Vietnam - komunistická slupka bez ideologického obsahu

 Letos jsem si ale řekl, že odkládat to nemá cenu a je potřeba si trochu vyčistit hlavu, tak jsem se zaměřil na Vietnam, který jsem měl na wishlistu hodně vysoko. Když mi vyskočily levné letenky se Scootem, byl jsem hodně na vážkách, ale pořád jsem si nebyl jistý, jestli chci letět takovou dálku v low-costu. Ani ne týden na to přišly Qatar Airways s cenou o dva tisíce vyšší a kupoval jsem. Říjen, necelých 14 dní, na zpáteční cestě půl dne a noc v Dauhá.

UPOZORNĚNÍ: Jedná se o moje „deníkové“ záznamy, které jsem psal primárně pro sebe a teď je jen vkládám jako cestopis. Nepochybuji, že pro většinu případných čtenářů bude text příliš podrobný, příliš dlouhý a v některých případech až příliš subjektivní a nezajímavý. A když s sebou nemám malého, nemám motivaci fotit.

Den první, 28. října 2025

Odlet z Prahy je fádní, radši si zajedu do Vídně, pojedu den předem a aspoň se projdu i po Vídni. A přesně z toho mě vyvedly pracovní povinnosti, ještě v pondělí 27. října jsem musel do práce, tak alespoň odpoledne jsem přejel přes Prahu do Brna a přespal tam na hostelu. V rámci průzkumu místních podniků mi byla doporučena Nálevna U Leona… a ano, to bylo přesně ono. Do postele jsem se dostal později, než jsem původně chtěl, ale o to hůř se mi spalo. Takže mi ani nevadilo, že autobus jsem si objednal už na 7:40 a byl na letišti ve Vídni před desátou, ačkoli jsem odlétal až po třetí hodině. Věřil jsem, že Qatar bude mít self check-in a navštívím k obědu místní lounge, ale bohužel, takže jsem se mohl věnovat dvouhodinovému nepřerušenému čtení, kdy se mi tohle naposled povedlo?

Po bezproblémovém check-inu a obědě jsem se přesunul ke gatu, na cestu do Dauhá se mi podařilo ulovit sedadlo u okénka. Let při západu slunce byl fajn, entertainment Qataru je famózní (hlavně kamery na letadle, jedna nabízí pohled na letadlo svrchu, a to bylo při přistání super), občerstvení při letu taky, neustále procházeli také s pitím… těch dvou tisíc navíc jsem nelitoval ani chvíli. Během letu jsem přelouskal Aristokratku na smrtelné pohovce od Evžena Bočka.

Letiště v Dauhá… jasně, byl jsem třeba na Charles de Gaulle nebo Heahtrow, ale vlak jezdící člunkovou jízdu mezi terminály jen kvůli pohodlí, protože tam jde normálně dojít, a zahrada přímo uvnitř letiště, inu, to jsem ještě neviděl. Noční čekání bylo o něco horší, hlásila se únava…

Den druhý, 29. října 2025

… ale nakonec jsem se té 1:50 dočkal. Na letu do Ho Chi Min City (HCM) už se mi povedlo chytit jen krajní sedadlo uprostřed, ale pořád lepší než uprostřed-uprostřed. Dobrou polovinu letu jsem prospal, takže ohledně pozornosti palubního personálu na tomto letu nemohu sloužit, ale ranní lívance s vanilkovým krémem a jahodami, to bylo moc fajn. A během tohoto letu jsem přečetl Zatloukání hřebů od Viléma Koubka.

Přistání v HCM podle plánu, u imigračního fronta asi na 20 minut, batoh přijel taky za chvíli a já vyrazil hledat autobus, který jezdí mezi terminály, protože vnitrostátní přelety jsou z terminálu 3. Překvapilo mě, jak daleko autobus jel, tohle dochozí vzdálenost opravdu není. Terminál 3 vypadá nově, moderně, check-in i tady je bez problémů, ale o Vietnam Airlines se totéž říct nedá. Váhal jsem, jestli při příletu do HCM ve 13:10 stihnu odlet v 16:15 nebo radši až v 16:45 do Da Nangu, a riskl jsem to. Stihl bych to bez problémů, jenže už při letu z Dauhá mi přišel e-mail, že se odlet posouvá na 17:10. Co už, říkal jsem si, dám šanci loungi i tady, a tak jsem si chvíli po přistání mohl dopřát první z mnoha Pho Bo. Letadlo v 16:45 odletělo na čas, zatímco mě odlet ze 17:10 posunuli na 17:50. Hm. Konečně přiletělo letadlo Vietnam Airlines, zastavilo u našeho gatu, ale ouha, letělo jinam. Další posun zpoždění, 19:20. To už jsem začínal být naštvaný, tou dobou už jsem chtěl večeřet v Da Nangu… a vzal jsem si ponaučení, že lety Vietnam Airlines nebudou asi ty nejpřesnější na světě, čemuž koneckonců odpovídala tabule odletů, na které u jejich letadel svítila zpoždění nejméně u poloviny. Nakonec jsme odletěli až v 19:50, takže přílet do Da Nangu před devátou, rychle jsem si objednal Grab, svezl se na hotel, vyběhl ven vybrat peníze a na druhé Pho (50 000 dongů) a po jedenapůldenním (kalendářně dvoudenním) cestování jsem si šel lehnout.

Den třetí, 30. října 2025

Konečně tady, tak jdeme na to! Snídaně v hotelu byla průměrná, hotel pěkný. Chtěl jsem se po cestovních dnech, které jsem trávil takřka výlučně sezením, projít, takže jsem si objednal Grab, tentokrát motorku, jejich ceny jsou opravdu směšné (dvacetiminutová cesta za v přepočtu 20 Kč), a jel jsem na poloostrov Son Tran s tím, že vyjdu na kopec k místnímu radaru (asi 620 m. n. m.), odkud je rozhled na celou zátoku a na Da Nang. Už po cestě na motorce začalo lehce pršet, intenzita deště se postupně zvyšovala a když jsem vysedal, už lilo opravdu fest. Nejsem z cukru a pláštěnky nevedu (myslel jsem si v ten den), tak jsem šel… na kůži jsem promokl asi za dvě minuty, na kost za pět, ale bylo okolo 27° C, tak mi to ani moc nevadilo. Nezřídka se proti měla valila voda po cestě proudem, takže ani boty nezůstaly ušetřeny, i když jsem první cestořeku přeskakoval. U druhé už jsem vzdal. Pohled na mě musel být asi dost mizerný, protože první místní, které jsem potkal (není to úplně frekventovaná cesta, byl jsem tam já… tihle dva, které jsem potkal, a jednou okolo měl jel někdo na motorce), mi věnovali čerstvě utržený grep velikosti míče na házenou. Po asi třech kilometrech začala cesta výrazněji stoupat, a po dalších dvou se mi do cesty postavila překážka, se kterou jsem si nevěděl rady – sedm (statečných) bezprizorních psů pouličního mixu, ve kterém převládala bojová plemena. Není možné mě označit za milovníka bojových psů, a těch bez pána ještě méně. Chvíli jsem postával dobrých 20 metrů od frontové linie, motorku psi projet nechali. Když motorka, tak i já, řekl jsem si, a vydrželo mi to asi pět metrů, po kterých se na mě psi rozštěkali a já si uvědomil, že jít k radaru je vlastně úplný nesmysl a nikdy jsem to ani v úmyslu neměl. Takže jsem se obrátil a šel zpět do města.

Po cestě se na vyhlídce fotily dvě dívky, zřejmě generace Z, a ta zoufalost ze mě asi opravdu musela čišet (byť jsem si tak vůbec nepřišel), protože mi dívky věnovaly kokos s brčkem, abych si dal kokosovou vodu. Po cestě přestalo pršet, ale jen na chvíli. Jen co jsem  vešel mezi první domy, déšť se spustil znovu a ještě intenzivněji než předtím, ulicemi tekly potoky a já pochopil, co pořád mají s těmi tajfuny (který se tu prohnal o tři dny dříve) a povodněmi (kvůli kterým z opodál ležícího Hoi Anu den předtím evakuovali turisty a oblíbené Hue severně od města bylo pod vodou celé). Když nevyšla cesta vertikální, zvolil jsem cestu horizontální, stejně jsem si chtěl prohlédnout město a během šestnáctikilometrové túry se mi to povedlo měrou vrchovatou.

Na odpoledne jsem měl objednanou vietnamskou masáž (dvě hodiny, 620 000 dongů), SEN Spa v Da Nangu můžu doporučit. Další den jsem chtěl přejet do Dong Hai k národnímu parku Phong Nha nebo ještě lépe do stejnojmenného města, ale kvůli povodním nefungovala 28. a 29. října vietnamská páteřní trať Hanoi – HCM, web vietnamských železnic nenabízel ani jízdenky na 31. října, ačkoli to už žádné omezení platit nemělo. Tak jsem se večer vyrazil projít k nádraží, kde mi lístek na druhý den prodali (262 000 dongů), podle průvodce Lonely Planet se mělo jednat o nejhezčí železniční přejezd z celé Asie. Na nádraží jsem to neměl úplně kousek, a chtěl jsem poznat i jiné části města, takže jsem udělal okružní cestu, najedl se v pouliční jídelně, kde bylo hodně místních, a když už jsem přicházel k hotelu s tím, že dneska dospím spánkový deficit, narazil jsem na rohu ulic na sympatický podnik Beer & Coffee s židličkami přímo na chodníku u jedné z méně rušných křižovatek. Tyhle malé židličky, které mají snad ve všech pouličních jídelnách i v téhle pouliční hospodě, mi začaly brzo lézt na nervy, nedá se v tom pořádně sedět a je to nepohodlné. Posezení to ale bylo pěkné.

Za tenhle den jsem prošel notný kus města a překvapilo mě, jak se všude (všude!) staví, vysoké, zjevně bytové domy, více než 20 pater standard, ale i malé domky. A bytové domy nejsou paneláky nebo jeden projekt jak přes kopírák, jde o architektonicky zajímavé stavby na pěkných místech v centru, širším centru i na okraji města, včetně úpravy okolního veřejného prostoru. Tak mi to nedalo, abych nezačal srovnávat – komunistická země, která patrně popustila uzdu kapitalismu, protože nevím, jak by tohle centrální plánovací komise naplánovala, naprojektovala a ufinancovala. Zkrátka, Vietnam zjevně naslouchá potřebám obyvatel a jejich tendenci k urbanizaci a proto staví, staví a staví. Zatím u nás, demokratická a kapitalistická země, která kvůli přebujelé byrokracii a do absurdna chráněných práv kdejakých více či méně pochybných spolků a zájmů kdejaké menšiny a kvůli všeprostupujícímu NIMBY není schopná efektivně stavět alespoň ty byty prakticky vůbec nikde. Všichni o tom ví, všichni o tom mluví, a přesto nepostavíte bytový dům, protože podle hasiče s kulatým razítkem je materiál použitý na parapety moc hořlavý. Jako zarytý antikomunista tím rozhodně neříkám, že je snad komunismus efektivnější, fuj, to bych nikdy nevypustil z klávesnice ani z pusy, ale přišla mi na mysl část z Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita: „Teď si vezměme například menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Hlavně abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů a chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika. Postavy vystupující v této knize, v této hře, v tomto televizním programu jsou osobnosti čistě smyšlené, nemají představovat skutečné malíře, kartografy nebo řemeslníky kdekoli na světě. Čím víc se zvětšují trhy, Montagu, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitrnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! — A oni je zavřeli! Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy, tak to alespoň prohlašovali ti zatracení snobští kritici, rozbředli ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt, říkali kritikové. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojení a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů.“ Jo, a taky jsem rozečetl Atlasovu vzpouru od Ayn Rand, bibli objektivismu, což ty úvahy možná podnítilo, a Rand by si ze současné situace v Česku asi rozmlátila hlavu o zeď.

Den čtvrtý, 31. října 2025

Tentokrát už jsem chtěl opravdu vidět nějakou vietnamskou zajímavost. Ne že by město nebylo zajímavé, ale takovou tu klasickou, prospektovou zajímavost. Měl jsem na to dopoledne, protože ve 12:36 mi jel vlak do Dong Hoi a do 12:00 jsem musel opustit hotel. Vstal jsem proto brzo, dal si rychlou snídani, která ani tentokrát za moc nestála, a zavolal Grab. Skoro půlhodinová jízda stála 48 000 dongů, tedy necelých 40 Kč. Zjistil jsem, že tyhle krátké městské trasy absolvovat jako batoh není vůbec špatné, můžete se kochat okolím i pro našince dost chaotickou dopravou, která ale má svůj řád a všichni se navzájem respektují, a zároveň nejste ti, kdo nesou odpovědnost.

Jen co mě můj řidič vysadil u Marble Mountain, chytla se mě neodbytná dáma – první taková, kterou jsem ve Vietnamu potkal – vysvětlila mi, kudy přesně mám ujit těch 15 metrů, která mi zbývaly k budce s lístky a ukázala mi na mapě to, co bych z ní jistě nevyčetl sám, protože byla jen obrázková. Obligátní dotaz na jméno a zemi původu jsem očekával, slíbila mi, že mě bude čekat ve stánku se suvenýry u východu, na což jsem se velmi těšil. Marble Mountain, Mramorová hora, místo, kde se příroda potkává s náboženstvím, aspoň tak nějak to mají v prospektech (vstupné 40 000 dongů). Nedaleko Da Nangu totiž z ničeho nic vystupuje ze země pár prudkých kopců, a na jednom z nich jsou v jeskyních vybudované svatyně, pagody, sochy a sousoší. Hned první výstup od brány A byl dost intenzivní, absolvoval jsem ho v tempu, a to se s místní teplotou, vlhkostí a suchým trikem neslučuje, ale suchý jsem nebyl ani den předtím. Marble Mountain stojí za návštěvu, ale hned ráno, protože když jsem odcházel, potkal jsem se se stovkami turistů (převážně místních), a tyhle davy, to není nic pro mě. Pod vrcholem jsou ony zmíněné pagody, dvě nebo tří menší jeskyně se sochami božstev a obětními místy a jedna veliká jeskyně s obří sochou, už jenom kvůli té se vyplatí se tady zastavit. Do jeskyně je ve stropě díra, takže tam bylo poměrně dost vody, asi pozůstatek předchozích dešťů. Je možné vylézt na nejvyšší bod kopce, a kombinace vedro + vlhko + výstup (VVV, ha ha) byla docela brutální. Nedalo mi to a vyběhl jsem také na druhé nejvyšší místo, z toho vedla jiná cesta dolů, následoval velmi úzký průlez do jeskyně, a z té další do jiné, objevil jsem se za jednou ze soch, ostatní návštěvníci přicházeli po schodech z druhé strany… tak to asi oficiální cesta nebyla. Při sestupu k bráně B se jde okolo dalších pagod, několika buddhistických soch se svastikami, které na mě působí dost podobně jako ona kladiva se srpy, jedna velmi vysoká pagoda a sousoší draka.

Za bránou B na mě u svého stánku opravdu čekala ona ženština, bohužel mě poznala a hned se rozeběhla s klišovitým „my friend, my friend“, rychle jsem ale odbočil mezi jiné stánky a naštěstí mě nepronásledovala, asi se bála o své zboží. Neprozřetelně jsem se ale mezi stánky zamotal a padl jí do rány, odtáhla mě do svého krámku, kde jsem vyslechl, z jakých všech kamenů a odkud má co vyrobené, abych jí po několikaminutové přednášce a chválení jejího zboží řekl, že mám před sebou ještě deset dní a batohy plné, takže nic nechci. Neřekla ani slovo a naštvaně odešla. Game, set, match.

Grab si od řidičů bere nějaká ta procenta, takže mi jeden skútrista opodál nabídl odvoz za stejnou cenu, ale bez aplikace, a jeli jsme. V hotelu jsem posbíral věci a zavolal si tentokrát auto, protože s velkým batohem se mi na motorce jezdit nechtělo. Vlak přijel přesně tak, jak měl. Místní přednosta stanice to má pod kontrolou, takže všichni byli vypuštěni z nádražní haly až po příjezdu vlaku, aby pak všichni přeskakovali první kolej, protože vlak přijel na druhou. Na výběr byla kupé s lehátky pro 6 osob, pro 4 osoby a „soft seat“. Vzhledem k tomu, že jsem měl jet něco přes pět hodin, mi přišlo lůžko zbytečné a vzal jsem si sedačku. Hned po nástupu a poté, co se všichni usadili (místní pasažér s tuberózním kašlem samozřejmě seděl přes uličku vedle mě), přišel štíplístek, oznámil, že se pojede na druhou stranu a ať si otočíme sedadla. To mě trochu vykolejilo, ale dvojsedačky měly u podlahy přidělanou páku, po jejímž přišlápnutí bylo možné sedačky otočit o 180°. Geniální. Všichni tedy zase vstali a začala do sebe narážet otáčená sedadla, po deseti minutách úsilí a vykašlaných plicích mého souseda bylo hotovo a jeli jsme. Soused přes uličku mi bohužel zůstal celou cestu, bezprostřední soused se mi vystřídal hned třikrát. Vagónem pravidelně projížděli a procházeli lidé s povozy, na nichž vezli jídla, která jsem nedokázal identifikovat a nebylo mi ani jasné, jak se jí, proto jsem je nevyzkoušel.

Byl jsem zvědavý na onu nejhezčí trať Asie, ale mlha nebyla zvědavá na mojí zvědavost, takže jsem toho moc neviděl. Když už něco, tak to bylo pod vodou, protože povodně. Navíc jsem neseděl u okna, a když jsem se k němu dostal, byla venku tma. Nevadí, stačilo, vlakem už znovu nemusím. Rozhodl jsem se, že zpět pojedu autobusem.

V Dong Hoi to šlo po ose Grab – hotel (do Phong Nha už nic nejelo a jet až tam Grabem se mi nechtělo) – ven na jídlo, našel jsem restauraci, která byla narvaná místními, personál neuměl ani slovo anglicky. Já z jídelního lístku znal jen Bun cha, a to zrovna došlo. Tak jsem ukázal na název jiného jídla a čekal, co bude. Dostal jsem mix různého masa (asi), zeleniny a tofu, k tomu tři omáčky, mystery ordering se tentokrát povedl. V nedalekém baru Adam a Eva měla hrát živá hudba, tak jsem zamířil do něj, ale byl jsem tam jen já, zřejmě majitel a hudebník, a za to jsem jim nestál. Ochutnal jsem aspoň piva Cowboy a Hero z místního pivovaru a šel si po svých. 

Během dne mi nemohla uniknout všudypřítomná výzdoba ulic (Da Nang i Dong Hoi) v rudé barvě a často se objevující srpy a kladiva. Portréty představitelů strany ani tak ne, ale hvězdy a ta odporná kombinace nářadí, na kterou podvědomě reaguji odplivnutím, byly snad na všech hlavních cestách a byly jimi vyzdobeny kavárny a restaurace. Naproti tomu jsou tu možná trochu méně, ale přesto hodně, sochy různých bohů a bůžků, spousta kostelů, prosby o respektování posvátných míst a v každém stánku se suvenýry lze koupit zmenšeniny oněch soch a sošek. Jak to tedy je s tím náboženstvím a opiem lidstva? Místní režim by z logiky své ideologie měl být sekulární, což asi je, ale zjevně respektuje náboženství a jeho praktikování mnohem šířeji než jeho dřívější evropská verze. Je to jen kvůli turismu? Nemyslím si. Měl jsem mnohem spíš pocit, že majitelé (asi, nevím, jak je to tady se soukromým vlastnictvím) restaurací a kaváren jsou personifikovanými zelináři z Moci bezmocných, a kdo ví, jestli jimi nejsou i ti, kdo vlaječky a fangle věší i po ulicích. Politika je tu ale tabu, náboženství nevím, ale připadá mi nepříhodné přijít za někým z místních v pouliční jídelně nebo v hospodě, plácnout ho po zádech a zeptat se „Tak co ti vaši komančové, je to jenom fasáda bez obsahu?“. Žádný totiž zatím nemluvil anglicky tak, abychom to mohli probrat.

Den pátý, 1. listopadu 2025

Na sobotu jsem měl domluvené půjčení skútru, abych mohl zajet do Phong Nha a do jeskyní. Kvůli předpovědi počasí (intenzivní déšť) a povodňové situaci jsem zvažoval placenou aktivitu, ale rád si věci dělám podle svého, takže skútr vyhrál.

Já a skútry… no… v ubytování se mě nejdřív zeptali, jestli mám řidičák. To jo. A pak taky, jestli mám zkušenosti s řízením skútru, protože bude pršet. Potvrdil jsem, že zkušenosti mám, jen jsem se nezmiňoval o jejich kvantitě ani kvalitě. Poprvé (a pak ještě dvakrát) a naposledy jsem na skútru jel před sedmi lety v Thajsku, což jsem bral jako dostatečnou kvalifikaci, od té doby jaksi nebyla příležitost, ale vždyť na tom tady jezdí i malé děti. Sice jsem potřeboval trochu navigace se startováním, protože jsem neměl tušení, jak skútr nastartovat, ale paní domácí mi s jistými pochybnostmi o mojí pravdomluvnosti poradila a vyrazil jsem. Politika full-full se při podomních výpůjčkách zjevně neprovozuje, skútr jsem dostal s prakticky prázdnou nádrží, a tak mi moje předem nastudovaná cesta do Phong Nha byla k ničemu. Hledal jsem benzínku, u toho se několikrát zamotal v místních uličkách a nezjistil, jak se na skútru troubí. Možná už to ten můj zapomněl, na tachometru měl 99xxx km, a to asi jen proto, že šestou cifru tachometr neměl. Netroubení ze mě dělalo v místním provozu outsidera; na to, že se tu troubí pořád, jsem si zvykal první dva dny jako chodec, než jsem přemohl nutkání na zatroubení se otočit. Teď mě to čekalo jako účastníka silničního provozu, a já byl bezbranný! Po asi dvacetiminutových navigačních peripetiích jsem benzínku našel, nechal si natankovat plnou a už to svištělo. Počasí bylo slušné (= nepršelo), a oněch 45 km jsem ujel asi za hodinu. Vzpomněl jsem si na ten pocit neukotvenosti a zranitelnosti, který jsem měl před těmi lety v Thajsku, ale před Phong Nha už jsem předjížděl i některé místní, pocitově to u mě bylo na pomezí Valentina Rossiho a Hell’s Angels. Tahle postupná ztráta pokory se mi měla brzy vymstít. Podle Lonely Planet průvodce je cesta na skútrech a motorkách z Dong Hoi běžná a profláklá, ale podle toho, jak na mě reagovaly místní děti, to moc nevypadalo.

K Paradise Cave, což byl můj cíl, vedla okružní cesta s tím, že buď město Phong Nha projedu na začátku, nebo na konci. Nechal jsem to nakonec a chtěl se zastavit ještě u Mooc Springs (peřeje a nad nimi dřevěné můstky), popřípadě v místní botanické zahradě. Při projíždění vesničkami jsem byl pro místní děti opět atrakcí, jejich „Hello“ a mávání nebralo konce. Při projíždění jednou z vesnic byla cesta zahrazena mobilním plotem se zákazem vjezdu a zákazem vstupu chodců. Všichni plot ignorovali a objížděli ho, abych splynul, udělal jsem totéž. Asi po 50 metrech jsem pochopil a zjistil, že zas tak splynout nehodlám. Celá hlavní ulice byla pod vodou, v nejhlubším místě se brodil zřejmě místní obyvatel s vodou po pás. Ostatní účastníci silničního provozu si vybrali méně hluboké části, kdy byla voda třeba jen po kolena, a vesele ji projížděli. Na to jsem nevěřil ani sobě, ani svému stroji, takže jsem se kousek vrátil a testoval objízdné trasy vedlejšími ulicemi. Voda po kotníky už mi přišla celkem hratelná, a úspěšně jsem tak záplavu objel.

Zrovna jsem dojížděl k Mooc Springs, když začínalo kapat. Prozřetelně jsem si koupil pláštěnku, takže byl čas se ustrojit před návštěvou peřejí. Co čert nechtěl, kvůli povodním bylo zavřeno (což mě asi mohlo napadnout) a ještě na mě vyběhl pes. Nevím, jestli bezprizorní nebo ne, ale z jeho štěkotu jsem pochopil, že nejsem vítán. Jel jsem k Paradise Cave, a po cestě se rozpršelo hodně, hodně intenzivně, proudy vody valící se z kopců jsem projížděl co sto metrů. K Paradise Cave byla z hlavní cesty odbočka, cesta dál vedla okolo valící se řeky, ze které jsem neměl úplně dobrý pocit, hlavně proto, že od úrovně silnice jí dělilo sotva pět centimetrů. Maje na paměti dětský fotbalový tým uvízlý v thajské jeskyni jsem si říkal, že se v Paradise Cave nebudu moc dlouho zdržovat. Dojel jsem na parkoviště, které bylo úplně prázdné, až na jednoho chlapíka v uniformě, který na mě ukázal jen dvě gesta – prstem naznačil, ať se otočím, a zkřížením rukou, že je zavřeno. Takže jak jsem si řekl, moc času jsem tu nestrávil a jel jsem dál, ke Commander Cave. Cesta byla nahoru a dolů, a na jednom obzvlášť strmém místě mě dostihla ona postupná ztráta pokory. Nešťastná kombinace absence zkušeností, intenzivního deště, valící se vody a namalovaných příčných čar na silnici spolu s mým přibrzďováním měla asi nevyhnutelný výsledek: skútr šel k zemi a já letěl po hlavě dopředu. Kupodivu to přežil  telefon, který jsem měl v kapse, a to jsem si dost oddechl. Odřená kolena a loket se zahojí, a teď co skútr. Uklidnilo mě, že motor běžel, i když ležel na zemi, takže jsem ho jen zvedl a pokračoval dál. Teprve u Commander Cave, která byla asi pět minut cesty, jsem spočítal ztráty. Rozedřená pláštěnka (pff), rozedřená bunda (moje oblíbená!!!) a odřené zrcátko skútru z vnější strany. Už teď jsem si představoval pohled paní domácí.

 

Commander Cave (250 000 dongů) je spíše projektem místní lidové armády než speleologů. Jejích několik pater sloužilo jako sklad munice, ošetřovna pro vojáky, plánovací a komunikační centrum a velitelské stanoviště. Před prohlídkou nabízí ve vojenském náklaďáku VR – jízdu v pozici řidiče v průběhu bombardování americkou armádou. Říkají tomu 9D kino, nevím, co všechno se do těch „D“ dá zařadit a Einstein by asi nesouhlasil, ale zřejmě to bylo mimo jiné házení autem, teplo od výbuchů… a kamínky, které po mně házel místní zaměstnanec při výbuších. Předpokládám, žádného plivače kamínků jsem si tam nevšiml. „Ahoj, co děláš?“ „Pracuju v Commander Cave jako personál.“ „Aha, super, takže děláš prohlídky a tak?“ „Ne, házím kamínky na lidi s brýlemi na VR.“ No, zkrátka jsem se potom už moc nesoustředil na dění okolo mě, ale čekal jsem, kolikrát na mě budou kamínky vrženy. Zážitek ale zajímavý. Cesta k jeskyni pak vede okolo dvou stanovišť věnovaných budování místní vojenské zásobovací stezky během vietnamské války, od posledního stanoviště vozí k jeskyni návštěvníky (podle mě úplně zbytečně, je to asi 400 metrů) elektrické vozítko. Jeskyně samotná je opravdu velká, ale že by to bylo nějaké terno… byl jsem v zajímavějších a větších.

Poslední část zpáteční cesty jsem vzal po pobřeží, moře na koupání rozhodně nevypadalo, a to barvou, teplotou ani vlnami. S omluvou a nabídkou zaplacení opravy jsem vrátil skútr, ale asi hlavně s přihlédnutím k jeho věku a šrámech z minula po mě nikdo nic nechtěl. Večer jsem ještě dal na průvodce Lonely Planet a podíval se na nedaleké Ho Či Minovo náměstí s pozlaceným sousoším, muzeum už bylo samozřejmě zavřené. Večeřel jsem v dalším podniku, kde nikdo neuměl ani slovo anglicky, tentokrát Bun Cha vyšla a stála za to (a násobně za oněch 45 000 dongů, které si řekli). Před spaním jsem dal šanci jedné místní kavárně na břehu řeky, místní ledové čaje jsou sice ultra sladké, ale chuťově velmi dobré.

Den šestý, 2. listopadu 2025

Před snídaní jsem chtěl jít běhat, ale probudil mě dost intenzivní déšť nerozhodně jsem tak chvíli polehával, ale pak přestalo pršet, tak jsem vyrazil. Tu přestávku si dal déšť asi jen proto, aby mě vylákal, protože sotva jsem vyšel, rozpršelo se znovu, a hodně. Ale když už jsem byl venku… bylo mi jasné, že úplně promáčené věci budu těžko sušit, a že během dopoledne se mi to určitě nepovede, ale u baťůžkářů se s tím, že nebudou úplně nejvoňavější asi musí počítat.

 

V 11:30 jsem nasedl na lůžkový autobus do Da Nangu. Tyhle lůžkové autobusy jsou famózní vynález, celý prostor autobusu tvoří dvě kukaně nad sebou po obou stranách s pohodlnou širokou sedačkou, závěsem, vlastní ventilací, USB i USB-C nabíjecími porty, osvětlením a držáky.

 

Do Da Nangu jsem dojel před šestou a lilo tak, že nebylo myslitelné dělat cokoli jiného než zavolat Grab a nechat se odvézt na ubytování u letiště. Lilo vlastně celou cestu a z toho, jak řidič řezal zatáčky a jak vysoko vystříkly projeté louže, jsem neměl úplně dobrý pocit, takže jsem v rámci zachování klidné jízdy zatáhl roletu. Umím si dost dobře představit, že spaní nemusí být v tomhle autobuse špatné, jen nevím, jestli řidič alespoň v noci omezí troubení, protože klakson co dvě minuty by asi poklidný spánek nezaručil. Ani se špunty.

 

Na ubytování jsem je trochu zaskočil, byť už byl večer. Poprosili mě o chvíli strpení, tak jsem zašel na jídlo a vybrat peníze. Zatímco první zkušenost s bankomatem byla bezproblémová, Vietbank mi odmítla cokoli vydat s tím, že mám nesprávnou kartu. Další bankomat, to ještě v Da Nangu, mi zase slupl kartu a nereagoval na cokoli. Asi po minutě začal pípat, pokračoval jsem ve vyčkávací taktice a za další minutu mi kartu vrátil. Uf. Další bankomat chtěl za výběr poplatek, to ten první ne (ACB banka), a já hotovost nepotřeboval nijak akutně, tak jsem si řekl, že budu hledat dál. Úspěch jsem slavil s bankomatem červenobílé barvy, který poplatek nechtěl, ale jak jsem později zjistil, stejně si ho vzal, nicméně nijak vysoký (49 500 dongů na výběr 3 000 000 dongů). Jídlo jsem sehnal v zalidněné restauraci, kde bylo menu jen ve vietnamštině, a velmi rozsáhlé. Mystery ordering tentokrát příliš nevyšel, přinesli mi pánvičku s červenou tekutinou a talíř s něčím na plátky, z čehož jsme poznal jen mango. Ani podle chuti jsem nic jiného neznal, a v červeném cosi plavalo něco tuhého průhledného. Raději jsem nezjišťoval, co to je, a prostě jsem se do toho pustil. Nebyla to žádná hitparáda. Věci na plátky jsem z nedostatku invence máčel v červené tekutině… no, nevím, doufám, že jsem tím neurazil místního Jamieho Olivera. Asi v půlce jídla mě přemohly pochyby, jestli se opravdu všechno, co mi dali, má jíst. Raději jsem si tak název jídla vygooglil, průhledné cosi byla medúza, to dávalo smysl. Ostatní byla „různá zelenina a ovoce“, což mi moc nepomohlo.

 

V ubytování už jsem měl pokoj připravený a kvůli brzkému odletu jsem šel také brzo spát, tentokrát jsem se kvůli frekventované ulici bez špuntů do uší neobešel.

Den sedmý, 3. listopadu 2025

Letadlo do Da Latu odlétalo z Da Nangu jako úplně první, v 5:40. O tohle prvenství jsem úplně nestál už jen proto, že jsem musel vstávat ve čtyři hodiny, a to jsem spal přímo u letiště. Při odchodu – stejně jako asi celou noc – lilo tak intenzivně, že jsem se se slzou v oku opět rozloučil se suchými botami, půjčil si od místních pláštěnku… a v botách jsem měl za oněch 300 metrů na letiště jako v rybníčku. Už při příchodu svítilo na tabuli odletů o mého letu „delayed“, bez údaji o čase. Vyšší level, časové odhady jim moc nejdou, tak asi nechtějí dávat plané naděje. Nakonec ale „delayed“ zhaslo a objevilo se boarding podle plánu, tak to bylo vítané překvapení.

 

Po nástupu do letadla jsme byli uvítání hlášením kapitánky (nejsem si jistý, jestli jsem někdy letěl s pilotkou), že kvůli intenzitě deště nemáme povolení startovat. Super. Asi po dvaceti minutách čekání jsme se nicméně odlepili od země a upřímně, zažil jsem i příjemnější vzlety. Cesta nad mraky byla nekonečná.

 

Po přistání v Da Latu, kde je letiště velmi malé a bylo možné sledovat, jak letištní zřízenci zachází z odbavenou bagáží (překvapivě docela slušně), jsem hledal shuttle bus do Da Latu, protože letiště je asi 45 km od města. Jak jsem si předtím přečetl na různých serverech, snad nikdo onen shuttle bus nenašel. Nebyl jsem výjimkou, tak jsem naskočil do mikrobusu a za 100 000 dongů se nechal odvézt. V Da Latu jsem si udělal dvouhodinovou procházku do hostelu, kde mi s politováním oznámili, že nedávné deště vytopily některé pokoje, včetně toho mého, ale převezou mě do jiného hostelu, víc v centru a do lepšího pokoje. No, proč ne. Na další den jsem si rovnou objednal canyoning, pak už slečna z recepce zavolala na kohosi, ten přijel na skútru, já byl baťoh s baťohem a jeli jsme. Po úspěšném ubytování jsem si půjčil skútr a vyrazil za krásami okolí Da Latu.

 

Ve výrazně větším provozu než v Dong Hoi jsem zaznamenal několik dalších poznatků o místní dopravě. Prakticky tam nejsou značky. Oproti Vietnamu jsme značková velmoc. Všiml jsem si občas omezení rychlosti, občas upozornění na křižovatku (bez tvaru), občas upozornění na školu… a asi třikrát jsem potkal značku Dej přednost v jízdě. Stopka? Kdepak, nikde žádná. Přemýšlel jsem, co mi provoz – kromě Brownova pohybu – připomíná. A přišel jsem na to v souvislosti s tím, že jsem si pořád opakoval: „nedělej nic nepředvídatelného“. Provoz ve Vietnamu připomíná jízdu na sjezdovce. Nepředvídatelné chování je rizikové. Přednost má rychlejší. Chodec se vyhýbá a nikdy nemá přednost. Občas potkáte někoho jedoucího v protisměru (jako lidi na skialpech). Na křižovatkách a kruháčích je to o konkludentní dohodě a osobní odvaze řidičů, přednost zprava neexistuje. Padat se nedoporučuje. No, jak říkám, jako na sjezdovce.

Skútr, který jsem dostal tentokrát, už uměl troubit, bylo to tlačítko, které na předchozím skútru nic nedělalo, tak jsem měl pravdu. Tenhle měl ale zase rozbitý tachometr i ručičku ukazující rychlost… ne že bych tuhle informaci k něčemu potřeboval, takže asi lepší. Vozítko jsem zase dostal s prázdnou nádrží, ale poučen předchozí zkušeností jsem nezačal bezhlavě hledat benzínky a prostě jel, potkal jsem jí asi po kilometru. První zastávkou byla Van Thanh Flower Village, na zahradě mám kytek dost, tak proč se neinspirovat. Pěkný areál s rozumným vstupným (100 000 dongů), kaskádovitě uspořádané tisíce květin různých barev a v různých obrazcích, přechodové tunely s lampiony, zeleninové a ovocné skleníky, dýně velké jako kolo od traktoru. A uprostřed venkovní části dobrých 20 metrů vysoká Socha svobody… symbol kapitalismu (a imperialismu?) uprostřed vietnamské atrakce pro turisty i místní… já to říkal, že to tu s ortodoxním komunismem nebude tak horké a verze zelinář se ujímá vedení.

 

Pokračoval jsem k Elephant Waterfall, u kterého stojí obří socha bohyně Quan Am vysoká 71 metrů. První zastávka byla u sochy, ta byla opravdu… enormní. Navíc se dalo jejím vnitřkem vystoupat až skoro do její hlavy, odkud sice žádný velký rozhled nebyl, ale zase se úplně nahoře nacházelo sedm menších modelů téže bohyně. Asi kult osobnosti (ha ha).

 

Elephant Waterfall (Thác Voi, 60 000 dongů) má jednu vyhlídku v rekonstrukci, druhá je otevřená, je třeba přejet na druhou stranu řeky od sochy. Podél vodopádu vedou dolů schody s několika vyhlídkami, kvůli dešťům a povodním bylo ve vodopádu opravdu hodně vody a byla to skvělá podívaná. Když jsem se dostatečně vynadíval, zašel jsem naproti do jídelny za místními, po zkušenosti z předchozího dne jsem se držel toho, co jsem už někdy četl i u nás, a byla to zase klasická polévka s nudlemi.

 

Další cesta vedla k vodopádu Pongour, celkem jsem z Da Latu ujel asi 55 km, poslední část po menší silničce, kde skoro nikdo nejezdil. Z parkoviště u pokladny (40 000 dongů) jsem šel směrem dolů k vodopádům, vyhlídky po cestě prakticky nejsou, což je škoda, protože tenhle vodopád mi víc než cokoli jiného připomněl vodopády Rheinfall na hranicích Německa a Švýcarska, a tohle srovnání, to už je vyznamenání, protože k těm vzhlížím velmi. Vodopád je tak možné si prohlédnout úplně zespodu, což není špatné, ale nelze si udělat celkový obrázek o tom, jak obrovská masa vody se valí, protože vodopád je dost široký. Lepší je tak vyhlídka shora, lehce nad vodopádem, ale ta je zase dál. Každopádně i tady byla masa valící se vody neskutečná. Srovnal jsem fotky z Google, kde v období sucha teče ve vodopádu jen pár čůrků, a tohle… a byl jsem rád, že jsem na ně narazil v téhle fázi.

 

Potom už jsem se vracel zpět, měl jsem docela dlouhou cestu. Na skútru mě začala znervózňovat ručička ukazatele paliva, která mi tvrdila, že je pořád nádrž více než plná. S ohledem na nefunkční ukazatel rychlosti jsem měl jisté pochybnosti, ale přece jen jsem ručičku viděl i směrem k prázdné nádrži… No, jak to tak bývá, čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím víc se přesvědčí, že mu za příští zatáčkou benzín dojde, zkusil jsem ještě vypnout motor, chvíli počkat, a ručička se ani nehnula, to mě přesvědčilo o její nefunkčnosti. Zastavil jsem s úlevou na první benzínce, vděčný, že jsem k ní dojel, aby mi pumpař vcelku rozladěně vmáčkl do nádrže necelý listr… a já pokračoval. Chtěl jsem se ještě zastavit ve Valley of Gods, šlo o asi pětiminutovou zajížďku, ale tam bylo zavřeno. Vrátil jsem se tak zpět do hostelu, který je v jednosměrce. Přijel jsem k ní z té nesprávné strany a chvíli jsem váhavě stál, jestli mám jet proti svému přesvědčení v protisměru nebo to objet. Mirek Dušín ve mně vyhrál a objel jsem to. Když jsem později viděl, jak si s tím vůbec nikdo na dvou kolech hlavu neláme, dospěl jsem k závěru, že když už tu nějaké značky jsou, platí asi jen pro auta. Sotva jsem odevzdal skútr a vyšel do pokoje, spustil se liják, který pak trval skoro celou noc. Tentokrát to vyšlo.

 

Večer jsem se zúčastnil společné večeře, která byla v původním hostelu, a kvůli nějakým nesrovnalostem se mnou recepční z „mého“ hostelu poslala tři zmrzlá kuřata. Ty jsem úspěšně doručil, večeře byla velmi bohatá a nabídla průřez vietnamskou kuchyní, od různé různě naložené zeleniny (jejíž název jsem někdy ani neznal), přes maso naložené v mučence, různá jiná masa, tofu, až k palačince s kondenzovaným mlékem. Od všeho něco. Zpět jsem se vrátil pěšky, aby mi trochu slehlo. Da Lat zatím jednoznačně vedl, byl jsem z něj nadšený.

Den osmý, 4. listopadu 2025

Na objednaný canyoning (1 700 000 dongů) mě čekal odvoz v 8:30, proto jsem si předtím jen v hostelu zaběhl na snídani. Mikrobusem jsme odjeli do výchozího bodu, kde jsme nafasovali neopreny a vybavení na slaňování, protože i to mělo být – k mému jistému překvapení – součástí canyoningu. Ten jsem jednou absolvoval, ve Slovinsku, a žádné slaňovací pomůcky jsem nepotřeboval, spočíval primárně v klouzání se vodopády a skákání do tůněk. Po krátkém tréninku slaňování na suchu ze zídky naše čtrnáctičlenná skupina vyrazila. Procházeli jsme místním parkem s vodopády, který by bylo hezké navštívit i jen tak, ačkoli množství lidí už takto ráno bylo poměrně velké.

 

Trénink přešel v praxi mezi dvěma vodopády, protentokrát po suché skále, a slaňování bylo super. Instruktoři byli čtyři, jeden vždy dopodrobna vysvětlil profil skály a jak bychom se na ní měli chovat, instrukce křičel i v průběhu slaňování a jeden z instruktorů poctivě všechny fotil a natáčel. Nemá příliš smysl se rozepisovat o jednotlivých slaňovaných úsecích, takže postačí telegraficky – první zastávka 17 metrů vysoká stěna mezi dvěma vodopády, dopad do vody. Druhá zastávka, 20 metrů vysoká stěna ve vodopádu. Třetí zastávka, kousek slanění a potom zip line s přistáním do vody (jeden účastník z naší skupiny asi úplně neporozuměl pokynům, hlavně tomu, že se má při jízdě na zip line držet jednou rukou provazu s kladkou… no a tak jel hlavou dolů a stejně tak přistál, nijak úkorně to ale nebral). Čtvrtá zastávka krátký vodopád jako klouzačka, ten jsme si mohli dát hned několikrát. Pátá zastávka, 25 metrů vysoká stěna ve velmi intenzivním vodopádu, tam to stálo obzvlášť za to, protože voda měla sílu a stříkala přímo do obličeje, než se neslanilo mezi stěnu a vodu, super! Některým ujely nohy a trochu si namlátili o stěnu, ale brali to jako součást dobrodružství. Šestá zastávka, 18 metrů vysoká stěna, která ovšem po asi třech metrech končila, protože to byl převis, takže zbytek bylo potřeba slanit bez opory nohou a nakonec se pustit do bubnu vodopádu, který nás vyvezl do tůňky pod vodopádem. Této zastávce se přezdívá washing machine, a z dobrého důvodu, při slaňování jsem se dostal do proudu vody, který mě hezky roztočil. Z jistého napětí nohou mě při dopadu do bubnu chytla křeč do lýtka, nic příjemného, ale jeden z instruktorů pomáhal hned v tůňce s vynořováním. Mezi jednotlivými zastávkami byly tu kratší, tu delší přechody, mezi posledními dvěma zastávkami byl nejdelší a nejzajímavější, se sestupováním skal a opakovaným traverzováním řeky. Po poslední zastávce následoval asi půlhodinový přesun k silnici, kdy už čekaly mikrobusy, které nás odvezly zpět. Součástí byl i oběd, spočívající v plněných bagetách bánh mi, které jsme si plnili sami z připravených ingrediencí, v ovoci a dezertech. Jen tak mimochodem jsem zjistil, že tavený sýr Veselá kráva, který jsem považoval za český, je ve skutečnosti francouzský.

 

Po převozu zpět do hostelu jsem šel prozkoumat Da Lat běžecky, běhání tu za moc nestojí, všude je moc lidí, moc aut, moc motorek… no, s běháním jsem se upřímně těšil domů.

 

K večeři jsem zvolil (ne)osvědčený mystery ordering a ve vývařovně plné místních jsem si objednal něco, co se ukázalo být víceméně klasickým vývarem s nudlemi a masem. Prošel jsem se ještě centrem města, kde byl trh, na kterém se prodávalo všechno od jídla, přes oblečení po elektroniku. 

 

Den devátý, 5. listopadu 2025

Na další den jsem měl v plánu vystoupat na nepříliš vzdálenou horu Lang Biang (2167 m. n. m.), ale bylo potřeba k ní dojet. Půjčil jsem si skútr (stejný jako dva dny předtím, takže jsem mohl jezdit pořád na „svůj“ benzin), chvíli se motal ve městě a asi po 25 minutách jsem dojel na parkoviště. Zaplatil jsem vstupné (45 000 dongů) a vyrazil po předem naplánované cestě… jenže vůbec. Za vstupné byla k dispozici asfaltka a značená cesta, přičemž na tu, kterou jsem si naplánoval (a české mapy jí označily jako modrou turistickou trasu) nebylo možné se dostat kvůli plotu. Šel jsem proto po oficiálně značené cestě, zpočátku bylo horko a svítilo slunce, takto jsem došel až k budce, kde mi zkontrolovali vstupenku (?) a pustili dál, tam už asfaltka nevedla a cesta se postupně zužovala. Po chvíli začala taky hodně stoupat, objevovaly se schody, popadané stromy a navázaná lana na prudkých svazích. Vystoupal jsem do mlhy (nebo mraků), tam bylo nejen horko, ale také hodně vlhko. Na vrchol jsem tak došel s úplně mokrým trikem, kvůli mlze jsem viděl jen vrcholový bod, takže nebylo moc co nahoře dělat, stejnou cestou jsem proto vyrazil zpátky. Na parkovišti je cesta odhadovaná na čtyři hodiny, zvládl jsem to za tři, ale je fakt, že jsem do toho docela šlapal, protože jsem měl program i na odpoledne.

 

Z Google map jsem totiž zjistil, že asi 40 km od města směrem na jihovýchod by měla být čajová plantáž, a protože mám čaj rád, vyrazil jsem tam. Po cestě mě zastihl déšť, tak jsem si v nejbližším obchodě koupil pláštěnku a dbal jsem (velmi) zvýšené opatrnosti, protože déšť, skútr, malování na zemi… Déšť za asi hodinovou cestu několikrát přestal a několikrát zase začal, nakonec jsem ale dojel na ony plantáže. Ty tam byly, to ano, ale jezdil jsem tam a zpátky a hledal něco jako kavárnu, prodejnu, cokoli, ale nic. Takže jsem se jen prošel mezi rostoucími čajovými keři a jel zpět s tím, že se někde zastavím na oběd. Hledal jsem opět něco, kde budou místní, a to jsem našel až skoro v samotném Da Latu. U vyhlídky na město byla restaurace, kde se dalo zastavit a uvnitř i někdo seděl. Bylo mi trochu divné, že všechny stoly mají uprostřed díru, ale jiný kraj, jiný mrav. Jídelní lístek byl jen ve vietnamštině, což už mě nepřekvapilo a zkušeně jsem ukázal doprostřed. Obsluha se mi snažila něco vysvětlit a ukazovala na různé položky menu, stál jsem si tvrdě za svým, tak jen pokrčila rameny a odešla. Po chvíli jsem zjistil, proč ona díra uprostřed – přinesli mi totiž syrové hovězí maso a gril s uhlím, takže oběd „upeč si sám“. Sympatické zpestření a zároveň nejdražší jídlo, které jsem si dal (220 000 dongů), avšak oprávněně, bylo to minimálně 400 gramů hovězího.

 

Před vrácením skútru jsem se ještě zastavil pro matcha latté ve stánku, u kterého byla večer předtím největší fronta. Chutnal stejně, jako ostatní, které jsem měl. Na večeři jsem se spolehl na Google mapy a recenze, nezklamaly, tato vývařovna měla dokonce obrázky, takže jsem nešel do úplně neznámého. Den jsem zakončil v kavárně s ledovým čajem.

 

Den desátý, 6. listopadu 2025

Na 5:30 jsem měl předem objednaný Grab na letiště. Slečna z recepce hostelu se ve dnech předtím několikrát zmínila, že je na recepci celou noc a zjevně měla pravdu, na zemi měla matraci, na které spala. Auto přijelo na minutu přesně, na letiště jsme dorazili o půl hodiny později. Rychlý check-in odpovídal velikosti letiště, stejně jako security check, kde byl jen jeden rám, ale vzhledem k tomu, že na ten den bylo naplánovaných jen šest letů v různé časy to zjevně stačilo. Let byl mnohem pohodovější než ten z Da Nangu, ostatně proto jsem si ho koupil už na tento den, protože od Filipín se k břehům Vietnamu blížil další tajfun, jehož okraj měl toho dne odpoledne a v noci zasáhnout také Da Lat, takže mělo dost intenzivně pršet a foukat. Po asi čtyřicetiminutovém letu jsem se tak vrátil na výchozí místo, do Ho Či Minova města, neboli (jak to užívají místní) Saigonu. Grab z letiště na ubytování v District 1 mi nabízel ceny okolo 300 000 dongů, ale četl jsem o autobusu, který jezdí přímo do centra, na autobusové nádraží asi 200 metrů od mého ubytování. Chvíli jsem hledal, pak se doptal (pro případ potřeby u pilíře 27A doleva, vyjít ven z areálu, pak doprava a tam přímo u pilíře mostu autobus staví… není to samozřejmě nijak značené). Provoz nebyl nijak závratně hustý, ale chvíli jsem se díval a bylo mi jasné, že se do něj vzhledem k jistotě toho, že zhoustne, na skútru pouštět nebudu. Autobus mě vyhodil na nádraží, došel jsem do hotelu (Planet Sai Gon Hotel), nechal si tam batoh a vyrazil do ulic. Cílem dopoledne bylo objednat si ušití obleku, prošel jsem velkou spoustu recenzí na Google a nakonec zvolil jeden ze stánku na tržišti  Ben Thanh market. Paní komunikovala slušně anglicky, celého mě přeměřila, vybral jsem si látky a objednal dva obleky a jednu košili. Stánek byl sice ve smlouvací zóně, ale nabídla mi cenu 3 800 000 dongů za vše s tím, že to bude hotové do druhého dne, už i tuhle cenu mi bylo blbé smlouvat, takže jsme si plácli.

Potom jsem zamířil do War Remnants Museum, od kterého jsem nic moc nečekal, ale k vlastnímu překvapení jsem v něm strávil skoro čtyři hodiny. Venkovní expozice je zaměřená na ukořistěné stroje americké armády z doby války ve Vietnamu a je věnována vězeňství nejen z doby Vietnamské války, ale také z doby francouzské války v Indočíně. Je tam podrobně popsán vězeňský systém z válečných dob, a dost pozornosti je věnováno také mučícím technikám. Je opravdu až neuvěřitelné, jak velkou fantazii má člověk při vymýšlení toho, jak co nejvíc, nejdůmyslněji a nejbolestivěji ublížit druhému člověku… S ohledem na výsledek války je samozřejmě celé muzeum věnováno krutostem jihovietnamské a americké armády, o tom, že by se čehokoli podobného dopouštěli komunističtí vojáci, není v expozici ani zmínka.

Uvnitř třípatrového muzea je pak výstava věnována vietnamským potravinám (trochu nekoncepčně), ale asi nejsilnější je část věnovaná Agent Orange, dioxinu, který se používal jako bojový plyn ze strany americké armády. Při přejezdech a přeletech jsem si kromě čtení krátil čas také sledováním seriálu Stranger Things před závěrečnou řadou a zrovna o dioxinu a jeho vlivu na v budoucnu narozené děti se zmiňuje Jim Hopper. Fotografie děti narozených zejména s fyzickým postižením jsou… neskutečně silné. Velmi zajímavá je pak část expozice věnovaná válečným fotografům, jejich snímkům a jejich osudu. Zkrátka, jak to někdy bývá, když od něčeho nic moc nečekáte, dokáže vám to vyrazit dech. A to se mi stalo právě u War Remnants Museum.Independence Palace mi stačil jen zvenku (jakápak nezávislost…), místní Notre Dame byl pod lešením a nepřístupný a vedle stojící budova centrální pošty, kterou k navštívení doporučuje průvodce Lonely Planet, vypadala jako průměrně zdobené české nádraží. Nachodil jsem toho ten den poměrně dost, a tak jsem se šel ubytovat. Bylo mi vysvětleno, že hotel má dvě budovy, bydlel jsem v té druhé, ale ve stejné ulici, vstupovalo se do ní přes manikérský salón, to bylo trochu zvláštní, ale ve Vietnamu se zjevně ani v noci nezamyká. V rámci večerní obhlídky okolí jsem pak šel za hlukem, a ten mě dovedl na Bui Vien street , zřejmě turisticky nejprofláklejší místo v celém Saigonu, kde ulici lemují podniky se spoře oděnými tanečnicemi a tanečníky, z každého hraje jiná hudba a celkově jde o dost zahlcující zážitek. Ve dvou podnicích byla i živá hudba, z jednoho jsem zaslechl Oasis následované Aerosmith, tak jsem se na produkci místních umělců posadil. Ceny piva tady se rovnaly západní Evropě (140 000 dongů bez 10% daně a 5% poplatku za obsluhu), ale jestli to byla i cena za koncert, zaplatil jsem rád, protože hráli známé fláky a hráli hezky. K půlnoci jsem si ulici prošel ještě jednou tam a zpět, ve druhém podniku zrovna zpěvák začínal Always od Bon Joviho, a byl fakt dobrý, což cenilo větší množství okolostojích, až na ulici vznikla menší zácpa. Po téhle stránce byla tato ulice fajn, jinak je anglické „overwhelming“ asi ten nejvýstižnější.

Výběr peněz jsem tentokrát zkusil z bankomatu HSBC, bez poplatků.

Den desátý, 7. listopadu 2025

Ráno jsem vyrazil podle návodu z internetu k tunelům Cu Chi, které jsou ve dvou areálech, jeden je hodně profláklý a přelidněný, druhý, Ben Duoc, měl být méně. Z autobusového nádraží jsem vyjel autobusem 13 do Cu Chi (konečná stanice, 23 000 dongů), cesta trvala přes hodinu a půl, protože se autobus prokousával ranní dopravou. Nádraží v centru Saigonu je přehledné, na jedno místo autobusy přijíždí a jen se tam vystupuje, na druhé přijíždí a jen se tam nastupuje, takže žádný autobus nejde minout. Na nádraží v Cu Chi vjel autobus přímo na zdejší autobusové nádraží, kde stály srovnané ostatní autobusy, stačilo najít ten správný (79) a po chvíli jsem pokračoval k tunelům (7 000 dongů). Průvodčí v autobuse na mě kývla, když byl ten správný moment vystoupit a ukázala mi cestu.

 

Areál tunelů je poměrně velký a nejsou zde jen tunely (125 000 dongů), ale taky zničená americká vojenská technika – transportéry, vrtulníky, letadlo, pagoda s chrámem (ale zjevně ne náboženským, protože na piedestalu byla socha Ho ČI Mina), ukázka osvobozené vesnice, velké jezero, střelnice, výstava zbraní a pak tunely samotné. Ty jsou v areálu uvnitř areálu, kam je opět nutné se prokázat koupenou vstupenkou. Tato část je s průvodcem, míjel jsem zrovna zájezd Indů a místní personál mě nahnal ke skupině, která už za sebou měla informativní video, o které jsem tak přišel. Průvodce, jehož dědeček ve vietnamské válce bojoval (za vítěznou stranu) a zemřel, vyprávěl zajímavě. Bylo možné vyzkoušet si pět tunelů, celkem mi stačily čtyři. Skupina byla totiž velká, dobře 40 lidí, a jít husím pochodem ve tmavém tunelu o výšce 1,2 m a šířce 70 cm nebylo něco, co bych nutně musel zkoušet pětkrát. Zachovaný byl také jeden původní vstup do tunelu o rozměrech 40 x 40 cm. Na konci prohlídky byla ochutnávka vařených manioků se směsí oříšků, cukru a soli, což se tu prý za války hodně jedlo. Po průchodu přes obligátní obchod se suvenýry jsem se vydal zpět na autobus. Bylo zajímavé tunely vidět, ale že bych je musel někdy vidět znovu nebo snad že by m navnadily k návštěvě druhých tunelů, to určitě ne. Navíc bylo vedro a velké vlhko, což na zážitku nepřidalo.

 

Když jsem se blížil k zastávce, zavolala na mě ze zápraží jednoho z domů skupinka jedenácti místních, kteří byli – soudě podle množství plechovek od piva ležících na zemi – zjevně uprostřed mejdanu, nebo možná oslavy pátečního odpoledne. Pozvali mě, ať si přisednu, a ať si s nimi dám večeři. Jejich angličtina byla stejně dobrá jako moje vietnamština, takže přišla na řadu stará dobrá pantomima, třesení rukou, palce nahoru a dolů, a hlavně přiťukávání. Slinu pánové měli, to se musí nechat. Pro aspoň nějakou konverzaci jsem pak použil Google translator, jenže fungoval spíš jednostranně, protože pánové odmítali psát na klávesnici telefonu a snažili se své sdělení do translatoru namlouvat. Patrně nebylo k dispozici rozpoznávání vietnamštiny, každopádně to moc nefungovalo. Pánové mě chtěli zapojit do karaoke, s díky jsem odmítl, protože vietnamskou popmusic úplně v malíku nemám. Vyslechl jsem si o něco horší produkci než předchozího dne večer, povečeřel, poctivě jsem vypil všechny čtyři piva, která mi pánové nalívali a neustále dolívali a asi za hodinu se omluvil, že už musím na autobus. Dostal jsem doprovod, abych onu označenou zastávku o 50 metrů dále neminul a s díky jsem se rozloučil. Na cestu jsem ještě dostal los do tahu místní loterie (na který jsem nic nevyhrál, jak jsem později zjistil). Tohle byla každopádně nejlepší část návštěvy Cu Chi. Návrat do Saigonu byl kvůli večerní dopravní špičce dost kostrbatý a celá cesta trvala skoro dvě a půl hodiny.

 

Večer jsem se šel podívat ještě na Nguyen Hue, která byla na internetu doporučovaná jako hodna návštěvy. Byla zajímavá mrakodrapy, které na ní stály, ale jinak nijak zvlášť.

Den jedenáctý, 8. listopadu 2025

Ráno jsem si šel zaběhat, našel jsem si na mapách park, který měl být asi tři kilometry od hotelu. Než jsem došel k řece (ale spíš stoce), musel jsem se probíjet ulicemi, kde běžet nešlo, až nábřežní chodníček byl liduprázdný. Z dobrého důvodu – bylo vedro k padnutí, zase extrémní vlhko, říční bahno smrdělo a z druhé strany byla sedmiproudá silnice. Doběhl jsem nicméně k mostu přes řeku s panoramatem moderního Saigonu, docílil konečně parku, ten jsem proběhl a vydal se zpátky, víc než osm kilometrů v tom uběhnout prostě nešlo.

 

Po snídani od všudypřítomných prodejců ovoce jsem vyrazil shánět lego, které bych mohl přivézt domů, což se mi v jedné z uliček povedlo, na Ben Thanh tržišti jsem nakoupil suvenýry domů (a značně jsem je přeplatil, jak jsem později zjistil), a kvůli novým nákupům a očekávaným oblekům jsem si musel pořídit také kufr. S tím jsem se pak nechal odvézt do hotelu. Ceny v okolí tržiště a parku v District 1 jsou asi dvojnásobné, než v krámcích a restauracích nebo vývařovnách vzdálených sotva pár stovek metrů odtud. Před setměním jsem vyrazil v jiném směru od hotelu než předtím, zastihla mě asi půlhodinová průtrž mračen, před kterou jsem se schoval do kavárny. Na podvečer a večer jsem žádný program neměl, proto jsem zkusil masáž i v Saigonu (Goi Dang Duong Sinh H2O Spa), vybral jsem něco, co jsem si myslel, že je 90 minutová masáž zad a ramen a potom 40 minutová masáž nohou. Trochu mě překvapilo, že jsem si na masáž zad lehal na lehátko na záda a hlavu měl nad škopkem na mytí… no, zkrátka jsem se zjevně upsal na masáž hlavy, obličeje a potom ramen. Pravda je, že tolik různých přípravků jsem si v součtu asi nenamazal nikdy ani na obličej, ani na vlasy. Trochu mě zaskočilo, když se mi šampon z vlasů náhle ocitl v uších a dostalo se mi poctivého výplachu, stejně jako mě dost zaskočilo, když mi byl přes obličej položen ručník (asi abych relaxoval, myslel jsem si), na který po chvíli zamířil proud vody. V obavách z waterboardingu jsem začal dávat dohromady adresu své bitcoinové peněženky, ale byla to patrně součást očisty, protože po mě nikdo nic nechtěl. Následovala masáž nohou, za více než dvě hodiny strávené v lázních, jak je nazývají, po mě chtěli 343 000 dongů. Při návratu do hotelu jsem si zašel poslechnout tři písničky od koncertujících umělců, pročež bylo potřeba překonat asi 30 cm hlubokou louži, která se po průtrži mračen ještě po více než dvou hodinách držela na křižovatce Bui Vien Street.

Den dvanáctý, 9. listopadu 2025

Pocit přesycenosti jídlem, sladkým pitím, čichovými, vizuálními a hlavně sluchovými vjemy už u mě dosahoval vrcholu, a poslední den spojený s přesuny kufru tam a zpět jsem proto pojal relaxačně. Ráno jsem sbalil vše potřebné, vyšel ven na snídani a poslední nákupy, kufr jsem si při odhlášení z hotelu nechal na recepci a šel jsem do Wingsuit hotelu, před kterým byl reklamní poutač na Day Pool Pass za 150 000 dongů, v ceně byl nealko nápoj a ručník. Na čtyři hodiny jsem se tak rozvalil u bazénu ve třináctém patře hotelu s výhledem na Saigon a zdolal 250 stran Atlasovy vzpoury.

Pozdě odpoledne jsem si šel vyzvednout kufr, zastavil se v indické restauraci (v Asii přece nebudu jíst nic jiného než asijské jídlo, ale těch vývarů a baget už jsem měl dost) a nechal se Grabem odvézt na ubytování k letišti. Nechal jsem si posledních 700 000 dongů na zaplacení ubytování, abych po příjezdu zjistil, že jde o self check-in bez jakéhokoli personálu a platba byla možná pouze kartou… tohle se mi za celou dobu nikde nestalo. Potom, co jsem nechal na ubytování kufr a přebalil věci, které budu potřebovat v Kataru, do palubního batohu, jsem tak šel utrácet. Jenže nebylo moc kde, takže jsem bral v různých samoobsluhách různé vakuované balené jídlo a čaje, které dovezu domů, ale víc než 300 000 dongů se mi ani za plnou tašku utratit nepodařilo.

Den třináctý, 10. listopadu 2025

Budík jsem nastavil na 5:30, ale vědomí povinnosti mě vzbudilo samo o deset minut dříve. Cesta na letiště pěšky trvala ubytováním slibovaných pět minut, kufru jsem se zbavil po asi patnáctiminutovém čekání a šel jsem si stoupnout do fronty na kontrolu pasu. Ta byla více než půlhodinová, můj úředník byl samozřejmě ten nejpečlivější a jen za dobu mého stání ve frontě nabral ztrátu devíti lidí oproti vedlejšímu úderníkovi. Možná to ale bylo řízení množství lidí na security check, který byl oproti tomu velmi plynulý. Většinu zbytku dongů jsem utratil za kontrolami, kde jsem si dal poslední vietnamské matcha latté (252 000 dongů… přeplatil jsem asi jen desetkrát… no comment), všechny ceny už jsou za kontrolami uváděné v dolarech.

 

Qatar Airway nezklamaly, odlet byl na čas, stejně tak přistání v Dauhá. Onboard menu je taky fenomenální. Imigrační kontrola v Kataru byla výrazně svižnější než ve Vietnamu a naprosto plynulá, snažil jsem se aktivovat e-SIM s přístupem k internetu, ale nedařilo se mi to, proto jsem si příslušné mapy nafotil a vydal se na metro. Celodenní jízdenka (která mi ale paradoxně trvala od asi 13:30 do 3:29 následujícího dne, nechápu proč) stojí 6 QR, tj. asi 29 Kč. Metro v Dauhá mě uchvátilo – sedačky lepší než v kině, vlak řízený automaticky a navíc jsem seděl na místě řidiče, kdyby nějaký byl. Jak jsem tedy večer zjistil, jednalo se o vagon vyhrazený pro držitele Gold Pass, zřejmě šejky, ale za půl hodiny cesty mě nikdo nevyhodil, tak jsem se konečně mohl podívat na to, jak vypadá tunel metra z pohledu řidiče… tohle jsem chtěl vidět vždycky, ale že kvůli tomu budu muset do Kataru, to jsem netušil. Přestupoval jsem z červené na oranžovou linku metra, stanice jsou monumentální, asi jako v Praze. Jen tedy katarští šejkové mají na tuhle pompéznost peníze, u nás se o formu výstavby linky D přeme už několik let a stále bezvýsledně. Možná kdybychom šli naproti účelnosti (jako v Londýně, Budapešti, Oslu… vlastně ve většině měst) a ubrali na efektnosti, mohli bychom taky stavět efektivněji.

 

Při výstupu z metra jsem byl ohromený okolím. Ne až tak horkem; teplo bylo, jasně, ale ne vlhké jako ve Vietnamu, takže mnohem snesitelnější. Budovy v okolí byly všechny nové, moderní, architektonicky zajímavé, prostě pastva pro oči. Totéž hotel Velero, který jsem rezervoval přes Qatar Airways kvůli dlouhému přestupu. Budova ve tvaru vejce o 22 patrech, od jejíž návštěvy už budu mít asi napořád trochu pokřivenou představu o tom, co v našich reáliích znamená a má znamenat 5* hotel. Okolní zajímavosti jsem si musel oběhnout, a protože jsem pak chtěl ještě do starého města, vyrazil jsem hned. Prakticky celý desetikilometrový okruh po nově budované čtvrti jsem nepřestával zírat na to, co se okolo staví. Lidí na ulicích moc nebylo, absence všudypřítomných skútrů byla docela úlevou a široké bulváry byly na běhaní prostě perfektní. Jen jsem, pravda, mezi těma několika málo lidmi, které jsem potkal, působil v kraťasech a krátkém tričku dost nepatřičně.

 

Do centra jsem jel opět metrem, tentokrát se dvěma přestupy, protože centrum města je na zlaté lince (jak jinak). Setmělo se dost brzy, už okolo páté, prošel jsem tak staré město osvětlené. Fascinace tím, kolik peněz bylo do veřejného prostoru nalito, přešla až v klausovské povytažení obočí, když jsem narazil na ulici, která měla v dlažbě zabudovanou zřejmě klimatizaci, která ochlazovala prostor. Prošel jsem se i trochu dál od centra, na základě Google recenzí jsem měl vyhlédnutou íránskou restauraci a špízy s kozím masem. Prošel jsem i přilehlá menší nákupní centra, ve kterých byli prakticky výhradně muži. Jedno celé patro obchoďáku bylo věnováno mobilním telefonům a jejich opravě, takových obchodů/servisů bylo na jednom místě třeba padesát. A také plno lidí. Začala se ale projevovat únava ze dne, který pro mě měl kvůli časovému posunu o čtyři hodiny více, takže jsem dal ještě jeden okruh centrem starého města a skočil do metra. Přes záliv jsem totiž viděl moderní čtvrť plnou mrakodrapů, chtěl jsem se tak po cestě zastavit ještě tam.

 

Vystoupil jsem na zastávce DECC a stačilo jen vyjít ze stanice metra – všude v okolí byly budovy o 40 a více poschodích, různě nasvícené, každá jiná, každá moderní, každá zajímavá. Howard Roark by byl v sedmém nebi. Nějako dobu jsem strávil jen pomalým otáčením a kocháním se genialitou lidského ducha, který něco takového navrhl, naprojektoval a postavil.

Den čtrnáctý, 11. listopadu 2025

Vstával jsem stejně jako předešlého dne a v šest už jsem objednaným Uberem odjížděl na letiště. V Kataru bych to vydržel mnohem, mnohem déle, z Dauhá jsem viděl jen malý kousek a rád bych viděl víc, stejně jako ze zbytku země. Aspoň si můžu aktualizovat cestovní plány do budoucna.

 

Nemůžu nezmínit pochvalu letišti. Všichni ochotní, vše jde naprosto plynule, nikde se nečeká a navíc pomalu na každých deseti metrech stojí někdo, kdo je připraven poradit, případně nasměrovat. Nejlepší aerolinky (kterými jsem kdy letěl) a nejlepší letiště (na kterém jsem kdy byl)? Ano. Nedalo mi to a navštívil jsem ještě zdejší lounge, kde jsem posnídal. Boarding byl opět bez jediné fronty a letadlo ani ne poloprázdné, naplněné sotva ze čtvrtiny. Takové létání bych si nechal líbit častěji.

 

Ve Vídni jsme přistáli 40 minut před očekávaným časem, i tady se Qatar Airways vytáhly. Při sledování kamery zabírající svrchu trup letadla při přistání jsem znovu jen kroutil hlavou nad tím, co člověk dokáže vymyslet, vytvořit a zprovoznit. Ani s kufrem neměly problém a dorazil stejným letadlem jako já s nálepkou "Long Transfer". Ve frontě na kontrolu pasů jsem ocenil další z výhod členství v Evropské unii, přeběhl na letištní nádraží (jaká vymoženost, co bychom za to v Praze dali), odjel na nádraží hlavní a přesedl na Regiojet do Prahy, který jsem si přerezervoval z původního autobusu díky dřívějšímu příletu. Tam, po čtyřech hodinách jízdy, mé vietnamsko-katarské putování skončilo. Celkem téměř 1 500 stranami Atlasovy vzpoury jsem se prokousat nestihl, do konce mi zbývalo 200 stran, ale věřil jsem, že na ty si v běžné pěně dní čas najdu a nebudu si muset brát další dovolenou.