Za pár PENů v Peru
...aneb výprava do země, o které jsem netušila, že chci navštívit...
Cestopis z roku 2022 napsala conic30
Začalo to jak už pro mě typicky. Nad ránem sedím v ambulanci a při čekání na výsledky brouzdám na netu po akčních letenkách. Po více než dvou covidových letech, kdy člověk nemohl skoro ani z domu, se život vrací pomalu k normálu, a já dostávám chuť na nějakou větší cestu. Klikám na kontinent Jižní Ameriky, kde jsem nikdy nebyla, když na mě vyskočí akční Lima. Nejsem vášnivým luštitelem křížovek a zeměpis jsem na základce nesnášela, a tak že je Lima hlavní město Peru jsem musela googlit. Ostuda. O Machu Picchu už jsem někdy slyšela, ale kde přesně leží mi opět prozradil strýček Google. Stejně tak jako spoustu dalších zajímavých míst, která se v Peru nachází. S pokročilou noční hodinou mi tato destinace přišla jako skvělý nápad, a tak hned ráno navrhuji cestu svému parťákovi. Ten už tak nadšeně nezní (přikládejme to momentu překvapení), ale prý že kdy si má vypsat dovolenku. Dovolená na tři týdny schválena, a tak rychle opisuji čísla z kreditky, než si to rozmyslím. Hotovo, za dva měsíce letíme.
Začínám se těšit, hledám informace, plánuju. A v tom spadne první bomba na Kyjev. Najednou má člověk úplně jiné myšlení a starosti. Přijít o pár tisíc za letenky je směšné oproti masakru, které se dějí téměř za rohem. Ale dny a týdny plynou, situace na Ukrajině nemá konce, prvotní emoce trochu chladnou, a já se přidávám do FB skupiny peruánských cestovatelů a sleduji, jak to vypadá na druhé straně zeměkoule. „V peru se pohřešuje holanďanka, její batoh se našel v hostelu, policie má podezření na trestný čin.“ „Na oblíbené turistické atrakci let na Nazcou spadlo letadlo. 6 turistů z Evropy a pilot mrtví“, “Již několik dní peruánští řidiči hromadné dopravy stávkují kvůli vysokým cenám ropy, lidé trčí v nekonečných zácpách“ jsou nejsdílenější příspěvky. Nějak mě zase přechází chuť někam jezdit. A přesto se na Velikonoční pondělí vydáváme na cestu do Mnichova.
Vzhledem k dlouhé cestě a brzkému rannímu odletu se k večeru ubytujeme ve Freisingu, jdeme na večerní procházku po sympatické vesničce, kupujeme litrovou plechovku poctivého belgického 11% pivka, naložíme se v hotelu do horké vany a zkoukneme poslední české zprávy. V úterý ráno kolem 4. hodiny ranní parkujeme auto a dodávkou odjíždíme na letiště. Už hledáme check-in, když za sebou slyším – „Do ****“, já nemám peněženku!". Letět bez dokladů na druhou stranu světa je fakt naprd. Rychle přemýšlíme co teda. No snad vypadla v té dodávce. Volám řidiče, ale ten anglicky neumí (asi příprava na následující týdny). Já zase neumím německy. Ale německou angličtinu „Bitte, kommen Sie back.“ pochopí snad každý. Nepochopí. Na letišti kromě pospávajícího securiťáka nebyl nikdo. A ten, i kdyby anglicky mluvil, tak nevypadal, že by se nechal rušit. Řidiče pořád na telefonu, sháním někoho dalšího. Nakonec u příletové haly odchytávám nějakou slečnu a na otázku „Do you speak English?“ slyším sladké „Yes, a bit.“ A bit stačilo na to, aby řidiči v jeho jazyce řekla, ať se vrátí, že jsme v autě asi nechali celkem důležitou věc. Tak prý že se podívá, a kdyžtak se vrátí. Hmm, tak čekáme. A on se fakt vrací. I s peněženkou! A dokonce i s hotovostí. Díky pane! Trochu přemýšlím, jestli to není poslední znamení, že to není dobrý nápad a fakt máme zůstat doma. Jenže já jsem býk a cestu jsem si vymyslela sama, takže jedeme.
Letíme s Iberií přes Madrid s přestupem 2 hoďky, akorát. Z 11-ti hodinového letu Madrid-Lima se mi ale dělá zle. Nicméně s dostatkem celkem dobrého španělského červeného se to dá vydržet, a tak před 18. hodinou večerní místního času na čas dosedáme v peruánské Limě. Chceme pokračovat dál do horského Cusca, ale letenku vzhledem k předpokládané dlouhé imigrační kontrole (dle skupiny až dvě hodiny), jet-legu, možnému zpoždění a zkrátka se nechceme honit, máme až na další den. Víza nejsou pro Evropany potřeba. Na imigračním je snad jen naše letadlo a přepážek aspoň 10, a tak za čtvrt hodinky jsme venku i s batohy. První noc máme přes Airbnb necelé 2 kilometry od letiště, jen na přespání, ale na procházku to po takové cestě není. A taxi je tady prý levné. Sotva vyjdeme před letiště, máme první oficiální nabídku. 20 dolarů. Usmějeme se a jdeme dál. Za námi už slyšíme 15… Když vyjdeme před areál, vrhne se na nás skupina místních řidičů s oťukanými auty ze všech stran. Takové neoficiální tágo. Chtějí zase 20 dolarů (asi standardní cena, ani nevěděli kam míříme). Haha. Otáčíme se, že jdeme pryč a prý ne dolary, ale soly! 1 PEN (peruánský sol) je cca 6 Kč. Takže jsme na čtvrtině původní ceny. A to se smlouvat teprve učíme. Každopádně nastupujeme do pomačkané popelnice, kde okýnko je tak poškrábané, že abych viděla ven, musím ho stáhnout. Provoz je tady opravdu hustý. Z dvouproudové silnice je najednou klidně až čtyřproudouvka, v závislosti na šířce jedoucích vozidel. A jede ten, kdo má rychlejší nohu. A náš taxikář ji měl fakt rychlou. No na to, že to měl být kousek víceméně po přímce, jedeme dost dlouho a oklikami až přijíždíme na jakoby sídliště. Asi po 5ti minutách bezúspěšného hledání daného čísla popisného jsme prý tady. Tak takhle ne. Data zatím nemáme, takže zkontrolovat trasu nešlo a důvěřovat cizímu pánovi se nám nechtělo. A tak jsme všichni vystoupili a začali hledat v okolí. Až skupinka místních nám ukázala konkrétní dům, tak nás tam teda taxikář s velkou slávou zavezl. Před domem nás čekala paní domácí, než jsme však mohli dovnitř jejího bytu, ruce, boty i batohy musely být řádně desinfikovány. Tady se covid ještě řeší, všichni nosí poctivě roušky i venku. Ale dá se to pochopit, během covidu bylo Peru na předních místech žebříčku úmrtnosti. Pan i paní domácí byli sympoši, akorát jsme si nerozuměli ani slovo. Byt čistý, dispozicí 4, možná i 5+1 na ploše našeho klasického max. 2+ kk. Peruánci jsou holt malí a skladní.
Bez dat v cizí zemi a bez umu místního jazyka je to fakt těžké, tak jdeme shánět SIM kartu. V trafice je pouze dobíjecí místo – když data dojdou, je možné si zde zase dobít. A my potřebovali simku. Prý Mercado. Tak jdeme na Mercado. Na trhu vypadajícím jako naše vietnamská tržnice nacházíme stánek, který se tváří jako opravna telefonů. Vytahuju svůj starý telefon s prasklým displayem, který na cestách používám jako hotspot a ukazuju na něj. Sí, sí. A bere do ruky šroubovák, aby mi ho spravil. No, SIM card. Nic. Karte? Nic. Horko těžko jsme se dobrali, že potřebujeme čip. Tak se tady tomu říká. Dočetla jsem se, že Claro má nejlepší pokrytí, ale Bittel a Mobitel je levnější. A tak týpek z kapsy vytáhne asi 5 použitých simek různých operátorů, a že si máme vybrat. Prý 10 GB za 15 dolarů. To nám za něco tak nedůvěryhodného přijde i dost. A tak odcházíme bez dat, která nakonec kupujeme druhý den na letišti v oficiálním kiosku. Claro, jehož pokrytí se ukázalo ne zase tak dobré, 9 GB za 20 dolarů. S daty je tady svět zase trochu veselejší. Vybíráme i první soláče – obcházíme několik bankomatů, hledáme BCP (Banco de Crédito del Perú), který má být bez poplatku. A taky že je. Ostatní bankomaty mají alespoň tu slušnost poplatek dopředu oznámit a příslušný výběr případně zrušit. Poplatky jsou kolem 20 solů za výběr, takže hledat BCP se vyplatí, i když často bývá bez peněz.
V poledne přelétáme něco přes hodinku do Cusca (3 400 m.n.m). Na palubě zkoušíme první perudrink – vyhlášenou InkaColu – fosforově žlutou chemii připomínající HubaBuba žvýkačky. Po příletu nás zaujal billboard zlínské firmy Baťa – a já od teď vím, že se tady budu cítit jako doma. Taxi do našeho hostelu Cozy Room Cuzco usmlouváme za 10 solů (už nám to začíná jít). Na recepci nám nabízí první šálek Coca odvaru. Prý na výškovou nemoc. To ještě netušíme, o čem mluví. Něco máme načtené, ale tak hrozné to nemůže být. Omyl. Je to ještě horší. Když stoupáme do třetího patra, už v prvním na nás jdou mdloby. Ta výška je fakt poznat, srdce v hrudníku buší jako o život a s batohy musíme co dva schody prodýchávat. Podle úšklebku recepčního nejsme první, kdo tady bojuje. Ubytujeme se a jdeme na první průzkum města. Centrum města je živé, plné chaotické dopravy bez řádu, troubení, různých pouličních stánků se vším co si ani neumíme představit – tam se griluje maso nejasného původu, tam se sváří, tam se stříhá, tam spí dítě na kárce mezi ovocem, které jeho matka ještě nestihla prodat. Tady se prostě život odehrává venku. A jak se člověk dere davy místních, turistů a potulných psů, kteří jsou všude, neustále mu někdo něco nabízí – taxi, výlet, svetr, freshík… Asi se zatemněním mysli tou výškou se necháme ukecat a zkoušíme další místní specialitu – chicha moradu – nealkoholický nápoj ze zkvašené kukuřice. Klasické, z místní fialové odrůdy, s jahodovou příchutí, bez jahodové příchuti… Překvapivě je to v teplém odpoledni osvěžující a dá se to pít. Tady se snad všechno točí kolem kukuřice – je to národní hrdost (zase tolik toho nemají), a tak na každém kroku potkáváme popcorn mašinu (přesně tu co známe z dětství), hrnec s vařenou kukuřici, kukuřičný pudink, kukuřici zkvašenou, vypálenou, vysušenou… Kukuřici nechceme, z vysokohorského vzduchu už se nám točí hlava, a tak na náměstí v historickém centru zapadneme do první hospody, která jeví alespoň minimální známky hygienického standardu, na který jsme my Evropané zvyklí. Objednáváme opět místní hitovky – peruánské národní jídlo Lomo saltado – hovězí nudličky v červené rajčatové omáčce, které jedí zásadně s rýží i s hranolky (ano, dohromady) a Bistec de Alpaca s quinoou. Spolu s Cusqueňa beer a PiscoSour (drink s destilovaným vínem, limetkovou šťávou a vaječným bílkem) v hospodském výklenku nad Plaza de Armas, při západu slunce a za linoucích se tónů panových fléten místních umělců, je tato chvíle prostě nezapomenutelná. Zítra brzo vstáváme, a tak se k večeru vracíme na hostel. Citelně se ochladilo, a tak cestou usmlouváme lamiččí svetry klasických vzorů, ať trochu zapadneme.
CocaTea
Lomo Saltado a Bistec de Alpaca na Plaza de Armas
Fialová kukuřice
Ráno vstáváme ve 2:30. Dnes nás čeká ta sláva. Sama velká Machu Picchu. Jako jediný výlet jsme tento měli zabookovaný dopředu. Denně je k dispozici asi 2 500 lístků se vstupem na daný čas a se 4 možnostmi okruhů. A i mimo sezónu lístky rychle mizí. Abychom návštěvu stihli v jeden den, 3:50 nás čeká autobus slabých 15 minut chůze od hostelu. I tak nám recepční doporučil vzít si taxík za 12 solů (po taxikářích další podezření, že se snaží nás turisty trochu natáhnout), že cesta je velmi nebezpečná. Že takhle nad ránem se opilci vrací z klubů a „very risky“. Ne že bychom to neznali od nás, a tak jsme to riskli. Až na pár zatoulaných psů, kteří si nás ani nevšimli, jsme nepotkali živou duši. Zvláštní, jak takové pulzující město, kde se veškerý život odehrává na ulici, přes noc ztichne a není vidět jediného živáčka, stánek či odpadek. Po 6. hodině ranní vystupujeme z busu ve vesničce Ollentaytambo, kde přesedáme na vlak. Vlak je tady nad zlato. Jezdí i přímo z Cusca, ale cena je tak závratná, že je lepší, než se zruinovat hned na začátku, nastoupit až v půlce jeho cesty, kdy jiná možnost, než jít cca 12 km pěšky podél kolejí, zkrátka není. Budiž omluvou fakt, že koleje jsou často zasypané sesuvy půdy a oprava něco stojí. Asi po hodině a půl jízdy vlakem oku lahodící krajinou (procházka při dostatku času to musí být příjemná) vystupujeme v Aguas Calientes. Odtud už je to ke vstupní bráně buď 30 min. busem nebo 2 hodiny pěšky do kopce. Opět lenošně kupujeme jízdenku za 12 dolarů, ale jen jednosměrnou. Dolů to seběhneme, ať se trochu hýbeme. No před 10. hodinou, na kterou máme vstupenku (a že kdo nestihne, na eMPéčko nevstoupí), už čekáme před bránou. Část areálu, na kterou máme ticket, klidnou chůzí projdeme, uděláme pár snímků, a po 40 minutách jsme zase venku. Nic moc jsme od eMPéčka nečekali, byli ti Inkové opravdu šikovní, v takovém terénu postavit celé město, včetně věznice či skladů potravin… ale nadšení amíka Binghama, který toto ztracené město objevil, nesdílím. Ve výsledku je to pár kamenů na louce. Výlet pěkný, ale tento Div světa mě svou komerčností a velmi nadsazenou cenou příliš nezaujal. A jestli bych tam šla znovu? Šla, protože jet do Peru a nenavštívit Machu Picchu je prostě blbost. A stejně tak to má tisíce návštěvníků.
eMPéčko
Na ubikaci se vracíme až za tmy (tma je tady na přelomu období dešťů a sucha už v šest). Unaveni po brzkém vstávání, přetrvávajícím jetlagu, zatím neúplné výškové aklimatizaci a celodenním cestování se chceme vyspat, proto na recepci domlouváme výlet na čtyřkolkách až na odpoledne. Dopoledne jdeme projít město, v příkrých uličkách už se ale dneska dýchá o něco lépe. Jdeme navštívit Mercado – místo té pravé atmosféry. Z precizně vyskládaného ovoce všech druhů a barev přechází zrak, na půl krávy, její srdce či střeva zavěšená na háku se dívat nedá. Mezitím vším se mezi obědvajícími lidmi (včetně nás) potulující místní psi, kteří si ale masa ani nevšimnou. Mapujeme možnosti výletů a zjišťujeme, že i tady stačí trochu smlouvat a jsme na dvou třetinách ceny nabízené v hostelu. Zase jsme o něco chytřejší. Cestou zpátky ochutnáváme pouliční stánkové jídlo. Co to bylo těžko říct, tak to radši zapijeme odvarem z koky, ten je prý na všechno.
Po poledni vyrážíme na čtyřkolky. Na ty jsem se těšila moc. V plánu je Maras de Salineras a Moray. Jedeme asi hodinku busem k zaparkovaným čtyřkolkám. Je nás tak 8, každý má svůj stroj a po krátkém bezpečnostním seznámení se vydáváme na cestu. Sotva vyjedeme, přední část našeho konvoje nám ujíždí. Možná máme přehnaný respekt z těchto nadupaných mašin, možná si cestu prostě vychutnáváme, každopádně v širokém okolí jsme my dva a dva ze tří guideů. Zbytek v nedohlednu. Tak daleko, až nás kluci zastavili, že takhle to do setmění nestihneme, že nás povezou. Naše mašiny jsme odstavili a přesedlali každý k jednomu z chlapců. Víc než 18 neměli. A respekt ke strojům neměli vůbec. Plným plynem jsme doháněli manko. Když jsme z krásné asfaltové silnice zničehonic v plné rychlosti zahnuli na polňačku, sotva jsem se byla schopna udržet. To jsem měla skoro už v kalhotech. Moje „Slow down now“ přes ten burácející motor neslyšel. Nebo možná slyšel, ale to, že už rekapituluju svůj dosavadní život, mu bylo úplně jedno. Hlavně jeho líbezný úsměv na konci "Tak co, líbílo?" ho prozradil, že můj strach slyšel. Z Moraye si nepamatuju nic, protože se mi pořád klepala kolena z té sebevražedné jízdy. Ale v průvodci psali, že to jsou ruiny teras, kde se pěstovalo obilí. Cestou zpět na základnu už jsme si to vyříkali a krásnými scenériemi s šestitisícovkami v pozadí jsme si v rozumném tempu jízdu užili. Dojeli jsme k odloženým strojům, znovu sedli za řidítka, a protože ještě zbyl čas, než naše skupina dorazí, ukázali nám místní lagunu. Takže nakonec jsme měli soukromou lekci i s adrenalinovou vložkou. Bylo to super. Pak jsme minibusem přejeli na solná políčka Maras de Salineras, kdy nám vysvětlili, jak evaporací vzniká sůl, kterou seškrabávají a prodávají jako poklad. Při západu slunce to mělo své kouzlo. I přes adrenalin v žilách jsme brzy usnuli, protože zase vstáváme brzo vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím.
Moray
Maras de Salineras
Tentokrát na Rainbow mountains – minerály všemi barvami hrající hory. Turisticky nejatraktivnější Vinicunca je stále zavřená, protože dva kmeny, které horu vlastní, se nemůžou dohodnout o podílu ze zisku na vstupném. Tak nemají žádný. A tak jsme jeli na Palcoyo mountain (5 100 m.n.m). Výlet jsme si domluvili pomocí WhatsUpu – ve městě jsme usmlouvali dobrou cenu a dostali vizitku. Prostě se večer na dané číslo napíše, že se chceme přidat na výlet, a on nás ráno opravdu někdo vyzvedne. A tak ve 3.30 sedáme zase do minivanu na 5ti hodinovou cestu se zastávkou na snídani. Tady je fakt kosa a oblečení jsme trochu podcenili. Cestou se učíme rozpoznávat lamy, alpaky, vikuně i guanaky (prostě lamy). Každý, kdo cestuje po Peru, chce vidět živou lamu, takže když se na cestě objeví první živý jedinec, celý autobus spontánně výskne radostí. Průvodce se jen směje, že nahoře jich ještě pár uvidíme. Jasně, slibem nezarmoutíš. Ale čím výš jsme se dostávali, ráz andských hor se měnil, a těch lam tam bylo fakt tisíce. Živé, volně žijící lamy. Bílé, hnědé, malé velké… Tisíce. Minivan nás vyhodil těsně pod Palcoyo moutain, ve výšce cca 5 000 m.n.m., na vrchol zbývala dobrá stovka. Výhledy byly dechberoucí. Doslova. Ani lístek koky, který měl každý povinně dvě hodiny za škraní nepomáhal (nebo pokud ano, tak bych výšlap nechtěla zažít bez něj). Každý krok stál obrovské úsilí, konečky prstů fialové z nedostatku kyslíku v oběhu, ale zážitek neskutečný. Hory hrající všemi barvami, kdy cestou na vrchol pózují nastrojené lamy se svými páníčky v barevných krojích čekající na pár solů za foto. Pastva pro objektiv, i když opět zážitková akce pro turisty. Ale je to jejich jediný zdroj obživy, tak jsem nějaký ten solík v horách nechala. Úsměv skoro bezzubého dědečka prostě stál za to. Navíc měl dvě lamy. Tmavou, která zkušeně pózovala do foťáku a bílou stydlivku, která se za tu tmavou schovávala. A ta heboučká srst. Doteď nechápu ten stejk první večer. Po dvou hodinách, kdy jsme po zdolání vrcholu dlužili mnohem víc než jen kyslíkový dluh, jsme vyčerpaní sedli do busu. Cestou zpět jsme se stavili na oběd a k večeru dorazili unavení a nadšení do postele.
Pózérka a stydlivka
Palcoyo Mountain 5 100 m.n.m.
Další den nás zážitky i výška dohnali, tak jsme zvolili o něco volnější den, ve kterém pokračujeme v naší gastronomické tour. Ráno jsme skočili na snídani, kdy zrovna v centru probíhal ceremoniál nějakých vysokých hodností s medailemi na krku. O co šlo těžko říct, ale dobře se na to dívalo. Po poledni jsme vyrazili do města hledat další chuťovky, které jsme měli na must-to-try listu – ceviche (kousky čerstvé ryby několik dní marinující se v limetkové šťávě s chilli papričkami) a pečeného Cuye (morčátko). To je tady opravdu delikatesa a sváteční jídlo. Nejdříve jsme měli vybrané dle recenzí nejlepší podniky, ale cestou jsme zapadli do hospůdky evropské stupnice tak IV. cenová, ale měli tam oboje. A takhle při nedělním odpoledni tam hrála živá kapela. Nebylo tam slyšet vlastního slova, muzikanti vypadali, že jsou tam za trest, ale hrstka hostů se dobře bavila, tančila a zpívala. V této zapadlé knajpně jsme pro domorodce byli větší exoti než oni pro nás, ale vzhledem k běžnému objemu lahvového piva něco přes litr, nás po pár kouscích zvali na parket. Chuťově je cuyové maso moc dobré, ale pořád je to ten huňatý domácí roztomilý mazlíček, takže jednou stačilo. Mohla to být pěkná párty, ale nočním busem se přesouváme na jih do města Puno.
Cuyové za studena
Cuyové za tepla
Ceviche
Lamička
Na autobusovém nádraží je to jak na trhu – miliony lidí s obrovskými taškami, nebo spíš šátkami na zádech přepravujících fakt všechno za neustálých výkřiků cílových destinací pikolíků snažících se prodat poslední místa. Bus jsme měli rezervovaný přes aplikaci redBus se společností Tranzela. Cesta na čas, v pohodlných lůžkových vozech, spokojenost. Sotva kolem šesté ráno vystoupíme v Puno, už na nádraží nás odchytává další naháněč výletů, a tak se domlouváme na dvoudenní výlet na plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca. Je to nejvýše uložené splavné jezero na světě, v nadmořské výšce 3 800 m.n.m. Je obrovské a prochází jím hranice s Bolívií. Odplováme za hodinu, tak máme čas na snídani. Asi po hodině plavby kotvíme na ostrově Uros, jednom z plovoucích rákosových ostrovů. Na každém ostrově žije jedna rodina, na dalším stojí třeba škola. Místní rodina nám vysvětluje, jak musí každý měsíc rákos nasekat a položit, protože během toho měsíce rákos shora vyschne a popraská a zespodu zase uhnívá, a jak se ostrov kotví, aby neuplaval třeba do Bolívie, protože nemají bolivijské pasy. Živí se prý rybolovem, střílením ptáků a prodejem suvenýrů, údajně vlastní výroby. Nevím, proč, ale nevěřím jim ani, že tady bydlí. Po krátké zastávce zde pokračujeme asi 2,5 hodiny plavby na ostrov Amantani. Tady už nás čeká člen local family, u které strávíme noc. První pocity fakt hrozné. Doma to vypadalo, že nás nikdo nečeká, seňor neustále někam pobíhal a z uno momento byla aspoň hodina. V mezičase hledáme aspoň zásuvku na dobití telefonu – jeden sotva držící drát s koncovkou visel z hlíny uplácané stěny. Víc jich snad ani nebylo třeba, stejně tady nebyl signál. Nakonec byli milí, akorát jsme si jako u první rodiny z Limy nerozuměli ani slovo. Po procházce po ostrově jak z minulého století jsme dostali večeři – několik z 3 000 druhů brambor, které se v Peru pěstují, nějaké kořínky a ovčí sýr domácí výroby. V noci byla taková zima, že jsme spali pod 3 dekami v čepici a rukavicích. A jít na toaletu do dvora jen při měsíčku, natož ji zalít kbelíkem vody, protože splachovací zařízení sem ještě nedorazilo, byl ale nadlidský úkol. Trochu jsme se báli, jaké zažívací důsledky bude tento zážitek mít. Ale jsme tvrdí. Ráno už bylo veselejší. Po palačinkách, které seňor míchal s el Niňo na zádech zabaleném v šátku tak poctivě, že nečouhal ani nosánek (jestli ještě dýchalo těžko říct) jsme se o půl osmé zase nalodili a po dvou hodinách plavby zase vylodili. Tentokrát na Taquilla Island. Asi po hodinové procházce na náměstí, kde jsme se museli povinně účastnit místního folklórového vystoupení včetně oblečků, jsme zastavili na oběd – prostřený stůl na krásné travnaté terase s výhledem na jezero s ukázkou místních zvyků a čerstvý pstruh přímo z jezera na talíři. Balada. Pak už jen 3 hodinová plavba zpět do Puna. Stihli jsme to rychle, a tak místo nocování ve městě ještě zkusíme přejet do další plánované destinace, Arequipy.
Plovoucí ostrov Uros
Titicaca lake
Seňor s El Niňo na zádech
Hostina u Jezera Titicaca
Jdeme naslepo na nádraží s tím, že třeba něco pojede. Je to „jen“ pět hodin, tak moc neřešíme výběr společnosti a bereme, co pojede. Špína, smrad a místní seňority přes dvě sedadla. Úleva, když vystupujeme. Kolem desáté večer už jsme ubytovaní v centru ve Villa Sillar, a tak jdeme rychle projít okolí. Arequipa, zvané Bílé město, je koloniální město z bílého kamene Silla, posazené do pouštní krajiny na úpatí sopky Misty. Udržované, čisté, ale překvapivě klidné – v Cuscu to žilo i kolem půlnoci, tady máme problém sehnat jedno orosené. Dopoledne jdeme hledat a smlouvat cenu výletu do Colca Canyonu – jednoho z nejhlubších kaňonů na světě (dvakrát hlubší než slavný Grand Canyon), nad kterým létají kondoři s rozpětím křídel až 3 metry. Nasmlouváme přijatelnou cenu, i když tady to funguje o poznání hůř než v Cuscu, a ještě stihneme na odpoledne výlet do Canteras de Sillar – lomů, kde se těží kámen, ze kterých je město postaveno, a kde z tohoto kamene tesají sochy. A při západu slunce procházíme místním minikaňonem. Double-deckerem jako v Británii, akorát modrým, v horní přední řadě v dopravní špičce, je samotná jízda zážitkem. Opět platí pravidlo rychlejší nohy. A opět často vítězí autobus před osobákem, i když jen o pár milimetrů. Spát jdeme brzy, protože ráno budíček zase kolem třetí.
Canteras de Sillar
Cestou na Mirador Cruz del Condor zastavujeme na snídani, na pár komerčních místech, kde jsme vyzkoušeli místní superkyselé ovoce, na fotky nastrojených lamiček za pár solů (tady už to prostě není ono), až před polednem stavíme na vyhlídce. Po pár minutách čekání nad námi kondoři opravdu létají. A kdyby přece jen ne, je zážitek pojištěn kondořím maskotem. Před obědem jsme se ještě stihli vyvalit v přírodních termálních bazénech. Oběd formou bufetu byl výbornou ukázkou klasických peruánských jídel a typ all you can eat nám prostě sedí. Na cestě zpět ještě fotozastávka na plošině před majestátními sopkami a u pasoucích se lamiček – mnohem úžasnější než ty strojené. K večeru dáváme ještě na náměstí Arequipy za tónů elektrických houslí místního hudebníka jedno zasloužené. Je tady prohibice, ale turistům je leccos tolerováno. Pak už jdeme dobalit, protože přes noc cestujeme na další štaci. Jen ještě přesně nevíme kam.
Colca Canyon s kondormaskotem
Baños Termales de Chacapi
Po minulé zkušenosti bookuju na noční 12ti hodinovou cestu turisty osvědčený Cruz del Sur. Úplně jiné cestování, akorát 2 hodiny zpozdění, což se na tak dlouhé cestě dá odpustit. Proč, to nevím, celou cestu jsem prospala na superpohodlných sedadlech. Vystupujeme ve městě Ica a opět se na nás vrhnou taxikáři v oblecích určení snad jen pro turisty. Už v tom umíme běhat, tak nabídky odmítáme a jdeme do klidu přemýšlet, kde uděláme základnu na následující 3 dny. Chceme trochu letní atmosféry, tak vyhrává přírodní rezervace Paracas. Je to odtud ještě tak 100 km, ale taxi u místních ošuntělých chlapíků vychází na 100 solů. To nám přijde na místní poměry i dost. Autobusy tam prý ale nejedou, říkali. Jasně, to tak budeme věřit. Ale těžko se hledají, tak nakonec zastavíme jiného taxikáře, se kterým pojedeme ve čtyřech za 25 (někde sehnal další dva turisty). To už se dá. Vyhodí nás u fontány v centru města, u které ho ale ještě potkáváme i večer, jak se snaží najít lidi na cestu zpět. Cestou na pláž obcházíme nabídky výletu na chráněný ostrov Islas Ballestas, známý jako galapády pro chudé, kde se na pláži a útesech vyhřívají tuleni a tučňáci. Vzhledem k četné populaci zde žijících ptáků je zde vývozním artiklem ptačí hovno – guano – sloužící jako skvělé hnojivo. Je o něj takový zájem, že je „těžba“ regulovaná. Bereme dobrou nabídku u sympatického Alda, který si nás ráno vyzvedne na hostelu. Vyzvedl, ale chtěl doplatit další skoro polovinu za „ticket not included“. Tak mu poděkujeme, Aldo vrací peníze a omlouvá se za jeho „bad English“ a volíme náhradní program, kdy půjčujeme na celý den skútr a chystáme se projet místní rezervaci Reserva Nacional de Paracas – několik krásných plážiček v pískových pláních. Význam názvu Paracas je v kečuánštině „Zlatý déšť“, prostě písek všude. Slunce pálí, ale na skútru v protivítru, že stroj sotva držíme na silnici, to ani necítíme. Teda až do večera, kdy natíráme úplně spálené nohy. Večer provádíme druhý pokus o výlet na ostrovy. Opakovaně se doptáváme na TOTAL cenu a jsme na polovině. Ráno máme vyrazit, tak uvidíme. Ráno na meeting pointu vidíme, že ostrovy zase neuvidíme. Jsou vlny a včera se v okolí utopili 3 lidi, tak je přistav zavřený. Výlet zaplacený, a tak se jdeme po zkušenostech do přístavu přesvědčit, jestli nekecají. U přístavu se na nás vrhá další chlapík prodávající výlet. Je neodbytný, tak se doptáváme na ostrovy. Že sice zatím nic, ale jak se otevře, dá echo. Tak mu dávám číslo. Jdeme na ubytko pro věci na pláž, když mi pípne whatsup, že se vyjíždí. Tak jdeme zase zpět za naším prvním chlapíkem a ten že super, že tady jsme, že můžeme jet, že je otevřeno. Kdybychom ale sami nepřišli, tak se nám asi neozve. Ve frontě na loď si nás najde ten echo chlápek a vypadá teda dost naštvaně, až mi pípne zpráva „dont do dad again“. Ale nakonec to klaplo. Tuleni vyhřívající se na útesech nebo pláži, mezi nimi semtam tučňák. I záhadný obrazec Candelabro jsme viděli – nikdo neví jak a proč vůbec vzniknul, ale díky minimálním srážkám a výhodnému směru větru se tam drží již po staletí. Pak už jen užíváme pohody na pláži v jeanech jako ochrana spálené kůže.
Reserva Nacional de Paracas
Islas Ballestas
Naposledy se vyspíme, dopoledne plážová pohodička, dobrý obídek a odpoledne přejíždíme na poslední destinaci – Huacachina – menší oázu v písečných dunách, kde hned máme domluvené buggy po dunách a sandboarding. Přijíždíme se západem sluncem, což se nám, ani zbytku skupiny moc nelíbí, protože jezdit po tmě není ta správná romantika. Ale adrenalin to byl pořádný i tak. Buggy je asi pro 10 osob se sedadly s pásy, které si nejsem jistá, že by nás v případě potřeby udržely uvnitř vozu. Ale co, kdyžtak padáme do měkkého. Po dunách to hází div se neboucháme hlavou do střechy, a pocit, že se celá buggy v zatáčce či kopci převrátí, k té jízdě prostě patří. Ale sedět v ní celý den jako náš řidič bych opravdu nechtěla. Na horizontu zastavujeme, bereme prkna a na břiše se pouštíme z kopce téměř za tmy dolů. I to jsme přežili. Vyzvedáváme batožiny a jdeme hledat nocleh. Poprvé zkoušíme ubytovat se naslepo - vejdeme do hostelu a ptáme se po volné posteli. Neúspěšně, tak v otevíráme booking a v sousedství bereme Huacachina Sunset Hostel i s bazénem. Ráno po snídani vyrážíme zdolat obrovskou dunu hned před okny se sklonem snad 70 °. Cesta náročná typu krok vpřed a dva zase zpátky. Po tomto heroickém výkonu se jdeme vyplácnout k bazénu a přemýšlíme co dál. A protože se nám tady líbí, tak bereme ještě jednu noc zde, než se vydáme zase do Limy a pomalu zpět domů. Večer si ale nenechám ujít západ slunce na horizontu a opět se procházkou vydávám pískem vzhůru. Sedět na vrcholu duny a sledovat hru stínů v této magické krajině s kvalitní hudbou v uších je přesně ten moment, který zůstává ve vzpomínkách ještě dlouho.
Huacachina
Západ slunce na vrcholu duny
Buggy
Sandboarding
Ráno sháníme tuk-tuk na autobus. Opět jsou turisté s batohy jako lep pro taxikáře, tak nabídek máme spoustu. Jen se každý hrozně diví, že dáváme přednost tuk-tuku, když za stejné peníze můžeme mít celé auto. Ale překvapivě prostorné vozítko to je, vejdeme se i s velkými batohy a navíc můžeme i chvíli řídit. Z Icy do Limy Perubusem nějaké 4 hodinky, potom taxíkem do Miraflones. To je prý jediná čtvrť, kterou stojí za to navštívit, a tak se k večeru vydáváme na obchůzku. Celou dobu bylo jasno, tady díky Pacifiku pod mrakem, mlha a vlhko. Ale toto počasí dodalo koutu této země atmosféru a neodradilo ani desíky surfařů či kiterů. I lavičku Václava Havla (říkají lavička, ale jsou to křesílka), která byla instalována teprve v r. 2021, jsme našli, i když až za pomoci místních bezpečnostních složek, které nám ochotně ukázali cestu. Jedno odpoledne nebo den se zde strávit dá, ale víc by bylo škoda času, pokud zrovna není v plánu lekce surfu nebo kitu. Poslední noc v Limě a pak už dlouhá cesta zpátky domů.
Cesta Tuk-tukem
Lavička (i když spíš křesla) Václava Havla v Parque del Libro
Limská pohoda
Miraflores
Bylo to super. Peru je neuvěřitelně pestrá země, kde každý její kout je úplně jiný. Šestitisícovky, sopky, prales, písečné duny, pláně, pláže. Na své si zde přijde snad každý. A i když jsem nejdřív netušila, že tuhle zemi chci navštívit, teď už vím, že se sem klidně i vrátím...
A na kolik to celé vyšlo?
- Letenky vč. 23 kg zavazadla 13 800 Kč/os
- Ubytování 4660 Kč/os
- Machu Picchu (doprava, vstup) 3600 Kč/os
- Ostatní výlety (Rainbow mountain, 4kolky, Colca Canyon, skútr, Islas Balestas) 3900 Kč/os
- Doprava (autobusy, taxi) 1600 Kč/os
- Celkem (vč. jídla, pití, benzinu, pojištění, suvenýrů) 40 200 Kč/os
Jak se ti cestopis líbil?
conic30 procestovala 29 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 1 rokem a napsala pro tebe 5 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Děkuji za cestopis. Do Peru se také chystám, takže se hodí :-)
I mně se před cestou hodila práce jiných, tak jsem ráda, že můžu pomoci dál. Kdybyste se chtěl zeptat na něco konkrétního, tak se ozvěte ;-)
Ahoj, zajímalo by mě,jestli cestu autobusem z Cuzca do Ollentaytambo a následně vlakem do Aquas Calientes jste si zařizovali individuálně přímo na nádraží nebo pres hotel, případně agenturu. Chystáme se do Peru a sbíráme jakékoli informace. Děkují
Jízdenku na vlak jsem si kupoval v Cuzcu v kanceláři železniční společnosti. Na nádraží by asi bylo pozdě. Colectiva tj. minivany do Ollantaytamba jezdí z ulice Pavitos, což je asi 10 minut pěšky z hlavního náměstí. To není třeba a asi ani možné zajistit předem.
Cusco - Ollantaytambo mikrobusem s listkem od ridice, Ollantaytambo - Aguas Calientes vlakem s nakupem nejlevnejsiho listku pro gringos primo na stanici v Ollantaytambo. Ale uz je to pravda temer 17 let nazpet. Od te doby se toho zrejme dost zmenilo.
Kazdopadne ted od poloviny do prosince 2022 asi do poloviny ledna 2023 je v Peru vyjimecny stav, a pohyb po ruznych provinciich Peru muze byt znacne odlisny. Tak pokud tam letite az pozdeji, melo by to byt v pohode.
Má zkušenost je 10 let stará, ale ta colectiva jsem si ověřil, že stále platí. Vlak byl plný už tehdy a teď to asi lepší nebude, takže nakupovat na nádraží by mohlo být pozdě, i kdyby to šlo. Mohly by taky zbýt jen ty nejdražší jízdenky na už tak dost drahý vlak, pokud by nějaké byly.
Díky, každá rada přijde vhod.
Jízdenku jsem kupovala on-line dopředu přes oficiální stránky železnice, kde se dá přímo koupit i “balíček” bus do Ollantaytambo s vlakem do Aguas. Bus v balíčku vyjde o málo dráž než colectivo (treba o 2 dolary) a pekne navazuje na vlak, takže nejefektivnejsi varianta. Jinak kupovat hodně dopredu, jak listky na MP, tak hned vlak…
Je to pěkně napsané, ale ten názor na Machu Picchu je podle mě dost ovlivněný tím, že jste na něj měli minimum času. Četl jsem dřív názory, že nová pravidla a vyznačení trasy zavedené někdy před asi 5 lety (přesně nevím) lidi vedou (možná záměrně) tak, aby co nejdřív vypadli ven. Měli jste z toho takový pocit nebo jste schválně nešli dál? Podle fotek jste v hlavní části (blíž k Huayna Picchu) ani nebyli a za 40 minut by se vše (kromě 2 kopců za příplatek) ani nedalo stihnout. Podívat se na Inkův most jste nechtěli nebo se nedalo? Já bych každému, kdo je schopen ujít asi 600 m převýšení a nejde tam v období dešťů, doporučil připlatit si za horu Machu Picchu (případně za Huayna Picchu, což ale vyžaduje větší předstih nákupu), aby se tam mohl zdržet déle. Kdo nepospíchá nebo nechce platit drahý vlak v obou směrech (případně ani v jednom směru), užije si cestu oklikou včetně procházky podél kolejí (i tam jezdí vlak, ale málokdy a taky drahý, i když levnější díky krátké vzdálenosti).
Podle fotek na webu (pravda obvykle dost upravených) by Palcoyo Mountain měla být alternativa hory Vinicunca, ale na fotkách zde moc barevně ty hory nevypadají. Bylo to ve skutečnosti lepší?
Jinak bych těm, kteří se budou tímto cestopisem inspirovat, doporučil, aby navštívili i další památky u Cusca (ačkolik sám na památky moc nejsem, strávil jsem tam týden při tehdy už nedostatku času) a aby zvážili četnost využívání místních agentur. Někdy je to jediná možnost a při nedostatku času je to efektivní řešení (sám je občas využívám, ale ne v jižním Peru - Duhové hory dřív nebyly známé a na jezero Titicaca jsem jel jen v Bolívii na Isla del Sol), ale přece jen mít takovou sérii výletů s místními agenturami ne každého těší a možná by takové lidi mohlo čtení cestopisu i odradit od návštěvy Peru.
Ano, okruh na MP opravdu nebyl nijak veliký, ale času jsme měli dost. Jen nás to prostě nezaujalo. Měli jsme i lístek na Huayna Picchu, kam jsme ani nešli, protože bychom museli dlouho čekat, než nás tam pustí (předchozí skupina se v kopci někde zasekla). V hlavní části jsme byli, jen jsem odtud nesdílela fotky. K mostu Inků naše trasa nevedla. MP není pro každého.
Palcoyo Mountain barevně byli jak na mých fotkách, které nejsou upravené. Bylo to trochu pod mrakem, tak těžko říct, jestli by měli intenzivnější barvu, kdyby pořádně zasvítilo, ale určitě ne takovou jako na těch upravených.
Ano, okolí Cuzca je super. Taky agentury ne příliš ráda využívám, ale tady to bylo super - cenově přijatelnější než po vlastní ose a nebyl problém se odpojit a výlet si udělat podle svých představ. Nevím, proč by to mělo odradit od návštěvy Peru. Každý má rád jiný typ cestování, tak ať se každý zařídí po svém. Včetně návštěvy MP ;-)