Těžký život komparzisty

To se vám jednou podaří ulomit v pronajatém apartmánu v Kuala Lumpur madlo u dveří pračky a přestože je prvního dubna, nebráníte se zaplatit celou opravu, protože přece máte pojištění na blbost i pro zahraničí. Když o pár hodin později zjistíte, že se pojištění vztahuje pouze na Evropu, na náladě vám to nepřidá, ale je přece Apríl a takové šprýmy musíte čekat. Příspěvky na Facebooku berete s rezervou, dokonce i ten, že se hledají běloši na komparz pro britský seriál, ale nakonec odpovíte – ze zvědavosti i proto, že se za natáčecí den platí ne úplně zanedbatelná částka, která by zahojila neočekávaný výdaj „za prádlo“. První natáčení oželíte, protože jste na výletě a nejste si úplně jistí vážností nabídky, ale stále vám to vrtá hlavou, a tak se rozhodnete přihlásit se na další den. Cestou zpět do města dostáváte zprávu, že nejste zítra potřeba, ale přesto se ubytujete v levném hostelu kousek od místa srazu. Za chvíli se situace mění a potřeba opět jste, tak posíláte svou aktuální profilovou fotku a marně hledáte zrcadlo s pořádným světlem pro žádané hladké oholení. Mezi místními, kteří jsou zahaleni pouze v dlouhém kusu látky od pasu dolů a často neumí spláchnout na záchodě, si připadáte jako řádný pracant.

Ráno přijdete na parkoviště, kde už stepuje několik desítek většinou rusky mluvících „talentů“ a po chvíli čekání vyrážíte dvě hodiny za město. Jste potěšeni, že vaším prvním úkolem je se pořádně najíst, pak vás seznámí s rolí britských utečenců ze Singapuru ve druhé světové válce, vyfasujete náhodné oblečení, trošku vás zašpiní, abyste vypadali věrohodněji, a zavezou na obrovskou palmovou plantáž, kde se na asfaltové cestě po následující dva dny natáčí. V odpoledním slunci se opakování té samé scény jeví jako nekonečné; režisér chce, ať držíte v rukách více věcí, tlačíte méně jízdních kol, nejste shluknutí, uděláte deset kroků vpřed, pak osm vzad a přestože mají běloši nejprve cestovat v rikšách tažených sluhy, ty nakonec zůstávají vyvrácené podél cesty. Krátká přeháňka ani občerstvením to příliš neurychlí a protože je v plánu ještě noční scéna, kterou můžete naštěstí daleko od kamery prospat, zpět ve městě jste po rychlém odstrojení někdy před druhou ráno.

Po krátkém spánku se lehce po šesté hodině ranní potkáváte s kolegy z komparzu a po malých zmatcích s rolemi, kdy se z bojeschopných vojáků stáváte nejprve mrzáky a pak obyčejnými civily jako den předtím, stojíte už před polednem na staré známé cestě a opakujete včerejší odpolední scénu. Režisérovi komparzu i kulisákovi se moc líbí vaše improvizace s kufrem na rameni, kterým se však původně jen chráníte před spalujícím sluncem, tak vyhovíte jejich prosbám a párkrát se takto projdete za herci v záběru kamery. Kolem páté se místní komparz, který mimochodem dostává pouze poloviční gáži oproti cizincům, odebere domů a na místo přijíždí druhá skupinka bělochů, se kterými jdete natáčet scénu pochodu zajatců uličkou japonských vojáků v pozadí s hořícími auty. Dnes se končí dřív, ale jste po dvou dnech čekání, prostojů a věčného pití chlazených slazených nápojů tak znaveni, že neplánujete další den pokračovat. To by však nesměla přijít žádost o konkrétních 15 herců, mezi kterými naneštěstí figurujete. Vaše ego se zahřeje a únava je rázem zažehnána. Protože se do města vrátíte „už“ kolem desáté večer, stihnete se přesunout na hostel blíže letecké základně, kde se další den natáčí.

Půlhodinka pěšího pochodu částečně po krajnici dálnice a další natáčecí den je tu! Vybraná společnost komparzistů znamená bufet společně se štábem a herci, což si přeložte mimo jiné jako full English breakfast včetně anglické hořčice. Poté už šup do kostýmů vojáků britské letecké základny a nástup k hangárům, kde dostáváte přísný zákaz jakýchkoliv záznamů skrz stále fungující vojenský objekt a hlavně několik strojů-veteránů v pozadí. Scéna příjezdu hlavních hrdinů na přistávací plochu se vám zamlouvá, protože mimo „akci“ stojíte schovaní ve stínu. Pokud jste se doteď divili, jak je možné, že ani jeden z mnoha „talentů“ nikdy nepokazí záběr, hned při první klapce za sebou při scházení rampy uslyšíte pád svého kolegy. Také se dočkáte tří opakování kvůli komparzistovi, který „v klidu nepostojí“. Po přesunu do hangáru na další scény s dopravním letadlem štáb zjišťuje, že tvář druhého pilota z „extras“ již byla použita v jiné scéně, proto po krátkém přemýšlení přicházíte na řadu vy – rázem jste oblečení do leteckého a ocitáte se v kokpitu pouze se dvěma hlavními herci. Stačí sundat masku s přívodem kyslíku, lehce se vyklonit do záběru kamery a zasmát „inside joku“, který si raději necháte vysvětlit. Po pár klapkách jste kameramanem upozorněni, ať se nevykláníte tak moc, jinak je za necelých třicet minut hotovo. Protože teď už máte „známý ksicht“, pro další scény jsou vybíráni jiní, a vy tak zbytek odpoledne pouze zpovzdálí okouníte a podřimujete, než se přižene dlouho avizovaná bouřka, která nejprve přeruší a po několika desítkách minut strávených v hangáru s teprve před pár lety opuštěnými kancelářemi i ukončí dnešní natáčení.

O víkendu se nepracuje, alespoň tedy u filmu. Další, a jak se dozvídáte, na dlouhou dobu poslední klapka má padnout v pondělí, které potvrdíte raději až o víkendu, ale přesto se již dříve přesunete do centra města, abyste to měli na případné natáčení blíže. Tentokrát se točí v kostele na okraji Kuala Lumpur a je potřeba „všechno bílé“, co má ruce a nohy – i když budou často přikrášleny krví a podlitinami. Nadaní vybraní zpěváci si střihnou part před kamerou za dvojnásobnou gáži, ale do toho se netlačíte a pouze si párkrát přehrajete křesťanský chvalozpěv z 19. století, který zní celé odpoledne kostelem Panny Marie Lurdské, jehož autentičnost kazí snad jen armáda větráků u stropu. Tentokrát jste jen do počtu, většinu času proležíte na lehátku či matraci předstíraje smrtelné zranění a nikomu tedy nevadí, že občas zamhouříte oka, i když se pár kroků od vás odehrává srdcervoucí scéna setkání hlavního hrdiny s… někým dalším. Protože nejste častým divákem filmů a seriálů, herecké obsazení vám příliš neříká.

V autobuse zpět do centra dostáváte zprávu, že se za tři dny budou dotáčet scény na letišti, tak si prodloužíte pobyt v hostelu, protože se vám jednak nechce opět přesouvat a jednak přece nenecháte štáb na holičkách! Večer před natáčením se dozvídáte, že se vše ruší a další klapka padne až za deset dní – holt těžký a nejistý chleba komparzista má.