Vietnam 2019
Níže naleznete popis naší cesty do Vietnamu.Uskutečnila se na přelomu dubna a května roku 2019 a snad se při jejím čtení nebudete moc nudit :-)
Cestopis z roku 2019 napsal Petr Dobeš
Jak to vlastně všechno začalo.....
v práci jsme se s pár dalšími kolegy bavili o nějaké pořádné dovolené a tak nějak nám z toho vykrystalizoval právě Vietnam. Především kvůli jeho přírodě ale také kvůli relativně nízkému počtu turistů tam mířících. Slovo dala slovo a vznikla skupinka 7 dobrodruhů ochotných od toho jít. Na nějakém diskuzním foru jsem narazil na kontak na Vietnamku Mai , kterou jsem kontaktoval a pak s ní komunikoval naše postřehy, a tipy kam bychom chtěli zavítat. Za nějakou dobu jsme měli vytvořený itinerář na 10 dnů, na který jsem já ještě nabalil něco, na čem jsme se dohodli. Samozřejmě jsme měli určitou představu o termínu a také ceně. Proto když jsem narazil na akci společnosti AIR CHINA z Mnichova přes Peking do Hanoje za 8800Kč nebylo co řešit....
Na velikonoční pondělí jsem vyrazil k přítelkyni, která bydlí kousek od Brna a tak nás tam mohl kamarád vyzvednout. Spát jsme šli brzo, jelikož jsme kolem půlnoci vyráželi směr Praha a odtud přes Plzeň do Mnichova. Kousek za Brnem jsme měli sraz s druhým autem a pak jsme mohli vyrazit. Cesta byla klidná a bez komplikací naštěstí. Kolem půl 9 jsme už byli na parkovišti kousek od letiště. Následovala krátká cesta na letiště, kde jsme prošli bez problémů do bezcelní zóny. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny. První zůstávala na terminálu 2, odkud byl v 13:20 odlet směr Peking a ta druhá zamířila do nově zrekonstruovaného salonku na terminálu 1. Tam jsme se občerstvili, dali sprchu a čekali na odlet. Necelých 90 minut před odletem jsme zamířili k naší odletové bráně, kde jsme se také potkali se zbytek výpravy. Odlet proběhl přesně podle plánu a ve 2 odpoledne jsme už prolétali nad Prahou. Pak Minsk, okolo Moskvy a na dálný východ nad Sibiř.
Co se týká Air China já si neměl nač stěžovat. Sedadla jsem si odbavil z domu, takže jsme seděli, jak jsme si vybrali a jejich servis byl taky dostačující na cenu letenek. S místem já s mojí výškou problém nemám nikdy, ale co říkali ostatní tak prý v pořádku.
V rámci letu byl plánovaný 20-ti hodinový přestup v Pekingu. Samozřejmě s možností získat bezplatná tranzitní víza do Číny. My se rozhodli vzhledem k časům příletu a odletu, že si přes den odpočineme a tak jsme si přes pobočku Air China v Mnichově zajistili tranzitní hotel. Po asi hodině úředničiny se nám podařilo vyřídit víza a prošli jsme do Číny. Na přepážce jsme se tedy snažili domluvit transfer a ty další věci kolem již 3 měsíce dohodnutého a potvrzeného hotelu.
Verze 1 byla – hotel máte ale ne jeden ale 3 a rozdělíme si Vás, jak chceme, nehledě na znalost angličtiny a dalších věcí.
Verze 2 byla – hotel máme jen pro část z Vás, ostatní mají smůlu a musí počkat na letišti. Pak následovalo další dohadování a po další půlhodině následovala
Verze 3 – a to bylo že tato služba je dostupná jen pro Číňany
Ještě jsem se s nimi chvilku dohadovali, pak jsme ale mávli rukou a odešli. Ten boj byl předem prohraný. Začali jsme se domlouvat na dalším našem postupu. Vzhledem k venkovnímu dešti padla varianta vyrazit do centra Pekingu a zvítězila varianta přečkat přestup v nějakém místním salonku. Požadavky byly jasné … neomezený pobyt, sprcha a možnost si pořádně odpočinout. Vítězem se stal salonek Air China First Class Lounge. Nakonec to byla výborná volba se ukázalo. Poskytoval krom výše zmiňovaného výborné občerstvení, alko i nealko a krom sprch šel objednat také „pokojík“ kde byla postel a člověk se tam mohl dle libosti vyspat. Tuto možnost část z nás také využila. Kolem 23:45 místního času jsme salonek opouštěli. Náš odlet do Hanoje byl naplánován na 2:00 v noci. Přišli jsme k odletové bráně, kde jsme potkali skupinku Čechů, která s námi cestovala už z Mnichova. Společně jsme pak pozorovali, jak na našem letadle mění přední kolo. To moc důvěry nebudilo ale nakonec bylo vše v pořádku. Odlet proběhl podle plánu a v 6:00 jsme byli v Hanoji na letišti.
Po všech nezbytnostech a vyzvednutí víz do Vietnamu jsme byli konečně na místě. Následoval předem domluvený transfer na hotel v centru Hanoje. Cesta trvala necelou hodinku a my mohli pozorovat probouzející se Hanoj, kam mířili všech možné i nemožné verze skútrů, motorek a mopedů. V hotelu recepční i nějaký jeho pikolík spali ve vstupní hale na matracích. Evidentně jsem je vzbudili. Omlouvali se, že jeden z objednaných pokojů ještě není připravený. Po ujištění že se nic neděje jsme se dohodli, že než pokoj připraví, dáme si věci zatím do 2 pokojů a vyrazíme na obhlídku okolí. Tak jsme také udělali. Poloha hotelu naštěstí byla vybrána dobře, tudíž po asi 5 minutách jsme do byli u jezera Hoan Kiem (jezero kde dle legend přebývala obří želva, která poskytla vietnamskému králi meč, s jehož pomocí porazil Čínské nájezdníky z dynastie Ming). Celé jezero jsme postupně obešli a krom jezera je zde k vidění také Želví Věz, chrám Ngoc Son a most Cau the Huc. Celá tahle paráda nám zabrala asi 90 minut a po jejím absolvování jsme zamířili zpět do hotelu. Tam už bylo vše připraveno a tak jsme dle dřívější domluvy vyrazili na pokoje si odpočinout a dospat. Odpolední sraz byl domluvený na 15:00 , kdy měla dorazit na hotel Mai ohledně informací, předání sim karet či milionu ve vietnamské měně. Kurz byl 1 koruna česká je 1000 vietnamských Dongů. Lusknutím prstů se z nás všech stali milionáři. Mai na stanovenou dobu skutečně dorazila a veškeré informace předala. Poté jsme se s ni rozloučili a vyrazili do ulic. Obešli jsme opět jen nejbližší okolí, stavili jsme se na jídlo a domluvili plán na další den. Čekal nás celodenní průzkum Hanoje.
Příprava na let
Před přistáním v Pekingu
Na letišti PEK
Polévka v salonku
Vše připraveno
Další den začal snídaní v hotelu a kolem půl 9 jsme už postávali před hotelem a byli připraveni vyrazit. V plánu byl okruh Hanojí po všech doporučovaných místech, které najdete na internetu. První zastávkou byla katedrála v Hanoji. Zbudovali ji v koloniální éře Francouzi a tak trochu připomíná Notre Dame v Paříži. Další z plánovaných zastávek byl nechvalně známý „Hanojský Hilton“ alias vězení Hoa Lo , kde během války ve Vietnamu věznili a mučili americké zajatce. Místo je to dost ponuré a temné. Naštěstí dalším bodem na našem programu byl Chrám Literatury, postavený kolem roku 1000 a zasvěcený učenci Konfůciovi. Byl skutečně krásný a jeho prohlídka nám vzala skoro hodinu. Také jsme si z něj odvezli suvenýr. Pak jsme přes slavnou „Train Street“ o které budu psát později, mířili k Ho Ci Minovu mauzoleu a kousek od něj je také One Pilar Pagoda. Kousek od mauzolea je ambasáda Slovenské Republiky a my si tam také dali v rámci doplnění tekutin místní pivko. Samozřejmě z plechovky a na plastových sedačkách a stolečku, které se hodí spíš pro děti, ale opak byl pravdou. Pivko osvěžilo a tak jsme mohli vyrazit k dalšímu bodu naší obhlídky Hanoje. Naším dalším cílem byla asi půl hodinky chůzí vzdálená Pagoda Tran Quoc, Jedná se o nejstarší pagodu ve městě. Originál byl postaven přibližně před 1450 lety. A za návštěvu rozhodně stojí. Zdrželi jsme se asi půl hodinky, kterou jsme věnovali průzkumu jejího nejbližšího okolí. Pak jsme pomalým krokem vyrazili dál. Bylo už kolem 2 hodiny odpoledne a hlad začínal útočit. Volba padla na nedalekou českou hospodu v Hanoji. Dali jsme jídlo a hlavně jedno české, poctivé pivko. Lepšího vychlazeného Zubra jsem snad nikdy neměl. Potkali jsme tam i majitele a českého číšníka. Po nějaké době jsme zaplatili a pokračovali v našem okruhu městem. V plánu už nebylo nic napevno takže jsme procházeli ulicemi bez cíle a pomalu mířili k našemu hotelu. Prošli jsem místní krytou tržnici, odmítli asi 20 pozvánek na posezení v místní „Beer street“ a kolem 7 večer dorazili na hotel. Celá tahle dnešní paráda byla dle krokoměru asi 20Km, což je vzhledem k vedru a vlhkosti celkem výkon. Dali jsme si dezinfekční štaprličku slivovice a po krátké domluvě plánu na zítřek jsme šli spát.
Katedrála
Okolí katedrály
Hoa Lo Prison
Messi nebo Ronaldo??
Temple of Literature
Další den ráno jsme posnídali a po 8 hodině už přijela dodávka s řidičem a průvodcem od Mai, kteří nás dnes měli dovézt do bývalého hlavního města Hoa Lu a do oblasti Ninh Binh. Mělo to být přibližně hodinu cesty z Hanoje, bohužel vzhledem k dopravní situaci se cesta protáhla na hodiny dvě. První zastávka byla bývalé královské město Hoa Lu. Po něm zbylo jen málo staveb a nějaké vykopávky ale dle map musel být ve své době opravdu velké a impozantní. Strávili jsme tu asi hodinku a pak jsme pokračovali směrem k Ninh Binh. Cestu jsme si zpestřili zastávkou na oběd. Náš průvodce nám domluvil oběd „sněz, co můžeš“, takže si každý přišel na své. Závitky, krevety, kuřecí, hovězí ale i zde vyhlášené kozí maso, nudle, rýže prostě vše na co si člověk jen vzpomene. Po jídle jsme pokračovali asi 20 minut autem a dorazili jsme k řece. Oblast Ninh Binh je celá zanesená v UNESCO jako světové dědictví. Jedná se o oblast, kde řeka pomalu protéká okolo rýžových poli a v jejím okolí jsou vysoké vápencové kopce a také jeskyně. Součástí výletu byla také asi 5km projížďka po této řece. Vyfasujete záchrannou vestu a místní osoba Vám přistaví lodičku, na které pak plujete po řece. Ještě jsem zapomněl na jednu věc. A to, že celou dobu naše osoba co pádlovala, tak pádlovala nohama!!! Neskutečný grif…. V půlce cesty jsme se obrátili a jelo se zpět. Samozřejmě jste museli koupit nějaké občerstvení pro onu osobu, ať má silu dojet i zpět. Na konci si samozřejmě ještě řekne o slušné dýško. Jak jinak. Jak jsme vysedli z loděk, tak jsme si koupili nějaké pití a občerstvení na cestu zpět a vyrazili jsme zpátky do Hanoje. Tam jsme asi po 90 minutách přijeli kolem 18:00 večer. Dohodli jsme se, že vzhledem k zítřejšímu odjezdu z Hanoje si zabalíme věci a pak ještě vyrazíme někam do města na jídlo a nějaké pivko. Vrátili jsme se kolem 22:00, dali další dezinfekční a šli spát. Zítra po snídani vyrážíme na sever.
Brána do Hoa Lu
Pádlujeme
Ninh Binh
Po tradiční snídani v hotelu přijíždí dodávka s naším novým průvodcem Hai-em a řidičem (ten získává přezdívku Kolombo podle jeho čepice), kteří s námi budou následujících 10 dnů. Naskládáme se do dodávky a vyrážíme na sever. Naším cílem je oblast Hghia Lo, proslulá svými čajovými plantážemi stejně jako rýžovými políčky. Krajina se s přibývajícími kilometry začíná měnit a nastupují kopce a již zmiňovaná pole. Nedaleko jedné čajové plantáže zastavujeme a ochutnáváme místní produkci. Čaj je na mě strašně hořký. Místní z nás mají celkem atrakci. Na oplátku za čaj jim nabízíme slivovici. Pohled na Vietnamce po ochutnání 53% pálenky je k nezaplacení :-D i na slzy došlo. Náš průvodce si po menším přesvědčování dává taky. Taky slza ukápne, ale říká, že dobrá. Jen pak ještě doplňuje poznámku, že si nesmí zapálit, jinak by mohl uhořet. Pokračujeme autem dál. Zastavujeme ještě na místní prodejně, kde prodávají místní mramorové a vyřezávané produkty. Kromě opravdu velkých kusů broušeného mramoru, či lavic vyřezávaných snad pro obry tu mají také v alkoholu naložené hady, pavouky, štíry, hady pojídající štíry a podobně. Po krátkém protažení míříme dál. Hai nás bere na výšlap skrz místní vesnice. Auto s Kolombem bude čekat na konci asi 7 km výšlapu. Procházíme kolem „domů“ místních a někdy se až divíme, v čem se dá žít. A uvědomujeme si, jak my se vlastně máme dobře. Když dorazíme na konec výšlapu Kolombo už tam čeká. Následují ještě asi 2 hodiny jízdy, než dorazíme do cíle. Tím je dům Maiiných rodičů, kde máme dnes nocovat. Seznamujeme se s jejími rodiči a bratrem, kteří nám oznamují, že večeře bude asi za hodinku. Dáváme teda sprchu a než se prostřídáme všichni, je čas večeře. Klasicky se nosí na stůl všechno možné. Závitky jsou opět na jedničku. Po večeři ještě dáváme pivko a diskutujeme s Haiem, Kolombem a Maiiným bratrem. Samozřejmě dojde i na dezinfekci. Reakce na slivovici jsou u Vietnamců stále stejné. Na oplátku nám bratr Mai nabízí rýžovou pálenku. Samozřejmě neodmítneme. Pro mě nic moc. Ostatní tak nějak podobně. Kolem 22:00 se rozcházíme do pokojů a jdeme spát. Nebo se oto alespoň pokoušíme, což je dost těžké vzhledem k horku v noci. Nakonec se nám to všem i s dopomocí větráku podaří.
Čajové pole
Ochuntávka
Další den tradičně snídaně a po ni se rozloučíme s rodinou Mai a vyrážíme. Cesta je dlouhá a dnešním naším cílem je turistická Sa Pa. Program je prakticky stejný jako předchozí den. Jízda v autě zpestřená již tradičním Haiovým výšlapem do kopců. Zastavujeme na jednom místě s výbornou vyhlídkou na okolní kopce a rýžové terasy. Někteří si tu dávají pivko, my s Elou volíme lisovanou cukrovou třtinu vylepšenou vymačkanou limetkovou šťávou. Nafotíme panoramata , odpočineme si a vyrážíme dál a hlavně výš. Cesta do Sa Pa vede skrz O Quy Ho Pass, který má nadmořskou výšku přes 2000 m a pak už se jen klesá do Sa Pa. Ta má nadmořskou výšku cca 1500 m nad mořem. Ne náhodou se kousek odsud nachází také nejvyšší hora Vietnamu Fan Si Pan (3147m nad mořem). Po příjezdu na hotel nás Hai s Kolombem opouští. Pochází totiž přímo ze Sa Pa a tak spí oba u jeho rodiny. My se domlouváme na dalším plánu. Někteří si dopřávají masáž a po ní všichni vyrážíme na večeři. Sa Pa je takové Vietnamské Las Vegas. Všude neony, všechno bliká a každý se Vám snaží něco prodat. Mezitím se motají davy lidí, žebrajících malých dětí v Hmongských krojích. Po večeři někteří z nás nemají dost tak jdou do extrémů. Ochutnávají slepičí pařáty a podobně. My v jídle méně zdatní jen pozorujeme. Z uctivé vzdálenosti samozřejmě. Ještě si pak na pokoji dáváme desinfekci a jdeme spát. Na zítřek nám Hai naplánoval trek v okolí Sa Pa. Uvidíme co to bude.
Zase na výšlapu
Nahože v sedle
Ráno po zatím nejlepší a vydatné snídani ve Vietnamu na nás čeká Hai na recepci hotelu. Před 9 vyrážíme. Hned ve městě se nás ujmou místní ženy v krojích , které mají náhodou stejnou cestu jako my. A to ani neví kam jdeme. Ptám se Haie a on říká že si jich nemáme všímat jinak nám budou chtít něco prodat. Cesta pomalu plyne a z cesty se stává stezka v celkem prudkém svahu, okořeněná nočním deštěm. Takže to samo pěkně klouže. Moje boty Merrel dostávají pěkně zabrat a mám co dělat, abych nesjel o pár metrů níž. A kolem nás poskakují ty místní ženy v žabkách jako kamzici. Přemýšlím, co dělám špatně. Naštěstí po asi 2 km se ze stezky ve svahu zase stává obyčejná cesta lemovaná políčky, obydlími místních a podobně. Cesta se opět změní na stezku ve svahu. Nahoru nejde skrz hustou vegetaci vidět. Dolů vidět je ale nic oč by člověk stál. O asi 150m níž teče řeka. Postupem času přijdeme k mostu přes již zmiňovanou řeku. Přejdeme a na druhé straně se zastavujeme v místní občerstvení (dřevěná chýše kde mají v lednici s agregátem pivo a nealko). Pauzu nám zpestřuje převoz živého čuníka na mopedu přes most. Čuník kvičí na celé kolo, protože je přivázaný jen provazem na nosiči. Ještě ke všemu jak se hýbe, vyklouzává z provazů. No… holt jiný kraj jiný mrav. My pak pokračovali dál. Zhruba po 8km střídavého stoupání a klesání jsme zastavili na oběd. Jídlo klasika ale zpětně můžu říct že vzhledově nejhorší „restaurace“ měla ty nejlepší závitky, co jsem měl v celém Vietnamu. Pokračovali jsme tedy dál. Výhledy do okolí byly stále parádní a počasí přálo. Na konci cesty nás tradičně čekal už trochu nervózní Kolombo. Trochu jsme se cestou courali holt….Celkem jsme tento den ušli nějakých 17km. Po příjezdu do Sa Pa domlouváme s Haiem program na další den. Oni odjíždí a my opět vyrážíme do ulic. Po návratu dáváme nezbytnou desinfekční a usínáme.
A jdeme
Cestou necestou
Polem nepolem
Náš doprovod a Hai
Ráno se probouzíme a trochu cítíme nohy. Po snídani nás vyzvedává Hai s Kolombem a vyrážíme dál na sever. Naším cílem je Ha Giang. Cesta plynule ubývá a zhruba v polovině zastavujeme v jedné vesnici. Hai si tu „půjčuje“ 2 kluky (odhadem 12-13 let) jako průvodce. Říká že si dáme malý výšlap. Ptám se jestli jako včera a prý ne…. Kratší. OK tak tedy jdeme. Zpočátku cesta vede po rovině kolem říčky a mezi rýžovými poli. První menší zádrhel je místní „most“ tvořený pár bambusovýma kládama přes řeku. Nakonec ho všichni zdolají bez problému suchou nohou. Říkám si paráda. Suchou nohou. Bohužel o kus dál se musíme brodit přes potok. Sundavám si tedy boty a přecházím. To se pak ještě 7x opakuje a to už vzdávám a jdu obutý. Není prostor. Po asi půlhodině přicházíme k vodopádu. Je parádní. Fotíme a já se ptám, zda půjdeme zpět stejnou cestou. Odpověď ne mě zarazila, protože nevidím žádnou jinou cestu. Hai říká své obvyklé „no problém“ a ukazuje na prudký svah s asi 45 % stoupáním hustou vegetací. Nebudu to dál nijak rozvádět, na konci jsme všichni totálně propocení, mokří a zablácení. Pokračujeme pak dál po relativně normální cestě. Ta ovšem zase končí a Hai ukazuje podobný svah pro cestu dolů. Odmítáme kolektivně. Nakonec po dalších asi 15 min chůze jdeme přes místní pole mírnějším svahu směrem dolů. Od vesnice nás dělí už jen asi 10m široká klidná řeka. Jen jaksi most není nikde v dohledu. Jen něco podobajícího se voru a lano kterým se máme přetáhnout na druhou stranu. Opět slyším Haiovo „no problém“ a prý 4 lidi na vor. Nějak se mě nezdá vzhledem že na voru stojíme 3, balancujeme a já mám vody nad kotníky :-D no nebudu napínat přežili jsme to všichni nakonec. V sudu pod okapem se omýváme, boty jakbysmet a za chvilku nasedáme Kolombovi do auta. Tenhle den nás naštěstí už nic krom noclehu v místní ubytovně nic nečeká. Ubytováváme se v typickém místním domě, kde je velký prostor rozdělen jen pomocí závěsů na jednotlivé pokoje. Nakonec se tu ale překvapivě dobře vyspíme. Dáváme večeři (zpestřením byl sumec z domácího rybníku) , dezinfekci a jdeme spát
První odvážlivec na mostě
Zase polem nepolem
Tudy cesta (ne)vede
Další den je v plánu navštívit nejsevernější místo Vietnamu v provincii Dong Van a vesnici Lung Cu , kde se nachází vysoká věž na níž vlaje největší vietnamská vlajka (tak trochu provokace pro Číňany na druhé straně). Cesta ubíhá rychle a za 2 hodinky jsem na místě. Nejprve vystoupáme několik stovek schodů na kopec a pak další přímo na věž. Nahoře se k nám přihlásí místně vypadající Vietnamec, který se pochlubí, že je původem taky z Brna a tady provádí nějaké lidi. Jak je svět malý. Nahoře na věži se taky dozvídám ze sem se stal právě strýcem mé neteře, která se v ČR právě narodila. Plán na večer je jasný to se musí zapít !!! Ještě že zásob je dost. Po návratu se scházíme na pokoji a oslavujeme. S panákem navštěvujeme i Haie a Kolomba. Ještě nějakou dobu pokračujeme a pak jdeme spát.
Cesta nahoru
Koukáme do Číny
Až nahoru
Další den tentokrát bez snídaně vyrážíme na jih. Naším cílem je místo našeho předvčerejšího noclehu. Bohužel od rána je mlha takže viditelnost je tak na 30 metrů. Jedeme po úzkých silničkách kde se sotva vyhnou 2 auta. V tom proti nám plně naložený kamion a proti němu něco podobného. Nebudu to rozvádět po půlhodině se nakonec podařilo, se jim vyhnout, ale bylo to o prsa čínské gymnastky. V nějaké vesnici po cestě zastavujeme na oběd. Po výborném Pho vyrážíme k místnímu vodopádu. Až se nechce věřit, že téměř 80% cesty vedlo po asfaltové silnici a zbytek se také dal. Panorama hor zahalených mraky a mlhou v kontrastu se vší zelení okolo bylo parádní. Však se taky kamarád se zrcadlovkou pořádně vyřádil. Na konci cesty byl asi 10 m vysoký kaskádový vodopád a pod ním jezero. Hai se v něm i okoupal. Kromě nás tam byly jen 2 lidi. Po cestě zpátky pokračujeme dál na nám již známe ubytováni. Tam nás také po příjezdu vítají jako staré známé. Večeříme, dezinfikujeme a po krátkém posezení jdeme spát.
Poslední den na severu začíná probuzením do mrholení. Ani to ale Haiovi nebrání tomu vzít nás na krátký výšlap po okolí. Ten nám zabere asi hodinku a pak Kolombovi velíme „směr Hanoj“ Cesta vcelku odsýpá a kolem 3 odpoledne jsme v Hanoji. Zastavujeme u hotelu, který jsem zvolil přímo s výhledem na „Train street“. Hai s Kolombem odjíždí a my vymýšlíme plán na večer. Bohužel nějak zaniklo v překladu, že tohle byl jejich poslední den s námi, a my se s nimi nestihli ani rozloučit. Později jsem to napravil a rozloučil se s nimi prostřednictvím Mai. Kolem 5 vyrážíme do centra. Vyloženě cíl nemáme tak spíš jen tak náhodně bloumáme ulicemi. Po návratu máme štěstí a jede vlak. Samozřejmě ho fotíme a jdeme na pokoj dát desinfekci. Z balkonu pak ještě pozorujeme další dva projíždějící vlaky. Pak se rozcházíme a jdeme spát.
Ráno přijíždí nový řidič, který má za úkol dovézt nás do přístavu, odkud vyrazíme na plavbu po Ha Long Bay. Cesta trvá s „komerční přestávkou“ asi 2,5 hodiny. Ještě před ní vyzvedáváme další 2 lidi, kteří jak se ukáže, jsou také Češi. Po příjezdu strávíme asi hodinku v přístavu, než dorazí naše loď. Celkem se na ni nás na lodi asi 16. Ubytování jsem tak dobré ani nečekal, přiznávám. Jen kdyby nebyla tam mlha. Ale ta je tam prý skoro pořád a fotky na internetu jsou záměrně bez ní. Ale to musí mít člověk i štěstí. První zastávka byla „plovoucí vesnice“ kterou jsme si na loďkách objeli kolem dokola. Následovala projížďka na kajacích pro ty, kdo chtěl. Samozřejmě jsme s Elou nemohli chybět. Po asi hodince na kajaku a návratu na loď, jsme dostali informaci, že bude večeře. K ní byly nečekaně… ano mořské plody!, což není zrovna můj šálek čaje, ale nakonec to překvapivě docela šlo. Po večeři byla Happy hour na drinky čehož, jsme samozřejmě využili. Pak kdo chtěl, mohl zkusit pomocí světla a háčku lovit malé olihně. Po asi 40 min se to jednou podařilo i mě. Pak jsme dali tradičně desinfekci a šli spát.
Následující ráno si přivstáváme protože míříme na ostrov, jehož jméno už si ani nepamatuju ale byla tam krápníková jeskyně, kterou se dalo projit a hezký kus pláže. Po návštěvě obou míst se vracíme na loď, která teď zamíří zpátky do přístavu. Během dopoledne je kurz výroby jarních závitků pro ty, kteří chtějí. Po jeho absolvování už jen relaxujeme na palubě na lehátkách a kocháme se. V přístavu nás vyzvedává stejný řidič, který se nás ptá, kde chceme vyhodit v Hanoji. Domlouváme se že, nás vyhodí co nejblíž letišti a odtud si vezmeme taxi. To nakonec vypadá tak ze do auta pro maximálně 5 lidí se nás vejde 7 + řidič i se 7 batohama. Na letišti máme času víc než dost před naším letem s Vietjet do Da Nangu. Část opět volí salonek a asi 90 min před odletem se scházíme u brány. Odlet je načas a přílet jakbysmet. Na letišti na nás čeká transport z hotelu v Hoi An, který je asi 50 minut jízdy. Tam přijíždíme kolem 23:00 a na recepci nikdo jen nějaký vrátný co neumí anglicky a předává vzkaz na papíře, že check in uděláme zítra. Dáváme sprchu a jdeme rovnou spát. Samozřejmě proběhla i nezbytná desinfekce.
Ha Long v plné kráse
Jak na závitky?
Po probuzení nás přivítá slunečno a vedro. Uděláme nezbytný check in, posnídáme a já domlouvám výpůjčku kol a podle našeho plánu jedeme na oněch kolech na asi 3km vzdálenou pláž. Tam strávíme čas asi do 14:00, kdy zamíříme zpět na hotel. Další plán je vyrazit po 5 hodině do Hoi An na kolech. Mezičas někteří tráví v bazénu, někteří odpočinkem. Ve smluvený čas se scházíme na recepci, bereme kola a po asi 20 min klidné jízdy parkujeme ve městě. Město Hoi An ja taktéž pod ochranou UNESCO, a do jeho centra nemůžou auta. Také je vyhlášené svými krejčovskými dílnami, kde Vám do 3 dnů ušijí kvalitní oblek na míru. Také se mu přezdívá město lampionů. Jakmile se setmí, hned poznáte hned proč. Ve městě dáme večeří a kolem 21:00 míříme na naších kolech zpět na hotel. Tam si ještě na recepci domlouváme na zítřejší rozednění výlet do My Son. O tom ale v dalším odstavci. Pak jdeme spát (desinfekce samozřejmě proběhla).
V hotelu
Jede se na pláž
Hoi An
Už ani nevím, kdy jsem na dovolené takhle brzo vstával. Snad při nějakém brzkém odletu. Na hotelu nás vyzvedává tranzit a postupně sbíráme další lidi. Cesta trvá asi hodinku a nakonec se ukazuje, že stejný nápad mělo už asi jen 15 dalších lidí. Zaplatíme vstupné a elektrovozítkem míříme k chrámům. Podle fotek mě to připadlo jako Angkor Wat a nebyl sem daleko od pravdy. Rozvaliny se postupně rekonstruují, ale dost jim dalo zabrat bombardování během války ve Vietnamu. V současné době je zde údajně jen 8% z původní rozlohy a počtu chrámů. Na místě strávíme asi 90 minut a vydáváme se zpět. My si zvolili cestu lodí do Hoi An po řece. Plavba trvá asi 40 minut a řeka je zde už dost široká. V Hoi An si bereme taxi na hotel, kde na nás už čekají se snídaní. Domlouváme se na plánu. Relax u bazénu a odpoledne zase s pomocí kol do města. Ten ovšem padne kvůli dešti. Vyhrává tedy koupání v dešti v bazénu. To nám vydrží až do večera. Domlouvám ranní transfer do Da Nang na letiště a po nezbytné desinfekci jdeme spát.
My Son
Druhý den po sobě na dovolené vstávám kolem 4:30…. to se mě moc nelíbí ale co dělat když nám VietJet změnil odpoledni let na brzký ranní. Alespoň budeme v 8 v Hanoji. Kolem 9 už jsem dokonce i na hotelu ubytování. Bereme taxi a razíme na nákupy do centra. Já nepohrdnu nejnovějšími Air Maxy za 400Kč, nějaké trika, a další věci. Přítelkyně péřovou bundu North Face za cca 350Kč a ostatní se taky nedrželi zpátky. Kolem 16:00 zkoušíme odchytnout velké taxi. Nakonec nám ochotní místní přivolávají velké auto pomocí aplikace Grab. V 5 odpoledne jsem už i na hotelu. Dáme brzkou večeři a zkoušíme usnout. Zase nás čeká brzké vstávání. A nebojte se, slivovice ještě zbyla tak nezbytné úkony proběhli dle plánu.
Třetí den v řadě vstáváme dokonce před 4 ráno, protože odlet do Pekingu je naplánovaný na 5:45. Naštěstí vše slape a 5:30 už jsme pohodlně usazení v letadle a čekáme na povolení ke startu. To přichází a po necelých 4 hodinách už rolujeme na stojánku v Pekingu. Tentokrát žádný hotel nemáme v plánu. Přes agenturu máme zajištěný výlet na nejbližší část velké čínské zdi. Po tradiční várce čínského papírování vyjdeme v odbavovací hale, kde na nás už na domluveném místě čeká řidič z agentury. Sedáme do auta a po asi 90 minutách zastavujeme u zdi. Domlouváme se na 2 hodinách volna. Řidič zůstává dole v restauraci a my šlapeme přes 1000 schodů nahoru na zeď. Výšlap je to slušný, ale naštěstí mám tréning z Hawaje z Haiku Stairs. Nahoře si procházíme část zdi tam a zase zpátky a po těch samých schodech míříme dolů. Na parkovišti potkáváme našeho řidiče, nasedáme do auta a míříme zpět na letiště. Tam neomylně zamíříme rovnou do salonku, stejně jako při cestě do Vetnamu. Strávíme tam nějaký čas a 2 hodinky před odletem zamíříme k naší odletové bráně. Následný let do Mnichova je klidný a alespoň já vetší část prospím. Po přistání v Mnichově vyzvedneme bágly, přivoláme si odvoz na parkoviště a jedem. Po 7 hodině ráno už si to frčíme směr Praha. Mě a Elu kamarád vysazuje u mé sestry na okraji Prahy, kde se musíme mrknout na moji novou neteř. Do Brna potom navečer pokračujeme vlakem.
Celkově se mě Vietnam hodně líbil, především příroda na severu. Jen škoda že jsem tak limitovaný dovolenou. Klidně si dokážu představit, že bych tam strávil měsíc či klidně i víc. Pokud budete mít možnost jej navštívit rozhodně ji využijte.
Ona tu stojííí
Selfie můsí byt
Co to může byt?
Už kousek od Mnichova
Díky že jste měli tu trpělivost a dočetli jste to až sem.A omluvte případný slovosled či chyby.
Diky Bob!!!!
Jak se ti cestopis líbil?
Petr Dobeš procestoval 36 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil9 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Zdravim, mužu poprosit kontakt na agenturu s kterou jste jeli na Zeď? :)
Děkuji
Zdravim
https://l.facebook.com/l.php?u=h...L_YTM822Wg
koupeno přes Viator , poskytovatel Marks guide /na tripadvisoru spickove hodnoceni/. Je dobre se nejdriv regnout na Viatoru skrz 10% slevu, kterou pak uplatnim při nakupu.Platili jsme 264 USD/7 osob verze bez obedu
Můžu poprosit o nějaký kontakt nebo inforamci o Mai která vám pomáhala? Jak to funguje? Něco jako cestovka? Díky
Dobry den
kontakte je třeba http://www.vietnamista.cz/news/cely-clanek/ odtud ho mam ja.... probiha to tak ze ona ma nejaky plan ale pokud mate něco namysleno lze to upravit dle Vas primo na míru.Dle Vasich pozadavku. Na internetu najdete tak 2-3 weby ve kterých popisuji spolupraci s ni.
Komunikace probihala aspon u me v ENG
Ahoj, píšeš, že sis odbavil sedadla z domu. Můžeš nám tady napsat odkaz, kde jsi to provedl. Mně se to nepodařilo nalézt, dokonce mi napsali z pobočky v Budapešti, že to na můj let Air China (CA 722) z Budapešti do Pekingu dne 4. 3. 2020 nelze "na dálku" udělat a že si sedadla vybereme až při odletu na letišti (snad budou volná ta, která chci...). Děkuji
Cau..
delal jsem to primo na webu Air China....ale reknu rovnou ze to byl nejhorsi check-in co jsem kdy delal :-D
Děkuji z akrásný cestopis.
Jak je to s dýškem?
S dyskem? v restauracich nebo co je na mysli?
Díky za cestopis, letíme stejnou cestou na konci února, budu čerpat spoustu informací !