Z Dany do Petry
Dle National Geographic jeden z 15ti nejhezčích treků světa.
Cestopis z roku 2020 napsal Jaroslav Schmidt
I my jsme se svezli na levno-letenkové zimní vlně do Izraele a Jordánska. O těchto zemích se tu v poslední době vyrojilo spousty cestopisů, proto naše putování pouští Wadi rum, výšlap na nejvyšší horu Jordánska nebo pouštní rezervaci v Eilatu nebudu popisovat. O tom už se tu napsalo mnoho. Nezaznamenal jsem ale žádný cestopis (možná tu je, ale nevím o něm) o úchvatném treku "Z Dany do Petry". A tak se pokouším přispět popisem tohoto putování.
Den 01 - Sobota 15.02.
Pro úspěšný start treku byl vyžadován přesun z Ammánského letiště do 170 km vzdáleného městečka Dana. Existují tu vzásadě 2 základní možnosti jak se do cílové destinace dostat: velmi drahý pronájem automobilu i s řidičem nebo přesun levným autobusem s místními. Nelze jednoznačně doporučit tu či onu variantu, protože záleží na individuálním přístupu. Nicméně mohu poskytnout následující orientační doporučení. Pokud jste Jordánsko v minulosti navštívili nebo máte zkušenost s podobnou zemí, potom je jednoznačně lepší volit druhou možnost. Počítejte ale s tím, že nebude lehké autobus v Ammánu najít a cesta autobusem může být zdlouhavá. Pokud to je vaše první zkušenost se zemí tohoto typu, potom je lepší možností zaplatit místního řidiče (80 JOD). Pro nás to byla první zkušenost s mimoevropskou zemí a tak jsme zvolili dražší z variant.
Cestou nám řidič zastavil v místním supermarketu, kde jsme nakoupili dostatek tekutin. Každý jsme na zádech táhli 4.5 l vody, což není v poušti tolik, nicméně je to množství, které výrazně nenavyšuje hmotnost batohu a dovoluje se stále vejít do našich ruksakových velikostí 35+. Toto množství se v průběhu treku ukázalo jako akorátní. Do Dany jsme dorazili zhruba v 15:30 a na trekování nezbývalo moc času. Jelikož Dana leží v přírodní rezervaci, kde je zakázáno přespávat pod širákem, bylo nutné dojít alespoň kilometr za honosné sídlo Feynan Eco Lodge. To se nám podařilo až půl hodiny po západu slunce.
Cestou jsme potkali první beduíny a také jejich divoké psy. Postupem času jsme zjistili, že jsou mírumilovní a jste jim do jisté míry ukradení, přesto bylo naše první setkání trochu nervózní. Neměl jsme v ně důvěru a nevěděl co očekávat. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli tento den dokončit celý první úsek (dle oficiálního průvodce https://jordantrail.org/dana-to-petra/) treku z Dany do Petry a putování zakončit v oficiálním Wild Campu. S lehkou mírou nadsázky (ale opravdu jen lehkou) se dá 10 nočních kilometrů charakterizovat takto: První z nás na sebe vzal roli navigátora a s aplikací Mapy.cz, zapnutou GPS a svítilnou na mobilu vedl skupinu. Druhý člen posádky odháněl divoké psy od jádra skupiny výkonnější příruční svítilnou. Do prázdného kempu jsme dorazili kolem osmé hodiny večerní. Jednalo se pouze o zametený plácek ohraničený nízkými kameny.
Vzdálenost: 22 km, Stoupání: 80 m, Klesání: 1053 m.
Den 02 - Neděle 16.02.
Temná noc byla celou dobu našeho spánku ozvučena štěkotem divokých psů. Jejich štěkání odeznělo až zhruba hodinu před úsvitem. Předchozí den byl trochu hektický a během dne jsme stihli zkonzumovat pouze pár přivezených toustů. Ráno jsem se tedy pro jistotu pořádně nasnídal, přesto byl můj start velmi vláčný a bez energie. Bratr (celoživotní sportovec) samozřejmě ničím takovým netrpěl a hnal mě kupředu. Trek vedl dalších 7 km po pouštní planině, kde se vyšlapaná cesta velmi často ztrácela. Díky dobrému značení nebyl problém držet směr, postup přes kamenné pole ovšem snižovalo naši postupovou rychlost.
Během druhé etapy prakticky nenarazíte na žádného Beduína ani jinou živou existenci. Občas se mi na mysl usadila myšlenka, že jsme vlastně v zemi nikoho. Uprostřed pouště. S omezenou zásobou jídla, pití a mobilního signálu. Víte, že když se něco stane, je potřeba překonat jednotky až desítky kilometrů zpět do civilizace. Na druhou stranu je člověk jen sám se sebou, v čisté přírodě. Nenarazíte na žádnou známku lidské existence, což může být osvobozující.
Na sedmém kilometru se cesta začala výrazněji zvedat a pokračuje vyschlým prudkým korytem říčky. Na první pohled se zdá, že bude potřeba výrazného zapojení rukou. Zdání klame a cesta je uzpůsobena tak, aby se dala překonat pouze chůzí. Stoupání je to na přímém slunci relativně dlouhé, ale odměnou na konci je nádherný výhled do údolí říčky Wadi Feid.
Na tomto místě začíná část bez telefonního signálu. Dle oficiálního průvodce signál naskočí znovu až u vrcholu Jabal Safaha. Dle naší zkušenosti byl mobilní signál mnohem dříve, viz dále. Následuje sestup do údolí. Zde je vhodné odbočit k malému vodopádu a doplnit zásoby vody (vodu lze doplnit ještě v sídle Eco Lodge, jedná se ale o drahou záležitost). Je zde také skalní jezírko, kde se lze vykoupat.
Cesta dále pokračuje prakticky vyschlým korytem řeky Wadi Feid. V našem případě (únor 2020) to bylo jediné koryto, kde alespoň trochu tekla voda. Na zbytu cesty jsme nepotkali tekoucí vodu. Občas bylo potřeba brodit malé množství vody, nikdy však ne natolik hluboké, aby do něj nebylo možné stoupnout vysokou botou. Cesta vedla v této části po rovině a postup byl relativně rychlý. A to i s občasným draním se skrze křoví. Po třech kilometrech jsme dorazili k místu, kde končí druhá etapa. Dorazili jsme tam zhruba v jednu hodinu.
Z údolí cesta opět stoupá do hor. Výšlap je poměrně dlouhý a v této pasáži hůře značený. My jsme dokonce v prvním kilometru vzdali snahu hledat cestu a pokračovali naslepo po směru největšího spádu. Jako korekce nás sloužila navigace v mobilu s nahranou GPX trasou z oficiálních zdrojů. Po nejprudším úseku jsme opět našli vyšlapaný chodníček a pokračovali dále. Hned po výšlapu nám dokonce naskočil mobilní signál.
Po dosažení nejvyššího bodu etapy už cesta vedla víceméně po vrstevnici, což výrazně zjednodušovalo další postup. Směrem k vrcholu Jabal Safaha se krajina pomalu mění z ostrých špičatých vrchů na zaoblené pískovcové útrary. Přibližně ve dvou třetinách třetí etapy na nás začala opět přicházet únava. Rozbalili jsme karimatky a přespali přímo na cestě.
Vzdálenost: 22 km, Stoupání: 1570 m, Klesání: 570 m.
Den 03 - Pondělí 17.02.
Hned po jednom kilometru chůze začala cesta pomalu klesat a opět došlo ke změně typu krajiny. Ze zaoblených pískovcových vrcholků s pracovním názvem "boubelky" se rázem stala beduínská zemědělská planina. Na mnoha místech internetu jsem se dočetl, že tato část je z těch nudnějších. Osobně s tím nesouhlasím a naopak si myslím, že krása celého treku spočívá právě v jeho rozmanitosti. Tato část vám navíc poskytne bezprostřednější interakci s místními, když jste nuceni doslova procházet jejich usedlostmi.
V jednom z kempů jsme byli svědky zajímavé výměny názorů mezi beduínskými dětmi. Okamžitě co jsme se ke stanům přiblížili na 50 metrů se za námi vyřítilo několik těchto malých stvoření. Dva z nich byli dominantní. Chlapeček a holčička. První co je zajímalo bylo naše jméno a poté kam máme namířeno (očividně jiné fráze anglicky neuměli). Naše odpověď byla prostá: "To Petra". Chlapeček ihned začal rukou ukazovat správným směrem a vedl nás dále. V tom se do pantomimické diskuze vložila holčička a začala ukazovat na druhou stranu. Pokračovali jsme dle pokynů chlapce (vybaveni mobilní GPS) správným směrem. Holčičce se to očividně nelíbilo a zvýšila hlas a opět velmi důrazně ukazovala opačným směrem. Když jsme ji ignorovali a začali se škrábat do kopce nad jejich obydlím, vzala to s nechutí a pustila se za námi a s křikem si opět vynucovala změnu našeho směru. Opět se do toho vložil chlapec, který ukazoval správným směrem a snažil se dívku překřičet. Nezbylo než zvýšit tempo a uniknout malým potvůrkám.
Další dobrodružství na sebe nenechalo dlouho čekat. Asi ve dvou třetinách třetí etapy vede cesta skrze čističku odpadních vod. Kousek před ní procházíte řadou beduínských kempů, kde se vyskytuje také velké množství divokých psů. Většina beduínů nám pomáhala tyto stvoření zahnat nebo je naháněli zpět do kempu. Jeden z usedlíků zvolil opačnou strategii. Na pozdrav reagoval jen letmým otráveným pohybem ruky a s ignorací nás nechal na pospas svým psům. Očividně jsme procházeli skrze jejich teritorium (stále po značené oficiální cestě), protože nás oblíčili a ze vzdálenosti cca 2 metrů na nás štěkali a vrčeli. Bylo to krajně nepříjemné. Beduín to vše sledoval bez náznaku nějakého zájmu. Naštěstí pro nás se psi neodvážili k žádnému činu a stačilo mezi nimi opatrně projít. Po 100 metrech vzdali své snažení a vrátili se do svého kempu.
Za čističkou odpadních vod se cesta táhne asi 4 kilometry po rozlehlých planinách. Jsou tu hezké výhledy, ale poměrně málo stínu. V jednu chvíli se cesta náhle stočí doleva a začne závěrečné klesání do údolí. Tato část je v oficiálních mapách označena jako exponovaná. Není nikterak těžší, než zbytek treku. Exponovanost spočívá v tom, že je při sestupu nutno kromě nohou používat také ruce. Sestup ovšem není dlouhý. V údolí se jde opět vyschlým korytem řeky až k malému skalnímu schodišti.
Na vrcholu sídlí příjemná beduínská rodinka, která nám prodala neskutečně lahodný čaj (sice za 1 JOD, ale opravdu stál za to). Pak už jen další skalní schodiště a pár metrů mezi skalními stěnami a otevře se před vámi komplex Malá Petra. Netuším jak to tu vypadá v sezóně, ale byl tu velice příjemný klid a velmi málo turistů. Chrámy sice nejsou tak úchvatné jako ve velké Petře, ten klid místu ovšem dodává mnohem lepší atmosféru.
Vzhledem k charakteru treku jsem nechtěl nic podcenit a v Petře objednal ubytování až na úterní noc. Jelikož jsme do Malé Petry dorazili lehce po jedenácté hodině, zbývalo nám spoustu času. Existovali v zásadě 3 možnosti jak pokračovat. První varianta byla pokračovat v treku dále a dojít až do samotné Petry. Tato možnost skýtala několik rizik. Bez předchozí návštěvy skalního komplexu nebylo možné říci, kolik času zde budeme chtít strávit jejím průzkumem a navíc nebylo jisté, zda seženeme levné ubytování v Petře na tento extra den navíc. Druhá varianta byla ukončit trekování a přespat někde poblíž Malé Petry. Bohužel jsme zjistili, že se nacházíme opět v přírodní rezervaci a přespávání nadivoko je zakázáno. Nakonec jsme se rozhodli zvolit variantu číslo 3: Přespání v oficiálním kempu. Přes místního stánkaře se nám podařilo sehnat ubytování za 25 JOD za osobu. Částka to nebyla zrovna nízká, ale kempy v okolí nestáli o moc méně, navíc byla v ceně i snídaně a večeře. K tomu všemu nám hrálo do karet, že nás majitel ráno vzal na otočku do Wadi Musa. Z nám neznámého důvodu je totiž potřeba předložit Jordan Pass a vyzvednout vstupenku do Petry pouze u předního vchodu, tedy ve Wadi Musa. Možná bychom prošli zadním vchodem i tak, nechtěli jsme to ovšem riskovat. A tak jsme se krátce po poledni rozvalovali u provizorního stolku ze špulky na kabely a popíjeli neomezené množství beduínského čaje.
Vzdálenost: 14.5 km, Stoupání: 300 m, Klesání: 500 m.
Den 04 - Úterý 18.02.
Jak již bylo zmíněno, ráno nás beduín vzal svoji rozvrzanou Toyotou do Wadi Musa vyřídit potřebnou byrokratickou zátěž. Kolem 8:30 už jsme opět stáli v Malé Petře, zaplatili ubytování kartou (další velká výhoda vybraného kempu) a poračovali opět po stopách treku. Cesta vede pustinou už jen zhruba 3 kilometry.
Poté narazíte na první známku civilizace: budku, kde po nás vyžadovali vyzvednuté vstupenky. Od této chvíle se před vámi postupně otevírá svět skalního komplexu. Narazili jsme také na první větší skupinky turistů. Ve Wadi Musa si totiž můžeme zaplatit převoz Jeepem právě k zadnímu východu, kde pokračujete směrem do Petry a poznáváte ji odzadu. Velkou výhodou této varianty je, že hlavní hřeb, tedy pokladnici, uvidíte až jako poslední. Následuje pár krátkých schodišť, přechod po skalní římse a po pár kilometrech se před vámi náhle zjeví klášter (Monastery).
Zde začíná ta pravá divočina. Následuje sestup k hlavním památkám. Je to tu obklopené velkým množstvím beduínských stánkařů a ještě větším množstvím turistů. I mimo sezónu zde bylo ohromné množství lidí, nedovedu si představit, jak to tu vypadá v sezóně. Pokud si chcete zakoupit suvenýr, nebojte se stánkaři smlouvat. Kolik času si vyčlenit na skalní komplex je vskutku komplexní otázka. Velmi záleží na individualitě každého. Dokážu si představit, proč tu lidé chtějí trávit celé dny. Nicméně nám stačil méně než půl den. Je dobré občas pohovořit i s místními. V jednom odlehlejším koutu nás beduínka prosila o medicínu na zuby. Nepochopil jsem sice oč žádá, naštěstí bratr oplýval větším důvtipem a vymačkal ji půl tuby zubní pasty. Za odměnu nás žena pohostila čajem a povyprávěla nám o svém životě a životě ostatních stánkařů.
Pokračovali jsme velmi pomalu dále, skrze pokladnici a pak přímo do centra Wadi Musa. Zde jsme měli objednané ubytování v Petra Cabin Hostel&Restaurant. Velmi zajímavý a svérázný hostel, který vede ještě svéráznější majitel. Nicméně cena byla více než dobrá (11 JOD za 2 osoby) a byla zde i možnost teplé sprchy, tedy něčeho, co jsme několik dní neviděli. Trek byl oficiálně ukončen.
Vzdálenost: 12.6 km, Stoupání: 720 m, Klesání: 750 m.
Voda a jídlo
V oficiálním průvodci je zaneseno několik míst a možností, kde získat vodu. Osobně jsme cestou po prvních třech úsecích narazili jen na 3 možnosti doplnění vody:
S jídlem je to horší. První jídlo lze zakoupit až v Malé Petře, kde jsou ale vysoké ceny. Doporučujeme tedy sbalit do batohu jídlo na 3 dny.
Značení
Dle oficiálního průvodce není trek značen. Není to pravda a na velké části cesty najdete ukazatele. První etapa vedoucí skrze údolí v Daně není značená, ale není se jak ztratit. Cesta vede stále dále údolím a odbočky tu prakticky neexistují. Od úpatí ke konci první etapy nevíme zda je cesta značená, neboť jsme ji absolvovali ve tmě. Cesta přes planinu v druhém úseku je hezky značená pomocí bílých kamenných "majáčků".
Cesta vzhůru na hřeben je dobře viditelná a dále je pak cesta označena opět kameny vyskládanými na sebe.
Poslední části treku (konec třetí a čtvrtá část) jsou potom značeny růžovým sprejem. Často jen malou růžovou tečkou o poloměru zhruba 10 cm. Občas je na kamenech nasprejována i šipka. Značení není dokonalé a je dobré ho kombinovat s mobilním GPS signálem. Několikrát se nám i stalo, že růžová šipka směřovala jinam, než ukazovalo GPS. Vždy jsme sledovali hlavně GPS a vždy to byla správná volba.
Rozpočet
Trek byl součástí týdenní dovolené, proto se těžko odhaduje rozpočet, který připatá pouze treku. Položky, které lze vykázat jsou
- Letenka z Prahy do Ammánu a zpět z Eilatu do Vídně s přikoupeným velkým příručním zavazadlem (1 pro 2 osoby) - 1500 Kč
- Doprava z Ammánu do Dany soukromým vozidlem s řidičem - 1250 Kč (2500 Kč za 2 osoby)
- Nákup potravin a vody před trekem - 100 Kč
- Ubytování v kempu v Malé Petře - 850 Kč
- Ubytování ve Wadi Musa - 180 Kč
- Druhý nákup potravin - 60 Kč
- FlixBus z Vídně do Prahy - 160 Kč
Celkem tedy 4100 Kč za osobu + nějaké jídlo z domu + 2300 Kč za Jordan Pass. V ceně chybí zpáteční cesta na letiště. Ta by neměla překročit hranici 1000 Kč.
Zdroje
Veškeré informace při plánování treku jsem čerpal z https://jordantrail.org/dana-to-petra/. Lze zde stáhnout i GPX soubory s jednotlivými etapami. Do google map jdou tuším nahrát bez problémů. Nicméně mapy.cz mi nechtěli GPX soubory načíst. Je potřeba je otevřít v textovém editory a provést nějaké úpravy. V případě zájmu můžu funkční GPX soubory poskytnout.
Jak se ti cestopis líbil?
Jaroslav Schmidt procestoval 15 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil13 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Co se týče dopravy do Dany, nezapomínal bych na stop, který v Jordánsku fungoval na 1
Prosím tě jaké bylo počasí v noci, hlavně teda teplota? A přespávání je pod širákem? Žádný "camp" s nějakým zázemím po cestě nebyl, Díky!
Teploty a srážky pro Danu jsou tady: https://en.climate-data.org/asia...na-459275/
1. noc je výrazně níž a 2. noc měli v podobné nadm. výšce jako Dana.
Zrovna jsem tam byl, ale trek jsem nešel. Šel jsem jen krásnou a snadnou túru po vrstevníci na White Domes.
Včera večer bylo 19 st.C, parkrat večer a v noci zapršelo, což se stává v zimě prý asi 1-2x za týden, ale teď to byl 1. déšť od zimy. Taky byl silný vítr a v noci blízká bouřka s pěknými blesky, což je v zimě běžne, když prší.
Jinak jsem dnes mluvil s thruhikerem 55letym Maďarem (CaminoSteve na soc. médiích), který jde sám Jordan Trail bez podpory dovozu vody na smluvené místo, jak bývá běžné, ale za asi 200 JOD to bylo pro nej drahé. Od 18.10. došel od syrské hranice do Dany a pokračuje až k Rudému moři (kam já dojel dnes autem).
V Jordánsku jsem byl několikrát.. naposledy když jsem stál u Feynan lodge tak jsem říkal že pokud se sem ještě někdy vrátím tak kvůli tomuto treku:)otázka k autorovi?podle fotek a celkového vyzneni cestopisu me to prijde jako fajn prochazka ale nic svetoveho..doporucujes?
To je moje chyba jakožto pisatele, protože trek opravdu stál za to. Krajina několikrát mění ráz, trek není tolik dlouhý a navíc jdete několik dní pouští prakticky jen s jedním místem kde lze doplnit vodu. Určitě trek doporučuji.
Ahoj, Super cestopis, bavili jsme se s vámi v Petře, pamatuješ?
Myslíš v Cabin Hostel&Restaurant? Partička Bangu?
Jasně, přesně tak
Patří do top 15 právem?
PS: Ještě bych do nákladů zařadil jordanpass ;-)
Informace, kterou jsem uvedl, není úplně správná. Včera jsem hledal onen zmiňovaný žebříček a našel jsem, že se nejedná o 15 nejlepších treků světa, ale 15 nejhezčích míst světa. Trek bych určitě doporučil, zatím nejlepší co jsem kdy šel. Není moc dlouhý a typ krajiny se často mění, takže je pořád na co koukat. Moc jsem toho zatím nenachodil, takže se mi nechce vynášet soud, zda si být v žebříčku zaslouží. Díky za doplnění jordanpassu. Bral jsem ho natolik jako samozřejmost, až jsem na něj zapomněl.
Opravdu ten trek zahrnul National Geographic v roce 2011 mezi 15 nejlepších treků na světě (World's Best Hikes: Classic Trails), ale ten seznam je podle mě subjektivní. Jde spíš o názor jednoho autora, který je dobrý akorát pro inspiraci. Např. z Nového Zélandu vybral Queen Charlotte Track, který je sice pěkný, ale podle mě poměrně jednotvárný a vede i obydlenými oblastmi bez původní vegetace, což je u většiny NZ treků neobvyklé. Já bych ho po projití 20 treků na NZ a částí mnoha dalších zařadil spíš do poslední třetiny z treků na NZ. Vybral bych asi North West Circuit na Stewartově ostrově (případně + Southern Circuit), ale jako autor NG bych ho asi nezmínil, aby se tam nenahrnulo moc lidí.
Jinak pěkný cestopis. Dobře že jsi to sepsal, protože takové info o low-cost přechodu se těžko hledá. S průvodcem to prý stojí asi 100 USD na osobu a den all inclusive a ještě tento úsek jdou o den déle. Na psy je dobré mít v ruce připravený velký kámen a naznačovat, že ho hodíš (když byl poblíž majitel, tak asi napadení nehrozilo).
Edit: Zaměnil jsem seznam Epic a Classic Hikes od NG a příspěvek jsem proto upravil.
Díky moc. Zmátl mě oficiální zdroj, kde se chlubí tímto seznamem https://www.nationalgeographic.c...ions-2018/. Zde je ale uveden Jordan Trail jako takový.
Ahoj, bohužel se mi nedaří nikde stáhnout GPX soubor treku z Dany do Petry. Stránky mi přijdou tak nějak funkční na půl. K nějakýmu GPX souboru sem se dopracoval, ale při pokusu o Upload do Google map mi to napsalo že soubor je větší než 5MD (skutečně má 9MD) a z toho důvodu není možné soubor nahrát. Nemáš nějaký funkční soubor ideálně i pro Mapy.cz.
Moc díky (bohužel odjíždíme dnes v noci, tak nevim jestli stihneš odpovědět :)
Milan