V sirných dolech v sopce Kawah Ijen na JÁVĚ

Při přípravě cesty na Bali jsem náhodou našla blízkou sopku s unikátními sirnými doly na sousední Jávě. Na sopku se dá (s průvodcem) vyjít a dokonce i sejít dolů do kráteru mezi těžaře. Jedná se o náročný fyzický výkon v délce několika hodin, to je přesně pro nás, a tak jsem do našeho balijského itineráře zařadila 2denní odskok na Jávu.

Sopka Kawah Ijen se nachází v nadmořské výšce 2 769 m na východní Jávě blízko městečka Banyuwangi. Kráter sopky leží ve výšce 2147 m. Otvory na kraji jezera unikají sopečné plyny, které jsou využívány k získávání síry v její čisté podobě. Plynná síra kondenzuje v soustavách keramických trubek do rudé kapaliny a nakonec je ochlazena až do pevného žlutého skupenství. Sirné plyny zde hoří jasným modrým plamenem, který je vidět pouze za tmy.

Na Jávu pojedeme trajektem, na který se dostaneme ze severu Bali místním autobusem. Poslední noc na Bali spíme v malém městě Banjuwedang mezi rýžovými poli, asi 1 km od pláže Lovina (Studio Lumbung za 391 Kč pro 2, na bookingu už není). U bazénu pozorujeme uvězněného velikého netopýra, který když rozepne křídla, mlátí s nimi o mříže klece :( Mám chuť ho v noci osvobodit. Lístky na autobus k trajektu koupíme večer při procházce městečkem ve stánku s výlety za 50 Kč pro oba a domluvíme se, kde přesně nám má ráno autobus zastavit. Taxikáře i řidiče odmítáme, máme jich už (nejen) z Bali dost :)

Ráno náš autobus opravdu na čas přijíždí. Zabíráme místa úplně vepředu kvůli výhledu. V autobusu jsou jen místní, nikdo nemluví anglicky, řidič jede svižně, nemá ani tachometr a celou cestu kouří. Cigarety tu naštěstí nesmrdí tolik jako u nás, do tabáku přidávají hřebíček. Najednou někdo zezadu křičí na řidiče. Koukáme, co se děje, ale to jen naše spolucestující zahlédla u silnice stánek s hrozny, a tak zastavujeme, aby si je mohla koupit. Řidič si všiml, jak na to pobaveně koukáme a volá ven na prodavače, ať nám taky donese. Tak máme ochutnávku i s donáškou do autobusu, řidič dává prodavači pár drobných a nic od nás nechce! Hezký začátek naší cesty na Jávu. Cestou nastupují lidé s různými typy zavazadel, nakonec vezeme i 3metrové tyče, balíky a pytle všeho možného, v uličkách je všichni ochotně překračují, chybí jen živá husa :)

V přístavu Gilimanuk na Bali přestupujeme na loď a za půlhodinový přejezd na Jávu platíme 11 Kč za osobu. I na trajektu jsme jediní cizinci. Cesta na Jávu ubíhá až moc rychle :(

V přístavu Ketapang na Jávě se na nás vrhnou taxikáři. Vypadá to, že jsou ochotni se o nás i poprat, protože nikdo jiný s nimi nejmíň další hodinu nepojede. Odmítáme jejich "výhodné" nabídky, opakujeme, že hledáme bemo a oni, že bemo dnes nejezdí a že sem k přístavu ani nesmí. Jasně. Za chvíli jedno bemo přijíždí a zastavuje u nás.

Nemáme rádi taxikáře. Nikde. Jsou všichni stejní. Ale jednou jsme z nich dostali záchvat smíchu. To bylo v Shirazu. Vyšli jsme z letiště (vnitrostátní let) a tam asi 30 tuktukářů a 10 taxikářů a všichni na nás křičeli svoji (asi 10x vyšší) cenu, hádali se mezi sebou o nás dřív, než jsme na tu šílenou nabídku vůbec kývli, což jsme ani neměli v plánu. Začali se pošťuchovat a nadávat si, kdo nás viděl první, no byla to tak komická situace, že jsme dostali záchvat smíchu a fakt šli do kolen a oni se dokonce na chvilku přestali dohadovat a jen na nás koukali. A my šli pryč od letiště za jejich výkřiků, že jdeme úplně špatně a že nikam nedojdeme a že je to nebezpečné a my se pořád chechtali, nešlo přestat. Samozřejmě po pár metrech za námi jeden z nich přiběhl a odvezl nás do centra za normální cenu. Nebo jednou ráno někde v Indii. Zastavil u nás tuktukář, a že nás odveze, kam budeme chtít. Tak mu říkáme, že ne, že se jdeme jen nasnídat. A on, že dnes jsou tady úplně všechny restaurace zavřené, a že nás vezme jinam. Stáli jsme před otevřeným malým stánkem plným voňavého indického jídla, prodavač už na nás mával, a my se ptáme tuktukáře: "A co tahle?" On: "Taky zavřená." A tak jsme se tam šli najíst. Tolik o taxikářích.

Na Jávě jsou bema žlutá, na Bali modrá. Jedná se o nejlevnější způsob zdejší dopravy. K mé radosti je naše žluté bemo v opravdu hrozném technickém stavu. Prý se dovnitř vejde 10 lidí, ale je fakt, že místní obyvatelé jsou menší než Evropané. Cenu usmlouvám na tu, kterou mám v itineráři. Jak se později dozvíme, ta už dávno neplatí a proto řidič tak dlouho protestoval. Cestou se ještě rozčílil, že nemůže najít naše ubytování, které (nevím proč) není vůbec nijak označené a tak jsme se bemem projeli víc, než jsme chtěli a řidič jel schválně co nejrychleji, aby to s námi co nejvíc házelo, a my vzadu nadšeně nadskakovali a bouchali se do hlavy o strop, až si Luky musel přesednout na podlahu. Užili jsme si skvělou jízdu! 

V bungalovu Paddy Hills v Banyuwangi jsme jediní hosté. Majitel nás vítá s úsměvem, připraví nám čerstvý mangový fresh, ukazuje nám svůj dům i zahradu a hlavně naši chatku. Je ještě hezčí než na bookingu! Vlastně je tu jen postel s moskytiérou, malá terasa s výhledem na rýžová pole a to nejlepší - venkovní sprcha a koupelna! To mám moc ráda a ubytování nejčastěji vybírám podle teras, balkonů, výhledů, venkovních koupelen nebo kuchyní. A cena? 363 Kč/noc pro dva i se snídaní! Chválíme majiteli ubytování a domlouváme se s ním na noční výlet k sopce Kawah Ijen. Chce jet už po 11 večer, je to hodinu autem pod sopku, cesta nahoru na sopku a dolů do kráteru prý zabere 3 hodiny, jenomže ne nám, my chodíme rychle a on to nechápe. Snažíme se odjezd co nejvíc posunout a nakonec tedy pojedeme až o půlnoci. Cenu usmlouváme na 500 Kč/osoba.

Majitel ubytování říká, ať jdeme brzy (nejlíp hned) spát, ať náročný výstup zvládneme. My ale rozhodně neusneme v 6 hodin večer. Jdeme se trochu projít, abychom se aspoň trochu unavili a najíst, abychom pak rychle usnuli. Najdeme jen malou muslimskou restauraci, dáváme si ryby, i v polévce plave velká rybí hlava, všechny chutě jsou pro nás nové a výborné.

Hlavní rozdíl mezi Bali a Jávou na první pohled nevidíme, ale velmi brzy slyšíme. Právě, když se večer snažíme usnout. Jáva je muslimská země a hlasité svolávání na modlitby slyšíme z několika mešit najednou. Dlouho se v pohodlné posteli převalujeme, neumíme usnout na povel. Nakonec spíme jen asi 2,5 hodiny a o půlnoci vyrážíme k sopce autem s řidičem a průvodcem, který umí pár slov anglicky. Od majitele ubytování dostáváme na náš noční výlet svačinu a vodu, to jsme ani nečekali. Od průvodce pak plynové masky, baterky a spoustu varování.

V 0:45 ráno přijíždíme na parkoviště pod sopkou. Už je tu asi 10 cizinců a 20 průvodců, větší i menší auta a přijíždějí další. Ach jo! Jsme rozhodnuti vyjít naším obvyklým (rychlým) tempem hned, jak otevřou vstup na sopku. Cíl je všechny předběhnout, jinak si noční výstup neužijeme. Kolem jedné hodiny otevírají vstupní bránu a my s průvodcem (bez něj se nahoru nesmí) vyrážíme. Kvůli horku dělníci pracují pouze v noci, přes den by s těžkým nákladem síry prudký kopec nevyšli.

Cesta nahoru je od začátku jednoduchá, na cestu nám svítí měsíc, který je dokonce právě dnes v úplňku! Po chvíli vypínáme baterky a dál jdeme pouze za svitu měsíce. Průvodce se za 5 minut zeptá, jestli nechceme přestávku. Co? Teď jsme vyšli! S úsměvem odmítáme. Za 10 minut znovu: "Už jste unavení?" a za chvíli: "Zastavíme na chvilku?" "Ne, děkujeme!" Bohužel se to pořád opakuje, tak se snažíme průvodci vysvětlit, že i v naší zemi máme kopce a že po nich občas chodíme. Někdy na druhém nebo třetím kilometru vidíme, že jsme i na místního (mladého!) průvodce příliš rychlí. Vleče se pár metrů za námi a začíná (schválně?) nahlas oddychovat. Za ním už nikoho nevidíme a abychom mu udělali radost, zastavujeme asi na 3 minuty u nějaké boudy s lavičkou a svačíme místní sušenku. A pokračujeme vzhůru. Cesta probíhá přesně, jak jsem si myslela, nic náročného, to jen ty cestopisy jsou často přibarvené :) Je opravdu krásná vlahá noc a my nikdy nešli túru za úplňku! Až na ten občasný sirný puch je to romantika :) Jedovatých sirných výparů se trochu bojím (mám načteno), nevím, kdy přesně si masku nasadit a kdy sundat, tak to nějak střídáme, vítr se točí a výpary taky, chvíli mě štípou oči i v krku a chvíli jdu s maskou úplně zbytečně.

4 km cesta do "prudšího" kopce má trvat 90-120 minut. Na vrchol kráteru přicházíme už po hodině. Jsme tu první a úplně sami! Průvodce nás chválí a obdivuje naši rychlost. Vypadá to, že je rád, že už s námi půjde jen z kopce :) Nahoře cítíme síru mnohem víc. Díky měsíci je odtud kráter hezky vidět. Vidíme, jak se na nás ze dna kráteru valí sirné mraky a masky už nesundáváme. Jsou asi 2 hod. ráno a jsme na Jávě ve výšce 2386 m!

Teď nás čeká nepříjemný 40minutový sestup na dno kráteru s baterkami a v plynových maskách. Tahle část se jde opravdu špatně a pomalu, kameny se drolí, sesouvají a není moc dobře vidět. V protisměru potkáváme první těžaře. Jdou hodně pomalu do kopce, bez čelovky, bez masky, často jen v sandálech, na zádech nesou těžký náklad v jednoduchých bambusových koších a někteří přitom ještě kouří! Dnes jim cestu osvětluje měsíc, ale jak to dělají jindy?

Těžaři nosí těžkou kamennou síru ze dna kráteru nahoru, kde síru zváží a naloží na vozíky, které jiní muži odvezou několik km k parkovišti. Při výstupu horníci často odpočívají, mají naloženo až 80 kg síry a sami váží 60-70 kg! Chtějí stihnout vyjít sopku 2x za noc, kolem 11 hod. ráno se důl kvůli horku zavírá. Přírodní síru vidím poprvé v životě. Zkouším odložený koš zvednout, ten se ani nehne, je opravdu těžká ta síra, přitom vypadá trochu jako mořská houba :) Překvapují mě primitivní bambusové koše s bambusovou tyčí uprostřed. Dovedu si představit, jak ta tyč musí příšerně tlačit do zad. Nechápu, že si ji nějak nepřizpůsobí, něčím nepodloží nebo nevyrobí úplně jinak nebo proč radši nejdou 3x a s menším nákladem. Ale asi vědí, proč to dělají takhle. Tohle není žádná atrakce pro turisty a nikdo tu lepší koše ani vybavení nebo ochranné pomůcky nemá. Síra nás štípe v krku i v očích, ale když to zvládnou dělníci bez masek, musíme to přece zvládnout taky?!

Za 20 minut jsme dole. Jasně, že jsme tu moc brzy. Slunce vyjde až za 2 hodiny! Ale jsme tu první a ještě půl hodiny tu budeme úplně sami. Jen my a asi 20 těžařů, kterým se po tmě pracuje špatně a pomalu. Tady dole jsme sirným mrakům a výparům nejblíž. Učíme se předvídat měnící se vítr a včas se aspoň otočit zády nebo přesunout kousek jinam. I těžaři na sebe a teď už i na nás křičí: "Sulfur! Sulfur!" Ten z nich, který si první všimne změny směru sirného mraku, na ostatní zakřičí, ti se otočí, přikryjí obličej kusem hadru nebo odejdou stranou. Děláme to samé, ale my máme aspoň ty masky!

Asi za půl hodiny se objevují první turisté se svými průvodci.  Jedni dokonce bez průvodce, takže to asi nějak jde.  Zdravíme se, jsou z různých koutů světa. Nemáme hlad, ale svačíme. A konečně jdeme omrknout ty slavné modré plameny! Jsou vidět pouze v noci a nejlépe kolem 3 hodiny ráno, což je právě teď.

Modré plameny vznikají, když sopečné plyny, obsahující síru, přijdou do styku s kyslíkem a začnou hořet. Zkouším je z té dálky fotit, blíž nejdu, do té mlhy sirných výparů fakt nechci a ani se k nim nesmí. Jeden z dělníků vidí, jak si plameny mobilem zdálky fotím a zřejmě zpozoruje i můj nespokojený výraz. Přijde ke mně, sebere mi mobil z ruky a běží (bez masky!!) přímo mezi jedovaté výpary, co nejblíže k plamenům a krásně mi je zblízka fotí! No a pak... pak už ho nevidím. Zmizel někde ve výparech a ve tmě asi 30 metrů od nás. No super. A ani nevím, jak vypadal. Dělníků je tu asi 20, vypadají všichni stejně, ale žádný nemá v ruce mobil. Uběhlo 5 minut a já začínám mít divný pocit. Do toho výborný dotaz mého manžela: "Proč jsi mu ten mobil dávala?" "Já mu ho nedala, on mi ho vzal!" Nechce se mi věřit, že by místní, tak hodní lidé, kradli mobily! Napadá mě ale, že mu mobil mohl cestou spadnout a on radši utekl. Čekáme další minuty. Pořád se rozhlížím, ale stejně ho nepoznám. Představa, že přijdu o všechny fotky z Bali, je naprosto šílená! A najednou se ze tmy někdo vynoří a s úsměvem mi podává můj mobil! Jasně, že jsou hodní! Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Těžař říká, že dnes máme na plameny štěstí, nejsou totiž vidět každou noc. Usmívá se, vypadá to, že je na modré plameny pyšný. Dávám mu pár rupií a taky se usmívám (hlavně úlevou). Koukám na mobil, je celý, a pak do mobilu. Nejenže mi plameny úplně zblízka krásně vyfotil, ale taky mi je několikrát natočil! Ani nevím, jak to dokázal. Tak proto byl tak dlouho pryč.

Koukáme na vystavené výrobky ze síry, průvodce říká, že je nemusíme kupovat, že si síru odsud můžeme normálně nabrat a odnést, ale my je od dělníků koupit chceme a pak si ještě vybírám na zemi menší pěkné kousky. 

Do úsvitu zbývá ještě hodina, začíná nám být pěkná zima. Vyndáváme mikiny a lehké bundy, sedíme v kráteru, dýcháme síru a čekáme na úsvit, na teplo. Průvodce nám nabízí, ať se jdeme zahřát do stanu, ale tam nic neuvidíme, i já chci radši "mrznout" venku a užít si tuhle výjimečnou noc u nejkyselejšího jezera na světě. A tak skoro hodinu hypnotizuji neviditelné slunce, ať už vyleze a zahřeje nás.

Kolem půl páté se konečně začíná rozednívat, objevuje se šedomodré jezero a jeho barva se rychle mění k lepšímu (modřejšímu) a teď to jde zase všechno moc rychle. 

Konečně vidíme i tváře těžařů. Všichni vypadají starší než já a všichni jsou o hodně mladší. Jsme uprostřed "Žlutého pekla" (jak se sopce přezdívá), jen pár metrů od místa, kde jsme čekali, až se rozední. Všechno si prohlížíme, fotíme, dýcháme jedovaté plyny, vítr fouká, dělníci dál křičí: "Sulfur! Sulfur!" Všichni kolem nás teď pilně pracují, jen my se flákáme, mám chuť jim pomoct a asi by mě to i chvíli bavilo.

Síra se používá v průmyslu (při výrobě kaučuku) i v lékařství (problémy s pokožkou). Zdejší síra patří mezi nejkvalitnější na světě. Ijen je nejkyselejší jezero na světě. Na povrchu hodně teplé, dole studené. Koupat se v něm nedá :)

A už nás čeká jen výstup nahoru (bez nálože síry) a 4 km cesta zpět na parkoviště. Dělníci jdou nahoru velmi pomalu a často odpočívají. Za vynesení 1 kg síry dostanou 1,50 Kč! Za noc si tak vydělají až 240 Kč, což je na místní poměry solidní příjem. Pracují ale bez ochranných pomůcek, holýma rukama, v noci, v jedovatém prostředí. Všimneme si, že těžaři dolů s prázdnými koši skoro běží, aby je dnes stihli ještě jednou naplnit těžkou sírou a pomaličku nahoru vynést.

Dělníkům je nejčastěji mezi 20 - 30 lety, ale vypadají mnohem starší. Tuto práci lze prý dělat maximálně 5 let. Někteří se za tu dobu naučí trochu anglicky a pak zde dělají průvodce.

Výletem jsme nadšeni, vůbec nejsme unaveni, naopak, máme chuť vidět na Jávě co nejvíc. Víme, že tu někde jsou vodopády Jagir waterfall a řidič nám u nich zastavuje. Takhle má vypadat správný vodopád! Jsme tu úplně sami, voda je osvěžující a masáž vodopádem příjemná. Zasloužený odpočinek po "náročném" výstupu na Kawah Ijen. 

Výborná snídaně na nás čeká v ubytování až po výletě: teplá polévka s vejcem a zeleninou, ovoce a mangový fresh juice. Na chvíli usneme a odpoledne vyrážíme na poslední procházku po Jávě. Zjišťujeme, že pouze na ostrově Jáva žije volně levhart jávský a to v počtu posledních 100–250 jedinců. Jde o kriticky ohrožený poddruh levharta skvrnitého. Místní nám ukázali, jak roste hřebíček. Na obrovském stromě! Hřebíček tu přidávají do tabáku, takže zdejší cigarety nesmrdí tolik jako ty naše.

Poslední večeře na Jávě: rawan (skoro jako náš hovězí guláš) a chilli ayam s rýží s osmaženou cibulkou a špenátem podávaný na banánovém listu. K tomu fresh juice z guávy a zatím nejlepší je kupodivu z avokáda. Při placení (komplet necelých 80 Kč) necháváme dýško 5000 IDR = 8 Kč. Majitelka warungu začne pištět radostí, směje se, děkuje a klaní se nám, pak zmizí dozadu a my jsme v rozpacích a přivede z kuchyně svého syna, kterého nám představí, to on všechno uvařil a klaní se nám oba. A tak se taky usmíváme a taky klaníme a dochází nám, že tohle je ta pravá Jáva. Nejlidnatější ostrov na světě, mnohem chudší než Bali.

Ráno dostaneme poslední výbornou snídani a na cestu na trajekt na Bali si kupujeme smažené banány.  Dají se jíst i studené, ale většinou nestihnout vystydnout :) Objevujeme i novinku, něco jako naše bramboráčky, ale dávají nám k nim chilli papričky.

Závěr:

Z Jávy odjíždíme zase o něco bohatší. O návštěvu jedné zajímavé země, o nové zážitky, nová poznání a zkušenosti. Je neuvěřitelné, jaká místa na světě existují, v jakých podmínkách někteří lidé pracují a žijí, rodí a vychovávají děti. A my si nedokážeme vážit maličkostí a už vůbec ne základních potřeb nutných pro naše přežití. Tito lidé celý život těžce pracují, nikdy nebudou bohatí, nikdy nepojedou na dovolenou a přesto vypadají šťastnější než většina Evropanů.

Ubytování Paddy Hills Homestay: https://www.google.com/maps/plac...11c706_n3v