Východní Timor - konec nebo začátek světa?

Místo které na mapě dokáže najít jen velký cestovatel nebo učitel zeměpisu. Jedna z nejmladších a nejméně navštěvovaných zemí světa, kterou bych označil za nejzápadnější část Oceánie. Proč jsem se tam vydal, co se tam dá zažít a vidět? Odpovím v těchto řádcích.

Takže proč vlastně tam? Odpověď je jednoduchá – ještě jsem tam nebyl. To je za mě univerzální pravidlo, který by měl aplikovat každý, kdekoliv, kdykoliv. Použije-li někdo toto jako návod, tak dodávám, že do Východního Timoru jsem jel v červnu 2025, a tak zkuste ověřit, že jsou informace stále aktuální. Cestu začínám autobusem v indonéském Kupangu na západní straně ostrova Timor. Východní Timor si ostrov dělí právě s Indonésií, a to docela zajímavě. Kromě východní strany ostrova (překvapivě) má Východní Timor i jednu exklávu kompletně oddělenou od zbytku země. Ta mě zajímala ze všeho nejvíc. Konec světa, a ještě oddělený od jiného konce světa. Jak to tam asi vypadá?

Radost po úspěšném vstup do Timoru

Indonéská strana

Autobuse de Kefa

Kolik takových značek na světe je?

Moje první cesta tedy směřuje do exklávy Oecussi [Oe-kusi]. Pokud přiletíte ranním letem do Kupangu (nejčastěji z Bali), měli byste stihnou se do večera dostat autobusem do Kefamenanu – indonéského města poblíž hraničního přechodu do exklávy. Je tam několik hotelů a také několik místňáků, kteří se diví, co tam děláte. Přespím jednu noc a ráno sedám na mototaxi do Napanu – tak se jmenuje vesnice na hranici. Fotím dopravní značku. Mám Vánoce (ano, v muslimské Indonésii a v červnu) z toho, že na vlastní oči vidím směrovku s nápisem Timor-Leste. Tak totiž zní oficiální název země.

První zádrhel se objevuje mnohem dřív, než by člověk čekal. Indonésané mě nechtějí pustit ven. „Proč? Co je za problém?“ Ptám se ještě nekonfrontačně. Odpověď nedostávám, ale borec (a to teď myslím doopravdy) volá do Timoru, že se musí na něco zeptat. Volá, volá a za 15 minut má odpověď, že já s českým pasem nemůžu vstoupit do Timoru. Na tomto přechodu prý potřebuji vízum. To vím, že je nesmysl. Občané EU vízum nepotřebují nikdy a nikde. Říkám ať zavolá znova. Zavolá, ale Czech Republic prý potřebuje víza a mám jet na jiný přechod vzdálený asi 10 hodin cesty. Odmítám se vzdát takhle jednoduše. Nejel jsem z Prahy až sem, abych to otočil.

Chci, aby mi zádrhel vysvětlili Timořané. Oni jsou viníci. Nejraději bych za nimi došel, ale logicky nemůžu odejít z Indonésie (protože co kdyby mě tam fakt nepustili a já měl výstupní razítko a jen jednovstupé vízum a to on-arrival nelze získat na této indonéské hranici.) Takže chápu, že se Indonésanům nelíbí tohle řešení. Vymýšlím kulišárnu. Mám dva pasy. Ten s indonéským vízem jim nechám v Indonésii, do toho druhého, pokud je překecám, se nechám pustit do Timoru. Pak se vrátím do Indonésie, nechám si odrazítkovat a hurá – mohl bych být v Timoru. S tímto plánem Indonésie souhlasí – nutno dodat že o druhém pasu jsem jim neřekl.

Moje první svezení

Selfíčka

Hurá do Timoru

Začíná tedy dohadování na Timorské straně. Nejdřív čekám až vyřeší jednoho Timořana, který má propadlý pas (ten se pak do Indonésie pro mě nepochopitelně dostane) a pak řeší mě. Anglicky to moc nejde a moje portugalština je snad ještě horší než jejich angličtina, ale je dobré, že mám s sebou pas a nevypadám jako nějaký lump, co by se do země chtěl dostat bez pasu. A hlavně mám prostě dokument. A úředníci milují dokumenty. Nejdřív si vyslechnu písničku o tom, že mám jet jinam. To řeknu, že ne. Takže se zas někam volá. Dovolá se a hurá lze to. Problém to vypadá, že byl v tom, že na taháku, který v této boudě mají je napsáno Ceezia – visa free a když nevidí Czech Republic, kterou mám v pase, tak prostě vízum potřebuji. Každopádně tohle se vysvětlí a jsem v Timoru – jen se vrátím pro druhý pas, udělám pár posledních fotek s Indonésanama a hurá jsem tu – to byl teda proces.

Další kapitola je, jak se dostat kamkoliv dál. Hraniční přechod Napan-OeSilo nepřekvapivě není příliš frekventovaný, a tak jediná cesta je pěšky směrem k nejbližšímu městu, ehm vesnici. Po chvilce chůze se mi podaří stopnout si náklaďák, který mě přiblíží někam do civilizace. Prašnou cestou a přes vyschlé koryto řeky se dostanu až do Neoneo Heno. Odtud už jezdí dodávky do Pante Macassar, centra exklávy Oecussi. Na místním „tržišti“ rychle sháním něco k snědku. Za dolar dostanu obyčejné instantní nudle.

Místní holky mě chtěj

"Restaurace"

Brod přes řeku

Řidič busu

Úsměv a šťastnou cestu

V Pante, jak se městečku zkráceně říká, není na Booking jediný hotel. Pár jich je pofidérně jen v Google mapách. V jednom přímo u moře se ubytovávám. Kvalita velmi ucházející. Centrum celého města je vlastně malý bar u pláže a nedaleké fotbalové hřiště. Jinak tam prakticky vůbec nic není. Pár malých obchůdků a benzínka. Po Pante se dá pohybovat elektrickými tuk-tuky. Večer se v baru setkávám s Američanem a ten má upřímnou otázku, co tady budu dělat… Nevím… Můj nový kamarád nicméně umí portugalsky a dokázal si domluvit ve městě, že mu náhodný kolemjdoucí prostě půjčil motorku. To zní jako plán pro mě.

Ještě ten den se tedy jdu snažit sehnat motorku. Probíhá to tak, že komukoliv, koho potkám, ukazuju screenshot z Google překladače, s textem, jestli nemá motorku na půjčení. Dotáhnu to až někam za město, kde si mě všimne paní ve středních letech, která umí fantasticky anglicky, pracovala totiž na Filipínách. Ta mě seznámí se svým sousedem, který nakonec souhlasí, že za 30 dolarů mi motorku zítra půjčí.

Centrum Oecussi

Hodná paní

Druhý den ráno se tedy potkávám se sousedem a mladým synovcem paní, který se jen ujišťuje, že motorku umím řídit, tak abych nás nepřizabil. No, tvrdit že umím, je silné slovo, ale s manuální převodovkou se nakonec skamarádím. Synovec neumí ani slovo anglicky ani portugalsky, ale umí s překladačem. Bohužel překladač úplně neumí tetumsky – to je rodný jazyk místních obyvatel. Komunikace tak bude občas trochu váznout, ale i tak se z nás kamarádi stanou.

Oecussi jsem se rozhodl objevovat, tak že jsem prostě zapíchnul prst do mapy a tam jel. Vybral jsem si Kutete. Po cestě se zastavujeme nakoupit cigarety. Klučinovi je sice tak 14, ale to tady opravdu nevadí. Dorazíme do Kutete, kde nepřekvapivě opět nic není. Dostáváme hlad. Restaurace tu rozhodně nejsou. Oběd tedy seženeme stejně jako motorku. Někoho se zeptáme, jestli by nám prodal část svého oběda. Dostáváme tedy „pozvání“ od staršího páru. Mají kuře a rýži. Dost dobré. Jak tak obědváme paní domu žvýká betel a samozřejmě dostanu i panáka nějaké odporné pálenky. Na tom celém je hrozně příjemná ta autenticita, nerozumíme si, ale dobré jídlo a úsměv je univerzální jazyk. Na milion procent jsem první běloch u nich doma.

Betel a úsměv

Práce v Kutete

Manželé a můj nový kamarád

Pán domu

Pozvánka na kuře

Odpoledne ještě navštívíme místo, kde se Portugalci poprvé vylodili – a tak vlastně vnikla exkláva; šlo o dvě oddělená osídlení kolonizovaná Portugalci, džungle bývala tak hustá, že se země nedokázala propojit po zemi. Odpoledne vracím natankovanou motorku. Benzín je tu dost drahý, přes 1 dolar za litr, což je pro místňáky fakt hodně. Ukládám se k poslednímu spánku v Pante Macassar.

Hory v Oecussi

Západ slunce z baru

Tady se vylodili Portugalci

Odlet z Oecussi

Mezinárodní letiště Oecussi

A320 Aero Dili

Mojí další destinací je v hlavní město Dilí v „pevninské“ části země. Tam se lze dostat několikrát týdně trajektem, který pluje asi 12 hodin nebo timorskou A320, která každé pondělí a pátek do Pante létá. Letiště v exklávě je totálně předimenzované – takže nepřekvapí že ho stavěli, a hlavně platili Číňani. Letiště je o trošku menší než to v Bratislavě, což jistě seznáte, že je na tamější provoz trošku moc. Dokonce je to letiště mezinárodní. Nicméně opravdu sem nic jiného, než spoj z Dilí nelétá.
Let do hlavního města trvá asi 30 minut a pobaví mě kartička s modlitbou. V Dilí bydlím v jednom z mála hostelů v zemi. Nefunguje zde Uber, Grab ani nic podobného, takže z letiště jedu místní dodávkou. Sice se to nezdá, ale jsou organizovanější, než by si člověk pomyslel. Dá se vygooglit mapa linek a člověk se tak za 50 centů dostane kam potřebuje. Naproti mně sedí veselý chlapík se svou dcerou.

Pokračování je u nás na blogu: https://www.excursia.cz/blog/vyc...ec-sveta-1