynikající jídlo se vším všudy platíme 125 XCD (950 Kč).

Něco málo historie

Další den vyrážíme prozkoumat asi jedinou historickou památku na ostrově – Pigeon Island. Vstupné je 27 XCD (205 Kč). Celá lokalita, malý poloostrov se dvěma vrcholy, je dnes udržovaný park, ve kterém jsou rozesety staré muniční sklady a budovy bývalé pevnosti, většinou jde o ruiny, pouze několik budou je zrestaurovaných nebo kompletních. Na samotném cípu poloostrova je na vrcholu malá pevnůstka, která až do roku 1947 sloužila jako vojenská radiostanice. Po úzkém hřebenu se pak přesunujeme k druhému vrcholu poloostrova – Signal Hill, ale na ten jinde a jindy asi nenáročný výstup v otevřeném terénu, po tmavých kamenech a pod přímým tropickým sluncem ve finále vzdáváme, vedro je dnes skutečně šílené.

Scházíme dolů zpět ke vchodu areálu, přes další dělostřeleckou baštu a zahýbáme tam, kde jsme při příchodu viděli dvě menší pláže. Zde je vzhledem k tomu, že se do areálu platí vstupné, minimum lidí, koupání je zde naopak naprosto luxusní. My zde tak vydržíme až do zavíračky, která je v 17.00. Mezitím můžeme vedlejší pláži sledovat v přímém přenosu i „osobní tragédii“ dvou zmařených mladých lidských životů, neboť zde probíhá svatba. Na večeři opět jedeme do Fryday´s.

Páteční pařba v ulicích

Další den bereme opět odpočinkově a zkoušíme zajet na do nedaleké Rodney Bay, což je největší turistické středisko ostrova s velkou marínou plnou jachet. Místní pláž Reduit Beach je zmiňována mezi nejlepšími na ostrově. To sice můžeme potvrdit, ale taky to, že je to klasická přelidněná turistická pláž s lehátky a deštníky, které jsou zde v několika řadách tak nahusto, že mezi nimi ani nelze projít. Takže se jen koukneme, uděláme pár fotek a míříme na malou klidnou pláž v Gros Islet, kde jsme byli v den našeho příjezdu. Cíleně zde zůstáváme až do večera, protože je pátek. Den, kdy se v této vesnici koná každý týden street party. Několik bloků se uzavře pro provoz, otevřou se všechny bary a restaurace, další bary s neskutečným arzenálem pití vyrostou přímo na ulici. Na největší místní křižovatce duní z věže repráků hudba a ulicemi korzují stovky turistů i místních.

My zde sedáme před jednu z místních restaurací a postupně si tu přímo z grilu objednáváme 4 porce jídla, za což i s pivem platíme 135 XCD (1.025 Kč). Po večeři tu ještě asi hodinu jen tak procházíme, bloumáme sem a tam a užíváme si místní odvázanou atmosféru. Nevím proč, ale každý druhý místní nám nabízí nějaké „cigarety“ a prakticky v každém baráku se prodává nějaké pití. Prostě skutečně jedna velká párty, jen lidí je zde (únor) méně, než je mediálně prezentováno, ale zřejmě to závisí na tom, kolik výletních lodí zrovna kotví v Castries.

Do hlavního města

Tam se chystáme další den, záměrně zde podobně jako u jiných ostrovů volíme sobotu, kdy předpokládáme menší provoz i chaos v centru. To bohužel částečně neplatí, protože cestou z ubytování do hlavního města ostrova opět skáčeme místy v pomalých kolonách. Tam parkujeme na severu města, kousek od letiště.  Kolem moderních budov, sídel ministerstev, vládních úřadů, bank a pojišťoven jdeme do historického a obchodního centra Castries, které tvoří pouze několik bloků, přitom pozorujeme dvě výletní lodě kotvící v malém místním přístavu. Město je tak dnes i díky tomu plné lidí, i když místní mají samozřejmě mnohonásobnou převahu.

Jdeme kolem velké místní tržnice u nábřeží, trh pak pokračuje i v několika okolních ulicích. V malém parčíku míjíme sochu Johna Comptona, bývalého premiéra ostrova, který jej dovedl k nezávislosti na Velké Británii. Pokračujeme živými ulicemi plných lidí, kolem obchodňáků i historických budov na Derek Walcott Square, centrální zelené náměstí. Zde je pomník obětem obou válek a také sochy dvou (!) laureátu Nobelovy ceny, kteří se na tomto malém ostrově narodili – Dereka Walcotta (literatura) a Williama Lewise (ekonomie). Vedle náměstí stojí na místní poměry monumentální Bazilika neposkvrněného početí s nádhernými malbami na dřevěném stropu.

Pak se už vracíme uličkami zpět k autu a jedeme na pláž u letiště - Vigie Beach. Krásná dlouhá písečná pláž, i v sobotu poloprázdná, zvláště když postupně odejdou turisté z výletních lodí, s parádním koupáním. My zde vydržíme asi dvě hodiny, do doby, než tuto část ostrova zakryjí mraky. Jak jsme vypozorovali v minulých dnech, úzký a nízký severní výběžek ostrova je prakticky pořád bez mraků, o pouhých pár kilometrů jižněji, kde je ostrov širší a vyšší, je pravděpodobnost mraků mnohem vyšší. To se potvrzuje i dnes, když přijíždíme na naši oblíbenou pláž do Gros Islet, tady krásně svítí slunce. Večer si jdeme na poslední večeři našeho výletu do Duke´s Place, velké venkovní restaurace, kde se dnes vaří jen jedno jídlo, ale zákazníků mají mraky (na páteční párty tu byla fronta možná 50 lidí), za velké porce grilované ryby platíme po 35 XCD (265 Kč) včetně 5 XCD příplatku za fíkový salát místo standardní rýže. Průmyslová velkojídelna v místním podání jak vyšitá, kmitá tu asi 6 lidí.

Loučení

Poslední, odjezdový den, v 11 opouštíme apartmán a ještě na pár hodin jedeme na pláž do Gros Islet. Odpoledne pak zahajujeme přesun na jih, navigace nám na 66 kilometrů trasy ukazuje čas 1:40 hodiny. A bohužel má pravdu, a to ještě cestou narazíme na uzavírku, když chceme objet hlavní město. Takže musíme jet přes Castries, kde je další uzavírka přímo v centru, takže zde po vzoru místních nějak prokličkujeme uličkami a jednosměrkami, než se zase dostaneme na hlavní tah. Na vyhlídce nad Dennery pak utratíme všechny zbylé místní dolary za několik lahví piva a poslední půlhodinu předtím, než vrátíme auto, trávíme na Sables Beach u letiště, kde přímo v ose vzletové dráhy, která končí za plotem za cestou, sledujeme start letadel, mj. toho našeho, které odlétá na Grenadu, aby nás při svém návratu za pár hodin naložilo.

Pak už jen trošku „veselejší“ vratka auta, protože v průběhu pobytu mi podařilo škrábnout kapotu, sic lehce, ale viditelně. No nic, máme pojistku od World Wide Insurance na 50.000 liber, takže si z toho hlavu nedělám. V půjčovně pak tedy podepisuji prohlášení o příslušném poškození a po návratu domů čekám, kdo se kdy ozve, kolik ta sranda stála, abych si to vyřešil s pojišťovnou. Asi po týdnu přichází překvapení, protože na kartu je mi vrácen celý depozit. Takže někdo usoudil, že kvůli jednomu škrábanci u takto starého a ojetého auta nemá cenu se trápit s nějakou administrativou.

Check-in na zpáteční lety, při kterém chtějí vidět papírovou ETA pro Anglii, je opět otázkou pár minut, po něm se přesunujeme do odletové haly, která má velikost našeho většího nádraží. Protože je ale náš večerní let z těch několika málo zdejších poslední, tak i tato malá hala je poloprázdná. Na zdech už zde ale visí vizualizace toho, že i zde by měl v blízké budoucnosti vzniknout letištní terminál větší a modernější, ten současný je skutečně na úrovni let 70-tých. Pohodový boarding i celý zpátečný let, ráno po osmé přistáváme v Londýně, kde dokonce v tuto roční dobu svítí slunce. Opět využíváme National Express pro přesun mezi Gatwick a Heathrow, kdy vzhledem k minimálnímu provozu a pevně danému jízdnímu řádu prostojíme z celé jízdy asi 25 minut na zastávkách. Pak už jen rutinní přibližovací let do Prahy, kterým celý náš výlet na Svatou Lucii končíme.

Naše poznatky a zkušenosti

Na začátek pár čísel. Svatá Lucie má rozlohu 616 km2 a počet obyvatel je okolo 184.000, v obou parametrech tak patří mezi nejmenší státy světa. Samostatnost získala teprve před 47 lety, v roce 1979. V regionu patří mezi rozvinutější ekonomiky s relativně vysokým HDP, které ze 65 % tvoří turistický ruch.

V roce 2024 ostrov navštívilo přes 400.000 turistů, kteří zde skutečně pobývali a nocovali, protože těch, kteří ostrov navštěvují v rámci plaveb výletních lodí, v drtivé většině v zimním období, je zhruba ještě dvakrát tolik. Většinu turistů, 50-60 %, tvoří návštěvníci z USA. Ti, doplnění o návštěvníky z Kanady, Anglie a vedlejších karibských ostrovů tvoří celých 96 % návštěvníků a na celý „zbytek“ světa včetně celé Evropy zbývají 4 %. Předloni mělo jít o pouhých 15.500 lidí. Což mj. znamená, že v našich končinách je tato exotická destinace prakticky neznámá.

Auto, provoz, doprava

Pro poznání ostrova jsme zvolili jako všude jinde půjčené auto. Ta jsou zde obecně drahá a cokoliv pod nějakých 65 USD na den bez pojištění lze v sezoně považovat za dobrou nabídku. My jsme nejlepší nabídky našli na Cheaptickets.

Provoz je zde levostranný. Drtivá většina dopravy a přesunů po ostrově probíhá po okresce (zde vzletně nazvané „highway“), která se vine okolo ostrova a na severu z ní ještě vybíhá větev přes hlavní město Castries až na severní část ostrova. Kvalita cesty je podle jednotlivých úseků průměrná až velmi dobrá. Při přesunech po ose jih (letiště) – sever a naopak je rychlejší použít východní stranu než tu západní, není tu tolik kopců a zatáček. Cesty nižších tříd jsou velmi různorodé kvality a člověk nemůže být překvapen, že někdy jede po něčem, co připomíná naši polňačku. A tak jako jinde na podobných ostrovech, vzhledem k tomu, že zde nejsou patníky a až na výjimky ani krajnice či středové čáry, jsme se snažili jezdit pouze za světla, neboť za tmy je to násobně náročnější a nebezpečnější. Hojně zde používají retardéry, většinou ve dvojicích (u přechodů pro chodce, u škol ...), ale ty jsou v drtivé většině avizovány značkou a viditelně namalovány.

Obecný rychlostní limit je 40 mph (64 km/h) a s jinými omezeními na nižší rychlost jsou zde velmi střídmí. Realita je ovšem taková, že místní jezdí často stylem, co to jde, takže se mi několikrát stalo, že i když jsem jel 60 (96 km/h), tak mne stejně místní předjížděli rychlostí minimálně ještě o 20 vyšší (128 km/h). Na radary (ani ty informační) ani na policejní kontroly jsme za celou dobu nenarazili.

Provoz na Svaté Lucii je obecně celkem divoký, někteří místní jezdí s prominutím jako debilové. Opakovaná zkušenost je ta, že nás ve svižně jedoucí koloně nebezpečně předjížděli klidně před zatáčkou tak, že ohrožovali nás i protijedoucí, aby se pak dalších 15 kilometrů neposunuli ani o auto.

Hustota provozu na jižní části ostrova je naprosto v pohodě, za to od centra Castries až do Gros Islet na severu je to v exponovaných časech docela peklo, dlouhé a pomalé kolony. Na druhou stranu, v těchto situacích jezdí místní bez stresu a nervů, dávají si navzájem přednost a jede se tak, aby jeli všichni. Ze všech stran, pomalu, ale jeli. Vozový park na ostrově tvoří z drtivé většiny postarší vozy japonské provenience, nových a pěkných aut zde moc neuvidíte.

Alternativní dopravou po ostrově, hojně využívanou místními, jsou minibusy, které jezdí po předem stanovených trasách, které mají některé napsané na čelním skle. Ve větších sídlech mají svá stanoviště a vyráží, jakmile jsou plné. Pozor, zastavují naprosto kdekoliv, na mávnutí a pro za nimi jedoucí auta často překvapivě. Tolerance alkoholu za volantem je zde vysoká – 0,8 promile.

Po ostrově je spousta benzinek, většinou jde o síť Rubis, na severu jsme viděli i Sol. Jsou v každé trošku větší vesnici. Ty nejmenší (klidně jediný stojan vedle cesty) a menší mají o víkendech zavřeno, ty větší fungují po celý týden. Cena benzínu je zde zřejmě jednotná, tankovali jsme na dvou místech, za stejnou cenu – 3,52 XCD za litr (26,80 Kč/l). Jednou jsme byli u menší čerpačky (sic 4 stojany!) upozorněni, že berou jen cash. Podruhé, u velké, brali normálně karty.

Peníze

Měnou je východokaribský dolar, který je pevně navázaný na USD v kurzu 2,70 a který platí na asi dalších 8 menších karibských ostrovech. Například u vstupného jsou zde obvykle ceny uvedeny v obou měnách, mnohde ale v nevýhodném kurzu 2,50 nebo 2,60, pouze na Pigeon Island jsme se setkali s kurzem 2,67, takže je výhodnější jej platit místními dolary. Místní běžně akceptují i USD s tím, že vám vrátí v místních dolarech. Na mnoha místech lze platit jen hotově, takže nějaká hotovost je zde nutností.

Banky a bankomaty jsou zde jen ve větších sídlech, např. v Laborie ale nebyl ani jeden. Při prvním výběru, v bankomatu místní banky, nám byl započítán nemalý poplatek za výběr 13,50 XCD (103 Kč), ale pro další cestovatele máme tip. Bankomat by měl údajně být v každém supermarketu Massy Stores. A zde jsme vybírali 2x. Jednou si řekl bankomat o poplatek pouhých 0,5 XCD (3,80 Kč), v jiném byl výběr zcela zdarma. Pozor, na Svaté Lucii je často požadavak platit pouze fyzickou kartou a třeba Massy Stores to mají uvedeno na každé pokladně, takže s telefonem nebo hodinkami máte smůlu. I některé bankomaty nebyly bezkontaktní a braly pouze fyzické karty.

Ceny

Jak jsem zmínil už v textu, ceny zboží se liší především dle toho, jak z daleka se zboží musí dovézt. Samozřejmě jde o malý ostrov, takže cenová úroveň je obecně vyšší, ale zase ve srovnání s Českem, kde nám ceny za minulé roky taky pěkně poskočily, to není už nic extrémního. My jsme nakupovali prakticky výhradně ve zdejší největší síti supermarketů – Massy Stores, ale všude je spousta lokálních větších či menších obchůdků a především alkohol koupíte s nadsázkou téměř v každé druhé chalupě.

Na ostrově se vyrábí přes 20 druhů lokálního rumu několika značek, nám nejvíce chutnala značka Bounty, která je, jak jsme se opakovaně ptali různých místních, nejoblíbenější i u nich. Zajímavostí byl i zde extra silný bílý rum na do míchaných nápojů. Loni na Portoriku měl 75,5 %, tady dokonce rovných 80 %. Na výběr je zde spousta především lahvových piv, kdy nejoblíbenější značkou je zde místní pivo Piton pojmenované po přírodní dominantě ostrova. Běžné balení je zde 265 ml, což je pro nás sice nezvykle malé balení, ale zase má v těchto končinách tu výhodu, že vám v tom vedru nezteplá, než jej vypijete. A že se ho tady vypije, protože když se pohybujete po ostrově, tak má láhev v ruce skoro každý. Běžná cena za Piton v supermarketu (6 pack) je od 3,80 XCD (29 Kč), v barech a restauracích se běžně pohybuje mezi 5-7 XCD (38-53 Kč). Piva v plechu, navíc jen 250 ml, tu koupíte běžně pouze dvě – Heineken a Piton (což je ovšem místní značka Heinekenu). Co nás zaujalo, tak největší balení Coly zde mají pouhých 1,25 litru.

Zde pár základních cen, co jsem kupovali nebo si všimli:

Banány 1 kg – 4,50 XCD (34 Kč)

Rajčata 1 kg – 11,50 XCD (87 Kč)

Paprika 1 kg – od 23 XCD (175 Kč)

Hrozny 1 kg – 51 XCD (390 Kč)

Meloun 1 kg – 10,25 XCD (78 Kč)

Kuřecí čtvrtky 1 kg – 9 XCD (68 Kč)

Šunka 283 g – 20 XCD (152 Kč)

Salám měkký 143 g, sleva 50% – 4,50 XCD (34 Kč)

Jogurt 170 g, sleva 30% – 2,80 XCD (21 Kč)

Jogurt 900 g – 19,25 XCD (146 Kč)

Vejce 1 ks – 1 XCD (7,60 Kč)

Banánové chipsy – 2 XCD (15 Kč)

Pálivé tyčinky 42 g – 1,25 XCD (9,50 Kč)

Coca Cola 1,25 l – 4,90 XCD (37 Kč)

Džus 1 l – od 7,50 XCD (53 Kč)

 

Pivo sklo 265 ml – od 3,50 XCD (27 Kč)

Pivo plech 250 ml – 4,95 XCD (38 Kč)

Víno 0,7 l – od 22 XCD (167 Kč)

Rum 0,7 l – 32,50 XCD (247 Kč)

Rum 0,7 l tmavý – 40 XCD (304 Kč)

Rum 0,7 l 80% - 32 XCD (243 Kč)

Jídlo a restaurace

Po celou dobu jsme se večer stravovali v místních barech a restauracích, kde jsou ceny ve velmi širokém rozpětí. U místních, v nejlevnějších plážových barech, je běžné jídlo za 20-30 XCD (150-230 Kč) za porci, která se často nedá sníst, protože v ceně jsou běžně až čtyři přílohy a salát. Levnější restaurace se pohybují mezi 40-60 XCD za jídlo, (300-460 Kč), ale třeba v Rodney Bay zaplatíte v lepších restauracích i několikanásobek.

Bezpečnost je na ostrově na Karibik standardní, takže pokud se zde i vy chováte standardně a nepohybujete se ve vyloženě okrajových lokalitách nebo v noci, neměli byste se setkat s problémy, Jinak vcelku vysoká kriminalita souvisí především s místními gangy a drogami. Místní lidé jsou obecně velmi přátelští a klidně se s vámi dají do řeči nebo poradí, každý se začne hned ptát, odkud jste přijeli. Jsou na svou zemi velmi hrdí, což jsme viděli při oslavách jejich nezávislosti. Národní barvy a vlajky byly po celém ostrově počínaje letištěm.

Co nás pozitivně překvapilo, tak byl vysoce nadprůměrný pořádek na veřejných prostorách. Mj. proto, že se zde prakticky nepije pivo z plechovek. Několikrát jsme viděli uklízecí čety podél cest, které sbíraly odpadky nebo sekaly porost v příkopech. Všude, kde se vyskytuje větší počet lidí, je dostatek odpadkových košů (barelů) a třeba i na plážích je zde pořádek nadstandardní. Na druhou stranu, na soukromých pozemcích je to přesně naopak. Doslouží vám mrazák, auto, loď nebo šestikolový návěs? Prostě je vyhodíte za barák.

Co vidět

Ve srovnání s tím, co jsme zatím v Karibiku projeli, můžeme Svatou Lucii zhodnotit jako ostrov mnohem více autentický a divočejší než ty více turisticky zasažené, protože ten turismus se zde ve větší míře rozvíjí prakticky jen na severu ostrova okolo Rodney Bay, zbytek ostrova a především jeho jih si zachovává svou přirozenou autenticitu, kde se můžete pohybovat a žít přímo vedle místních. A taky mj. vidět ten kontrast a široce rozevřené příjmové nůžky, kdy na jedné straně vidíte moderní velké rezidence rozeseté po kopcích ostrova a proti tomu malé dřevěné domečky místních ve vesnicích nebo na okraji Castries. Přímo u pláže v Gros Islet jsme viděli i příbytek stlučený ze dřeva palet ve stylu většího kotce pro psa. Co se týká měst a vesnic, nic moc zajímavého neobjevíte, i hlavní město Castries je tak max. na hodinovou návštěvu, všude jinde je to na pár minut. Prakticky jedinou významnou historickou památkou je zde Pigeon Island.

Čím je Svatá Lucie výjimečná, to jsou přírodní krásy. Divoká příroda, džungle, hory, vodopády. A dvě dominanty a symboly ostrova – sopečné kužely Malého a Velkého Pitonu, které mohou zdatnější turisté zdolat i po svých, stejně jako nejvyšší horu ostrova, Mount Gimie (950 m). Jedinečné jsou i sopečné Sirné prameny. Co nám bohužel uniklo, tak to byla místní lanovka s unikátními klecovými kabinkami (aerial tram) džunglí, protože ta je momentálně do dubna v údržbě.

Co se týká pláží, tak ty zde samozřejmě jsou, ale není to nic výjimečného co do krásy ani co do počtu. Ty nejlepší jsou na západním pobřeží na sever od Castries po Gros Islet, ale třeba většinou uváděná Reduit Beach jako ta nejkrásnější a nejlepší byla v době našeho pobytu těžce přelidněná. Na druhou stranu, jak v Laborie, tak na severu, v Gros Islet jsme na „běžných“ plážích, ne těch turisticky profláklých, byli často téměř sami. Na východním pobřeží jsme navštívili několik pláží, které sice nejsou tak pěkné, ale jsou prakticky úplně prázdné. Ale koupat se na nich dá a výhodou je velmi mírný vstup do vody.

Když bych to shrnul, tak Svatá Lucie určitě stojí za návštěvu pro ty, co rádi objevují něco neotřelého a jedinečného, co chtějí zkombinovat především poznávání přírodních krás, místní kultury a (toho celkem mála) reálií s odpočinkem na plážích. Těch 10 dní, co jsme zde strávili, je doba přiměřená pro poznání celého ostrova v poklidném tempu. Jen je potřeba zdůraznit, že až na severní cíp ostrova mezi Castries a Gros Islet se jedná o destinaci, která zatím odolává masovému turismu a zachovává si svou autenticitu, pro nás z Evropy trošku drsnější. Rozhodně to není destinace primárně určená pro plážovou válecí dovolenou, lepších najdete v Karibiku mnoho. Výhodou místních pláží je to, že mimo těch (doslova) pár turisticky profláklých, ostatní jsou poloprázdné. Navíc, pokud se zde ale někdy vydáte, budete statisticky patřit mezi velmi málo lidí z Evropy, o Česku nemluvě, kteří se zde kdy podívají. A to vše lze pořídit za cenu, která nijak nevybočuje z nákladové úrovně návštěvy jiných karibských ostrovů, pokud ji pojmete podobným způsobem.

Odkaz na 1. díl:

www.cestujlevne.com/cms/cestopisy/detail/5391