Tahle země není pro rebely

Je tu nejvyšší interiérový vodopád na světě, jehož voda stéká jako vír ze střechy a padá do hloubky 40 metrů. Na deseti patrech, z nichž pět je pod úrovní země, najdete lesní údolí Shiseido Forest Valley. Jsou tu rozkvetlé záhony orchidejí, zahrada s tisíci druhy motýlů, jezírko s červenými kapry koi, dvě nonstop kina, zábavní hala s počítačovými hrami. Abyste náhodou nebyli na pochybách, že jste v městském státu, který chce držet prst na tepu high-tech doby. Všechno je dokonale čisté, perfektně smart a neustále online.

Což může být skvělé i hrozné zároveň. Zvlášť pro hosty z národa Cimrmanů, Švejků, Čapků a Hašků. Zvyklých trochu obcházet pravidla, opatrně rebelovat a šetřit na zbytných věcech. Vždyť i slovo smart u nás nabralo úplně bizarní rozměr. Stalo se synonymem pro úřednické komise, které ho pěkně po česku degradovaly do „všeho, co nám nezapadá do jiného kastlíku“. Prostě zbytečnost, kterou se musíme po vzoru ostatních zemí zabývat, ale zas do toho tak moc šlapat nebudeme a možná u toho ještě někde vydyndáme nějakou tu dotaci.

Jenže tady jste v zemi, kde se smart bere smrtelně vážně. Vstupem do země přijmete pravidla hry a očekává se, že je budete dodržovat. Wi-fi je zdarma, ale běda, jak vkročíte do no-go zóny. Když přestupujeme na zastávce metra a napadne nás, že si ukousneme svačiny, do deseti vteřin je u nás ostraha a dost nevybíravě nám hrozí pokutou. Na soupravách je snad dvanáct zákazových cedulí. Nesmíte jíst, pít, tlačit se na ostatní, hlasitě telefonovat, líbat se, nedržet se madla při jízdě vestoje, mít batoh na zádech, mít ho mezi nohama, hlaholit a bůhvíco ještě. Raději tedy mlčíme, držíme se madla a vyhlížíme výstupní zastávku. Tou je Raffles Place přímo uprostřed business distriktu.

Takový český Pankrác. Jen krát tři do šířky, krát pět do výšky. Pracovat tady je sakra dobrá adresa, což ví všichni „korporátní pracovníci“ z celého světa. Sídlí tu nejznámější technologičtí tygři, největší světové banky, nejdražší módní domy. Každý, kdo sjede z mraků do přízemí, aby se tu najedl, je vlastně stejný. Vymóděný, v dokonale padnoucím saku nebo kostýmku. V rukou má nový smartphone a neustále v něm něco hledá. Máte pocit, že někam právě teď a docela dost urgentně spěchá. Jenže buď tuhle hru hrajete, nebo zvolíte jiné místo, než je Singapur.

Lví městský stát, jehož název je odvozený ze sanskrtu, se rozkládá na pouhých 710 kilometrech čtverečních. Na 55 ostrovech tu přitom žije 5,89 milionu obyvatel. V hustotě obyvatel na jeden kilometr je to třetí nejlidnatější stát za geograficky ještě o řád menším Macaem a Monakem. A už od začátku 19. století se o tomhle kousku malajského poloostrova ví, že se tady „dělá byznys“. Thomas Stamford Raffles jej roku 1819 vybral za ideální místo pro britský přístav v oblasti jihovýchodní Asie. O století později jej britský ministerský předseda Winston Churchill označil za Gibraltar východu. Teprve po vyhlášení nezávislosti v roce 1965 však Singapur získal pověst asijského ekonomického tygra s nejostřejšími drápy. To když se metody z experimentální průmyslové zóny v Jurongu aplikovaly na celou zemi, angličtina se prosadila na hovorový jazyk a objevila se oblast tištěných spojů – jež jsou základem dnešní výroby a digitalizace.Ale zpátky na bláznivé Raffles Place, ve kterém vás tempo všeho, co vidíte kolem sebe, nutí chtě nechtě přemýšlet. Buď něco děláme dobře my, že se tak nestresujeme a žijeme v poklidu našeho „well-being“ a „work-life balance“ vidění světa.

Nebo obyvatelé Singapuru, kteří nás svým odhodláním, nasazením a ochotou pracovat odnevidím donevidím jednoho dne úplně zválcují. Před odpovědí, kterou bychom možná nechtěli slyšet, utíkáme systémem propracovaných podzemních chodeb do zátoky Marina Bay, jehož dominantou je jeden z nejikoničtějších hotelů světa – Marina Bay Sands. Architektonický skvost od Moše Safdieho, který má tři věže, jež jsou na své špičce propojeny 340 metrů dlouhou lávkou. Jsou tu zahrady, restaurace, vyhlídka, ale především „nekonečný“ bazén, ve kterém si můžete plavat ve výšce 200 metrů nad zemí a shlížet na Singapur z výšky. Právě tady se ubytovávají všechny známé celebrity uměleckého, byznysového i sportovního světa – a právě Marina Bay je místo, které vám vytane na mysli jako první, když se řekne Singapur. Mám-li být upřímný, vidět zátoku za dne, je docela zážitek. Ale vidět ji v noci je naprostý úlet.

Budete-li mít na Singapur málo času, zkuste zaspat den, ale rozhodně neprošvihněte noc. Protože přes den vidíte jen moderní metropoli. Rušné ulice, vysoké budovy, trochu zahnědlou řeku. Samozřejmě, třeba taky překrásnou botanickou zahradu, svébytnou čínskou a pastelově barevnou indickou čtvrť. Ale s příchodem tmy zažijete naprostý „mind-fuck“ (promiňte za to slovo, ale nevšední zážitek je neskutečná nuda).

V Gardens by the Bay se rozsvítí takzvané „supertrees“. Osmnáct umělých stromů vysokých 25 až 20 metrů. Můžete chodit pod nimi nebo na visutých lávkách přímo mezi nimi. Hrají všemi barvami, světélkují do noci, navíc jsou sami o sobě vertikálními zahradami s porostlými keři. Tohle neuvěřitelné místo bylo otevřeno v roce 2012 a má symbolizovat návrat člověka do rajské zahrady. Má demonstrovat symbiózu mezi přírodou a technologiemi. Rozlehlému parku pak dominují dvě veliké kupole. Pompézní skleníky, které dokážou shromažďovat dešťovou vodu a regulovat celý systém. Znovu vás to celé vede k velkému přemýšlení. Kam tahle planeta vůbec míří? Zvládne tohle brutální technologické tempo? Je budoucnost v symbióze technologií a přirozených přírodních prvků? Jsou vertikální zahrady a celý tenhle futuristický LSD trip jen výkladní skříní avantgardního high-tech světa, nebo jediná šance na přežití pro všechny metropole světa? Chtěli bychom my vlastně takhle žít?

A zatímco si přemýšlíte nad metafyzičnem a budoucností lidského druhu na jedné z laviček na nábřeží, proběhne kolem vás stovka singapurských ouřadů, kterým právě teď – kolem osmé hodiny večerní – skončila jejich každodenní šichta. Všichni jsou, jeden jako druhý, oblečeni ve fosforeskujících sportovních dresech. Mají značkové běžecké boty, sluchátka v uších a na paži pásek, jenž jim přidržuje smartphone. Nejspíš si devětadevadesát z nich měří své časy v aplikaci. Vlastně všechno, co dělají, se nějak poměřuje a měří. Vlastně všechno je jen digitální stopou.

Jenže přesně v tento moment odpouštíte tomuto nevelkému městskému státu všechna příkoří způsobená přísným dodržováním pravidel. Je to úžasné místo, jedno z nejúžasnějších, které na planetě můžete zažít. Pak projedete rovnou ze zahrad po dlouhém eskalátoru mezi „nohy“ hotelu Marina Bay Sands a tohle fantastické představení zakončíte promítáním živého operního představení na kapky vody, jež jsou vystřelovány do vzduchu. V pozadí vidíte ArtScience Gallery ve tvaru lotosového květu. Večer končí ohňostrojem.

A pak už se jen loudáte. Nechce se vám jít spát. Máte příliš rozbouřenou mysl vším, co jste právě viděli, co jste právě zažili. Máte neskutečně mnoho důvodů přemýšlet. Teď už navíc i Singapur zpomalil a začal připomínat normální metropoli. Lidé večeří, smějí se, hlaholí. Někteří dokonce pijí pivo a odložili chytré telefony. Voní tu indické kari, stejně jako čínské wok pánve. Pořád je to náš svět, uklidňujete se.

Je, a není. Singapur je jiný. Je to jedna z nejvyspělejších ekonomik světa. Finanční, obchodní, dopravní centrum. Megapole, která si dost nekompromisně jde za svým. Chce být absolutním globálním trendsetterem, top zemí v oblasti IT. A přitom všem, mít všechno pod kontrolou. Mít podíly ve firmách, které tvoří až 60 % HDP. Mít přehled o tom, co dělají obyvatelé. Za to jim dát neuvěřitelné možnosti smart světa, digitalizace a celosvětových kontaktů. Pokud budete ochotni dřít do úmoru, budete se moci večer proběhnout v rajské zahradě a zajíst to skvělým street foodem. Pokud chcete žít jinak, zvolte jinou zemi. Ale Singapur rozhodně umístěte na seznam zemí, které musíte vidět. Absolutně musíte vidět. Protože je to nejen „mind fuck“, ale taky „must“.