Yan'an - rudá turistika v rudé Číně
Výprava do Mekky čínského komunismu
Cestopis z roku 2019 napsal Adam K.
Čína už je pár desítek let komunistickou zemí, po ulicích tu vlají plakáty slibující vymýcení podsvětí, děti chodí do pionýra a místní mají v oblibě kromě obvyklých cest za přírodními i návštěvy pro nás poněkud zvláštních míst. Těmi jsou místa spojená s historií komunistické strany. Takzvaná rudá turistika má tři hlavní cíle. Shaoshan, kde se narodil Mao Ce-tung, Zunyi, kde byl Mao zvolen do čela komunistické strany, a Yan'an, dnes přibližně dvoumilionové městečko, kde v době války s Japonci tehdejší nejvyšší zástupci strany spřádali plány na přebrání moci. Jelikož se Yan'an nachází nedaleko města Xi'an, kde studujeme, rozhodli jsme se vydat do komunistické Mekky na víkend, ať zjistíme, jaké je to cestovat "počínsku". Aby nebyla naše turistika tak úplně rudá, rozhodli jsme se navštívit ještě přilehlé vodopády Hukou.
Od našeho posledního výletu jsou to už skoro dva měsíce, proto netrpělivě vyčkáváme následující víkend, kdy se zase někam podíváme. Konečně nastává vytoužený pátek, po škole s přítelkyní vyměňujeme školní tašky za pozáplatovaný cestovatelský batoh a utíkáme na vlak. Přesněji utíkáme na autobus, v něm se modlíme, aby jel trochu rychleji a nebyla moc velká zácpa, a z konečné utíkáme na nádraží. Naštěstí všechno stíháme, nasedáme na vlak a naše cesta může začít. Jede nás celkem pět, čtyři holky a já. Zbytek babince už zabral svoje místa ve vlaku, my se k nim přidáváme, ještě ani nestíháme vyndat z batohu řízky a chleba s paštikou a vlak vyráží vstříc svému cíli, jímž je Hohhot, hlavní město provincie Vnitřní Mongolsko. Tak daleko ale dnes nejedeme, vlakem se přesuneme jen o zhruba tři sta kilometrů dál, do městečka Yan'an, jež bylo ve třicátých až čtyřicátých letech minulého století hlavní revoluční základnou čínských komunistů. Ti se zde schovávali nejen před Japonci, ale hlavně před tehdy vládnoucím Kuomintangem, který se snažil komunisty zničit. To se mu ale nepovedlo a po prohrané občanské válce uprchl generál Čankajšek i s celým Kuomintangem na Taiwan.
Z Taiwanu ale zpět k nám do vlaku. Do Yan'anu nejezdí rychlovlak, kupovat si jízdenku do lůžkového vagonu by bylo na tak krátkou dobu vyhazování peněz, a tak bereme klasickou "socka třídu", která je jako bonboniéra. Člověk totiž nikdy neví co dostane. My do vagonu dostáváme fanoušky "našeho" xi'anského fotbalového klubu, kteří jedou podpořit své idoly na zítřejší zápas do vnitřněmongolského Hohhotu. Zpívají se chorály, vagonem koluje flaška, pořád se na něco připíjí, naštěstí čínští fanoušci mají do baníkovců daleko, proto je to celé spíš zábavná podívaná, než strach o život. Vedle nás sedí venkovský učitel, který má radost, že patrně poprvé v životě odchytil exempláře Evropanů, kteří umí čínsky, chvíli se nás vyptává a pak se otáčí k spolucestujícím a dává jim přednášku o tom, proč jsou Evropani tak vysocí, co obvykle jíme, jak se oblékáme, zkrátka chodící Wikipedie. Kdyby tedy nebyla wikipedie na čínském internetu zablokovaná.
Mezi vagony se může kouřit, kouř se postupně rozlézá do celého vlaku, my navíc sedíme asi jen dvě řady od kuřáckého koutku, proto jsme celkem rádi, když po zhruba třech a půl hodinách vystupujeme. Vyuzení, ale konečně na čerstvém vzduchu. Ubytování máme jen pár set metrů od nádraží v hotelu Zhongyang. Je nás pět, máme objednané dva pokoje po dvou, ale nikdo naštěstí nic neřeší, dokonce se nám daří usmlouvat i snídani na zítřejší ráno. K pozdní večeři si dáváme exotiku, nudle s oslím masem. Pak už je ale čas jít spát, abychom byli aspoň trochu svěží na následující den, na programu jsou totiž vodopády Hukou ležící na Žluté řece.
Vodopády se nachází na rozhraní dvou skoro stejnojmenných provincií, jimiž jsou Shaanxi (šen-si, 陕西) a Shanxi (šan-si, 山西). Ve znacích, aspoň tom prvním, se liší poměrně dost, v mluvené verzi je ale rozdíl jen v tónu. V češtině se provincie odlišují předponami šen v první verzi a šan v té druhé, v angličtině pak zdvojením a. Ve skutečnosti to ale téměř není potřeba vědět, většina turistů totiž zavítá do prvně jmenované se starobylým městem Xi'an a jeho Terakotovou armádou, druhou jmenovanou navštíví maximálně hardcore vyznavači míst, kde nic není, nebo obchodníci zabývající se uhlím, toho je tu totiž víc než dost. Právě proto, že jsou vodopády tak daleko, nás čeká nelidský budíček. Po krátké noci vstáváme už v 6:45, jdeme na čínskou snídani, jenž se skládá z dušené zeleniny a knedlíčků plněných masem a odtud pokračujeme na autobusové nádraží. Jdeme koupit lístky, jsme tam už před osmou, další autobus ale jede prý až v 9:10. Chceme se jít projít, paní nádražní zřízenkyně nás ale chytá za rukáv. 9:10 je jen čistě orientační čas, pojede se, až přijde dost cestujících. Naštěstí jedeme minibuskem, takže nás jen pár minut vyzpovídávají místní řidiči odkud jsme, jestli je v Česku líp, než v Německu (jelikož to je jedna z mála evropských zemí, kterou místní znají), a když jim vlastenecky odpovídáme, že Německo se s Českem nedá vůbec srovnávat, tak ač patrně vůbec neví, kde Česko je, tváří se spokojeně, odchází a my můžeme nastupovat. Náš minibus se mezitím naplnil, všude sice špíny tolik, že by se dala loupat, to ale vůbec nevadí, hlavně, že jedeme.
Po pár minutách stavíme u benzínky, cizinci jsou tu očividně celkem vzácnost, personál i nepersonál si nás fotí, my se chvíli bavíme se spolucestujícími, holky taky studují v Xi'anu, jen na vedlejší škole, tak máme aspoň pár vteřin o čem mluvit. Policistka na mezistanici nám prodává kukuřici, zapíná pásy a my můžeme konečně vyrazit vstříc vodopádům. Po ani ne půl hodině projíždíme oblastí Nanniwan, kde se mladí zemědělci učí pracovat s přírodou, problém je jen v tom, že všechna zvířata na poli jsou z plastu. Celá oblast Shaanxi je tvořena sprašovými kopci a většina místních tu kdysi žila v obydlích vyhloubených právě do těchto kopců. V zimě půda drží teplo, v létě je tu příjemně chladno. Malá část obyvatel takto žije dodnes, kdysi tu tak žil i Mao Ce-tung či současný čínský prezident Xi Jinping. Většina děr v zemi už dnes ale slouží jen jako spíž. Poblíž jedněch takových obydlí zastavujeme, řidič si chce skočit na oběd, pak se sejdeme. Než se ale stíháme zeptat kdy, řidič už je dávno pryč, a tak jdeme do nejbližší restaurace s nadějí, že by tu snad cizince nenechal na pospas.
Jak už jsem napsal o odstavec dříve, cizinci jsou v Yan'anu vzácností, proto pokud si chcete vyzkoušet, jak se cítí celebrity, určitě se do nějakého zapadlejšího čínského regionu vydejte. Každý si tu člověka fotí, směje se a snaží se prodat své znalosti angličtiny, které se většinou omezují na "hello" a "China". Nejinak je tomu i v restauraci u vodopádů. Byli z nás doslova nadšení, nabídli nám zdarma jablka, knedlíčky a cigarety, ukázali nám fotky vnoučat, přátel i bratranců přes tři kolena, natočili si nás, jak jíme a nakonec přišli i kuchaři, aby se s námi vyfotili. No jiný svět. Minibus na nás už čeká, zbývá ujet jen pár kilometrů a jsme u vodopádů. Přesněji u pokladen, kde si za 90 yuanů (315 korun) kupujeme vstupenku na vodopády a za dalších 20 yuanů (70 korun) lístek na autobus, který nás k nim doveze. Na Hukou se doporučuje jet v březnu či dubnu, tedy v dobu, kdy taje sníh a je dostatek vody. Té je tentokrát víc než dost, dokonce tolik, že zaplavila stezku, z níž je vodopád nejlépe vidět. Z druhé strany je vše vidět lépe, ta však leží v druhé provincii, kam se člověk může dostat přes most ležící asi o dva kilometry dále, navíc musí znovu zaplatit vstupné, největší problém ale nakonec spočívá v čase. Minibusař nám dal jen hodinu, pak se musíme vrátit zpět, jinak se můžeme vydat na Dlouhý pochod do Yan'anu pěšky. Očividně ho ale jen otravovalo čekání, cestu zpátky stíhá za hodinu a půl, zatímco k vodopádům jel jako s hnojem. Kdyby nám rozuměl, tak by pravděpodobně odpověděl, že co naložil, to veze, i tak mi ale přišlo, že jet přes čtyři hodiny je trochu moc. Vodopády jsme tak jen prolétli, ale vzhledem k tomu, že jsme do města přijeli o něco dřív, než jsme čekali, mohli jsme se ještě vydat na menší průzkum. Jdeme se podívat k pagodě, až nahoru k ní ale nestoupáme, zavírací doba se totiž kvapem blíží a vstupné je poměrně vysoké, 60 yuanů (210 korun). Nabízí sice výhled na celé okolí, mínusem ale je, že tím okolím je právě Yan'an, průmyslové město, kde nic není. Na nábřeží lidé tančí, zpívají nebo jen tak posedávají a užívají si teplý sobotní podvečer. Ještě procházíme město, později jdeme na večeři, vše zapíjíme čínskou rýžovou pálenkou baijiu, která chutná asi jako ředidlo, a na hotelu usínáme jako zabití.
Druhý den jdeme poznávat komunistickou minulost města. Právě v Yan'anu totiž končil takzvaný Dlouhý pochod, téměř dva roky trvající cesta čínských komunistů z jihu na sever Číny, kde byli v relativním bezpečí před nepřátelským Kuomintangem. Přešli desítky řek a hor, svedli spousty bitev a nakonec z celkového počtu 200 tisíc lidí dorazila do cíle jen čtvrtina. Hlavními vůdci byli Mao Ce-tung, Zhou Enlai a Deng Xiaoping, kteří se tak stali hrdiny a na dalších několik desítek let si vysloužili stálá místa na nejvyšších postech komunistické strany. Jelikož je Dlouhý pochod jednou z nejdůležitějších událostí čínských dějin, alespoň v tom komunistickém podání, stal se z Yan'anu oblíbený cíl "rudé turistiky". Nasedáme na autobus zastavující u všech pamětihodností města a jako první vystupujeme u Revoluční vzpomínkové haly. Cesta sem je pro správné straníky a školáky z okolních provincií povinností, Číňané se navíc rádi oblékají do oblečení typického pro dané místo a dobu, proto potkáváme spoustu lidí ve starých vojenských uniformách, ti se fotí u veliké Maovy sochy před budovou, pokřikují hesla a všude panuje pravá revoluční atmosféra. Hala je spíše obrovské muzeum věnované rannému komunismu a právě Dlouhému pochodu, najdete tu spoustu fotek, obrazů, zbraní, dobového oblečení, až po kartáčky na zuby a spoustu dalších předmětů ilustrujících tehdejší dobu.
V muzeu by se daly strávit hodiny, je tu spousta sálů plných historie, takoví nadšenci ale nejsme, a proto radši nasedáme na autobus a přesouváme se o pár zastávek dál k místu Yangjialing, kde je vidět, jak nejvyšší komunističtí představitelé bydleli. Stejně jako ostatní obyvatelé širokého dalekého okolí, i oni bydleli ve sprašových dírách. Alespoň tak se to dnes prezentuje. Můžete si tu tak prohlédnout Maovu díru nebo také jeho zahrádku, kde se odreagovával pěstováním tuřínu. Komunismu bylo ale pro dnešek dost, jde se na oběd. Dáváme si místní černé nudle, které kupodivu chutnají jako tatarák, posedáváme, po chvíli už je však čas jet na nádraží a vydat se zpět do Xi'anu. Za okny pomalu ubíhá sprašová krajina, továrny střídají pole a pasáky ovcí. Yan'an byl zajímavý, bylo fajn vidět něco jiného a zažít trochu jinou Čínu, která začíná hned pár kilometrů za naším velkoměstem, ale samotné vodopády nejlépe shrnula paní, s kterou jsme se bavili ve vlaku.
"Hukou? Trochu zklamání, co?"
Pokud se vám cestopis líbil a chtěli byste si přečíst další, podívejte se na můj blog, který je uveden v infu o autorovi.
Jak se ti cestopis líbil?
Adam K. procestoval 58 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Wow Superb
Díky!
Super! Díky za rozšíření obzorů. 👍
Díky!
Ahoj, chystáme se do Číny (ve dvou), leckde už jsme byli, ale Čínu zažít na vlastní kůži bychom opravdu chtěli, vidět, jak to tam doopravdy chodí... Cestovatelské potíže tedy očekáváme, ale problém s orientací nám přijde dost děsivý. Tady jsou určité problémy popsány, ale nějakou radu, jak, v podstatě bez map, případně jen Ba Do v čínštině, najít třeba objednaný hotel či se vyznat, odkud a který autobus jede tam kam chceme... Nemáte někdo radu či nějaký fígl?