Tasmánie, pravý australský poklad

Záznam z této cesty píšu v době, kdy se dá létat možná tak prstem po mapě. Ale až koronavirová krize opadne a vy si řeknete, že se vydáte za klokany do Austrálie, tak byste měli do svého itineráře rozhodně přidat ostrov, na němž budete o krok blíž k Antarktidě. Ano, řeč je o Tasmánii.

 

Jak to celé začalo?

Možná jste ho měli doma taky. Ubrus s mapou Austrálie, na kterém byly vyobrazeny rostliny tohoto světadílu, klokani a černé labutě, Eyers rock, tradiční kresby Aboridžinců nebo opera v Sydney. Tenhle kus látky byl za socíku terno! Já u něj mnoho let snídal, obědval i večeřel. A toužil jsem podívat se nejen do Austrálie, ale taky na ten jižní ostrov, kde na ubrusu svítily nápisy Hobart a Launceston. Uběhly bezmála tři dekády, já jsem dal výpověď v práci a odjel na šest neděl na nejmenší kontinent. Jeden týden jsem si vyšetřil pouze na Tasmánii. Právě o ní se chci trošku rozepsat. Řada turistů jede do Austrálie s tím, že stráví celý čas cestováním po kontinentu, mnohdy dokonce jen na východním pobřeží. To je veliká škoda. Už jen proto, že se do Hobartu dostanete pohodlně ze všech velkých měst Austrálie. Minout Tasmánii znamená připravit se o super zážitky. Proč? To se vám pokusím přiblížit prostřednictvím záznamu z mé sedmidenní návštěvy ostrova tasmanského čerta.

 

Den 1 – přílet do Hobartu (15. listopadu 2019)

Do Hobartu jsme přiletěli těsně před polednem z Perthu. Letiště v Hobartu je takový prcek a hned v příletové hale najdete stánky řady společností pronajímajících auta. Bez něj se na Tasmánii neobejdete. My měli dopředu booknuté Mitsubishi Eclipse u společnosti Thrifty. Auto jsme dostali bez problémů, čisté, parkoviště je hned vedle letiště, vše najdete v řádu minut.

Na Tasmánii nás uvítaly přeháňky. Přiletěli jsme z 35stupňové Západní Austrálie, v Hobartu u letiště bylo 16 stupňů. Protože bylo na ubytování moc brzy, rovnou jsme se vydali na první výlet – Mt. Wellington nad Hobartem. Tenhle skalní masiv se tyčí 1217 m.n.m. a strmě padá k Hobartu, takže je to místo, které nemůžete vynechat. Už na letišti mi blesklo hlavou, že Tasmánie je takové australské Norsko. Poté, co jsme dojeli na vrcholek Mt. Wellington, se mi to potvrdilo. Nahoře rovných 0 stupňů a sněhové přeháňky. Haha, ale ty výhledy – to vám vezme dech! Říká se, že když se ráno v Hobartu oblékají do práce, tak mrknou na Mt. Wellington a podle toho se oblečou. Asi na tom něco bude. Místo je také významné pro původní obyvatele Tasmánie. Na vrcholku najdete kamenná pole, vysílač a taky vyhlídkovou boudu, kde se můžete schovat před nepřízní počasí. Cestou dolů do Hobartu směrem k pronajatému bydlení jsme se stavili na nákup v asi nejhezčím supermarketu, ve kterém jsem kdy byl. Jde o obchod Hill Street Grocer Sandy Bay (Churchill Ave, Hobart). Doporučuji navštívit. Ubytování jsme měli zajištěno přes Booking.com ve sdíleném domě Amazing Sea Views Luxury Guest House. Šlo vlastně o ložnici se společnou kuchyní, obývákem, terasou a koupelnou. Čisté a v pohodě. Výhled na záliv u Hobartu byl neskutečný! Večer jsme strávili prohlídkou centra Hobartu a návštěvou nábřeží Castray Esplanade – vypadalo to totiž, že jde o jediné místo v Hobartu, kde jsou otevřené bary. Jinak na mě Hobart působil trochu jako domovský Liberec v neděli večer. Všude ticho a mrtvo.

Den 2 – Tasmanův poloostrov (16. listopadu 2019)

Po snídani jsme se z Hobartu vydali autem na východ směrem k Tasmanovu poloostrovu. Nejprve jsme se zastavili ve městečku Richmond. Zajímala nás bývalá věznice. Tasmánie totiž sloužila Britům jako skvělá trestanecká kolonie. A ty tresty byly věru šílené. Kromě jiného spočívaly třeba v tom, že vězni museli na sobě nosit černobílý hábit z vlny, který ovšem v tasmánských podmínkách neuvěřitelně štípal a dráždil pokožku. Tak, že si kvůli tomu řada vězňů sáhla na život. Richmondská věznice nepůsobí nijak obrovským dojmem, ale utrpení tam je cítit na každém kroku – některé cely – samotky jsou velké asi jako šatní skříň. Bez přístupu světla. A tam byli vězni dlouhé dny, týdny… Strašné. V Richmondu je pak ještě jedna památka k vidění – a to nejstarší kamenný most v Austrálii, který je stále v provozu. Pro Evropana je ale vše s přídomkem „nejstarší“ poněkud úsměvné. A pro moji spolucestující z Indie je tato „historie“ skoro k smíchu. Most byl zprovozněn v roce 1825.

Z Richmondu jsme se vydali dál na východ směrem na Dunalley a dále na Eaglehawk Neck, což je úžina a vstupní bod Tasmanova poloostrova. Těsně před Eaglehawk Neck doporučuji odbočit na Tasman Bay National Park Lookout. Je odsud fakt nádherný výhled. A pokud jste milovníci kávy, dáte si tu i výběrovku a něco k snědku, protože tu je v provozu Cubed Espresso Bar. Malá kavárnička vytvořená z přívěsu, která má vše recyklovatelné, zero waste, elektřinu ze slunce atp. Káva výborná! Museli jsme ale pokračovat dál. Kousek níž u Eaglehawk Neck jsme si udělali zastávku u Pirate Bay s přírodním úkazem Tessellated Pavement. Skálu u oceánu přírodní síly roztrhaly na čtverce, takže vypadá jako obrovský vydlážděný chodník. Parking je kousíček nad samotnou pláží, zdarma. Naše další cesta směřovala na jih k Devils Kitchen. Jde o propadlinu ve skalních útesech s divokým příbojem. Hned vedle je Tasman’s Arch – mořem vyhlodaná jeskyně do útesů, které se propadnul strop. Po cestě jsme zahlédli jednoho klokana, jenže se začalo připozdívat, a tak jsme se zamířili do místa ubytování. Tím byl hostinec s apartmány Fox & Hounds Inn. Tady jsme si dali v restauraci super řízek a pivko. Samotný apartmán byl jednoduše vybavený, ale pohodlný. V době naší návštěvy bylo na Tasmánii stále dost chladno a musím říct, že koupelna se stálým větráním není v těchto končinách úplně dobrý nápad. K tomu navíc ještě jedno „ale“ – voda v apartmánech není označena jako pitná, od obsluhy ale na celý večer a noc dostanete jen půllitrovou lahvičku vody. No nic, napijete se holt jinde. Po setmění jsme chtěli zkusit zachytit Auroru Australis – tedy jižní polární záři. Tasmánie světelným smogem netrpí, takže jsme se vydali na co nejjižnější bod v našem okolí – Maingon Bay Lookout. Po obloze se ale válely mraky a aby toho nebylo málo, tak vylezl i měsíc. Haha. No ale byl to zážitek. I tak bylo vidět spoustu hvězd. Na vyhlídce tak děsivě řval příboj, že tento výlet slabším povahám moc nedoporučuju. Cestování v noci po Tasmánii ovšem znamená jednu jistotu: konečně vidíte zvířata, která vám všichni v průvodcích slibovali. Kolem cest najednou hopkají desítky malých stínů, z nichž svítí oči. Jde o klokánky wallaby – jsou podstatně menší než běžní klokani, jsou plaší a tmavší. Za noci můžete u Port Arthur narazit také na vombaty. Je to takový medvídkovitý hlodavec, kterého byste si nejradši jako plyšáka odvezli domů. V běžné přírodě jsou ale velmi plaší. Když by se vám podařilo se k nim přiblížit, tak si dejte spíš zpátečku. Umí velice nepěkně pokousat a mohou být agresivní. Zkrátka – dívejte se spíš jen z bezpečného odstupu.

Den 3 – na sever do Bichena (17. listopadu 2019)

Ubytování jsme sice měli se snídaní, ale nazval bych ji „nízkonákladová britská chudoba“. Jinými slovy pár plátků bílého toustového chleba, k tomu chemická marmeládka ve vaničce, jedno máslo a pytlík čaje. Takže jsme se napůl hladoví vydali na návštěvu místního lákadla. Šlo o rozlehlý (a upravovaný) areál věznice Port Arthur. Ovšem vstup 70 dolarů na osobu nás odradil – však jsme už viděli věznici v Richmondu. Tohle byla jen přehlídka většího utrpení v rozsáhlejším areálu. Ne, díky. Navíc tam bylo opravdu hodně turistů. Místo věznice jsme se rozhodli vyřešit sílící hlad. Nejblíž byl obchůdek IGA Xpress Nubeena (venkovský krámek, ale nutno uznat, že s velmi zajímavou nabídkou vína). Posilněni jsme se vrátili zpět k Maingon Bay Lookout. Důvodem je to, že se tu nachází další přírodní zajímavost: Remarkable Cave. Když kolem útesu sejdete po schodech skoro až k hladině oceánu, tak na vás čeká pohled do průrvy vyhlodané vodou, skrz kterou jde příliv do malé zátočiny. A světe div se, ta průrva (průhled skrz ni) má skoro identický tvar jako Tasmánie. Prohlídka zabere pár minut. My jsme se po ní vydali směrem na sever. Cílem bylo 200 km vzdálené Bicheno.

Při cestování po Tasmánii si všimnete jednoho: všude jsou cedule o tom, že máte chránit místní endemické živočichy. Zároveň s tím jsou silnice po svém obvodu poněkud světlé. Když zastavíte u krajnice a podíváte se blíž, tak brzy zjistíte, čím to je: jde o kostřičky těch živočichů, které máte chránit. A nejen to – každou chvilku budete na silnici míjet mrtvolky, nejčastěji klokánků wallaby, ale výjimkou nejsou ani ježury nebo vombati. Z Tasmanova poloostrova jsme jeli poměrně dlouho na sever až do Raspins Bay. Na této pláži je odpočinkové místo s veřejnými toaletami. Odpočinout si můžete při výhledu na Maria Island. Jde o ostrov významný pro Aboridžince (osídlení snad již před 40 tisíci lety). Po krátkém pikniku a lekci jógy jsme odsud pokračovali dál na sever ke Spikey Bridge a Spikey Beach. Spikey Bridge je trestanci vystavěný kamenný most, který má na opěrkách zapíchané kameny jako ostny. Vedle toho ležící Spikey Beach je pěkná pláž, u které jsou skály s typickými oranžovými lišejníky. Když chytnete správné slunce, tak jde o velmi fotogenickou záležitost. Pobřeží je tu plné života, lépe řečeno hvězdic. Tolik jsem jich asi nikde jinde neviděl. Můžete si tu užívat výhled na poloostrov Freycinet a ostrov Schouten Island. Z Freycinetu se prý dají pozorovat velryby, jenže tam musíte pěšky na trek. A na to nebyl čas. Pokračovali jsme tedy dál na sever do Bichena. Sem jezdí spousta lidí za pozorováním tučňáků. Turistů je tolik, že jich mají plaší tučňáci po krk, takže se pro jistotu vrací na z oceánu na břeh až za šera nebo ve tmě. Viděli jsme jednoho jediného chudáčka. Na pokyn místních jsme byli potichu a dost daleko, partička čínských turistů si to ale vyložila po svém a jala se za tučňákem běhat. Ach jo… V Bichenu je ale k vidění i Bicheno Blowhole. Když přijde větší vlna, tak z díry v plochém útesu vytryskne gejzír. Setmělo se a my se vydali kolem půl deváté večer k ubytování v motelu Beachfront Bicheno. K našemu překvapení recepce už zavírala (přestože měla mít otevřeno do 21:30). Na poslední chvíli nám paní na odchodu dala klíče s tím, že ji moc nezajímá, co se píše na jejich webu či na internetu a že kdybychom prostě přišli po jejím odchodu, tak bychom spali v autě, protože se nikam dovolat nedá. Do půl desáté má otevřeno prý jen někdy. To NĚKDY nebylo zrovna 17. listopadu . Takže dávejte na tohle pozor – nejdřív se ubytovat, pak teprve jít na tučňáky či k moři. Ubytování bylo pohodlné, s ledničkou, koupelnou. Na jednu noc pohoda.

Den 4 – k vodopádům do země kapradí (18. listopadu 2019)

Ráno jsme zahájili super snídaní ještě v Bichenu. Zašli jsme si do The Farm Shed. Doporučuju! Poté jsme se autem vydali podél pobřeží dál na sever k proslulému Bay of Fires. Tato část pobřeží je proslulá zbarvením kamenů díky červenooranžovým lišejníkům. V kombinaci s tyrkysovou vodou oceánu a bílým pískem jde o nádherný přírodní úkaz. Po cestě k Bay of Fires jsme udělali dvě zastávky. První byla na pláži Lagoon Beach Conservation Area, protože jde o místo, kde se na pláži dělají laguny plné života. Voda tu byla čistá, modrá jako nebe, úplně lákala k vykoupání – do doby, než do ní strčíte prsty, co vám hned umrznou. Druhá zastávka byla o poznání nudnější, ale pokud budete sledovat naši trasu, tak se vám bude hodit – jeli jsme si nakoupit do supermarketu v St. Helen’s. Nakupte si tam vodu a jídlo, na další cestu to rozhodně využijete. Po nákupu nás už čekal přejezd k Bay of Fires, konkrétně k pláži Jeanneret Beach. Už to zní jako klišé, takže long story short: nejbělejší písek pod sluncem, tyrkysově zbarvený oceán, slunce a do oranžova zbarvená skaliska pobřeží. Na místě se bohužel zvednul velmi silný vítr. Když jsme se chystali na obhlídku skalního výběžku, tak vítr nabral sílu vichru. Písek z pláže se tím pádem změnil v nafalšovanou kamennou palbu. Stovky zásahů do obličeje nebyly ničím příjemným, písek jsme měli úplně všude. Sranda to sice byla, o tom žádná, ale zvládli jsme jen jedno selfíčko, jinak z obhlídky nic nebylo. Naskočili jsme tedy do auta, odvrátili se od pobřeží směrem do vnitrozemí a vyrazili k Saint Columba Falls. Jen co se dostanete kousek od pobřeží, tak se krajina Tasmánie změní. Listopad je pro Tasmánii něco jako pro nás květen. Musím říct, že když jsme se zastavili v loukách kousek před obcí Pyengana, vystoupili z auta do jarní zeleně a kolem bylo slyšet jen ptáky, tak to mělo skoro nadpozemský charakter. Cesta nám trvala zhruba hodinu. U Saint Columba Falls v pohodě zaparkujete (zdarma), čeká vás pak cesta asi 300 metrů k samotným vodopádům. Procházet budete skrz háj tvořený kapradinami. Je to skoro jako výlet do Jurského parku, naprosto parádní. A budete mít taky dost velkou šanci, že na místě budete sami. Skrz les kapradin protéká potok plný balvanů, kde si můžete zameditovat, nebo si udělat krásné fotky – dle libosti. Samotný vodopád má úctyhodnou velikost (92 metrů). My jsme se na místě ocitli zrovna v období sucha, ale s větším množstvím vody by to muselo být určitě ještě zajímavější. Vodopády objevila v 70. letech 19. století rodina Cottonů. Šlo oprvní osadníky v Pyengana Valley, takže vodopád pojmenovali po svojí farmě: Saint Columba.

Po prohlídce vodopádů jsme se vydali dál do vnitrozemí Tasmánie. Hornatá, zelená krajina plná pastvin. Absolutní rozdíl oproti pobřeží. Po cestě do místa ubytování jsme se zastavili ve vesničce Legerwood (270 obyvatel). Odbočka sem se vám vyplatí. Nachází se zde totiž zajímavost v podobě Legerwood Carved Memorial Trees. Stromy, které zde na návsi rostly, řezbáři přetvořili do pietního místa padlých v 1. světové válce. Vyobrazeni jsou zde nejen vojáci, ale i jejich rodiny, manželky nebo domácí mazlíčci, které museli na Tasmánii nechat a už je nikdy nespatřili. Místo má úžasnou atmosféru. Najdete tu také veřejně přístupnou knihu návštěv – možná v ní naleznete i můj záznam .

Cesta do Launcestonu byla dlouhá, dorazili jsme za tmy. Ubytování jsme měli v parádním Dragonfly Inn, což je stará vila v koloniálním stylu. Umístěna je na kopci s výhledem na Launceston. Vybavení je stylové, budete si připadat skoro jako v Tasmánii počátku 20. století.

Den 5 – za vombaty na Cradle Mountain (19. listopadu 2019)

Launceston jsme bohužel neměli moc čas prozkoumat. Snídani jsme proto zvládli poměrně rychle v kavárně Sweetbrew. Výborné kafe, super jídlo, skvělá obsluha – doporučuju. Čekala nás cesta ke Cradle Mountain. Je to asi 140 km na západ do vnitrozemí, ale jízda trvá cca 2,5 hodiny. Dost jsme podcenili, jak rychle čas běží. Do parku ke Cradle Mountain jsme proto dojeli až ve 3 hodiny odpoledne (oops!). Za vstup do parku se platí poplatek 16,5AUD za osobu, ale stojí to za to. Od návštěvnického centra se dá dostat k Dove Lake (jezero pod Cradle Mountain) buď pěšky, nebo busem. Trasa je dlouhá asi 8 km, busem to zabere 20 minut. A protože jsme přijeli pozdě, tak byl bus jasná volba. Protože nám do odjezdu zbýval nějaký čas, šli jsme se projít kolem návštěvnického centra. Stojí to za to, protože už kousek od něj potkáte spoustu vombatů, kteří se jen tak pasou na loukách. Opakuju: nedotýkat se, ačkoliv vám budou připomínat mončičáky z dětství :). Během svačiny nás na lavičce doprovázel párek flétňáků tasmánských. Tento vychytralý pták trochu podobný naší vráně má turisty omotané kolem prstu a garantuju vám, že z vás dostane i ten poslední drobek. Ale to už byl čas nalodit se na bus směrem k jezeru. Vystoupíte přímo u Dove Lake, od zastávky je to asi 300 metrů k vyhlídkové terase Glacier Lookout, odkud uvidíte krásně na vrcholek Cradle Mountain právě přes vodu jezera. Najednou jako byste se ocitli v Alpách. My měli štěstí na to, že hora byla zasněžená (nezapomeňte si s sebou vzít bundu a čapku, u jezera to dost fouká a bylo tam chladno). Samotný vrcholek Cradle Mountain se tyčí do výše 1545 m.n.m., jde tuším o 7. nejvyšší vrchol Tasmánie. Naštěstí jsme vychytali počasí plné slunce – týden před námi byl vrcholek v mlze, sníh se střídal s deštěm. Po půlhodince u jezera jsme se busem svezli zase zpět k návštěvnickému centru, kde je možnost jít se projít kolem říčky a mrknout na vodopády. Cestou nás čekali další vombati a v závěru procházky taky malé překvápko: přímo vedle dřevěného mola turistické stezky se vyhřívala krásná, temně zbarvená pakobra páskovaná. Je možná dobré zmínit, že jde o prudce jedovatého hada (jak jinak, jsme v Austrálii, kde je jedovaté snad všechno). A také stojí za to napsat, že v samotném parku kolem Cradle Mountain žijí 3 z 25 světově nejjedovatějších hadů. Než jsem jel do Austrálie, tak jsem si říkal „hele, kolikrát v Česku narazíš na hada, že jo..trošku přeháněj.“ No – když se za mnou v Perthu z ničeho nic po pláži plazil přes metr dlouhý had, nahnalo mě to skoro do moře, tady na Tasmánii pakobra hned vedle chodníku. Haha.. Buďte prostě obezřetní.

Z parku jsme se v podvečer vydali do místa ubytování. Čekal nás zase skoro dvouhodinový přejezd do obce Wilmot (severně od Cradle Mountain). Blíž jsem nenašel žádné ucházející ubytování za dobrou cenu. Ve Wilmotu jsme se ubytovali v Rodbin’s Nest B&B u Susie a Petera, kteří se v roce 2017 odstěhovali na Tasmánii z Brisbane. Ubytko bylo fakt super, v absolutním klidu zapadlé tasmanské vesnice. Budete tu mít vlastní ložnici s ledničkou, vlastní koupelnu a vstup z pokoje přímo na terasu a do zahrady, z níž je fantastický výhled do údolí. Protože v této části Tasmánie opravdu není žádný světelný smog, tak po setmění zkuste zvednout hlavu k obloze. Tolik hvězd jste určitě ještě neviděli!

Den 6 – cesta za svítícími červy a zpět do Hobartu (20. listopadu 2019)

Probudit se ve Wilmotu bylo jako probudit se u babičky na vsi. Snídani vám navíc připraví sama Susie – udělá vám čerstvou omeletu z vajec a hub, dát si můžete i chleba s marmeládou, k tomu čaj, kávu, džus. Po přísunu energie jsem se vydali zase na cestu. Tentokrát hned do centra Wilmotu a místního muzea Wilmot Herritage Museum. Muzeum shrnuje osídlení a vývoj WIlmotu, jde de facto jen o dvě místnosti, ale dává to celkem pěkně nahlédnout do života prvních osadníků. Tady si fakt začnete připadat jako na konci světa. Nás provázela dobrovolnice, zhruba 80letá paní. Ze všech těch příběhů si nepamatuju skoro nic, ale jedna věc mi zůstala v mysli a snažím se jí už rok a půl řídit. Když jsme se s průvodkyní bavili a diskuze směřovala ke konci, tak nám říkala: „Víte, vy dnes žijete v hrozném stresu. Počítače, telefony, kariéra, hypotéky. Tohle tady ve Wilmotu vůbec neřešíme. My tu máme už po celé generace zásadu, že se nikam nespěchá a každý den stačí udělat jen jednu věc, jeden úkol. To úplně stačí. Zkuste to, budete šťastní.“ Heleďte, po tom roce a půl vám můžu doporučit jen jedno – zkuste to. Já to udělal a fakt to přináší do života úlevu. Zpomalit, zklidnit se, nastavit si trošku jinak hodnoty.

Z Wilmotu jsme se vydali dál na jih směrem k Mole Creek, kde na nás čekala návštěva krápníkových jeskyní. Susie z WIlmotu nám doporučila jeskyni Marakoopa Cave. Po zhruba hodině jsme dojeli do vesničky Mayberry, kde budete odbočovat k jeskyním. Zastavte se na občerstvení v Marakoopa Café – malé rodinné kavárničce s dobrou kávou a supr limoškou. Najíst a napít se tu můžete v rozkvetlé zahradě. Od samotných jeskyní už budete jen kousek. Vstup do Marakoopa Cave stál 16,5AUD na osobu. Z parkoviště se k jeskyni dostanete po stezce podél říčky, cca 200 metrů do kopečka. Samotná jeskyně není z hlediska krápníků nijakou wow-atrakcí. V Česku máme lepší, řekl bych. Jenže celý ten „wow efekt“ přijde hned poté, co obsluha v jeskyni zhasne. Na stropě jeskyně se totiž v mžiku rozsvítí stovky a tisíce hvězd. Nejde ale o pohled na nebe, nýbrž o výhled na svitící zadečky „glow worms“, tedy larev jepice druhu arachnocumpa. Larvy pomocí světélkování v jeskyni vytváří iluzi hvězdného nebe a jakmile se do jeskyně zatoulá nějaký létající hmyz, tak má tendenci stoupat ke hvězdám. Larvy ale mají ze stropu nataženy lepkavé nitě ze slin. Do nich se hmyz chytne, škube sebou, larva po pavučince sleze a nastane hmyzí zabijačka. Tyto svítící červy můžete vidět jen na pár místech na světě. Tady a třeba na Novém Zélandu, kde ale larvy svítí modře. Až pojedete na Tasmánii, tak si Marakoopa Cave rozhodně nenechejte ujít. Pohlídejte si ale čas prohlídky, ať o show s červíky nepřijdete.

Rozloučili jsme se s Mole Creek a přes město Deloraine jsme zamířili směr Hobart. Cestu jsme zvolili záměrně přes náhorní plošinu centrální Tasmánie, abychom mohli spatřit Great Lake. Ze zelené krajiny Mole Creek se najednou ocitnete v terénu podobném nějaké skandinávské pustině. Great Lake je monumentální vodní plochou. Schraňuje vodu z dešťů uprostřed dost suché krajiny. Každou chvíli vidíte stopy po požáru. Rozloha jezera činí 118 km2, tedy asi čtvrtina rozlohy Prahy. Cestou jsme skoro nikoho nepotkali. Lidé a auta se začali objevovat až ve chvíli, kdy jsme se začali postupně přibližovat k Hobartu.

Poslední noc nás čekala v hotelu Wrest Point. Během večera se začalo citelně oteplovat.

Den 7 – na shledanou, Tasmánie! (21. listopadu 2019)

Podzim 2019 byl pro Austrálii dost divoký. Samé sucho, požáry. A 21. listopad se zapsal i do meteorologické historie Tasmánie. Už ráno toho dne začala teplota ve městě atakovat 36 stupňů Celsia. Dost nás to překvapilo, ale i tak jsme se vydali na poslední procházku centrem města. Třeba k místu, kde stojí pomník expedici na Antarktidu. Z ničeho nic se zvedl velmi prudký vítr a teplota začala výrazně klesat. Během hodiny a půl se ochladilo o 20 stupňů. Když jsme dojeli na letiště a vrátili auto, tak jsme zjistili, že většina letů je o hodiny zpožděna nebo celkově zrušena. Důvodem bylo nestabilní počasí a prudký střet dvou frontálních systémů. My jsme měli štěstí, do Melbourne jsme nakonec odletěli jen s hodinovým zpožděním, ranní lety ale měly smůlu, ty odlétaly až odpoledne s námi, řada lidí musela v Hobartu nechtěně nocovat. Tím chci jen poukázat na fakt, že počasí na Tasmánii se střídá velmi rychle, s tím je potřeba počítat.

 

Náš výlet skončil po sedmi dnech. Šlo o týden, na který nikdy nezapomenu. Tasmánie jednoznačně patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v Austrálii viděl. A vřele doporučuji všem, aby se na tento malý ostrov podívali. Původně jsem plánoval spojit Austrálii s Novým Zélandem, což jsem nakonec odpískal. Bylo mi to trochu líto. Ale Tasmánie mi to vynahradila.

Doufám, že se budeme moci už brzy vrátit k cestování. Až to bude možné, zaleťte si na Tasmánii. Za přírodou, za klidem, za božskými plážemi, nebo třeba i za totálně ujetým festivalem Dark Mofo.

 

Šťastnou cestu!

Honza