Tokio
Možná by se vám zdálo, že téměř 14 dní je na jedno město příliš. Ale když tvoří aglomeraci 40 milionů obyvatel a je to největší město na světě, tak opak je pravdou!
Cestopis z roku 2023 napsala TinaBambina
Krátký úvod: Momentálně na cestě po JV Asii - vyrazili jsme v lednu 2023, nezaměstnaní, připraveni objevovat mnohé země, začali jsme v turisticky přátelském Thajsku, poté jsme pokračovali autobusem do Laosu a letadlem do Kambodže, poté opět po zemi do Vietnamu přes Ha Tien. Vietnam jsme zvládli z jihu na sever celý a z hlavního města Vietnamu Hanoj jsme doletěli do hlavního města Japonska Tokio. Jsou zde popsány dny 113-126 naší Velké cesty strávené právě v největším městě naší planety.
DEN 113
Započal letem z hlavního města Vietnamu. Jen asi 2 hodiny spánku, připočtěme k tomu 2 hodiny časový posun, no budeme chvíli zmatení. Na hranicích to bylo rychlé, vyfotili si nás, vzali nám otisky ukazováčků a dostali jsme nálepku na 3měsíční vízum. Bez poplatku. Již na letišti byla vidět známá efektivita Japonců. Jeden člověk bral otisky prstů dvěma lidem zaráz. A všem nám děkovali a klaněli se a vítali nás. Velmi příjemné to bylo. Než jsme se vymotali z fronty, všechny kufry/batohy byly vyskládány u pásu. Shrábli jsme ty naše, a vyrazili na autobus do centra. Vlak jede za trojnásobek ceny a my jsme měli spoustu volného času, a tak byl autobus za pouhých 1300 jenů jasnou volbou. Hned po východu vidíme velkou ceduli ‘LOW COST BUS’. Ale je 8:11 ráno, a otevírají až 8:30, tak jsme si postáli, a potom nás čekala asi hodinová cesta do centra. Autobus měl záchod, který jsme ani nevyužili, ale bylo skvělé vědět, že tam je. Konečně civilizovaný svět a pro nás v tomto příjemná změna.
Zatím se nám Tokio moc líbí. Je překvapivě prázdné, nechápeme, kam se 40 milionů lidí podělo. Ulice v centru města vypadají jako v New Yorku (samé mrakodrapy), ale je to New York bez lidí… Lidé jsou tu krásně oblečení, zatímco my v sportovních outfitech a s batohy jsme tu vypadali jako kašpárci.
Michal dnes: “Já se do Tokia netěším…” (narážel především na obrovskou 40milionovou populaci a vysoké ceny ubytování).
DEN 114
Potulujeme se Tokiem. Začínáme zvolna - Zahrady Hamarikju, rybí trh Cukidži, kde zkoušíme první japonské suši, a nejživější pěší přechod na světě Šibuja. A Michalova vysněná socha Hačika.
Zažíváme pozitivní kulturní šoky
A začínáme
Záchody s více tlačítky než mobil vaší babičky
Centrum města, běžný pracovní den. A nikde nikdo.
Fotogenické Tokio!
Známý přechod Šibuja
Hačikó
DEN 115
Je krásné počasí, a my s příslibem, že uvidíme horu Fudži a užijeme si přírody, jedeme hodinu a půl k hoře Takao. Inu, hoře… Má 599,15 metru, jak cedule na vrcholu hrdě hlásá. Na to, že je středa dopoledne, je tu poměrně dost domácích. Sluníčko pálí, my ale volíme trasu číslo 6, jež vede podél říčky a ve stínu. Téměř každý Japonec, kterého míjíme (a že jich tu ve všech věkových kategoriích je), nás zdraví. Panuje tu velmi pozitivní nálada, všichni působí spokojeně a každý si jde svým tempem. Jdeme 3,5 kilometru do mírného kopečku opravdu krásnou krajinkou. Pouze ke konci je nepříjemý kratší, ale poměrně strmý úsek se schody. Na vrcholku se nám ale za odměnu otevírá výhled na lesy a v dálce se opravdu rýsuje silueta mocné Fudži. Tu tentokráte nezvládneme, povolenky na ni se vydávají až od 1.7., kdy roztaje sníh. Užíváme si tedy alespoň výhled na tento majestát. A pivo v plechovce.
Peče na nás sluníčko a jedna japonská paní se s námi zapovídává. Angličtinu nemá plynnou, ale zvládáme to. Učí kaligrafii a na druhou stranu svojí vizitky nám kreslí znak pro slovo ‘pes’. Pravda, že tu jsme jen 3 dny, ale první dojem je opravdu fantastický. Lidé laskaví, srdeční, vzájemně se respektují. Měla jsem za to, že jsou rezervovaní a chrání si svoji zemi, ale cítíme se tu opravdu vítáni.
Cestou zpět vlak končí na stanici Šindžuku, která je velkým dopravním uzlem, a vedle které se nachází Metropolitan Government Building. Té dáváme druhý pokus, byli jsme tu již včera, ale každé první a třetí úterý v měsíci mají vyhlídku zavřenou, no a zrvona jsme se trefili. Volíme právě tuto budovu, protože do 45. patra je vstup zdarma. Čekali jsme asi jen 5 minut, potom jsme vyjeli výtahem a mohli jsme se kochat. Město je rozlehlé, a výškové i menší budovy jako by neměly konce, táhnou se až k obzoru. Pro tento výhled se vyplatilo se vrátit. Potom už jenom jedeme zpět do našeho Owl kapslového hotelu a jsme maximálně uchození. Dnes to nebyl moc velký výšlap, ale bylo asi 30 stupňů a řádně nás to zmohlo.
V dálce v oparu, ale je tam!
Vrcholovka
Cesta byla opravdu kouzelná
DEN 116
Michal dnes ráno v parku při jezení snídaně: ‘Tokio je jediné město, z těch, která jsme navštívili, kde bych si dokázal představit žít’ (narážel na příznivé ceny hotového jídla v supermarketech, čistotu, spolehlivou dopravu).
Vyrážíme veřejnou dopravou do Enošimy, kde se setkáváme s Laurou po pětiměsíčním odloučení. Enošima je poloostrůvek nacházející se na jih od Tokia a je to tu velmi malebné. Spousta chrámů, dřevěných obchodků prodávajících lákavě vypadjící dobroty nebo pohledy s kočkami. Celý ho procházíme, a poté se lesíkem vracíme a jdeme chvíli ještě po pobřeží. Moc lidí se tu nekoupe, přeci jen jsou tu jiné teplo než z jakých jsme přijeli.
Malou tramvají připomínající ty z Lisabonu či Porta se zastavujeme ještě v Kamakuře na významné soše Buddhy a potom už jsme tak utahaní, že míříme domů. Hodina a půl, ano ano, vítejte v rozlehlém Tokiu. Doprava ale skvělá, vše jezdí na čas a všude jsou cedule a další značení. Vzdáváme hold Google Maps, a uchození padáme do postele jak zabití.
Hlídač poloostrova
Poloostrov Enošima
Malebná zátiší
Opravdu jedinečné
Cestou do Kamakury
Buddha v Kamakuře
DEN 118
Laura nás vzala na festival Sandža macuri. Oslavy spočívaly v tom, že domácí ve stejnokrojích táhnou na ramenou mikoši, což ke vlastně velká a těžká nazdobená přenosná svatyňka. O víkendu tento festival mají navštívit 2 až 3 miliony lidí, takže abychom nejprve došli k chrámu Asakusa, tak se musíme protlačit davy lidí. Jdou s námi i Lauřini kamarádi Vietnamka Ngoc a její manžel Ital Guillaume, tak tvoříme malou mezinárodní skupinku. Tlačíme se mezi lidmi a když nás to po chvíli nebaví, míříme k stánku s takojaki, což jsou smažené koule, ve kterých je kus chobotnice. Je to polito speciální hnědou takojaki omáčkou, posypáno kacuobuši (hoblinky sušeného tuňáka) a jako bonus si můžete přidat majonézu. Sedíme na umělém trávníku a užíváme svěží jarní počasí.
Davy a hekající Japonci táhnoucí těžké objekty nás asi po hodině přestávají bavit, tak se procházíme podél řeky k vyhlídkové věži Tokyo Skytree. Vstupné je asi 500 Kč, tak si ho necháváme ujít; výhled z výšky jsme si užili už zdarma. Ale budova je to krásná, připomíná mi věž v Toronotu. A dala by se snadno označit za dominantu města, protože je vidět i z Čiby, která je na druhé straně Tokijského zálivu.
Festival Sandža Macuri
Festival Sandža Macuri
A poklidným městem zpět na hostel
DEN 119
Dnes se jen v touze po vlastním pokoji stěhujeme do Kawasaki, které je stále v rámci Velkého Tokia. Check-in je netypicky až v 16 hodin, tak sedíme v parku a sledujeme amatérské hráče baseballu a golfu při jejich tréninku. Je krásné slunečné počasí a v obchodě kupujeme velkou svačinu, kterou potom baštíme. Večer se vracím zpět do centrálnější části Tokia (1,5 hodiny MHD) na volejbal, který jsem našla přes aplikaci Meetup. Je tam spousta cizinců a panuje skvělá nálada a po velmi dlouhé době mám pocit, že žiji ‘normální’ život. Tedy práce, oběd, práce, cesta po práci, zábava po práci. Tedy, až na tu práci haha.
DEN 120
Laura, která tu rok žila a cvičila karate, je pozvána na večeři k paní Yuko, a má dovoleno vzít si mě a Michala s sebou. Paní je něco přes 45 let (na tento věk vůbec nevypadá) a je nesmírně laskavá. Hovoří poměrně dobře anglicky, takže si popovídáme i my. Jsou doma i její dva synové a ti nám neustále doplňují pití. Rýžové a švestkové víno. Především švestkové víno je skvělé, michají ho tu s minerálkou a kostkami ledu, ale je skvělé i samotné s ledem. Chodů se podává tolik, že je nestačíme počítat. Agedaši tofu, salát, uzená houba se sýrem a samozřejmě suši.
Je to asi nejlepší suši, které jsem kdy jedla. A to moje balení nigiri jde označit za velmi podpruměrné. Řasa nori je jemně nasládlá a rozpouští se na jazyku. Jsme nadšení, že si nás, cizince, paní Yuko pustila do domu a podělila se s námi o její fantastické kuchařské schopnosti. A jako laskavost nám dovolila si vzít zbytky nedopitých lahví vína, které jsme poctivě celou noc zpracovávali. Mohu vám garantovat, že byly tak lahodné, že dlouho nevydrží.
Plný stůl jídla! Michal drží švestkové víno - 10/10
Mňam
Uroluj si vlastní suši, Lekce 1
DEN 121
Dnes je jen 14 stupňů a prší. Zajíždíme alespoň do parku Ueno na severu od centra Tokia, kde se nachází nejstarší ZOO v Japonsku - Ueno ZOO. Největším lákadlem jsou tu 4 pandy, (Lei Lei, Xiao Xiao, Shin Shin a Ri Ri) které vidím poprvé v životě na vlastní oči. Jedna se prochází po výběhu, další 3 jen sedí a tlačí jeden bambusový stonek za druhým. Jsou neskutečně roztomilé, ale přeci jen jsou to medvědi a mají pořádné tlapy, takže bych je nejraději objala, a zároveň z nich mám mírný strach. Pořád prší, tak se krčíme pod deštníkem a pomalu se procházíme. Mají i surikaty, plameňáky, tučňáky, slony, želvy apod. Zkrátka typická ZOO, která není moc velká a stála pouhých 600 jenů.
Na pozdní oběd zastavujeme v Sukyia, což je řetězec s přijatelnými cenami. Dáváme si hovězí s rýží a sýrem. Kdovíjak dobré to není, ale teplé jídlo v dešti za cenu jako u nás je to, co právě potřebujeme, takže jsme spokojení.
Vidět pandu, jak neví, ze které ruky má jíst dřív byl opravdu jedinečný zážitek
Medvídek panda
Jedna ze 4 pand v UENO ZOO
Naštěstí za sklem!
Opicím déšť nevadil
DEN 122
Ráno půjčujeme auto - Nissan samozřejmě - a i s Laurou vyrážíme na horu Kintoki, která je známá i pod názvem Ašigara. Vybíráme den v týdnu, kdy má být nejhezčí počasí a předpověď slibuje 24 stupňů a modrou oblohu. Značný rozdíll oproti včerejšku. Vyhýbáme se placeným úsekům a cesta je to poměrně zdlouhavá, po ní nás čeká ještě asi 75 minutový prudčí výšlap. Od Lauřiny kamarádky máme nabalenou tašku s třemi krabičkami hotového jídla (bento). Pár lidí, které potkáváme, tak zvědavě do tašky nakukují a nahlas nám její obsah chválí a křičí Oišiiii, což znamená chutný. Potkáváme i výlet školáčků a lesem se rozezní unizono “Koničivaaaaaa” a “Hellouuuuu”. Není divu, že jsou tak fit, kdy už v tak raném věku chodí na výšlapy do hor.
Nahoře to ale stojí za to, jsme poměrně blízko Fudži, která se před námi tyčí a můžeme ji obdivovat. Sníh sahá asi do její vrchní třetiny. Co je na tomto pohledu nejvíce fascinující, je to, jak její velikost vyniká oproti okolí. A její krásně symetrický kuželovitý tvar. Slyšíme z jejího směru nějaké výbuchy a už uvažujeme, jestli se na nás sype pohroma. Ale prý je to běžné vojenské cvičení v této oblasti.
Fudži je stále aktivní sopkou se zhruba 300letými cykly, a ten aktuální se právě blíží k erupci . Až se to stane, i samotné Tokio může být ohroženo; takovou má sopka sílu. Musíme doufat, že následky erupce budou co nejmenší, ale nelze horu podceňovat. Je to taková hříčka přírody, u vulkánů se nachází černozem, což je extrémně úrodná pole. Takže můžete mít bohatou úroveň výměnou za risk, že můžete téměř kdykoli o vše přijít, a nic s tím nenaděláte.
Hora Kintoki má pouhých 1299 metrů, ale přeci jen jsme od parkoviště nastoupali asi 500 výškových metrů a cestou dolů mě značně bolí kolena. Na vrcholu byla poměrně zima, protože foukal protivný vítr. Nicméně se tam nachází zázemí, venku jsou lavičky, můžete si objednat i teplé jídlo. Po sestupu dolů ještě zajíždíme dalších 40 minut k jezeru Jamanaka a užíváme si tu západ slunce. Počasí nám stále přeje a je to jeden z nejkrásnějších momentů celého našeho velkého výletu. Po levé straně se tyčí Fudži, které jsme ještě blíže a je opravdu ob-rov-ská. Po pravé straně je jezero, nad kterým zapadá slunce. Kouzelný okamžik a krásná hra barev - modrá obloha, žluté slunce, zelená tráva, šedá hora. Dnešní den bychom všem doporučili, ale musí vám přát počasí jako nám. Po tříhodinové cestě zpět do Kawasaki jsme ale padli jak zabití.
Cesta vedla podobným lesíkem jaké najdeme u nás
Asi ve 2/3 cesty se začaly objevovat výhledy
Při svačině se Fudži stydlivě schovávala v oblacích
Poté se ale ukázala téměř v celé své kráse!
Jamanaka Panorama
DEN 123
Druhý a poslední den s naším vypůjčeným autem míříme na opačnou stranu než včera, na východ do prefektury Čiba. Není to příliš populární oblast, ale už dávno jsem si umanula, že vodopád Namizo a jeskyně Kameiwa jsou mým dalším nenechte si ujít. Jedná se o uměle vytvořený vodopád v klidné oblasti. Cestou jedeme přes most, který má 9610 metrů, a který nám ušetří hodinu času. Neušetří nám ale peněženky, protože přejezd stojí 3140 jenů. Celkově se nám ale zkratka líbila, protože v polovině mostu můžete zastavit na vyhlídkové plošině, jsou tu i arkády, obchody a zdarma lázeň na nohy.
Celkově je to kouzelné místo s minimem turistů a jsme rádi, že jsme sem jeli, vesele tu hraje 50 odstínů zelené. Jen jsme čekali, že to bude trošku větší výprava, kde si i pošlápneme nějaký ten kilometr, ale přírodní úkaz se nachází jen pár metrů od parkoviště. Hromadnou dopravou to vychází na něco přes 3 hodiny, což jsme nakonec jeli také, ale v pohodlí a se zastávkou na mostu. Cestou zpět zastavujeme ještě na pobřeží, po kterém vlastně vede cesta až do hlavního města, kde se kocháme výhledem na menší hory a při svačení u rybího marketu nám nad hlavou krouží jestřábi (japonské pláže jsou natolik extra, že nad nimi létají místo racků tito dravci) , které známe už z Enošimy. Naštěstí nejsou vůbec drzí a nemusíme se bát, že se nám vrhnou na svačinu.
Namizo
Dárek od paní Yuko dopit s výhledem
Pobřeží Tokijského zálivu
DEN 124
Ještě ze zvědavosti jdeme nakouknout do Toshiba Science Museum, kde mají mnoho přístrojů od původních praček, prvních DVD přehrávačů až po všelijaké hry. A už jen navštěvujeme zahrádky Daiši.
Také zažíváme naše první zemětřesení. Oblast je tu velmi aktivní, je jich tu i několik slabších denně. Toto mělo sílu 6.2 a přišlo mi, že někdo mírně třese s celou patrovou postelí, na které jsem v ten okamžik seděla. Celé to trvalo asi 30 vteřin a bylo to opravdu zvláštní. Nebudu lhát, nějaké větší bych tedy zažít nechtěla. Síla přírody je obrovská.
DEN 126
Skoro tři hodiny jedeme na letiště Narita, odkud nám letí letadlo na západ Japonska, kde budeme začínat ve 3 náš roatrip po ostrově Kjušú. Let je pohodlný a ihned po výstupu z letadla cítíme jiné podnebí tohoto ostrova - je tu podstatně tepleji než v Tokiu.
A ještě posledních pár fotek z míst, která mě zaujala:
+ veškeré putování zpracováno zde: https://www.instagram.com/tinytinatraveller/
3D bilboard poblíž Šindžuku
Godzilla poblíž Šindžuku
Oáza klidu v centru města - Meiji Jingu
Skrytý klenot Hie
Yoyogi Park
Jak se ti cestopis líbil?
TinaBambina procestovala 45 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 7 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj, proč podle tebe prefektura Čiba není příliš populární oblast?
Ahoj Kate Cocco, díky za dotaz. Bylo to myšleno tak, že pokud lidé míří poprvé do Tokia, zamíří nejspíš nejprve do čtvrtí Šindžuku, Šibuja, Čijoda, Minato a případně i Akihabara. Ty jsou nejznámější. Čiba již není to bujaré Tokio a je poměrně odlehlá od centra. A zmíněná nepopulárnost byla myšlena především v komparaci s prefekturami jako Kjóto či Osaka, ty zná narozdíl od Čiby téměř každý.
Díky za vysvětlení. Chystáme se do Japonska ve 2025 na jeden event a právě v Čibě, která je kousek od výstaviště jsme objevili podstatně levnější ubytování, tak jsem chtěla vědět, jestli víš něco, co by se mi hodilo 😉