Tchaj-wan: Srdce Asie, která vás nepustí

Sbalili jsme se jako pětičlenná výprava a vyrazili na místo, kde se moderní svět překrývá s tradicí. Tchaj-wan pro nás nebyl jen další turistickou položkou na seznamu, ale naprostým smyslovým šokem. Na jedné straně narazíte na japonskou čistotu a technologie, které vypadají jako z jiného století a hned vedle na lidskost, kterou jsme u nás už tak nějak zapomněli. No a pak jsou tu momenty, kdy po celém dni vlezete do hotelové vířivky a najednou na vás z televize vybafne porno.

Ten ostrov nám ukázal, že svět umí být mnohem přívětivější, než jsme u nás v Evropě zvyklí věřit. Nastavil nám zrcadlo, do kterého se s odstupem času nedívalo úplně snadno, protože ten rozdíl v lidskosti a vzájemné úctě byl až neuvěřitelný. Od prvního nadechnutí v Tchaj-peji nám tak bylo jasné, že Srdce Asie není jen oficiální turistický název tohoto ostrova, ale hluboká pravda a právě tímto poznáním náš cestopis začíná: Je to Srdce Asie, které vás nepustí.

Není Asie jako Asie

Už během cesty vlakem z letiště do centra Tchaj-peje člověk pochopí, že tohle je úplně jiná Asie. Mnoho lidí si pod tímto pojmem představí chaos, hluk nebo nepořádek, který je pro některé země typický. Tchaj-wan je ale jiný. Překvapil nás svou neuvěřitelnou čistotou, moderní tváří a smyslem pro řád. Tam, kde jinde čekáte odpadky a zmatek, nacházíte preciznost a dokonalou harmonii. Je to země, která je moderní a vyspělá, ale přesto neztrácí svou duši.

Tato fascinující harmonie a smysl pro řád však nejsou náhodné. Jsou hluboce zakořeněny v historii ostrova a v jeho silném poutu k Japonsku, pod jehož správu Tchaj-wan dlouhá desetiletí patřil. Právě odtud pravděpodobně pramení ta pověstná disciplína, precizní doprava a úcta k veřejnému prostoru, která jsou pro Japonsko samozřejmostí. Na Tchaj-wanu se tak protíná čínská tradice s japonským smyslem pro detail, což vytvořilo koktejl, který nás na každém kroku fascinoval svou funkčností a klidem.

Naše první kroky směřovaly na dětské hřiště, aby se náš nejmladší dvouletý člen výpravy po dlouhém letu vyblbnul. Během pobytu jsme potkali několik dětských hřišť a musím říct, že Tchaj-pej nebo i Kaohsiung jsou v tomto ohledu velmi přívětivá města. Hřiště s gumovým povrchem, takže tam mohou děti běhat i bez bot. Klouzačky, prolézačky, houpačky atd., pro vyblbnutí malého skřítka naprosto ideální. 

Ještě než jsme ale došli na první hřiště, byla zapotřebí zastávka v asijské legendě – v obchodě 7-Eleven. Tyto obchody jsou na Tchaj-wanu doslova na každém rohu a v jedné ulici jich klidně napočítáte několik. Pro turistu je to doslova záchranný kruh, který nabízí vše, co zrovna potřebuje: od čerstvého jídla a pití, přes klimatizované posezení až po veřejné WC, což je při celodenním chození po městě neocenitelný benefit. Některé pobočky jsou navíc zážitkem samy o sobě – narazit můžete na speciální koncepty věnované Pokémonům, pohádkám nebo různým popkulturním ikonám, které z obyčejného nákupu dělají vizuální atrakci.

Stáli jsme před obchodem a automaticky otevírám láhev s vodou. Najednou mě zaplavil zvláštní pocit. Víčko mi zůstalo v ruce! Úplně oddělené a svobodné. Beze slov a za doprovodu smíchu ho ukazuji ostatním a všem to okamžitě došlo. Je fascinující, jak rychle si člověk zvykne na evropské standardy, až mu najednou taková drobnost přijde jako naprostý nezvyk a bizarní návrat do minulosti.

Pod spojením „není Asie jako Asie“ se v plné síle schovává i místní kuchyně. Zapomeňte na česká asijská bistra a jejich klasickou M6 nebo jednadvacítku. V Asii chutná všechno úplně jinak a Tchaj-wan je v tomto směru opravdu specifický. Viděli jste někdy u nás v nabídce vejce vařená v čaji? Na Tchaj-wanu je to národní poklad a narazíte na ně v každém 7-Eleven. Neustále se louhují v obrovských hrncích vedle dalších pochutin a vytvářejí tak typickou vůni, která vás udeří do nosu hned u vchodu. Musím ale přiznat, že po týdnu už jsem tu vůni nemohl ani cítit. Je to velmi specifický odér, na který evropský nos zkrátka není stavěný, a po čase se z lákavého aroma stane něco, čemu se podvědomě snažíte vyhnout. Je to jako s koriandrem – buď ho miluješ nebo nesnášíš.

Bůh odpovídá klapnutím

Naše první jídlo na ostrově byly nudle. K nim jsme si objednali místní pivo a ledový čaj. Právě ten čaj byl velkým překvapením. Zapomeňte na přeslazené nápoje z českých supermarketů. Dostali jsme plastovou láhev se studenou vodou, ve které jen plaval pytlík čaje. Žádný cukr, žádná sladidla ani jiná verbeš, která se do průmyslových nápojů běžně přidává. Jen čistá, osvěžující chuť. Větší výzva ale přišla s náčiním. K dispozici byly pouze hůlky. Sice jsme s tím počítali, ale já jimi jedl naposledy před sedmi lety ve Vietnamu. Po chvilce urputného kvrdlání se nám ale podařilo úspěšně najíst. Paradoxně jsme se na konci naší výpravy všichni shodli, že právě tyhle první nudle byly tím nejlepším jídlem, které jsme na Tchaj-wanu ochutnali.

Po ubytování na hotelu jsme zažili asi ten nejautentičtější zážitek z celého výletu. Už jen samotná cesta mezi neonovými nápisy pro nás byla něčím úplně novým, ale to nejlepší teprve přišlo. Dorazili jsme k velkému chrámu Xingtian (Xingtian Temple) právě ve chvíli, kdy končila společná modlitba. Atmosféra tam byla neskutečná. Byli jsme tam jediní turisté mezi desítkami věřících. Jakmile řečník domluvil, začali si všichni postupně klekat na připravené žíněnky otočené k hlavnímu oltáři. Celým chrámem se najednou začal rozléhat klapavý zvuk. To věřící začali vést svůj osobní dialog s božstvem. O zem házeli dvěma červenými dřevěnými půlměsíci, kterým se říká Jiaobei. Jsou to věštecké bloky symbolizující jin a jang, které slouží k získání odpovědi na otázky typu ano/ne. Podle toho, jak dopadnou, věřící pozná, co mu bůh odpovídá. Člověk tam jen tiše stojí a cítí se najednou tak malý. Uvědomuje si, že je jen hostem v jejich intimní chvíli a snaží se co nejméně rušit. Je to neuvěřitelně hluboký zážitek, u kterého máte pocit, že nahlížíte do soukromí desítek lidských osudů.

Klíče od ostrova

Pro bezproblémový pobyt na Tchaj-wanu potřebujete několik klíčů, které vám odemknou celý ostrov. Prvním z nich je online příletová karta (Arrival Card). Už v letadle chodí letuška s QR kódem, který vás na formulář odkáže, ale kartu lze vyplnit už v klidu z domova. Registrace na oficiálním webu NIA zabere jen pár minut a nic to nestojí. Pokud to nestihnete předem, na letišti je k dispozici veřejná Wi-Fi, přes kterou to pohodlně vyřídíte i po přistání. Při cestě na Tchaj-wan není potřeba vízum.

Dále je potřeba zajistit si hotovost. Na nočních trzích, v některých menších obchodech a u řady služeb totiž kartou nezaplatíte. Je dobré vědět, že na Tchaj-wanu nefungují klasické směnárny, jak je známe z jiných zemí. Na letišti i ve městech najdete pouze pobočky jednotlivých bank, které nabízejí výměnu peněz. My jsme to vyřešili výběrem z bankomatu přímo na letišti. Banky jako Bank of Taiwan, Mega Bank nebo Cathay United Bank si neúčtují žádný poplatek za výběr. Zaplatíte pouze případný poplatek své české bance. Zásadní informací však je, že místní bankomaty nejsou bezkontaktní. Musíte mít u sebe fyzickou kartu, kterou do bankomatu vložíte.

Na Tchaj-wanu není asi nic důležitějšího než kartička EasyCard, popřípadě její dvojče iPass. Bez jedné z nich jste na ostrově doslova trosečníci. Ideální je pořídit si ji hned na letišti za 100 TWD (~66 Kč). My jsme ji kupovali přímo u vstupu do metra, ale po cestě od letadla k terminálům potkáte několik stánků, které je prodávají. Přestože se na mnoha místech dá platit klasickou platební kartou, dobíjení EasyCard/iPass probíhá výhradně v hotovosti. Dobít si můžete v automatech nebo u přepážek v metru, které najdete u každého turniketu a také v obchodech 7-Eleven, kde seženete i samotnou kartu. My jsme udělali prvotní nabití na 1000 TWD (~664 Kč). Karta se používá tak, že při každém vstupu i výstupu pípnete a automaticky se vám odečte částka za jízdu. Na displeji terminálu pak hned vidíte zůstatek i cenu poslední cesty. Pokud vám na konci výpravy nějaké peníze na kartě zbudou, můžete si je nechat na přepážce metra vyplatit. EasyCard/iPass ale neslouží jen v MHD – zaplatíte s ní i v obchodech, automatech, v zoo a na mnoha dalších místech. Je však dobré vědět, kde tyto karty neplatí. Jedná se o vysokorychlostní vlaky HSR, povinně místenkové rychlíky (Taroko, Puyuma, EMU3000) a specifické turistické linky, jako je třeba Alishan Forest Railway. Naopak v běžných osobních vlacích máte s těmito kouzelnými kartičkami dokonce 10% slevu. Cesta z letiště na Taipei Main Station stojí 160 TWD (~106 Kč). 

Jakmile vyřešíte pohyb po ostrově, je dobré si zajistit i přístup k internetu. V příletové hale najdete několik stánků s místními tarify. My jsme to ale vyřešili přes aplikaci Airalo pořízením regionální eSIM Asie. Jelikož jsme přestupovali v Pekingu, kde jsme i při cestě zpět strávili pár hodin, byla to jasná volba. V Číně jsou totiž běžné aplikace zakázané a právě tahle eSIM tento problém elegantně vyřeší. Vše fungovalo bez jediného zádrhelu hned po přistání. My jsme to například vyřešili tak, že jsme měli jen dva telefony s eSIM, zatímco zbylé dva fungovaly přes veřejné Wi-Fi nebo právě přes sdílený hotspot. 
Bez čeho se na cestách neobejdete je geniální česká aplikace Mapy.cz. Nedovedu si bez nich pohyb kdekoliv po světě představit. Nicméně pro vyhledávání konkrétních spojů MHD, jízdních řádů a aktuální dopravy používají i místní primárně Google Maps. I když tyto mapy běžně moc nevyužívám, tady se pro navigaci ve veřejné dopravě opravdu hodily a byly nepostradatelné.

Tchaj-pejské ranní ptáče dál doskáče

Zatímco zbytek party ráno dospával náročnou cestu, já jsem se rozhodl prozkoumat kousek Tchaj-peje na vlastní pěst. Sedl jsem na metro a dojel do stanice Daan Park Station, která vás vyhodí přímo v zelené oáze města. Daan Forest Park je místo, kde se potkávají stovky lidí, kteří tu běhají, cvičí taj-či nebo se jen procházejí v divoké přírodě. U krásného jezírka narazíte na profesionální fotografy, kteří zaostřují své objektivy na vodní ptactvo. K vidění jsou tu například hnízdící volavky nebo kvakoši. V korunách stromů a kolem cest pak neustále pobíhají veverky, které si z přítomnosti lidí vůbec nic nedělají.

Mé kroky dále směřovaly k Náměstí Svobody (Liberty Square), ale cestou jsem se zastavil ještě u mormonského chrámu (Taipei Taiwan Temple). Je to krásná, sněhobílá stavba se štíhlou věží na jejíž špici září zlatá socha anděla Moroniho. Celý objekt působí velmi čistě a moderně, nicméně je dobré vědět, že běžný turista se dovnitř nedostane. Prohlédnout si ho můžete pouze zvenčí a z přilehlé zahrady.

Od mormonského chrámu je to k Náměstí Svobody (Liberty Square) už jen co by kamenem dohodil. Jakmile se před vámi objeví nekonečná bílá zeď s modrou stříškou, víte, že jste u cíle. Už při průchodu jednou z bočních bran mezi stromy prosvítá monumentální Památník Čankajška (Chiang Kai-shek Memorial Hall). Tato velkolepá bílá stavba stojí na vysokém podstavci, ke kterému vede široké schodiště s přesně 89. schody, což odpovídá věku, ve kterém Čankajšek zemřel. Zpovzdálí je slyšet bubnování a tradiční čínská hudba, což celému místu dodává až posvátnou atmosféru. Po vystoupání po schodech dojdete k monstrózním bronzovým dveřím, které působí opravdu majestátně. Ve velké mramorové síni s bohatě zdobeným dřevěným stropem sedí obrovská socha samotného Čankajška – postavy, která pro Tchaj-wan symbolizuje odpor proti čínskému komunismu a počátek cesty k dnešní nezávislosti.

Když se člověk otočí zády k Čankajškovi a vyjde ven na ochoz, naskytne se mu výhled na celé prostranství. Přímo uprostřed hrdě vlaje tchajwanská vlajka a v době mé návštěvy se celým náměstím rozléhalo rytmické bubnování. Dole na ploše totiž v doprovodu tradiční čínské hudby z reproduktorů pochodovali a bubnovali lidé ve výrazných žlutých úborech s bubny zavěšenými na krku. Z tohoto vyvýšeného místa máte jako na dlani obě symetrické budovy – Národní divadlo (National Theater) i Národní koncertní síň (National Concert Hall) a v dálce monumentální hlavní bránu (Liberty Square Paifang) s jejími modrými střechami. Celý ten obrovský prostor zaplněný hudbou a barvami působí neuvěřitelně velkolepě.

Cestou k hlavnímu nádraží (Taipei Main Station), kde jsem měl sraz se zbytkem skupiny, jsem udělal ještě krátkou zastávku ve 228 Peace Memorial Park. Tento park přiléhá k budově Národního tchajwanského muzea (National Taiwan Museum) a nabízí nečekaně klidné útočiště uprostřed rušného centra. Najdete tu příjemné posezení a ikonickou pagodu uprostřed jezírka plného želv. Právě tady se mi naskytl pohled na město kde se tradiční čínská architektura pagody doplňuje s moderními mrakodrapy  v pozadí. Na jedné fotce tak zachytíte dokonalý střet tradiční kultury s dravým moderním městem. Dnes je to sice oáza klidu s želvami a pagodami, ale park má i svou temnou stránku. Jmenuje se podle tragických událostí z 28. února 1947, které na desetiletí poznamenaly historii ostrova. Právě zdejší rozhlasová stanice, ve které dnes sídlí muzeum, byla tehdy centrem celonárodního povstání proti tehdejšímu režimu.

U stanice jsem se shledal se zbytkem party a ještě před odjezdem vlaku jsme vyrazili do nedalekého Yat-Sen Parku (Sun Yat-Sen Memorial House). Tento park je unikátní tím, že v něm dodnes silně dýchá japonský vliv z dob před koncem druhé světové války. Hlavní budovou je totiž bývalý tradiční japonský ryokan, kde kdysi pobýval i samotný Sunjatsen, který je považován za otce národa jak na Tchaj-wanu, tak v pevninské Číně. V naprostém klidu jsme si poseděli u jezírka s rybami a želvami, obklopeni klasickou japonskou zahradou. Pro cestovatele je to dokonalé odpočinkové místo, které nabízí oázu ticha doslova pár kroků od betonové majestátní budovy hlavního nádraží.

HSR aneb 300 km/h po tchajwansku

Vlaky HSR (High Speed Rail) jsou bílo oranžové japonské šinkanseny, které po ostrově sviští rychlostí až 300 km/h. Pro každého, kdo chce prozkoumat Tchaj-wan i mimo hlavní město je to ideální volba. HSR spojuje sever s jihem a expresní spoje tuto vzdálenost zvládnou za neuvěřitelnou hodinu a půl. Zastávkové vlaky jedou zhruba o 30 až 45 minut déle. Pro představu jízdenka na celou trasu z jihu na sever, to je z Kao-siungu (HSR Zuoying Station) do Tchaj-peje (Taipei Main Station), nás s rezervovaným místem vyšla na 1 490 TWD (~990 Kč) na osobu. Četnost spojení šinkansenů je více než uspokojující. 

Pro nákup jízdenek existuje několik možností. Zmíním dvě, které jsme používali my a jsou asi nejjednodušší. První je mobilní aplikace T Express, která komunikuje i v angličtině. Snadno si v ní najdete spojení a koupíte jízdenku do rezervovaných vozů. Pokud kupujete lístky pro celou výpravu najednou, tak je potřeba, aby i ostatní členové měli aplikaci nainstalovanou. Kupující pak obdrží kódy, které musí přeposlat ostatním, aby se jim jízdenka zobrazila v jejich telefonu. Důvod je prostý. Na nástupiště i z něj se prochází skrz turnikety a každý se musí prokázat vlastním QR kódem. Pokud bude každý kupovat jízdenky v aplikaci jednotlivě, tak je riziko, že systém vyhodí místenky úplně v jiné části vlaku. Druhá možnost, kterou jsme praktikovali častěji, byl nákup v automatu na nádraží. Ten má perfektní a intuitivní rozhraní v angličtině a bez problému přijímá platební karty. Cena je stejná jako v aplikaci, ale v automatu máte navíc možnost koupit jízdenku do vozů bez místenek, kde je cena o pár dolarů nižší. Automat vám vyplivne klasické papírové jízdenky, které poslouží i jako hezká památka. Důležité je jízdenku nevyhazovat. Musíte ji totiž znovu protáhnout turniketem v cílové stanici, jinak vás to nepustí ven. Turniket vám ji i při výstupu vrátí, takže si ji můžete nechat jako suvenýr z cesty.

Na nástupištích funguje perfektní značení, které vám přesně ukáže, kam se postavit. Na jízdence si najdete číslo vozu a sedadla. Tato čísla pak sledujete přímo na zemi na nástupišti. Dovedou vás přesně ke dveřím, které máte nejblíže ke svému místu. Dokonce jsou zde namalované čáry pro fronty, aby nastupující neblokovali cestu těm, co zrovna vystupují. Je to neuvěřitelně efektivní systém. Systém nakreslených čar funguje úplně stejně i v metru. Jelikož náš nejmladší člen výpravy jezdí v kočárku, velmi nás potěšilo, že s ním nebyl nikde problém. V HSR už vůbec ne. Šinkanseny mají v každém voze vyhrazené místo na velká zavazadla, kam se bez potíží vejde i složený kočárek. Sedadla jsou uspořádána v řadách 3-2 a vždy jedete po směru jízdy. Na konečné stanici se totiž všechna sedadla otáčejí. Přímo ve vlaku jízdenky nikdo aktivně nekontroluje, ale personál soupravou několikrát prochází. Když jsme si přesedli na volná místa u okénka, tak nás paní průvodčí přišla jen slušně upozornit, že v příští stanici na tato místa nastoupí cestující s místenkou. Během cesty navíc projíždí vlakem minibar a na rozdíl od metra se zde smí jíst i pít, a to včetně vlastního jídla.

Nejlepší zmrzlina na Tchaj-wanu

My jsme ale šinkansenem nejeli až na úplný jih. Vystoupili jsme už na druhé zastávce v Tchaj-čungu (Taichungu). To je město s nejlepší zmrzlinou na Tchaj-wanu a místo, kde se údajně zrodil legendární bubble tea. Stanice HSR se nachází kus za městem, ale do centra se dá dostat několika způsoby. Ty nejlevnější jsou buď metro, které obsluhuje západní a severní část města nebo klasický vlak (TRA), který naopak projíždí jižní a východní částí. My jsme zvolili cestu vlakem, protože náš hotel se nacházel doslova pár kroků od hlavního vlakového nádraží.

Ještě před check-inem v hotelu jsme museli navštívit Miyaharu. Je to budova bývalé oční kliniky, která si dodnes zachovala svůj historický styl, ale místo o zrak se tu dnes starají o žaludky turistů. Uvnitř můžete nakoupit luxusní čokolády a cukrovinky, ale hlavní lákadlo čeká z boku budovy. Údajně nejlepší zmrzlina na celém Tchaj-wanu. A musím potvrdit, že pověsti nelžou! Co nás ale naprosto dostalo, byl neuvěřitelně efektivní systém objednávání. Přestože se tu stojí fronty, vše odsýpá bleskově. Hned na začátku dostanete do ruky papír s nabídkou v angličtině, kde se vybírá z desítek druhů – od smetanových klasik přes exotické ovoce až po nejrůznější čajové speciality. Než se člověk naděje, přijde obsluha a veškerá přání bleskově zapíše na druhý papír. U pokladny se odevzdá, zaplatí (platba kartou je možná) a už člověk jen vyčkává na své číslo z vyvolávacího systému. Když se objeví na displeji, tak je na řadě finální krok - výběr dvou bonusů ke zmrzlině. Já zvolil cheesecake a místní sladké pečivo, které vám posadí přímo na kornout. Výsledek vypadá spíš jako umělecké dílo než obyčejná sladká tečka.

Se zmrzlinou v ruce jsme se usadili u přilehlého kanálu, který je upravený jako příjemná pěší zóna se stromy. Při pozorování ryb a vodních želv jsme si vychutnávali ty boží chutě. Cestou na hotel jsme si ale uvědomili, že želvy na Tchaj-wanu neplavou jen v místních potocích, jezírkách a řekách. Viděli jsme je totiž i v bednách u jednoho z obchodů a těžko odhadovat, zda tam končí jako budoucí domácí mazlíčci, nebo spíš na talíři místních strávníků. Hranice mezi mazlíčkem a jídlem je asi tenká. 

Chyceni na čokoládu!

Z hotelu jsme to měli jen kousek do Tchajčungského parku (Taichung Park). Je to oáza klidu plná života. Potkáte tu spoustu kachen, ryb, želv a veverek. Kdo má chuť na trochu relaxu na hladině, může si půjčit lodičku a projet se po místním jezeře, kterému dominuje ikonický pavilon. Co ale každého návštěvníka v parku okamžitě praští do očí, jsou obří sochy kozorožců. Ty zde byly vztyčeny jako symboly čínského zvěrokruhu při příležitosti minulých oslav lampionových festivalů a dodnes hrdě stráží místní trávníky.

Dalším cílem byla Calligraphy Greenway, kam jsme došli opět podél kanálu upraveného na příjemnou pěší zónu. Za západu slunce jsme dorazili k Národnímu muzeu výtvarného umění (National Taiwan Museum of Fine Arts), kde celá tato zelená tepna města začíná. Na nedalekém Civic Square to ale neuvěřitelně žilo! Sešly se tu vyšší desítky lidí, kteří jen tak venčili psy, povídali si nebo relaxovali na trávě. Zaujala nás jedna slečna v princeznovských šatech, která uprostřed davu trpělivě čekala na dece s květinou v ruce. Zřejmě na nějakého nápadníka, který se však bohužel nedostavil, a tak po chvíli s kamennou tváří odešla. Nejmladšího člena naší výpravy ale mnohem víc fascinoval dinosaurus na kolečkách, kterého za sebou na provázku tahal jeho vrstevník. Nakonec rodiče neodolali a jednoho dinosaura koupili, protože prodejci hraček, balónků a svítících drobností jsou tu všude a jejich nabídce se s dítětem nedá utéct. 

Cesta pokračovala dál skrze stánky s neuvěřitelně pestrým zbožím – od jídla, obalů na telefony přes živé rostliny, výšivky až po oblečení. Právě tady jsme naplno pocítili tu pověstnou tchajwanskou pohostinnost. Jeden prodejce čokolády nám s velkým úsměvem nabídl ochutnávku zdarma. Nebyl to ale ten klasický obchodní trik ve stylu: „Tady máš vzorek a teď si něco kup.“ Působilo to spíš jako upřímné: „Prostě si vezměte a užívejte si Tchaj-wan.“ Člověk se tu díky tomu necítí jako pouhý turista či chodící peněženka, ale jako skutečně vítaný host. O pár stovek metrů dál se situace opakovala. U jiného stánku jsme dostali pro celou partu ovesné sušenky, opět jen tak pro radost. Vlastně nás na tu čokoládu a sušenky skutečně chytili, ale úplně jinak, než jsme zvyklí. Neuplatili nás sladkostmi, aby z nás vytáhli peníze, ale ulovili si nás svou nezištnou a neuvěřitelně přátelskou povahou. Přiznám se, že z domova na tohle nejsme vůbec zvyklí, takže to v nás zpočátku vyvolávalo až trochu zvláštní a nedůvěřivý pocit.

Kukuřice za všechny prachy a bus za nulu  

Po celkem dlouhé cestě jsme dorazili k největšímu nočnímu trhu v Tchaj-čungu (Fengjia Night Market). Tohle místo je fascinující nejen svou rozlohou a šílenou škálou zboží, ale i svou pověstí gastronomické laboratoře. Údajně se právě zde vymýšlejí a testují nové druhy street foodu. Pokud se novinka chytne tady, rozšíří se pak do celého zbytku ostrova.

My jsme na nic nečekali a začali plácat páté přes deváté, prostě všechno, co nám padlo do oka. Občas nás do nosu nepříjemně trklo pověstné smradlavé tofu (stinky tofu), což je místní specialita, na kterou ale nikdo z nás nenašel odvahu. Absolutním vítězem večera se pro nás stala kukuřice v kelímku s česnekem. Byla to neuvěřitelná lahoda a přitom je to v jádru tak jednoduchá věc.

K mému velkému překvapení jel od nočního trhu přímo k našemu hotelu městský autobus. Google Mapy mi ale tvrdily, že cena bude 0 TWD, což mi přišlo víc než zvláštní. Při vstupu do autobusu jsme si klasicky pípli kartou a s napětím čekali, co se objeví na displeji při výstupu. A skutečně – na terminálu svítila nula! Jak je to možné?

V Tchaj-čungu totiž funguje unikátní systém podpory veřejné dopravy. Prvních 10 kilometrů jízdy autobusem u určitých linek je pro držitele dopravních karet EasyCard/iPass zcela zdarma. Pro turistu je to naprostá pecka, prostě si pípnete a jedete přes půl města úplně zadarmo. A i kdyby se mělo platit, tak to v přepočtu na naše stojí méně než pět rohlíků. Na co je dobré si obecně dávat pozor na Tchaj-wanu, je fakt, že pro autobusy je závazný čas odjezdu pouze z výchozí stanice. Snadno se vám tak může stát, stejně jako nám, že autobus odjede z vaší nácestné zastávky s desetiminutovým náskokem. Vyplatí se být na místě s dostatečným předstihem. Na řidiče si pak musíte zamávat, aby vám zastavil. 

Tchajwanská pohoda za volantem 

Samotné půjčení auta na Tchaj-wanu vyžaduje v podstatě čtyři věci. První dvě jsou neoddělitelné: mezinárodní řidičský průkaz, který je ovšem platný pouze s naším klasickým plastovým řidičákem, takže je nutné mít u sebe oba. Třetí podmínkou je mít kreditní kartu, nikoliv debetní, vystavenou na jméno řidiče. A tou poslední, možná nejdůležitější věcí, je nemít strach. Místní provoz sice může na první pohled působit chaoticky kvůli nekonečným mračnům skútrů, ale zdání klame. Není to žádný divoký Vietnam nebo Thajsko – tady má ten mumraj svůj skrytý řád.

Tchaj-čung má stále co nabídnout, ale čas nás tlačí dál. Už předchozí den jsme museli oželet například Národní muzeum přírodních věd (National Museum of Natural Science), na které prostě nezbyl prostor. Dnes nás totiž na stanici šinkansenů (HSR Taichung Station) čekala objednaná Toyota Corolla Cross, se kterou jsme měli v plánu prozkoumat i místní hory. Po chvilce papírování nám vůz přistavili i s dětskou sedačkou a my se mohli vydat vstříc dalšímu dobrodružství.

Když se zpětně ohlédnu na místní dopravu a srovnám ji se svými zkušenostmi z mimoevropských zemí jako je Maroko nebo Vietnam, tak musím říct, že na Tchaj-wanu byla z těchto tří zemí doprava nejklidnější. Samozřejmě nemám na Tchaj-wanu úplnou zkušenost s řízením přímo v centrech velkých měst, protože jsme auto vyzvedávali i vraceli u stanic šinkansenů (HSR), které jsou většinou umístěny strategicky mimo město. Tohle řešení bych i ostatním vyloženě doporučil. Ze stanice vyjedete rychle ven a nemusíte se prodírat městským shonem. Velkou výhodou je, že většina půjčoven nabízí vyzvednutí na jednom místě a vrácení na druhém. Přesně tak jsme to udělali i my. Ráno jsme si auto převzali u HSR Taichung Station a druhý den večer ho plánovali vrátit u HSR Chiayi Station.

Samotné řízení se od toho evropského příliš neliší, nebo jsem z něj měl alespoň ten pocit. Vše je přehledně značené a skvělým detailem jsou semafory, které odpočítávají čas do zelené. Jezdí se vpravo a rychlostní limity jsou sice obecně nižší než u nás, ale máte je neustále na očích. Po cestě potkáte dost radarů, na každý vás ale dopředu upozorní značka s nejvyšší dovolenou rychlostí. Dálnice fungují na elektronickém mýtném systému, přičemž prvních 20 km za den je zdarma. Poté se účtuje v přepočtu jen haléřový poplatek za kilometr, který s vámi půjčovna vyrovná až při vrácení vozu. Při jízdě je však nutné sledovat zrcátka mnohem intenzivněji, než jsme zvyklí z Česka. Skútry jsou totiž všudypřítomné a proplouvají mezi auty s neuvěřitelnou lehkostí a jistotou. Velmi efektivně je vyřešeno odbočování skútrů vlevo na velkých křižovatkách. Nesmí totiž odbočovat přímo, ale musí zajet do vyznačeného boxu v pravé části křižovatky a tam počkat na zelenou ve svém novém směru. Je to chytrý systém, díky kterému skútry neblokují hlavní proud dopravy a celá křižovatka zůstává průjezdná.

Když to shrnu, tak člověk, který se nebojí jezdit v Česku, do tchajwanského provozu bez problémů zapadne. Není se čeho bát. Jediné, co bych vyloženě nedoporučoval, je vjíždět autem do center velkých měst v době špičky. Ne že by se to nedalo zvládnout, provoz je tam často ohleduplnější než v Praze, ale spíše proto, že při návštěvě tak krásné země nechcete trávit v kolonách víc času, než je nutné. Jízda v horách, mezi městy nebo po dálnici je naprosto v pohodě a člověk se u ní může v klidu kochat krajinou. Do městských uliček se pak rozhodně víc hodí skútr, který mezi auty snadno propluje, i když je stále potřeba mít se na pozoru.

Matcha masakr 

Naše první kilometry směřovaly k městečku Puli. Schválně jsem to vzal mimo dálnici, abychom si trochu prohlédli místní život. Cesta se postupně začala nořit do strmých kopců plných husté zeleně, které nás obklopovaly ze všech stran. Já se mezitím sžíval s naší Toyotou v automatu, u které nás celkem překvapilo rádio. Respektive auto mělo jen palubní systém, ve kterém se klasické frekvence nedaly naladit. To pro nás bylo docela překvapení, ale naštěstí se dalo k autu standardně připojit přes Bluetooth a pustit si vlastní hudbu. 

Z Puli jsme vystoupali až do výšky zhruba 900 m. n. m. k turistickému magnetu - Jezero Slunce a Měsíce (Sun Moon Lake). Celé to v nás okamžitě evokovalo naše jihočeské Lipno – jezero obklopené městečky s hotely, turistickými stezkami a lodičkami. Nicméně, není Lipno jako Lipno. První zastávku jsme udělali u místního velkého infocentra a musím říct, že nás příjemně překvapilo parkování. S jednou jedinou výjimkou jsme totiž za celou dobu neplatili ani korunu za parkovné. Přímo u infocentra se nachází i kavárna s matcha zmrzlinou, kde se stala nehoda, kterou jsme pak se smíchem žili v podstatě po zbytek našeho pobytu.  

Chtěli jsme si dopřát stylovou matcha zmrzlinu, ale místo gastrozážitku z toho byla lekce fyziky v přímém přenosu. Jeden z nás se v roli štědrého strýčka rozhodl dopřát první líznutí našemu nejmladšímu, dvouletému členovi výpravy. Jenže v rámci této nesobecké oběti naklonil kornout do úhlu, který gravitace prostě nehodlala tolerovat. Následovalo mlasknutí a rozplesknutí o podlahu kavárny. Vtipné na tom bylo, že k zemi zamířila dřív, než si nebohý chlapec stihl aspoň jednou líznout. Následovala blesková, leč mírně tragikomická záchranná mise. Dotyčný popadl ten zelený zbytek do dlaně a vyrazil ven hledat koš. Tady jsme ale narazili na tvrdou tchajwanskou realitu. Koše na venkovních veřejných místech prakticky neexistují. Zatímco mu tající matcha vesele protékala mezi prsty a on se ji marně snažil krotit pár ubrousky, my jsme se královsky bavili. Celá záchranná mise vyvrcholila u místní šedesátileté paní uklízečky, která v kavárně u košů třídila odpad. I přes veškerou anglickou snahu o omluvu a pokusy to po sobě utřít nás paní odmítla, že to uklidí sama. Jedinou útěchou nešťastného strýčka bylo zjištění, že ta zmrzlina byla stejně hnusná, takže o nic zásadního vlastně nepřišel. Tahle historka nás pak se smíchem provázela v podstatě po zbytek pobytu.

Jízda kolem Jezera Slunce a Měsíce

Návštěvu samotného Jezera Slunce a Měsíce bych doporučil jako program na celý den, ideálně i s přenocováním. My jsme během dopoledne a odpoledne stihli jen to nejdůležitější. Začali jsme procházkou od infocentra na dvě vyhlídky, odkud je na jezero krásný výhled. Podél západní a severní strany vedou upravené chodníky přímo u břehu, které jsou obsypané koly a elektrokoly. Projížďka kolem vody je tu očividně velmi populární.

Naší další zastávkou byla pagoda Ci En (Ci En Pagoda). Ta slouží jako rozhledna, ze které vidíte kilometry daleko. Cesta k ní sice od parkoviště znamená zdolat několik schodů, ale ten výhled za tu námahu rozhodně stojí. Přímo pod pagodou se pak nachází chrám Xuanzang (Xuanzang Temple), zasvěcený významnému buddhistickému mnichovi stejného jména. Ten se proslavil svou neuvěřitelnou sedmnáctiletou pěší cestou do Indie, kam se vydal, aby získal a přivezl zpět posvátné buddhistické texty. Celá jeho trasa je vyobrazena na obrovské kamenné mapě přímo u vchodu, což vám teprve dá tu správnou představu o měřítku jeho putování. V chrámu je navíc dodnes uložena jedna z jeho nejvzácnějších relikvií – část jeho lebeční kosti.

Nakonec nás dohnal hlad, a tak jsme sjeli zpět k pobřeží jezera do městečka Ita Thao. Z něj sice vede i lanovka do domorodé vesničky (Formosan Aboriginal Culture Village), ale tu už jsme časově rozhodně nestíhali. Zaparkovali jsme v krytém parkovišti místního hotelu. Bylo to poprvé a naposledy, co jsme na celém ostrově platili za parkovné (160 TWD asi za 3 hodiny ~107 Kč), ale výměnou za to jsme byli přímo v centru dění, kousek od nočního marketu i vody. U vody hrál někdo na saxofon a dalo to tomu takový ten turistický vibe. Vybrali jsme si sympatickou restauraci a pustili se do trochu specifického objednávání. Dostanete zalaminovaný lístek a fixu, zaškrtáte si své favority, u pokladny zaplatíte a pak už jen čekáte. Já jsem bohužel neměl zrovna šťastnou ruku. Vybral jsem si něco, co na obrázku vypadalo lákavě, ale ve finále jsem obdržel hromadu kuřecích hřbetů v omáčce. Bylo to tedy spíš o ohlodávání kostí, i když omáčka s rýží špatná nebyla. Korunu tomu nasadilo servírování v neuvěřitelně kýčovitých talířích. Kluci měli hovězí, takže před ně přistála keramická kráva, zatímco já jsem svůj kostnatý příděl dostal stylově v talíři ve tvaru slepice.

Mezitím se zcela setmělo a já se musel definitivně dojíst na nočním trhu jejich vyhlášenou smaženou bramborou. Tu vám v takovém ručním strojku vyřežou do nekonečné spirály, osmaží a posypou kořením podle výběru. Já zkusil sýrovou a kari – sýrová byla naprostý vítěz. Jako dezert jsme si pak dopřáli žáby na špejli. Nebyla to žádná obojživelná delikatesa, ale sladké nadýchané muffiny, které pekli v malých formičkách přímo před námi. Tyhle pečené tvary jsme pak viděli na každém nočním trhu a jsou naprosto neodolatelné. Nejsou tolik sladké a i tak velmi chutné.

Naší úplně poslední zastávkou byl chrám Wen Wu (Wen Wu Temple). Dorazili jsme tam už za úplné tmy, což se ukázalo jako skvělý tah. Chrám totiž zavíral až v osm večer a byl celý nádherně osvícený. Troufnu si říct, že to byl největší a nejpůsobivější chrám, který jsme na celém Tchaj-wanu viděli. Má několik pater, stovky soch a řadu oltářů, které v nočním tichu působily až magicky. Obrovským bonusem bylo, že v tuhle pozdní hodinu tam nebyla ani noha. Ten klid a majestátnost prázdného chrámu po celodenním shonu u jezera byl neuvěřitelný zážitek a dokonalá tečka za dnem.

Cestou z Wen Wu směrem na jih jsme u silnice potkali ještě jednu svítící dominantu. Někde u břehu jezera se v noční tmě zjevila obří nasvícená socha postavy s kopím v ruce, stojící na velkém červeno bílém lotusovém květu. Působilo to monumentálně. Jen jsme zastavili, vyfotili a pokračovali dál na jih do vesničky Dongpu, kde jsme trávili další noc.

Strmý kilometr k vodopádu

Dnes nás čekal pořádně nabitý den. V 18:00 jsme museli odevzdat auto u stanice rychlovlaků HSR v Chiayi (HSR Chiayi Station), což znamenalo, že každá chvíle byla drahá. Na hotel v Dongpu jsme dorazili za úplné tmy, takže jsme vůbec netušili, kde vlastně jsme. Náš pokoj měl ale místo jedné stěny obrovské francouzské okno, a tak mě hned po probuzení hlodala zvědavost, co se za zataženým závěsem skrývá. Když jsem ho odhrnul, naskytl se nám krásný pohled. Přímo před námi se tyčily místní hory pokryté několika odstíny zelené a zahalené v jemné ranní oblačnosti. Zpoza vysokých hřebenů se pomalu prodíralo sluníčko. Byl to ten krásný start do dne.

Hotel v Dongpu nabízel i koupání v horkých pramenech, kterými je tahle vesnička známá. Dokonce nám při večerním příjezdu nabídli koupání bez plavek už v ceně ubytování. Náš dnešní plán byl ale tak nabitý, že jsme relax v termálech museli úplně vynechat. Ráno jsme popojeli autem 400 metrů k parkovišti, odkud vedla cesta k vodopádu. Byli jsme za to neskutečně rádi, protože to bylo 400 metrů do opravdu extrémního kopce. Tím to ale nekončilo. K samotnému vodopádu (Rainbow Falls) nás čekalo ještě 250 metrů převýšení na pouhém jednom kilometru cesty. Tuhle etapu jednoznačně vyhrál náš nejmenší turista. Ten se v podstatě celou dobu střídavě nosil u strejdů a u táty, a to jak cestou nahoru k vodopádu, tak i zpět k autu. Nebylo příliš vody, tak vodopád nebyl tak silný, ale i za tuhle ranní rozcvičku to stálo. 

Uzavřená silnice

Cestou proběhl tradiční nákup v 7-Eleven, což je pro cestovatele na celém Tchaj-wanu naprostá oáza. Aby cesta lépe utíkala, pustili jsme si stažené roadtripové písničky a mířili k horskému odpočívadlu Tataka, což je výchozí bod k výstupu na nejvyšší horu Tchaj-wanu - Yushan (3 952 m. n. m.). Jenže v roce 2024 ostrov zasáhlo silné zemětřesení a následné sesuvy půdy. Odnesly to tak horské silnice, které jsou extrémně náročné na opravu.

Vjeli jsme do tunelu, který měl z pravé strany otevřené výhledy do krajiny. Najednou jsme se zastavili v koloně. Netušili jsme, co se děje. Podle internetu připadalo v úvahu cvičení záchranářů nebo opravy zničených silnic. Kluci se vydali na průzkum a zjistili realitu. Silnici otevírají vždy jen na 10 minut v každou celou hodinu a od pěti odpoledne se kvůli pracím zavírá úplně. Měli jsme štěstí. Dorazili jsme krátce po půl desáté, takže jsme si jen chvíli orazili a počkali až nás pustí dál.

Projeli jsme stavbou a stoupali dál do strmých kopců až do výšky přibližně 2 600 m. n. m. Na odpočívadle Tataka jsme si dali pauzu a ulevili si na místních záchodcích, které jsou unikátní svou architekturou. U pisoárů je totiž v úrovni očí prostě díra ve zdi, takže má čůrající dokonalý výhled na hory i na parkoviště. Všude visely varovné cedule před drzými makaky, ale my jsme za celou dobu nepotkali ani jednoho. To až cestou směrem k Alishanu (Alishan Towship), kde se pohybovali volně kolem silnic. Nicméně při fotografování vypadali celkem agresivně, šel z nich respekt. 

Sakurové šílenství v Alishanu 

Když jsme se blížili k Alishanu (Alishan Township), začaly se po okrajích silnice objevovat desítky zaparkovaných aut. Bylo mi jasné, že uvnitř areálu nemáme šanci zaparkovat. To nám vzápětí potvrdil i pán řídící křižovatku, který na nás rezolutně mával, ať ani neodbočujeme a pokračujeme dál. Nakonec jsme měli štěstí a chytli místo kousek od vstupu. Alishan není zadarmo. Je to přírodní rezervace, kde se platí vstupné 300 TWD (~200 Kč) za dospělého. Pro ty, co nechtějí řídit, existuje i romantická varianta. Legendární lesní železnice (Alishan Forest Railway), která stoupá od pobřeží. Cesta sice zabere skoro pět hodin a lístky jsou prakticky neustále vyprodané, ale musí to být hezký zážitek.

Alishan byl doslova naplněný turisty, ale šlo téměř výhradně o místní. Na západní návštěvníky jsme tu skoro nenarazili. Hlavním lákadlem bylo vrcholící období rozkvetlých sakur, které sem v tuhle dobu táhne davy lidí z celého ostrova. Pokud si člověk chce projít celý areál poctivě, potřebuje na to celý den, ideálně i s přenocováním, aby mohl za svítání vyrazit legendárním vláčkem na Zhushan a sledovat východ slunce nad nejvyšší horou Tchaj-wanu.

My jsme měli času mnohem méně, a tak jsme si prošli jen vybranou část parku. Naše trasa vedla od hlavního vlakového nádraží přes alej rozkvetlých sakur až k obřím cypřišům. Jeden z nich měl 45 metrů a jeho stáří se odhaduje někde mezi tisíci až dvěmi tisíci let. Nemohli jsme minout ani fascinující Třígenerační strom (Three Generations Tree), kde z padlého kmene postupně vyrůstají další generace stromů. Našim cílem byl nádherný chrám Shouzen, u kterého nás kromě architektury potěšilo i několik stánků s občerstvením.

Přesun na jih 

Cestou z hor dolů do Chiayi postupně všichni v autě usnuli a já si to svištěl nekonečnými zatáčkami k civilizaci. Ke stanici rychlovlaků (HSR Chiayi Station) jsme dorazili právě se západem slunce. Prvním oříškem bylo najít místo, kde máme auto vlastně odevzdat. Musel jsem se dojít zeptat přímo do kanceláře na nádraží, kde mi ochotně dali GPS souřadnice. Bylo to naštěstí jen pár kroků vedle. Samotné předání proběhlo bleskurychle. Technický stav prakticky nekontrolovali, jen si zapsali stav ujetých kilometrů a bylo hotovo. Velkou výhodou systému naší půjčovny na Tchaj-wanu je, že auto nemusíte vracet s plnou nádrží. Palivo se totiž platí firemní kartou, podobně jako naše CCS, a půjčovna vám pak vyúčtuje projeté kilometry. Celkem nás vypůjčení na dva dny, včetně dětské sedačky a ujetých 306 km, vyšlo v přepočtu na 4 064 Kč. Když se tahle částka rozpočítala mezi celou osádku, byla to za ten komfort a svobodu v horách naprosto skvělá cena.

Bylo neuvěřitelně fajn vrátit se z chladného a mlhavého Alishanu zpět do příjemných 25. stupňů v nížině. Na nádraží jsme hned koupili jízdenky na nejbližší šinkansen do Kaohsiungu (HSR Zuoying Station), které nás vyšly na 410 TWD (~274 Kč) za jednoho. Jízda trvala jen zhruba půl hodiny. Protože jsme jeli ve večerních hodinách, byl vlak poloprázdný, takže jsme si každý mohli sednout k okénku a sledovat mihotající se světla tchajwanské krajiny.

Prsty v krku  

Toho, čeho se na cestách bojí snad každý, jsou zdravotní problémy. Bohužel se to nevyhnulo ani naší partě. Některým z nás už nebylo dobře během návštěvy Alishanu, ale ta pravá krize přišla až v Kaohsiungu. Při cestě ze stanice šinkansenů na hotel náš nejmladší cestovatel nečekaně pokřtil metro. Chudák se chvíli tvářil zamyšleně a pak to z něj najednou začalo létat. Co bylo nejhorší, že se to stalo těsně před naší zastávkou, kde jsme měli vystupovat. Rodičovské duo však předvedlo neuvěřitelnou a dokonalou sehranost. Během jediné minuty byla veškerá pohroma uklizena tak precizně, že nebýt specifického zápachu, nikdo z ostatních cestujících by nic nepoznal. Smekli jsme před nimi klobouk. Byla to blesková akce, která nás zachránila před trapasem v jinak sterilně čistém tchajwanském metru.

Zatímco někteří z nás po příchodu na hotel odpadli, někteří vyrazili na pizzu. Po všech těch asijských chutích jsme měli chuť na něco evropského. Dal jsem si svou oblíbenou Hawaii, protože ananas na pizzu zkrátka patří. Bohužel to byla moje poslední radost toho dne. V noci mě vzbudila šílená zimnice a oblíbená pizza ve mně bohužel nezůstala. Měl jsem horečku, bolel mě žaludek, a tak jsem nasadil svou osvědčenou metodu. Strčit si prsty do krku, po čemž se člověku hned uleví. Definitivně jsem se tak přidal k té části posádky, které už bylo zle dříve. Kaohsiung nás sice přivítal příjemným teplem, ale naše těla měla v tu chvíli úplně jiné starosti.

Vabank na Shoushan   

Dnes bylo v původním plánu vyrazit se koupat k moři. Jenže realita nás ráno nekompromisně probrala a my museli plány okamžitě změnit. Více než polovina party, včetně mě, se na jakékoli cestování absolutně necítila a představa, že bychom měli být na přímém sluníčku, byla v tu chvíli vyloženě děsivá. Zatímco kluci na tom byli relativně dobře a vydali se na vlastní průzkum města, já jsem spolu s prckem a jeho maminkou zůstal celé dopoledne odpočívat na hotelu. Tenhle nucený klid v klimatizovaném pokoji nám nakonec trochu pomohl k rekonvalescenci. Tělo zkrátka řeklo stop a my jsme ho tentokrát museli poslechnout.

Po sprše jsem se cítil o něco lépe, a tak jsme se odpoledne odvážili vyrazit kolektivně ven. Nadopoval jsem se prášky, ale k ideálu to mělo daleko. Cítil jsem se tak na sedmdesát procent, možná i méně. Chvílemi jsem vážně přemýšlel, že to otočím a půjdu si zpět lehnout na hotel. Vnitřně jsem sváděl tvrdý boj: má zvítězit postel, nebo touha vidět Opičí horu (Shoushan), na kterou jsem se celou dobu těšil? Nakonec jsem se rozhodl pro totální vabank. Vzal jsem poslední zbytky energie a vsadil všechno na to, že mě pohyb a čerstvý vzduch na Opičí hoře spíše nakopne, než definitivně složí. Nejtvrdší boj s tělem jsem sváděl během přestupu ve stanici metra Formosa Boulevard. I když je tamní ikonická světelná kopule (Dome of Light) naprosto úchvatná, neměl jsem energii ani vytáhnout mobil a vyfotit si to. Jen jsem přemýšlel, zda mám vůbec pokračovat dál. Byl to souboj s vlastním tělem, který jsem nakonec během cesty vyhrál, i když to nebylo úplně zodpovědné. Později odpoledne se mi naštěstí udělalo o dost lépe a ukázalo se, že čerstvý vzduch a vidina opic byla tou nejlepší medicínou.

Tchajwanští uličníci  

Dojeli jsme na konečnou stanici oranžové linky metra (Hamasen), kde nás čekal přestup na tramvajovou linku, která má v Kaohsiungu označení LRT. Přímo u tramvajové zastávky se nachází železniční park (Takao Railway Park). Park je zcela volně přístupný 24 hodin denně a najdete v něm několik zajímavých historických lokomotiv a vagonů. Při čekání na tramvaj to rozhodně stojí za krátkou návštěvu. 

S kočárkem jsme se neplánovali šplhat až na samotný vrchol hory, naším cílem byla Shoushan Zoo. Za symbolické vstupné jsme vstoupili do krásně zrekonstruovaného areálu, který se znovuotevřel v roce 2022. V moderních a čistých výbězích tam potkáte nosorožce, hrochy, tygry, kapybary, medvědy a spoustu dalších zvířat. Fascinující je ale fakt, že se po celém areálu zoo zcela volně pohybují divocí makakové. To s sebou nese velmi specifická pravidla. Například se v celém venkovním areálu nesmí vytahovat jídlo, nesmí být v kočáře a nesmí se nosit jakékoliv plastové či papírové tašky. Oni vědí, že v nich bývá jídlo. Aby se člověk mohl najíst, tak tam vybudovali speciální oplocené posezení, kde se role obracejí – lidé sedí za mřížemi a jedí, zatímco opice zvenku pozorují, co dobrého mají lidé k obědu. Zaměstnanci jsou tu nekompromisní. Některé z naší party se zmrzlinou v ruce nepustili ven z obchodu, dokud ji celou nesnědli. I když byly všude varovné cedule, dlouho jsme žádnou volnou opici neviděli. Tedy až do chvíle, kdy se jeden z nich rozhodl zaútočit přímo na kočárek, ve kterém zrovna malej prcek spal. Musel to pro něj být šok, když ho ze sladkého spánku probudila drzá a zvědavá opice. Musím tady ještě zmínit, že se v zoo stala jedna nepublikovatelná věc. Naše parta bude dobře vědět o co šlo. Žili jsme tím pak také v podstatě po zbytek dovolené, stejně jako z Matcha masakru. Nechci, aby se na tuhle historku úplně zapomnělo.

V okolí zoo se pohybuje spousta divokých makaků formozských. Je to tchajwanský endemit, což znamená, že ve volné přírodě ho nepotkáte nikde jinde na světě. Jsou to ale drzí uličníci, se kterými si není radno zahrávat. Moc dobře vědí, že se jich lidé většinou bojí, takže na vás občas otevřou tlamičku nebo zaujmou bojovný postoj, aby ukázali, kdo je tu pánem. Člověk se musí mít neustále na pozoru, a to i před vlastními věcmi. Jsou neuvěřitelně zvědaví, a když už vás o něco okradou, rozhodně není dobrý nápad se s nimi prát. Jejich kousnutí může být velmi ošklivé a zkomplikovalo by vám to zbytečně dovolenou. Nám naštěstí nic nesebrali, a tak jsme po pár fotkách zamířili zpět k tramvaji. Pro dnešek to bohatě stačilo, pro oslabené tělo tak akorát.

Při cestě zpět jsem v sobě nezapřel nádražáka. V tramvaji jsem zaujal strategickou pozici hned za proskleným stanovištěm strojvedoucího a sledoval trať před námi. Tentokrát jsme jeli dál než při minulé jízdě. Cesta vedla přímo podél přístavu a kolem moderních architektonických dominant města. Celý Kaohsiung na mě v tu chvíli působil neuvěřitelně mile a přívětivě. Právě zapadalo slunce, což všechny ty výhledy na moře a budovy ještě umocnilo. Po tom náročném dni sledování ubíhajících kolejí v zapadajícím slunci byla hezká tečka za naším opičím dobrodružstvím.

Lístkové Sirény  

Poslední z nás, který ještě neprošel nějakou nákazou, byl skolen už večer po opičím výletu. Naštěstí se z toho nějak vyspal a po ranním rozmyšlení jsme mohli pokračovat v plánu – koupání u moře. Nejeli jsme ale na jen tak ledajakou pláž. Na jih od Kaohsiungu se nachází ostrov Liuqiu (Lambai Island), který je na Mapy.cz uváděn jako Xiaoliuqiu. Většina linek turistických autobusů odjíždí od stanice šinkansenů (HSR Zuoying Station), kde normálně u řidiče pípnete kartou EasyCard nebo iPassem, jako všude jinde. Linka 9127D nás asi po 45 minutách vyhodila v městečku Donggang, odkud vyplouvají lodě na ostrov. Zastavuje to přímo u přístavu. Google Maps sice tvrdí, že cesta autobusem trvá hodinu a třináct minut, ale v jízdních řádech mají zjevně velkou rezervu. To je právě typický příklad toho, na co si dát na Tchaj-wanu pozor. Čas odjezdu je závazný pouze z výchozí stanice, takže z nácestné zastávky může autobus odjet s náskokem.  

Předchozí večer už jsem zkusil první jídlo a dopadlo to dobře. Cítil jsem se skvěle a žaludek vše bez problémů zpracoval. Malému jsme ale chtěli ještě pro jistotu v lékárně pořídit rehydratační nápoj na cestu. Jakmile jsme vystoupili z autobusu v Donggangu, zkusili jsme se zeptat jednoho staršího pána. Pán neuměl vůbec anglicky, ale naše starostlivá mamča se na cestu připravovala opravdu důkladně. Naučila se pár základních čínských frází, a tak ho dokázala poprosit o nasměrování k lékárně. Pán neváhal ani vteřinu. Vytáhl telefon, vyfotil jakýsi banner s rozsypanou rejží a gesty nám ukázal, že přesně tam lékárnu najdeme. A skutečně tam byla! Je fascinující, jak jsou místní lidé nápomocní i přes obrovskou jazykovou bariéru. Nikdy vás neodmítnou a snaží se pomoci i ve chvíli, kdy si navzájem skoro nerozumíte. To se potvrdilo i v lékárně, kde se opět čínská slovíčka využila v praxi.

V přístavu si musíte koupit lístky na loď a díky konkurenci několika společností se dá říct, že se vyplouvá minimálně každou půlhodinu. Téměř každý dopravce má venku svou lístkovou Sirénu. Tyto dámy, většinou starší paní v rouškách, na vás mávají letáčky a vytrvale nabízejí právě svou loď. Zpočátku jsem je podezříval, že jsou to jen naháněčky do turistických pastí, a tak jsem je s evropskou ostražitostí slušně odmítal. Podle Google Maps měl lístek stát 250 TWD (~167 Kč), takže jsme měli jasnou představu o ceně. Šli jsme logicky k přepážce, která měla nejbližší čas odjezdu. Ceník byl sice jen v čínštině, ale okamžitě se nás ujala jedna z těch Sirén, kterou jsem předtím venku odmítl. Uměla trochu anglicky, a tak jsem napjatě čekal, co z ní vypadne. Nabídla mi lístek za 450 TWD (~300 Kč). To bylo o 200 TWD více, než jsem čekal a hned ve mně hrklo, že nás chce natáhnout. Jenže pak vysvětlila, že je to cena za zpáteční jízdenku. Wow! V tu chvíli mě to úplně odzbrojilo. Paní nás nejenže nechtěla okrást, ale sama od sebe nám doporučila výhodnější variantu, i když na nás mohla snadno vydělat 50 TWD na osobu navíc. Znovu jsem si uvědomil, že Tchaj-wan je mentálně úplně jinde. To trochu hanlivé označení lístkové Sirény, které jsem jim dal, jim vlastně vůbec nepřísluší. Místo k útesům turistické pasti nás nasměrovala k výhodnému obchodu. Sice se tím zavážete jet i zpět se stejnou společností, ale ušetříte 50 TWD (cca 33 Kč), za které už se na Tchaj-wanu dá leccos pořídit. K lístkům dostanete i letáček s časy zpátečních spojů. Důležitá informace pro cestovatele je, že lístky se prodávají výhradně na cestovní pas. Je to z bezpečnostních důvodů, aby byl každý cestující zaevidován při případném neštěstí na moři.

Pět metrů od krunýře

Cesta na ostrov probíhala na velkém katamaránu, kam se vešlo opravdu hodně lidí. Seděl jsem u okénka a fascinovaně sledoval ubíhající vodní hladinu. Místy byly vlny docela divoké a s katamaránem to pěkně házelo. V sedačkách byly pro jistotu připravené i blicí pytlíky. Věděl jsem, že tohle bych předchozí den nezvládl. Cesta trvala necelou půl hodinku. 

Už když se člověk blíží k ostrovu, naskytne se mu pohled, který bere dech. Čeká vás tam něco neuvěřitelného. Tak průzračně čistá voda, že je vidět až na dno. Hned při vjezdu do přístavu se nám představily dvě hvězdy tchajwanských vod. Přes hladinu elegantně přeletěla létající ryba a jen kousek opodál se na mořském dně klidně pásla kareta. Byl to ten nejkrásnější možný uvítací výbor.

Hned po výstupu na pevninu vás u přístavu obklopí půjčovny skútrů. Ceny si už přesně nepamatuji, ale na české poměry byly naprosto směšné. Většina lidí si skútr okamžitě půjčuje, aby tenhle malý ostrov stihli pořádně prozkoumat. My jsme se ale vydali pěšky. Nejdříve jsme zamířili vlevo od přístavu k jedné malé sympatické pláži. K mému obrovskému překvapení tam nebylo skoro ani živáčka. Čekal jsem, že při teplotách kolem třiceti stupňů bude pláž obležená lidmi, ale nikoliv. Přesto jsme se rozhodli jít ještě prozkoumat pobřeží napravo od přístavu.

Cestou jsme u jednoho stánkaře pořídili fešné žraločí klobouky, protože slunce neúprosně pálilo. Následoval tradiční nákup tekutin a drobného jídla v místním 7-Eleven, bez kterého by to na Tchaj-wanu nešlo. Jen kousek odtud se nachází asi nejfotografovanější objekt na ostrově – Flower Vase Rock. Je to vápencový útvar, který má připomínat vázu s květinami, ale když jsem se na něj podíval ze správného úhlu, připomínal mi spíš obrysy Afriky. Každopádně je to fascinující hříčka přírody.

Šli jsme asi další dva kilometry podél pobřeží a znovu mě zarazilo, jak skvěle to na Tchaj-wanu funguje. I na cestě, kde široko daleko nic není, najdete čistou veřejnou toaletu zdarma. To je věc, kterou člověk na cestách opravdu ocení. Víte, že záchranná síť v podobě toalet je skoro v každém 7-Eleven, FamilyMartu, nebo se dá bez problémů zajít do McDonald’s a podobně. Prošli jsme kolem skalních jeskyní, ale cesta nebyla úplně vhodná pro kočárek. Musí to být ale oblíbené místo, protože tu na rozdíl od pláže bylo docela dost lidí. Od jednoho ze vstupů se nám ale naskytl nádherný výhled na širé moře z Altánku úplňku (Full Moon Pavilionu). Došli jsme až k další pláži, kde nás ale zastavil zákaz vstupu kvůli ochraně přírody. Po tomhle průzkumu jsme se tedy rozhodli vrátit zpět k přístavu na tu první sympatickou pláž, kde už jsme předtím poprvé viděli nadechující se karety.

Ostrov Liuqiu je proslulý neuvěřitelnou koncentrací karet obrovských. Rád bych na tomto místě udělal malou reklamu skvělému českému projektu Hanky Svobodové – Chráníme mořské želvy. Tento projekt sleduji řadu let a jejich náročná, ale nesmírně účinná práce mě fascinuje natolik, že jsem se stal jejich pravidelným přispěvatelem. Právě díky nim si člověk mnohem intenzivněji uvědomuje, jak jedinečný zážitek se mu na Tchaj-wanu naskytl. Díky hojným korálovým útesům je zde dostatek potravy, jako jsou řasy a mořská tráva. Želvy se tudíž vyskytují ve velkém počtu přímo u břehů ostrova, kde se pasou na mořském dně.

Někdy jsou momenty, kdy se slova hledají jen těžko, protože realita je zkrátka mnohem silnější. Potápět se v té průzračné vodě jen s brýlemi a sledovat svět pod hladinou je naprosto nepopsatelný zážitek. Ten pocit, když kolem vás ladně a v naprostém klidu proplouvá obrovská kareta, se prostě nedá s ničím srovnat. Člověk tam jen tak visí ve vodě, drží dech a pozoruje toho fascinujícího tvora v jeho přirozeném prostředí. Pro mě to byl bez nadsázky jeden z nejhezčích zážitků v životě. Líbí se mi, že místní na ostrov lákají turisty, ale zároveň nekompromisně chrání přírodu. To jsme pocítili i my. Ať už šlo o uzavřenou pláž, nebo o přísná pravidla pro pozorování želv pod hladinou. Ke karetě se nesmíte přiblížit na méně než pět metrů, nesmíte se jí dotýkat a platí zde na příklad i přísný zákaz používání klasických opalovacích krémů. 

Víte vlastně, proč jsou opalovací krémy pro mořský ekosystém tak nebezpečné? A napadají vás i jiné způsoby, jak se chránit před sluníčkem při koupání, aniž bychom tím ničili tento jedinečný ekosystém? Klidně se o tipy podělte!

Chrám plný lampionů 

Cestou autobusem zpět do Kaohsiungu jsme mlčky vstřebávali všechny ty dnešní zážitky. I když jsme byli unavení, navrhl jsem po večeři ještě návštěvu chrámu Sanfeng (Sunfong Temple). Tenhle chrám je neuvěřitelně fotogenický, hlavně po setmění, kdy se rozsvítí stovky lampionů. Dorazili jsme ale doslova za pět minut dvanáct, těsně před zavíračkou. Stihli jsme si udělat pár krásných fotek. Ta sytě červená záře byla tak intenzivní, že až skoro vypalovala oči. Byl to sice krátký, ale vizuálně krásný zážitek na samotný závěr dne.

Cestovatelská pokora 

Dnešní předpověď hlásila pořádné horko, ale nás čekala návštěva Vatikánu asijského buddhismu. Fo Guang Shan je největší buddhistický komplex na ostrově, a protože jsme cestovali s respektem, už ráno jsme si poctivě zahalili kolena i ramena. Místní etiketa pro nás byla důležitá a nechtěli jsme nijak narušovat posvátnost tohoto místa. Naším výchozím bodem byla opět stanice šinkansenů (HSR Zuoying Station), odkud vyjížděla přímá autobusová linka E02. Problém ale nastal ve chvíli, kdy jsme uviděli náš spoj a před ním nekonečnou frontu. Do prvního autobusu jsme se prostě nevešli a museli jsme čekat na další, který jel asi za půl hodiny. Během stání ve frontě jsme se vystřídali v drobných nákupech a už tehdy bylo cítit, že dnešní slunce nám nic nedaruje.

Výstup z vychlazeného autobusu do spalujícího horka byl doslova šokující. Obzvlášť v dlouhých kalhotách. Okamžitě jsme potkali evropské turisty v krátkých šortkách. Možná jsem v tomhle až přehnaně zásadový, ale nezlobte se na mě. Když je něco pro místní kulturu důležité, udělám maximum, abych jejich zvyklosti dodržel. Přijde mi zkrátka neuctivé ignorovat pravidla daného místa, a u takto posvátného komplexu to platí dvojnásob. I když člověk, stejně jako já, nevyznává buddhismus, měl by mít v sobě kousek pokory a přistupovat k návštěvě s respektem. Etiketa v chrámech není jen prázdné pravidlo, je to projev úcty k hostiteli, v jehož domě se právě nacházíte. Bohužel to není jen problém tohoto místa. Setkávám se s tím snad na každé své cestě. Je smutné vidět, jak se z mnoha posvátných míst stávají jen kulisy pro fotky, kde respekt k tradicím ustupuje pohodlí nebo snaze o nejlepší záběr. Pro mě je ale cestování především o poznávání a úctě, a k tomu patří i to, že bychom se měli přizpůsobit pravidlům hostitelské země, i kdyby to mělo znamenat pár kapek potu v dlouhých nohavicích.

Základní pravidlo pro návštěvu Fo Guang Shan jsem už zmínil. Zahalená ramena a kolena, i když venkovní teploměr ukazuje 35 stupňů a slunce pálí bez milosti. Stejně důležité je ale i chování uvnitř. V prostorách, kde probíhají modlitby, je ticho naprostou nezbytností. To se netýká jen tohoto komplexu, ale všech tradičních lidových chrámů. Patří k tomu i dostatek respektu na to, abyste si nefotili věřící při modlitbě. Je to jejich intimní chvíle. Na mnoha místech ve Fo Guang Shan je navíc fotografování zcela zakázáno a je slušné to respektovat. Jedním z pravidel také je, že se v celém areálu nesmí konzumovat maso. 

Pokud se vydáte do tradičních lidových chrámů, narazíte i na další specifika. Například se nikdy nešlape přímo na prahy, ty se překračují. Také je zvykem vcházet pravou „Dračí bránou“ a vycházet levou „Tygří branou“, z pohledu zvenčí na chrám. Samozřejmě uvidíte spoustu lidí, a to i místních, kteří tato nepsaná pravidla porušují, ale pro mě je to především hezké gesto a projev úcty k místu, které navštěvuji.

Není to ale jen o respektu v náboženských prostorech. Jde o celkové chování na veřejnosti, při stolování nebo třeba jen při jízdě v metru. Člověk musí pochopit, že je to svět odlišný od toho našeho a že jsme v něm pouze hosty. To zdaleka neplatí jen pro Tchaj-wan. Cestování nám sice dává neuvěřitelnou svobodu, ale ta by nikdy neměla přehlušit pokoru k těm, kteří nás ve svém světě vítají. Skutečný zážitek si totiž člověk neodváží v hledáčku fotoaparátu, nemyslíte?

Pod dohledem Buddhy 

Vstup do celého komplexu Fo Guang Shan je zcela zdarma. Hned ve vstupní budově vás přivítá moderní zázemí s několika možnostmi občerstveí. Nechybí ani Starbucks nebo obchůdky se suvenýry. Já jsem po těch prvních sto metrech od autobusu okamžitě sáhl v jedné kavárně po ledovém citronovém čaji s kousky ananasu. Někteří z nás už navíc cítili následky včerejšího koupání a pobyt na přímém slunci připomínal pečení se zaživa. Ten pravý úžas ale přišel ve chvíli, kdy jsme se blížili k východu z haly. Přímo před námi se otevřel pohled na monumentální sochu Buddhy, který shlíží na dlouhou cestu lemovanou osmi pagodami. Okouzlující.

Prošli jsme celou cestu skrze Buddha Museum, až jsme konečně vystoupali přímo k té velkolepé zlaté soše. Jakmile člověk vyjde na prostranství přímo před ni, atmosféra místa ho okamžitě pohltí, aniž by se o to musel jakkoliv snažit. Obří Buddha na vás shlíží takovým zvláštním, klidným a spokojeným pohledem ze kterého sálá neuvěřitelný mír. Do toho všeho hraje v pozadí tichá meditační hudba, která celý ten obraz dotváří k naprosté dokonalosti.

Uvnitř muzea jsme se dostali k místu, kde bylo možné zapálit malou svíčku, něco si přát a položit ji k ostatním. Přiznám se, že v tu chvíli jsem trochu zaváhal. Chtěl jsem ten rituál absolvovat, ale zároveň jsem se bál, abych se nedopustil nějakého náboženského přešlapu. Nevěděl jsem, jestli se mám poklonit, kleknout si, nebo jak přesně si to přání formulovat, abych nepůsobil neuctivě. Nakonec jsem zvolil tu nejskromnější cestu. Svíčku jsem tam prostě s tichým přáním položil. Přišlo mi to upřímnější, než se snažit napodobovat místní věřící, když vlastně do hloubky neznám jejich zvyky. 

Časová schránka a šálek laskavosti 

Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Naše návštěva 19. března se totiž trefila přímo do jedné z nejvýznamnějších událostí v kalendáři Fo Guang Shan. Právě probíhal velkolepý obřad ukládání předmětů do podzemního paláce. Celý komplex jich skrývá celkem 48 a fungují jako fascinující duchovní časová schránka. Každý rok se do nich uzavírají artefakty naší doby, které mají zůstat zapečetěné dalších stovky let. Celý cyklus ukládaní a otevírání trvá 4 800 let, ale zrovna tento podzemní palác bude otevřen v roce 2126. Funguje to jako vzkaz budoucím generacím o tom, jak jsme žili, v co jsme věřili a co pro nás bylo důležité. 

Ta slavnostní atmosféra byla cítit na každém kroku, ale nejdokonaleji se projevila na prostranství mezi pagodami. Narazili jsme tam na velký stan, připomínající mongolskou jurtu, kde mnich a místní připravovali kávu a tradiční milk tea. Sedli jsme si tam s místními, kteří nám s úsměvem nabídli sušenky a trpělivě vysvětlovali smysl celého dne. Vše bylo za dobrovolný příspěvek.

Bílá, černá 

Během slavnostního dne jsme si všimli, že se v davu stovek hostů obřadu pohybovalo neobvyklé množství lidí v černých kalhotách a bílých košilích. Já si tuto kombinaci vzal ráno úplnou náhodou, ale díky tomu jsem mezi ně dokonale zapadl. Později jsem zjistil, že jde o úbor laických věřících. Bílá barva symbolizuje čistotu, pokoru a jasnou mysl, zatímco černá představuje disciplínu.

Celý areál Fo Guang Shan je bez nadsázky na celodenní výlet. My jsme si však v rychlosti prošli zbytek areálu, nakoupili drobnosti a pomalu se přesunuli k zastávce. Pokud se sem vydáte, mám pro vás jeden zásadní tip. Na zpáteční autobus nastupujte hned na té výchozí zastávce u hlavní silnice. Přímo u ní se totiž nachází velký obchod se suvenýry, kde jsou levnější než uvnitř areálu a výběr je tam širší.

7-Eleven 

Zpáteční cesta se kvůli kolonám trochu protáhla, ale nuda v autobuse skončila ve chvíli, kdy jsme těsně před stanicí šinkansenů (HSR Zuoying Station) zahlédli pobočku 7-Eleven kompletně v barvách Pokémonů. Kluci měli okamžitě jasno – tam prostě musíme!

Jak už jsem tu párkrát zmínil, obchody 7-Eleven jsou na Tchaj-wanu doslova na každém rohu a pro místní i turisty jsou naprostou záchranou. Nejenže v mnoha z nich najdete toalety zdarma, což se na cestách vždycky hodí, ale fungují i jako blesková jídelna. Koupíte si jídlo, které vám rovnou ohřejí, nebo si instantní nudle zalijete horkou vodou přímo u pultu. Jak jsem zmiňoval, tak se zde prodávají vejce vařená v čaji a další místní teplé pokrmy.  

Název 7-Eleven dnes už sice zní trochu nostalgicky – původně totiž odkazoval na otevírací dobu od sedmi ráno do jedenácti večer, ale na Tchaj-wanu jedou tyto obchody nonstop. Pro místní to ale není pouhá večerka. Je to v podstatě taková malá úřadovna. Zaplatíte tu parkovné, složenky, pojistky i pokuty. Koupíte si jízdenky na MHD i šinkansen, lístky do kina, vyzvednete si balíček z e-shopu nebo si tu vytisknete, co zrovna potřebujete.

Běh kolem Lotosového jezera

I když nás ten den už čekal večerní přejezd šinkansenem zpět do hlavního města, v itineráři nám svítilo ještě jedno místo, které jsme nemohli vynechat – Lotosové jezero (Lotus Pond). Čas se neúprosně krátil, a tak se naše návštěva proměnila v jedno rychlé kolečko kolem břehu.

Naši trasu jsme zahájili na jižním okraji, kde nás překvapil areál pro vodní lyžování a wakeboarding. Sledovat lidi, jak se na prknech nechávají tahat na laně po hladině jezera, bylo docela uklidňující. Člověk by tam vydržel sedět a pozorovat ten cvrkot, ale pohled na čas nás nekompromisně hnal dál.

Hned vedle se totiž tyčí ikonická Dračí a Tygří pagoda (Dragon and Tiger Pagodas). Je to přesně to místo, které znáte z každé pohlednice z Kaohsiungu. Měli jsme štěstí na barvitou scénu, protože přímo před pagodami se zrovna fotila rodina v rádoby honosných svatebních šatech, které ve večerním slunci zářily. Zatímco jsme obdivovali jejich úbory, na hladině jezera se odehrával jiný život. Ve vodě uvidíte doslova desítky a desítky vodních želv. Jsou jich tam taková kvanta, že na ně dokonce upozorňuje i speciální dopravní značka.

Naše další zastávka patřila Pavilonu jara a podzimu (Spring and Autumn Pavilons). Tady už kýč dosahuje své nejčistší a nejzábavnější podoby. Dominantou je obří, pestrobarevná socha draka, na které trůní sochy Lady Buddhy a Súdhana. Skrz drakovo tělo se dá asi v určitý čas dokonce projít, ale my jsme se smáli tomu jak jeden z nás tady málem přizabil malého psa tím, že ho omylem nakopl. Byla to komická situace, ale naštěstí se psovi nic nestalo. Za kýčovitým drakem je pavilon Wuli, který se nachazí téměř uprostřed jezerní hladiny. Za tmy by to mohlo být pěkné romantické místo. 

Celý jezerní maraton jsme završili bleskovým vyfocením monumentální sochy boha Xuan Wu, který se svou temnou tváří a mečem v ruce stráží severní část jezera. Byla to poslední tečka za naším pobytem na jihu. 

Porno ve vířivce 

Na nádraží jsme dorazili skutečně za pět dvanáct. Zatímco jsem sprintoval k automatu, podařilo se mi i deset minut před odjezdem sehnat lístky na expresní spoj do Tchaj-peje. Sice jsme neseděli u sebe, ale hlavní bylo, že jsme v tom vlaku vůbec byli. Hlad byl ale silnější než stres, a tak jsme se narychlo rozdělili – část výpravy zamířila s kočárkem rovnou k nástupišti, zatímco zbytek se pokusil o bleskový nákup zásob pro celou posádku. V obchodě nás „přivítala“ fronta a na hodinách zbývalo posledních pět minut. Byla to situace na hraně a kluci z toho byli trochu nešťastní. Nakonec jsme to ale stihli téměř na minutu přesně a s jídlem i pro ostatní jsme vklouzli do dveří šinkansenu.

Jakmile se dveře vlaku zavřely a my se konečně rozsadili, dostavil se mírný pocit trapnosti. Seděl jsem totiž v řadě mezi dvěma velmi elegantními a navoněnými dámami. Po celém dni v terénu jsem si připadal zpocený, ulepený a do toho všeho jsem tam začal vybalovat sendvič z nádražního nákupu. Naštěstí potom dámy vystoupily a já měl celou trojsedačku jen pro sebe. 

Venku se mezitím úplně setmělo, takže z okna byla vidět jen rychle ubíhající světla tchajwanských měst. Využil jsem ten klid a ticho, začal třídit fotky a s těmi nejlepšími kousky se rovnou podělil na Instagramu. Byl to ten moment, kdy vám dojde, kolik jste toho za jeden jediný den vlastně stihli a to nebylo ještě vše.

Ceny hotelů v centru Tchaj-peje nás donutily hledat trochu dál od centra. Nakonec jsme zvolili okrajovou část města, která ale byla strategicky skvělá. Přímo na metru a kousek od linky směřující na letiště, kam jsme se měli už za tři dny přesouvat. Náš hotel nás ale šokoval hned při příjezdu. Byla to několikapatrová budova navržená tak, aby sloužila lidem i jejich autům. Přímo na patře bylo několik garáží, ze kterých se vcházelo přímo do neuvěřitelně prostorných pokojů vybavených vlastní saunou a vířivkou.

První pochybnosti o tom, že nejde o úplně obyčejný hotel se dostavily ve chvíli, kdy jsem si sedl na postel a na nočním stolku objevil kondomy s obrázky kočiček. Definitivní potvrzení přišlo během relaxace ve vířivce. Přímo nad ní byla zabudovaná televize, na které po zapnutí běžely dva kanály s čistokrevným pornem. S dvouletým dítětem jsme si na hotelu připadali trochu nepatřičně a s napětím jsme očekávali, koho potkáme ráno v jídelně. Nakonec se ale ukázalo, že v tom nejsme sami, protože u snídaně vedle nás seděla další rodina s malým dítětem. 

Až zpětně při psaní těchto řádků zjišťuji, že jsme nevědomky vyzkoušeli fenomén zvaný Love Motel. Tyto podniky jsou v asijských zemích oblíbené, protože nabízejí luxusní ubytování v obrovských pokojích s wellness za velmi přijatelnou cenu. I když název může znít pro Evropana poněkud lacině, realita je jiná. Slouží především mladým lidem, kteří na Tchaj-wanu běžně bydlí s rodiči až do svatby a právě zde nacházejí soukromí se svou polovičkou.

Největší bambus na světě - Taipei 101 

Dnešní den v hlavním městě patřil jedinému cíli – ikonickému mrakodrapu Taipei 101. Tato stavba, která má připomínat obří bambusový stonek, držela mezi lety 2004 a 2010 titul nejvyšší budovy světa. I dnes, kdy ji překonaly jiné mrakodrapy, působí její výška lehce přes půl kilometru naprosto monumentálně.

Přímo u paty budovy je stejnojmenná stanice metra Taipei 101 / World Trade Center. Samotný mrakodrap nabízí dvě hlavní úrovně zážitku. Vnitřní vyhlídku v 89. patře a venkovní terasu v 91. patře. Ta vyšší je podstatně dražší. Lístky do 89. patra jsme koupili přímo v budově u samoobslužných automatů. Cena byla 600 TWD (~400 Kč) za dospělého.

Už samotná cesta nahoru je zážitek. Nastoupili jsme do jednoho z nejrychlejších výtahů na světě, který vás vyveze do 89. patra za neuvěřitelných 37 sekund. Člověku sotva stihne zalehnout v uších a už se dívá na město z ptačí perspektivy.  Celé patro je koncipované jako moderní relaxační zóna. Najdete tu několik stylových obchůdků s nápoji, jídlem a nechybí ani suvenýry.

Co nás ale fascinovalo nejvíc, nebyl jen výhled, ale unikátní vnitřní tlumič kmitů. Je to obří, 660. tunová pozlacená ocelová koule zavěšená v horní části budovy. Na Tchaj-wanu jsou zemětřesení i tajfuny velmi časté a tahle koule funguje jako kyvadlo, které vyrovnává výkyvy mrakodrapu. Je to technický zázrak, který můžete vidět na vlastní oči přímo v interiéru.

Srdce nad mrakodrapem 

Chtěli jsme mít na Taipei 101 i jiný pohled, a tak naše kroky nemohly vést nikam jinam než na slavnou Sloní horu (Elephant Mountain). Ještě než jsme se ale pustili do výšlapu, zastavil nás hlad. Narazili jsme na McDonald’s a museli jsme zkusit, jak chutná globální klasika v tchajwanském podání. Hned první překvapení bylo cenové. Je to výrazněji levnější než u nás. Druhé překvapení bylo u vratných kelímků, na které se nevybírá žádná záloha. Proč tohle nemůže fungovat i u nás? Hmm u nás by je lidé nejspíš nevraceli. Právě v tomhle se zase projevuje ta obdivuhodná tchajwanská povaha.

Sloní hora (Elephant Mountain) je sice povinnou zastávkou, ale rozhodně není „kočárek friendly“. Několik schodů, které se vinou do strmého kopce, prověří fyzičku každého cestovatele. Protože náš nejmladší parťák zrovna tvrdě spal, museli jsme se rozdělit a na vrchol jsme se nevydali všichni. Byl to poctivý výšlap, u kterého se člověk snadno zadýchá, ale ta odměna na konci za každou kapku potu stojí.

Z vyhlídky se nám naskytl dechberoucí pohled na celou moderní čtvrť Xinyi, které neochvějně dominuje mrakodrap Taipei 101. To odpoledne se kolem jeho vrcholu líně převalovaly mraky, což celé scéně dodávalo až magickou atmosféru.

Právě tady nastal čas na jednu symbolickou momentku. Kluci si už dříve na jihu ostrova pořídili stejné náramky jako stvrzení svého přátelství. Přímo před panoramatem mrakodrapu spojili ruce do tvaru srdce, aby ukázali, že je jejich přátelství stejně pevné jako mrakodrap v pozadí. Měli jsme i štěstí na typického tchajwanského ptáka - kraska tchajwanská. 

Hned vedle Taipei 101 se rozkládá obrovská nákupní zóna, kde najdete snad každou světovou značku, na kterou si vzpomenete. My jsme se tam celá parta znovu shledali právě ve chvíli, kdy se nad městem začalo barvit nebe do ruda. Procházet kolem mrakodrapu během západu slunce dává fotkám úplně jiný, skoro až filmový nádech. Kluci okamžitě zmizeli v Pokémon zóně, která je pro fanoušky japonské popkultury naprostým rájem. Museli jsme ale také vyřešit nepříjemný problém. Přímo na vrcholu Taipei 101 se totiž našemu nejmladšímu cestovateli stala nehoda, která vyžadovala výměnu oblečení. Sehnat dětské oblečení v téhle záplavě luxusních butiků byla docela výzva, ale nakonec jsme objevili H&M. Malej si mimo zážitku odnesl i zbrusu nový fešácký outfit. 

Česká vlajka 

Když přišel čas na nákup suvenýrů, trošku jsme tápali, kam se v té obrovské metropoli vydat. Nakonec jsme dali na radu umělé inteligence a vyrazili ke stanici metra Ximen. A musím uznat, že AI měla pravdu na celé čáře. Čtvrť Ximending nás okamžitě pohltila svou neuvěřitelnou energií – davy lidí si tu užívaly večerní život, všude se jedlo, pilo a nakupovalo pod září obřích neonů. Na každém rohu se něco dělo. Pouliční umělci tu předváděli kousky, které sledovaly desítky fascinovaných diváků a atmosféra byla prostě nakažlivá. Obchůdků se suvenýry tu bylo nespočet. Od kýčovitých drobností až po originální kousky. Každý z nás si vybral to své, ale můj největší úlovek byl naprosto nečekaný - česká vlajka! Schválně, kolik lidí může říct, že si jako suvenýr z Tchaj-wanu přivezlo naši vlajku?

Utratili jsme tady několik stovek a s plnými taškami jeli na hotel. Problém nastal v tom jak to všechno převezu do Čech. No, ono to nějak dopadne. 

Zoo Tchaj-pej 

Náš poslední celý den na Tchaj-wanu jsme se rozhodli věnovat rodinné klasice – vyhlášené Taipei Zoo. Už samotná cesta tam byla pro nás zážitkem. Využili jsme totiž autonomní nadzemní dráhu, která je unikátní tím, že nejezdí po klasických kolejích, ale na pneumatikách. Když ukořistíte místa úplně vpředu, kde by normálně seděl řidič, tak můžete sledovat jak se vláček proplétá mezi výškovými budovami a následně plynule přechází do sytě zelené kopcovité krajiny na okraji města. Je to ten moment, kdy si uvědomíte, jak dokonale tu vedle sebe funguje moderní metropole a nespoutaná příroda.

Konečná stanice nadzemní linky je strategicky přímo mezi vchodem do zoo a stanicí lanovky Maokong Gondola. Lístky do zoo se kupují u samoobslužných automatů, kde je možné zaplatit i klasickou platební kartou. 

Co mě na tchajpejské zoo naprosto nadchlo, je její vnitřní uspořádání. Celý areál je rozdělen do tematických celků jako tropický deštný prales, Austrálie, Afrika, tchajwanská zvířata a podobně. Nejdůležitější ale je, že systém cest je vymyšlený tak, že vás přirozeně vede. Je jedna hlavní tepna, která se táhne od spodního vchodu až nahoru a z ní jen plynule odbočujete do jednotlivých sektorů. Ty jsou navrženy tak šikovně, že vás provedou celou expozicí a vrátí zpět na hlavní trasu, aniž byste se museli zdlouhavě vracet nebo se bát, že jste něco minuli. Člověk tak nemusí neustále studovat mapu a přemýšlet kudy dál.

Jako velký milovník zvířat si v zahraničí nenechám ujít žádnou příležitost k návštěvě zoo, ale to, co mě čekalo v Tchaj-peji, předčilo veškerá očekávání. Naprostým vrcholem byl pro mě tropický pavilon. Je to expozice, která podle mě patří k absolutní světové špičce. Moderní, čistá a esteticky dotažená do posledního detailu.

Zajímavým detailem bylo, že i přes čistotu všech výběhů jsme za celou dobu nepotkali jediného ošetřovatele. Vše jako by fungovalo samočinně. Dosud pro mě byl pomyslným králem zoologických zahrad kanárský Loro Parque, pokud tedy odmyslím jeho eticky spornou část s delfíny a kosatkami, která celkový dojem sráží. Taipei Zoo se ale po této návštěvě suverénně usadila na prvním místě. Kombinace geniálního uspořádání, absolutní čistoty a neuvěřitelné rozmanitosti zvířat z ní dělá místo, které by měl navštívit každý, kdo se na ostrov vydá. Fór je v tom, že vstupné stojí pouze 100 TWD (~67 Kč).

Pandí diplomacie

Jak asi většina lidí ví, pevninská Čína vede s Tchaj-wanem dlouhotrvající spor. Zjednodušeně řečeno - pevninská Čína, neboli Čínská lidová republika, usiluje o sjednocení a získání kontroly nad ostrovem, čemuž se Čínská republika, tedy Tchaj-wan, logicky brání. Lidé zde chtějí žít v demokracii a zachovat si svůj způsob života, který je od toho totalitního na pevnině na hony vzdálený. Právě do tohoto napjatého prostředí ale před lety vstoupila zvířata, která byste tu možná nečekali – pandy velké.

O historii pand velkých na ostrově jsem začal víc studovat až zpětně, ale už samotná informace, že je v Tchaj-peji mají, byla překvapující. Všechny pandy velké po celém světě jsou totiž majetkem pevninské Číny, včetně těch narozených v cizině. Státy si je pouze pronajímají za obrovské částky. Tomu se říká „pandí diplomacie“. Do Tchaj-peje však v roce 2008 dorazily dvě pandy jako dar. Stalo se tak v období, kdy se vztahy mezi oběma stranami nakrátko zlepšily.

A proč za ně Tchaj-pej na rozdíl od zbytku světa nic neplatí? Odpověď je prostá a politicky mrazivá. Čína nikdy neuzná, že jde o samostatný stát. Celou akci tak oficiálně bere jen jako přesun zvířat v rámci své vlastní země. Peking chtěl ukázat gesto dobré vůle a poslal na ostrov dvojici jménem Tuan Tuan a Yuan Yuan. Tato jména však nejsou náhodná. V čínštině jejich spojení znamená „znovusjednocení“. Čína tak vyslala Tchaj-wanu jasný vzkaz. Navzdory politice se však místní zoo stala světovou špičkou v jejich chovu. Mláďata narozená v cizině se mezi druhým a čtvrtým rokem života obvykle vracejí zpět do Číny, ale tchajpejští odchovanci stále zůstávají na ostrově. Je to opět jasný vzkaz Pekingu.

Rozloučení s Tchaj-wanem 

Po celém dni v zoo, která nás spolehlivě zabavila až do pozdního odpoledne, nás čekal ještě jeden výlet. Odcházeli jsme asi půl hodiny před zavíračkou a zatímco se davy návštěvníků vydali k nadzemní dráze směr centrum, my jsme zamířili přímo ke stanici lanovky Maokong Gondola. Lístky jsme si pořídili v samoobslužném automatu, kde zpáteční jízdenka vyjde na 300 TWD (~200 Kč). Vyrazit nahoru takhle k večeru mělo obrovskou výhodu. Žádné fronty. Dostali jsme celou kabinku jen pro sebe a při výjezdu jsme si vychutnávali pohled na Tchaj-pej ještě za posledních zbytků denního světla. Jízda trvá přibližně dvacet minut. Lanovka nevede jen tupě do kopce, ale kopíruje terén, takže chvíli klesáte, pak zase stoupáte, až se nakonec ocitnete o dvě stě výškových metrů výš nad městem. Pod vámi se rozprostírají zelené kopce.

Konečnou stanicí lanovky je Maokong, odkud jsme se vydali na krátkou procházku skrze čajové plantáže. Bylo už skoro šero a krajina začínala dostávat tajemný nádech. Maokong je výlet klidně na celý den, ale nám pro tentokrát stačilo si tohle magické místo jen odškrtnout ze seznamu a nasát jeho atmosféru. Objevili jsme jednu velmi příjemnou čajovnu s venkovním posezením, kde nás čekal výhled na rozsvícenou Tchaj-pej a malý hlavolam k tomu. Paní před nás postavila rychlovarnou konvici, položila čajové menu a my jsme se chvíli snažili pochopit, jak to tady vlastně funguje. Systém je totiž jiný, než na co jsme zvyklí. Nejdříve nám trvalo pochopit, že si kupujeme celý balíček čaje v různé kvalitě, který si, pokud ho nespotřebujeme, můžeme vzít s sebou domů. Pořád nám ale nešel do hlavy ten poplatek za osobu. Pak nám to konečně došlo. Tenhle poplatek pokrývá neomezené množství vody, zapůjčení nádobí a instruktáž, jak si čaj správně připravit.

Paní z čajovny nám věnovala čas a trpělivě nám v jednoduché angličtině vysvětlovala správný postup přípravy čaje. Nakonec jsem se role „čajového mistra“ zhostil já a začal s rituálem spařování lístků. Zbytek party se zatím zabavil skládačkou, kterou původně dostal prcek na hraní, ale nakonec pohltila dospělé. Každý jsme si v tom klidném večeru nad osvětlenou metropolí našli své.

Náš malý cestovatel si ale našel jinou, mnohem zajímavější zábavu – mezinárodní přátele. Na terase, kde jsme seděli, si začal hrát s místními dětmi. Bylo fascinující sledovat, jak k sobě děti najdou cestu i bez společného jazyka. Mají spolu krásnou fotku, a i když si na to on sám pravděpodobně nebude pamatovat, zůstane mu nádherná vzpomínka z jeho cestovatelského dětství. Jednou až vyroste může být na své rodiče pyšný, že se ho nebáli brát do takových dálek. Věřím, že tyhle zážitky v něm už teď formují duši velkého cestovatele. 

Bylo to krásné a symbolické rozloučení s Tchaj-wanem, jelikož tohle byl náš úplně poslední večer na ostrově. Původně jsme tuhle čajovnu vůbec neměli v plánu a všechno to vzniklo tak nějak samo a přirozeně. Ale zpětně si říkám, jak lépe se s touhle zemí rozloučit než jejich nejhlubší tradicí, v klidu hor a s šálkem čaje v ruce, zatímco pod námi v dálce pulzovala světla metropole, která nám na pár dní byla domovem.

Tchaj-wan se nenechá odbýt  

Cestou z Maokongu zpět na hotel mě čekalo ještě jedno malé vítězství. Bydleli jsme ve čtvrti u velké univerzity, která žila svým vlastním studentským rytmem a právě tam jsem v místním papírnictví objevil to, co jsem hledal v zoo. Batoh. Pán měl na výběr snad z dvaceti kousků, které splňovaly všechny moje požadavky a jako bonus bral karty. Moje suvenýry tak byly definitivně zachráněny a bezpečně sbaleny!

Druhý den už nás čekal jen přesun na letiště a odlet směr Peking. Ani jednou jsem za celý pobyt neochutnal pověstné vejce vařené v čaji, které je na ostrově cítit z každého obchodu 7-Eleven. Tchaj-wan si nejspíš řekl: „Ne, ne, ne, bez ochutnávky neodjedeš!“ Letuška mi ho, naservírovala jako součást hlavního jídla přímo v letadle. Bylo to zajímavé, chutnalo to dobře, ale upřímně? Podruhé už bych si ho sám asi nekoupil. 

Zamávali jsme ostrovu, který nás za těch pár dní naučil hrozně moc. Ukázal nám, že i v nejmodernější metropoli lze najít klid, a že cestování s malým dítětem otevírá dveře k autentickým setkáním, která by mě jako sólo turistu nejspíš minula. Odváželi jsme si plné batohy suvenýrů, ale hlavně pocit, že jsme tu nebyli naposledy. Tchaj-wan pro nás nasadil laťku hodně vysoko, a tak jsme s napětím vyhlíželi, co nám přinese další zastávka. Naše asijské dobrodružství totiž nekončilo. Čekal nás skok do úplně jiného světa, do Pekingu.

V pasti Velkého bratra 

V Pekingu jsme měli na přestup deset hodin. I když byl večer, nechtěli jsme ten čas strávit v letištní hale, a tak jsme chtěli vyrazit do města. Čína umožňuje českým turistům krátkodobě opustit letiště v rámci bezvízového styku. Celý proces je překvapivě hladký. Nejdříve je potřeba vyplnit příjezdovou kartu. Dnes už se to dělá elektronicky předem nebo u automatů na letišti. Otázek je tam sice dost, ale celé to nezabere víc než deset minut. Na letišti nejdete s hlavním proudem cestujících k běžné pasové kontrole, ale sledujete perfektně značené modré cedule 24/144 h Visa Free nebo Temporary Entry Permit. U přepážky určené pro tranzitní cestující proběhl jen velmi krátký a věcný pohovor. Policistka se zeptala na naše plány, zkontrolovala letenku potvrzující odlet z Číny do třetí země a během chvilky jsme měli v pasu razítko s nálepkou, která povolovala pobyt na 24 hodin. Cesta do nitra čínské metropole byla volná!

Cesta do centra však volná byla jen v uvozovkách. Už při nástupu na vlak, který nás měl odvézt z letiště do centra Pekingu, jsme naplno pocítili místní systém - bezpečnostní kontrolu. Pro místní je to naprostá rutina, takže vše odsýpalo jako na běžícím páse, ale pro nás to byl jasný signál, že jsou tu jiná pravidla.

Už při přistávání jsme z letadla viděli, že Peking a jeho široké okolí je jedna nekonečná placka, ze které jen občas vyčnívají shluky vysokých paneláků. Tenhle obraz se nám potvrdil i během jízdy vlakem. Všechno působilo tak trochu unifikovaně a šedivě, až to v člověku vyvolávalo mírně depresivní pocit. S o to větším očekáváním jsme vyhlíželi, co nám ukáže samotné centrum.

Nakonec jsme přestoupili na klasické metro, které nás vyplivlo přímo v srdci metropole. Stáli jsme na ulici asi kilometr a půl od bran Zakázaného města a teprve teď to dobrodružství začalo nabírat na obrátkách.

Stojíte na rušné pekingské ulici, kolem vás se valí kolony aut, stovky motorek a obří autobusy, ale vy neslyšíte skoro nic. Byl to naprosto zvláštní pocit. Celé to hemžení se odehrávalo v podivném tichu, které narušovalo jen šumění pneumatik o asfalt. Všechna vozidla v centru totiž jezdila na elektrický pohon. Po tom počátečním rozpačitém dojmu z předměstí to byl neuvěřitelně příjemný šok. Čekali jsme hluk a smog, ale místo toho nás Peking přivítal technologickým klidem.

Když jsme opustili modernější čtvrť, začal ten pravý, syrový Peking. Kamery byly úplně všude. Míří vám přímo do obličeje a vy cítíte, že o vás i o místních mají dokonalý přehled. Přesně vědí, kde jste byli a co jste tam dělali. Už za hluboké tmy jsme proklouzli k hradbám Zakázaného města, aniž bychom tušili, že jsme se právě chytili do pasti. Procházka podél nasvícených hradeb působila zpočátku idylicky. Potkávali jsme spoustu místních. Někteří se jen tak procházeli, jiní si šli zaběhat nebo dokonce chytali ryby v hradním příkopu. Jenže pak přišel problém. Jak se dostat ven? Areál je obehnaný neprostupnými bariérami a cesta ven vedla až skrze západní bránu. Odtud jsme zamířili přímo k Náměstí nebeského klidu. Byla to chyba.

Kolikrát jsme ten večer prošli policejní kontrolou? Vůbec netuším. Policisté byli doslova na každém rohu a zátarasy lemovaly každou píď chodníku. V tu chvíli jsem ještě netušil, že ke vstupu na Náměstí nebeského klidu je potřeba mít předem vyřízené povolení. Po třech úspěšných policejních prohlídkách jsme se tak konečně probojovali k té poslední, kde nám stroze oznámili, že nás dál rozhodně nepustí a musíme jít jinam. Jenže „jít jinam“ v Pekingu není jen tak. Ocitli jsme se v pasti mezi nekonečnými kilometry plotů a zábran. Máte pocit, že jste ovce v ohradě. Smíte chodit jen tam, kde vám to mříže dovolí a přejít silnici na druhou stranu je naprosto vyloučené. V tu chvíli už se nás zmocňovalo upřímné znechucení. Zkusili jsme najít cestu alespoň k Národnímu centru múzických umění. To je obrovská kopulovitá stavba, která v noci mění barvy. Jenže i tahle budova byla ze všech stran obehnaná ploty. Po obcházení se na nás konečně usmálo štěstí – jeden východ byl volný!

Rozhodli jsme se, že tuhle pekingskou exkurzi ukončíme předčasně a pojedeme zpět na letiště. Našel jsem na mapě nejbližší stanici metra a jen v duchu doufal, že nás tam systém vůbec pustí a nečeká nás další slepá ulička v ohradě. Cestou jsme narazili na čínský McDonald’s. Řekli jsme si, že si aspoň něco dáme k jídlu, než vypadneme. Zkusili jsme to přes samoobslužný kiosek, jenže tam neexistuje platba kartou. Všechno jede přes hotovost nebo jejich aplikaci Alipay. Tu jsem sice měl staženou, ale absolutně jsem netušil, jak s ní zaplatit. Přešel jsem k pultu, že ukážu na obrázek co bych si přál. To jsem ale netušil, že mi tady ta paní za kasou dá poslední kapku. Zaměstnanci kolem nás jen tak slepě chodili. Jako bychom tam vůbec nestáli. Byli jsme pro ně naprostý vzduch. Žádný oční kontakt, žádný zájem, prostě nic. Paní si radši vždy našla jinou práci než nás jít obsloužit. Srovnávat ubrousky, brčka a podobně. Po týdnech mezi neuvěřitelně přátelskými lidmi na Tchaj-wanu to byl neuvěřitelně tvrdý pád na držku. Po pěti minutách téhle totální ignorace jsem to už nevydržel a vyrazil vzteky ven. Zbytek výpravy se po dalších pěti minutách jídla dočkal.

Cesta do metra byla naštěstí volná, jen s klasickou bezpečnostní kontrolou, ale to už nás po tom všem ani moc nezaráželo. Bohužel ve mně Čína zanechala poměrně škaredou stopu. Ten pocit neustálého dohledu, plotů a naprosté ignorance v restauraci byl moc negativní koktejl. Později jsem sice zkoumal a zjišťoval víc a došlo mi, že jsme zkrátka jen byli ve špatný čas na špatném místě, ale ta pachuť zůstává. Uvidím, jestli dám Číně někdy v budoucnu druhou šanci, ale pro tuhle chvíli jsme byli rádi, že sedíme v letadle směr Vídeň. 

Krásný ostrov 

Ilha Formosa. Ano, portugalští mořeplavci kdysi tenhle kus země pojmenovali naprosto přesně – Krásný ostrov. Tchaj-wan si ten název dodnes právem a hrdě nese v každém stéblu čaje i v každém úsměvu. Je to fascinující kulturní křižovatka, kde se japonská preciznost a neuvěřitelná čistota přirozeně potkává s nespoutanou energií čínských tradic a dravým moderním pokrokem.

To nejcennější jsme však neobjevili v horách ani v chrámech, ale v lidech. Na Tchaj-wanu jsou totiž těmi nejkrásnějšími scenériemi právě oni. Je to místo, kam se člověk nechce vrátit jen kvůli památkám nebo přírodě, jelikož jsme toho spoustu nestihli, ale hlavně kvůli tomu vzácnému pocitu, že je tu skutečně vítán. Že není jen dalším číslem v turistické statistice, ale hostem, kterému chtějí otevřít své srdce.

Jeďte tenhle ostrov navštívit. Udělejte to dřív, než nám tuhle oázu klidu a slušnosti zničí politika. Ten pocit, že jste objevili kousek světa, kde lidskost ještě neztratila svou váhu, je zkrátka k nezaplacení. Člověk se odtud vrací s pokorou a hlavou plnou otázek, jak je možné, že se k sobě na jedné planetě neumíme chovat stejně jako oni. A tak se vracíme domů s vědomím, že čím tento cestopis začal, tak i končí: Je to Srdce Asie, které vás nepustí.