Únorová Gruzie

Plán na část letošních jarňáků byl jasný: vezmeme si na pondělí a úterý dovolenou a vyrazíme na lyže do Krkonoš. Jenže v úterý se začala rýsovat předpověď počasí – 9 stupňů a vytrvalý déšť. Ideální tak maximálně na vodní lyže.

Ve středu jsme ještě koketovali s myšlenkou vyrazit do Milána a případně si užít zakončení olympiády ve fan zóně. Jenže Kanada rozhodla v prodloužení – a bylo po romantice. Takže otázka zněla: kam se dá letět za rozumné peníze, kde nebude kosa ani slejvák?

Na první dobrou vyskočilo Kutaisi. Rychlý check víz (nepotřebujeme), rychlý klik – a letenky byly během pár minut v mailu. Takže místo lyží balíme mikiny. Směr Gruzie.

 

Den první – sobota 21. 2. 2026

Odlet v 7:50 z Prahy proběhl načas. V Kutaisi jsme přistáli kolem půl třetí místního času a přivítalo nás slunce a příjemných 21 stupňů. V ten moment jsme si pogratulovali k životnímu rozhodnutí nepromoknout v Krkonoších.

Protože jsme výlet vymysleli tak trochu „hurá akce“, měli jsme domluvený transfer z letiště za 45 GEL. Jasně, šlo by to levněji, ale pohodlí tentokrát vyhrálo. Po cestě jsme zastavili na tankování (auta i nás), a hned první gruzínský stánek nás potěšil – šlo platit kartou. Moderní svět!

Ubytovali jsme se v hotelu Sanapiro, přímo u řeky, asi 400 metrů od centra. Majitel byl velmi milý. Pokoj měl své kouzlo – krásné zdobení, ale půlka zdi po zatečení střechou připomínala moderní abstraktní malbu. Dveře na chodbu byly prosklené se závěsem, takže jsme celou noc spali v ambientním světle. Hotel pro tři osoby na dvě noci se snídaní vyšel na 2000 Kč. Poměr cena/výkon? Řekněme… autentický.

Po odhození báglů jsme vyrazili do města. Nejprve k bankomatu – jednak jsme dlužili za transfer a jednak přece jen ne všude berou karty.

Na jídlo jsme zamířili do restaurace Baraqa u fontány Colchis. Každý si dal něco jiného, my dospělí pivo, syn kolu. Útrata i s dýškem 480 Kč. Jídlo výborné. V tu chvíli jsme věděli, že se nám tu bude líbit.

Pak lanovkou na kopec nad městem, kde je malý zábavní park. Kluci vyzkoušeli autodrom, ruské kolo jsme raději nechali Rusům. Túlali jsme se uličkami až ke katedrále Bagrati, kde právě probíhala bohoslužba – atmosféra nádherná.

Zpět jsme šli přes Green Bazaar, kde jsme nakoupili pár nezbytností. Například granátové víno. Syn se měl ještě ostříhat, našli jsme barber shop, ale měli plno – objednali nás na další den.

Večer jsme bojovali s tříhodinovým časovým posunem. 1:0 pro Gruzii

Den druhý – neděle 22. 2. 2026

Na neděli jsme měli objednaný celodenní výlet. Sraz v 10:00, snídaně od 9:00 – lehce napínavé. Domácí nám ke snídani podal panáka koňaku. Prý terapie. Najednou jsme nikam nespěchali.

Čekal na nás Mercedes Sprinter a další dvě spolucestující. Celkem sedm lidí včetně průvodkyně a řidiče. Průvodkyně byla skvělá, mladá, milá, s perfektní angličtinou.

První zastávka: kaňon Martvili. Mimo sezónu téměř prázdný, což bylo úžasné. V sezóně to tam musí být jak na Václaváku. Kvůli dešťům se nejezdilo na lodičkách, ale i tak to bylo magické místo. Vstupné 20 GEL, děti 5,5 GEL.

Pak jsme navštívili Prométheovu jeskyni. Krásná, asi 1,5 km dlouhá, prohlídka trvá zhruba 50 minut. Bylo nás tam asi patnáct – žádné davy.

Oběd byl rezervovaný v tradiční gruzínské ODĚ – historické stavbě používané už ve 13.–14. století. Skvělé jídlo, asi 80 GEL.

Poslední zastávka: lázeňské město Tskaltubo. Bývalých 20 sovětských sanatorií dnes spíš připomíná kulisy k postapokalyptickému filmu.

Po návratu jsme zvládli barber shop – Luky ostříhán za 25 GEL. Večer víno na balkoně nad řekou… a pak šok. Vedle mě se spustil pavouk velikosti menšího psa. Dobře, možná přeháním. Ale byl velký.

Den třetí – pondělí 23. 2. 2026

Ráno balíme, pokoj už není volný. Bookujeme domeček blíž k letišti za 600 Kč na noc.

Plán: dinosauří jeskyně Sataplia, pěšky po žluté z Kutaisi. Skvělý plán… do chvíle, než betonová cesta skončila a začaly bahenní lázně. Potkali jsme turistu v bílých botách, který šel stejným směrem. Upozornili jsme ho. Zkusil to. Za pět minut byl zpátky. Boty už nebyly bílé.

Vzdali jsme to a jeli Boltem za 13 GEL.

V Sataplii bylo mrtvo. Mlha, drobné mrholení – počasí „ani psa bys nevyhnal“. Paní u pokladny byla překvapená, že chceme dovnitř. Jeskyně je menší než Prométheova, ale moc pěkná. Plus dinosauří stopy – to se nevidí každý den.

Cestou zpět nebyl signál ani Bolt. Tak jsme šli na hlavní silnici s plánem někoho stopnout. A opravdu – zastavil starší pán. Manžel mi říká: „Domluv to.“ Já jsem generace, co se už rusky neučila. Výborný výběr vyjednavače.

Nakonec jsme se domluvili a pán nás odvezl až do centra. Peníze jsme mu museli skoro vnutit.

Večer ještě restaurace Gelati Terrace – opět koncept tradiční ODY. Spousta dobrot, účet 100 GEL (nejvíc za celý pobyt). Jen tam byla taková zima, že jsme skoro jedli v bundách.

A pak bankomatová epizoda. Karta zůstala uvnitř. Paní v bance mi přes překladač řekla, ať zavolám na hotline. Chvíli jsme debatovali, kdo bude hrdina. Nakonec to zavolala sama. Bankomat se restartoval a kartu vydal. My mezitím zestárli o pět let.

Ráno ve tři nás majitel hodil za 50 GEL na letiště a my jsme odletěli zpět do Prahy.

Závěrem

Gruzie nás naprosto nadchla. Milí lidé, skvělé jídlo, ceny velmi příjemné a mimo sezónu klid bez turistických davů. Byla to spontánní akce, takže jsme některé věci řešili přes GetYourGuide, ale vůbec toho nelitujeme.

Z původně propršených Krkonoš se nakonec stal slunečný Kavkaz. A jestli jsme tam byli naposled? Rozhodně ne.