Vrásky z indické lásky - mise první
S Indií je to jako s análem. Buď to miluješ, nebo nenávidíš. A jak jsem to s Indií měl já? V první misi si to rozdávám s metropolí Dillí.
Cestopis z roku 2017 napsal Dayin
Dillí
Cíl: Říct čauky mi absolutně neznámé civilizaci a pokusit se zorientovat v labyrintu sociálně - náboženských nonsensů a sensů. Trefit do guest housu a neposrat se hned z prvního street foodu. Nepsat do poznámek anglikanismy! Nevypít všechnu slivovici. Neshořet jako papír pod indickým sluncem a neshořet ani uvnitř hned při prvním kontaktu s jiným světem. Navštívit slum a vrátit se! Už jen proto, aby babička neměla pravdu.
Marco? Polo
Fotka, kterou ještě nikdy nikdo neudělal...
Někdo klepe na umakartové dveře. Někdo se ptá, jestli mi jde elektřina. Hlesnu, že už ano, ale nezvedám se. Někdo odchází. „I voda, vole!" dodám ještě, než kroky po vratkých schodech utichnou. Už mne asi neslyší. Je mi to jedno. Nejsem neslušný, jen jsem odpojený od všeho racionálního, stejně jako před chvílí celý tento barák. Je rozpálený a vlhký. Nad postelí se nebezpečně vrtí větrák ze rzi snad už vyrobený a jak tak koukám na jeho tanec, docela možná se probudím s jeho lopatkou v obočí. Vystoupit však z jeho revíru znamená znova potopit se do té kádě teplých koňských chcanek. Jo, vítej v Dillí, v pohádce pětadvaceti a jedné noci. Je to magie, kterou mozek nebere.
Vydechnu ztěžka a otřu si obličej vlhkým ručníkem. Přilepen k prostěradlu přemýšlím, jak to všechno vlastně začalo. Ne, neboj, nelituji hned prvních chvil na indické peninsule. Jen tak přehazuji myšlenku ze strany na stranu, myšlenkový volejbal. Víš, jak je možné, že jsem najednou tady? Jakto, že jsem tak daleko od všeho mi důvěrně známého, zapíjím posledních pár docela hektických chvil další orosenou PETkou vody za pětku koupenou na ulici a snažím se nevnímat hučení generátoru za oknem a ruských hlasů z chodby s voskovými stěnami? Kde jsem se tu v Indii vlastně vzal?
Je těžké bádat nad vlastními motivy konání. Ovlivňuje nás všechno, ovlivňují nás všichni. Více, méně, když chceme, když nechceme. Vážně, takhle fungujeme. Klidně se mě teď můžeš zeptat, kdo měl v mém životě na mne největší vliv a já ti zcela jistě odpovím, že nevím. Fakt. Ano, ano, milerád bych duchapřítomně řekl, že to byla právě rodina, která nade mnou držela ochrannou ruku jako strážní andělé. Ale jak můžu vědět, že se mi pod kůži, resp. pod vědomí do nevědomí, více nezarylo letmé, nahořklé slovo kdejakého kolemjdoucího? Fíha. Plácneme si, pane Freud?
A tak ani na otázku, proč jsem v Indii, neexistuje jednoznačná odpověď, kterou bych tě rád nakrmil. Třeba existuje předurčení, něco jako osud. A tak se o mé cestě do Asie v nebeských kuloárech štěbetalo již tehdy, co se devět měsíců po jedné divoké (že, rodičové!) silvestrovské noci nad mou kolébkou sklonily zřejmě zpikované sudičky. Možná jen hraji titěrnou roli v karmické hře a vracím se na mateřskou loď, kde uctívají krávy. Ze země, kde uctívají voly, že. Nebo mne tolik poznamenaly memoáry Marca Pola a představy o karavanserájích plných orientálních tanečnic s ebenovou kůži, rolničkami kolem kotníků a zatraceně pevnými ňadry? Či za všechno mohl jen ten impulz, který vedl mou ruku ve tři ráno jednoho únorového dne, abych koupil letenky a pak až začal řešit, co jsem to vůbec spáchal za zločin proti sobě samému?
Hádej, hádej, hádači. Ve výsledku je to vlastně fuk, jen další polemika na další řádky. Já mám navíc nutkavý pocit, který si nesmírně užívám. Je o tom, že tahle skromná epopej začala právě před chvílí, a jak jsem mluvil o té magii, přesně tak, jak se magie běžně dělává. Mávnutím kouzelného proutku. Nebo švihem hůlky, rozlousknutím jednoho ze tří ořechů, otočením kouzelného prstenu. Záleží, jaké pohádky preferuješ.
Když jsem vystoupil z letadla, nebylo to ještě ono. Vůbec ne. Ono letiště v Dillí je vším, jen ne odrazem Indie, jak ji chceš nebo máš poznat, jak ji znáš ze všech těch cestopisů, blogů a tak. Vyvalené dekolty vnadných hostesek tu stále střeží Viktoriino tajemství pod vysokými klenbami klimatizovaného dómu z oceli, mramoru a plexiskla. Rachitičtí frajeři dávají znát už jen odměřenými pohledy a úsměvy přišpendlenými k lícím stejně nažehleným jako jejich saka, že na jimi nabízenou kolínskou vážně nikdy škváru mít nebudu. Na platformě se točí nový Rolls a nedaleko od něj brečí dítě - míšenec s panenkou princezny Elsy v packách. Ta ledová mrcha je fakt všude. Jen ve svatostánku konzumu, starém dobrém Mekáči, hraje v nuancích jemně pozměněné menu na indickou notičku. Kuře místo telete mne však nepřesvědčí o tom, že jsem se teleportoval do jiné země. A nedokáží to ani všudy přítomní ty-vole-nevím-kdo chlápci v uniformách, kteří svým věčným opíráním se o jakoukoliv dosažitelnou vertikálu a civěním do mobilů dávají najevo, že tady v té prdeli je již všechno hotovo. Ale aspoň nemám infarkt z instantního kulturního šoku, což je určitě pozitivní.
O srdeční mrtvičku se pokusí aspoň metro. Nebo vlak? Ať je to cokoliv, mířím tím do centra Dillí a zjišťuji, že absolutně nedodržuji přísný indický dress code. Ono už na letišti to nebylo zrovna v pohodě, když jsem se šoural ve své nonšalantní eleganci. Ale v tom vymydleném, vychlazeném vagónu fakt zářím jak bílá perla v Mozambiku. Kolem mne sedí pánové ve stylových košilích a parádních pólíčkách dopnutých na všechny tři. Na nohách tesilky, někteří sebevědomí ostrostřelci si dokonce troufli na džíny. A k tomu žabky nebo sandály. Bez ponožek, dacani. Sedí toporně, koukají na mne nasraně. A i ty jejich kabely a batohy jsou tak nějak na zlobu narvané k prasknutí.
Jop, první letmý kontakt a hned si připadám jako nevítaný host na gangbang mejdanu. Ke slovu se dostává mírná nervozita, a tak, oni prominou, klopím své zraky, jak se na cudného muže sluší a patří. Trvá mi minutku, dvě, než zaženu připosranost a znova zvedám pohled vstříc vagónu plném asi inženýrů s neuvěřitelně totožnými kníry. A pak se to konečně stane! To mávnutí, rozlousknutí, otočení prstenu! V revírů knoflíků a límečků se rázem začínám cítit jako právoplatný cizák. Kurva, já jsem v Indii.
Vylézám ven z díry od mysteriózního dopravního prostředku. Sluneční paprsky jsou jako záblesky žárovek starých fotoaparátu a než rozeženu stádo mžitek před očima, zjistím, že jsem se intravenózně dopravil až k samotnému srdci toho všeho. Město si rozhodně nebere servítky, bez pardonu do mne pere vjemy jako Cassius Clay do Foremana. Tluče. A že jsou to rány. Cizí zvuky, cizí hlasy, cizí vůně, cizí tvary a tváře, cizí dotyky. Cizí všechno. A je toho na milión, možná ještě více. Mé smysly jsou zahlceny a slušnou chvíli mi dělá problém se zorientovat jak v místě, tak v sobě samém. Dost! Zastavím se a rozhlédnu.
Mumrai.
Jsem u hlavního nádraží. To poznám. Přichází řidič tuk tuku a za ním hned další a další, celé procesí zatracených řidičů, aby se mne bez skrupulí zeptali, kam mám namířeno v jejích krásném městě a rovnou mi nabídli svezení, které se neodmítá. Pane to, a pane tamto, pane, račte prosit, pane! Nenechte se přemlouvat. Ví všechno, seženou mi všechno, když si budu přát, tak i to modré z nebe, ale to za příplatek. Normální politici, přísahám. Odmítnout se nenechají snadno, vlastně skoro vůbec, podobně jako ti tři předchozí. Tentokrát zkouším netaktní hru na ignoraci, i když se za mnou táhnou jako smrad ještě několik desítek metrů, aby se mne pokusili ukecat. Opouští mne až v moment, kdy se ke mně dostanou další dva pouliční hujeři. Staví se přede mne, aby mne zastavili v mém rozšafném kroku směr Main Bazaar, kde leží mé dnešní ubytování, můj stín, mé jídlo, mé pití a snad i odpočinek.
Nádr
Pánové v károvaných košilích mají se mne ale zcela jiné plány. Snaží se mne mermomocí zastavit, na tmavých rtech mají slova o tom, že nemohu jen tak opustit areál nádraží. „Pane, to nevíte?!“ No nevím. Je to strašně rychlé a zmatené, jejich slova, jejich gesta, ale skvěle to zapadá do celé skládačky, kterou ulice před nádražím je. A já najednou stojím jako zaražený, jsem zmatený, což jim samozřejmě jen nahání kýženou krev do žil. Už mne mají, hejl je připraven! Jen mne dorazit. Že je to jen fraška mi dochází až v momentě, když mi říkají, že si jako turista musím pořídit vstupenky, abych mohl vstoupit do jejich překrásného města. Ahá, páni jsou šulini!
Projít mezi nimi není těžké, i když se fyzického kontaktu zrovna neobávají. Sice jsem posiloval, ale ramena furt bída. Doprovází mne dále podél cesty, snaží se se mnou držet krok, což v bludišti kol, motorek, aut, krav, psů, hoven, pozor na dítě, lidí živých, lidí méně živých, pardon, paní, a pouličních stánků není zrovna jednoduché. Pro mne na druhou stranu není jednoduché se držet směru, kterým by Main Bazaar měl být, vždyť jsem měl teď přejít a zahnout, sakra. Kecy o vstupence se opakují, až se jich musím zeptat na esenciální otázku: „Vypadám jako idiot?“
Furt nádr
Kroutí hlavami, pak jimi kývají na znamení pokory. „Pane, omlouváme se, to ne! My jsme od vlády a činíme jen tak, jak praví nařízení! To se musí!“ Otáčím hlavu, abych viděl, jak si ten vyšší plácá po hrudi, kde má připnutou nějakou pofidérní jmenovku s titulem, který mi nic neříká a pověřením organizace, či úřadu, o které jsem nikdy neslyšel. Ale já nejsem z Indie! Co já vím!
Zase se zastavím, má jistota je krapet vykolejena kecy o vládních nařízeních a vůbec. Hlavou se mi mihne, jestli skutečně nejednám s někým pověřeným, a jestli náhodou nedělám svou první indickou chybu. Je to ale tak absurdní. Vstupné do města, ježiš, že tohle pomyšlení rychle mizí a já chci jít dále. Ten vyšší mne ale popadne za loket a začne na mne regulérně řvát, že dál nesmím. Druhý se přede mne postaví, vypadá jako skála. Indická skála. Bezprostřednost mne nevyděsí, ale vytočí. Konec.
„Sakra.” zhluboka se nadechnu, do hlavy se mi nažene krev a do krku žluč. Na nic více se ale nezmůžu, nezbyde čas. Do hry se k mému úleku připojí další hráč. Vjede mezi nás motocykl a na něm uniformovaný muž s helmou na hlavě. Fízl. Tak, říkám si, a teď jsi v piči, kamaráde! Protivil ses vládním nařízením, odporovals nějakým Gándího bratrancům, nemáš vstupenky do města, půjdeš do smradlavého indického lochu, kde ti vyhaslé hvězdy Bollywoodu natrhnou prdel. Jo, tak to je konec cesty, někteří hrdinové prostě umírají mladí, vydržels kolik, půl hodiny v Dillí, to není fakt špatné na amatéra, super, R.I.P. David Havel, s láskou vzpomínáme.
Tady nechci umřít.
Tok mých myšlenek o rapidním konci téhle indické estrády je náhle přerušen tím, co vidím. Fízl na motorce se o mne vůbec nezajímá, ale vůbec. Spustí dlaně z řídítek a začne zmatené dva pány od vlády bez jakéhokoliv sraní liskat po hlavě jak malé parchanty. Co? S otevřenou pusou sleduji, jak ti dva dostávají výchovných facek jak much, normálně na hrubo jim naseká přes ksicht, přes uši, přes oči, přes všechno, dokud se jim nepodaří dostat se z kruhu čiré bolesti a utrpení. Zmizí, jen se za nimi zapráší.
Main Bazaar fakt nemineš.
Mezi tím milionem dalších lidí na sto metrech čtverečních rázem zůstaneme stát jen sami dva. Policajt v odřené helmě se na mne podívá. Neřekne ani slovo. Jen skrze tu škvíru, která mu zůstala po urvaném hledí, vidím, jak ke mně spiklenecky mrkne a bratrsky přikývne. Pak už šlápne do strun svého věrného stroje, otočí plynem, motor zařehtá a on, jako pravý kovboj, zamíří za horizont. A já tam stojím dále jak debil a jen marně přemýšlím nad tím, co že se to právě událo a proč mi v hlavě hraje znělka ze Sedmi statečných. Tak tohle byla indická ruka zákona?! Divoký východ? Štípám se do líce, ale ještě chvilku klikám v hlavě replay na právě odehranou kovbojku, i když vím, že se mi do paměti uloží na věky věků. No uáu.
Můžu jít dále. Vždy si předem vyhledávám přesnou lokaci svého prvního ubytování ve městě, ani tentokrát teda nejsem úplně ztracený- Vím přesně, kam mám nasměrovat své rozšafné kroky, spíše skoky přes všechen bordel ulice. Snažím se přejít svou první indickou silnici. Široká je zhruba jako naše dvouproudovka, nicméně jízdních pruhů je zde zhruba tolik, kolik je hinduistických bohů. Takže asi pět. Set. Dostat se na druhý břeh je krapet rébus, chce to odvahu vydat se do labyrintu vozidel, které se na sebe až osobně lepí, a taky trochu štěstíčka, abys z toho vyvázl bez fyzické nebo psychické újmy. Si člověk na nějaké to umakartové šťouchnutí do boku časem zvykne. S přibývajícími zkušenostmi mi dochází, že průměrný indický řidič má mnohem větší strach převálcovat turistu, než má turista strach z toho, že ho průměrný indický řidič převálcuje. To ale úplně neplatí o vztazích mezi Indy, zrovna za zatáčkou to někdo do někoho napral, všichni se kolem srocují, koukají, pomáhají zvednout tuk tuk z krovek. Krásné.
Sikh and tired
Main Bazaar nemineš. Nemine ho nikdo. Jsem si docela jist, že je to něco, co musí jít vidět i z atmosféry. Hned vedle vyschlého Aralu, Velké čínské zdi a mámy mého nejmenovaného kamaráda. Široká ulice bazaru je jako vystřižená z turistických letáků. Indický koncentrát v jedné táhlé, životem tepající čáře. Hned přemýšlím, jestli někdy spí. Říká se to o New Yorku, ale co New Delhi? Taky šňupe koks? Nevím.
Vím jen, že já bych spal. Ale fakt. Let mi dal zabrat. Odpočinek mne čeká zhruba u druhého konce téhle táhlé divočiny. Proto přeskočím pár dalších dotěrných Indů a sebejistě táhnu přímo za nosem. Těžko hledám stín, sklání se nade mnou jen nízké baráky pobité nabídkami na to nejlevnější ubytování, nejlevnější jídlo, nejlevnější masáže a nejlevnější vzdělání pro moje děti, pokud bych si nějaké indické udělal. Blíží se pravé poledne a já zjišťuji, že mám po několika desítkách metrů triko prochcané jak feťák matraci. To je taky něco, na co si zvykneš. Pozitivní je, že na každém pátém kroku můžeš triko zahodit a za zhruba deset korun koupit nové.
Služby všechno druhu
Nojo, ale teď mám jiný problém. Kde ten zpropadený hotel je? Asi stokrát jsem zkontroloval lokaci, normálně jsem si vytepal do mobilu i GPS souřadnice, ale místo před svým hotelem stojím u nějakého Ganéšovic chrámu, kde ze mne nespustí pohled stařec, který musí být starší než ten posvátný barák za ním. Mumlá na mne cosi, dříve, než mne prokleje, nebo mi požehná, beru roha.
Abych se zase vrátil. Chodím tam a zpátky asi čtvrt hodiny jak kocour po rozpálené střeše. Mé poněkud frustrované a čím dál tím více urousané bloudění samozřejmě vzbuzuje pozornost okolních domorodců, kteří mi vždy ochotně rádi poradí, ačkoliv beze všeho nemají nejmenší ponětí o tom, kde by hotel mohl být. Zakroutí hlavou a ukážou na sever. Pak na jih. Pak na západ. Á, ještě na východ. Tak kde?!
Mistr přes candáty
Misatr přes modlitby
Nakonec rezignuji, nedovedu si představit, že bych se v tom pekle camral sem a tam ještě další vteřinu. Luskám jak kolonizátor na první tuk tuk a dávám mu jasné instrukce: „Koukej, tady je sto rupií, dovez mne do toho posraného hotelu a dostaneš je.” Dohodnuto, pane!
Spanilý jezdec křižuje ulicí, co chvilku zastavuje a svých známých se na něco ptá v rodné řeči. Dialogy jsou strohé a jasné. Když to udělá potřetí, jímá mne podezření a proto se ptám, jestli fakt ví, kam jede? Skálopevně tvrdí, že každopádně, pane. Chvíli to nechávám ležet, jen tak sleduji okolí, teď na to mám i relativní klid. Vyměňuji si úsměvy s dalšími turisty, kterých je tu sice dost, ale zároveň málo, v tomto lidmi zablešeném ekosystému se naprosto ztrácíme. Naštěstí. Koukám na všudypřítomné stánky s oblečením a dalším laciným zbožím, ceny mne znova trochu vyvádí z míry. Kolik asi musí být výrobní cena kalhot v rozvojové zemi, když zde se prodávají za zhruba tu blbou dvacku? Šílené. Vrací se mi vzpomínky na rodinné nákupy ve vietnamské tržnici, když jsme byli ještě malí, a říkám si, že tehdejší expanze k nám musela pro ně být zatraceně dobrým byznysem. Třistapade, sluší, pane. Jo, každý se snažíme utrhnout si svůj kousek...
Ale to už zase vidím budovu vlakového nádraží. Ano, přesně to místo, odkud jsem vyšel zhruba před hodinou. Omdlím. To snad ne, kerva! Ptám se řidiče, kam si jako myslí, že jede a on mi odpovídá, že nemusím mít strach, že už jsme skoro u cíle. Když se mu snažím vysvětlit, že jsem si skoro stopro jistý, že můj hotel je na druhé straně Main Bazaaru, on zastaví a rukou mávne k temné uličce, ve které skromně svítí jen jedna reklamní cedule. Hotel Maharádža.
Řidič udělá gesto dlaní jak majordomus, co mě uvádí k prostřené hodovní tabuli a pyšně řekne: „Váš hotel, pane.”
„Můj hotel? To není můj hotel,” fakt se ve mně mísí celá paleta pocitů, neventiluji ale ani jeden. Jsem jako Sherlock. Jako Sheldon. Nebo jakýkoliv jiný sociopat. Zatím. Uvědomuji si, že jsem si poprvé za svůj život dokázal odkousnout nehet.
„Ano, váš hotel, pane, skvělý hotel. Nejlevnější na světě.” Odpovídá přesvědčivě můj řidič.
„Asi desetkrát jsem řekl, že můj hotel se jmenuje Mahesh a ne žádný,” musím se znova podívat na tu blikající tabuli: „Nějaký Maharádža, vole.”
„... to nevadí, tento je levný a dobrý. Maharádža je nejlepší.” Už vidím, jak na mne od hotelu mávají nadšení majitelé. Řítí se k tuk tuku, jako kdyby to byl Santův povoz a oni děcka.
„To snad ne, ježišikriste.” Na moment schovám tvář do dlaní a rezignovaně si oddychnu. „Zavez mne zpátky, kdes mne nabral, nebo se fakt poseru.”
Na tripu
Řidič, s podporou majitelů hotelu, chce ještě chvilku protestovat, ale když mu naznačím, že bych mu nedal ani rupku, a navíc bych mu mohl ve svém rozpoložení zapálit byť jen pohledem tuk tuk, raději jede. Vykládá mne tam, kde mne nabral, já mu dávám to slíbené kilo, ale taky mu nezapomenu říct, že je čurák. To má místo spropitného.
Oukej, tak jsem zase zpátky. Nazdar, staříku. Že tys mne proklel, co? Kupuji první vodu, co se namane, pošlu do patřičných míst všechny, co mi chtějí cokoliv nabízet, a zapadnu do první uličky, která nevypadá, že by mne mohla vzít a už nevydat. Potřebuji ze slunce pryč a tady propadají jeho paprsky k pozemskému životu jen zřídka. Pod girlandami z barevného krepového papíru míjím ženu, která nad kaluží umývá nádobí, naše pohledy se střetávají a ona mi naznačí, jestli nemám bakšiš. Odněkud z magiče hrají vodrhovačky, které více nechci slyšet, ale voní tam jídlo, které bych rád ochutnal. Na drátech mezi domy sedí dva zelení papoušci, skřehotají, pod nimi si dva mladí kluci na mne ukazují a pak se smíchem něco říkají, když je však pozdravím, jsou docela milí. „Vypadáte dobře, pane.“ Jo, to kdybyste mne viděli umytého a ne před nejzazší hranicí dehydratace, to byste teprve viděli! Míjím svatyni, pár chlápků, co hrají stolní hru, které nerozumím, a konečně mrtvou fenu s nateklými struky. Kolem ní skáče snad její štěně, žmoulá v tlamě její ucho. Když od nich zvedám pohled, vidím, že stojím před barákem s vývěsním štítem. Mahesh guest house. Prostě jen tak. Po indicku.
A dál už to znáš. No řekni, kdyby tohle byly první tvé momenty v Indii, nebyla by tu chuť chvilku jen tak ležet, kroutit hlavou a přihlouple se usmívat při pokusu si udělat Rorschachův test z vlhkých skvrn na stropě pokoje? A tak tu ležím pod dekadentními obrazci, které se po kapkách slévají v jeden, než se úplně roztočí a já… se probudím.
Kde to jsem? Pokoj. Okno s výhledem na cihlovou zeď. A uvrtěný větrák. Slunce mi líně olizuje nohy, a napovídá mi tak, že jsem prospal skoro celé odpoledne. Hodinky to jen potvrdí. Čtyři. Rozetřu kapky potu na hrudi, větrák úplně k hovnu, koukám. Připadám si jak v osmdesátkovém filmu o válce ve Vietnamu. Jen místo whiskey do sebe naliji další skleničku vody. Po prdeli neplácnu asijskou prostitutku, ale jen sám sebe, dám si další sprchu, tentokrát ne v kýblu, ale skutečně pod sprchou. Místo kvéru vezmu foťák, vyměním zámky u dveří, protože důvěřuj, ale nedůvěřuj a vysmahnu dále koketovat s indickou ulicí. O poznání lehčí, voňavější, ale i hladovější. Apetit nejen poznávat.
Hříšně dobrá jablka?
Kousek od mrtvé feny je tržiště, podlouhlá ulička, ve které ti prodají vše od kozí hlavy, nabíječku na Nokii 3310, až po hlavu slepičí. A taky ti spraví boty, zašijí košili, vymačkají šťávu z čehokoliv, co šťávu má a dost možná i odoperují nádor. A mezi tím si můžeš zakousnout nějakou tu zeleninu, která kupodivu nechutná fairtradově, ani jako bio, nebo cokoliv podobného, co bys čekal, že koupíš ve stánku od chlapa oblečeného v něčem, co připomíná pytel od brambor. Je dost planá, vyhoněná stejně jako cokoliv, co koupíš v Kaufu. Ono nakrmit Indii bez masivního, řádně GMO nadopovaného zemědělství nebude zrovna jednoduché.
DAC - Delhi Alive Chicken
Tady taky prvně zjišťuji, že materiálu k focení bude v Indii opravdu kvantum, nicméně bude nesmírně obtížné to všechno zachytit přirozeně. Jako jediná bílá huba na kilometru čtverečním, tím spíše jediná bílá huba v zapadlé uličce kdesi někde, si vysluhuji tolik pozornosti, až mne to vyloženě točí. Kdykoliv se pokusím vyfotit domorodce, všimne si mne buď on sám, nebo si toho všimne nějaký z jeho známých a začne na dotyčného pokřikovat, že se stal zájmem mého objektivu. Super. Cirkus.
Koukej!
Místo toho, abych měl fotky místních při práci nebo relaxu, mám sbírku indických úsměvů roztáhnutých do nekonečna po americku. Positivní je, že se fotí rádi, což mi nedává, a musím se culit taky. Mnohdy je z mého focení kratochvíle, které se účastní polovina ulice, takže ve finále keep smilin, baby, jen keep smilin. Po indicku, po americku. Najednou mi horko nevadí. Je mi dobře.
Frajeris
A po kuřecím kari s čapátí, tradiční indické placce, se cítím úplně nejlépe. Mladý kluk, kuchtík, co stojí za dvěma hrnci jen tak pod přístřeškem, se na mne usmívá, ví, že mi bude chutnat. A za tu cenu dvojnásob. Ta směs koření je geniální, kluku! My Evropané jsme pro takové kari vybojovali tolik válek, abychom ho stejně používali špatně. Tak dík. Snad na to do rána neumřu. Kluk slibuje, že určitě ne, slepici zabil hned poté, co se vrátil ze školy, takže je čerstvá, čerstvější než kdekoliv jinde. Věřím mu a dávám ruku na to, že se vrátím.
Jen kousek od mrtvé feny
Město se soumrakem neztrácí nic na svém kouzlu, naopak. Prodavači jsou o poznání méně dotěrní, taky toho mají plnou prdel po celém dni. A jak se domácí stahují do svých obydlí, hlasitěji se z nich linou melodie rozličné. Domácká pohoda. Pokud si myslíš, že euroamerický mainstream je sračka, vychladni, Indie je na úplně jiném levelu hudebního (ne)vkusu. Ale proti tradicím a gustu absolutně nic, nenech se mýlit.
Neony v úzkých uličkách řežou do očí, tvoří svatozáře temným postavám, které se pod nimi míhají jak myši. Připomíná mi to výspy obchodu s bílým masem a náhradními díly augmentace na periferii města z dystopického cyberpunku. Chtěl bych si koupit jeden čip, který by mi dovolil prožívat ty pohledy do zapadlých, rozzářených myších děr znova a znova. Občas je pročísne zástup mužů s bubny, hlásné trouby víry nebo kdo jsou zač. Ta ženská od kaluže, jo, ta, kterou budu potkávat každý další den, se mi snaží později vysvětlit, že to má něco společného se svátkem Ganéši. Aspoň myslím, že něco takového říkala, komunikujeme posunky a gesty. Pán ušatá slaví i tu, i když Dillí není zrovna jeho doménou, jak jsem se dočetl v moudrých knihách. To spíše na jihu.
Nite, nite...
Odbije osmá, oči mne pálí, jak jsou osolené potem a prožrané sluncem, nohy bolí, už se mi nechce nic. Jen se vrátit do zavařovačky, kterou je můj pokoj, tam v jedné z těch děr, kde prý montují nové lidi. A usnout za zvuku posvátných bubnů Ganéši, trochu se vyspat, víš, abych si zítra nad ránem zase mohl trochu zašpásovat.
Tak takový byl první den. Zvláštně fascinující. Jako když se nechtě řízneš do ruky zatraceně ostrým nožem. Víš, že brzy přijde bolest, ale prozatím jen v tom němém šoku sleduješ zničehonic ránu, jak se halí do ruda.
Nové ráno
Než se stane z města znova pekáč plný lidského masa, jsem zase v jeho útrobách. Je zhruba pět ráno a fena zmizela. Je to přesně ten čas, kdy máš možnost poznat pravou bídu. To, na co všichni myslí, když mluví o zvrácenosti Indie, o Indii takové, která ti má změnit pohled na život, obrátit ti hodnoty vzhůru nohama a přivést tě na víru v kohokoliv, nebo cokoliv. Přes den se to velké indické neštěstí tak nějak ztrácí v městském mumraji, nemáš moc čas na to myslet, vnímat to, když vyloženě nechceš, ale teď, když je na východě stále temno, ulice jsou takřka prázdné a neony zhasly, to máš všechno před očima. A je to kruté.
Pobíhající, utahané, špinavé. Malé děti, zatraceně, může jim být tak pět, šest, se brouzdají ulicí, překračují ty, co to s drogami přepískli. Možná chlast, možná něco jiného. Sbírají odpadky, vzpomínky na předchozí den, do pytlů, co jsou větší než ony samy. Ani se nesnaží žebrat, jo, tak nízký je jejich status. Nedovolí si to, možná se bojí, možná prostě jen musí odvést svou práci. Jeden kluk se snaží vyprostit plastovou láhev z křečovitě sevřené dlaně muže, který se na zemi válí absolutně mimo realitu, jen si něco mumlá sám pro sebe. Prst po prstu, tak, hezky v klidu. Jsem jediný divák téhle tragédie. Nikdo si mne nevšímá, děcka courají se dále a dále, pohledy přišpendlené k zemi, jestli tam nebude další kus plastu, který znamená další kousek chleba. Anebo pytlík chipsů, prošlá plechovka koly a vstupenka do kina na další céčkový Bollywoodský trhák. Nebo tuba lepidla k čichání? I to je cesta. Vlastně zkratka. Z reality do ztracena.
Bratři v tílku
Mohly přijít s celou rodinou a společně prožívat osudy dynastie kousek od patníku. Takových je většina. Některé děti utekly z domova, třeba opojeny svody velkoměsta, třeba proto, že to doma bylo špatné. A nebo byly rovnou z baráku vyhnány. Ve finále na tom nezáleží. Dětem ulice se tady občas říká skryté děti. To proto, že žádná národní statistika neuvádí, kolik jich skutečně je. Odhady však udávají číslo vyšší než sto tisíc. Sto zasraných tisíc děcek na ulicích jen tady v Dillí. Jejich neviditelnost ve všech podělaných tabulkách s čísly nic nemění na tom, že tady skutečně jsou. Žijí. Dýchají. Některé déle, některé krátce. A čím více na ně úřady zapomínají, vědomě, nevědomě, tím více jsou tyto děti zranitelnější. Šikana ze strany oficírů, sousedů z vyšších kast, zneužívání ve všech možných pádech a slova smyslech, dealování, prostituce. Těmito hesly je možné definovat jejich mizerné životy.
Na každém kroku bídy trochu
Ale nejsou tady jen děti, to chápeš. I dospělí. Hodně dospělých. Když ti řeknu, že jen v Novém Dillí je přes tři miliony lidí bez domova, pochopíš, jak kurevsky velký problém to je. A tak tu jsou přímo přede mnou. Ležící, dýchající, spící. Ti usmívající se pánové, které jsem předchozího dne fotil tu nyní spí před svými zavřenými krámky na povozech, lehce zachumláni do celty, matné nebe nad sebou, pod sebou toulavého psa, jinak nic. Jo, uvědomuji si, že mnoho z nich nemusí mít nic jiného ve svém osobním vlastnictví. Někteří z nich, ti šťastnější, fotři od rodin, zde pracují třeba tři týdny v kuse, aby ten čtvrtý mohli dovézt nějaké ty drobné své rodině do jedné z okolních vesnic a strávit s nimi drahocenný čas. Jak řekla paní od kaluže: „Work, work, work, home, love, work, work, nanana." Jestli tohle není oddanost rodině, pak nevím co...
Chtěl jsem se tomu vyvarovat, ale ejhle, jsem u srovnání nás a Indů. Pohled na spící prodavače mne nutí přemýšlet, kolik času běžný člověk tam u nás obětuje své práci, a kolik času je schopen věnovat těm, které miluje. A i když se nějaká podobnost najde, nemůžu dát mezi průměrného Čecha a zde ležícího Inda rovnítko. V žádném případě. Přeci jen… Ind zabije většinu času v práci, aby neumřel hlady. Aby jeho rodina neumřela hlady. Aby děti nemusely odejít z domova a dopadnout jako ty pobíhající, utahané a špinavé, co sbírají plasty a hledají zkratky z reality. A nezveličuji, lásko. Ani trochu. Každý den umře hladem jen v Indii sedm tisíc lidí. To je jeden člověk každých dvanáct vteřin. Třeba právě teď.
Tři, dva, jedna...
Teď.
To u nás nehrozí. Sociální systém, sociální síť nás sice před chudobou úplně neochrání, to ne, ale reálná smrt hladem a v takovém měřítku? To nikoliv. I přesto makáme od nevidím do nevidím, ztrácíme čas našich životů, trháme rodinné vztahy, naše děti čím dál častěji hledají zkratky a my zapíjíme xanax perlivou vodou například proto, abychom mohli splatit širokoúhlou telku, nebo jiný výdobytek, který má ukonejšit naše potřeby teď a tady, udržet nás s dobou, se společností, otupit naše smysly a rozum, abychom nemuseli přicházet k myšlenkám, na které docházím právě teď já. A jen být. A užívat si. Protože o tom život je, ne?
A teď mi, bábo od kaluže, poraď. Co je smutnější? To, co vidím před sebou, tu neuvěřitelnou bídu, kterou spatřuji v ulicích Nového Dillí, nebo to, jak směle zahazujeme své životy? Možná to všechno dohromady. Ta propast, která mezi námi všemi vznikla.
Hic sunt leones
Lvíčata slumu
Nebudu ti lhát, lásko, jsou tu i momenty, které jsou absolutně o ničem. Ne vždy platí, že cesta je cíl, někdy je cíl cílem, ať už chceš nebo ne. A Mňága se může třeba posrat. Většinu času dalšího dopoledne bloudím špinavými, nic neříkajícími ulicemi střední třídy. Ve stínu vysokých zdí, které dělí nejchudší od těch méně chudých, potkávám nic neříkající postavy, které se objevují a mizí v nekonečném pocitu déjà vu, a dokonce ani sám sobě nic neříkám. Jen kráčím a snažím se něco neurčitého zachytit v prachu širokých silnic. Ještě si neuvědomuji, jak za tyto poklidné momenty budu rád. A že to budou právě ony, díky kterým na lustru mého pokoje nebudu viset já, ale jen mé propocené prádlo.
Čutaná
Ony vysoké zdi z ničeho nic končí, jako by je k zemi servala vůle boží. Nebo vůle lidu? Ta tam je i ta pomyslná hranice mezi přijatelnou chudobou a naprostým sociálním dnem. Teď už je jen to dno. Indický mumraj se vrací ve velkých vlnách a vyhání letargii z mé hlavy, stejně jako mění mé dlouhé, znuděné kroky v kroky kratší, opatrnější. Nad střechami bytovek s vymlácenými okny, ve kterých se občas mihnou jen cáry bílého igelitu na znamení rezignace, se k nebi sápou šeré prameny dýmu. Stejným směrem míří i satelity ožrané rzí až na kost a neuvěřitelný rébus antén a kabelů. A pod tím? Hromady bordelu vystavěné do výše dospělého člověka a mezi nimi divoký život. Slum Bhalswa. Jo, hic sunt leones.
Kouzelná
Aspoň v první chvíli. Psi jsou ze mne značně nesmělí, asi smrdím krapet jinak, vrčí a štěkají, na víc se nezmůžou. Naštěstí. Na rohu postává skupina mladých mužů, pokérovaná předloktí a pohledy tak surové, že by mi samy o sobě mohly zlámat nohy. Pokud jsem doteď neměl představu o tom, jak můžou vypadat pohůnci indického gangu, teď jsem si ji docela rychle udělal. Neuniknu jejich pozornosti. Naneštěstí. Ukážou si mým směrem a něco si říkají. Kolem nich se proplete trojice žen v sárí. Když si mne dámy všimnou, zakryjí své krásné, ebenové tváře do pestrých látek a zabodnou snad až do mého nitra temně malované pohledy. Zastaví se. A zastaví se snad i ten posraný čas.
Uf.
Jedna, dva, tři. Nevím, do kolika bych napočítal, jak dlouho jsem si užíval teorie relativity v praxi. Vše dá do pohybu dětský smích, který přijde jakoby odnikud. Jo, dětem nic neunikne. Kor ne blonďák v jejich ulici. Malá, okatá, ušmudlaná holčička se nalepí k mému boku jako klíště. Vzhlédne ke mně jako ke svému bílému hrdinovi a ten její zářivý úsměv všechno mění. „Hi, I am Kiri.” Holka s náušničkou v nose, co se jmenuje jako dobře roztíratelný sýr, mne naprosto odzbrojí. Je to láska na první pohled, o tom žádná. Vidí můj aparát a chce fotku. „Prosím." Pak se v displeji foťáku prohlíží jako v malém zrcadle. Když k ní poklekám, abychom si byli rovni, a po menších zdvořilostních ceremoniích jí vtisknu do dlaně gumové medvídky, pohladí mne po nose a pak za pištivého: „Thank you!” zdrhne i se svou kořistí do bludiště slumu.
Jako ten sýr...
Knoflíková světice
To bylo dobré! Musím se smát. Zvedám se, vzdychám. Jo, ty děti, co? A uvědomuji si, že je všeho rázem jinak. Chlápci na rohu mne sice stále mají v merku, ale mávají na mne a zdraví. Ženské pohledy zjihly, pod barevnými látkami cítím úsměvy. Ano, oči nelžou, ale pravdu neřeknou. Teď to chápu. Celý tenhle proces byl úlitbou místním bohům, bohům slumu. Vstupním rituálem. A já obstál.
S podstatně lehčím srdcem vpadám do labyrintu, proč taky ne, mám to povolené. Nedojdu ale ani k nejbližšímu rozcestí, když se malá Kiri vrací v doprovodu dalších asi deseti dětí. Nepamatuji si jejich jména, zapomněl jsem je hned, jak mi je řekly. Jo, anglicky umí. Jak vrabci kolem mne poskakují, chtějí se fotit. „One photo, one photo,” slyším pořád dokola. Vůbec se tomu nebráním.
Chci jim rozdat další mlsky, víš jak, pojistit si tu přízeň bohů, podplatit je. Ale docela mne štve, že jsou jak utržené z řetězu, tahají mne za triko, věší se na mne, div se o mne neporvou a vůbec. Tlesknu a zvednu výstražný ukazovák. Takhle by to nešlo. Děcka se leknou, zpozorní. Gesty jim jasně naznačím, že se mají zklidnit a udělat řadu. A ony zcela bez problémů poslechnou, seřadí se, jen se culí a čekají, až na ně dojde řada. Během několika vteřin přicházím o veškeré zásoby gumových medvídků výměnou za neuvěřitelný vděk v těch mandlových očích. A co za to? Další hodiny mi dělají průvodce a ochranku v tomto neuvěřitelném mikrokosmu. To penězi nekoupíš. Medvídky ano.
Uličky jsou tenké tak, že se jimi občas jen tak tak proderu. Sakra, měl jsem zhubnout ještě o pár cenťáčků. Skláním se, přeskakuji stoky, míjím stovky malých, skromných stavení a jejich neméně skromných obyvatel. Většinou se jedná o ženy, muži bývají v práci, nebo někde něco šmelí. Nebo obojí. Dámy, dívky, na mne shlíží z oken, ze střech, zpoza závěsů na mne stydlivě vykukují jako na zázrak. Necítím z jejich strany žádnou zlobu, zášť, naopak. Zdraví mne v dobrém, a když už ne slovy, tak aspoň přikývnutím. Akceptují mou přítomnost a za to mají mé tiché poděkování, ušeptané namaste.
Nasraný švec
Podél barevných zdí míjím malé krámy se základními potravinami, halal řezníky, chovatele slepic, obchodníky se zbožím více než pochybným a sotva legálním. Tak to jde pořád dokola, čtvrť vedle čtvrti. Ty jsou rozděleny podle etnik, jak se dozvídám od jedné místní ženy. Tady bydlí lidé z Bangla, tady z Bengálska, tady muslimové, tam vzadu jsou nové chatrče, kam město v rámci "očisty" sestěhovalo chudinu z jiných městských čtvrtí, tady kousek žijí zase lidé ze severu, a za rohem cikáni.. Jeden z nich mi hraje na bubny, děcka se smějí, když jim předvedu svou božskou choreografii. Starý dědek, jehož zbytek zubů je zbarven do ruda od žvýkání betelu, mi ukazuje palec nahoru. Jen opici na řetězu se to nelíbí, začne řvát jako pominutá. Jedna ze starších holek mne chlácholí, že si z toho nemusím vůbec nic dělat, tato opice nemá ráda nikoho.Ale kdo má rád tu opici?
Halal
Šúdra
Na parapetu jednoho z oken sedí dítě, pozoruje mne poněkud poplašeně. Když mu do dlaně v tisknu malou plyšovou hračku, začne ji objevovat po svém, strkat si ji do pusy a žvatlat si pro sebe. Líbí. Jeho mladičká matka a další ženy to pozorují z po vzdálí, ty mladší si na mne začnou poukazovat, pak propuknou ve smích. Mé srdce zaplesá. Někde v ráji musí existovat místo plné ženského smíchu, víš, jak jsou kruhy v dantovském pekle, určitě jsou kruhy i v ráji. Kruh ženského smíchu, kruh zvířecích mláďat, zmrzlinový kruh a tak. Ženy si ukazují na své nosy a pak na ten můj. Zamlouvá se jim můj piercing, jo, aspoň něco máme společného. Matka dítěte mne osloví lámanou angličtinou, ptá se mne, jestli si nedám čaj. Proč ne, přijímám. Když dá vařit celý kotlík přímo v tom okénku, kde sedí její robátko, zjišťuji, že si tak přivydělává na živobytí. Vaří pro místní a taková je i cena. Prachy sice zprvu odmítá, protože jsem dal hračku jejímu pískleti, ale já na tom trvám, holka má smůlu. Vždyť je to stejně bakšiš.
Podpultové zboží
Abych čaj nemusel pít na ulici, jedna z dalších mladých žen mne zve k sobě domů o kousek dále. Jsem trochu rozpačitý, ale nakonec jo. Než vejdu, varuje mne. Jsou to všechno čarodějky. A já jí věřím.
Dům, vlastně jedna potemnělá místnost 4x3 bez dveří. Voní kadidlem a přeslazeným dívčím parfémem. Jedna postel. Jeden kýbl na vodu. Jeden stůl a několik židlí. Jedna televize. Jeden kotlík, ohniště. A po zdech police plné věcí, které k životu potřebují. Já, pět žen a neurčitý počet dětí v tom všem. Anaya, tak se jmenuje paní domácí, mi vše ukazuje, jako kdyby to bylo její království. A taky že je. Kamarádky ji hindštinou doplňují, pořád se smějí. Tu jsou poklice, tady má rýži. A tady spí, je jich celkem sedm. Sedm. Na jedné posteli z klacků, místo roštu jakási provazová síť, uprostřed naházené kusy molitanů. Usmívá se, snad ani nevnímá, že já jsem jako v Jiříkově vidění.
Trubadúr
Doma
Anaya mluví dále. Například o svých dětech. Jsou zdravé! Jsou chytré! O svých rodičích, které pořád má a tolik si toho váží! O magii, kterou provozuje. O tvrdém životě ve slumu, o prokletí nejnižší z kast, které nezlomí ani to nejsilnější kouzlo ze všech kouzel. Karmický koloběh pokračuje, o nás a tak trochu bez nás. Neexistuje šance, že by se z chudoby dostala, leda až v dalším životě, ale o tom, pane, my stejně nerozhodujeme.
Ale nestěžuje si, to vůbec. Takový je život. Její dlaně tancují v šeru místnosti, jak jimi mává ze strany na stranu v nadšení, že může někomu povědět o svém hořkosladkém osudu a její rty jsou plné skromnosti. Nakonec to vysloví: “Jsem neuvěřitelně šťastná, že to mám.” A než se vůbec stačím nadechnout, než si uvědomím, že ve mně právě něco zemřelo a nového se zrodilo právě jen díky Anayi, zeptá se mne, jestli chci vidět kouzlo. A i přesto, že jsem si zcela jistý, že jsem právě jedno uzřel, přikývnu. A ona si samou radostí zatleská.
Anaya
Řekni abradakadabra, přikáže. Poslechnu a mince mizí v její henou pomalované dlani, aby se zase mohla objevit někde u mého srdce. Děti se smějí, mé rozpaky je nyní baví více než můj vzhled. Rychle chápu, že slum je místo, kde chcípneš, když se někomu znelíbíš. A místo znovuzrození, když na tebe cikánské čarodějky kouzelně zamrkají.
Čarodejka
O tygrech
Kluci jsou kluci
Ještě jsem ti vlastně neřekl o mých sousedech. Prima kluci. Už od pohledu by ti bylo jasné, že to jsou kluci zakavkazští, demenci hlídačů gulagů mají vytepanou rovnou do rozteklých tváří. Nic proti nim nemám, to ne, jen mne drobátko iritují lidé, co vchází do cizího pokoje bez zaklepání, aby posomrovali cigára, s ledovým klidem se dokážou vychcat doprostřed koupelny a večery tráví ne-ko-neč-ným sledováním něčeho, co přes tenkou zeď a ventilační šachtu zní jako porno remake Mrazíka.
Nejvíce mne na nich sere ale to, že mi šlohli tašku s kosmetikou. No fakt. Ráno se probudím, že si vyčistím zuby pastou, která má HNĚDOU barvu a chutná úplně stejně, hnědě, jinak se ta chuť nedá popsat, ale najednou zjistím, že nemám ani hnědě chutnající pastu, ani můj zeleno-fialový kartáček. Ani sprej, ani repelent, ani dezinfekci, nůžky, mýdlo… vole, prostě nemám kosmetickou taštičku. Jsem si jistý, že jsem ji nechal v naší společné koupelně. Ono, každý pokoj má svou koupelnu, ale vzhledem k tomu, že v soukromých koupelnách teče voda jen o svátcích, jeden si musí vystačit s tou společnou na chodbě, a to i za cenu skákání přes kaluže.
Krom mne a gulagů tady nikdo jiný není. Vlastně ještě náš majordomus Ranjit, ale ten přes den sedí za pultem, čumí do starého počítače, chlastá hektolitry přeslazeného čaje, nadává na zloděje z Booking.com, snaží se zoufale prodat můj pas překupníkům a v noci musí místo v bordelu chrápat na koberci právě před tím pultem, protože mu Booking žere provize a pas s českým erbem ne a ne střelit. Má své práce dost. Dnes ráno se navíc populace dramaticky snížila, takže jsme tam jen s Ranjitem, gulazi nikde. Jejich pokoj zeje prázdnotou, když nepočítáš prázdné flašky a konzervy. Super. Ranjit se mi omlouvá, já ho plácám po rameni a přeji mu pro dnešek více štěstí s mým pase. Zase táhnu do města. Ještě se ho raději ptám na cestu. Plán na dopo je totiž jasný. Sehnat si novou kosmetiku, a přitom poznat světa kraj.
Dobré ráno, Sakete!
Na stanici metra potkávám mladého kluka. Když se mne zeptá, jestli jsem Rus, ovládám se a nedávám mu ránu na hrtan. Snažím se mu vysvětlit, kde leží Česká republika, ale zastaví mne. On to všechno ví. Zná krásy naší země. Místo úderu do krku mu na ni chci pověsit medaili, je zatím vůbec první Ind, který je v obraze. Jak je to možné? “Czech streets, víš?” odpovídá s uznalým pokynutím hlavy. Chvilku přemýšlím, co tím jako myslí, jaké české ulice? Pak mi to docvakne. Jop, Czech streets, porno. Zná naši zemi z porna! Já věděl, že jsme porno velmoc, ale že bude mít naše umělecká tvorba takový dosah, to jsem nečekal. Tady kluk kvůli tomu dokonce hledal naši zemi na mapě. Czech streets je jeho vůbec nejoblíbenější pořad. A když mluvil o krásách, myslel tím naše ženy. Ptá se mne, jestli jsou ta videa skutečná, odpovídám, že nejspíše úplně ne. Sehrané scénky. Ale taky mu říkám, že v naší zemi je docela reálné, že když jsi fyzicky, nebo jinak přitažlivý, chápeš, lováky taky hrají roli, můžeš večer zajít do klubu jako panic a domů se vrátit jako muž. Kluk, muslim, kroutí zasněně hlavou, mluví něco o ráji. Trochu mu kazím iluze, u nás sady vinné révy a plné poháry sice najde, stejně jako vnadné ženské, ale dvaasedmdesát panen, to by chtěl krapet moc, i kdyby hledal po celém Brně. Mu to ale nevadí. I přesto chce u nás žít. A kdo taky ne?!
Metro je stejně jako kterýkoliv jiný prostor v Indii přeplněný k prasknutí. Ještě štěstí, že Indové neuznávají osobní prostor a jsou schopni naprosto na hulváta civět i z minimální vzdálenosti, jinak bych se cítil i nepříjemně. Vážně. Zatím co nám mámy říkávaly: “Nečum na něj tak blbě, se nedělá,” indické maminky to musí cítit naprosto opačně. A tak stojím uprostřed vagónu obklopen asi šesticí o hlavu menších frajerů v silonových, sepraných košilích a všichni mi z dvaceti centimetrů čumí rovnou do ksichtu. Jako bych právě vyprávěl nějaký neuvěřitelný příběh bandě děcek z pomocné školy, nebo se jak Sněhurka zjevil v baráku trpaslíků poté, co se rozšoupli psilocinem. A nepomůže nic. Atrakce. A tak na sebe koukáme, občas k sobě pohodíme hlavou jako staří známí z vojny, ale jinak se k sobě nemáme.
Saket rozhodně nepatří mezi ty nejvymazlenější části Dillí. Je neuspořádaný, špinavý, chaotický a dost odtažitý, něco jako Jižák tam v Praze, nebo ostravský Přívoz. A ten posraný obchoďák, do kterého mířím, a jehož skleněná střecha září už z dálky, do něj vůbec nezapadá. Jak pyramida na pozadí Káhiry.
Milá
Market
Přes čtyřproud se dostanu jen díky tomu, že tam vběhne stádo koz. Řidiči jsou neúprosní, trhaj ty šaltrpáky sem a tam, tlačí plyn na podlahu, žádné sraní s rezavou paní. A zdejší řezníci také nic moc neřeší, když si začnou jednu kozu za druhou brát do parády hned na okraji silnice. Krev stéká tam, kam vysloužilý olej a palivo uniklé z porouchaných Tat. Do toho všeho kolem nás projde procesí nastrojených slonů s šíleně křičícími chlápky v čele. A když na lavičce sedím, pohoda, abych se tou podivnou scenérií nabažil a na sedm západů ji do sebe zamkl a vyfotil, přiskočí ke mně opice a pokusí se mi šlohnout krytku od objektivu. Tak mne napadá, už jste se někdo někdy mlátil s opicí? Já jo. A není to dobré. Je to jako mlátit malé, chlupaté děcko s děsivě ostrými zuby. Los niňos del demonio.
Svině
Jo, je to zvláštní, ale tak se tady žije. Se slony na silnici, krávami v předsíni, podřezanými kozami na křižovatce, s pestrobarevnými papoušky místo vlaštovek a démonickými dětmi Hanumana, opičího boha. Je to prostě jiné a já tím dále procházím, šmatlám po půdě, která lační po dešti ještě více než já. Místo slin mi po cestě zbyl v ústech jen prach a pachuť smogu na jazylce jazyka. Mám zatracený chuť na Sprite. Jo, koupím si Sprite.
Stěhovačka
Obchoďák je ještě zavřený. Výborné. Otvíračka odpovídá té evropské, tak se divím, čemu se sakra divím. Naštěstí nejsem sám, kdo čeká na otevření chrámu konzumu. Skupinka chlapců ve světle modrých školních uniformách vysedává ve stínu, nebo ještě lépe řečeno, v jediném slušném stínu široko daleko. Pálí jednu bidi za druhou a tváří se, jako kdyby jim to tam patřilo. Nehodlám jim to brát, ale oni mi rozhodně mají co říct. S jistou drzostí, kterou cítím z jejich hlasů, na mne povolávají něco hindsky. A když je velkolepě ignoruji, a to vlastně jen proto, že jim hovno rozumím, jeden z nich se ke mně poměrně sebevědomě vydá. Je malý, rozcuchaný, ale mluví dost slušně anglicky. Zeptá se mne, jestli bych se s nimi nevyfotil. No když to musí být...
Většina z kluků se se mnou vřele přivítá, jen dva nebo tři mne sjedou pohledem, nemluví. Asi ti tvrdší hoši. Ale někdo takový musí být v každé partě, víme? Vzhledem k tomu, že většina z nich neumí ani slovo anglicky, ten střapatý jim dělá překladatele. Jmenuje se Jacob a je to křesťan. Překvapuje mne to. Čekal bych hinduistu, muslima nebo buddhistu, jasně východní škatulku. Ale Jacob mne poučuje, že křesťanství není v Indii tak vzácné, jak si asi myslím. Dokonce to má být snad třetí nejzastoupenější náboženství v zemi. Mají své kostely a katedrály, kam o nedělích dochází, mají správné křesťanské matky, které jim v ta rána upravují límce u košil a vrhají po nich káravé pohledy, když jméno boží berou do úst nadarmo, stejně jako ta lehké indická cigára bidi. Taky slaví Vánoce, zdobí při nich banánovník, mangovník, případně cokoliv, co aspoň vzdáleně připomíná strom. Zpívají koledy a čekají na příchod Santy. Jacob v něj již nevěří. Je to hodný kluk, ale není to úplný čurák. To ho cituji.
Když se poznáme, představuje mi všechny ostatní chlapce, o každém se nebojí říct pár slov. Snad z legrace říká, že jsou to gangsteři a já se tomu směji. Taky jsme si hráli na gangstery, nebo jsme se tak cítili, když jsme zkouření zevlili na ulici a poslouchali oldschool rap. V podstatě jsme byli kdysi úplně stejní.
Když začne Jacob mluvit o tvrdých hoších, těch, co zatím nepromluvili a nevěnovali mi moc velkou pozornost, je jimi přerušen. Vše, co chtěl říct, polkne. Většinou se ale jedná o normální kluky mezi sedmnácti až dvacet. Jo, z chudších rodin. Všímám si toho, když jsme si blíže. Košile zalátány, stehy přetrhané na mnoha místech, ošoupané boty, nebo rovnou boty žádné. Ruce upracované a pohublé tváře, co už si něco zažily, to poznáš. Muslimové, hindové, křesťané, to je tu naprosto jedno. Jsou tu. Jeden za všechny, všichni za jednoho mají všechno u prdele. Pravé bratrství.
Jeden z tvrdých hochů ke mně nakonec promluví svým chraplákem. Když se mu podívám do očí, je mi jasné, že svou pózu jen tak nehraje. Má své odkrouceno, to jo. Možná je to rváč, možná fetuje, nevím. Prostě alfa. Nerozumím mu, než to stihne Jacob přeložit, tvrdý hoch mi ve své obvázané ruce ukáže krabičku cigaret, což je gesto samo o sobě dost výmluvné. Já vytáhnu svá Máčka a nabídnu mu výměnu. Přijímá. Plácne na studený kámen vedle sebe, abych se posunul blíže. Tak sedíme vedle sebe, kouříme, držíme hubu a pod námi se zbytek kluků baví. Jako králové zevlíme na ulici a posloucháme oldschool rap. Vždyť říkám, že jsme stejní. Když si naposledy potáhneme ze svých soukromých rakovin, tvrdý hoch mi podá ruku a řekne jen jedno: „Puppy.” Jeho přezdívka. To kvůli těm smutným očím, víš.
Tygři
Tady v tom mikrokosmu Saketu existuje nějaká rovnice mezi ubývajícími Marlbory a příjemnější atmosférou. Za chvilku se se mnou kluci dělí o chleba, který jim mámy nabalily ke svačině. Ukazují mi fotky jejich holek, ptají se na můj názor, která je hezčí. Protože nechci mezi kluky vnést spory, nebo někomu stranit, Miss Saket 2016 nevyberu. Všechny jsou krásné, to jo.
Dostávám asi tři pozvání na večeři, kluci jsou chudí jako chrámové myši, ale srdce mají zlatá. O Puppym zjišťuji, že by chtěl jednou tančit v Bollywoodu, dokonce mi na místě ukáže pár svých pohybů do rytmů nějaké indické odrhovačky. Je to něco, co byste čekali od vesnického b-boye, ale není to vyloženě zlé. Tleskám. Jacob se přitom co chvilku ptá, jestli se cítím v pořádku a jestli mne neobtěžují. Rozhodně ne.
Na něco podobného se chce zeptat i frajer od ochranky, který k nám ostrým krokem kráčí. Jacob mne poprosí, ať mu řeknu, že je vše v pořádku. Nevím, proč bych měl odpovídat jinak a přesně to ostrému chlápkovi řeknu. Ochranka přesune pozornost ke klukům a začne se s Jacobem o něčem hádat, ale odejde až poté, co ji Puppy pošle do prdele. Aspoň tak to chápu. Chlápek s kalachem na mne hledí a kroutí hlavou, když šmatlá zpět do svého stínu na druhé straně parkoviště, do své klimatizované budky.
Jacob řekne: „Fuck the police” a já to zopakuji. Přidají se další a naráz v tom rytmu NWA jedeme všichni. Jo, to by jim, vlastně nám šlo. Puppy pookřeje a začne se smát stejně jako všichni. Zeptá se mne, jestli se na svých cestách nebojím a já mu odpovídám upřímně. Stejně jako kdekoliv jinde. Zmrdy potkáš jak před vlastním barákem, tak i někdy za rohem ve sto tisíc světelných let vzdálené galaxii Kastrovaného psa. Kývá hlavou, rozumí tomu. Ptá se mne, jestli nosím nějaké zbraně a já mu ukazuji vystřelovák, který je samozřejmě úplně k hovnu. A taky pepřák, který je na tom s použitelností o něco líp. Líbí se mu.
Prostřednictvím Jacoba mi pak sdělí, že pokud budu mít v Saketu nějaký problém, mám se jim ozvat a oni to vyřeší. Žádný problém. Protože jsou to zasraní gangsteři. A ačkoliv se tomu směju, Jacob mi dává své telefonní číslo, myslí to totiž smrtelně vážně. Říká mi, ať si ho uložím jako Saketské tygry. Když se jich zeptám, jestli je to jejich oblíbený kriketový klub, prvně se naoko urazí, ale pak se zase začnou smát. Puppy vyhrne košili a ukáže mi kérku na svém zjizveném břiše. Tygr. Pak si přitáhne svou aktovku, rozepne ji a řekne mi, abych se podíval. Na jejím dně leží vedle nedojedené svačiny starý GLOCK. Puppy ho vezme do rukou a mnou přejede vlna chladu. Nevytáhne ho z aktovky, je opatrný, jen nechá světlo, aby olízlo jeho časem a neopatrným zacházením ohlodané tvary. Ukázkově vytáhne a zase zasune zásobník s třemi náboji. Ona je to regulérní bouchačka, projede mi hlavou.
Bang-bang
Než se naději, vidím taky motýlka, boxery a něco jako mačetu s čepelí zabalenou snad do ranních novin, všechno hezky v aktovkách. Kluci nechtěli zůstat pozadu. Puppy smotává obvaz ze své paže a ukazuje mi nehezkou řeznou ránu, tu má kvůli své holce, tuhle, když mu zemřel bratr a on se chtěl pomstít, nebo co. Tuhle od svého fotra. Kroutím hlavou. Ale začínám chápat, proč ochranka měla s kluky problém. Svatí nebudou.
Jacob mi vysvětluje, že tak to v Saketu chodí. Je to surový svět, ta Indie, ten Saket. Všichni zde sní o dokonalém životě, o slávě a uznání, stejně jako kdekoliv jinde. Filmy a klipy je naučily, že i na ty největší nuzáky tam někde venku může čekat štěstí, kariéra, prachy, řetězy. Všechny ty motivační proslovy z filmů, motivační rýmy z písní hladí po tváří naivitu. Většina z nich totiž při troše štěstí zdědí "jen" nuznou živnost po otci, další zase skončí v nějakém posraném call centru, kde budou do konce života obsluhovat lidi z druhé strany zeměkoule, kteří třeba žijí ten jejich sen.
A ti nejodvážnější, lidi jako třeba Puppy? Ti třeba budou jedním z miliónu a skutečně skončí jako tanečníci v Bollywoodu. Anebo jako gangsteři. Někde v zapadlé uličce s ohlodaným GLOCKem v chladné dlani.
Turista
Vlhký sen elektrikáře
Základní hygienu jsem sehnal. Stejně jako pocit, že jsem toho za těch pár dní viděl příliš moc. Zkouším se aspoň na pár vteřin chovat jako správný turista. I když víš, lásko, a i já to vím, že na to nemám vlohy, nejsem na to jednoduše psychicky stavěný. Stejně jako jinde ve světě, i zde jsou památky obšancovány davy fotek chtivých turistů. Ti svým buranským chováním znásilňují každý den kdysi posvátného genia loci, dneska děvku prodejnou, která si jen matně pamatuje, čím byla, proč tady byla a co nám měla vzkázat o své době. Už to dávno není o poznání, vůbec ne, jen o další pouťové atrakci, kterou si musíš odškrtnout ze seznamu. Zasraná fixace na požitky, zasraná komerce cestování všechno zkazila. Ale jen díky ní jsem tady. Tak přistupte blíže, dámy a pánové, a spatřete jinde nevídané!
Budova něčeho
To jo. Nasrat. Už potřetí se mi stalo, že jsem se zakecal na ulici s nějakým indickým fešákem. S tím posledním z nich si dokonce sedáme na ča-ča-čaj a mluvíme o životě, mluvíme o ženách a vůbec, říkáme si vše, co si tak chlapi můžou ve své uzavřenosti říct na prvním a třeba posledním rande. Začínám si myslet, že si budu ve své hlavě muset dělat místo na nového přítele. Ale ani třetí fešák nezklame, a tak mne ani nebolí, když se z něj zase vyklube pohůnek indické cestovky, turistického centra, který pro mne má tolik úžasných zájezdů. Otázky, které mi předtím pokládal, kde všude jsem byl, kam se chystám, kam bych měl jet a kam bych jet neměl, nebyly ani tak zdvořilostními, jakožto obyčejným kalkulem obchodníka. Svině. Přesně tak si člověk na cestách postupně buduje odstup od místních, přesně tak i já si pomaličku pěstuji skepsi vůči každému, kdo mne na ulici osloví. Odtažitost mi několikrát pomůže. A několikrát tím třeba ztratím příležitost poznat upřímného člověka. Bohužel, bohudík, není reálné, abych v každém hledal kousek dobra.
Šmelinář
Nešmelinář
U Rudé tvrze nepochodím. Respektive ona nepochodí u mne. Ani trochu. I když z dálky se jeví jako impozantní, nekonečné lajny turistů mne dostatečně odradí, stejně jako kilo za vlez nebo vlezlí prodejci památkových předmětů. Odbít je je čím dál tím obtížnější a já si uvědomuji, že jsem čím dál hrubější. To ta skepse, roste a klíčí. Proč by někdo chtěl kouli se zasněženým Taj Mahalem, kurva?
Baví mne akorát skupinka indických chlapců, která si mne vybírá za objekt svého zájmu, i když dva metry ode mne sedí párek ukázkových blondýnek ze Švédska, vedle kterých by se chtěl probudit snad každý chlap. No, zřejmě ne ten indický. Ten raději někoho, kdo ve svých elasťákách vzhledem připomíná středoevropského homokelta. Upřímně mi to lichotí, a proti gustu přeci žádný dišputát.
Rudá tvrz
Jiné to není ani na druhé straně města, víš, tam u Oblouku a nějakých těch parlamentů, nebo čeho. Snažím se zjistit, co je co, ale nakonec to všechno vypadá úplně stejně, prolíná se to v jednu betonovou plochu, pár parků, kde kluci hrají kriket a pávi zastávají roli našich kohoutů. Tam se mne akorát další řidič pokusí ochcat, když mne místo k památníku Gándhího doveze k prodejci zaručeně kvalitního zlata.
Začíná mne pomalu, ale jistě vytáčet, jak se mnou zkouší někdo na každém kroku odrbat. Tohle nemám rád, řidič tuk tuku asi cítí, že se mi otevírá kudla v kapse, proto mne bez dalších keců veze zpátky a ještě dále. Zadara. Bych řekl. Ale musím uznat, že mne to vyčerpává, být neustále středem zájmu, být neustále ve střehu. Proto hledám cestu pryč. Ale těch tu moc není.
Až ve stínu minaretu Velké mešity Starého města snídám společně s malou holkou tradiční parathu, smažený indický chléb. Vlastně něco jako palačinku. Je dávno po desáté, snažím se nelitovat zabitého času. Její matka, jo, matka té holky, chce více než jen placku, nějaké prachy, ale já dávám jen to, co mohu. Na rozdíl od matičky mi je holka vděčná za každé sousto, o které se s ní podělím. Dokazuje to nejen spokojeným mlaskáním, ale i pár minut poté, když za mnou vběhne na nádvoří samotné mešity, aby mi rukama a nohama sdělila, že mi někdo chce šlohnout boty. Nebo už ukradl?
Velká mešita
Malé dítě
Už dříve mne varovali, že si na ně mám dát pozor. Ach jo. Všechno je rychlé, ani nestačím odbýt dalšího debila se zasněženým Taj Mahalem tak, jak by si zasloužil, pěkně hrubozrnně, a v tu chvíli si namlouvám, že to, po čem šlapu, nejsou ptačí hovna. Děkuji bohu, že jsem v mládí trénoval seskakování ze schodů, podkopnout frackovi nohy už je jen maličkostí, kterou taky i na boso zvládám s přehledem. Pomáhám frackovi na nohy, nemám mu to za zlé. Ty boty jsou fakt hezké. Asi proto brečí, když mizí za plotem. Tam se se svým příběhem svěřuje dalším dětem, chvíli mne pozorují a pak zmizí.
Usměji se, umyji si nohy ve zbytku své vody, nazuji tenisky a táhnu taky. V ulicích Starého města, které mne doslova pohltí, nasávám vše dobré i zlé. Břicho mi svírá pocit, že ty baráky, pod kterými proudím jako stín, se každou chvíli musí zřítit přímo na mou hloupou hlavu, nebo mne uškrtí vše objímající elektrické vedení, kterému je pojem revize neznámý. Etiketou neopracované pohledy místních, které se zvedají od rozdělané práce, od rozkouřených dýmek, rozehraných partií a rozjedených zbytků mezi odpadky, mi dávají zabrat. Skenují mé nitro, a když tak uvažuji, co si o mně mohou asi tak myslet, plynule přecházím k myšlenkám, co si o sobě samém myslím vlastně já. A nenacházím slov. Jo, to je síla ciziny.
Rázem vím, že to podstatné nikdy nebylo vytesáno do kamene nebo vystavěno k nebesům. Žádné chrámy, věže, ani ty zasněžené. Skutečný odkaz, odkaz bráhmanů i těch největších šudrů pod sluncem všech sluncí koluje krevním řečištěm nás, lidí. Koluje mnou, stejně jako každým, kdo se mi mihne před očima. A tak až drze opomíjím kostry věcí minulých, všechny ty památky a mířím stále hlouběji k pramenu ulicemi Starého města.
A seč je každý třeba jen letmý úsměv školaček, tiché namaste potulných kněží a kývnutí od prodejců všehokolik jako metamfetamin, mám pocit, že každé z těch tisíců těl, co minu, se na mne pomalu ale jistě kupí. Udolaj, neudolaj, udolaj, neudolaj, přebírám korále od stařeny a šeptám si svou mantru.
Rovnice soucitu
Přemýšlím, kolik neznámých může mít taková rovnice soucitu. Víš, co všechno je potřeba k tomu, aby v tobě nějaká událost vyvolala takovou tu nefalšovanou lítost. Jestli tebou pohne více hladové dítě, nebo hladový stařec? Žena, že jo? Nebo raději muž? Ne, to asi ne. A pokud je to dítě, musí to být dítě bílé, nebo se lépe prodá černoušek? Zajímá tě příčina? Hladomor, válka, genocida, totalita, nebo je to fuk? Mají v dnešní době na lítost nárok i muslimové, nebo je úplně nejlepší, když v rámci náboženství nemáme jasno? A konečně, jak daleko od tebe subjekt musí být vzdálen, aby tě skutečně zajímal jeho osud? Musíš to vidět na vlastní oči, nebo jsi raději, když se to všechno odehrává z bezpečné vzdálenosti od tvého prahu? Anebo nemáš v hlavě nasráno a uvědomuješ si, že každý život má svou cenu a jedinou konstantní záležitostí na tomto světě je nekonečný koloběh utrpení a vykořisťování?
Procházím vedlejší ulice bazaru s průvodcem Salaam Baalak Trust, neziskovky, která se slušně svezla na slávě Milionáře z chatrče. Netroufám si říct, že by nedělali záslužnou práci s dětmi ulice, v žádném případě, ale taky se neubráním dojmu, že se tu někde perou slušné prachy. To když je vidím klikat na ty Macbooky. Chytit příležitost za pačesy, tak se tomu říká, když se rozhlížím po klimatizované kanceláři, kam jsme se záhy dostali. Zdi jsou plné fotek celebrit, které neziskovku podpořili nejen svým líbezným úsměvem, různých ocenění a nabídek, jak můžu pomoct i já. Společně s ostatními zúčastněnými zaplatím manipulační poplatek, abych se mohl vrátit tam, kde už to dávno znám. Kde si každý den chodívám pro kuřecí kari a sladkosti, ze kterých mne bolí nejen zuby, ale i svědomí. Cukr, ořechy a olej, nejlepší kombinace na světě.
Jak už jsem řekl, nejdu s průvodcem sám. Je nás kolik, šest? Sedm? Nezbytný párek Asiatů, holka z Nizozemí se svou matkou, Belgičanka, německé duo a jedna Indka. Dobře, je nás devět. Postarší Němka se slunečníkem, tolik praktickým do úzkých uliček, si žádá po pěti minutách chůze další přestávku, aby se mohla “osvěžit”. Aspoň mám možnost udělat pár fotek v ulicích, které zrovna neznám. Zřejmě pod vlivem své vychlazené Coca-Coly začne pipka z Berlína polemizovat o tom, proč Indové mají na ulicích takový bordel. “Jako je to tu krásný a všechno, ty děti, to je síla co, ale mi neříkejte, že si nenajdou chvilku na to, aby prostě uklízeli, to vůbec nechápu, takový nepořádek, bych se styděla. Styděla!” Mladý průvodce je na rozpacích, taky nechápe a neví, jak reagovat na ráznou berlínskou rétoriku. A tak se Němky ptám, jestli si dělá prdel. Ale nedělá, myslí to smrtelně vážně. “Se na to podívejte, to nevidíte?” Odpovím jí už jenom shovívavým úsměvem. Asi nevidím...
Oh really?
Protahujeme se kolem zdí, na kterých je vyobrazena snad dobrá polovina hindského panteonu. To proto, aby se na ony zdi nemočilo. Vážně. Dejte na zeď podobiznu boha a Ind ji nepoužije jako toaletu, odzkoušeno, funguje. Božský pohled je pro Inda přísnější než všechny kamery světa, není většího Bratra než toho ve vyšších dimenzích. A tak tu nesmrdí moč, ale voní kari a lidství. Aspoň já to tak vnímám, když vpadneme do ulice plné pouličního občerstvení. Pánové tu pitvají ryby, válí kuličky z luštěnin a smaží v gigantických pánvích gigantické porce, aby je rozdělili na milion malých porcí. Indové žerou pořád. Málo, ale pořád. Majitelé se mohou přetrhnout, abychom se najedli i my, a to právě u nich, jsou jako náhončí dobytka, ale na to teď není čas. Teda, ono neplatí úplně pro všechny, musím zkusit další cukrovinky, z předchozích jsem se neposral, tak se nebojím pokoušet štěstí znova. Tentokrát necítím na jazyku jen olej a cukr, ale konečně i ty ořechy. Nenasycené tuky, no bájo, hned jsem plný štěstí.
Nedoběhnu skupinku úplně, držím se několik slušných kroků za nimi a pozoruji je. Ty vole, oni jsou tu na safari, nebo co? Drží si u nosů vonné kapesníčky jak tehdy kolonizátoři, mávají vějíři, ošívají se plaše, jako by na každém rohu číhalo nebezpečí. Jen my a divočina, hlavně nenavázat oční kontakty s predátory a neodpoutat se od skupiny, to znamená jistou smrt. Žebráky okázale přehlíží, to jim nezazlívám, to jde samo, ale když nás před vchodem do sirotčince vítá postarší pán, který dostal za úkol to tu mít v merku, svou nabídnutou dlaní a nikdo ji krom mne nepřijme, projede mnou vlna až nepříjemného hněvu. Belgičanka dokonce znechuceně uhne se slovy: “Nedotýkejte se mne.” Pak vklouzne do sirotčince, aby dychtivě visela na rtech našeho mladého, vzdělaného průvodce, mohla se strašně zajímat o celou organizaci, o děti a hlavně, hlavně si udělat tisíce selfie s těmi nebožátky. Aby všem ukázala, jak moc jí na nich záleží a jak moc dobré srdce má. Jak vlastně funguje pornografie chudoby.
Tak už to chápeš? Chápeš ten můj úvodní odstavec?
Kráva zasraná. Mé křupanské uplivnutí letí stranou, ale více se nad tím nehodlám pozastavovat. Cestou zpátky na pokoj si rekapituluji procházku s neziskovkou. Hodnotím, že za vyližprdel vyloženě nestála. Měl jsem možnost navštívit chlapecký sirotčinec v centru bazaru a další "úkryt" u hlavního nádraží, kam se mohou stáhnout děti z ulice, když je nejhůře. Když je do krve zmlátí fízl za nějakou drobnou čórku, když je někdo znásilní, přestane je bavit prostituce, nebo je o těch pár drobných pátý den v kuse okrade někdo silnější a ony se dostanou k té propasti zvané smrt vyhladověním. A nemluvím obrazně, ne, ani trochu. Takové příběhy jsem si vyslechl. Mít postel, byť sdílenou s dalšími třemi, a zeď, která ti bude krýt záda, mít aspoň jednou denně teplou čočkovou polévku a čistou vodu k pití, a najít někoho, kdo ti nelže v každé druhé větě, se zdá jako málo. Přesto je to pro mnohé mnohem více, než kdy předtím měli. A tak, ačkoliv mohu pochybovat o transparentnosti a upřímnosti nejen zdejších neziskovek, jsem rád, že i v tomto koutě světa čelí temné straně altruismus a agapé. Ta zpropadená láska k druhému.
Ačkoliv mnohé bitvy byly vybojovány a třeba i vyhrány, sociální válka pokračuje a jen naivní si mohou myslet, že někdy skončí. Indie je stále jako v černé kůži vázaný grimoár nejhorších patologických jevů. A my, mudlové, můžeme mít problém ho rozlouskat. Problém bezdomovectví, "vděčnější" téma dětí ulice, zneužívaných a týraných žen, závislosti, nezaměstnanost a kastovní diskriminace, ulice jsou toho plné, ale souvislosti chápat není jednoduché už jen kvůli našim rozdílným kořenům. V orientaci ti může pomoci člověk, který v tom žije, který s tím pracuje. Průvodce. Pokud tě tato témata zajímají, neboj se zkontaktovat některou z místních neziskovek. Slušná část se přiživuje na turismu, jejich nevzhledné stránky najdeš na netu, kde si pár kliknutím můžeš booknout termín exkurze. A tak se ti za pár kaček může dostat společné procházky místy, kam se jen tak neodvážíš, o kterých se nikde nedočteš. A hlavně uslyšíš to, o čem mluví málokdo, protože vláda k mnohým sociálním otázkám otáčí záda a rozhodně se nechlubí tím, jak moc je jejich zemi v hajzlu. Uvidíš, třeba i tobě se dostane dramatických příběhů, které vydají na dalších dvacet dílů Milionáře z chatrče.
Morituri te salutant
Říká se, že když se voják vrátí ze své první mise, má mrtvý pohled. Všechny ty sračky, kterými si projde, které vidí, zrcadlí se v jeho očích už navždy. S cestováním to musí být podobné, i tady ve špinavých ulicích snadno poznáš cizáka, který byl zrovna nemilosrdně předhozen všem pouličním psům staronového Dillí. Stejně jako je ti jasné, kdo mezi ně konečně zapadl.
Jsem zde teprve čtvrtý, ale zároveň poslední den. Procházím těmi místy zase a znova, ale pocity jsou úplně jiné. Možná to včerejší safari, možná to všechno předtím mi v jednom dalekosáhlém políčku srazilo růžové brýle z očí. Všichni mají možnost se mi dívat upřímně do těch zelených očí a já vidím jasněji. Už se mne nikdo neptá, jestli chci cetky za pár rupek. Rikšové mi nabízejí ceny desetkrát nižší, auta mi zrcátky lížou boky, jejich troubení je pro mne už jen součástí symfonie tohohle úlu. A světci stále žehnají, gajaananam bhootagannadisevitam, lásko. Koná se reinkarnace v přímém přenosu. Divák je jen jeden.
Než to tu definitivně opustím, chci si znova projít bludiště slumu. A je úplně jedno, jestli mluvím o tom bludišti skutečném nebo o tom vně mne. Cesta je rychlá a bezbolestná, už ji taky znám a jak jsem řekl, teď je všechno jednodušší. Jen autobus jsem vyměnil za tuk tuk.
Jó, ulice je jako sen...
Přicházím odjinud. Tady jsou hromady odpadu vyšší než pořádně rostlý Slovan, možná dvakrát tolik. Co je to? Skládka? Smrad mne vypráská jak nikdy nic nikde předtím, chvilku mám problém popadnout něco jako dech. Haldy odpadu, hořící ohně, tlející voda, to je velká nálož. Ty kráso, trochu se bojím, že se to tu všechno v jeden moment zřítí a jako lavina mne to pohltí navždy. Hádám, že horskou službu tady nemají. A ani pobřežní hlídku, kdybych se nenechal zavalit, ale spadl do té široké stoky, která má být řekou Jamunou. Pamela by pro mne stejně neskočila, z tak zajebané vody by jí slezly silikony.
Hranice
Dělám si z toho prdel, ale je to hodně smutné. Nejhorší na tom je fakt, že pro každého dvacátého Inda je právě tato špinavá řeka zdrojem nejen užitkové, ale i pitné vody. Normálně se mi zvedl kufr jen při pomyšlení, že bych měl s touto vodou cokoliv do činění. Ale vážně, 5 % obyvatel Dillí skutečně nemá možnost dostat se k čistší vodě. A dalších 15 % musí využívat veřejné studny a kašny, které, světe div se, taky berou vodu z Jamuny. Už od filmu Vodní svět víme, že čistá pitná je všechno, ale pokud tady v tom prapodivném Mumulandu chceš prát, koupat se, vařit, nebo se napít, máš k dispozici pouze tu kontaminovanou. Jiné to není ani za hranicemi města, v Indii žije přes sto šedesát miliónů lidí, kteří si mohou o čisté vodě nechat jen zdát. Velký problém. A těžko řešitelný. Kvůli lenochodům na úřadech, kvůli podnebí a vůbec zdejší mentalitě.
Anytime, anywhere...
Mé botasky se přestanou bořit do odpadu a konečně dopadnou na pevnější zem. Hned na prahu nuzných čtvrtí se na mne jako bodláky přichytí první pulci, aby byli mými průvodci. Stejně jako předtím. Nic se nezměnilo a pravděpodobně nikdy nezmění. Jo, to je ten karmický zákon. Rád bych se zabýval tím, jaké mám ve svém životě štěstí, že se tak trochu jako Sisyfos mohu pokoušet svůj život neustále změnit, ale vím, že k tomu bude ještě příležitostí dost. Ulehčuji si to a jsem jen teď a tady. Pulcům říkám, ať mne dovedou ke škole a oni směle plují bordelem.
Dychtivé momentky
Slumem se dostaneme až k místům, kde to zavání civilizací, kde krom chatrčí jsou i budovy s cedulemi, administrativa ukrytá ve skromných domech, různé dílničky a obchody. Pokud občas nadáváš na svůj čurácky řešený open space office a klima pracoviště, drahá, pojď si tady sednout na plastovou zahradní židli, nastartuj dieselový agregát, zapni pentijum dvojku a dej se směle do práce.
U malé budovy z pálených cihel potkávám mladou Indku, která o mne jeví až neobvyklý zájem. Ono v Indii se dočkat zájmu druhého pohlaví, byť jen pohledu, úsměvu, mi připadá strašně vzácné. V soukromí se dokáže společnost uvolnit, ale na veřejnosti jsou tyto drobné krásy něco jako tabu. Proto ten můj údiv.
Shiva je učitelkou angličtiny a sociální pracovnice z neziskovky PETE (Providing Education To Everyone). A tak než se nadám, prohlížím si dětmi namalované obrázky na modrých stěnách školy. Ta všeho všudy nemůže být větší než kůlna na nářadí, kterou jsme kdysi měli na zahradě. Uprostřed toho kluk v dresu Messiho počítá anglicky do deseti, když pak zpíváme hlava, ramena, ostych opadne u všech. Usmíváme se na sebe bez hranic a po hračkách rozsypaných na hliněnou podlahu se jen zapráší. Zde patří první díky všem, kteří mi do Indie nějaké hračky nabalili.
Paní čelka mne zasvěcuje do své řehole. Její slova jsou plná entuziasmu, ve tváři čtu něco o odhodlanosti, ale i vyčerpání. Denně se tu okolo čtyřiceti dětí učí základy angličtiny, hindštinu, počty, a když je dobrý den, můžou se tu i najíst. V další místnosti, respektive další budově, se matky dětí mohou učit rukodělným činnostem, aby nebyly závislé na žebrotě své, nebo svých dětí, případně jednom příjmu, když mají to štěstí a mají do života zdravého, žijícího partnera. Jo, děti, nemocní, vdovy, zneužívané ženy, nezaměstnaní. Široká cílovka, žádné dotace, žádná velká jména, jen solidárnost a každodenní tvrdá práce při snaze pomáhat přežít. Rozhodl jsem se, že je budu milovat. Mám vůbec na výběr? Ptám se na financování, Shiva skromně zmíní, že aby mohla těm cca čtyřiceti dětem dopřát každý den jídlo, vyjde jí to zhruba na tři tisíce rupií měsíčně. Bleskové srovnání s mými běžnými nákupy mnou krapet pohne, a tak platím za říjen.
A není to málo?
Než z toho po těch krátkých hodinách vypadnu, nechám se ještě jednou očarovat, což u mne v ten moment není vůbec složité, jak jsem zase úplně křehký. V jedné z těch drobných dílen koupím z hader dětmi umotaného slona a poobědvám za pozdního odpoledne ve výklenku pod schody rýži se zeleninou. Koukám na běžný život před sebou. Vůbec se mi nikam nechce, chci v tom výklenku bydlet a každé ráno chodit do práce se Shivou, nemyslet na cesty po hvězdách, ale šlapat prach cesty tady v tom posraném, ale milovaném slumu. Jo, jít zpátky do centra už tak bezbolestné není. Ale musím.
Na město padá tma. V zapadlé uličce hned u hlavního nádraží se mne kluk ptá, jestli nemám nějaké drobné, víš, jen tak na zábavu, nemá hlad. Nepotřebuje jíst, protože komiksoví hrdinové jíst nepotřebují. Dořekne a znova přičichne k lepidlu ve své rozleptané dlani. Panenky mizí, pár vteřin sleduji jen nažloutlá bělma, která se v rozkoší chvějí. Blaženě se usmívá, když se vrací zpátky na zem po krátkém meziplanetárním tripu. Tak se utíká od reality. Víme.
Bladerunner
Není sám, je jich tu více, hrdinů, co přišli z vesnic na severu, jihu, východu i západu, aby pokoušeli osud. Už jsem ti o nich povídal. Sběrači odpadků. Kapsáři. Maso na prodej, holky prostitutky. Každý podle chuti. Něco vydělat, hned to utratit, tady nemůžeš mít peníze po kapsách, když jsi malý a slabý, oberou tě, potvrzuje mi jeden z nich. Je tady už pět let a za tu dobu stihl zapomenout, jak vypadají jeho rodiče, bratří a sestry ze severu Indie. Je mu to jedno. Má svou drogu a má svou holku, kterou si jednou vezme za ženu, pokud bohové dají. Ale než bude jeho právoplatnou manželkou, klidně ji můžu mít i já. I za dvě stovky, ne dobře, za stovku, a nikdy na ni nezapomenu. Na ušmudlanou patnáctiletou holku, která odhaluje svůj šátek a dívá se na mne tak, jak by se holka jejího věku dívat neměla.
Odpusťte mi, děti moje, ale odmítám. Ale věřte, že ať už přijde po dnešku cokoliv, ani tak nikdy nezapomenu. Nejen na to patnáctileté poupě. Ale na všechno. Tohle ve své špíně a zvrácenosti nádherné místo ze sebe už nikdy nedostanu.
Pa!
P.S.: Děkuji ti, že jsi dočetl/dočetla až sem. Moc si toho vážím. Další části mého cestopisu na tomto portále již nejsou, smazal jsem je, když jsem podepisoval smlouvu s nakladatelstvím. Pokud tedy chceš zjistit, jak má indická cesta dopadla, hledej stejnojmenný titul na pultech knihkupectví. Nebo mi napiš zprávu, rád ti mailem pošlu rukopis.
Jak se ti cestopis líbil?
Dayin procestoval 14 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil92 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Díky moc, přečetla jsem to jedním dechem. A je to jako dobrý film - smích i slzy zároveň. Jako kdybych tam byla, tak to na mě působilo. Vím, že by to nebylo nic pro mě, ale přesto ti děkuju za dnešní chvilku na druhém konci světa :-) A za to, že mě to přivedlo k tomu, zamyslet se nad tím vším ...
Jo a jdu hledat knížku!
Děkuji moc za krásnou zpětnou vazbu!
Z toho vyprávění mi běhá mráz po zádech. Já jsem Indii v roce 2013 rozdýchávala dost těžko. Buď jsem byla unavená z předchozího putování nebo jsem prostě ještě na takovou cestu nebyla připravená. Necítila jsem se bezpečně, každou chvíli jsem cítila vyloženě strach. Ne nějaké obavy nebo nejistotu, ale fakt strach. Snad kdybych nebyla přírodní blondýna, ale trochu statnější chlap... Nebo snad dneska bych to už vnímala jinak... Když tak čtu, jak to všechno může vnímat někdo jiný, už trochu věřím, že se tam jednou vrátím... Díky.
Já se ti vůbec nedivím, Milko. I u mne se objevily pocity strachu a to mám penis a sto kilo. Nutno poznamenat, že ten strach u mne byl vždy oprávněný, adekvátní. Ale byl tam. I přesto, že Indie není Afghánistán nebo jihoamerický narkostát, člověk na ni musí být aspoň trochu připravený. A to udělá jen tak, že už bude mít odcestováno. A rozhodně tím nemyslím pět eurovíkendů a prázdninové all-inclusive v Hurghadě. S rukou na srdci mohu říct, že ani já jsem nebyl úplně ready.
Když se vrátíme k tématice pohlaví a cestování do Indie - já nemám ve své okolí žádnou ženu, které bych s klidem doporučil, aby podnikla podobnou cestu jako tehdy já. Tzn. na měsíc, sám a na vlastní pěst. Což samozřejmě neznamená, že neexistují ženy, které by tu pouť hravě zvládly a dost možná i s větší grácií. Ale obecně bych ženám radil cestovat v partě, s cestovkou atp. Neřízený skok do indických vod sice může být dobrodružstvím jako prase a s trochou štěstí z něj lze vyváznout bez šrámů na duši, ale riskovat to? Za mne ne. Ale možná mne k tomu resumé vedou jen patriarchálně-šovinisticko ochranářské instinkty, že jo.
Každopádně jsem rád, že tě moje psaní navnadilo na další potenciální cestu. Děkuji!
Já pořád opatrně hecuju partnerku, aby se mnou do Indie jela, ale nedaří se. Možná bych ji zlomil na pobyt v Goa, ale ani to není jisté. Zatím to vypadá, že to budu muset absolvovat sólo, ani kamarádi cestovatelé nejsou na Indii zvědaví. A to chci jen nějakou první nenáročnou cestu na cca 14 dnů.
Dal bych jí přečíst tvé cestopisy, ale mám spíš strach, že bych ji tím odradil úplně :D
Hele, já mám ze zpětné vazby pocit, že i když by měly, tak ty cestopisy příliš neodrazují. Asi magie. Takže bych se toho nebál. Přinejhorším pojedeš sám a za pár rupií si koupíš partnerku novou, no. :D
K tomu cestování "žena+ Indie+na vlastní pěst" mám co říct: v roce 2014 jsem procestovala kus Indie ve dvou, se synem, a jsem ráda, že jsem na to nebyla sama. Nějaké zápisky třeba tady: https://doindieazasezpatky.wordp...oust-thar/
Hančo, díky! Už to čtu a koukám, že jsme měli mnoho podobných zážitků.
Dala jsem sem odkaz jenom na jednu část, je to celý dlouatánský blog... Tvoje zápisky jsem četla, a přesně jsi pojmenoval mnohé moje pocity :)
Nejsem si úplně jistý, z čeho mají lidi strach. Hned bych se do Indie vrátil, kdyby to šlo, i když jsem taky neměl jen samé pozitivní zkušenosti. Můžu se je pokusit vyjmenovat: ukradený mobil (stačila chvilka nepozornosti = dalo se tomu předejít) + dlouhá a zbytečná návštěva policie, párkrát střevní potíže (kterým se dá beztak těžko vyhnout, ale místní prášky zabírají líp než dovezené), pár pokojů v hotelech, které si na fotkách z Bookingu nebyly moc podobné, dále ztracený první den a půl nedobrovolným seznamováním se s indickými podvodníky (ne, že bych o nich nečetl, ale člověk takovou drzost prostě nečeká), pak taky rezervaci v hotelu, který nesměl ubytovávat cizince (=přespání v čekárně na nádraží) a také různá spíše nechutná místa, která si hrála na WC (pokud šlo nějaké vůbec najít). O všudypřítomné špíně ani nemluvím. Na situaci, ve které bych se vysloveně bál, si ale nemůžu vzpomenout a těch věcí, které se mi tam líbily, bylo rozhodně víc než problémů.
Já třeba mám vysloveně strach jen z kombinace strava + hledání wc. Naháněčům a podvodníkům se asi nevyhnu, ale z toho obavu nemám.
Stejně je to o tom, jak si to člověk naplánuje a kam chodí. Domnívám se, že pokud si poprvé v Indii člověk nevybere spaní na ulici, cestování stopem a hraní skořápek někde v zapadlé uličce, tak možných problémů dost eliminuje.
Karel: Goa je asi nejpohodovější stát, ve kterém jsem byl (i když jen na pár dní), za něj bych zařadil Kéralu (jen místní specialita beef fry byla docela zklamání 😂). Ostatně Kérala je nejvýš na žebříčku gramotnosti a Goa není moc daleko za ní.
Budu si k tomu muset ještě sednout, co vlastně chci vidět a zažít. Nejdřív v roce 2022, letošek nehrozí. Takže na plánování je času dost. Ale bude to max 14 dnů, žádná honička po více lokalitách, to je napoprvé nesmysl. Prostě posrat se co nejméně, nezhroutit se z bídy okolo mě, užít si atmošku, zhubnout max deset kilo, prostě pohodka :D
Karel: Důležitá je prevence: vzít si s sebou dezinfekci (v našem případě slivovice), radši si hned po příletu v nejbližší díře ve zdi (pardon, chtěl jsem napsat v lékárně 😂) koupit prášky na průjem a nejíst (a hlavně nepít) úplně cokoli z pouličních stánků. WC se dají předem označit na mapě, dají se najít například pod jménem McDonald's 🤣 nebo Sulabh Toilet (a hlavně je dobré už doma natrénovat dřepkins a nabalit hajzlpapír). Pozor na zavádějící místa na mapě, která se vydávají za toaletu a jsou to jen pisoáry na ulici na zdi, ty spolucestující, obzvlášť ženského pohlaví a v nouzi nejvyšší, moc neocení.
Jinak bych to fakt neviděl tragicky.
BTW: https://en.wikipedia.org/wiki/Li...s_in_India https://en.wikipedia.org/wiki/Li...crime_rate
@Karel
Nějak nerozumím větě: "Já třeba mám vysloveně strach jen z kombinace strava + hledání wc". Byl jsem tam 3 týdny a nikdy jsem neměl problém. Základ je nejíst na ulici a vzít si sebou slivovičku tak šedesátiprocentní a po každém jídle důkladně desinfikovat :-))
Potom nerozumím, proč chceš do Indie, když partnerka nechce. Nebo už máte zbytek zemí procestovaných?
Indií můžeš procestovat jako Daying, nebo jako mastnák, kde nerozeznáš rozdíl oproti jiným států.
Jinak pokud nechceš zažít tu extrémní Indii, tak navštiv staré Dillí jako výlet do minulosti jen na pár hodin a pak třeba Darjeeling a okolí, Goa nebo Kerala. Tam to je řekl bych v pohodě.
Jinak za mě Goa nestojí za nic, ale to je věc názoru a možnosti srovnání.
Edit: Ještě k té úvodní fotce. To opravdu vidí málokdo, protože takový vzdoušek bez smogu je v Dillí vzácnost. Byl jsem tam týden a nikdy jsem to nezažil :-))
Čemu na tom nerozumíš? Prostě mám strach, že se zpočátku po*eru, než si zvyknu. Slivovice není problém, té je doma dost a v Asii se hodila vždy, to je vyzkoušený. Jídlo na ulici rozhodně zkusit chci, i kdybych ho měl slivkou zapíjet po každém soustu.
Do Indie chci, bo mě láká z mnoha důvodů. A raději než sám, bych tam jel s partnerkou. A pokud partnerka nechce, jsou dvě možnosti. Nikdy tam nejet, nebo jet bez ní.
Ta Kerala se objevuje hodně často co by jeden z doporučených států, píšu si do deníčku!
Podívej, strávil jsem v Asii přes 3,5 měsíce, dost z toho v Indonésii, což taky není vzor čistoty, běžně jím na ulici, ale v Indii bych si opravdu na ulici nic nedal. Když vidíš, jak se prodavač otočí, vychčije se na druhou stranu stánku a pak tou rukou, co držel svoji chloub, ti začne servírovat pochybný pokrm, co mu tam leží bůh ví jak dlouho, tě přejde chut. Ale jo klidně si to vyzkoušej. Pak ale musíš počítat s těmi problémy, kterých se bojíš.
Nevím, co tě na Indii láká, jestli ta bída, chudoba, špína, smog, přelidněnost nebo co, ale pokud tam chceš a chceš zažít tu opravdovou Indii, tak partnerku rozhodně neber, pokud o to nestojí.
Já když si vzpomenu na Indii, tak je to chut masaly a hned se mi udělá zle :-) Indické jídlo je za mě nejhorší a dlouhodobě nepoživatelné. Masalu dávají úplně do všeho. A je velkýrozdíl, když si dáš indické jídlo v Malajsii, Singapuru. CŘ, Thajsku a pak v Indii. Jsou samozřejmě rozdíly mezi jihem, sever, východem a západem, ale celkově můžu říct, že indická kuchyně mě naprosto zklamala.
Challenge accepted.
Já osobně jsem v Indii měl strach asi dvakrát. Poprvé ve Váránasí, kdy se běžná turistická past v podání tří zfetovaných/opilých mládenců proměnila ve fyzickou konfrontaci. To jsem pak měl strach, že to bude mít ještě dohru. Podruhé to bylo ve Dharavi, kde mne chtěli regulérně okrást.
Strach z jídla jsem neměl, žral jsem v podstatě všechno, na co jsem zrovna měl chuť. Na ulici jsem si ale dobře vybíral, u koho nakupuji. Problémy jsem měl jenom jednou a to když jsem se po dni hladovění strašně přežral v all you can eat bufetu v hotelu někde na půl cesty mezi Lehem a Manali. Slivku jsem pil.
Ale rozumím i tomu všeobecnému pocitu strachu, jak o něm psala Milka. Ne každý je úplně stavěný na pobyt v rušných indických ulicích. A když nic jiného, tak právě ta mnohdy až šílená neodbytnost Indů, co se na tvé cestě chtějí mermomocí přiživit, může být dost frustrující.
No je to min. obtěžující. Myslím ty lidi na ulicích. Mě to iritovalo neskutečně se tím davem pořád prodírat. Já měl strach jednou. To když jsme po čtyřhodinovém zpoždění letu z Goa v 11:30 hod večer nasedli na vlakáči do rikši a borec s námi obkroužil vlakáč a zastavil kousek od místa, kde jsme vyjížděl s tím at počkáme. Chtěli jsme do Paharganj do vybraného hotelu, což je za relativně za rohem. Co si o tom měl našinec myslet. Raději jsme šli rychle po svém.
Já jsem dal Indii celou dokola vlakem a letadly za 3 týdny. Jedl jsem i na ulicích a nějak nemám důvod se vracet. Není to tam levnější než třeba v Thajsku, je to vízová destinace, pořád se tě někdo snaží okrádat, běloch tam platí zpravidla nejméně 2x tolik a ještě mu nechtějí vrátit zpět, když to zažívaš několikrát denně je to otravné. Hygienické podmínky jsou příšerné, horko a smrad, vstupy pro turisty s řádnými příplatky, lidí je tam ještě více než v Japonsku a to Goa není tedy žádný zázrak. Prostě kdekoliv jinde v JV Asii to bude větší pohoda a lepší prostředí.
Amen
Prodírání se mezi Indy je pořád lepší než prodírání se mezi Indy na motorkách a v rikšách. 😆 Pokud jde o indickou kuchyni, má to evidentně každý jinak. Já občas jedl i na ulici, ale nepřeháněl jsem to a hlavně jsem se vyhýbal pouličnímu lassí. Kamenných stravoven je tam ale všude dost, tak na ulici snad nikdo jíst nemusí, když nechce. Kdybych měl jmenovat jenom jednu věc, kvůli které se chci do Indie vrátit, tak to bude jídlo (ale kdybych směl dvě, tak druhá budou vlaky 😃).
Mimochodem, v Dillí má každý stát i union territory svůj "dům" (house/bhawan/sadan/niwas), kde sídlí jejich komisař, ubytovávají se tam různí VIP z daného státu na služebních cestách do hlavního města (můžou i občané onoho státu a někdy dokonce i kdokoli) a většinou tam bývá i kantýna nebo restaurace s místní kuchyní. Kdo chce ochutnat co nejvíc z Indie, aniž by se musel do každého státu podívat a/nebo se chce najíst v lepším prostředí, než skýtá pouliční stánek nebo nádražní vývařovna, může toho využít. Ceny jsou dost příznivé. Domů přes 60 a jediný, který se mi na mapě nepodařilo najít (osobně jsem byl jen v několika, protože se to nedalo stíhat a taky nejsem Otesánek), je UT Chandigarh. Nové UT Ladakh má, alespoň zatím, společný dům s J&K, ze kterého bylo vyříznuto. Většina z nich se nachází v několika shlucích v diplomatické čtvrti (takže nejsou daleko jednak od české ambasády, jednak od parádního železničního muzea.
Kdyby byl zájem, mohl bych sem plácnout mapu všech domů (vč. ještě nedostavěných, však oni je jednou určitě dostaví 😊). Tady je aspoň kratší přehled: https://www.scoopwhoop.com/Delhi...onal-Food/
Padrino: nikdo tu snad netvrdí, že Indie je pro každého. Kdo se tam chce podívat, tak ať se řádně připraví a jede tam. Však on si každý na místě kvalitně ujasní sám, jestli se tam chce ještě vracet. 😂
Hoši pište dal,konečně po dlouhé době paradni cestovatelske tema kde čekám na každý další příspěvek. V této době skoro zazrak :) Nevím,jestli jste někdo viděli indicky serial Delhi Crime,nakolik je ta atmosféra věrná,ale na me to celkem zapůsobilo:)))
Za mě je indická kuchyně nejlepší na světě a do Indie bych se klidně vrátil znovu po 2měsíčním cestování před necelými 3 lety po Andamanech a SV státech Meghalaya a Nagaland, po Ladakhu a Spiti Valley a na závěr Dillí, Agra a Jaipur. Ohrožený jsem se necítil (kromě zuřivě štěkajících psů u nohou za tmy před 5 h. ráno u autobusáku v Lehu) a lidi mi přišli většinou fajn a nápomocní (jen v Jaipuru byli někteří dost neodbytní a být to celý pobyt, už by mě to trochu vadilo). Měl jsem z Indie trochu obavy i přes mé předchozí zkušenosti z Jižní Ameriky a Asie, ale nebyl moc důvod. Podvedený nebo okradený jsem nebyl. Průjem jsem neměl, ale už jsem byl asi z cest po Asii zvyklý. Na ulici jsem jedl jen vyjímečně. Fotky mám tady:
https://www.zonerama.com/liborst...um/5069393
https://www.zonerama.com/liborst...um/5070187
@padrino, fakt jsi dal celou Indii dokola? To asi myslíš Dillí, Goa, Varanásí atd. ne?
Niemandos: zrovna ve starém Dillí jsme se málem udusili - kombinací trhu s kořením a otevřených ohňů.
Eremi: díky za tip.
Libor_S: To se máš, zrovna do sedmi sester bych se chtěl podívat. V Jaipuru jsem byl, ale domorodci mi nepřipadli otravnější než ti v Dillí (až na jednoho, jehož prodejnu jsme ignorovali a vysloužili si tím obvinění z rasismu😂). A proč by Padrino nemohl objet celou Indii? Na to stačí dost času, trpělivosti se zas..... IRCTC a plán, který počítá se zpožděním. 😊
Niemandos: Mě to věčné "otravování" Indů sralo a slušně to kradlo ze zásobárny energie. Na konci cesty už jsem byl na každého nýmanda protivný jak ženská při PMS. Až mi jich občas bylo líto, protože jsem si zároveň uvědomoval, že pro ně je každá koruna dobrá, zatímco já si "velkopansky" cestuji po Asii. :D
Padrino: Ty negativy Indie jsi shrnul naprosto dokonale. Živě si třeba pamatuji, jak mne neuvěřitelně nasralo, když jsem zjistil, že Indové platí za vstup do Taj Mahalu pár rupek a já v přepočtu na naše skoro dvě stovky. Nejen kvůli tomu všemu, cos vzpomenul, ale spíše pro můj osobní rozhled budu příště volit jinou destinaci. Ale na stará kolena se do Indie ještě vrátím, tomu věřím.
Eremi: Ty vole, jsem úplně zapomněl, že se na ten seriál chci kouknout, díky!
Jox: Jo, když se na ulici v Dillí pálily odpadky, bylo mi na blití. To jsem taky zjistil, že hovno hoří.
Jo dal jsem Indii dokola kromě hor na severu. Noční vlaky a asi 3 přelety. Pak mi ale zrušili jeden vlak a itinerář se sypal jako domeček z karet. Okradený jsi nebyl? Tomu se nedá věřit. Třeba čaj ve vlaku za 5 rupií což je cena pro Inda pro mě byla nedosažitelná. Prodavač vzal vše co jsem mu dal a ani se nenamáhala vracet. Je to jen pár korun, ale několikrát denně už této začne štvát. 90% nákupů potravin předražených - mají tam vytištěnou max. Prodejní cenu, kterou u turistů nerespektují, tak se buď necháváš pořád okrádat, nebo se pořád dohaduješ. Někdy mě tak vytočili, že jsem jim tam na pultě nechal i velký nákup a šel pryč. Na tržnici mají ceny za kg, ale pro cizince je to cena kus, apod. A pořád ti tam někdo nabízí něco o co vůbec nestojiš.
To mi připomíná tohoto frajera: https://www.youtube.com/channel/...HJjk5wXLFg
Videí tam má spoustu a dost z nich je prostě... no youtube, ale má tam i dobrá videa právě na téma indických podvodů. Pokud byste se někdo chystali do Indie, doporučuji proklikat, ať jste aspoň trochu připraveni na realitu. Já tam třeba zjistil, že trik "opičí hovno na botě" je poměrně běžný a nestal se jenom mně.
Taky mě takové móresy štvou, ale člověk musí mít na paměti, že to je místní "folklór" a že je to fakt neodnaučí. Na nás se po prvním vystoupení z Airport Expressu vrhli podvodníci, protože jsem prostě vysílali do dálky informaci, že jsme západní jelimánci bez zkušeností. 😂 Nějaké jsme ale časem nabrali a pak už to šlo líp. Kdo není dostatečně asertivní, ten prostě bude mít problémy a kdo bere věci moc vážně, ten taky.
Vstupné pro cizince mě fakt nepotěšilo, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že to super nízké pro domorodce je takové mj. proto, aby si ho vůbec mohli dovolit a že my si to vysoké dovolit můžeme a kdyby stála podobná památka u nás, bude to vstupné podobně vysoké.
Sem tam nás někdo obral o pár rupií navíc přes pevně stanovenou cenu, ale kvůli tomu nemá smysl si kazit den. Kde ceny stanovené nebyly, tam nás beztak obrali o víc, ale když nám cena nevadila a ani jsme to nevěděli, tak jsme se nemohli naštvat. 😂 A na to nabízení určitě platí nasraný pohled, případně našprtaná protivná indická fráze. Mimochodem, existují i lidé, které smlouvání baví...
Já si také nakonec zvykl a přizpůsobil se, ale že by mě ten folklor bavil se říct nedá. Byl jsem i v mnohem nebezpečnějších zemích (Salvador, Honduras, Guatemala, apod.) Kde i na zastávkách autobusu a před obchody byly ochranky s brokovnicemi, v ulicich hlídkovala armáda jako ochrana před gangy a tam bylo vše v pohodě. Takovým zemím dám před Indií kdykoliv přednost.
@Dayin
Zřejmě jsi vůbec nepochopil, o čem jsem psal :-). Mě to jejich otravování vůbec nevadilo. Jen nemám rád davy a zmrdy. A nikde jinde ve světě kde jsem byl tato kombinace nebyla větší. Přiznávám, že Bangladéš jsem ještě nezkusil. To je všechno. Ale chápu, že část návštěvníků Indie je z toho nadšená, nebo jí to nevadí a vidí jiné positiva. Každý hledá to své a tak je to fajn :-) Potkal jsem spoustu chudých lidí v chudých zemích, ale jen v Indii je tak "normální" snaha turistu oškubat. Myslím, že i ty sám jsi o tom pocitu psal v jednom dílu :-) Prostě mě Indie neoslovila. Je spousta jiných zemí, kde jsem se cítil prostě líp a ne jak chodící peněženka. A i ta politika vydojit z turisty maximum tomu nahrává. Ale jistě je rozdíl, když tam člověk je 3 týdny a třeba 6 měsíců. Já srovnávám svoje 3 týdny v různých zemích.
Mně teda to jejich otravování vadilo, stejně jako mi vadilo třeba v Egyptě, ale musím uznat, že v Indii jsem potkal asi největší lháře a podvodníky (i agent Bureš s Márou Šňupalem by se od nich ještě dokázali pár triků doučit). Nicméně to, co mě na Indii bavilo, naštěstí převážilo a rád se tam zase vrátím. Mimochodem, jak jsem tu někde zmiňoval knížku o indické politice, tak z té jsem pochopil, že to nejsou jen pachatelé, ale taky oběti, protože jejich vrchnost zase škube je, a to dost nehorázným způsobem.
Souhlasím s tím, že jiné asijské země jsou mnohem lepší na pohodovou dovolenou, ale Indie je taky trochu o "dobrodružství". Kdo váhá, jestli se tam vypravit, mohl by si přečíst třeba Kiplingova Kima a jestli ho ten příběh ani trochu neosloví, tak ho asi víc zaujmou jiné země. 😊
Já když jsem se vrátila, říkala jsem si "Indii už nikdy víc..." ale oklepala jsem se z toho a jela bych zase... pohodová dovolená to není ani náhodou, ale o to nejde...
Ale že jsme dneska těch komentu pod cestopis přidali 😁
@padrino: Je pravděpodobné, že jsem někde platil o trochu víc než místní, ale pokud bych za čaj zaplatil místo 5 rupií jako Ind třeba 10 rupií, nepovažoval bych to za okradení, ale docela férovou cenu. Ve vlaku jsem si čaj asi nekupoval, obecně se potencionálně předraženým nákupům vyhýbám. Jel jsem jen kratší úseky do Agry a Jaipuru (přes Ásám byl delší, ale tam bylo, myslím, jídlo a pití v ceně).
Max. prodejní cena na potravinách se mi právě v Indii líbila a byla dodržovaná (já jako ekonom na dlouhé cestě bez příjmů na toto dbal). Nakupoval jsem spíš jídlo do hor nebo na delší výlety v těch oblastech Indie, kde jsou lidi asi poctivější. Dokonce i ovoce a zelenina mělo někde vyvěšený seznam max. cen za kg, které byly podobné jako v nížinách a dodržovány i u stánků (já si je zhruba pamatoval). Jinak bych si v Lamayuru nekoupil za pár korun takový nákup plný vitamínů na léčbu nachlazení: https://www.zonerama.com/liborst.../173841916
V turistických oblastech nížin, kde se asi víc okrádá, jsem obvykle jedl v restauracích, kde byl jídelní lístek.
Osobně bych do Indie neletěl ani kdybych za to dostal zaplaceno !
Mě bohatě stačila Indonésie.. To otravování na každém kroku mi tam hodně vadilo a poslední dva dny,když jsem měl za sebou všechny naplánované výlety jsem v Yogyakartě neopouštěl hotel respektive jsem jedno dopoledne vylezl ven k nedalekému vodnímu zámečku a to mi bohatě stačilo - některým nestačila úplná ignorace,ale muselo se na ně až zařvat.
Abych omezil dohadování na minimum,tak všechny výlety a transfery jsem měl zařízené předem přes renomované místní agentury či přes hotel. Ubytovaní kvalitní 4,5* hotely.....to bylo i jediné místo,kde jsem se stravoval.
Indonésie je proti Indii čajíček a moje oblíbená země, kam se rád vracím :-).
Díky , vrátil jsem se pětadvacet let zpět a opět ucítil tu zničující atmosféru Indie. Skoro bych se chtěl vrátit, ale jeden rok stačil. Úžasné, autentické , oba jsme si to prožili, ale ty jsi to dokázal popsat. Klobouk dolů
Díky, Cide!
"Dneska může knihu vydat každý." A tak se to podařilo i mně.
Píšu tento komentář hlavně proto, že Vám chci poděkovat. Cestujlevně za možnost sebeprezentace a Vám, čtenářům, za to, že jste si na cestopis našli chvilku. Vaše ohlasy mne nakoply dotáhnout do konce.
Takže díky!
David
To jsem rád, že jsi to dotáhl až do této podoby. A jak jsem dřív psal, že bych si toto vyprávění klidně koupil, tak i činím.
Davide, to je moc dobrá zpráva, mám radost a blahopřeju :) Tvoje psaní si určitě zaslouží knižní podobu.
Paráda, jdu na nákup!
Tak to je masakr! Konečně jsem první díl románu (asi na pátý pokus, stydím se 😊) dočetl a můžu jít na další. Snad to adminy neurazí, ale tohoto díla je na CL skoro až škoda. Rozhodně by mělo vyjít knižně.
Potíže už na nádraží mi hodně připomněly náš první den v Dillí. Je mi až líto, že za nás facky nepadaly. 🤣 Měl jsem ale pocit, že vyliskat by potřebovali i policajti, kteří v našem případě dělali, že tam vůbec nejsou, a to jsem ani netušil, že při třetí návštěvě Indie zavítám i na služebnu...
Kdo rád čte a chtěl by přijít o poslední zbytky iluzí, tomu doporučuju knížku A Feast of Vultures: The Hidden Business of Democracy in India.
Vůbec se nestyď, je to dlouhé jak severská noc a upřímně jsem vděčný za každého, kdo se tím na displeji a monitoru prokouše. Takže díky!
Povíš mi, proč jsi skončil na služebně? Taky mám i negativní zkušenosti s fízly tam v Indii. Ale to až na konci. Třeba se tam dočteš.
Díky za typ na knihu a vůbec za vše!
Ukradli mi v Paharganji mobil. Školácká chyba, uměle přiživená tlačenice a je to. Policajti jsou neradi obtěžováni prací+otravná byrokracie+tradiční lži a výmluvy.
Jo, to zní jako indická policie. Jak po tom všem Indii vnímáš?
Asi pořád stejně, jako šílené smetiště plné drobných pokladů. 🤣 A taky jako výlet do středověku a do budoucnosti zároveň, i když na to jsou, navíc jaksi výrazně stravitelnějším způsobem, větší experti Japonci. 😊
Člověk hlavně nesmí moc myslet na tu obří politicko-úřednicko-podnikatelsko-mafiánskou chobotnici, která drží miliardu lidí pod krkem a musí se soustředit na zážitky, které mu něco dají, jinak by tam už podruhé nos nestrčil.
Tos napsal fakt skvěle! Díky za odpověď.
Byl jsem sám loni v říjnu 2 dny v Dillí a 2 dny po Indii po cestě na nepálskou hranici. Jak strašně výstizně si oživil mé vzpomínky. Ten první den, totální šok, bloudění u nádraží, zamaštěný pokoj bez okna, smrad na ulici. Druhý den, poznávání, lapení, přežití. Třetí den už hrdina s otevřenýma očima a srdcem...
THIS IS INDIA
Excelentní čtivo. Díky ti za něj!
Jsem rád, žes to měl stejně. Díky!
Super fotky!
Díky!
Tak tohle mě baví ... sice je to spíše beletrie než cestopis, ale moc poutavě napsané. Tenhle komentář píšu z Malajsie z "hostelu" v čtvrti "Little India", tak mi krásně tématický sedí k mému výletu 🙂. Do Indie bych se ráda někdy podívala, ale asi ještě chvilku počkám ... až budu starší, tlustší, míň priposrana vyrazit sama do země, kde si více váží krav než žen a moje hygienické standardy klesnou na nulu 😃. Takže jen tak dál, moc se těším na další díly.
Koukám, že smysl pro humor cestovatelům cizí není. 😃 Je fajn mít takový nadhled, to se z těch cest pak člověk jen tak neposere.
Děkuji moc. A budu ti přát, ať se tam fakt jednou koukneš. Stojí to za to.
Uzasny cestopis a vse bez nasazenych ruzovych bryli a slunickareni. Pral bych si mit takovy talent na psane slovo jako mas ty a k tomu mit odvahu se do takove jungle vydat po vlastnich ( i kdyz me milovane Bali a jeho skutecna realita mi tu jungli dost casto pripomina ), ale protoze nemam, tak jsem si to cteni uzil dvakrat tolik, mozna trikrat, dokonce jsem snad i ty pachy citil, kdyz si je popisoval. Diky moc a za uzasny cestopis a at se dari. Aroha
Věřím, že na Bali, daleko od všech těch vymazlených turistických výsp, je to podobné. Jak se říká, chudoba je jen jedna.
Díky za positivní ohlas a přání! I tobě.
Úžasně popsáno, zatím jsem přečetla jen tu první část, dávám do záložek a budu pokračovat zítra, můžu vám říkat Mistře? 😊
To bych se cítil dost trapně, ale pokud na tom trváte. 😊
Každopádně děkuji!
Rozhodně jeden z nejlepších cestopisů jaké jsem kdy četl :) Sice dávám většinou přednost spíš praktickým soupiskům z cest než tento beletristický styl, ale je to čtivý, vtipný... prostě suprový počtení :) takže za mě palec nahoru.
Těší mne, že si k tobě cestopis našel cestu, i když je napsaný tak, jak je napsaný. Díky!
Tvůj cestopis jsem začal louskat ( nejdelší text co jsem přečetl souvisle za posledních 20 ? let ) a nemohl přestat. Zažil jsem New Dilli před rokem, i bloudění u hlavního nádraží, pokusy koupit lístek na vlak / tatkal / a tvoje vyprávění mě vrátilo zpět.
Děkuji moc za možnost vrátit se v živých vzpomínkách na tento specifický kus země, který je skutečně jako anál,,,, 50 už mi bylo a furt nevím , co si o něm mám myslet.
A zdravím všechny homokelty !!
Tvůj komentář mne fakt pobavil. Jsem rád, že jsem tě do toho peklíčka mohl vrátit a "donutil" tě číst. Homokeltovi je ctí!
Jeden z nejlepsich cestopisu na CL - jeste okoroneny o to, ze jsem se spoustu veci o kterych tady pises "learned the hard way" behem sveho prvniho rocniho pobytu v Indii, ktery jsem mel jeste pikantnejsi o to, ze jsem tam cely rok pracoval & cestoval a Indii sem si zazil fakt "zevnitr"..
Tesim se na dalsi pokracovani !!!!
PS: Mozna by stalo za to sem naintegrovat Patreon, myslim (aspon doufam), ze spousta lidi by ti neco prihodila na dalsi cestu, stejne jako Katce a dalsim, kteri si davaji praci s podobnymi cestopisy..
Rok v Indii? To musí být úžasná zkušenost. Co za práci jsi tam měl? Nomád?
Každopádně díky moc, budu rád, když zůstaneš na příjmu.
Ja jsem starej korporatnik :D ridil jsem tam nekolik teamu pro nejmenovaneho Ceskeho operatora v outsourcingovem centru (back in the days to bylo nejvetsi shared services centrum vlastnene jednou firmou na svete) jako konzultant..
Kazdopadne k tomu prirovnani s analem (ktere je tady tak popularni) - muzu potvrdit, ze Indie fakt rozdeluje lidi (za ten rok se mi tam vystridalo par lidi z CZ) na dve poloviny lidi - jedna sedela tri mesice zavrena na pokoji se srackou a tesila se domu, druha pulka se po pul roce nechtela vratit do CR.. Akorat jsme v tom prirovnani misto acka pouzivali koprovku :D
Ja jsem byl na kraji Bangalore, ktere je obecne povazovane na zebricku indickych mest za zlaty stred - vim ze treba Gurgaon (predmesti New Delhi) je povazovany za nejvetsi peklo v Indii vsemi expaty (napr. HomeCredit tam ma pomerne velky team Cechu)..
Tak s tou koprovkou jsi mne rozsekal. :D
Jaks to měl ty? Chtěls domů, nebo se ti tam i líbilo? Do Bangalore a vůbec dolů na jih jsem se nedostal. Třeba příště. Každopádně je pravda, že mne nejvíce postihlo Dillí. A Váránasí, to taky bylo hrubé.
Dayin, klobouk dolů. Lepši cestopis jsem tady (a snad ani nikde jinde) nečetl. Ostatní asi budou souhlasit, máš neskutečný dar zaujmout a pobavit. Pokud by to mělo vyjít knižně, hned si ji kupuji. Na fotky je radost pohledět, jsou nádherné.
Děkuji moc, Tome! Snad si tvou přízeň udržím až do konce téhle krapet pokřivené ságy.
Můžu se zeptat, čím jsou fotky foceny? Skoro to působí jak nějakej analog... Moc pěkné.
Bohužel/bohudík je to digitální zrcadlo. Jednoduchá Sony A58 + pevná padesátka + nějaká stará Sigma. Fotky jsem na cestách protahoval přes Lightroom.
Fotky opravdu nádhera, klobouk dolů!!!
Díky!
Super. Dnes jsem zjistila, že jsi napsal pokračování, tak vím co budu dělat u ranní kávy. Děkuji
Děkuji a dobrou chuť!
Přidáno dalších cca dvacet fotek.
Wow, prostě jenom wow... Smekám. A souhlas s tím, že to je to nejlepší, co jsem nejenom tady, ale možná i obecně o cestování kdy četl.
Děkuji!
Tohle je takový lyrický pohled na indické velkoměsto. Před pár lety jsem dal Indii kolem dokola. Ne proto že bych tam nějak extra chtěl, ale spíš proto že jsem tam ještě nebyl a letenky byly skoro zadarmo.
K análu bych jí tedy nepřirovnával, ale kulturní šok to opravdu byl, zejména když se tam člověk letí podívat po návštěvě superčistého Japonska. Zvyknout se na to asi nedá, ale člověk po pár dnech otupí, zčásti rezignuje na hygienické standardy a nakonec si to tam i užije. Ale příště raději zase někam jinam. Dodnes když procházím zapadlými kouty města a udeří mě do nosu pach moči si na Indii vzpomenu.
Je fajn vidět, že neumíš psát jenom s.ačky.
Nicméně ten anál mě nalákal ke čtení :P ;)
Jo a oprav si tam tu chybějící čárku mezi "proto" a "že", ať tu nejsi za "debila"...
Vítej zpět Kateřino,
čárka tam opravdu chybí, ale nechám to tak, protože člověk je tvor nedokonalý a dokonalé dílo dokáže vytvořit jen bůh.
Přestože jsem zapřísáhlý ateista, tak myslím, že Bůh je vždy s velkým B.
A o "vítej zpět" nemůže být řeč. I díky tobě ♥
Jen mimořádný cestopis, který se zde stane jednou za 500 cestopisů (kolik jich tu vlastně je??), si zaslouží vteřinové zmrtvýchvstání. Ty rozhodně ne :) A to ani za všechny prachy ;)
Jako ateista (i když pokřtěný) nemyslím žádného konkrétního boha, proto malé b je správně.
Mně to tady už začíná připomínat mileneckou hádku.
Nechtěl jsem Tě nijak urazit, spíš zaujmout. Rozumím, že mé vtípky na Tebe byly asi moc.
Přijmi prosím mojí omluvu, pokud je to možné.
Vy dva jste po rozvodovém řízení?
Tak daleko ještě nejsme, my se teprve seznamujeme. Ale i to má svá úskalí.
Koukám!
Davide, gratuluji ke knižnímu vydání. Už se moc těším, až si ho přečtu
Děkuji!