Ukrajina (Kyjev, Cherson, Skadovsk, Lazurne, Mikolaiv)
Naše cesta na Ukrajinu v době snad pocovidové
Cestopis z roku 2021 napsala Eva _19
Putování po Ukrajině v době snad již pocovidové
V podstatě až do čtvrtka 12.8. jsme nevěděli, jestli na dovolenou poletíme. V práci to vypadalo, že to snad ani možné nebude. Měli jsme koupeny letenky s flex tarifem, tedy na poslední chvíli padlo rozhodnutí, že je využijeme, a to do Kyjeva v páteční podvečer. Odlet byl z Bratislavy 13.8. v 17 hodin. Cesta ČD vlakem z Brna probíhala překvapivě hladce, stejně tak přesun na letiště, a to tak, že jsme bez problémů stihli i sendvič a trochu tatranského čaje v salonku. Před bezpečnostní kontrolou jsme předložili potřebné doklady, tedy BP, pas standardní i covidově novodobý a hlavně doklad o pojištění pro vstup na Ukrajinu. Let s Wizzair trval asi 2 hodiny. Po nezbytné kontrole již v Blavě zkontrolovaného jsme po téměř dvou letech konečně stáli v hale letiště Zhulyany. Počkali jsme si chvilku na místní maršrutku a pečlivě tak dlouho schraňované hřivny zase využili k zaplacení. Na hlavním vlakovém nádraží jsme se vydali k pokladně, kde jsme nakonec zakoupili jízdenku do Chersonu, a to s odjezdem ve 23,50 hod. ve 2 třídě, bohužel obě lehátka ve vrchní řadě. Na večeři jsme si zašli před odjezdem vlaku do naší oblíbené restaurace Menya Musashi na ramen. Za stažení aplikace jsme dokonce obdrželi dárek, limonádu s příchutí maracuja, v parném večeru velmi osvěžující. Prošli jsme se a zjistili, že kyjevané nezaháleli a okolí nádraží je značně vylepšené oproti naší předchozí návštěvě na konci října roku 2019. S ohledem na únavu jsme ve vlaku usnuli jako zabití, aby nás ráno 14.8.2021 přivítalo vjezdem na nádraží Kryvyj Rih. Zdálky jsou vidět budovy železáren, na jejich výstavbě se podílelo hodně čechů. Na nádraží byly vidět vlaky označené logem ArcelorMittal, nynějšího vlastníka tohoto velkého závodu. Posnídali jsme oplatky Manner a kávu, zakoupenou za 10 hřiven. Do Chersonu jsme přijeli trochu později, než bylo plánováno, 20 minut před polednem. Autobusem č. 1 jsme se přepravili na trh, zakoupili jsme ovoce a zeleninu (hlavně více druhů rajčat) a zašli na boršč a plněné papriky v místní jídelně (stolovaja). Při koupi mé první kávy jsem zjistila, že tady se mluví rusky a na obvyklé buďlaska, ďakuju, dopobačenia mohu na týden s klidem zapomenout a nahradit je slovy pažalsta, spasiba, dasvidanija. Prošli jsme střed města až k opevnění, místnímu sorela stadionu, tanku a k pomníku obětem nacismu, od něhož je pěkný pohled na řeku Dněpr. Pak jsme popojeli maršrutkou do restaurace Kazbek, která se nám dle google recenzí pozdávala a opravdu, pochutnali jsme si moc a k prasknutí, až tak, že jsem zjistila, že jsme jedli, aniž bychom pokrmy vyfotili, v restauraci jsme za hostinu utratili 611 hřiven (505 Kč). Krmě byla typicky gruzínská, výborné polévky a hlavně vepřový šašlik. Na nádraží v Chersonu jsme si vybrali bohužel „jen“ 4 tisíce hřiven, tedy 3 301 Kč. Rozhodnutí to bylo nemoudré, protože jsme za nedlouho měli zjistit, že si naše revolut karty kvůli jejich údajnému compliance programu můžeme za Chersonem strčit tak leda za klobouk. V podvečer jsme tedy vyjeli do Skadovska, cesta trvala necelé 2 hodiny. Rezervaci ubytování jsme neprováděli, šli jsme zkusmo do jednoho ubytování, které jsme měli poznačeno, bohužel však již nefungovala recepce. Rezervovali jsme tedy přes booking hotel s dobrým hodnocením, SunMarina. Recepce již také moc nefungovala, nakonec se přítomné ostraze podařilo přivolat obsluhu, které jsme zaplatili příslušný obnos (1900 uah) a šlo se do pokoje. Ještě předtím jsme byli označeni fialovou páskou k čerpání služeb. Jenže jsme po chvíli zjistili, že hotel v podstatě služby neposkytuje. V nabídce bookingu byla deklarována snídaně a oběd. Paní nám však rezolutně sdělila, že jsme přijeli pozdě a oběd se podává jen v den nástupu. Rezervaci jsme však prováděli v 19 hodin.
No, když jsme nedělní ráno 15.8.2021 viděli nabídku snídaně, ztráta oběda se nám nezdála bolestnou. Dostala jsem lísteček s několika naškrábanými jídly, nemít relativně perfektní znalost azbuky, asi se nenajíme. Tak jsme si tedy objednali a po drahné chvíli (více než půl hodiny) i dostali 2 volská oka s 2 mikroskopickými průhlednými plátky slaniny, na uhel sice nebyly, ale propečené byly až příliš. Čaj se počítal jako nápoj k snídani, nadstandard (káva) se připlácela za 20 uah. Čekání na snídani jsem využila k prohlídce prostor. Pravá část přiléhající k restauraci byla vzpomínkou na rané dětství v tatranské ozdravovně, tedy určena k společnému veselení se v stylu dovolené s andělem či jakým čertem, v příslušném stylu staré dobré sorely. Zašla jsem i k moři a pochopila jsem, proč má hotel tak skvělý bazén, který jsme tedy využili do poslední chvíle k check outu v 11 hodin. Na naši žádost jsme byli zbaveni fialových náramků hostů místní ozdravovny a vyrazili jsme do víru lázeňského města Skadovsk. Posvačili jsme v jídelně RedDragon (předražené, ale chuťově dobré) a pak jsme zavítali do restaurace Neptun. Objednali jsme si výborný skopový vývar s pořádnou porcí masa a talíř grilovaného včetně zeleniny. Prohlédli jsme si lidmi obležené pláže a zhodnotili, že stav mořské vody není nejlepší a společnost koupajícím dělají medúzy ve velkém množství.
A tak jsme si po delší cestě, doprovázené koupí chmelového nápoje (při ceně 20 uah za kelímek se opravdu nedalo odolat) a pravého chersonského melounu zašli do hotelu v centru města, Admiral Nelson. Zařízení příjemné, jen bazén byl samonosný nadzemní Intex s neupevněnými schůdky, tedy přístup do něj ne úplně bezpečný. Navečer jsme se ještě vydali na obhlídku Skadovska, kdy jsme v drogerii Eva zjistili nepříjemnou skutečnost, že Revolut nám nic nevydá, ani nikomu nic nezaplatí. Zašli jsme do zábavního parku na echt ruské kolo, které jsme naposledy viděli značně zrezlé v Černobylu, jehož magnetka mi zdobí ledničku. Pak jsme si v místní vývařovně dali čeburek s masem a sýrem (skutečně moc dobré) a hovězí vývar s velkou dávkou masových pelmení.
V pondělí 16.8. jsme posnídali v hotelu Admiral Nelson. Byť bazén nic moc, kvalita snídaně tento nedostatek vyvážila. Na švédském stole byly placičky ze sekaného masa, kyjevský kotlet, kousky masa, připomínající náš ovar, různé druhy závitků z baklažánů, lilků, rajčat, výběr byl opravdu bohatý. Chutnala mi mléčná kaše s krupicí, mnohem řidší, než jsem zvyklá připravovat a hodně oslazená medem. Vzhledem k tomu, jak malé množství peněz jsme vybrali a kolik už utratili bez možností platby kartou, začalo hledání nějakého bankomatu, který nám finance vydá. Asi na popáté vybráno 5 tis. hřiven z karty mBank. Předtím buď přímo odmítnuto, nebo ATM nefungoval, nebo chtěl 150 uah poplatek. Jakmile jsme měli dostatek peněz, šli jsme k přístavišti a chtěli rezervovat loď. Ta na maják byla beznadějně plná. Tak jsme přešli k dalšímu molu, ze kterého jsme chvíli před polednem vyrazili na ostrov Dzharylhach, do hluboké zátoky. Cesta stála 170 uah, ale my jsme zvolili variantu s možností přespání za 250 uah. Paní u lodí nám zavolala na ostrov s tím, že nám rezervovala stan (palatku) za cenu 400 uah. Asi za 15 minut už jsme přistávali na Dzharylhachi. Ubytovali jsme se a šli na oběd, kde jsme si dali smaženého rejnoka a dzharylhachskou uchu. Pivo bylo na ostrově trochu dražší, než na pevnině (40 uah), zohledňující zvýšené náklady na přepravu a chlazení (není tam el., vše jen na generátor). K dispozici je možnost nabití telefonu za 30 uah a je k dispozici i pitná voda. U kempu je jeden záchod tureckého typu, který byl sice navečer již značně znečištěn, ale brzy ráno obsluha zafungovala a bylo uklizeno). Asi 200 metrů od kempu je další občerstvovací místo, kde mají pivo levnější, za 35 hřiven. Při jeho koupi barman vytáhl z lednice mísu krevet s očima, ať že si vezmu. Chvíli jsem na to koukala, kreveta na mě, barman taky, proč že si neberu. Nevěděla jsem do nedávna, že nasolená kreveta je místním široce konzumovaným zákuskem k pivu. Z ostrova chvíli před 18 hodinou vypadnou všichni turisté, kteří přijeli jen na den, a pak je krásný klid. Ze stanu jsme pozorovali západ slunce, po němž jsme za chvíli ocenili přidělené deky, protože u moře fouká.
V úterý 17.8. jsem se ráno nejdříve vykoupala v moři, podívala se na pasoucí zvířata z rozhledny u kempu, pak jsme posnídali paštiku z rejnoka, kuřecí křidélka a smaženého rejnoka. Zašla jsem k místu, kde byly inzerovány vyjížďky na druhou stranu ostrova s automobilem značky ZIL. Bohužel, ten se polámal a paní mi sdělila, že minimálně 4 dny bude trvat oprava. Po pláži chodil pán, nabízející dopravu vozem, taženým koňmi. To jsme po krátkém zvažování odmítli a vydali jsme se pěšky. Cesta vedla stojatou vodou nad kolena se spoustou komárů, kteří si na nás smlsli, ani mé mnohé pokusy o impregnaci pivním Bkomplexem moc nepomohly. Na druhé straně ostrova s ukazateli směrem k Jaltě je nádherná písečná pláž bez lidí, jen s jedním barem a obsluhou, vše v rasta stylu. Potěšilo, že na stole stála becherovka. Obsadili jsme jeden z mnoha velkých plážových stanů s bílým baldachýnem a kochali se krásným výhledem na moře, ve kterém se každou chvíli objevilo pár delfínů. V moři však i zde bylo hodně medůz, což asi odpovídalo tomu, že je už skoro konec srpna. Po 16 hodině jsme se rozhodli vrátit, u pánů v baru jsme ještě dostali pár kousků melounu a vydali se coby komáří pochoutky na brodivou cestu, ani 3 v baru vypitá piva nepomohla. V hluboké zátoce jsme si vyzvedli věci a vydali se na loď zpět do Skadovska. S ohledem na nenadálé setkání s krajany jsme pak požili větší množství vodky, než jsme očekávali. Toto však k návštěvě Ukrajiny patří. Pokusili jsme se dojít na nádraží, že odjedeme do Lazurného, ale pak jsme náš stav vyhodnotili tak, že zůstaneme ještě další noc ve Skadovsku. Ubytovali jsme se v hotelu Citadella, který má velmi pěkný bazén, který jsem hned ráno využila. Je vybaven i čanem pro chladnější dny a saunou.
Ve středu 18.8. jsme tedy po zaplavání v bazénu vyrazili, tentokrát už opravdu do Lazurného. V místní cukrárně jsme si nakoupili pár zákusků, výborný meruňkový s tvarohem, čokoládový s několika druhy náplně. Paní prodavačka neustále vychvalovala své zboží a popisovala náplně. I když v ruštině mám, co se týče jídla, relativně slušnou slovní zásobu, na toto jsme nestačila. Asi po necelé hodině jsme přijeli do Lazurného. Obhlédli jsme si místní trh, kterému před pláží vévodí několik stánků s uzbeckou kuchyní, z níž mě kromě známého plovu obzvlášť chutnala polévka lagman (silný hovězí vývar s kořením a kulatými nudlemi).
Zašli jsme se ubytovat do domku, nabízeného bookingem jako Svetlie, tentokrát jsme zaplatili 450 UAH. Menší pokojík s tím, že WC a sprcha jsou na dvoře. Vybavení takové, jako jsem znala z mého dětství, když jsem s rodiči jezdila jako brněnský lufťák do Beskyd či na Malou Fatru, kde však jsou ubytování tohoto typu dávno pryč, nahrazeny mnohem lepším standardem. Z městečka jsme se po pláži vydali po mořské kose opět na ostrov Dzharylhach z jiné strany, kde po ujití pár stovek metrů byl krásný klid, písečná pláž, jen opět medúzy. Jakmile zapadalo slunce, zašli jsme do restaurace Zemcuzina s výbornou kuchyní, byť poněkud hlučnějším „živým“ programem, reprezentovaným poněkud falešně fidlajícím houslistou.
Ve čtvrtek 19.8. jsme se rozhodli, že se nám v Lazurném líbí. Paní pronajímatelka nám však řekla, že u ní zůstat nemůžeme, pokoje jsou rezervované pro ukrajinoameričany, kteří touží po retrodovolené. Ale zavolala přes plot na sousedku, k níž jsme se za 400 uah na noc nastěhovali do o pár stop většího pokojíku s možná i trochu lepším vybavením. Už nám zase scházely peníze, čemuž se s ohledem na naši chuť k jídlu nelze divit. Bankomaty opět zklamaly, ale na trhu jsem se odhodlala k pirátské akci bez vědomí mé polovičky a optala jsem se prodejce mobilů (ti kšeftují obvykle s kdečím), zda nevymění. Byl ochoten k obchodu 50 euro za 1500 hřiven. No, sice nic moc, tak jsem ještě poprosila o strpení, že si celou transakci musím nechat schválit svou očeň zlou mužšinou. Tato (Jox), sice chvíli pochybovala, ale nic jiného nám stejně nezbylo, tak jsme za chvíli měli našich 1500 hřiven v peněžence. Bylo trochu pod mrakem, koupili jsme si stakan krevet a světlé pivo. Tmavé neměli, prý, že už končí sezóna a další kupovat nebudou, protože to v Lazurném pak chcípne pes. Ale to světlé mají v Lazurném s průměrnou cenou 20 UAH a nealkoholické mochito za 10. Na trhu je k dispozici vícero toalet, ale řídí se tam heslem, že veřejná kontrola musí být, tedy nejsou opatřeny dveřmi. K obědu jsme opět zašli k Uzbekům na lagman, plov a surpu. Po cestě jsme ještě koupili koření a jízdenky do Chersonu a opět v klidovém režimu zašli na Dzharylhach na místa, na kterých jsme odpočívali den předtím. Zaujal nás traktor, po pláži táhnoucí starou buchanku. K večeři jsme zašli do restaurace, opět na mé oblíbené šašliky.
Na pátek 20.8. jsme měli koupené jízdenky do Chersonu na 9 hodinu. Bylo pod mrakem a už počasí trochu hlásilo přicházející podzim a konec naší dovolené. Cesta trvala asi 2 hodiny přímo k vlakovému nádraží a po půlhodině nasedli na vlak do Mikolaiva s předem elektronicky zakoupenými jízdenkami. Paní děžurná chvíli zjišťovala, kdy jsme je kupovali, neměla nás na seznamu. V Mikolaivě jsme nejdříve na nádraží vybrali pomocí revolutu peníze z bankomatu a trolejbusem odjeli k zoo. Ještě předtím jsme zašli do Pizza Celentano, no není to špatné, ale už jsem jedla lepší. Zoologická zahrada sice značně zanedbaná (opět vzpomínky na brněnskou zoo z doby mého raného mládí), ale má být prý největší na ukrajině, tak nevím. Zatímco naše zoo chystá pro primáty různé druhy enrichmentu, zde musí opům stačit starý rozbitý plastový dětský klavír. Některá zvířata vypadají značně zanedbaně, ale místní se starají v rámci svých sil, ovlivněných tím, že značná část lidí v produktivním věku pracuje v zahraničí. Nicméně i zde je vidět pokrok, staví se asi 2 nové expozice, do kterých se zřejmě přesunou v budoucnosti některá zvířata. Možná nejvíc na mě zapůsobily informace o historii zahrady, jak se zbylí zaměstnanci (židé povražděni, produktivní muži do armády), tedy manželka ředitele s kamarádkami snažili zachránit své svěřence, chodily po městě a na sáňkách odvážely zabité koně, kterými pak krmily šelmy. Tramvají jsme přejeli do centra města, prohlédli si uspořádaní města, založeného Gr. Potěmkinem, zašli do naší oblíbené lvivské masterni čokolady (mají letos vydařenou edici pohárů). Chtěli jsme jet ještě na loď po řece, ale, byť odplutí bylo v 18,45 hod. a délka plavby deklarována na hodinu, zdálo se nám to příliš riskantní. Tak jsme se jen prošli k soutoku mikolaivských řek a ve 21,20 jsme již seděli a po chvíli leželi v plackartném oddělení vlaku směr Kyjev. Obě lůžka byla v horním patře směrem do uličky. Na některých místech, kterými vlak projížděl, jsem měla pocit, že musím zákonitě spadnout, mé „chytré“ hodinky tedy nezaznamenaly ani žádné údaje o spánku té noci.
V sobotu 21.8. jsme chvíli před 7 hodinou posnídali ještě v Lazurném několik zakoupených různobarevných čurčchel, vypila jsem v rámci jízdenky zakoupenou kávu a pak už jsme vysedali opět tam, kde jsme před více než týdnem nasedali, tedy na kyjevském nádraží v již mnohem více ukrajinskofonním prostředí v západním stylu, kde se člověk domluví i anglicky. U moře jsem nezaznamenala místa, kde by byla možná komunikace jinak, než rusky, tedy jsem byla ráda za výuku paní soudružky učitelky Slatkovské ze ZŠ Antonínská. Přejeli jsme metrem na Kreschatyk, který byl s ohledem na blížící se oslavy 30.výročí nezávislosti Ukrajiny vyzdoben a tam, kde jsou fontány, byly tribuny. Zašli jsme na první snídani do Puzaty Chaty, pak jsme se chvíli prošli, abychom vytrávili a zašli známou cestou do Chicken Kyiv na místní snídani. Kromě waflí se slaninou a sýrovou omáčkou, vaječnou omeletou s hedvábně našlehaným bílkem a omáčkou s kaviárem, pomazánkami s čerstvým chlebem, jsme dále posnídali i sirniki s ovocem, vlašskými ořechy, medem a tvarohem. K tomu sklenku šampaňského. Vzhledem k tomu, kolik jsme na naší cestě potkali medúz, přivítali jsme jejich expozici na Maidanu. V Aroma káva jsem si dala kávový koktejl s černým rybízem, doteď nevím, jestli to bylo chutné, či ne. Přejeli jsme metrem na zastávku Hidropark. Lodičkou, která vypadala, že se každou chvíli potopí, jsme přejeli na protější břeh řeky Dněpr s písečnou čistější pláží, kde jsme se chvíli slunili a koupali v řece. Pak jsme se stejnou cestou vrátili. Chtěli jsme zajít do naší oblíbené gruzínské restaurace Kvevri, ta však kvůli koronaviru zavřela krám a (snad) zbyla ještě jedna ve městě. Tak jsme zašli ještě na ostrově na šašlik, metrem se pak přesunuli na nádraží, kde jsme v Menya Musashi naše ukrajinské hodování zakončili XL ramenem. Taxíkem jsme přejeli k hotelu Arcobaleno a usnuli.
V neděli 22.8. jsme vstali chvíli po 3 hodině ráno a pěšky jsme na můj vkus až příliš dobrodružnou pěší cestou došli k letišti Zhulyany. Jak nás tentokrát Wizzair upozornil, bylo potřeba jít na checkinn k ověření naší způsobilosti k letu. Vše jsme úspěšně zdolali a v 7 hodin rakouského času přistáli ve Vídni. Po snídani jsme ještě zajeli na ostrov u nádraží Floridsdorf, kde jsme smočením se v Dunaji naši koupáckou dovolenou zakončili s následným odjezdem ČD vlakem směr Brno, který tentokrát opět kupodivu jel na čas.
nádraží Krivij Rih
náhrobky v Chersonu
Cherson park kultury
Cherson stěna parku kultury
Cherson tank
Cherson výhled nad řekou
Jak se ti cestopis líbil?
Eva _19 procestovala 53 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
😁 tak nevím, jestli to je cestopis, nebo gastropis. Každopádně koukajicí krevety pobavily 😉. Dobrý tip s tím spaním na ostrově, jsem vůbec nevěděl, že to jde. Tohle ( o tom jídle) až si přečte a prohlídne Andy, tak už ji do Chersonu nebudu muset ukecávat.
Cherson je sám o sobě celkem o ničem, jediné místo, které mě zaujalo, byla centrální tržnice, což také částečně souvisí s největším chersonským vývozním artiklem - melouny. 😊
Na ostrově je hned několik možností přespání, jednak v tom eko kempu u Havrylovycha, kde jsme byli my (nemůžu se ubránit srovnání s našimi eko-bio-agro...turistickými základnami, se kterými to vlastně vůbec srovnat nejde 🤣), pak hned vedle u provozovatelů safari na ZILu (jen mi ty jejich dřevěné budky připadly spíš jako kurníky), pak kousek cestou na východ v Pirátské buchtě (kolem kteréžto cesty lidi normálně stanovali) a taky na jižní straně ostrova u baru se zřejmě dá v pohodě stanovat, no a v neposlední řadě na východním cípu u majáku je několik kempů - jeden z nich se jmenuje Dzha - hledejte na FB Yarky Travel. Google Maps ještě ukazují kemp Meduza tamtéž, pak jakýsi domeček opodál a ještě i na západní straně jakýsi Lager Rybaka. Na západním cípu, teda spíš kose, lidi běžně stanovali, akorát se tam museli s vybavením přebrodit, což není zas tak velký problém.
Někde uprostřed jižního břehu taky žije jediný stálý obyvatel ostrova - mnich poustevník.
Komáři jsou děsný svině - ze začátku to vypadalo, že nás jen trochu pobodali, ale hned druhý den se štípance náramně zvětšily a vyniklo tak jejich množství. Když jsme s křížkem po funuse chtěli koupit sprej, tak byl v drogerce vyprodaný, ale pak jsme našli i lékárnu, ve které nebyla děsná fronta a zároveň měli i výběr sprejů, především dětských. Prostě jsme to podcenili, takže pro příště - kdo je připraven, není překvapen.
Na Revolut si v těchto končinách dávejte pozor (kdo jste ho ještě nevyměnil za něco lepšího) - řešil jsem nemožnost placení i výběru na pobřeží s podporou a i když se omlouvali (za což si nic nekoupím), tak měli plnou hubu keců o dodržování podmínek, blabla, jako bychom snad právě přistáli na Krymu nebo co. Přitom normální karty vydané bankou fungovaly, jen s blbým kurzem a hnusnou přirážkou od provozovatele (ještě v Chersonu bylo všechno v pohodě). Největší zlo je prázdninové letovisko bez banky a se zlodějskými bankomaty výhradně v režii PrivatBank, konkrétně tedy Lazurne, ale nedělám si iluze, že ve vedlejších dědinách je to lepší.
Ještě k tomu pivu, které je mně osobně úplně ukradené - v gruzínské restauraci nám nabízeli Krušovice a na ostrově zase byly stany v podstatě reklamními plochami na různé pivovary, včetně těch českých. Holt českému pivu je ve světě těžké uniknout (i tomu rádobyčeskému v ruské režii... ano, mám na mysli Žatecký Gus 😆).
Na UA je tak levně, že řešit nějakých 150 Kč za výběr z ATM mi přijde poněkud autistické. Navíc je Ukrajina plná směnáren, kde se dá vyměnit kde co....revolutem bych se zaobríral asi tak půl minuty a pak vytáhl jinou kartu.
Někdo to neřeší, někoho to naštve z principu. 😉 V Lazurném jsi asi nebyl, jinak bys věděl, že tam žádná banka ani směnárna není. Zřejmě tam vůbec nejsou zvyklí na cizince a popravdě ani nevím, proč by tam běžný cizinec neukrajinského původu chtěl jet. 😆
Mě to třeba naštve z principu. Před pár týdny jsem v Rakousku potřeboval vybrat 300 € a bankomat za to chtěl asi 4 €. Tak jsem transakci stornoval a další den to jinde vybral bez poplatku. Pokud to jde (kdybych ty peníze potřeboval nutně hned, nebylo by samozřejmě vyhnutí), tak proč platit za službu, kterou jinde nabízejí bezplatně?