Zanzibar jako jediná možnost
Vypadnout do tepla na Vánoce a Silvestra je vítaná změna. Půjčit si skútr a projet to tu, už tak úžasné nebylo, ale to tyrkysové moře a bílé pláže nám to vynahradily.
Cestopis z roku 2020 napsala Martina _28
Jet na dovolenou do teplých krajin v zimě byl můj sen. Představa tepla, sluníčka a moře je nádherná. Koronakrize cestování ale značně omezila, a proto na nás zbyl Zanzibar, Mexiko a Dominikána. Vyžadovali jsme, aby test na covid nebyl v dané destinaci vyžadován. Do Dominikány se většinou létalo přes Ameriku a tam nás nepustili, do Mexika to bylo podobné. Takže jako jediná možnost byl pro nás Zanzibar. Tam jsem ještě nebyla, takže hurá na to.
Volno jsme měli (pouze) přes Vánoce, celkem jsme v dané destinace pobyli 9 nocí. Změna času pouze 2 hodiny... prostě nádhera. 23.12 jsme odlétali z Vídně ve večerních hodinách. Zaparkovali jsme ve vesničce Fischamend a odtud vlakem, který jezdil každých 30-60 min přímo na letiště. Lepší to snad ani nemohlo být. Na letišti nás zaskočilo, že i zde je absolutně všechno zavřené, takže jsme hladoví čekali na náš první let, který směřoval do Etiopie. Jídla jsme se nakonec v letadle dočkali :-). Několikahodinový přestup a hurá na Zanzibar.
Teplotní šok byl značný, letiště vypadalo malé, měla by to být rychlovka. To nás ale převezli. S vízy jsme počítali, ale s takovouto byrokracií rozhodně ne. Byl to poměrně očistec. Jedna velká fronta pro vyzvednutí papírů, poté mačkanice na vyplnění, další fronty na odevzdání víza a kontrolu pasu, další fronta na zaplacení a poslední pro razítko. Nyní bychom udělali víza online, alespoň bychom se vyhnuli zběsilému vypisování. Ale fronta se musí vystát tak jako tak.
Po přečtení různých komentářů, blogů a cestopisů jsme usoudili, že auto si rozhodně půjčovat nebudeme, názory na půjčení skútru se lišily. A tak jsme si už z domova domluvili zapůjčení skútru na pár dní, přece to nemůže být tak strašné. Před letištěm na nás již čekal jeden Afričan s naším jménem, zavedl nás na parkoviště, kde nám předal jeden z těch "lepších" skútrů, jestli to tak vůbec mohu říct. Udělali jsme kontrolu, ale škrábance se nedaly spočítat, benzínu pomálu, dopočítat domluvených peněz se také nemohl. Pak nás ale nasměroval a vyrazili jsme na naše první ubytování v Paje - jihovýchod ostrova.
Cesta byla sakra dlouhá, dvě krosny a cesta přes půlku ostrova, značení minimální, takže jsme několikrát zabloudili. Po dvou hodinách strastiplné jízdy jsme konečně dorazili na první ubytování. Vybrali jsme si bungalovy hned u pláže. Jednoduše zařízeno, sice bez klimatizace, ale alespoň s větrákem. Bungalovy se nacházely v palmovém háji (ráji?), všude kolem písek, pár kroků na pláž. Ráno nás budilo skřehotání ptáků. Na snídani do hlavní budovy, kde nás čekal talíř ovoce, vajíčka dle výběru a palačinka s marmeládou.
Výlety jsme měli naplánované téměř na každý den. Takže jako první nás čekal Jozani forest. Vstup 12 dolarů za jednoho a nakonec to byla taková tuzemská prohlídka - sešlo se nás 5 Čechů a 1 Polák. Viděli jsme opičky jak červené, tak nakonec i ty černé a ještě jsme měli prohlídku mangrovníků. A už to začalo, úplatky, úplatky a úplatky. Jestli se tomu tak dá říkat. Prostě "Now is time to make me happy". Asi to zkusím doma :).
Hned poté jsme vyrazili do jeskyně Kuza caves, kde jsme se za velký prachy mohli vykoupat. Ale zchlazení to bylo vskutku příjemné. A nakonec jsme navštívili Jambiani beach, kde jsme původně chtěli ubytování, ale pláže nás trochu zklamaly a o nějakém životě zde jsme si také skoro mohli nechat zdát. Tak jsme dali jídlo, koupačku a drnčili jsme si to zpátky "domů".
Druhý den jsme měli volnější, odpoledne jsme navštívili restauraci The Rock, ale dopoledne bylo určené k odpočinku. Nakonec jen k mému. Na této straně ostrova to dost fouká a tak jsou neustále k vidění na moři kity. Má drahá polovička se rozhodla, že to také zkusí, vždyť na tom nic není, přeci :). Oběhli jsme pár míst, kde kurzy nabízí (od těch oficiálních přes ty místní) a nakonec se rozhodli zakoupit 3 hodinový kurz od místních. Nejprve se učil ovládat 'kajt' na souši (s tím už nějaké zkušenosti měl), poté v moři a nakonec i s prknem. Petr si zakoupil ještě hodinu k dobru, ale určitě byl zrovna špatný vítr :) a už to nebylo ono. Ale zážitek skvělý.
Já zatím mohla odpočívat na lehátkách, popíjet mangový džus, číst knížku a odhánět Masaje, kteří neustále nabízeli suvenýry. Začalo to vždy nenápadně slovy "Hi my friends, what's your name" a po nějaké chvíli jsme už skoro smlouvali o ceny suvenýrů, které ani nechceme. :)
Odpoledne jsme měli rezervaci v restauraci The Rock, tak jsme nasedli na našeho oře a vyjeli. Moře bylo zrovna na ústupu, ale i tak nás kousek museli převozníci převést. Restaurace z venku působí malým dojmem, ale opak je pravdou. Když jsme si všeho pořádně užili, čekala nás cesta zpět a tehdy začalo naše malé drama.
Cesta na ubytování trvala asi 30 min, ale asi po 10 min nás začal zlobit skútr až nakonec přestal jet úplně. Nejspíše nic nečekaného... Naštěstí se nás ujali dva domorodci, kteří anglicky téměř nehovořili, ale posunky jsme se dohodli, že skútr nějakým způsobem odtáhnou a my zatím pojedeme na místním stroji (motorce?). Já byla přesvědčená, že nám skútr ukradnou, ale byli to chlapci šikovní a jeli hned za námi. Za chvilku jsme narazili u silnice na povaleče a poté zjistili, že je to jejich opravna všeho možného. Věděli jsme, že se nám přetrhl řemen, všechno jsme jim vysvětlili a hlava skupiny se jala opravy. Venku už se stmívalo, což pro nás nebylo zrovna příznivé. Po velkém boji se řemen vyndal a Petr byl s černochem vyslán koupit nový.
Já jako jediná bílá a ještě ženská zůstala s 10 domorodci, kteří moc vlídně nevyhlíželi. Byla jsem přesvědčená, že Petra už nikdy neuvidím. Promýšlela jsem plány útoku nebo útěku, ale ani jedno není moje silná stránka. Litovala jsem, že jsem se sebeobranou nezačala již dříve. A tak jsem se rozhodla pro útěk v šatech a žabkách. Když už sem se připravovala k útěku, Petr se objevil i s novým řemenem, který pro nás koupil se 100% přirážkou.
Tma byla už skoro na dosah, ale oprava taktéž. Hop hop, šup šup a skútr stál na dvou kolech. Rychle jsme zaplatili a rádi vyrazili na cestu. Naneštěstí se opraváři ještě rozhodli, že je důležité skútr otestovat. A tak odjeli. My neměli ani peníze, ani skútr, ale měli jsme sebe! Co si budeme povídat, všechno dobře dopadlo, máme všechno a dokonce funkční.
Další den jsme přejížděli až na samý severozápad do oblasti Nungwi. Cestou jsme potkávali poměrně dost policistů, asi jsme měli velké štěstí, protože nás nikdo nezastavil. Urvaní z cesty, která trvala 1,5 hod s krosnami na zádech, jsme konečně dorazili na ubytování. K mému překvapení to byl obrovský resort. Asi hodinu jsme počkali na pokoj, který měl být bohužel s výhledem na bazén, ale co. K našemu překvapení jsme dostali pokoj, kde byl luxusní výhled na moře, teráska u pokoje a dokonce kousíček soukromé pláže. K moři jsme (sice) museli dolů, ale takovýhle luxus jsme nečekali. Jen to tu byl samý Rusák. Doslova.
Ještě jsme nikdy nebyli na žádné Spice tour, tak jsme se poměrně těšili. Kolem města Stone town je těchto farem mraky a netušili jsme, jakou konkrétně vybrat. Dali jsme na strýčka Googla a vyrazili jsme do Tangiwizi farm. Cesta na našem stroji opět strašná. Zaplatili jsme vstup 10 dolarů za osobu a ujal se nás dobře anglicky mluvící chlapec. Dozvěděli jsme se spousty zajímavých informací, ochutnali vzorky, byli donuceni koupit si místní kosmetiku, dále koření a ještě zaplatit další peníze cocomanovi (který vylezl na palmu a dolů), našemu průvodci a ještě jeho pomocníkovi. Tak se to vyplatilo :). Udělali z nás idioty - dostali jsme z listů koruny, kravatu a prstýnek a mohli jsme vyrazit zpět.
ananas
pepř
muškátový oříšek
jackfruit
banány
Teď jsme s policií takové štěstí neměli. Chytili nás za rychlost 61 km/h. Já přesvědčená, že žádný radar nemají, bych se snad i hádala, ale vzápětí doopravdy přišli s radarem a naší fotkou. Tak co teď? Policista začal vyhrožovat vězením nebo zaplacením 75 dolarů. V tu chvíli mě 'omejvali'. Tak jsem se usmívala a tvrdila, že tolik peněz nemáme a že nám to zkazí celou dovolenou. Policista viděl příležitost a zatáhl Petra za auto, kde si řekl o 30 dolarů do kapsy. Bývalo by mu stačilo i 20, ale pozdě bycha honit. A od té doby jsme jezdili přes celý ostrov 50 km/h. Jaká je rychlost na ostrově jsme oficiálně nikde nenašli. Dokonce i taxikáři museli platit pánům policistům tzv. průjezdné, jak říkám. Ale už jsme neponechali nic náhodě.
Odpoledne procházka a romantika se západem slunce.
Další den nás čekal Prison island a želvy. Měl to být náš poslední den na skútru, ale jelikož bychom žádné peníze za opravu řemene nejspíše nedostali, domluvili jsme se na prodloužení až dokonce, i když s mírným nátlakem :). Krutá cesta nakonec trvala asi 2 hodiny do města Stone town. Zde byl příšerný provoz, skoro jsem se bála o svůj život. Čest mému řidiči. Při zaparkování se na nás místní vrhli a chtěli peníze za to, že nám pohlídají stroj nebo že nám budou dělat průvodce atd. Raději jsme tedy znovu naskočili a jeli přeparkovat jinam. Našli jsme velké parkoviště, kde jsme to nakonec nechali a pěšky skrz město a úzké uličky došli k moři. Věděli jsme, že cena za dopravu na ostrov se dá uhádat minimálně na 10 dolarů za osobu a když nás hned někdo odchytl, stáli jsme si za svou cenou. Nakonec přistoupil a ještě s jednou skupinkou jsme asi 30 min pluli k ostrůvku. Zde zhruba hodina času na prohlídku želv a zpátky.
Zapomněla jsem dodat, že nás opět stavěli policisté. Okamžitě na nás vyrukovali s tím, že jsme jeli 64km/h a zase vězení nebo 75 dolarů. Jelikož jsme již byli ponaučeni a doopravdy dodržovali všude 50, tak jsme se dost pohádali. Teda... já ne. Radar nebyl žádný a po zjištění, že jsme z ČR (ne z Ruska) a už jsme pokutu platili, tak už to bylo Hakuna matata a jeli jsme. Co dodat...
Po všech těch cestách jsme potřebovali konečně další den válečky. Nebylo to tak těžké, protože Petr si hned ráno při odlivu zašel zašnorchlovat "až tam dozadu co to jde" a cestou šlápl na ježka. A ještě k tomu všemu tam stejně nic neviděl. Když to opět místní viděli, namazali nohu papájou a polili kerosinem. Měli jsme čekat, až trny vylezou. Já se operaci raději vyhnula a jen doufala, že kerosin celou nohu neprožere :). Každopádně bodlinky vyndaváme ještě doma.
Nastal náš poslední celý den a nakonec jsme se rozhodli pro šnorchlování u známého ostrůvku Mnemba island. Ráno jsme vyjeli s dalšími 6 pasažéry (z nichž byla jedna Češka :)) na malé loďce a asi po 40 min jsme dorazili na místo. Moře bylo nejprve poměrně klidné, tak se to zdálo být jako velká pohoda. Při příjezdu k ostrůvku už to ale zas tak klidně nevypadalo a vlny byly větší a větší. Jelikož nějaké šnorchlování máme již za sebou, tak jsme byli poměrně zklamaní. Korály dost vymřelé a bílé, rybičky jsme naštěstí nějaké viděli, asi dvě hvězdice a nějakého ježka. Ale ve vlnách se moc plavat nedalo a na lodi se mi udělalo dost špatně. Ale jeden chlapec byl na tom ještě hůř. Poté začalo to nejhorší, co jen mohlo. Hon na chudáky delfíny. Vlny byly opravdu obří, několikrát jsem TÉMĚŘ hodila šavli ven z lodě, někdo jí hodil doopravdy. Po pár telefonátech a asi hodině jízdy skrz moře sem a tam jsme delfíny našli.
Následovalo jump jump do moře, ale delfíni byli fuč. A tak opět na loď a zase za delfíny. Po téhle zkušenosti jsem odmítla dělat jump jump, ale někteří to nevzdávali. Myslím, že jsem nakonec měla na delfíny lepší výhled než ti chudáci v moři. Počítala jsem vteřiny, až zase šlápnu na pevnou půdu pod nohama. Když se tak stalo, přísahala jsem si (už zase), že na šnorchlování už nikdy nepojedu.
Silvestra jsme slavili u nás v resortu. Zaplatili jsme si večeři, hrála živá hudba a dokonce se tam nakrucovaly dvě tanečnice. Bylo příjemné trávit ho venku hned u pláže, pouze v kraťasech a tričku. Na půlnoc jsme se přesunuli kousek vedle na pláž, kde bylo asi tak 'milion' lidí a již připravený ohňostroj. Pochybovala jsem, že tu vůbec něco takového mají. Ale dost jsem se mýlila. Ohňostroj trval asi 9 minut a byl to skvělý zážitek.
Nyní bychom udělali pár věcí jinak. Rozhodně bychom zařadili jednu noc ve městě Stone town, odkud bychom jeli na Prison island a na Spice tour. Také bychom si už nepůjčili skútr, ale jako většina normálních lidí si domluvili řidiče, který by nás po ostrově vozil. Bylo by to rychlejší a rozhodně snad bez problémů. :) Na Nungwi jsme měli 5 nocí, ubrala bych tak na 4 a vybrala menší a klidnější ubytování.
Cestou na letiště jsme nakonec toho všeho ještě trochu zmokli, to se s námi asi ostrov loučil. Check-in jsme měli online a tak jsme si lebedili v restauraci před letištěm, ale příchod k letišti nás poměrně vyděsil. Dloooooouhá fronta Rusáku před letištěm. Tak jsme se zařadili, já už zase nervózní jak sáňky v létě. Když nás spatřil personál letiště, tak hned přiběhl a za 5 dolarů nás posunou do jiné fronty hned dopředu.
Bohužel se nedočkali, neviděli od nás ani korunu a i přesto nás dali do jiné fronty, kam jsme správně patřili (letěli jsme s jinou společností než Rusáci). Prostě to tak zkouší. Ale po několika dnech tady už jsme na tohle byli řádně připraveni.
Zde nás nemile překvapily zase fronty na všechno a stejně jsme museli mít boarding pas vytisknutý. Z fronty do haly jsme se přesunuli do fronty na boarding pasy, poté rovnou do fronty na vyplnění odletového formuláře, zde rovnou do fronty na imigrační, plynule na frontu na záchod a z něj už se stála frontička do letadla. Takže to nakonec docela uteklo :)
Tak jumbo jumbo a hakuna matata.
Jak se ti cestopis líbil?
Martina _28 procestovala 17 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
No fuj, to jsou zážitky s Afrikou. Díky, na Zanzibar nikdy.
Ty hrubky, jinak fajn čtení, klidně bych jel znova