Svatý Martin aneb Lanovkou v Karibiku – díl 3.

Den 7: Cesta do oblak

 

Den začínáme opět krátkým relaxem u bazénu s tím, že dnešním cílem je něco na Karibik obecně asi velmi netypického. Jako nadšený lyžař jsem totiž při brouzdání a přípravách pobytu zjistil, že se na ostrově nachází, teď se držte, sedačková lanovka, a to na místní skalní vrcholek Sentry Hill (340 m n.m.). A to si rozhodně nenůžeme necht ujít. S lyžemí na nohou jsme se již svezli stovkami různých lanovek, ale v bermudách a v exotickém Karibiku? To je pro nás naprostá novinka a výzva.

 

Na vyhlídce

 

Takže vyrážíme a cestou se ještě zastavujeme na vyhlídce u hlavní cesty nad Simpsons Bay, odkud je nádherný výhled na jižní a západní část ostrova z nedaleké vyvýšeniny. Povšimněte si sochy sedícího muže hned vedle parkoviště. Ostatně na holandské části najdete soch více. Hodně jich je uprostřed kruháčů a obvykle zobrazují místním společenstvím uznávané lidi, takže uprostřed jednoho narazíte na sochu řidiče školního autobusu. Jinde zase na policistu, který prý kdysi sám o své iniciativě začal jako první na ostrově řídit dopravu.

 

Přijíždíme na malé parkoviště, kde tou dobou je pouze pár aut a z nedalekého vrcholku pořizujem nezapomenutelné fotky. Právě včas, protože na parkoviště během krátké doby přijíždějí 4 autobusy včetně jednoho patrového s americkými turisty z výletních lodí, kteří jsou na okružní jízdě po ostrově, a desítky z nich se okamžitě valí naším směrem. Takže urychleně opouštíme pozice a mizíme. Sjíždíme dolů do údolí a během pár minut parkujeme u lanovky.

Vzhůru do oblak

Zde se ukazuje, že opožděný dopolední výjezd byl správným tipem, neboť lanovka je v provozu v tomto období denně pouze mezi 11.00 – 15.00 a z celkového konceptu je pak i jasné, že cílovou a hlavní klientelou jsou právě američtí jednodenní návštěvníci z lodí. Samotná lanovka je zde součástí adventure parku a zpřístupňuje 3 jeho hlavní atrakce. Jednou z nich je krátká bobová dráha z mezistanice. A dále jsou dvě jízdy po laně, Zip line, na vrcholu hory.

 

U kasy, kde stojí pouze několik lidí, všichni zřejmě s již předem zaplacenými rezervacemi, zjišťujeme, že před koupí lístků je potřeba vyplnit nějaký formulář a teprve na jeho základě vám prodají požadované lístky.Výsledná cena za jízdu pro dva lanovkou nahoru a dolu nás sice mírně překvapuje, ale je to rarita, tak jdeme do toho. Jde totiž o 78 USD s tím, že jak jsem pochopil z účtenky, první osoba je dokonce za 52 USD a druhá s poloviční slevou za 26 USD. Bohužel, nikde není nějaký oficiální ceník, takže nevím, kolik stojí kombinace lanovky a různých místních atrakcí. Dostáváme pásky s čipem a jdeme do areálu.

 

První zastávkou je malé muzeum, zabývající se vznikem a historií ostrova, jeho osídlením, ekonomikou, florou i faunou. Kousek vedle něj se nalézá nástupní stanice lanovky. Jde o klasickou čtyřsedačku, s oběžnými, napevno přichycenými sedačkami. Obsluha nás při nástupu poučuje jako běžné americké turisty (safety first) a my se pomalu šineme nahoru. Lanovka má odhadem délku 800 metrů a překonává převýšení okolo 250 metrů.

Pomalu, ale jistě

Co nás zaráží, je zoufalá přepravní rychlost, která v průměru dosahuje snad 0,5 m/s, takže i chodec by byl nahoře rychleji. Lanovka totiž zastavuje vždy, když dole nebo nahoře někdo nasedá, popř. na bobovce v mezistanici vysedá a ani jinak není rychlost jízdy velká. Ale nevadí, užíváme si výhledů na ostrov, bujnou tropickou vegetaci i na vypasené leguány na zídce hned u nástupní stanice. Překvapení přichází po 20 minutách, kdy se dostáváme k horní stanici. Zjišťujeme totiž, že se nejedná pouze o jednu lanovku, ale dokonce o soustavu dvou návazných lanovek. Bomba.

 

Takže ihned přesedáme na další lanovku, opět pomalou pevnou čtyřsedačku, která je velmi krátká a která nás doveze na vrchol Sentry Hill. Parametry lanovky odhaduji na 150 metrů délky a 50 metrů převýšení. Takže jde o jednu z nejkratších lanovek, kterou jsme kdy vůbec jeli. A z nich rozhodně tou nejpomalejší. A přichází další, ještě větší překvapení. Skalní vrcholek hory je obehnán dřevěnými chodníčky a terasami, které nabízejí úchvatné a naprosto nepopsatelné výhledy na celý ostrov. K tomu nahrává i slunečné počasí i velmi dobrá viditelnost, takže přehlížíme nejen celý Svatý Martin, ale dohlédneme až na anglickou Anguillu či luxusní a snobský St. Barth. Kdo má zájem, může se výhledy kochat i z barové židličky s drinkem v ruce.

Adrenalin stoupá

Z vrcholu dolů vede také hlavní místní atrakce – Zip line o čtyřech souběžných lanech, kdy jezdci jsou „odpalováni“ po dvojicích. Jde o jízdu na laně v popruhu a údajně jde o nejprudší takovou dráhu na světě. Doba jízdy je okolo 45 sekund. Sledujeme několik nadšenců, kteří si tuto atrakci dopřávají a mezitím přecházíme z jedné strany vrcholu na druhý a sekáme jednu fotku za druhou. Té nádherné barevné kombinace modré a zelené se nedá nabažit. Jako na dlani máme i mezinárodní letiště, takže z výšky a z dálky můžeme sledovat jak nad Maho Beach přistávající letadla, tak i ta, která proti našemu kopci startují.

 

Po zhruba hodině strávené na vrcholu sjíždíme lanovkami dolů a naopak již oceňujeme jejich abnormálně pomalý chod, neboť výhledy takhle z výšky nad stromy jsou opět nezapomenutelné a skutečně dechberoucí. A rozhodně nelitujeme jediného dolaru, který jsme za tento výlet dali, protože je to zřejmě to nejlepší, co může Svatý Martin v tomto ohledu každému cestovateli nabídnout. Rozhodně doporučujeme všem. Navíc celý park i s lanovkou byl v den naší návštěvy naprosto minimálně zalidněn, takže jsme se s úsměvem zdravili se všemi, které jsme na vrcholu nebo při jízdě na lanovce potkali. Když park opouštíme, vyhýbáme se Giftshopu, kde na nás zbytečně čekaly fotografie z automatických foťáků z vrcholové stanice druhé lanovky.

 

Po tomto skutečně výjimečném zážitku míříme do Philisburgu se záměrem strávit zbytek odpoledne na již v prvním díle zmíněné klidné západní části městské pláže. Parkujeme vedle hlavní cesty a chvíli se procházíme a bloumáme uličkami města s jeho dvěma obchodními třídami. V jedné z malých uliček v centru  je ukryt i místní parlament. Nakonec zamíříme na konec promenády, kde si v plážovém baru objednáváme Bucket of beer, který si následně bereme na pláž, kde v klidu ve vodě i na slunci relaxujeme a sledujeme odplouvající výletní kolosy až do večera.

 

Den 8: Po stopách historie

 

Blíží se pomalu konec naší dovolené, takže se rozhodujeme pověnovat se i historii ostrova a navštívit jednu z mála místních historických památek. Respektive, abych byl přesný, jednu ze dvou místních skutečně historických památek. Chceme navštívit Fort Amsterdam, což je pevnost ze 17. století na malém poloostrově na jižním pobřeží ostrova kousek západně od Philisburgu. Tou druhou památkou je pevnost na městem Marigot, ale to nás svým slumovým vzhledem k návštěvě skutečně nezlákalo, takže i pevnost možná někdy příště.

 

V případě návštěvy Fort Amsterdam řešíme na místě obvyklý problém. Zastavuje nás totiž závora s hlídačem u Little Bay, kde dál pokračují jen hotely a rezorty, jak tedy dál? Objevujeme přístup na pláž maskovaný za 40-stopým kontejnerem. Pláž, která je na rozdíl od nedalekých hotelových opět naprosto prázdná. No nic, zkusíme Fort Amsterdam dobýt pochodem po pláži. Jdeme tak v příboji okolo několika hotelů a ke konci pláže zamíříme mezi budovy rezortu, který je pod pevností.

Vystoupáme mezi posledními budovami rezortu do mírného kopce, kde je dokonce výjimečně i směrovník odkazují na pouhé dvě dochované části pevnosti. Jednou z nich je skutečně jen zbytek bastionu, zcela zarostlý vegetací. To druhou, významnější, je jedna z hlavních obranných zdí, která byla před pár lety rekonstruována a z darů místních občanů doplněna replikami kanonů, střežících tak symbolicky i dnes vjezd do zátoky Philipsburgu. Kovová tepaná informační deska pak návštěvníka poučí o tom, jak se měnila národnost vlastníků pevnosti v toku času a při vzájemné rivalitě mocností aktivních zde v Karibiku.

Stejnou cestou se vracíme k autu a protože pláž Little Beach je za hotely stále úplně prázdná, rozhodujeme se zde zůstat. Nakonec tu vydržíme až do večera a seznamujeme se s velmi zvláštním zvykem místních. Postupně několik dvojic zde totiž přijíždí auty a aniž by vysedli, s čumákem auta otočeným k moři, jen sedí a civí dopředu na moře, nějak moc se nebaví, ani tuc tuc auty necloumá. Někteří to vydrží čtvrt hodiny, někteří půl, a pak zase odjíždí. Nechápeme, ale nemůžeme rozumět všemu, že.

 

Večer zamíříme na jídlo do Marigotu, kde je v centru na nábřeží otevřeno asi 8 restaurací. Vybíráme si jednu z těch místních a za steak a rybu, opět vše vynikající, platíme i s pitím a spropitným asi 35 EUR.

 

Den 9: Samota na pláži

 

Poslední celý den dovolené vyrážíme strávit na ostrůvek Pinel, který se nachází nedaleko francouzské severovýchodní části ostrova. Jde o malý ostrůvek se třemi plážemi, který je zároveň přírodní rezervací. Dopoledne tak parkujeme u moře ve vesničce Cul de Sac, ze které jezdí na ostrůvek pravidelně přívoz, za 10 EUR na osobu zpáteční, takt co půl hodiny.  První loďka nám odjíždí přímo před nosem. Po chvíli přijíždí dva minibusy amíků a okamžitě se zvedá kapitán další loďky a ujímá se jich. My se k nim přidáváme a očekávané půlhodinové čekání se smrskává na pouhých 10 minut.

 

Platíme a dostáváme lodní lístek „Captain Mike“ pro zpáteční jízdu. Sedáme do lodě pro asi 20 lidí a pomalu plujeme mělkou zátokou k ostrůvku Pinel, kde po 20 minutách přistáváme na krásné písečné pláži, bohužel těžce komerční, tzn. poseté slunečníky a lehátky (25 USD za dvojici na den)a s několika restauracemi a bary, nikterak levnými.

Zde na pláži zůstává většina spolucestujících a přidává se tak ke značnému množství těch, co připluli již před námi. My se naopak ihned vydáváme na okružní prohlídku ostrova po naznačené vyšlapané turistické stezce. Ostrov je skutečně malý, takže obejít jej v pohodovém tempu je tak na 30 minut. Na druhé straně ostrova je malý vrcholek, který nabízí panoramatický rozhled 360 stupňů. Od něj trasa pokračuje k písečné pláži, kde je tou dobou možná 10 lidí. My se zde také utáboříme a užíváme si klidu a pohody.

 

Po chvíli zde zůstáváme dokonce úplně sami, takže tu ve finále zůstáváme možná čtyři hodiny, než se zde po třetí odpolední zase začnou z nějakého důvodu najednou a ve větším počtu trousit lidi. My, již dostatečně splavení a opálení žhavým sluncem, se rozhodujeme pro návrat na pevninu, takže míříme zpět na hlavní pláž ostrova, živou, obleženou stovkami turistů. Nasedáme do první odplouvající loďky, lístek ani nikdo nechce vidět.

Dáme pivo? Dáme ...

Na pevnině se hodláme na chvíli zchladit nákupem pár drobností v supermarketu. Před jeho vchodem nás ovšem zaujme místní (sic!) pivnice, dokonce s nabídkou místního piva. Součástí pivnice a současně minipivovaru je obchod se surovinami pro obdobné nadšence. Chceme si objednat IPA, ale majitel se omlouvá, že má pouze ALE, že IPA přijde na řadu až za 3 měsíce. Dáváme si tedy třetinky tohoto piva, které je s odkazem na místní původ vtipně pojmenováno Local. Po krátkém nákupu v Super U míříme na poslední večer a večeři do Grande Case.

Po procházce po dlouhé pláži i městečkem tentokrát volíme typicky turistickou restauraci s posezením na terase nad pláží, s výhledem na západ slunce. Za steak, americký hamburger v plné palbě a pití platíme 47 EUR a netřeba zdůrazňovat, že jídlo je zde, jako obvykle a všude, naprosto vynikající. Následuje poslední jízda v palbě dálkových světel protijedoucích na apartmán, kde kousek od ubytování na malé benzince u místního supermarketu doplňujeme benzín do plné pro zítřejší vratku půjčeného auta. Benzín 1 EUR, nafta 0,95 EUR. Hrubým propočtem spotřeby a najetých kilometrů docházím ke spotřebě, která v místním hustém a pomalém provozu dosáhla u našeho Nissanu zhruba 11 litrů.

 

Den 10: Balíme

 

Poslední hodiny pobytu si ještě užíváme u bazénu a po poledni balíme svých pár švestek do příručních tašek. A jako při všech posledních cestách tímto směrem do Karibiku zjišťujeme, že i když si bereme stále menší a menší zavazadla, tak jako vždy je třetina věcí, které máme s sebou, nepoužitá. Protože v těchto částech světa člověk potřebuje doslova pár kousků oblečení, plavky a žabky. A jak praví reklama, na vše ostatní je  Mastercard.

 

Naposled projíždíme západní část ostrova směr letiště a vracíme auto v půjčovně. Osobně jsem zvědav, jak to bude probíhat, protože někde jsem se na ACE dočetl ne zrovna lichotivé recenze. Vše ale probíhá v pohodě, náš ze všech stran dobitý Nissan nestojí přebírajícímu za pořádný pohled. Za pár minut přijíždí shuttle na letiště, kde nas čeká to, čeho jsem se obával a kvůli čemu jsme vrátili auto o hodinu dříve, než bylo potřeba.

 

Letištní peklo

 

Odletová hala, opět ve zmenšeném provedení kvůli rekonstrukci letiště, je plná lidí. Check in probíhá ještě rychle a v pohodě, ale pak se řadíme do dlouhé fronty na pasovou a bezpečnostní kontrolu, která se táhne celou odletovou halou a mizí někde v útrobách budovy. Po hodině ve frontě procházíme pasovkou, po další půlhodině se dostáváme k bezpečnostní kontrole.

 

Ta v odpolední špičce, kdy odlétá jedno velké letadlo za druhým, probíhá pouze přes jeden bezpečnostní rám a po dvou kontrolních pásech, kdy se těsně před kontrolou k regulérní frontě přidávají zprava i zleva další dvě „předbíhací“ pro ty, kterým už hoří koudel za patami, resp. jejich letadlo již má odlétat. Ještě průchod imigračním a po dvou hodinách od vstupu na letiště stojíme u našeho gate, přesně v době jeho plánovaného otevření.

 

To tedy bylo fakt peklo, jak narvat 3.000 lidí do prostoru pro tisíc. Naštěstí gate po chvíli otvírá, my se busem přemisťujeme k modrému Airbusu KLM a započínáme pohodový návrat přes Amsterdam a Vídeň domů. Díky nočnímu přeletu Atlantiku a západním větrům pak zpáteční cesta uteče výrazně rychleji, než cesta na Svatý Martin.

A jako bonus pro zájemce už následuje  jen speciál s praktickými zkušenostmi a radami na případnou cestu na tento karibský ostrov ...