Turkmenistán lodí

"Cargo is being loaded now"
"Boat is maybe coming tomorrow, bro"
Pípnou mi na whatsappu skoro najednou dvě zprávy. Jedna od turkmenského guida a druhá od kontaktu v přístavu v Azerbájždánu. Konečně! Už třetím dnem zevlíme v okolí Baku.
"Should we go to the port tonight?"
"Yes come today"
Simply enough, dokupujeme zásoby, bereme taxík a za hodinu jsme u moře.

Teď ale postupně. Turkmenistán mě fascinuje od doby, co jsem o něm poprvé slyšel. Bílé mramorové město. Koňský kult. Hořící díra uprostřed pouště. Když jsem před pár lety uviděl segment Johna Oliveru, byla to jen otázka času. Bohužel, od covidu - a ještě více od ruské agrese na Ukrajině - jsou zrušeny tranzitní víza a po zemi se nejde pohybovat jinak než bez průvodce.

Jestli mě ale něco neláká, tak je to přiletět pohodlným letem na letiště a nechat se po zemi 10 dní vozit jeepem. Pozemní hranice jsou sice otevřené, ale do Íránu se mi znovu nechtělo a zbytek zemí nenabízí žádné velké dobrodružství. Sen jsem tak nechal pár let odležet, než jsem si při pravidelném brouzdání na mapě během nějakého nekonečné letu nevšiml, že do Turkmenbashi jezdí loď z Ázerbájdžánu. Reportů je jen pár, skoro všechny ještě před covidem. Všechny se ale v něčem shodujíshodují. "It was fun, but never again". Akci plánuji pod taktovkou brněnského Expedition Clubu.

No a teď tu jsme, uprostřed azerské pouště na břehu tohoto obřího jezera. Lístky máme zarezervované a noc strávíme v čekárně přístavu. Kromě nás tu není nikdo. Nevíme, jestli tu strávíme den nebo tři.

Ráno se probouzím. Překvapivě dobře jsem se vyspal. Nikdo tu nehlásil zavazadla. Nikdo tu vlastně nic nehlásí.

Zjišťuju stav lodě. Jen tři hodiny od přístavu. Čas zaplatit

"System not working. Come in one hour" Samozřejmě.
"Do you know when does the boat dock?"
"Maybe today, maybe tomorrow. Very windy, " tvrdí naše spojka. Rozhlížím se. Ani list se v 30° vedru nepohne.

Kombinací mizerné ruštiny, pár azerských manatů a českého pasu aspoň přesvědčujeme security, aby nás pustili do přístavu na kafe - samozřejmě instatní. Každou hodinu se ptám na nové updaty, ale odpověď je vždy stejná - "I don't know bro". Marine traffic ovšem ukazuje, že loď plynule přejíždí místo, kde může kvůli větru kotvit klidně tři dny. Teď to vypadá, že štěstí stojí na naší straně. Jdu si zaběhat k nedalakému bahennímu vulkánu, osprchuju se na záchodě sprškou. Potom může konečně zaplatit. "System still not working, pay cash, ok". Ve frontě jsem stál jen dvě hodiny. V přístavním standardu vlastně expresní odbavení. Dostal jsem i doklad.

Spolu s námi už jen kamioňáci. Profesionální čekatelé. Mistři zenového nicnedělání.

"When does the boat depart?
"Nobody know bro"

V čekárně trávíme většinu času. Je to vlastně hrozně relaxující - člověk nemusí vůbec nic dělat ani nemůže nijak ovlivnit svůj osud. Nemusíš nic. Nemůžeš nic. V pět to ale opět vypadá, že je štěstí na naší straně. "Cargo is being loaded"

A skutečně, za hodinu pro nás přijíždí autobus. "Everybody in the bus, now!" řve po nás ochranka po 20 hodinách buzerace. Celníci, pasovka a ani ne za hodinu jsme na lodi. Celkově jsme v přístavu nestrávili ani 24 hodin! Loď je jen 10 let stará, ale člověk by ji z fleku zařadil do hlubokého sovětského svazu. Dostáváme přidělené kabiny - některé smrdí kouřem až na chodbu. Ale kouřit se tu pochopitelně nesmí.

"Can you please fix our toilet? It doesn't flush" snažíme se reportovat drobnou závadu. "Of course." Krátká pauza. "No toilet flushes", je nám zodpovězeno s naprosto pokerovou tváří. Jak ale později zjišťujeme, není to pravda - každou hodinu přijde technik a všechny toalety ručně spláchne z chodby. Nebylo by snazší je spravit? Bylo, ale to by přišel o práci, dedukujeme.

Po chvíli zjišťujeme další závadu - nefunguje ani světlo na toaletě. "Okay, someone will come". Za chvíli dorazí a odborným pohledem zkonstatuje "Problem. Moment." Za pár minut přivede dalšího technika. "Does not work, okay?" konstatují a odkráčí pryč.

Když jdeme spát, jsme ještě v přístavu. Nikdo nám nedokáže říct, kdy odjedeme. Jaké je moje ranní překvapení, že už jsme za třetinou cesty. Kdy dorazíme do Turkmenistánu? Nikdo neví. Na lodi je pákovka. "Rabotaje?" "Da, rabotaje," odpoví mi barman. "Adin espresso". "Kafe nět," jsem zpražen. Stroj sice stojí odhadem 100 tyček, ale na zrna už nezbylo. 3v1 ale samozřejmě dostaneme. Co ale jde udělat, směna peněz - oficiální kurz je sice 3,5 manatu na dolar, ale kluci nám tu smění za 20 - skoro 6x lépe.

Do Turkmenbashi nakonec přistáváme někdy v 11 večer. Ještě na lodi je nám za 30 usd dělán covid test. Tyčinka sice byla uvnitř mých úst, ale nedotkla se žádné sliznice, jsem si tedy celkem jistý, že pozitivně ani nikdy vyjít nemohl. Přístav je hypermoderní, postaven v roce 2018. Na příjezd turistů už ovšem zaměstnance nikdo připravit nestihl, celkem tu tedy strávíme čtyři hodiny. Postupně jsme museli vzbudit takřka všechny, bankéřka dorazila snad až z města. Celkem můj pas drželo v ruce 30 lidí. Celní deklaraci muselo razítkem potvrdit hned 5 lidí. Jestli tohle mělo být intro do totality, povedlo se velmi.

V Turkmenistánu strávíme celkem 4 dny. Zemi přejedeme od západu na sever. Je to přesně tak absurdní, jak jsme doufali. Absolutní, až šokující chudoba na vesnicích, a neuveřitelně luxusní Asghabat. Osmiproudé dálnice. Kruháče jak Svoboďák v Brně. Jenže bez lidí. Bez aut. Bez života. Většina věcí se ani nesmí fotit - kontrolováno všudypřítomnými kamerami. Na zastávkách poslušně sedí 3 lidé - a když člověk jede za 3 hodiny znovu okolo, jsou tam ti samí. Komparz? Staré babičky sekají dokonalé posekaný trávník, kvůli všudypřítomnému mramoru musí mít člověk sluneční brýle

Obří monumenty - mnoho z nich, včetně třeba největšího vnitřního ruského kola na světě - je zapsáno do Guinessovy knihy rekordů. Pomník nezávislosti, arch neutrality, největší kniha na světě, své doby nejvyšší stožár na vlajku, největší svatební salón na světě, největší koncetrace fontán v parku na světě, největší mešita ve Střední Asii, největší socha koně, největší "cyclist awareness lesson", nejvíc cyklistů jedoucí v řadě za sebou a tak dále.

Jen co člověk opustí hlavní město, čeká ho cesta, kterou naposledy opravovali ještě Sověti. 200 km jedeme 7 hodin.

Chudák průvodce - jmenuje se Ahmet, jak jinak - se po každé otázce zamyslí, jak mu vůdce přikázal odpovědět. Kdy spraví silnici? Už za rok. Kde jsou všichni lidi? V práci. Jaká je jejich práce? Různá. Proč jsme na všech monumentech sami? Lidi v Turkmenistánu už jsou unavení z těchto starých památek a jezdí jen na nové. Kde jsou ty nové? Daleko. Proč v tomto - jak jinak než - největším svatebním salónu na světě nejsou žádní svatebčani? Svatby jsou až večer. Proč nemůžeme večer sami ven? Je tu nebezpečno. Jak může být v takové úžasné zemi nebezpečno? Ahmet se mlčky dívá z okna. Možná si tu otázku pokládá poprvé taky.

Silnice mimo hlavní město - nesmí se fofit

Turkmenistán opouštíme do Uzbekistánu. Na hranicích nás čeká pouštní bouře. Poslední půlkilometr jdeme pěšky. Uprostřed koridoru z ostnatých drátů. Připadáme si jak při výměně zajatců. Jen místo červeného kříže nás čeká uzbecký celník.Dostanu jen jednu otázku - který český fotbalista je můj nejoblíbenější - a razítko je moje. V životě jsem si nepřipadal tak svobodně.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 5 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal borekj.jan

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-04-13T21:22:54+02:00

borekj.jan procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před 6 dny

Napinavy report z plavby jiznim Kaspikem!

Dlouha cekani na odjezd, odlet, odpluti se obcas stavaji, az uz je to v Baku, Türkmenbaşy, nekde na rece Napo nebo treba na ferry mezi kapverdskymi ostrovy ...

Rad bych jeste privital i prakticke info o cenach viz. Byla zrejme potreba do Azerbajdzanu i Turmenistanu. Zda se, ze Uzbekistanu je jich alespon netreba.

borekj.jan

před 6 dny

Do AZ vízum stojí 26 usd, dělá se online dopředu. Do TM stálo vízum jako takové 75 USD, ale je samozřejmě potřeba mít zvací dopis od agentury, která si za něj řekne peníze (respektive je schová do balíčku). K tomu ještě 30 usd za covid "test".