Z Limy na sever a pak zase na jih

Spousta lidí má Peru na jedné z předních příček v seznamu míst, kam se chce podívat. My to tak úplně neměli. Respektive spíše jsme neměli a zatím ani nemáme žádný seznam. Prostě, když se zrovna naskytne příležitost, jedeme. Když se zde na webu objevila na jaře 2019 informace o akčních letenkách z Prahy do Jižní Ameriky, konkrétně do Chile nebo Peru, nejspíše bych si za normálních okolností článek přečetl, ale asi bych na něj nijak nereagoval. Nicméně v United celou akci nemohli načasovat lépe, alespoň co se týče mého osobního zájmu o ní. Asi dva týdny předtím jsme totiž byli v kině na posledním snímku Žlutého cirkusu – Trabantem kolem světa – cesta z Indie domů, který nás inspiroval k tomu, že jsme následně sjížděli na internetu jeho další cesty. Zejména pak tu po Jižní Americe. Měli jsme tedy v čerstvé paměti snímky andských scenérií, o kterých jsme si říkali, že je musíme jednou vidět na vlastní oči. Když se tedy naskytla příležitost, stačilo se rozhodnout, jestli Chile nebo Peru. Rozhodnutí bylo rychlé a my věděli, že se zase můžeme následujících osm měsíců na něco těšit.

Když jsme na podzim začali plánovat, nevěděli jsme o Peru nic moc. Jen to, že tam na konci ledna, tudíž mimo sezónu, pojedeme na celých 16 dní. I přesto, že jsme hned na začátku věděli, že nechceme do Amazonie ani jinam do pralesa, náš seznam míst, které jsme dali dohromady a které bychom chtěli navštívit, bychom nestihli asi ani za měsíc. Na seznamu samozřejmě bylo, i krom jiných, Machu Picchu, Titicaca, ale i Salar de Uyuni, která dokonce ani není v Peru. Postupně z našeho snažení vzešlo, že chceme navštívit hlavně jihozápadní andskou část Peru, oblasti kolem Cusca, Arequipy a Pune a docela dlouho jsme vymýšleli, jak se dostat i na pár dní na onu zmíněnou největší solnou pláň světa do Bolívie. Ještě je třeba říct, že od začátku jsme měli v úmyslu půjčit si na celou dobu auto. A ano, v tu dobu jsme už věděli, že v Peru se jezdí především levnými dálkovými autobusy, colectivos a případně se dá i letět a turisté si tam auta běžně nepůjčují. Alespoň to takto tvrdil papírový průvodce a asi 95 % všech cestopisných článků o Peru. Také jsme zjistili, že půjčeným autem nás z Peru do Bolívie nepustí. Každopádně vždycky jsme to tak dělali, tak proč ne v Peru. Krom toho, že opravdu nemám rád dálkové autobusy, tak ta volnost, pohodlí a svoboda jet si kdy chci kam chci opět vyhrála a nenechali jsme se odradit. Ze seznamu tedy následně zmizela Salar de Uyuni, snad někdy příště v rámci cesty do Bolívie, ale postupně i oblast Pune s jezerem Titicaca, později i Machu Picchu a to vše kvůli tomu, abychom mohli zařadit ještě národní park Cordillera Blanca, který ale vůbec není v jihozápadní části Peru. Rozhodně výměny Machu Picchu za pohled na nejvyšší štíty And nelituji a udělal bych to znovu a překvapivě jsem k tomu přesvědčil i zapáleného historika v podobě mé milé přítelkyně.

Den 1. – cesta

Po dlouhé době máme odlet na dovolenou z Prahy a nemusíme se tedy trmácet po zemi přes půlku Evropy. Už u odbavovací přepážky nás pobavila paní, která říkala, že dnes odbavuje lidi téměř výhradně jen do Peru a že už jsme několikátí v řadě, kdo letí do Limy. S polským párem před námi a slovenskými holkami za námi se pak potkáváme na přestupech v Bruselu i v Newarku, a i v Limě na letišti u bankomatu. Tam se naše cesty po necelých 23 hodinách rozdělují, abychom se alespoň s polským párem neplánovaně potkali za 16 dní na cestě zpět.

Hned na letišti jsme se snažili ještě sehnat místní SIM kartu, ale docela jsme narazili, když paní u stánku místního největšího operátora Claro chtěla za jediný nabízený týdenní tarif s 3 GB dat 45 USD. To jsme jí nedali s plánem zkusit štěstí později jinde. Dále ještě není dobré vybírat hotovost rovnou na letišti, všechny bankomaty, co jsme zkusili, dávali jen 400 Sluncí (peruánská měna, cca 7 CZK za 1 SOL), což jak se následně ukázalo, je v Peru ale zcela běžné. Většina bankomatů dává jen 400 Sluncí. Ty na letišti ale chtěly ještě dost šílený poplatek, takže jsme nakonec vyměnili pár dolarů, které jsme měli s sebou ve směnárně, kde to vyšlo o něco lépe. Všude jinde jsme vždy našli bankomat, který poplatek nechtěl, a dokonce jednou i bankomat, který dával až 700 Sluncí. Už dopředu jsme měli načteno, že platby kartou v Peru moc nefungují a když náhodou ano, tak akceptují jen Visu. To není úplně ideální, když používáte Revolut. Překvapilo nás, že se toto týká i většiny benzínek a ubytovacích zařízeních. Na druhou stranu se nám párkrát stalo, že i když tvrdili, že berou jen Visu, platba MasterCardem prošla také.

Následně jsme půjčili u Alama auto, což bylo asi nejrychlejší půjčení auta, co pamatuji, žádná fronta, jen rychle odmítnutý pokus o dopojištění a už jsme usedali do zánovní Suzuki Vitara. Původně jsme si chtěli půjčit jen klasické malé auto, ale udělali jsme dobře, že jsme si půjčili alespoň auto s náhonem na všechna kola a trochu vyšším podvozkem. Ani to nevyšlo o moc dráž, protože vyšší kategorie aut neměla omezený počet kilometrů, který bychom v každém případě překročili a tudíž dopláceli.

Na to, že bylo chvíli po půlnoci, hlavní tahy skrz Limu byly plné a dostat se tak do asi 8 kilometrů vzdáleného hotelu nám trvalo skoro půl hodiny. Na tu všechnu hrůzu, co jsme si o peruánském provozu přečetli, mně místní styl provozu, alespoň zatím nepřišel nijak zvlášť chaotický nebo nepředvídatelný.

S opuštěním letiště jsme také až na výjimky byli nuceni opustit angličtinu. Což pro mě bylo super, protože španělsky neumím ani slovo, takže veškeré zařizování a zjišťování bylo na přítelkyni.

Západ slunce nad Karibským mořem

Den 2. – přesun do Cordillera Blanca

Čekal nás téměř 500 kilometrů dlouhý přesun do vesničky Humacchuco, která leží přímo pod nejvyšší horou Peru Huascaránem na hranici národního parku Cordillera Blanca. Poučen z minulé zkušenosti s půjčeným autem, kdy jsme při prvním tankování s pumpařem hledali páčku na otevření nádrže, když jsem po chvíli musel poněkud trapně přiznat, že nevím, kde se to otevírá, jsem začal hledat ještě v garáži na hotelu. S pomocí Googlu mi to trvalo asi jen čtvrt hodiny. Vyzbrojen touto informací jsme mohli vyrazit vstříc konečně pořádnému peruánskému provozu, a to hned uprostřed Limy.

Ranní špička se nezapřela, ale i tak jsme po pár desítkách minut najížděli na Panamericanu v podobě dálnice skoro evropského typu a docela rozumně rychle mířili podél pobřeží na severozápad. Mnoho desítek kilometrů jsme míjeli další a další aglomerace. Nakonec alespoň na chvíli město skončilo a rozprostřely se na jedné straně písečné duny a na druhé straně oceán.

V dalším městečku jsme zastavili v supermarketu u silnice pro první nákup. Krom první zkušenosti s Inca colou, která napoprvé chutná jak dětské žvýkačky, jsme přímo v supermarketu objevili stánek Clara. Zkusili jsme tedy druhý pokus o získání SIM karty. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec jsme odcházeli s přednabitou kartou za 20 Sluncí s 1,5 GB dat na jeden týden. Tu jsme si za týden a pak ještě jednou dobili vždy po dalších 10 Sluncích a s tím jsme si vystačili celou dobu. S úsměvem jsme tedy vzpomínali na asi 10x dražší nabídku z letiště na úplně stejnou službu.

Po asi dvou hodinách cesty, zaplacení mýtného a opuštění té hezké dálnice jsme začali stoupat do hor. Po dosažení 4 000 výškových metrů a poklesu teploty asi o 20 °C jsme zastavili na kraji náhorní plošiny. Konečně opravdové Andy. Mraky byly sice jen pár desítek metrů nad zemí, ale i tak bylo vidět daleko. Dokonce i naše úplně první lamy, tedy asi spíše alpaky. Po tak rychlém výstupu od moře do této výšky nás zmohla i několikaminutová procházka kolem auta. Pokračovali jsme tedy po planině dále přes města Huaraz a Carhuaz až do Yungay. Mimo města cesta ubíhala opravdu rychle. Celkem rovná asfaltová silnice, jen tu a tam díra, do které by se vešlo celé kolo a někdy i to od traktoru. Provoz prakticky žádný, za to úplně úžasné výhledy. Dokonce k večeru vylezlo i slunce. Podvečer ve městečku Yungay jsme konečně zahnuli z hlavní silnice a začali stoupat nezpevněnou cestou k úbočí Huascaránu. Závěrečných 15 kilometrů jsem byl opravdu rád, že máme alespoň trochu terénní auto. Konečně jsme dojeli k malebnému ubytování, které jsme měli předem domluvené na následující dvě noci. Pán domu nás přivítal a hned nabídl, že uvaří večeři. Měli jsme pstruha, kterého potkáte hlavně v horských oblastech na každém rohu, protože místní je loví, ale i chovají v horských jezerech a potocích. Následně nám až do tmy povídal o možnostech, kam zde můžeme jít a že klidně půjde s námi.

Severní předměstí Limy

První alpaky

Náhorní plošina před Cordillera Blanca

Cesta po planině mezi Cordillera Blanca a Cordillera Negra

Den 3. – Aklimatizace a Laguna 69

Původně jsme chtěli tento den jet na výlet na lagunu Parón, která je v nadmořský výšce cca 4 200 m a dá se skoro až k ní dojet autem. V plánu bylo se podél ní projít, víceméně po rovině, a tak nějak si vyzkoušet pohyb v této výšce. Jelikož ale cesta jen dolů, přestože má asi 15 kilometrů, na hlavní silnici by trvala skoro hodinu a večer bychom ji museli do ubytování jet zpátky, rozhodli jsme se, že vyjedeme autem k jezerům Chinan Cocha a Orkoncocha. U jezer má pomník československá horolezecká expedice, která zde přesně před padesáti lety tragicky zůstala pod lavinou, jež se při silném zemětřesení utrhla ze svahů Huascaránu.

Už když jsme vyjížděli, byla mlha, že nebylo vidět ani deset metrů před auto. U jezer to nebylo ani o trochu lepší. Pokračovali jsme dále podél nich, až k místům, kde se silnice začala zvedat do průsmyku. Bylo zde příhodné místo, kde jsme asi ve 4 000 m nad mořem nechali auto. Také zde začínala asi sedmi kilometrové trasa k laguně 69. Celá první polovina treku k laguně vede údolím prakticky po rovině. Jen nepatrně místy stoupá. Řekli jsme si, že to zkusíme, a až cesta začne stoupat, tak uvidíme, jak nám bude. Bylo nám naneštěstí dobře, ale o tom až dále.

Vyrazili jsme docela brzo, a jelikož jsme měli náskok oproti autobusům, které sem vozí turisty z města, tak nebyl nikde nikdo. Dokonce se tu a tam mezi mraky a mlhou objevila i zasněžená skála. Dorazili jsme až na konec údolí a v tom nás začali dohánět první turisté s organizovanými zájezdy a průvodci. Bylo nám pořád dobře, tak jsme začali pozvolna stoupat. Při stoupání na první skalní práh jsme obdivovali mohutný vodopád, na který se nám naskytovaly pořád lepší a lepší pohledy. Ve výšce kolem 4 250 m jsme si museli dát pauzu a v tom nás začali už hodně předbíhat ostatní se starostlivými dotazy. Když jsme jim na otázku, kde máme svého průvodce, odpověděli, že žádného nemáme, moc se jim to nezdálo a následující část cesty se na nás pořád otáčeli, jestli ještě jdeme.

Cesta se malým průsmykem stočila a přestala stoupat. Před námi se objevila horská louka schovaná uprostřed skal a ledovců. Zde jsme začali už pociťovat, že se nám dýchá špatně, ale nic nás nebolelo a po chvíli odpočinku nám bylo dobře, tak jsme i na konci louky začali opět stoupat. Tentokrát už na závěrečný svah přímo pod lagunou. Trvalo to ještě asi hodinu, kdy už strach z toho, že nám bude z výšky špatně překonala touha nevzdat se pod kopcem. Dokázali jsme to. Sedáme hned na prvním kameni, který u jezera nacházíme. Tady se mi ani po chvíli sezení nedělá dobře. Začíná se mi motat hlava. Každopádně náš první vysokohorský výlet jsme zvládli, tedy vlastně zatím jen z půlky.

Vtipné bylo, že i tady ve výšce přes 4 600 m mezi turisty chodí krávy a hledají, co jim kdo dá. Výhledy na jezero s krávou v popředí a vodopádem a ledovcem v pozadí jsou ale nezapomenutelné.

Cesta dolu šla dost rychle, tedy alespoň ze začátku, protože mi opravdu začínalo být špatně. Myslel jsem, že to musí být lepší a lepší, ale i když jsme sešli až do údolí, kde už to víceméně po rovině byly asi 3 kilometry k autu, lepší to nebylo. Tedy alespoň u mě ne. O chvíli později přítelkyně, které bylo podstatně lépe než mě, vyráží napřed pro auto. Domotám se k silnici a po chvíli už lezu do auta s nadějí, že teď už to bude dobrý. Není. Silnice je spíše pořádně rozbitá štěrková cesta a auto po ní hází ze strany na stranu, a to můj žaludek ani hlava nedává. Ráno mi to vůbec nevadilo a vlastně mě to i bavilo. Docela pomáhá, když se střídáme a řídím sám, protože alespoň vidím, do které díry se auto zhoupne. Na jezera podél cesty, na která ráno přes mlhu nebylo vidět, teď není chuť, takže je jen míjíme a rychle dolů. Než dojedeme do ubytování, už je mi lépe. Pan domácí se nám trochu směje a nabízí čaj z koky, který s povděkem přijímáme. Nakonec se i vybraly mraky a s hrnkem kokového čaje pozorujeme soumrak a zapadající slunce. Autobusy turistů už dávno odjely dolu do měst a tady pod úbočím nejvyšší hory Peru je krásný klid.

Cestou k Laguně 69

Laguna 69

Den 4. – Laguna Parón a Punta Winchus

Ráno se budím, pořád ještě díky časovému posunu, dost brzy. Ještě je tma, ale jdu se podívat ven. Konečně je jasno. Hned za vesnicí se zvedá hlavní hřeben Cordillera Blanca a poprvé je vidět až na vrcholy. Poprvé a vlastně i naposled fotím vrchol Huascaránu bez mraků. O chvíli později se vrcholky začínají zbarvovat do oranžova vycházejícím sluncem.

Po snídani se loučíme s hostiteli a po dvou dnech míříme dolů do města. Po cestě do údolí konečně chytáme signál na mobil. Jsou to již dva dny, co jsme si koupili místní SIM kartu a až nyní se nám podařilo chytnou signál. Hned toho využíváme a rezervujeme ubytování na dnešní večer. Každopádně den teprve začíná a my s denním zpožděním vyrážíme na lagunu Parón.

Po asi dvaceti kilometrech asfaltu z něj opět uhýbáme a začínáme stoupat po prašné a hrbolaté cestě vzhůru. Hned v první vesnici ale musíme ještě zaplatit vstup do parku. Skoro po hodině stoupání parkujeme na parkovišti, které leží doslova co by kamenem dohodil od jezera. Fouká, a přestože se stihlo docela zatáhnout, pořád peče sluníčko. V plánu máme vylézt na vyhlídku nad jezerem, odkud věříme, že bude vidět hora Artesonraju tyčící se do výše přes šest tisíc metrů kus za jezerem. Cestou nahoru potkáváme jen jednu rodinku místních, jinak je tu prázdno a nikde nikdo. Konečně dorážíme až k vyhlídce, kde je cedule s vyznačenými vrcholky v okolí a Artesonraju je mezi nimi také. Bohužel mraky se válí všude kolem. Na jezero se naskýtají krásné pohledy, ale na okolní hory ne. Chvíli čekáme, jestli nebudeme mít štěstí, ale pak otáčíme a míříme zpět.

Proč se vlastně zmiňuji o hoře s tak krkolomným názvem. Artesonraju je hora, která posloužila jako předloha k logu Paramount Pictures, takže jí určitě v televizi viděl skoro každý. Naneštěstí u toho vidět ji jen v televizi musíme zůstat taky, ale alespoň jsme byli na místě, odkud je možné ji vidět i naživo.

Kdybychom měli na jezero celý den, určitě bychom se vydali po pěšině sledující jeho severní břeh a kochali se jeho neskutečně modrou barvou. My ale máme na dnešek v plánu ještě něco docela jiného. Opět sjíždíme dolu do údolí do městečka Caraz, jen abychom hned vzápětí začali opět stoupat na protější hřeben Cordillera Negra. Po mnoha zatáčkách se škrábeme těsně pod horu Punta Winchus. Krom krásného pohledu na velkou část údolí řeky Río Santa a severní část hřebene Cordillera Blanca, zde ale nic zajímavého není. Až na to, že se jedná o jednu z mála lokalit, kde se volně vyskytuje a vlastně docela hojně roste Puya Raimondi. Jedná se o opravdu obrovskou rostlinu, která dominuje okolní krajině a trvá jí až sto let, než vykvete. Kocháme se scenérií i samotnými rostlinami. Mimo Puyu jsou zde ještě porosty Kaktusu Andského, a hlavně krásný pohled na mraky převalující se přes kopec.

Pomalu se připozdívá a je třeba vyrazit do nedalekého Carhuazu, kde jsme si ráno zamluvili další noc. Carhuaz je krásné klidné městečko. Dle mého mnohem hezčí a klidnější než nedaleký více turistický Huaraz. V Hostelu jsme úplně sami. Zjevně si na toto budeme muset zvyknout. Mimo oblasti Limy a Cuzca je opravdu znát, že není sezóna. Při večerní procházce městem narážíme na průvodcem doporučovanou místní restauraci. I v ní jsme zcela sami. Ale dáváme si typické místní lomo saltado a limetkovou limonádu. Jak o pár dní později zjišťujeme, limetky jsou v Peru absolutně nedílnou součástí místní kuchyně a prodávají se všude po pytlích za doslova halířové částky. Naopak na citron jsme za celou dobu v Peru nenarazili.

Štíty před východem slunce

Huascarán

Pohled do údolí

Laguna Parón

Vyhlídka na Artesonraju v mracích

Vrchol Punta Winchus s Puya Raimondi

Den 5. – Punta Olímpica a Abra Huachacocha

Je čas začínat se pozvolna posouvat na jih a bookujeme ubytování až v Chavin de Huantar, kam se chceme k večeru dostat. Všechny navigace, které mám v mobilu chtějí jet po dálnici přes Huaraz a až ve vesnici Catac zahnout přes hory do Chavinu. To by ale byla nuda a my si chceme projet nejvýše položený silniční tunel světa, který je jen asi hodinu cesty od Carhuazu a navíc je vlastně také při cestě.

Tak nějak očekávám, že stoupání do hor bude opět po prašné cestě. A je to tak, hned jak mineme posledních pár domků Carhuazu, začíná zase prach a štěrk. Ale jen asi po kilometru se objevuje opět asfalt a ten nekončí a nekončí. Krásná rovná hladká silnice absolutně bez provozu se táhne dlouhým údolím s mnohými výhledy na okolní štíty. Na konci údolí se začne klikatit a stoupat k tunelu. Objevuje se další pohled na Huascarán, tentokrát však úplně z druhé strany. Těsně před tunelem ve výšce přes 4 700 m je plácek, kde se dá zastavit. Kousíček nad námi už začíná ledovec a pod námi je hluboké údolí, ve kterém krouží velcí ptáci. Možná orli, ale kdo ví. Jeden sedá na hraně skály jen několik metrů od nás.

Je načase se posunout a projet skrz hřeben na druhou stranu. Je až neuvěřitelné, jak se hned změnila krajina. Najednou je mnohem zelenější a svěžejší. Drží se mě optimismus, protože silnice je pořád asfaltovaná a moc krásná. Skoro mě mrzí, že nejedeme na kole. Zastavujeme ještě na spoustě výhledů na vodopády, na krávy, na jezera před námi. Potupně projedeme městečka Chacas a San Luis, za kterým začínáme opět stoupat. Tentokrát už po prachu. Hned za San Luis mizí signál a do první vesnice na druhé straně Huari je to přes padesát kilometrů a my musíme opět vystoupat skoro do čtyř a půl tisícového sedla. Výhoda je, že tady prostě neexistuje žádný provoz. Tady prostě jedete zcela sami. Nikdy jsme podobnou cestu nezažili, takže máme z toho trochu respekt. Kdyby se něco stalo, třeba jsme zapadli, tak musíme jít dál pěšky a hledat signál, jestli se vůbec někoho dovoláme, anebo čekat dva dny, jestli nepojede náhodou někdo kolem.

Krajina se už razantně změnila. Zde nejsou skalnaté zasněžené vrcholky, ale rozsáhlé horské louky s krávami a ovcemi. Těsně pod sedlem se rozprostírá velké jezero. V sedle zastavujeme, protože musíme jít prozkoumat stavbu, která se tyčí na vrcholku asi 200 metrů nad námi. Vyškrábeme se podmáčenou cestičkou k ní a vůbec nám není jasné, proč to tady bylo postaveno. Stojí tady ochoz a stavba bez střechy kruhového půdorysu a v ní složené dvě palety cihel. Celé to vypadá už nějakou dobu opuštěné. Po chvíli si všímáme, že v dálce na protějším kopci je další podobná stavba. Trochu nám to připomíná Gondorské majáky. Vlastně i krajina je tu dost podobná. Rozlehlé louky, kam až oko dohlédne s menšími rozesetými skalisky.

Po sklesání do vesnice Huari ještě odbočujeme na krátkou zajížďku k laguně Purhuay. Krom toho, že je tu kemp, kde by bylo asi moc hezké přespat na břehu jezera se tato laguna vůbec nemůže měřit s lagunou Parón nebo 69 ani barvou vody, ani scenérií kolem. Jinak je to ale pěkné místo na odpočinek. Na návštěvu místního koupaliště už nezbývá čas. Blížíme se konečně do Chavin de Huantar.

Trochu nás zklamává ubytování, které bylo mnohem dražší než v Carhuazu, ale rozhodně za to nestojí. Překvapivě tu ani nejsme sami. Asi to bude tím, že hned za městem jsou ruiny původního města kultury Chavin, které jsou i na seznamu Unesco. Ale to až zítra.

Pohled na Huascarán od jihu při stoupání k tunelu

Pták

Portál tunelu

Ledovec jen kousek nad tunelem

Sjezd od tunelu do údolí

Najednou úplně jiný ráz krajiny

Den 6. – Ruiny Chavin de Huantar a ledovec Pastoruri

Jelikož jsou ruiny hned na kraji města, přicházíme k nim ještě před otvíracím časem. Překvapivě fungují průkazky ICOM, takže jdeme dovnitř zdarma. Nejedná se o nic velkého, areál má člověk projitý za hodinu. Je zde ale krásně k vidění původní náměstí a zbytky několika budov a hlavního paláce. Dokonce se smí i do několika podzemních prostor a v jedné z nich je k vidění i původní kamenný sloup s reliéfním zdobením. Před odchodem ještě obdivujeme kamenné hlavy, jimiž je zdobena jedna ze zdí paláce.

Vracíme se do hotelu pro auto. Ještě se stavujeme v místí večerce koupit nějaké pití na cestu a dost nás zaráží ceny, které zde mají za běžné potraviny. V takovém malém zapadlém krámku jsou ceny minimálně pětinásobné než v supermarketu, kde jsme nakupovali před pár dny. Malá lahev limonády stojí v přepočtu kolem stovky a balení toustového chleba také. No nic, čeká nás toho dnes ještě dost, tak pospícháme a vyrážíme na cestu. V plánu jsme měli přespat někde kolem města La Union. Vtipné je, že ať hledáme, jak hledáme, tak nenacházíme přes internet žádné ubytování. Tím myslím doslova žádné. Přijde nám to divné, ale jelikož stejně máme oproti plánu den zpoždění, ne že by náš plán byl nějak moc reálný, rezervujeme ubytování až kousek před městem Huánuco, což je asi o 130 kilometrů dále, než bylo původně v plánu, ale dle mapy tam vede celou dobu dálnice a jestli bude vypadat, jako dálnice u Huarazu, tak to nebude ani o dvě hodiny delší cesta a ušetříme čas zítra.

Víceméně náhodou jsem v mapě narazil na podivný flek nedaleko Chavinu a po chvíli googlení se dozvídáme, že se jedná o jeden z největších povrchových dolů na měď na světě a že doslova skrz něj vede silnice, a ani to není moc zajížďka na naší další cestě k ledovci Pastoruri. Vydáváme se tedy oklikou podívat alespoň zběžně na důl. Kus za městem se silnice začíná opět zvedat a samozřejmě mizí asfalt, i když dle mapy jedeme po hlavní silnici. Po vystoupání do výšky skoro čtyři a půl kilometru se začínají objevovat různé technické prvky, které zjevně už patří k dolu. Po přejetí sedla se před námi už objevují uměle vytvořené haldy. Zastavujeme a pozorujeme tu obrovskou masu přesunuté a vytěžené země. Důl má napříč asi 10 kilometrů. Pokračujeme dále a silnice jen tak líže okraj dolu, ale není zde žádný plot, prostě nic. Po chvíli se cesta začíná větvit a o další kus dál už dle navigace sjíždíme z cesty úplně. Na dalším křížení špatně zahýbáme a po chvíli dojedeme na parkoviště s těžkou technikou. Mává na nás chlápek v terénním autě, ať ho následujeme, že nám ukáže cestu ven. Sledujeme ho dobrých patnáct minut, než nás vyvede na okraj dolu. Při tom ještě pozorujeme obří sklápěčky převážející horninu. Na okraji dolu začíná už normální silnice. Jsem rád, že jsme se rozhodli jet přes důl, bylo to určitě zajímavé, něco takového vidět.

Po asfaltu cesta ubíhá rychle a za chvíli už jsme u odbočky k ledovci. Odtud nás ale čeká ještě asi hodina cesty po asi nejrozbitější cestě, kterou jsme v Peru za celou dobu potkali. Cesta je v některých místech zjevně zasypána drobným štěrkem, který se sem sesunul ze svahů kopců nad ní. Vyjeté koleje ale pokračují dál. V jednom okamžiku jsem byl přesvědčený, že se budeme muset otočit. Ale jezdí tudy přece i dodávky s turisty, ledovec Pastoruri je hodně turistické místo. Když o kus dál potkáváme v protisměru auto, trochu nás to uklidňuje a můžeme o to více obdivovat výhledy. Cesta až na parkoviště pod ledovcem vede po hřebeni nebo jen těsně pod ním, takže nic nebrání výhledům do širého okolí. Na parkovišti pod ledovcem je posledních pár autobusů, do kterých se už vrací turisti z výletu.

Jsou už asi čtyři odpoledne, takže na chodníčku k ledovci potkáváme ještě posledních pár vracejících se turistů a pak už nikoho. Na vyhlídce na ledovec jsme už úplně sami. Vyhlídka na ledovec je první místo, kde jsme překonali hranici pěti kilometrové nadmořské výšky. Pohled na ledovcové jezero, v kterém ledovec Pastoruri začíná je vlastně smutný. Místní odhadují, že za dvacet let už tu žádný ledovec nebude. Smutnou atmosféru místa ještě umocňují cedule podél cesty vyznačující hranici ledovce v minulých letech. Dnes se až na samotný ledovec nesmí, ale je to asi jen 40 let, co byl ledovec až k parkovišti. Teď se k němu musí jít skoro tři kilometry pěšky. Jsme moc rádi, že jsme sem dojeli a došli. Když si člověk odmyslí tu smutnou část tohoto místa, tak je tu opravdu nádherně. Na okolních hřebenech jsou další ledovce a skály pod nimi jsou zbarvené do různých odstínů.

Asi za hodinu bude tma a nás čeká hodina rozbité cesty zpět a pak ještě skoro dvě stě kilometrů po dálnici, na kterou se západem slunce konečně najíždíme. Navigace hlásí dvě hodiny, takže pohoda. Ujedeme ale jen asi třicet kilometrů a z široké rovné silnice se stává skoro jednosměrná cestička, která vede až do La Unionu, kde asfalt mizí úplně. To je tedy dálnice. Další nekonečné dlouhá úzká cesta vede v klikatém údolí řeky a nám je jasné, že to dvě hodiny slibované navigací ani náhodou nebudou. Štěstí je, že opět není skoro žádný provoz, i když projíždíme nespočet vesnic. Za městem Chavinillo se cesta začíná zvedat a začíná se objevovat podivná cedule s nápisem OBRAS. Jak se za nedlouho dozvídáme, jedná se o práce na silnici. Z cesty se stává doslova bláto a do toho začíná pršet. Navíc pořád stoupáme. Je úplná tma. O kus dále narážíme na bagry, které i v tuto dobu pracují. Jak stále stoupáme, vjíždíme do mraků a přestává být vidět. Některé úseky projíždíme pomaleji než krokem, protože v té mlze, dešti a na blátě prostě není vidět, kde končí cesta a začíná sráz. Trvá to asi hodinu, než konečně začneme klesat a alespoň místy se mlha protrhává a je něco málo vidět. Na silnici je pořád bláto a co pár kilometrů další a další cedule s nápisem OBRAS. Kdy už to skončí a bude normální silnice, která je v mapě. Neskončilo to. Takže cesta místo krásných dvou hodin po dálnici byla šestihodinové brodění blátem. Asi o půlnoci dorážíme do ubytování. Z venku to vypadá jako moc fajn penzion, a dokonce mají nonstop recepci. Na to, že jsme tu opět úplně sami a jedná se o zapadlé ubytování na bahnité cesty, tak tady mají i o půlnoci obsluhu na nošení zavazadel.

Ruiny Chavin de Huantar

Důl na měď

Těžká technika v dole

Hory jen kousek za dolem

Rozbitá cesta k ledovci

Výhledy z hřebene

Den 7. – cesta na jih a Santuario Nacional de Huayllay

Dnes už se definitivně musíme výrazněji posunout na jih, abychom stihli ještě alespoň část našeho plánu v oblasti Cuzca, a proto si stanovujeme za cíl, dojet dnes až do Huancaya, kde si rezervujeme další ubytování. Když se ráno koukám za světla na auto, má bláto i na střeše, ale jinak vypadá v pořádku. Ráno ještě při čekání na snídani obcházíme areál penzionu a vlastně vůbec nechápeme jeho význam. Nikdo tu není, do většího města je to ještě kus cesty, a to jen po prašné cestě, ale přesto se tváří jako nově postavený, vlastně ještě nedostavený, luxusnější hotel. Cenově je spíše v kategorii levnějších ubytování a je to na něm i vidět. Přestože je sotva postavený, už jsou na něm patrné známky opotřebení. Snídaně také za moc nestojí, tak se hned po ní balíme a vyrážíme.

Do města Huánuco je to už jen pár kilometrů, takže prašnou, nebo spíše blátivou cestu zvládáme rychle a dále už vede opravdu asfalt. Huánuco se nám při průjezdu vůbec nelíbí, tak ani nezastavujeme. Cesta vede kaňonem podél řeky a my si krátíme čas pozorováním rozličných nákladů na otevřených návěsech kamionů, které předjíždíme. Nejvíce kamionů vezlo celé návěsy pytlů s jablky nebo brambory. Po čase cesta začíná stoupat a u města Cerro de Pasco se začíná otevírat náhorní plošina.

Do Cerra de Pasco musíme alespoň na chvilku zahnout a podívat se na údajně jedno z největších světových náměstí. Bohužel je toto označení bráno s nadsázkou, protože střed města tvoří důlní jáma s několika kilometry v průměrů a v ní se těží olovo. Z tohoto důvodu se také jedná o město s jednou z největších koncentrací olova v životním prostředí. Na druhou stranu se ve městě hodně staví, protože důl přitahuje spoustu lidí kvůli práci.

Po vyfocení několika záběrů města s dolem pokračujeme do nedalekého kamenného lesa v národním parku Santuario Nacional de Huayllay. Už z dálky jsou vidět různě tvarované skály, které opravdu připomínají les. Je jich tolik, že bychom je ani za celý den neobešli. Na parkovišti u hlavního vstupu do parku je jen pár aut, hlavně místních, kteří sem vyrážejí na nedělní piknik s rodinou. Volíme jen krátký okruh mezi skalisky. Fotíme kamenného sněhuláka, krále, mexičana a spoustu dalších skalních útvarů. Po procházce nás zlákal majitel hospůdky, který před ní pekl místní tradiční pokrm pachamanca. Dostali jsme jeden velký talíř s do kopce vyskládaným pečeným masem, třemi druhy brambor a fazolemi. Styl přípravy jídla i jídlo samotné nám připomnělo azorské Cozido. Cozido nám ale moc nechutnalo, za to Pachamancu bychom si dali rádi znovu.

Odpoledne nás čekal už opravdu jen přejezd po náhorní plošině kolem jezera Chinchaycocha a pořád dále podél železnice přes město La Oroya až do Huancaya. Cestou jsme nesčetněkrát zastavovali a fotili divoké mraky nad náhorní plošinou. K večeru z mraků začalo pršet a postupně se déšť změnil v průtrž. Ubytování, které jsme si vybrali v Huancayu, bylo skoro až na konci města, nedaleko geologického útvaru Torre Torre, na který byl z terasy penzionku docela dobrý výhled. Mělo to ale nevýhodu, že silnice na okrajích i tohoto velkého města nejsou moc zpevněné, takže v dešti se z nich staly bahnitá kluziště. Kvůli dešti jsme už ani nevyrazili do večerního města s nadějí, že ráno bude lépe.

Pohled na Cerro de Pasco s dolem na olovo v pozadí

Kamený les v parku Santuario Nacional de Huayllay

Skalní útvary

Kamenná věž

Úplně jiné hory u městečka La Oroya

Bouře nad Huancayem

Den 8. – Huancayo a pokračování dále na jihovýchod

Původně jsme chtěli dojet až někam do města Abancay a opět tak ušetřit den v druhé polovině našeho putování po Peru. Chtěli jsme si ale projít Huancayo, což jsme včera nestihli, tak jsme přehodnotili naše plány a jako cíl si stanovili bližší Ayacucho.

Jelikož v ubytování nebyla snídaně a my už snědli všechny naše zásoby, hned ráno jsme vyrazili do centra. Sice všude bláto ze včerejšího deště, ale dnes už svítilo sluníčko. I přestože Huancayo je jedno z největších měst Peru a má skoro čtyři sta tisíc obyvatel, z úplného kraje města do centra nám procházka nezabrala ani půl hodiny. Prakticky hned jsme zamířili na místní trh. Je to zajímavá směsice stánků s různým dovezeným zbožím, elektronikou a oblečením s tradičnějšími stánky s ovocem, zeleninou, luštěninami a masem. I tady v horách je velká část trhu zabrána rybami, a to především mořskými. Zajímavé je, jak jsou zde prodávány morčata v různých stádiích připravenosti. Od živých, o pár kroků dál přes stažená a vykuchaná a o dalších pár kroků dál už pečená.

My jsme ale zamířili do oblasti trhu se stánky s jugo, neboli krásně česky řečeno smoothie. Vždycky celá ulička trhu je věnována jednomu produktu, takže ulička s ovocem, ulička s květinami a podobně. Paní u jednoho ze stánků s jugo, která měla na první pohled nejhezčí ananasy nám připravila čerstvé ovocné pití. Když jsme dopili a chystali se odejít, překvapila nás, že dopít není třeba jen sklenici, ale celou nádobu mixéru a pohotově nám dolila. Po vypití třetí asi půllitrové sklenice a zaplacení na české poměry směšných pěti Sluncí jsme se jen těžce potáceli dále, abychom někde sehnali také něco tuhého do žaludku.

Již včera při průjezdu městem jsme si všimli, že mezi jednoduše vypadajícími městskými domy ční obrovská ocelovoskleněná moderní stavba. Vyrazili jsme tedy k ní. Jedná se o místí obdobu pražského Paladia, a to včetně komplexu kin, hromady fastfoodů a podobně. V přízemí je také obrovský supermarket, který do místního prostředí vůbec nezapadá. Na to jak na ulici bylo rušno, tak uvnitř byl klid a jen pár lidí. Opět nás zarazily obrovské rozdíly v cenách. Řekl bych, že některé základní potraviny, jako mléčné výrobky, uzeniny a pečivo jsou ve velkých supermarketech třeba pětkrát možná i desetkrát levnější než v malých večerkách v malých městech a ovoce a zelenina je naopak pětkrát až desetkrát dražší než na trhu. Asi je logické, že supermarket je levnější než večerka, ale ty rozdíly byly brutální.

Pomalu bude poledne a mi se musíme stihnout do dvanácti vrátit na ubytování a vyklidit pokoj. Stíháme to jen tak tak a vyrážíme zase o kus dál. První polovina cesty do Ayacucha je skoro po rovině, takže utíká rychle. Dále však cesta po mírném stoupání začíná klesat a už hodně se klikatit až konečně sklesá do kaňonu řeky Cachi. Jelikož jsme teď na místní poměry celkem nízko, jen něco kolem dvou tisíc metrů nad mořem, je tu výrazně tepleji než v horách a je to poznat i na místním zemědělství, kde pole s brambory a obilím vystřídaly sady pomerančů, mang a avokád.

V pozdním odpoledni se opět začínají honit mraky a vytváří krásné útvary, které nesčetněkrát fotíme. Zdá se, že opět vjedeme do průtrže mračen, na obzoru se i blýská, ale bouřka před námi utíká a při příjezdu do Ayacucha je pořád sluníčko. Tentokrát máme ubytování kousek od centra.

Plní se nám karta ve foťáku a potřebovali bychom přetáhnout fotky z karty na flashku. Ptáme se proto na recepci, jestli není někde v okolí něco jako internetová kavárna. Překvapivě i toto v dnešní době pořád existuje a po chvíli hledání nacházíme dokonce dvě hned vedle sebe. Spíše než o kavárnu se jedná o hernu s našlapanými počítači a několika místními kluky za velkými monitory. Obsluhy se ptáme, jestli počítače zvládají microSD kartu, protože sebou nemáme redukci. Naštěstí ano, ale pán po nás pořád něco chce, čemu moc nerozumíme. Nakonec pochopíme, že chce zaplatit předem, asi má s místními špatnou zkušenost, že prvně hrají a pak nemají čím zaplatit. Když mu říkáme, že nám stačí asi 10 minut, odpovídá, že nejkratší doba je půl hodiny, a že chce zaplatit půl Slunce. Opět na české poměry celkem směšná cena. Soubory přetáhnuty a my vyrážíme hledat něco k večeři.

Sejdeme na náměstí, kde je celkem živo a je tu i spousta různých hospůdek. Naši pozornost ale získává stánek na rohu náměstí s hamburgery. Není to typicky místní jídlo, ale vypadaly moc dobře. Den jsme zakončili příjemnou procházkou večerním městem zpět na ubytování.

Pohled na ulici z balkónu hotelu

Centrum Huancaya

Poslední pohled na Huancayo

kaňon řeky Cochi

Pohled do krajiny

Den 9. – cesta dále na jihovýchodovýchod

Jeden z nudnějších dnů, co se týče navštívených míst. Museli jsme se už opravdu dostat do místa, odkud budeme schopni udělat zítra výlet na jezero Humantay Ccocha a dostat se pak někam do oblasti kolem Urubamby, kde jsme chtěli strávit pád dalších dnů. Původně si pohráváme s myšlenkou přespat přímo u jezera Humantay. Nemáme s sebou stan, ale možností přespání v některém z více či méně luxusním turistickém kempu je u hojně navštěvovaného Humantaye dost. Vzhledem k jejich ceně se nám ale jeví jako zbytečné tam jen přespat. Když už bychom do toho šli, tak alespoň na dvě noci a užít si jeden den v okolí jezera. Na to ale zase není moc času a vlastně i poměr cena a výkon je úplně někde jinde. Takže nakonec volíme hostel u silnice kus za městem Abancay, odkud to na Humantay není už moc daleko.

Sice tedy nemáme na dnešek v plánu návštěvu žádného konkrétního místa, za to projíždíme moc pěknou a zajímavou krajinou. Na trase mezi městy Ayacucho a Abancay silnice čtyřikrát vystoupá do výšky přes čtyři tisíce metrů a opět sklesá až ke dvěma tisícům nebo dokonce i pod ně. Teplota se tedy výrazně mění každý úsek cesty a na horských loukách konečně pobíhají velká stáda alpak, menší stáda lam, a dokonce i malé skupinky mnohem plašších vikuň. O kus níže jsou malá políčka brambor, quinoy, ale i okrasných květin, které se odtud vozí do Limy, ale klidně až do Evropy. V hlubokých kaňonech pak sady tropického ovoce, jako jsou manga, papáji, avokáda a pomeranče a u jednotlivých sadů jsou u silnice stánky, kde se dá nakoupit právě sklizené ovoce.

Odpoledne přijíždíme do Abancay, což je nejníže položené místo, kde jsme od opuštění Panamericany před osmi dny byli. I tak jsme ale výše než nejvyšší bod v Čechách. V kopcích nad městem je u silnice dost zvláštně vypadající hostel, který máme rezervovaný na dnešní noc. V přízemí je obrovský sál obložený naleštěnými bílými dlaždicemi s pódiem. V patře pak několik pokojů, z nichž jeden je náš. Jelikož jsme tu úplně sami, tak dostáváme poslední pokoj, který jako jediný má výhled do údolí. Jinak ale pokoj vypadá, jako by někdo odešel v půlce jeho výstavby a stejně tak vypadá poslední patro budovy, která má jen obvodové zdi, z kterých trčí ocelové výztuhy a pak už nic, žádná střecha. Celá budova ale působí, že je v této fázi rozestavěnosti už docela dlouho, takže je to vlastně konečný stav.

Horské planiny za Ayacuchem

Plaché vikuni

Alpaky

Scenérie s množstvím barevných políček

Údolí s Abancay v pozadí

Večerní pohled na svítící uličky na okraji Abancay

Den 10. – Humantay Ccocha a Laguna Huaypo

Po dvou dnech víceméně jen přesunů v autě se dnes zase konečně pořádně projdeme. Vyrážíme na známé jezero Humantay. Ráno je krásné počasí, tak doufáme, že od jezera budou krásné výhledy. Pár kilometrů před parkovištěm a výchozím bodem cesty k jezeru ale vjíždíme do mlhy, která vydrží až na výjimky celou dobu, dokud opět nesjíždíme od parkoviště zpátky do údolí.

Je poznat, že tady v oblasti Cuzca je už mnohem více turistů. Parkoviště před jezerem je plné autobusů a dodávek. Také tu je improvizované záchranářské středisko a několik turistických obchůdků se suvenýry. Od parkoviště pokračujeme blátivou cestou už pěšky dále. Překonáváme asi čtyřikrát říčku přes dost chatrné můstky. Procházíme i kolem resortů, o kterých jsme se včera rozhodovali, jestli je nevyzkoušet. Rozhodně jsme dobře udělali. Je to tu až moc podřízené turismu a příroda jde stranou. Velké kopulovité stany na betonových vyvýšených podstavcích vybavené koupelnou a velkou postelí stojí na několika místech podél cesty a staví se další. Navíc vůbec nezapadají do místní krajiny.

Po asi půl hodině pohodové cesty se zatáčí ostře vlevo a začíná stoupat kolem stád koní připravených na odnos dobře platících turistů. Vidět není ani na blízké okolní hory, ale tušíme, že někde před námi nahoře je jezero. Trvá nám asi ještě hodinu, než se k němu vyškrábeme a potkáváme nespočet turistů. Jezero na první pohled vůbec nepůsobí tak exotickým dojmem jako laguny v národním parku Cordillera Blanca. Do jisté míry za to může mlha, která se válí jen kousek nad hladinou jezera, takže nám nedovolí dohlédnout pořádně ani na jeho protější břeh. Celkový přístup k turismu z tohoto místa ale dle mého názoru nedělají nic, co by stálo za to vidět, obzvláště po návštěvě jiných lagun v oblasti Huarazu.

Cesta dolu je o poznání rychlejší a my pokračujeme směr Cuzco, respektive Urubamba. Je znát, že je tu i větší provoz, ale pořád nic hrozného, z typických dvou aut za hodinu v protisměru jich najednou je pět. U města Anta si chceme zkrátit cestu a sjíždíme z dálnice směrem k laguně Huaypo. Po pár kilometrech ale začíná již dříve vysvětlený OBRAS a my začínáme kličkovat mezi políčky po spíše neznačené objízdné trase. Po chvíli se dle navigace úplně ztrácíme. Je to poprvé, co to vypadá, že se budeme muset otočit, protože navigace hlásí, že jsme uprostřed pole a cesta vede špatným směrem. Takže jsme vlastně ztraceni. V celém Peru jsme ale neviděli hezčí místo na ztracení než právě toto. Kam až oko dohlédne jsou v mírně zvlněné krajině rozeseta malá různobarevná políčka, malé vodní plochy a větší laguna. Některé svahy vypadají jako různobarevná šachovnice. Na obzoru skoro na všech stranách se zvedají štíty And. Sluníčko svítí, ale je příjemná teplota a nám je vlastně úplně jedno, že jsme se ztratili a budeme se muset nějak vrátit. Zastavujeme snad každých sto metrů a fotíme pořád dokola tu samou scenérii, jen z jiného úhlu. Na rozcestí potkáváme pána s oslem, který nám ukazuje, kam máme zahnout. Úplně se nám to nezdá, protože ukazuje jinam, než nám říká náš vlastní orientační smysl, ale věříme mu. Cesta vypadá, že snad brzo úplně skončí a musíme sjet až do pole mezi brambory, abychom se vyhnuli malému náklaďáčku, co jede proti. Ještě několik zatáček a navigace hlásí, že už ví, kde je, a i cesta je najednou více uvěřitelná. Ještě znovu fotíme a pak už pokračujeme dál do Urubamby.

Město Urubamba leží v údolí stejnojmenné řeky. Na jeho severní straně se zvedají mohutné stěny hor. Když tedy přijedeme na okraj údolí z jižní strany, otevírá se nám pohled na celé město. Už takto z výšky je vidět, že se jedná o mnohem modernější město, než byla ta, která jsme doposud projeli. Je to asi způsobeno mnohem intenzivnějším turismem, který do města přináší peníze.

Náš hotýlek na okraji města vypadá z venku nenápadně, ale uvnitř je celkem pěkně, i když na můj vkus nezvykle zařízený. Pokoje jsou zařízené v takovém vesnickém stylu, jako malé chaloupky. Trochu nám to nesedí do místního prostředí, ale jinak vlastně proč ne. Dostáváme ve dvou pokoj s dvěma koupelnami a dvěma ložnicemi, takže se aspoň nebudeme hádat.

Jelikož jsme v turisticky hodně navštěvovaném městě, můžeme si vybírat, kam a na jakou večeři půjdeme. Vybíráme si dle Google jednu z vyhlášených restaurací, kde podávají tradiční místní kuchyni fúzující s asijskou kuchyní, zejména thajskou. Překvapivě si jsou tyto dvě kuchyně v mnohém podobné, i když bych řekl, že peruánská je opravdu hodně rozmanitá a zahrnuje prvky snad ze všech světových kuchyní. Byli jsme v restauraci již tradičně sami, ale přišel kuchař a ochotně nám sám a anglicky představil svojí dnešní nabídku. Nejvíc nás zaujalo tradiční peruánské lomo saltado ozvláštněné asijskou chutí zázvoru a sójové omáčky. Dle mě ale na celém jídle bylo nejlepší pití a sice místní chicha morada. To je svařený sirup z fialové kukuřice ochucený limetkou, ananasem, skořicí a hřebíčkem. Prodává se skoro na každém rohu, ale většinou ji připravují jen jako sirup, který je víceméně uměle ochucený a zředěný vodou, takže je to jen taková sladká tmavá voda bez chuti. V lepším případě přidají limetku. Ale podomácku řádně vyrobenou chichu moradu jsme už nikde jinde nenašli.

Cesta k jezeru Humantay

Turistický resort pod jezerem

Valící se mraky

Kráva s jezerem v pozadí

Laguna Huaypo uprostřed pohádkové krajiny

Zemědělská krajina v popředí, kaňon řeky Urubamby uprostřed a andské štíty v pozadí

Den 11. – Ollantaytambo, Moray a Chinchero

Konečně zase den, kdy nemusíme ráno balit a shánět ubytování na večer, zůstáváme v Urubambě i další noc. Ráno po výborné snídani vyrážíme do nedalekého Ollantaytamba. Historického, inckého, stále obydleného městečka s ruinami původního města. Podle průvodce jsou ruiny v Ollantaytambu větší a rozsáhlejší než samotné Machu Picchu, tak uvidíme. Překvapivě zde už nefunguje kartička ICOM, která před pár dny fungovala v Chavínu, přestože oboje ruiny spadají pod peruánské ministerstvo kultury, a tudíž by měly mít stejné podmínky. Volíme a kupuje kombinovanou vstupenku na čtyři ruiny v okolí.

Terasy stoupají nad městečko a nabízejí krásný výhled na město i na část Posvátného údolí. Nahoře jsou pozůstatky paláce, kde se dá dobře pozorovat způsob inckého stavebnictví a způsob opracování kamenů. Samozřejmě na ruinách i ve městě je hromada turistů. Na opuštěná údolí v horách už musíme zapomenout. Následně procházíme ještě i obydlenou část městečka, kde je moc příjemné náměstí s hromadnou stromů a posezením. Také poprvé v životě zkoušíme plody opuncie, o kterých jsme až doposud měli mylnou představu, že se musí vařit před tím, než se dají jíst. Proto jsme se nikdy neodvážili je koupit, i když se prodávají běžně i v jižní Evropě. Paní, která je prodává, je ale velice jednoduchým tahem nože loupe a podává už oloupané. Jsou to ale pěkně kluzké potvory. Kupujeme čtyři, ale dvě z toho končí na zemi a poté bohužel v koši. Zbylé dvě jsou ale sladké a šťavnaté, takže si můžeme zase odškrtnout další položku na seznamu ochutnaného tropického ovoce.

Máme toho dnes ještě dost na programu, tak po krátké procházce městem pokračujeme dále k asi 15 kilometrů vzdálenému vodopádu Perolniyoc. Dle mapy vede sjízdná cesta až skoro k němu. Cesta k vodopádu je ale asi tři kilometry před ním zasypaná, a proto jdeme dále pěšky. Přestože to není nijak daleko, při závěrečném stoupání k vodopádu docela funíme. Vodopád je rozhodně prvně slyšet, a poté cítit všudypřítomná vodní tříšť, takže je člověk po chvíli jak po sprše. Až těsně před ním se rozestupují stromy a vodopád je konečně vidět. Bezprostředně pod vodopádem to vypadá jak malá oáza deštného pralesa v jinak spíše suché krajině. Při zpáteční cestě zahlídneme i dva kolibříky, ale jsou pryč, než stihnu vytáhnout alespoň mobil na fotku. Rozhodně stojí za to k vodopádu vyjet a dojít, moc lidí sem totiž nechodí a vodopád opravdu stojí za to.

Dále chceme navštívit solné doly Maras, které jsou vzdušnou čarou asi jen dva kilometry od Urubamby, ale po silnici se musí objet kopec, takže je to skoro dvacet. Je tu vedro a paří sluníčko, jaké jsme v Peru ještě nezažili. Jinak se ale jedná o hodně turistické místo plné stánků se suvenýry a samozřejmě všemi možnými výrobky z místní soli. Sůl je zde získávána ze solného pramene, který je rozváděn do stovek bazénků, kde se následně nechává voda odpařit a pak se sbírá sůl. Pohled na narůžovělé bazénky je impozantní. Naneštěstí je období, kdy více prší a pramen je více bahnitý, takže narůžovělá barva tolik nevynikne, jako v sušším období.

Poslední bod, který chceme zvládnout ještě dneska je nedaleká incká pěstitelská laboratoř Moray. To že se jednalo o laboratoř je stále jen jedno z možných vysvětlení, o co se vlastně jedná. Krátká procházka kolem terasovité stavby je velice příjemná a naskýtá pohledy na terasy z různých úhlů. Jelikož jsme z Maras do Moray jeli po příšerně hrbolaté cestě, chceme zpět jet jinudy. Nakonec trochu bloudíme, protože cesta, která je na mapě ve skutečnosti úplně neexistuje nebo spíše vede jinudy. Nakonec se ale bloudění vyplatilo, potkáváme dva pohybující se stohy trávy. Respektive přesně takto vypadají dva oslíci, kteří mají na zádech naloženo tolik trávy, že nejsou ani vidět. Pobaveně je sledujeme, než se dostanou ke kraji cesty a my je můžeme objet.

Je však teprve odpoledne a do včera ještě pár hodin zbývá, vyrážíme tedy ještě k ruinám v Chinchero, které jsme původně chtěli navštívit až zítra. Je moc fajn sem zavítat až v pozdním odpoledni, je tu mnohem méně turistů, přesto místní prodejci zde vyráběného textilu tu stále prodávají. Po docela dlouhém přemlouvání několika prodejců kupujeme jeden svetr z alpačí vlny, tedy alespoň to prodejce tvrdí, i když se nám to vzhledem k ceně moc nezdá. Každopádně tak i tak je to pěkný suvenýr. Procházíme komplexem až ke kostelu. Kostel zde na zbytcích inckých zdí postavili až španělští kolonizátoři. Je zajímavé sledovat, jak je původní incké zdivo zakomponováno do pozdější architektury a také to, že původní incké zdivo vypadá v mnohem lepším stavu než to mnohem mladší postavené na něm. Dále procházíme ještě celkem velkou planinu, kterou z jedné strany lemují ruiny původního opevnění a z druhá strany je strž. Při klesajícím sluníčku krásně vyniknou tmavé mraky převalující se na okolních horách.

Ollantaytambo

Ruiny Ollantaytambo

Vodopád Perolniyoc ukrytý za hustým porostem

Solné doly Maras

Laboratoř Moray

Pohybující se kopy trávy

Den 12. – Cusco

Konečně se dnes dostaneme až do Cusca, kde také budeme spát. Prvně se ale chceme podívat na poslední ruiny, na které platí naše vstupenka. Jedná se o terasy v Pisacu. Projíždíme tedy podél řeky Urubamby druhou polovinou posvátného údolí a už z auta je místy vidět, že je řeka místy hodně rozvodněná. Zatím je pořád v korytu, ale jak stoupáme proti proudu, zdá se řeka více a více divoká. Když přijíždíme k Pisacu, je jasné, že stav řeky není v normálu, protože ulice jsou plné bahna a louží. Lidí vymetají bahno ze svých domů. Cesta k ruinám je uzavřená, takže jen projíždíme a míříme ke Cuscu. Na terasy je trochu vidět z protějšího svahu, ale pak už se silnice stáčí a pokračuje dál.

Úplně náhodou ale narážíme na takovou malou zoo zaměřenou na lamy a jejich příbuzné. Hned zastavujeme a jdeme se podívat. Krom toho, že zde mají moc pěkně vysvětlen rozdíl mezi jednotlivými druhy lam, tak součástí je i obchod, který spolupracuje s místní komunitou a nabízí ručně vyráběné místní výrobky z vlny. U vstupu dostáváme milou průvodkyni, která nás provede celým areálem a směsicí angličtiny a španělštiny vysvětluje vše kolem. Celkem nás překvapí, když se nás ptá, odkud jsme a když odpovídáme že z Čech, tak vůbec netuší, kde to je. To se nám v Peru ještě nestalo, narozdíl od Spojených států.

Dorážíme do Cusca. Je ještě před polednem, ale i tak nám dovolují se ubytovat v hostelu nedaleko centra, a hlavně tam nechat auto. Celé odpoledne strávíme prohlídkou města a procházením jeho spletitých uliček. Je tady opravdu rušno, jak jsme nikde jinde v Peru ani zdaleka neviděli. Obzvláště otravní jsou všudypřítomní pouliční prodejci snad úplně všeho, ale zejména obrazů. Konečně také navštěvujeme poštu a posíláme pár pohledů domů. Následně zamíříme na trh, sehnat něco k jídlu. Také se odhodláváme dát si v části trhu, kde se podávají hotová jídla, jedno z nich. Jedná se o celkem v peru běžnou věc, že přímo na trhu je jeho část zaměřená na podávání několika druhů jednoduchých hlavních jídel víceméně na stojáka. Zatím jsme se moc neodvážili toto zkoušet, nicméně měli jsme hlad. Nandané jídlo vypadalo dost všelijak, ale chuťově bylo výborné. Krom rýže vlastně moc nevím, co jsme jedli, ale najedli jsme se oba a nic nám potom nebylo, takže super. Dobré také je, že na trhu jedno menu, což je víceméně jídlo pro dva stálo v přepočtu asi 32 korun. Pomalou procházkou skrz park procházíme opět k ubytování.

Večer se strhává pěkná průtrž mračen, která ale dělá moc příjemný vzduch, tak vyrážíme ještě najít něco menšího k ochutnání. Končíme po pár krocích v pollerii, což je stánek s pečenými kuřaty. Opět v Peru velice častý, ale až doposud jsme ho nikde nevyzkoušeli. Za pár korun dostáváme hromadu kuřete, hranolky, zeleninový salát a výběr omáček. Dobře, že jsme si dali jen jednu porci, protože ji ve ani dvou nemůžeme dojíst. Když se člověk nebojí jíst jako místní, dá se v Peru, hlavně ve městech, jíst opravdu levně a dobře.

Trh v Urubambě

Soud v Cuscu

Náměstí v Cuscu

Zdobený semafor v Cuscu

Stánky s jugo na trhu v Cuscu

Den 13. – Rainbow Mountain

Dnes nás konečně čeká jedna z hodně známých atrakcí Peru. Na snídani jdeme v co nejdřívějším možném termínu, a přestože nám bylo večer slíbeno, že bude v půl sedmé připravená, čekáme ještě v sedm. Nakonec si říkáme, že čekání bylo zbytečné, protože dostáváme kávu, kterou ani jeden z nás nepije, housku a margarín. Když si říkáme o čaj, trvá to dalších deset minut. Co se dá dělat, tento hostel byl celkově dost slabý.

Z Rainbow Mountain máme v plánu pokračovat rovnou dále na jih, jen ještě nevíme, jestli do Arequipy anebo si alespoň zběžně projet Colca Canyon, na který už nezbývá moc času. Zbývá nám jen pět dní v Peru, a to musíme dojet zpět do Limy, což je odsud skoro patnáct set kilometrů (přes Arequipu). Tak i tak rezervujeme ubytování ve městě Yauri, což je nejvýše položené ubytování, které jsme zatím rezervovali. Věříme, že i po možná náročné cestě na Rainbow Mountain a ideálně i Červené údolí, až tam zvládneme ještě dojet.

Už když zahýbáme z hlavní silnice na cestu k parkovišti a východišti na Rainbow Mountain, počasí zrovna dobře nevypadá. Zdá se, že mraky jsou jen kousek nad námi a víceméně vzápětí do nich vjíždíme. Tak nějak doufáme, že když je to nahoru na parkoviště ještě hodně stoupání, tak tam třeba budeme už nad mraky a bude hezky. Cestou se jen tu a tam mraky rozestoupí a je vidět na protější svah, na okolní louky a stáda alpak. Naneštěstí dorážíme na parkoviště dříve, než ustupují mraky. Je vidět doslova na pár kroků. Je tu všude bahno a hromada autobusů s turisty, u kterých žasneme, jak sem po blátivé cestě zvládly vyjet. Chvíli váháme, co vlastně dělat, ale když už jsme tady, tak vyrážíme vzhůru. Odmítáme několik místních, kteří zde nabízejí koně k jízdě skoro až na vrchol, ale jednoho, který vypadá, že se už vrací shora pro další turisty, se ptáme, jestli je nahoře něco vidět. Odpovídá že ne, ale že za přesně hodinu a deset minut se mraky umoudří. Přemýšlíme, jestli jsme dobře rozuměli a s nadějí pokračujeme. Asi po hodině dorážíme pod poslední stoupání a mlha by se dala krájet. Docela silně fouká a začíná poletovat sníh. Teď už to nevzdáme a lezeme vzhůru a téměř doslova se prodíráme turisty. Kus pod vrcholem, tedy vlastně sedlem, které je považováno za vrchol a z kterého by mělo být vidět na okolní barevné hřebeny se najednou mraky alespoň částečně rozestupují a začínají být alespoň trochu vidět okolní svahy. Ten člověk měl pravdu, je to přesně hodina a deset minut. Děláme pár fotek, odmítáme razítko do pasu, za které chce ten, kdo ho vydává čtyřnásobek ceny za náš včerejší oběd pro oba a rozmýšlíme co dál. Mraky se stále honí, jen na chvíli stouply dost vysoko, že je alespoň něco vidět, ale z údolí se žene další mlha. Jít do červeného údolí, o kterém ani přesně nevíme, kde je, nemá smysl. Vracíme se tedy zpět na parkoviště. Při cestě dolů potkáváme veselou partu postarších lidí mluvící naším rodným jazykem. Prohodíme pár slov, ale oni míří ještě vzhůru a snaží se stihnout okno v mlze.

Už při cestě k autu rozmýšlíme, co dál, je vlastně dost brzo, abychom jeli jen do plánovaného Yauri, kde bychom byli už brzy odpoledne a přijde nám zbytečné trávit odpoledne ve městečku, kde ani nevíme, co tam vlastně je. Rozhodujeme se, že když nám díky mlze spadlo do klína volné odpoledne, že v dalších dnech projedeme Colca Canyon místo Arequipy. Přijeli jsme do Peru hlavně kvůli horám a přírodním scenériím, a ne kvůli městům. I když Arequipa je alespoň dle obrázků jedno z nejhezčích měst v Peru. To ale znamená dojet dnes mnohem dál.

V autě rušíme ubytování v Yauri a rezervujeme nové v Chivay a dáváme si pozor, abychom vybrali něco s nonstop recepcí, protože tušíme, že silnice určitě nebude vypadat tak, jak se tváří v mapě a že tam asi dojedeme hodně za tmy. Až do Yauri se jede skvěle, až si říkáme, že to do Chivay zvládneme snad ještě za světla. To se ale zásadně pleteme. Navigace chtěla už kus před Yauri u městečka San Miguel zahnout směrem na Hector Tejada, což jsme také udělali, ale ani ne po kilometru jsme to otočili, protože ta cesta byla, jak kdyby ji někdo zryl. Z Yauri nás navigace posílá směrem na Caylloma, což je asi nejkratší možnost, ale hned za městem opět začíná oraniště. Kdybychom věděli, že po tom oraništi pojedeme třeba hodinu a pak to zase bude dobrý, tak to neřešíme, jelikož to ale máme ještě 140 kilometrů, tak po oraništi to bude šest hodin, protože prostě rychleji se po tom jet nedá. Vracíme se tedy do města s tím, že zkusíme jednu ze silnic směrem na Condoroma. Daří se nám to až na druhý pokus, protože i když z Yauri tím směrem vedou dle mapy tři silnice, tak jedna se zdá, že vůbec neexistuje. Druhá je sice ve výstavbě, ale už se po ní dá jet a kus za městem je už postavená a je to asfaltka. Snažíme se tedy dohnat čas, který jsme ve městě ztratili hledáním cesty a postupně přijíždíme k obrovskému povrchovému dolu. Silnice dlouhou dobu vede podél vysokého ostnatého plotu, ale tu a tam je vidět na důl. Za dolem pokračujeme ještě asi patnáct kilometrů po asfaltu a pak je konec. Dál už zase jen nezpevněná cesta. Cesta je ale trochu rozbahněná, takže to mnohem méně drncá, a tudíž je jízda pohodlnější. Překvapuje mě, že po zkušenosti z výše popsané cesty do Huánuca budu za bláto rád. Čas od času v protisměru potkáváme kolonu kamionů, která v nás vzbuzuje naději, že silnice je průjezdná a někam opravdu vede. Kus před Condoromou začíná pršet a je opět mlha. Navíc se začíná stmívat. Cesta je více a více blátivá a rozježděná od kamionů, kterých jsme už potkali několik desítek. V některých místech jsou koleje dost hluboké, že párkrát táhneme břicho po zemi. Najednou v protisměru potkáváme malé nízké autíčko. To snad vůbec nemůže projet, říkáme si. Je už úplná tma, ale posledních deset kilometrů do Condoromy je z ničeho nic asfalt a máme naději. Přestože Condoroma je dle mapy celkem větší městečko, ve skutečnosti je to doslova pár domků. Hned za městem asfalt opět skončil a my se blátem prodírali ještě dalších asi 70 kilometrů neustálého stoupání a klesání v blátivých kolejích. Dokonce začalo i sněžit. Celkem zajímavé bylo projíždět pod hrází velké vodní nádrže Chichas, která svítila do daleka i skrz mlhu. Po dalších skoro dvou hodinách jsme dojeli do městečka Callalli, odkud dále pokračovala dle mapy silnice o dvě třídy horší než doposud, byl to ale asfalt. Do Chivay jsme dorazili asi kolem desáté, ale poslední minimálně dvě hodiny jsme si říkali, že jsme pěkní blbci, že jsme nezůstali v původně plánovaném Yauri.

Louka s alpakami mezi mraky

Zástupy lidí šplhajících do sedla k Rainbow Mountain

Rainbow Mountain těsně pod mraky

Den 14. – Mirador de los Andes, Uyo Uyo a Colca Canyon

Chivay je vstupní bránou do Colca Canyonu a leží na jeho samém začátku. Odtud se kaňon zařezává do okolních skal a řeka Colca odtud dále pokračuje hlubokým více či méně širokým údolím až do oceánu. Jelikož zítra už musíme bezpodmínečně vyrazit směr Lima, abychom stihli letadlo domu a po cestě se ještě zastavit na několika zajímavých místech, máme poslední den, kdy se nemusíme nikam daleko přesouvat. Rezervujeme ubytování v nedalekém Cabanaconde a jelikož to bude jedna z našich posledních nocí v Peru, vybíráme dle fotek moc hezký hotel na kraji městečka, i když je docela o dost dražší, než náš dosavadní standart kolem tří stovek korun na osobu a noc.

Ráno je krásně, sluníčko, modré nebe, a tak se těšíme na vyhlídku na okolní vulkány, která se nachází na cestě do Arequipy nedaleko odsud ve výšce necelých pěti kilometrů. Jakmile vyjedeme na náhorní plošinu, zjistíme, že je celá pokrytá sněhem. Opravdu včera v noci sněžilo, i když to přes mlhu a tmu nebylo moc vidět. Teď je to ale nádhera. Sluníčko, modré nebe a sníh. Na vyhlídce jsou postavené ze sněhu dvě lamy, tak vedle nich stavíme miniaturního sněhuláčka. Máme ale opět smůlu, protože vulkány, které by odtud měly být vidět, jsou všechny v mracích. Zdá se, že je hezké počasí jen zde a v několikakilometrovém okruhu, protože všude na obzoru je zataženo. Na vyhlídce potkáváme tu samou skupinku Čechů, kterou jsme včera potkali na Rainbow Mountain. Takže nejsme jediní blbci, kteří tmou a mlhou jeli blátem stovky kilometrů až sem.

Vracíme se dolů do Chivay a jedeme k Uyo Uyo, což je opět jen kousek. Uyo Uyo je pozůstatek vesnice původního neinckého obyvatelstva. Vesnice se nachází ve svahu a vede k ní celkem prudká stezka s několika zastávkami s informačními tabulemi. Kus nad vesnicí je mohutný vodopád, ke kterému se dá dojít, ale je na něj hezký pohled i z vesnice. Slunce pálí a my pozorujeme absolutně odlišnou architekturu oproti inckým ruinám. Přestože žili obě civilizace v podobné době, takže jsou ruiny podobně staré, tak incké byly na první pohled mnohem zachovalejší. Je vidět, jak tu panuje jiné klima. Okolní stěny zde na začátku Colca Canyonu vytváří mnohem sušší a teplejší klima, než je jen kousek výše odtud. Roste zde velké množství kaktusů.

Opět se musíme vrátit do Chivay, protože cesta dál za Uyo Uyo je slepá, ale to nám nevadí, protože chceme ještě vyzkoušet místní termální koupaliště La Calera a poprvé tak využít plavky, které s sebou taháme. V Peru jsme se s tím ještě nesetkali, ale v jiných zemí celkem běžná praxe. Místní platí za vstup dvě Slunce, cizinci patnáct. V areálu je pět bazénků s různě teplou termální vodou a další dva bazénky jsou ve výstavbě. Hned za bránou nám pán, co vydává klíčky ke skříňkám, vysvětluje, že pro cizince je přístupný jen bazén 1, 4 a 5. Bazén 4 je jen brouzdaliště pro děti a bazén 2 a 3 je ukryt v budově, kam jsme raději nelezli, když tam cizinci nesmí. Voda do bazénů není čerpána z vrtu, ale přitéká sem potůčkem. Na kraji areálu, kde je potůček otevřený a dá se do něj sáhnout, je voda tak horká, že by snadno způsobila opařeninu. Do bazénů ale přitéká skrz soustavu nádrží, kde chladne na požadovanou teplotu. Lezeme tedy do jednoho vlastně jen ze dvou možných bazénů, a i v něm je voda opravdu horká. Do toho stále peče sluníčko a bazén má jen slabé zastínění. Navíc po jeho kraji v celém obvodu sedí místní a popíjejí. Vlastně se zdá, že tu není jediný turista, krom nás. Jdeme tedy vyzkoušet ještě poslední bazén, u kterého jsou jen dva lidé, a ještě k tomu zjevně cizinci jako my. Zaradujeme se a vracíme se pro věci s tím, že tu chvíli pobudeme. Při průchodu kolem bazénu jen zběžně strkám nohu do vody a rychle ucukávám. Ta voda má snad 50 °C. Pomalu zkouším vlézt na první schůdek, ale ani to nedávám a rychle lezu ven. Možná voda neměla celých 50 °C, ale byla tak horká, že se do ní doslova nedalo vlézt. Zůstáváme tedy ještě chvíli u prvního bazénu, ale jelikož tu vlastně není co dělat, tak asi po hodině balíme a vyrážíme zase dále.

Poslední bod na dnešním programu je Mirador Cruz del Condor. Což je hlavní vyhlídka nad jednou z nejhlubších částí kaňonu, a hlavně umístěná nad stěnou, kde hnízdí kondoři andští. Dle cedule u vyhlídky nejtěžší létající ptáci světa. Po cestě k nim ale narážíme ještě na ceduli u silnice s nápisem GEÍSER ukazující na nezpevněnou cestu do kopců. Nevěnujeme ji moc pozornosti a jedeme dál. Asi po kilometru nás ale zastavuje kontrola strážců parku, jestli máme zakoupené vstupenky do parku Cocla Canyonu. V průvodci psali, že jsou vstupenky zapotřebí, ale tak nějak nejasně jsme z toho pochopili, že jen když chceme sejít dolu do kaňonu, ne, když jen projíždíme. Navíc jsme doposud na prodej vstupenek nikde nenarazili. Zjevně je ale běžné, že se zde vstupenky kupují právě u zdejší kontroly. Cena je však na místní poměry nekřesťanská, obzvláště, když jen projíždíme. Chtějí 140 Sluncí za osobu. Využíváme ještě příležitosti a ptáme se na onen gejzír. Zase si nejsme úplně jistí, co nám vlastě pán odpověděl, ale myslíme si, že říkal, že je to jen kousek a že se k němu dá dojet. Dostáváme také mapku, kde je gejzír vyznačený.

Vracíme se tedy a sjíždíme ze silnice a stoupáme do kopců. Po pár kilometrech na nás mává chlápek se psem, že dále neprojedeme. Po chvíli narážíme na říčku, kterou bychom za normálních podmínek hravě projeli, ale zjevně i tady před pár dny dost pršelo a přímo uprostřed brodu je několik velkých kamenů, které nepřejedeme, a navíc je docela proud. Mít ještě o trochu větší auto, tak asi jedeme, ale takhle to raději otáčíme. Cestou dolů potkáváme ještě místní postarší paní, o které chvíli přemýšlíme, co tady uprostřed ničeho dělá. Když se k ní přiblížíme, mává na nás. Zastavujeme a nejsme si úplně jistí, zda paní mluví španělsky, ale pochopíme, že chce svézt dolů k silnici, tak ji také bereme. Když opět míjíme kontrolní stanici, pán se nám trochu směje. Je docela možné, že říkal, že se ke gejzíru nedá dojet, ale my mu nerozuměli.

Je už podvečer, když dorážíme na zmíněnou vyhlídku. Dle průvodce kondoři létají především za slunného počasí a výhradně ráno, kdy využívají teplých stoupavých vzdušných proudů. Za hodinu bude tma a vypadá to, že bude zase pršet. Kondorů ale kolem krouží asi deset. Fotíme, co se dá a docela dlouho pozorujeme. Jdeme kousek k další vyhlídce. Najednou zrovna když koukáme dolů, jeden z kondorů se vznese ze skály jen pár metrů pod námi. Takže celkem z blízka můžeme na okamžik obdivovat jeho více než třímetrové rozpětí křídel.

Nakonec popojíždíme už jen kousek do vesnice, kde máme spát. Všude je ale spousta lidí a je slyšet hlasitá hudba. Na hotelu nám vykládají, že je zrovna ve vesnici karneval a že hudba bude minimálně do dvou do rána. Vzhledem k tomu, že v Peru asi nikde neznají normální okna, jako máme ve střední Evropě, ale místo oken jsou zde ve zdech vsazené jen tenké tabulky skla, které rozhodně netěsní, je hudba dost hlasitě slyšet i v pokoji. Jak jsme si slibovali, že budeme mít pěkný pokoj v pěkném hotelu, tak jsme tedy už bydleli v Peru několikrát o dost lépe za čtvrtinu ceny. Doufáme, že to spraví alespoň večeře v hotelové restauraci, ale žádný zázrak to tedy taky není. Takže nevyplatí se si připlatit za lepší ubytování a fotkám se věřit nedá.

Mirador de los Andes

Peruánský sněhuláček

Chivay na samém začátku Colca Canyonu

Fauna s flórou

Pozůstatky vesnice Uyo Uyo

Vodopád nad Uyo Uyo

Den 15. – Cesta na sever, směr Lima

Zbývají nám poslední tři dny a dvě noci v Peru a my musíme už pohnout, abychom se stihli vrátit na letiště. Rezervujeme ubytování až v Nasce a počítáme s tím, že strávíme celý den v autě. Je ale opět moc hezké počasí, a tak se ještě vracíme kousíček zpět na vyhlídku na kondory. Když mají létat po ránu a za sluníčka mnohem více než jindy, tak jsme zvědaví, kolik jich uvidíme, když už včera večer a před deštěm jich létalo docela dost. Dorážíme k vyhlídce, na kterou se už sjíždí turisté. Pohled do kaňonu za hezkého počasí je mnohem impozantnější než včera. Hlavně impozantně působí mraky, které jsou v kaňonu a my na ně koukáme z vrchu. Kondorů je ale tolik, že nepotřebuji ani prsty na jejich spočítání. Slovy nula. Takže jsme rádi, že jsme měli štěstí včera a litujeme ostatní turisty, co museli velmi brzo vstávat, aby sem stihli dojet až z Arequipy.

Slunce stoupá a my vyrážíme na asi 650 kilometrů dlouhou trasu do Nascy. Až do městečka Huambo vede pěkná pevná cesta kroutící se nad útesy kaňonu a nabízí stále nové výhledy. Za Huambem asfalt mizí a dále vede prašná cesta, ale překvapivě dost dobrá, že místy ani nevnímám, že to není asfalt. Z Huamba opět stoupáme až do nějakých čtyř a půl kilometru a víme, že je to naše poslední stoupání v této výšce a že je vlastně čas se rozloučit s Andami, protože cesta dále do Limy vede už skoro pořád jen podél oceánu nebo jen krátce vystoupí na plošinu kolem Nascy, ale to je vše. Najednou se před námi objevuje bezejmenné menší jezero, které ani není v mapě, ale je úplně růžové. A co víc, jsou na něm plameňáci. První plameňáci ve volné přírodě, co jsme viděli a také první růžové jezero. I když růžových jezer je v Peru více.

Za jezerem ještě jedno sedlo a cesta začíná klesat. A také se začíná hodně zhoršovat a je plná kamenů. Docela nekonečně dlouho klesáme. V nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů se ale celkem razantně mění vegetace a celkový ráz krajiny. Najednou je vegetace velmi poskromnu a před námi se objevuje už jen písčitá rovina. Teplota také docela výrazně vzrostla, teploměr ukazuje 34 °C. Jedeme ještě celkem dlouho s jen nepatrným klesáním, než začínáme potkávat nějaká polorozpadlá osamocená stavení. O kus dál i něco jako políčka, i když v písku. A pak konečně už městečko Alto de Sihuas a v něm Panamerická dálnice, po které pojedeme až do Limy.

Vlastně celkem úžasná krajina, kterou jsme v Peru ještě nezažili. Písek a jen samý písek, kam až oko dohlédne, rovina a na míle dlouhá a absolutně rovná široká silnice. Po této planině, kdy teploměr v autě ukazuje hodnoty blížící se 40 °C jedeme asi 60 kilometrů, které ale zvládáme za půl hodiny, takže docela rozdíl, oproti horským silničkám. Nakonec začínáme znovu klesat serpentinami a konečně se před námi objevuje oceán.

Zastavujeme hned v prvním městečku u oceánu, protože máme hlad. Hned u silnice je stánek s jídlem, tak to jdeme zkusit. Docela rychle si ale říkáme, že v horách bylo mnohem lépe. I přesto, že jsme hned u oceánu, je tu sucho, prašno a fakt horko. Po krátkém občerstvení pokračujeme dál a jsme rádi za fungující klimatizaci v autě. Po cestě do Nascy zastavujeme ještě mnohokrát u stánků u silnice a u oáz, které jsou vždy tam, kde z hor stéká řeka a vlévá se do moře. Krom třtiny zde v oázách pěstují i olivy a připravují z nich olivový olej. Po několika hodinách jízdy se silnice začíná vzdalovat od oceánu a stoupá na známou planinu Nasca. Po ní pokračujeme ještě asi hodinu do samotné Nascy, kam přijíždíme akorát, když se začíná stmívat.

Při ubytovávání nám pán na recepci nabízí, že nás může zítra ráno vzít na vyhlídkový let nad obrazci. Pán je totiž krom manažera hotelu také manažer firmy, která zajišťuje vyhlídkové lety šestimístnými letadly nad planinou a nad obrazci. Původně to nemáme v plánu a ani se nám za to nechce dávat šílené sumy, které to na internetových stránkách různých společností, na které jsme již dříve koukali, stojí. Když se na pokoji vybalujeme, říkáme si, že by to ale možná bylo nakonec celkem pěkné letět nad obrazci a že by to na místě nemuselo být tak drahé jako na internetu. Proto se na recepci znovu ptáme, jak to probíhá a kolik to stojí. K našemu překvapení pán říká cenu, která je asi čtvrtinová než cena na internetu, a hlavně celý program je více než dobře vymyšlený. Koukáme tedy ještě na recenze společnosti, s kterou bychom měli letět a domlouváme se na zítřejší ráno. Naštěstí nás pán upozorňuje, že se nedá platit kartou a že je výhodnější platit v dolarech.

Jdeme se projít večerní Nascou, sehnat něco k večeři a těšíme se, že se poletíme podívat na obrazce pěkně z výšky, tedy pokud se nám podaří vybrat dolary. Vybrat dolary z bankomatu je v Peru hrozně jednoduché, každý bankomat nabízí jak Slunce tak Americké dolary. Jelikož ale v Peru není běžné dolary platit, tak vlastně nechápu proč. Centrum Nascy je moc pěkné a je tady snad ještě více živo než v Cuscu, přestože Nasca je oproti Cuscu zapadlá vesnička uprostřed pouště.

Colca Canyon za ranního slunce

Růžové jezero v horách

Plameňáci

Cesta skrz polopoušť směřující z hor k oceánu

Panamericana v poledním horku

Konečně Oceán

Den 16. – Planina Nasca a Huacachina

Ráno nás v půl osmé vyzvedává dodávka a veze na letiště kousek za město. Zde si kupujeme letenky a téměř standardním procesem procházíme bezpečnostní kontrolou. Z letiště v Nasce létají téměř výhradně jen vyhlídkové lety, ale jinak se jedná o mezinárodní letiště, takže zde ve velice zmenšeném měřítku probíhá vše dle standardních postupů, jako na klasickém velkém letišti. Jen se vše vejde do jedné malé skoro dřevěné boudy. Je tu ale docela živo, protože společností, které létají nad obrazci zde operuje několik. Na ploše před terminálem stojí asi 10 malých šesti až osmimístných letadel. K jednomu z nich nás nakonec odvádí zástupce společnosti, který nám následně bude během letu dělat palubního průvodce. Za chvíli přichází i kapitán letadla a začíná kontrolovat letadlo. My a další tři turistky, které poletí s námi, máme čas na to se s letadlem vyfotit. Pak se nám kapitán představí, každému podá ruku a stručně vysvětlí, jak let bude probíhat. Pak už nasedáme do letadla, nasazujeme sluchátka a kapitán startuje motor. Dostáváme ještě do ruky mapičku s vyznačenými obrazci a trasou letu. Nejmenší letadlo, ve kterém jsme až doposud seděl bylo DHC 8-200, takže pořád letadlo asi pro 40 lidí. Docela dlouho pozoruji všechny budíky v kokpitu a koukám kapitánovi přes rameno, co vše dělá. Pak už ale rolujeme na dráhu a celkem rychle se vznášíme. Po pár minutách jsme nad obrazci, chvíli mi trvá, než mi dojde, na co mám vlastně koukat. Průvodce vždy do sluchátek zahlásí, co bude kde k vidění a kapitán začne dělat velmi ostrou otočku nad obrazcem tak, že člověk má obrazec doslova vedle sebe, poté udělá otáčku ještě na druhou stranu, aby i druhá polovina letadla viděla a letí se zase o kus dál. Když děláme otáčku nad druhým obrazcem, začíná mi být docela divně, přestávám tedy raději fotit a jen koukám a snažím se rozdýchat. Při dalším obrazci se mi to nedaří a beru za vděk připraveným pytlíkem. Kapitán vedle mě pohotově otvírá okno, což je úžasný pocit a po chvilce je mi naštěstí lépe. Stačí ale pár dalších otáček a jsem tam kde jsem byl, s hlavou opět v pytlíku. Tak nějak přetrpím ještě zbytek letu a naštěstí už se vracíme na letiště. Když letadlo letí rovně, je to celkem fajn, i když přímo při přistání to na mě přichází do třetice. Asi ze mě mají ostatní turistky trochu srandu, ani jedna se nepozvracela. Letadlo jsem naštěstí nezmazal, tak děkuji kapitánovi za pomoc a jdeme zpět k autobusu, který nás veze na hotel. Výborně je na výletu načasované to, že celý probíhá ještě před snídaní, aby lidé moc nezvraceli. Nějak mi to ale nepomohlo. I přesto je pohled na obrazce z letadla úplně něco jiného než ze země, odkud vlastně vidět až na výjimky nejsou.

Balíme a opět vyrážíme na cestu s cílem ve městě Pisco. Prvně ale chceme navštívit ještě Cahuachi temple-piramyd. To je doslova pyramida uprostřed pouště asi 15 kilometrů od Nascy. Cesta k pyramidě je však všelijaká. Dle navigace se vůbec jet nedá, protože kousek od hlavní silnice je přes cestu v plot. Snažíme se jet podél plotu, ale pak přijíždíme ke strouze, která je tak hluboká, že ji neprojedeme. Jedeme tedy pískem podél strouhy, až konečně skoro úplně zmizí, abychom mohli jet dál. Nějakou dobu jedeme pískem jen dle směru a pak konečně narážíme na cestu vedoucí na parkoviště u pyramidy. Respektive pyramidy tu jsou dvě a jsou součástí většího komplexu, do kterého se ale nesmí. Od parkoviště se dá popojít jen asi sto metrů k ochrannému plotu, a to je vše. Tak i tak je to ale celkem impozantní a dle mě stojí za to obětovat hodinu času a zajet sem.

Pouští se vracíme zase na hlavní silnici a po Panamericaně pokračujeme dál. Zastavujeme ještě u rozhledny, která je přímo v místě, kde dálnice protíná jeden z obrazců. V době, kdy tady stavěli cestu, tak o obrazcích ještě neměl nikdo tušení, protože v tu dobu ještě nebyla letadla, aby si jich někdo mohl všimnout a ze země prostě vidět nejsou. Z rozhledny je ale vidět sotva ten jeden přetnutý, a to je vše.

Další zastávku máme až v oáze Huacachina. Jedná se zase o místo, kde se dobře získávají peníze z turistů. Jelikož je ale už pozdní odpoledne, máme v plánu jen vylézt na jednu z okolních dun a užít si pohled na oázu s jezerem uprostřed. Vypadá to, že na dunu, která se zvedá hned od parkoviště je to jen kousek. Lezu to nahoru ale snad hodinu. S každým krokem se vždy sesunu o třičtvrtě kroku zpět. Když konečně vylezu nahoru, z protistrany strašně fouká a během pár sekund mám písek úplně všude. Sedám tedy kousek pod vrcholem a pozoruji oázu a pomalu klesající slunce. Přítelkyně vzdává šplhání, tak ji alespoň fotím pár fotek, aby se mohla podívat. Dolu je ale cesta super, mít více času, vyškrábu se nahoru ještě jednou abych si to mohl v tom písku seběhnout nebo spíše skoro sjet po zadku dolů.

Se tmou přijíždíme na pobřeží do města Pisco, kde strávíme naší poslední noc v Peru.

Letištní plocha v Nasce

Pohled z cockpitu

Planina Nasca

Planina Nasca a ještěrka protnutá dálnicí

Den 17. – Reserva Nacional de Paracas a cesta zpět do Limy

Je poslední den naší cesty a o půlnoci nám odlétá letadlo z Limy, kam je to odsud ještě asi 240 kilometrů. Usuzujeme, že nám stačí vyrážet z Pisca kolem čtvrté odpolední, abychom stihli dojet do Limy, projet celou Limu v dopravní špičce, vrátit auto, navštívit letištní salónek a o půlnoci odletět. Máme tedy docela dost času navštívit nedaleký poloostrov Paracas. Jelikož si chceme nechat věci na hotelu, a hlavně se poté ještě před cestou vysprchovat, zkoušíme si domluvit pozdější opuštění pokoje. Paní na recepci nás ale překvapuje, protože za pozdní odchod chce skoro trojnásobek ceny, kterou jsme dali za celou noc a snídani. Říkáme jí tedy, že si chceme prodloužit pobyt o další den v naději, že řekne stejnou cenu, jako včera večer. Nedaří se a opět požaduje nesmyslnou částku. Koukám tedy zběžně na Booking, kde jsem hotel včera rezervoval a tam je i na dnešek volný pokoj a částka stejná jako včera. Ukazujeme to paní recepční a najednou je vše v pořádku a platíme další noc a další snídani. Sice je to absurdní, ale noc i se snídaní pro dva stála v přepočtu něco kolem šesti stovek a za pozdní odchod chtěla skoro dva tisíce, takže jsme si prostě za dalších šest stovek koupili další noc.

Na poloostrově Paracas míříme prvně na jeho jižní část, kde se z vršku útesu dají pozorovat mořští ptáci, ale hlavně lachtani. Z počátku to vypadá, že máme smůlu a žádní lachtani tu nejsou. Je tu však mnoho ptáků hnízdících na stěnách útesu. Jdeme o kus dál podél hrany skal a najednou v hloubce pod námi na několika skaliscích spatřujeme skupinku lachtanů. A o kus dál další. Mají mezi sebou i mladé, které zjevně nebaví jen ležet a pořád poskakují kolem dospělých. Vydržíme je pozorovat dost dlouho, ale sluníčko připaluje a my se chceme konečně poprvé, poslední den, vykoupat v oceánu. Popojíždíme tedy na jednu z místních pláží. Krásná plážička schovaná mezi útesy, dlouhá asi sto metrů, přístupná jen po příkrých schodech od parkoviště. Je na ní maximálně deset lidí. Voda je ale studená, že se zprvu zdá, že do ní ani nevlezeme. Nakonec přeci, ale jen na chvilku a rychle ven. Z koupání toho moc nebylo, ale i tady na pláži se dají pozorovat spousty druhů mořských ptáků. Dokonce i velké pelikány. Přesouváme se tedy ještě na druhý kraj poloostrova, kde by měl být výhled na plameňáky, kteří se sem někdy slétávají. Máme štěstí a po krátké procházce k vyhlídce je v dálce spatřujeme.

Je po poledni a musíme zpět do města. Chceme ještě navštívit místní nákupní středisko a nakoupit suvenýry domů. Jelikož můžeme každý odbavit dvě zavazadla, ale máme každý reálně jen jedno, a tudíž se nemusíme omezovat v množství suvenýrů, tak náš nákup trochu vypadá jako týdenní nákup velké rodiny. Krom místního rumu v povolném množství bereme quinou, která je zde za zlomek ceny než u nás, místní třtinový cukr, nějaké peruánské víno, olej ze sacha inchi, fazole a mimo dalších pár nezbytností dokonce i krabici limetek. Na pokoji vymýšlíme, jak to všechno zabalit, ale daří se nakonec jen do dvou velkých a jednoho malého batohu, takže pořád budeme mít rezervu. Dáváme si sprchu a když jdeme paní na recepci kolem čtvrté vrátit klíče od pokoje, tak se tváří dost nechápavě.

Cesta do Limy utekla rychle, hlavně proto, že mezi Piscem a Limou vede opravdu dálnice evropského typu. Jedna z mála v Peru. Za to Lima byla docela peklo. Z Picsa na kraj Limy jsme 220 kilometrů jeli asi dvě a půl hodiny. Z jižního kraje Limy na ten severní, kde je letiště, jsme 30 kilometrů jeli další dvě hodiny. Ale s tím jsme tak nějak počítali. Vrátili jsme auto moc milému chlápkovi od Alama. Okamžitě nám vrátil na kreditku depozit, to jsem ještě asi nezažil a pak už jen odbavení a do místního salónku. Asi bych tomu neříkal salónek, je to salón v podobě tří obrovských prostor spojených schodištěm s několika bary s jídlem a jedním barem s pitím. Jediná nevýhoda je, že na jeden vstup je povolen jen jeden alkoholický drink. Jídlo ale měli výborné. Na odpočinek v klidu to v tomto salónku ale rozhodně není. Už při čekání ve frontě na odbavení při vstupu nám to bylo jasné. Ale na dobrou večeři před letem je to vlastně super.

Reserva Nacional de Paracas

Hnízdnící ptáci

Jiní ptáci

Lachtani

Další lachtani

Párek plameňáků

Den 18. – New York

Přesně o půlnoci jsme startovali ve staré 757 do New Yorku. Překvapivě jsem většinu cesty prospal a na čas jsme po sedmé sedali v Newarku. Další letadlo do Evropy nám ale letělo až v sedm večer, takže jsme měli celý den. Přítelkyně za každou cenu musela do METu kvůli jednomu jedinému obrazu ze série Roční období od Pietera Bruegela staršího, který ještě neviděla. Já na obrazy moc nejsem, takže bych se šel raději projít po Manhattanu a třeba vyjel na vyhlídku na WTC, i když jsem tam už byl. V New Yorku ale prší a je zima, takže vlastně proč ne do galerie, alespoň na chvíli.

Letiště Newark je velice přátelské k cestujícím, a to zejména díky ultrarychlému průchodu. Z letadla jsme jako občané EU mohli zamířit k novým automatickým kioskům, které naskenovaly naše pasy, otisky prstů a udělaly fotku, zároveň chtěly odpověď na několik otázek a následně nám vytiskly potvrzovací papírek. Dále jsme prošli kolem imigračního úředníka absolutně bez fronty, který ale když viděl, že máme papírek, tak už se na nic neptal a jen orazítkoval pas. Vyzvednout zavazadlo a znovu ho hned odbavit i když další let byl až za 11 hodin absolutně bez problému. Takže od přistání neuteklo ani 45 minut a my už seděli v Airtrainu mířícím na vlakovou stanici. Cesta vlakem na Manhattan trvala asi 25 minut a my se jen museli zorientovat v obrovském bludišti Pennsylvania Station a najít metro, které jede na 81. ulici k Museum of Natural History, odkud jen stačilo přejít napříč Central Park a byli jsme u The MET.

Vzhledem k tomu, jak to vše šlo na letišti rychle, byli jsme u muzea těsně po otevření. Strávili jsme v galerii něco přes dvě hodiny, což mě bohatě stačilo a pak pokračovali pěšky po páté avenue deštivým Manhattanem pomalu zpět až k Pennsylvania Station. Po cestě jsme udělali několik odboček k typickým New Yorským turistickým cílům.

Docela promočení jsme chvíli před čtvrtou nasedali na vlak zpět na letiště. Průchod kontrolou byl opět celkem rychlý a my měli čas vyzkoušet i místní salónek. Prostředí opět takové všelijaké, ale jídlo měli opět výborné, pečené maso, variace sýrů a další. Dokonce ani neměli omezení na alkohol, jako v Limě. Paní za barem byla na jednu stranu dobrá v tom, že mi namíchala i koktejl, který neměla na lístku, ale jinak vůbec netušila, co dělá. Chtěl jsem po ní Tequila Sunrise, protože jsem viděl, že na to má na baru všechny potřebné složky. Musel jsem jí ale vysvětlit, co to je a byla velmi vtipná v tom, že absolutně vůbec neřešila poměry. Takže jsem dostal velkou sklenici tequily s pořádnou porcí grenadiny, jen lehce zakápnutou pomerančovým džusem. Takže vlastně si nebylo na co ztěžovat.

Let v Dreamlinu přes oceán jsem opět z velké části prospal a už jsme byli v Bruselu. Zde jsme měli jen dvě hodiny na přestup, ale jelikož jsme v letadle prakticky nedostali snídani, i tady jsme museli vyzkoušet salónek a využít tak poslední volné vstupy, které na tento rok mám. Co se týče příjemnosti prostředí, tak jednoznačně nejlepší z těch tří, které jsme za posledních cca 30 hodin navštívili. Krátký let do Vídně a jsme skoro doma.

V jednu chvíli to vypadalo, že to skoro, je hodně velké skoro. Jelikož se mi po našem poledním příletu do Vídně nedařilo najít žádný vhodný vlak do Prahy, tak jsem nakonec rezervoval autobus Slovaklines z vídeňského letiště na bratislavské autobusové nádraží a tam jen po 15 minutách autobus RegioJetu do Prahy. Osobně nemám rád autobusy na delší tratě, a proto jsme v Peru jezdili celou dobu autem a pak si tady vymyslím pět hodin v autobuse, a to ještě po mnoha hodinách v letadle. Letadlo přistálo na čas, takže ve Vídni problém nenastal, nicméně na dálnici v Rakousku byla bouračka a my do Bratislavy přijížděli na autobusák s asi přesně patnáctiminutovým zpožděním. Navíc našemu autobusu nechtěli otevřít bránu, a ještě jsme zastavovali na tom nejvzdálenějším nástupišti. Už jsme nevěřili, že autobus do Prahy stihneme. Obzvláště, když řidič poctivě čekal, než vystoupí všichni lidé z autobusu, než jim otevře zavazadlový prostor. Jelikož jsme měli celkem 4 batohy, nemohl jsem běžet napřed chytat další autobus, přítelkyně by je najednou neodtáhla. Dobíhali jsme, když se akorát stevardka rozhlížela, jestli ještě na někoho nezapomněla. Takže zbývalo přečkat ještě asi čtyři a půl hodiny v autobuse do Prahy a pak už jsme opravdu byli skoro doma.

The MET

Slavný obraz Žně od Pietera Bruegela staršího, kvůli kterému jsme sem museli

Deštivé Times Square

Čekání na odlet do Evropy

Pár postřehů na konec

Peru a hlavně Andy nás uchvátily. Poté, co jsme v Peru strávili 16 dní, bych z mého osobního pohledu a naší zkušenosti řekl, že se jedná o bezpečnou a přátelskou zemi i přesto, že průvodce a dost článků na internetu říká něco jiného. Na první pohled zde velké množství lidí žije v chudobě. Ale rozhodně ne v bídě. Lidí v odlehlejších horských oblastech žijí ve svých malých domečcích a obdělávají svoje políčka a víceméně žijí zcela soběstačným způsobem života a udržují svoje tradice. Rozhodně nežijí ve špíně a špatných životních podmínkách, možná v těžkých podmínkách. Podobný pocit jsme měli i z většiny měst. Malá městečka bývají často hezky zdobena a mají udržovaná náměstíčka. Vlastně jediná místa, kde bylo na první pohled patrné, že zde lidé žijí ve špatných podmínkách bylo město Cerro de Pasco, kde na úkor dolu doslova mizí celé ulice a nová výstavba je z velké části jen v podobě plechových chatrčí. Lidi sem ale táhne dobře placená práce v dole. Druhé místo byla severní aglomerace Limy, kde malé domky byly nalepené jeden na druhý, a to hned vedle dálnice bez špetky zeleně.

Úžasné na většině Peru, kromě nejturističtějších oblastí je klid a minimum lidí. Skoro kamkoliv jsme přijeli, mimo oblast Cusca skoro nikdo nebyl a my měli výhledy jen pro sebe. Nikam nepotřebujete průvodce a všude můžete jít sami. Skoro nikdo to tak ale nedělá. Na hlavní zajímavá místa prostě jezdí organizované výlety autobusem. Osobních aut na parkovištích u turistických atrakcí bývalo minimum.

Měli jsme s sebou spacáky a počítali jsme s tím, že párkrát přespíme v autě. Když jsme ale zjistili, jak levné ubytování je skoro všude snadno dostupné, v autě jsme nespali ani jednou. Vždy byl v místě, kde jsme chtěli, výběr ubytovacích zařízení s cenou, která až na výjimky nepřesáhla 100 Sluncí na noc pro dva v samostatném pokoji a většinou i s vlastní koupelnou, i se snídaní, a naopak v mnoha případech byla cena i poloviční. Je pravda, že párkrát jsme raději spali ve vlastních spacácích, neboť na čistotu si ne všude potrpí. Spali jsme postupně ve čtrnácti různých zařízení a některá byla úplně úžasná a některá opravdu za moc nestála. Skoro bych v tom vypozoroval trend, že čím levnější ubytování bylo, tím bylo obvykle lepší.

Co se týče jídla, tak je Peru strašně moc rozmanité, což do jisté míry vychází z toho, že má na svém území zastoupené skoro všechny biotopy a může zde být díky tomu pěstováno opravdu mnohé. Tropické ovoce na trhu nebo přímo ve stáncích u sadů je opravdu levné, obrovská červená manga za tři koruny, velké ananasy za sedm korun, kilo pomerančů pět korun a podobně. Běžné jídlo ve velkých supermarketech je také výrazně levnější než v Čechách, a i většina běžných restaurací nabízí jídla za cca polovinu ceny, než jsme zvyklí z Čech.

Velký otazník byl cestování půjčeným autem. Zpětně absolutně nejlepší volba. Chápu, že podobný způsob cestování nevyhovuje každému, ale mě řízení baví a jednoznačně je to nerychlejší způsob, jak vidět co nejvíce v daném čase. Levné to ale není. Větší, alespoň trochu terénní auto, které, jak se ukázalo, bylo nezbytné k dojetí na všechna místa, kam jsme chtěli, nás stálo včetně pojištění asi 22 tisíc na 16 dní. Najeli jsme za tu dobu lehce přes 4 700 kilometrů a díky kopcovitému terénu a ceně litru benzínu kolem 24 korun jsme dali skoro 14 tisíc za benzín. I přes velkou spotřebu šestiválcové Suzuki v horách moc nejelo. Parkování je možné všude a prakticky všude zdarma. Na některých silnicích se platí mýtné, ale to jsou jen drobné položky.

Celkem čtyřikrát nás stavěla policejní kontrola. Při prvních dvou kontrolách chtěli vždy vidět jen doklady od vozidla, nic jiného je nezajímalo a když zjistili, že se jedná o auto z půjčovny, rychle nás pouštěli dál. Po třetí naopak chtěli vidět doklady, zejména řidičák a docela dlouho ho zkoumali, ale pak nás také pustili. Na počtvrté, když zjistili, že jsme cizinci, tak nechtěli vidět vůbec nic a jeli jsme hned. Takže se nekonala žádná nesmyslná pokuta, o které se píše v každém blogu o Peru.

Samotný provoz v Peru mimo Limu prakticky neexistuje. A to ani ve větších městech. Zácpa sice někdy vznikne i v malém městečku, ale to proto, že zrovna vykládají větší náklaďák uprostřed úzké uličky a prostě se dvacet minut nedá projet. Pár kilometrů za městem vždy končí většina provozu a jen tu a tam projede proti kamion nebo autobus. Vůbec bych neřekl, že Peruánci řídí jak šílenci, většinou jezdí konstantní rychlostí a jsou velice ohleduplní a navzájem se pouští a neustále se zdraví. Ano, ve městech je to samé troubení, ale to není znak naštvanosti, ale jen přátelské upozornění. A je pravda, že se jezdí zásadně ještě pár sekund před tím, než se rozsvítí zelená, ale to je způsobeno jen tím, že mají odpočty na všech semaforech, takže už mají vychytáno, že prostě dvě až tři poslední sekundy červené už můžou jet. Jediné, co doteď nechápu, byl systém odbočování na víceproudých silnicích. Vždycky auto, které chtělo odbočit doprava stálo v levém pruhu a obráceně. Vždycky se pak divně křížila. Pozorovali jsme to absolutně všude a později jsme to tak dělali i my, protože jinak jsme byli pořád zaseklí za autem, co chtělo na opačnou stranu.

Samotná kapitola je tankování. Benzínek je neskutečné množství, často posledních pár stovek metrů před koncem města je řada třeba osmi benzínek. Poměrně výrazně se liší cenou, i když stojí hned vedle sebe. Na většině z nich se dá platit Visa kartou, jen výjimečně MasterCardem. Nezřídka se nám ale stalo, že jsme našli sice dražší benzínku, ale tu která přijímala MasterCardy a až po natankování plné nádrže nám obsluha řekla, že jim nefunguje terminál. Často to také jen zkoušeli, protože když jsme se tvářili, že prostě hotovost ani jinou kartu nemáme, tak obsluha nakonec vždycky terminál rozchodila.

Platba kartou je jinak padesát na padesát. Někde brali kartu i v zapadlé večerce, někde ani v lepším ubytování. Vždycky je lepší mít nějakou hotovost. Bankomaty ale byly doslova v každém i malém městečku a absolutně vůbec jsme neměli problém vždy najít bankomat, co umožňoval vybírat bez poplatku.

Ještě bych se zmínil o letu nad obrazci Nasca. Letenka nás stála 70 USD na osobu a kupovali jsme ji až na letišti po předchozí domluvě. Je to opravdu cca třetinová částka, než běžně nabízejí jednotlivé agentury na svých webových stránkách. Osobně bych se bez toho asi obešel, ale je pravda, že jinak se na obrazce podívat moc nedá.

Co se týče celkového rozpočtu pro dvě osoby v korunách, tak 24 tisíc jsme dali za letenky z Prahy do Limy a zpět do Vídně. Necelých 12 tisíc nás stálo veškeré ubytování, a to až na jednu výjimku vždy se snídaní a asi v polovině případů i s večeří. Provoz a půjčení auta celkem 36 tisíc, jednoznačně nejvyšší položka. Veškeré ostatní jídlo na trzích ale i v restauracích asi 8 tisíc. Vstupy do národních parků, zejména pak nejdražší do Colca Canyonu celkem asi 4 tisíce. Takže s nějakými suvenýry, cestou z Vídně domu, metrem na Manhattan a letem nad obrazci za čistých 16 dní v Peru se vším všudy lehce přes 90 tisíc pro dva.