Trek okolo Annapuren

Namasté! Ahoj, vítejte u nepálského cestopisu z treku kolem Annapuren. Během dvou týdnů jsme navštívili hlavní město Káthmándú, svezli se místní dopravou na začátek treku a potom už jsme jenom šli dál a výš až do sedla Thorong La ve výšce 5416 m.n.m. I když to podle nadmořské výšky tak nevypadá, jedná se o nijak extra náročný výlet po vyšlapané cestičce, kdy jediným problémem je právě jen nadmořská výška.  V říjnu je v podstatě neustále krásně jasno, nicméně jsou samozřejmě výjimky a může být hodně zima a dost nasněžit.  Metodou "vše na sebe z batohu ve dne i v noci" jsme to zvládli bez spacáku a nějakého extra vybavení, ovšem třeba přiznat, že byly chvilky, kdy by se spacák nebo teplejší ponožky hodily. Každopádně životní zážitky, mnoho nachozených km a zjištění, že budeme muset do Nepálu brzy znovu!

• Fotky z dalších výletů po světě najdete na Zoneramě: http://hondza.zonerama.com
• Blogísek, kam umisťuji zápisky podobné tomuthle najdete na: http://www.hondzikovacesta.cz

Bylo, nebylo, v lednu 2023 se tady na Cestujlevne.com objevila zajímavá nabídka letenek na sezónu do Nepálu s Jazeera Airways za přibližně 11 tisíc. Jednoznačně hot deal, kupujeme a začínáme plánovat výlet, který má začít až za dlouhých devět měsíců.  Těšíme se. Ale ne dlouho, v dubnu přichází email, že let je zrušen. Telefonát do Kuvajtu, pár emailů a máme peníze zpět. Co teď? Další a již dražší varianta vede opět přes Kuvajt a nazpět přes Omán se Salam Air. Už se zase těšíme. Ale ne dlouho, v srpnu přichází opět email, že let je zrušen. Tentokrát se jedná o cestu zpět. Relativně cenově příznivý let s Emirates zachraňuje situaci a my se již potřetí zase těšíme. Tentokrát již definitivně a 7. října konečně vyrážíme autobusem do Vídně na letiště.   

Odbavení, poslední řízek a za pět hodin s Wizz air jsme v Kuwaitu. Následující pětihodinová pauza by teoreticky mohla stačit na letmou návštěvu města, ale taky nemusela. Jdeme tedy raději na kafe a využíváme služby na Transfer desk, kdy nás protáhnou letištěm na druhý terminál bez nutnosti tranzitních víz. Bylo to lehce zmatečné, ale fungovalo to. Čekačka na let do Káthmándú vypadá jak přehlídka outdoor lidí z celé Evropy. Tipujeme, zda s námi někdo půjde také na trek kolem Annapuren. 

Káthmándú

Káthmándú

Káthmándú

Káthmándú, permity, nákupy a odjezd do Besisaharu 

Dobré ráno, Káthmándú! 2x víza na za 50 dolarů, prosím. Ale jistě, stačí ve frontě na zaplacení vyplnit online formulář, zaplatit a pak vystát další frontu na samolepku a máme hotovo. Cestou ven z letiště ještě kupujeme sim karty Nepal Telecom (6,5 €), vybíráme z bankomatu maximální možnou částku (35 000 NPR) a jdeme se utkat s letištními taxikáři. Souboj, který jde málokdy vyhrát. Cesta do Thamelu nás stojí 800 NPR. Kdybychom již měli appku Pathao, jsme na polovině, a kdybychom nebyli tak nevyspalí a šli na normální městský bus, tak je to prakticky zadarmo.  Zase ne vždy je nutné tak šetřit, postel a odpočinek jsou přednější. 

Nejdůležitějším úkolem dnešního dne je získání ACAP permitu, potom by bylo dobrý koupit lístky na zítřejší bus do Besisaharu a taky v jednom z mnoha outdoor obchodů koupit trekové hole. A snad stihneme i něco zajímavého vidět. Konec hotelového lenošení, vzhůru do nepálského chaosu. 

Nákup permitů pro oblast Annapurny je naprosto easy záležitost. Stačí 3000 rupií, dvě fotky, vyplněný formulář a máme hotovo. Nedávné nařízení o nutnosti průvodce se evidentně zcela minulo účinkem a všichni ho ignorují. Dobře pro nás i pro nepálský turismus. Nyní ještě zjistit, jak je to s lístkama na bus na zítra do Besisaharu a můžeme začít prozkoumávat město.  Přes Pathao jedeme k Lotse mall, u kterého je velký autobusák, kde bez problémů kupujeme lístky za 600 NR na zítra v 6:30.  Zatím vše pěkně vychází, bereme opět taxi a jedeme k velké Boudhanath stúpě, kde je vstupné 400 rupií. Tomu se dá krásně vyhnout, stačí jít ke stúpě jakoukoliv boční ulicí. To my jsme neudělali, takže platíme. I přes větší množství lidí panuje moc příjemná atmosféra. Obešli jsme stúpu dokonala, potočili modlitební mlýnky, chvilku rozjímali ve vedlejších chrámu a pokračovali dál do bočních uliček, kde jsme se trochu ztratili.  Abychom pořád nejezdili taxíkem, tak cestu zpět do Thamelu zkusíme místním autobusem.  Volba to byla zajímavá a moc pěkně jsme se projeli, jen bohužel úplně jiným směrem, než by se nám hodilo. Někde za letištěm jsme s dopomocí místních vystoupili, zanadávali si na naháněče z autobusu, který nám odkýval Thamel, i když jel úplně jinam, a nakonec si vzali opět taxi přes Pathao nazpět do Thamelu. Touto neplánovou projížďkou jsme bohužel ztratili docela dost času, tudíž náměstí Durbar už dneska nestíháme. Místo toho vyrážíme do místních outdoor shopů, kde chceme koupit trekové hůlky. Nabídka je veliká, naše rozhodovací schopnosti jsou ovšem o dost menší, ale nakonec se daří. Skoro originál Marmot za 2000 rupií. A potom už jenom večeře v indické restauraci a spát. 

Autobusem do Besisaharu, jeepem do Dharapani a první den na treku (8,73 km, 708m up) 

Na autobusáku máme být už v šest, takže opět pojedeme taxíkem. Přes Pathao se mně v ranní rozespalosti nedaří taxi přivolat, ale nevadí, za stejnou cenu (300 NPR) nakonec jedeme i bez appky. Na autobusáku už na nás čeká postarší, zatím prázdná Tata. Voda, samosy na snídani a vyrážíme. Ovšem nejdřív je třeba zaplnit autobus. Minimálně hodinu jenom tak popojíždíme po městě, naháněč vždycky vyběhne a sbírá lidi, kteří postávají u silnice.  Když už jsme se jakžtakž vymotali z města a jeho předměstí, tak zastavujeme na snídani. Podávají se nudle nebo třeba cizrna s omáčkou. A samozřejmě výborný čaj. Málem ani nestihnu dojíst a už jedeme. Najednou spěcháme, abychom za chvilku zase někde zastavili, někoho vyložili nebo nabrali několik beden s rajčaty. Do toho chvílemi v podstatě neexistující silnice, plno „práce na silnici“ a je hnedka jasné, že dřív jak ve dvě nebo ve tři se do Besisaharu nedostaneme.  Skutečnost je nakonec ještě odlišná, 180 km jsme urazili za 9 hodin a v cíli jsme až kolem čtvrté odpolední. Po krásně stráveném dni v houpavém autobuse bychom se rádi ještě dneska posunuli o kousek dál, abychom mohli zítra už šlapat pěkně po svých. Ovšem tak lehké to nebude, protože dneska už jeepy nejezdí. Aspoň to nám tvrdí uhrovitý naháněč a dle celkové mrtvolné atmosféry města to vypadá, že má pravdu. Nezbývá než se ubytovat v hotelu Gangapurna za 900 NR a vyčkat do rána, kdy máme přislíben jeep za 2000 NR/osoba do Dharapani. 

Při ranním čaji ještě spekuluji, zda nám vyjde hotovost na celý trek a raději jdu ještě 10 tisíc do zálohy vybrat. Rozpočet by měl být maximálně 30 dolarů/osoba/den, nicméně po zkušenostech z Gruzie, kdy nám peníze tak úplně nevyšly, bych měl raději nějakou rezervu. Kolem osmé konečně vyrážíme jeepem vstříc treku kolem Annapurny. Čtveřice, která jede s námi, má namířeno až do Chame, my vystoupíme asi o hodinu dřív. Celkově by cesta měla trvat 4 až 5 hodin. Kilometrově to je kousek, ale to převýšení a ta cesta…Skoro jsem nechtěl věřit, že pojedeme tak dlouho, ale bylo to tak. S přestávkou na oběd (Dal Bhaat set za 650 NPR) a focení u vodopádů jsme nakonec v Dharapani až v jednu odpoledne. 

Zastávka přesně u ACAP checkpointu znamená, že ještě před startem treku si musíme nechat potvrdit permit. Paní nám popřála šťastnou cestu s tím, že do Timangu bychom to dneska měli zvládnout. A kdyby ne a začalo třeba pršet, tak po cestě je plno guesthousů, kde můžeme složit hlavu.  Zbývá ještě přefiltrovat vodu a vyrážíme. Trasa treku víceméně kopíruje cestu, po které jezdí jeepy a motorky dál do Chame a do Manangu. Provoz je ale prakticky nulový, takže se jde docela pěkně. Jediné, co nám zlehka kazí náladu, jsou tmavá mračna všude kolem.  Déšť nás nakonec dostihl kousek před Timangem, kde se jsme se po chvilce rozmýšlení rozhodli zůstat (ubytování 200 NR pokoj+ jídlo v GH). Usušíme věci, najíme se a zítra brzo ráno vyrazíme. A když se zadaří a bude zítra ráno jasno, tak uvidíme ráno Manaslu, protože Timang je jediné místo na treku, které má pěkný výhled právě na tento kopec.  

Z Timangu do Upper Pissangu (25 km a 1130 m up) 

V klasickém ACT itineráři by dneska byla na plánu trasa z Chame do Upper Pissangu, ovšem vzhledem k včerejšímu dešti máme dnes navíc cestu do Chame, což je nějakých 8 km.  Brzký ranní odchod je tím pádem nutností. Jak bylo včera večer škaredě, tak je ráno pěkně. Výhled na Manaslu (kudos Petře za výběr :-D), snídaně (celé ubytko s jídlem 3730 NR) a o půl osmé už jsme na cestě.  

Cesta do Chame je víceméně po cestě, provoz je opět nulový, takže to ani nevadí. Hnedka za Timangem odbočujeme na chvíli ze silnice do vesnic Kurong a Tchanchok, obě jsou moc pěkné.  Sluníčko začíná hřát, převlékám se do trička a krátkých kalhot.  Za asi dvě hodiny jsme v Chame, kde si dáváme první pauzu na svačinu. Samosy ze stánku od milé paní byly moc dobré, jen škoda, že v žaludku vydržely snad jenom hodinku. Holt, asi výměna mikroflóry. Jak průběžně stoupáme, mění se také okolní vegetace. Přibývá skal a začíná mizet zeleň v okolí. Zajímavé je, že až kolem 3000 m.m.n. procházíme dost dlouho borovicovým lesem. Dnešek je pořádně dlouhý. V předposlední vesnici před Upper Pissang sedáme na čaj a už se těšíme do cíle. Kromě unavených novou se kolem třetí odpoledne začíná ochlazovat a my to máme ještě tak hodinu a půl do cíle, který je samozřejmě do kopce. Místo Upper Pissang je možné zvolit nižší Lower Pissang, ale ten není zdaleka tak zajímavý, nemá tak krásné výhledy (Annapurna II a IV), a navíc je na hlavní cestě.  

Ubytování s výhledem na Annapurny, opravdu horká voda v gas shower, na večeři „small pot“ (= hodně velká termoska) černého čaje a místní klasika dal bhaat (rýže, čočková polévka, curry, pickles a papadam). Jediný jídlo, z kterého se dá opravdu najíst, protože se přidává. Večer v 3200 m.n.m. už je docela chladný, všichni včetně průvodců a nosičů se choulíme u rozpálených kamen v jídelně. 

Z Upper Pissangu do Manangu (23 km a 920 m up) 

I když nás hnedka na začátku dnešní etapy čeká velmi nepříjemný krpál se stoupáním až do 3700 m.n.m., tak na dnešek se těším. Je krásné počasí, a hlavně jdeme konečně mimo silnici. Také samotný Upper Pissang je nádherný. Hlavně super je klášter na kopci a výhled na všechny strany.  

Máme předsevzetí vyrazit pěkně brzo ráno, ale klasicky se to ne zcela daří. Na vině je jednak tradičně pomalejší ranní vstávání a potom jsme chtěli využít služeb místní Safe Drinking Station (přefiltrovaná nezávadná voda za drobný poplatek), abychom nemuseli filtrovat v ranním mrazíku. Bohužel stanice s pitnou vodou je jenom dole v Lower Pissangu, takže nezbylo nic jiného než přefiltrovat vodu k Petře do vaku, ke mně do lahví v báglu a teprve potom jsme mohli vyrazit. 

První část treku vede po cestičce s krásnými výhledy, ale taky bohužel s množstvím lidí. Jak všichni vyrážejí plus minus ve stejný čas, tak se nám to před visutým mostem, od kterého se jde do prudkého stoupání, trochu nakupilo. Potočíme modlitební mlýnky a taky zde zjišťujeme, že Češi cestují po celém světě a tady jsou samozřejmě taky. Husí cikcak pochod do 3700 m.n.m. není moc zábavný. Cestička je prudká, dech nedostačující a množství lidí větší, než by se mně líbilo. Ale je třeba vydržet, nahoře u stúpy v Ghyoru se všichni vyfotí a pak už se dav tak nějak přirozeně rozprostře a jdeme opět víceméně sami.  Tradiční domy z kamene s úzkými uličkami se mi moc líbí, má to tady o hodně jinou atmosféru než vesnice, kterými jsme doposud prošli. Je dost dobře možné, že nebýt turismu, tak je vesnice opuštěná. Na druhou stranu kavárna s cappuccinem a skořicovým šnekem rozhodně není nutná. Jdeme dál, teda nejdeme. Někde jsem ztratil držák na foťák, vracím se ke stúpě, kde mohl pravděpodobně vypadnout. Mám štěstí, držák nalezen. Dobíhám Petru a pokračujeme po vrstevnici dál. Hodně fouká a do toho pálí slunce. Mám pocit, že se musím spálit i přes několik vrstev opalováku.  

Z celého davu trekařů jsme asi poslední, ale nevadí. Není kam spěchat. V jednom z guesthousů po cestě si dáváme oběd, smaženou rýži a česnekovou polévku, která je údajně dobrá na výškovou nemoc. Ještě do vesnice Ngawal je trek fajn, ale potom se místo obyč cesty objevila nově vytvořená betonová silnice, po které je nutný jít docela dlouho, a to ani jednoho moc nebaví. Navíc je dost vedro. Než se dostaneme do cílové destinace, tak ještě míjíme zajímavou vesnici Braka. Je podvečer, opět se ochlazuje, hodně fouká a na nás poutníky padá lehká krize, protože cesta se po rovině hrozně táhne. 

Jdu napřed, mám toho dneska docela dost. Konečně Manang. První hotel je hodně basic, nakonec z něj mizíme a bereme docela fajn Thorong La hotel na konci vesnice. Pokoj je zdarma v případě, že si v hotelu dáme snídani a večeři. Vzhledem k tomu, že budeme zůstávat dvě noci, tak se to hotelu určitě vyplatí. 

Manang

Po cestě k Ice Lake

Ice Lake

Rest day v Manangu znamená výstup k Ice Lake 

Dneska budeme odpočívat, což ovšem v Nepálu znamená, že sice zůstáváme na místě, ale jdeme výš. A potom zase zpátky níž, protože aklimatizace je nutná věc a je radno ji nepodcenit. V noci už asi mrzne, dvě deky a péřovka do postele to jistí. Snídaně je ještě dost studená a v ranní frontě na kontrolu permitů docela mrzneme. Ale pak najednou slunce zesílí a už je to zase prakticky na tričko. Petře není dobře a ještě zjistila, že někde ztratila kabel k hodinkám. Ještě, že jsme potkali Šárku ze Šumperka, která má stejné hodinky a tím pádem je výlet na Stravě zachráněn. 

Na dnešní aklimatizační výlet máme v plánu výstup k Ice Lake (19 km, 1290 m up). Hodnota nadmořské výšky u cílového jezera je 4600 m.n.m., dneska to nebude zadarmo. Z Manangu je nejprve nutné se vrátit do Braky a potom přes vesnici nahoru a pořád nahoru. První kilometry jsou nejhorší, stoupání je ostré, klikaté a plné prachu. Petra sotva dýchá, ale nakonec to statečně dala aspoň do 4000 m.n.m., odkud už to ale není tak hrozné. V 4200 m.n.m je chata, kde se dá občerstvit. Já to chci mít co nejdřív za sebou, tak dupu prakticky bez přestávky dál a dál. Nahoře mega fouká a už se fakt blbě dýchá. Stačí se ale na chvilku zastavit, popadnout dech a už to zase jde. V průběhu cesty jsem skoro nikoho nepotkal, o to víc mě překvapilo množství lidí u prvního jezera. Patrně ale většina z nich nevěděla, že to pravé Ice lake je o pár set metrů dále. S našimi spřátelenými Američany jsme dorazili na místo zhruba stejně, fotíme se, chvilka kochačky, nabrání vody z jezera a mažu dolů. Začíná být zima a je mi jasný, že sestup bude taky náročný. A taky, že byl, i když jsem to vzal poměrně dost trail poklusem. 

Petra si dala chill a přednášku o výškové nemoci v Manangu. Jelikož náš zítra čeká pokračování výletu k Tilicho lake, tak jdeme ještě večer na nákupy. Zásoby tyčinek z domu se tenčí a je dobré mít zásobu energie na náročné výstupy. 

Cesta k Tilicho basecamp

Cesta k Tilicho basecamp

Cesta k Tilicho basecamp

Tilicho base camp (17 km a 1000 m up) 

Dneska opět žádné ranní polehávání. Rychle se sbalit, snídaně a vyrážíme zase dál. V plánu je odbočka z trasy ACT k jezeru Tilicho, které leží v respekt budících 5000 m.n.m. Ovšem nejdříve je třeba se dostat do basecampu ve výšce 4150 m.n.m. Opouštíme velmi sympatický Manang, cesta ve směru Thorong La se rozdvojuje ihned za vesnicí a my pokračujeme vlevo do vesnice Khangsar, kde si za necelé dvě hodiny příjemné chůze dáváme čaj a kocháme se výhledy. Za Khangsarem se cesta trochu zvedá a najednou jsme ve 4 tisících a osadě Yak Kharka. Jelikož je kolem poledne, tak většina trekařů si zde dává oběd nebo jenom tak relaxuje. My taktéž odpočíváme, doplňujeme vodu a pokračujeme dál. Je fascinující, jak se postupně mění krajina okolo nás.  Nyní jdeme po úbočí hlubokého kaňonu, kde je cestička zaříznutá do prudkého srázu. Upozornění „landslides“ je na místě, spadnout může cokoliv ze shora, nebo můžete člověk taky sám spadnout někam dolů. Míjíme plno lidí v opačném směru, nedá se ovšem jít moc rychle a cesta ubíhá docela pomalu. Navíc se rychle ochlazuje, protože sem do kaňonu sluneční paprsky odpoledne už moc nedosáhnou. V cíli v basecampu jsme něco po třetí odpoledne.  Ráno jsme si v našem hotelu v Manangu nechali zarezervovat ubytování v basecampu v hotelu Moon lake. Nakonec jsme skončili úplně jinde, v Moon lake bylo prý plno. Rychlá sprcha v gas shower (nějak si na plynovou bombu ve sprše furt nemůžu zvyknout) a do tepla pod peřinu. Jsme tady v hotelu jediní Evropané, zbytek jsou nepálští turisté. Z nějakého důvodu je Tilicho lake velmi oblíbené mezi místními. Večer se všichni scházíme klasicky v hlavní místnosti u rozpálených kamen. Je kosa a nejede elektřina. Dáváme na večeři Dal Bhaat a plánujeme zítřek. Je mně nějak divně, hlava začíná bolet. Většina osazenstva má v plánu vstávání mezi 4 a 5 ranní, nám se tak brzo vstávat nechce a určitě vyrazíme později. Pokud vůbec… 

Výstup k Tilicho Lake

Tilicho Lake

Tilicho Lake

Tilicho lake (12,5 km a 900 m up) 

Dneska nebyla ale vůbec dobrá noc. Mám dojem, že jsem skoro nespal. Hlava třeští, srdce bije jak splašený, nevím, je tohle výšková nemoc? Ale vždyť už jsem byl v 4600 m.n.m. u Ice lake, tak bych měl být v pohodě? Je rozumný jít dneska až do 5000 m.n.m. k jezeru? Podle čeho se rozhodnout? Dlouhá snídaně a mudrování. Už jsem tak nějak vnitřně smířen s cestou zpátky a stejně tak Petra, když se jdu se ještě projít po okolí a narážím na Health Service.  Přítomný lékař zrovna měří oxymetrem hladinu kyslíku jednomu z Nepálců, kterýmu bylo v noci dost blbě. Moje hladina kyslíku je 85, což je naprosto v pořádku, takže měníme plán a jdeme na kopec. Zatímco většina lidí z campu šla nahoru ještě za tmy, my dva vyrážíme pěkně na klid až před osmou. Na zhruba 6 km nás čeká 900 výškových, a hlavně nový výškový rekord 5000 m.n.m. 

Nebude to jednoduchý výstup, plíce nestíhají a svaly pálí. Slowly but steadily, to je naše heslo. Jak naberu pravidelné strojové tempo, jdu poměrně svižně, což se ale nelíbí Petře. Mně se zase nelíbí zima při čekání. Kompromisy jsou potřeba i na cestě na Tilicho. Za necelé čtyři hodiny jsme nahoře u jezera, poslední kilometr se hodně táhnul. Navíc se objevil sníh a začalo foukat. Celou dobu výstupu máme naprosto neskutečný výhledy na ledovce a obří zasněžené kopce. Ovšem to není nic proti tomu, když jsme konečně u Tilicho. Smaragdově modré jezero, okolo ledovec, modrá obloha a u jezera modlitební praporky. Neskutečná nádhera. Navíc máme tuhle parádu naprosto pro sebe (výhoda pozdního startu). V kamenné boudě vedle jezera si dáváme polívku a čaj. Ještě rychle pár fotek a utíkáme dolů. Jednak je nám už zima a potom bychom se rádi dolů dostali nějak rozumně, aby byl ještě časový prostor na přesun do Shree Kharky. 

Za hodinu a půl jsme nazpět v base campu, kde si vyzvedáváme věci na hotelu a pokračujeme kaňonem po cestičce, kterou již známe ze včerejška. Za dalších sedm kilometrů a dvě hodiny chůze jsme v cíli v hotelu Blue Sheep, který se nachází ještě před Shree Kharkou. Hotel má nejlepší léta poněkud za sebou, ale je tady volno a už se nám nechce běžet ještě dolů a třeba zjistit, že je plno.  Docela rád bych si dal večer sprchu, ovšem k dispozici je pouze venkovní gas shower a v pět odpo už je dost zima. Dneska to bude na přírodno. Večer klasika dal bhaat a čajíky. Ohříváme se u kamen, objednáváme snídani na zítřejší ráno a klasicky mezi osmou a devátou jdeme spát. 

Ze Shree Kharka do Yak Kharka (12 km, 500 m up) Bude dneska odpočinkový den? Číslům z mapy.cz se sice moc věřit v Himalájích nedá, ale pevně doufáme, že dneska náš čeká příjemná a nenáročná procházka víceméně po vrstevnici s cílem v Yak Kharce. Petře je asi ještě o něco hůř jak včera, takže klidná etapa bude poměrně dost nutná. Snídaně, čaj a vyrážíme do ranní mlhy. Nejprve dolů z kopce do Shree Kharky, kde jsme bohužel právě v momentě, kdy většina vyráží většina výletníků, takže trochu dav. Naštěstí lidi se brzo rozptýlí po stezce a za chvíli jdeme po cestičce už celkem na pohodu skoro sami. Společnost nám dělají místní nosiči, ke kterým mám velký obdiv. Objemná a těžká zavazadla mají zavěšené čele, a šlapou stejně svižně jako většina cizinců jenom s malým batůžkem. Dnešní cesta je zase trochu jiná, pěšinka se vine po vrstevnici a kamenité okolí vystřídaly menší keříky. První pauza je až v Upper Khangsaru, který vypadá dost opuštěně a potom pokračujeme podél plotu až máme Manang prakticky na dohled. Na ostrohu je pěkná vyhlídka a odtud prudce klesáme k řece, kde si v teahouse dáváme pauzu na čaj a nudlovou polévku. Petra má docela dost, tak se dělíme. Já kvapím rychlejším tempem napřed, abych v Yak Kharce našel dopředu nějaké fajn ubytování a Petra jde na pohodu za mnou. Thorong Peak hotel, vypadá docela přiměřeně, a navíc má útulnou jídelnu, kde budeme určitě dneska odpoledne trávit hodně času. Večer se začíná trochu kazit počasí, objevují se první vločky a vítr. Dneska bude asi dost studená noc. Po dalším dal bhaatu a litrech čaje to balíme, bereme si extra blanket a jdeme na kutě. 

Yak Kharka

Cestou z Yak Kharka

Cestou z Yak Kharka

Z Yak Kharka do Thorong Phedi (8,5 km, 530 m up) 

Pěkně nám nasněžilo! A ještě je zataženo. Na rozdíl od Petry z toho moc radost nemám, i když sněhem pocukrovaná krajina okolo je moc pěkná. Klasicky vyrážíme z ubytování v osm ráno jako jedni z posledních. Dneska už není vůbec kam spěchat, i když vždy je dobrý stihnout podstatnou část treku dopoledne, kdy je vždy hezčí počasí. Míjíme vesnici Ledar, kde je docela pěkný ubytování. Fajn alternativa, pokud je v Yak Kharce plno, nebo jsou síly dát přechod Thorong La během jednoho dne bez zastávky v Thorong Phedi. Celou cestu k řece jdeme víceméně po vrstevnici s mírným stoupáním, takže docela pohoda. U řeky je dosti nepříjemný, ale krátký krpál k teahousu, kde si dáváme další pauzu na čaj. Pán z teahousu nás upozorňuje, že si máme dát pozor na padající kamení, protože sesuvy jsou tady asi dost časté. Začíná sněžit, bude dobré přidat do kroku, ať jsme pro dnešek v cílovém Thorong Phedi. Konečně je na obzoru několik domečků s barevnými střechami. Pro dnešek stačilo, bágly necháváme v první ubytovně a jdeme se najíst. V jídelně je sice plno lidí, ale moc teplo tady není, kamna budou topit asi až večer. Odpolední program má většina lidí dost podobný. Většina odpočívá v jídelně, kde si čtou, pijou čaj nebo si vykládají. Další možností je zalézt do peřin nebo vyrazit na aklimatizační vycházku směr High camp. Petra dala přednost spánku, já jsem si dal na zahřátí výstup do High campu.  Bez batohu se jde tak krásně! Mám dojem, že do kopce ve 4800 m.n.m. skoro letím. Nahoře je mlha a hodně nepříjemný počasí. Ubytovácí zařízení je tady už hodně basic, navíc se v takové nadmořské výšce bude blbě spát, takže rozhodně dobře, že jsme zůstali v Phedi. 

A pak už jenom večeře, choulení se u kamen a mudrování nad tím, kdy zítra vstaneme.  Nepříjemná zima a sněžení za okny nepřidalo na náladě nejenom nám. Určité napětí a lehká nervozita je patrná u většiny lidí.  Někteří vyrážejí na finální výstup už ve čtyři, my si nakonec dáváme budík na 4:30 s tím, že by nebylo špatný v 5:00 až 5:30 vyrazit. V osm večer už prakticky poslední odcházíme z jídelny a jdeme spát. 

Thorong Highcamp

Thorong Highcamp

Thorong Phedi přes Thorong La do Ranipauwa (19 km a 860 m up, 1700 m down) 

A je tady finále! Dneska se přehoupneme přes sedlo Thorong La ve výšce 5416 m.n. m. Ještě nedávno bych si nepomyslel, že budu spát v 4500 m.n.m. a půjdu přechod přes pět tisíc metrů nad mořem. Přijde mně to skoro až neuvěřitelný, zvlášť když tady chodíme po docela pohodlných cestách a žádné horolezení se nekoná. A dneska by to mělo být podobně. Jediná potíž (kromě nadmořské výšky) bude zima a čerstvý sníh. Osobně jsem měl lehkou nervozitu z toho, že bude mlha, vítr a fakt hodně nepříjemná zima. Naštěstí obavy se nepotvrdily. Když ve 4:30 vstáváme, jsou na noční obloze vidět hvězdy, což je dobré znamení. Těším se na výstup. 

V jídelně jsme opět skoro sami, natlačím do sebe ovesnou kaši, Petra vaječnou omeletu a můžeme vyrazit. První výškové metry zdoláváme ještě za tmy, ovšem v High campu už jsme za světla něco po šesté. Petra pořád kašle, tak musíme jít pomalu. Dáváme čaj a jdeme dál, když najednou…slunce, modro a sníh všude okolo. Nádherná scenérie, jež sice netrvá moc dlouho, ale i tak nás nabíjí pozitivní energii pro další výstup. Jde se hodně ztěžka. Permanentní dýchavičnost a opravdu pomalá chůze. I tak se člověk docela zahřeje. Cestou pár lidí předbíháme, každý si jde svoje tempo ve svých myšlenkách. Úsek do sedla bude patrně jediný z celého treku, kdy pořád někoho vidíme před sebou nebo za sebou. Tady v té zasněžené pustině to nevadí, aspoň nejsme sami.  

V jedenáct můžeme konečně zvolat HURÁ a vyfotit si modlitební praporky na vrcholu sedla Thorong La. Hurá, bylo to docela fuška. Máme s sebou také modlitební praporky, které jsme navázali k dalším, a tím tak nějak symbolicky zanechali svoji stopu v sedle Thorong. Potom následuje samozřejmě milion fotek a selfíček. A taky čaje, protože když je v Nepálu nějaký vrchol, je u něj i čajovna. Když jsme byli na Tilicho lake, tak jsme se u jezera potkali s trojicí pákistánských Američanů. A kdo s námi byl na Thorong La opět na vrcholu a v čajovně?  

Thorong La

Thorong La

Thorong La

Docela rychle se ochlazuje, poslední fotka a kvapíme dolů, během několika následujících kilometrů nás čeká sešup až o 1600 výškových metrů. Nejdříve jdeme skoro závějemi, potom to dost klouže a v další části se sníh proměnil v bahno a my tak v mlze a bahně kloužeme z kopce. Moje kolena děkují za trekové hůlky! Fakt hodně pomohly. Nejhorší část do Phedi na druhé straně kopce máme za sebou, pořád jsme asi v 4200 metrech, už se ale jde celkově líp. V jedné z mnoha vývařoven dáváme polívku thukpa, knedlíky momo, čaj a colu a po chvíli pokračujeme planinou o další výškové metry níž do cílového městečka Muktinath resp. Ranipauwa, kde je plno možností ubytování. Opět to moc neřešíme, bereme první hotel, který je po ruce. Volba padla na Bob Marley hotel, kde asi spí většina trekařů, který jsme během posledních několika dní potkávali. Žádná hitparáda to tady ovšem není, do pokoje táhne všema směry a jídlo vypadá jako takový euro gastro mišmaš. Nejlepší z celého hotelu je zcela určitě velký otevřený ohniště v přízemí, kde se navečer všichni ohříváme. Dneska zase do postele v několika vrstvách oblečení. Zima už ani jednoho moc nebaví, chceme do tepla. 

Ranipauwa do Kagbeni a potom Jomsom (16,5 km, 210 m up, 960 m down) 

Na jednom blogu někdo trefně poznamenal, že Ranipauwa vypadá jako město na divokém západě. Hliněná hrbolatá silnici uprostřed a kolem pár hotelů nebo obchodů, a to je všechno. Petře stále není dobře a nejde ani na snídani. Jdu se kouknout, zda na divokém západě nebude nějaká lékárna a při té příležitosti jdu najít autobusák, abych načerpal info o tom, kdy jede bus do Jomsomu. Chlapík v budce tvrdí, že autobus jede v devět a potom už nic nejede.  

Cestou z Ranipauwa

Cestou z Ranipauwa

Poničené Kagbeni

Petra se rozhodla, že pojede busem do Jomsomu. Já mám ještě energii na výlet, takže půjdu pěšky přes vesničky Upper Mustangu do Kagbeni a potom zkusím chytnout autobus nebo stopovat, ať nemusím do Jomsomu po prašné silnici. Poslední den na ACT treku začíná. Mám v plánu se dostat přes vesnici Purang k řece, dál do vesnice Jhong a potom po cestě až do Kagbeni.  Na začátku se motám vesničkou mezi políčky a snažím se najít most, abych se dostal do Jhongu.  Ve Jhongu se mně hodně líbí, úplně si říkám, že v takových vesničkách by bylo fajn bydlet a poznat tak více život místních.  Další část cesty do Kagbeni už bohužel taková zábava není, protože jdu po polní cestě, fouká a není nic moc zajímavého k vidění. Čím jsem níž a blíž ke Kagbeni, tím fouká víc. Při pohledu na kopce Upper Mustangu si říkám, jak to asi v takové oblasti, kam se moc nejezdí, vypadá. Konečně jsem v Kagbeni, kam jsem si přes zvěsti o povodni docela těšil. Realita byla docela drsná, před 3 měsíci se vesnicí prohnala povodeň a střed kolem řeky úplně smetla se zemí. Úzké uličky, které jsou dál od vody, jsou úplně super. Má to tady dobrou atmosféru. Ovšem jinak je okolí poněkud depresivní. Aby toho nebylo málo, tak strašně fouká, což dojem ještě zhoršuje. V jednom z teahousů si objednávám jídlo a bavím se s panem majitelem, který říká, že během povodně zahynulo plno lidí. Ještě chvíli okouním a přesouvám se na hlavní silnici, kde bych si rád chytnul nějaký odvoz, protože tady v tom vichru se mně po silnici rozhodně nechce. Mám docela štěstí, místní studentky mně pomáhají chytnout hnedka první auto, které jede kolem.  Vystupuji na ACT checkpointu a zbytek do města už jdu po svých. Petra již bydlí v novější části města u letiště. Ještě po cestě do Kagbeni mně psala, že je možnost letenek na zítra do Pokhary za 160 USD. Docela ranec na 20minutový let. Ale zase 20 minut v letadle a 10 hodin v buse, to je rozdíl. Chvilková deliberace a máme jasno, jdeme pro letenky. V první kanceláři nikdo není, jdeme přes ulici do Tara air, kde se s paní poměrně rychle dohodneme a letenky jsou skoro naše. Zbývá zavolat pana manžela, který umí s platebním terminálem a letenky už jsou opravdu naše. Letíme zítra v 6:40, na letišti máme být o hodinu dřív. Večeře na ubytku a spát. 

Z Jomsomu do Pokhary 

Když máš letiště 50 m od hotelu, tak ráno nemusíš zase tak spěchat. V 5:40 jsme dle pokynů před branami letiště.  Zcela nepřekvapivě jsou tady samí cizinci. V letištní hale, pokud jde vůbec tento prosto takhle nazvat, probíhá nejdříve čekání, potom trochu zmatek, a nakonec jsme odbavení a máme kartičku, která asi představuje palubní lístek. Hůlky prý na palubu nemáme brát, tak musíme batůžek odbavit. Dojde i na vážení, 8 kilo je v pořádku. Další na řadě je bezpečnostní kontrola a pak už jenom čekání. A že toho si ještě užijeme. Máme výhled na letištní plochu, na které jsou na vozíku naše batohy, ovšem letadlo zatím nikde. První přistává konkurenční Summit air, naše snad přistane za chvíli. Let Summit Air už je skoro pryč, když se vše zastavuje, protože prý v Pokhaře je mlha. To mimo jiné znamená, že naše letadlo ještě ani neodletělo z Pokhary. Takže čekáme. Konkurenční let už je dávno pryč a my pořád čekáme. Konkurenční letadlo už je zpět v Jomsomu a my stále čekáme. Máme hlad. Naše letadlo taky asi jenom tak nebude, protože nám je najednou povoleno jít ven z letiště ven a najíst se. Dáváme si snídani a doufáme, že letadlo zrovna náhodou nepřiletí a neodletí bez nás. Neodletělo. Po snídani jsme zpět na letišti a zase čekáme. Nakonec to byly krásné tři hodinky nudy v odletové místnosti, když se konečně na obzoru ukázalo malé letadlo  Tara Air pro 17 lidí a my odlétáme. Následuje 20 minut hluku a natřásání spolu s nádhernými výhledy. A jsme v Pokhaře, kde nás vítá krásné letní počasí. 

Jako cibule se zbavujeme jednotlivých vrstev oblečení a vyrážíme do města. Cestou náhodou míjíme Tourist bus park, kde kupujeme lístky na pozítří ráno na bus do Káthmándú.  Konec povinností znamená začátek potrekového odpočinku. Oběd v indické restaurací a radost z jihoindické masaly dosy. Pivko u jezera a radost z výhledů a pohody. Korzování městem a výběr suvenýrů. Večerní letňák s filmem Samsara a pivko. Pokhara Movie Garden doporučujeme všema deseti! 

Phewa Lake

Pokhara

Phewa Lake

Druhý den v Pokhaře 

Pohled do zrcadla po návratu z treku nebyl hezký. Rozčepýřené vlasy a parodie na fousy. To bude chtít lazebníka! Těším se na účes nepálského šviháka. Stejně jako v Indii i zde to byla zajímavá zkušenost. Dostal jsem zase nějaká nevyžádaná extras, za který chtěli zaplatit, a já se, omámen masáží, málo hádal. Tohle nebude historka k cestovatelskému krbu. Ale prý jinak účes i oholení dobrý.  

Nepůjdeme na nějaký výlet do kopce? Co třeba World Peace Pagoda, když jsme ranní výšlap na Sarangot prováhali? Obejdeme jezero a dáme si pěknou procházku lesem.  Nakonec z toho bylo zdlouhavé hledání správné cesty a 10 km s 400 výškovými metry. Pagoda je pěkná, výhled na Pokharu v topu a restaurace jakbysmet. Cestu zpátky už bereme přímo k jezeru, kde si vezmeme za 600 rupek lodičku nazpět. Pádluje babička, kterou jsme původně měli za spolupasažéra. Po návratu ještě zběsilý suvenýr shopping a dobrou. 

Káthmándú a odlet 

Předposlední den nepálského výletu začínáme půlhodinovou procházkou k Tourist bus parku, kde si tak akorát stihneme dát čaj a už vyrážíme na cestu do hlavního města. Autobus je vyšší kvality jak venkovský bus do Besisaharu, ovšem doba jízdy bude dost podobná. Čekají nás nejenom dvě zastávky na jídlo, ale hlavně silnice v různém stavu oprav, resp. často ve stavu totální rozkopanosti nebo silnice prostě není a je místo ní uježděná polní cesta. Budeme se kolíbat odhadem deset hodin, když to dobře půjde. Nezastavujeme sice u každého sloupu, ani nenabíráme bedny s rajčaty, ale prostě rychlejší to nebude. Tím pádem jsme v Káthmándú kolem čtvrté. Opět si bereme taxík přes Pathao a za chvilku již bydlíme v oblasti Thamelu nedaleko od prvního ubytka. Kvalita šla dolů ruku v ruce s cenou.  Levné ubytko pouze na přespání. Máme tak dvě hodiny do tmy, takže akorát čas na rychlou návštěvu Durbar square. Za krátkou návštěvu historického náměstí Durbar se nám platit nechce (běžné vstupné 1000 NPR)  a ze začátku to vypadá, že ani nebude třeba. Asi si nás jenom v tom šrumci nikdo nevšiml, po chvíli nás totiž vyhazuje hlídkující voják. A když zkoušíme jiný vchod, tak na nás zase pokřikuje agilní babka z budky. V pohodě ji ignorujeme a zaplujeme mezi dav lidí.  

Poslední akcí večera je nákup duffel bagu, abychom zítra nějak převezli trekové hůlky, a to je z nepálského dobrodružství prakticky vše. Druhý den ráno jsme odjeli na letiště, kde jsme utratili poslední rupie a nasedli na poloprázdné letadlo do Dubaje. A potom ještě let do Vídně a jsme skoro doma.