Zanzibar - vzpomínky na Afriku

Zanzibar. Kdo z těch, co pamatují socialistické estrády, si při tomto jménu nevybaví legendární scénku s Felixem Holzmannem? Ano, přesně ten ostrov Zanzibar, který leží u Dar es Salaamu, jak jsme se v ní dozvěděli.

A právě ostrov Zanzibar se stal v roce 2018 naší jarní destinací ve chvíli, kdy jsem někdy v zimě objevil akční letenky z Vídně přes Amsterdam a Nairobi na Zanzibar v ceně jen něco málo přes 12 tisíc na osobu. Termínově využíváme květnové svátky uprostřed týdne, takže si zase vystačíme jen s pár dny dovolené. Bohužel, jak zjistím následně studováním podkladů a pak i na místě, zvolený termín nebyl zrovna a úplně tak ideální, protože jde o konec období dešťů, ale o tom více později.

Boeing KLM v Amsterdamu

Když pátrám po vhodném ubytování, zjišťuji, že i když je jedná o ne zase až tak malý ostrov (zhruba 65 x 30 kilometrů), tak najít vhodné ubytování s možností koupání vyžaduje pečlivější výběr. A to proto, že kolem velké části pobřeží Zanzibaru, resp. kolem celého východního pobřeží, je moře mělké tak, že za odlivu zmizí na stovky metrů nebo i kilometry od míst, kam dosahuje za přílivu. Z tohoto důvodu je třeba se těmto pobytovým místům vyhnout, i když jejich výhodou je zase výrazně levnější ubytování. My proto volíme na doporučení kolegy, který zde byl o sezónu dříve, severní cíp ostrova a vesnici Nungwi, kde je jedno z míst, kde moře takto „nemizí“ a lze se tu bez problémů koupat po celý den. Dalším oříškem je volba typu ubytování, protože naším požadavkem je klimatizace a také alespoň polopenze, protože přeci jen máme v této části světa, možná zbytečně, obavu spoléhat na místní stravování.

Nad Saharou - asi bych to vážně trošku zvednul ...

Bohužel, v našem mimosezonním termínu není nabídka ubytování zase až bůhvíjaká, protože na jedné straně jde o levné ubytování u místních, na druhé straně o drahé AI rezorty, ale nějak tam chybí ta „střední třída“. Nakonec tedy nacházím něco z té druhé, dražší kategorie. Na Airstop přes nějakou německou CK, která v té době nabízela ubytování v jednom z AI rezortů o 30% levněji, než byla nabídka na Bookingu a jiných webech. Transfer z letiště a zpět, což v tomto případě obnáší asi 60 km a přes hodinu cesty, si domlouvám opět přes Suntransfers. A pokud si dobře pamatuji, jedna cesta vycházela okolo 1.000 Kč. Pro parkování ve Vídni volíme nejlevnější Parking Mazur, kde si dopředu pořizujeme slevovou parkovací kartu, která vychází asi o 40% levněji než parkovné placené na místě.

Nejasnosti ovšem panují v tom, zda je nebo není nutné mít na Zanzibar v té době očkování proti žluté zimnici. Několik různých zdrojů na to má v dané chvíli rozdílný názor, takže mi nezbývá, než se s emailovým dotazem obrátit na nejbližší ambasádu Tanzánie v Evropě, ta je v Berlíně. Překvapivě rychle mi odpovídají s tím, že bohužel očkování nutné je.

Naše cesta začíná nudným přeletem Vídeň – Amsterdam, kde přesedáme do modrého Jumba KLM. Z tohoto letu si pamatuji hlavně velmi bídný palubní servis, což jsme od této společnosti skutečně nečekali. Zajímavé je mezipřistání v Nairobi. Zde procházíme tolika různými kontrolami, že za chvíli ztrácíme přehled, která je vlastně která. Téměř o půlnoci nasedáme do vrtulového dvoumotoráku a absolvujeme krátký, asi 75 minut dlouhý, přelet na Zanzibar, letadlo je zaplněno možná z jedné třetiny.

Po přistání, když jdeme do budovy letiště velké asi jako běžný český lokální aeroklub, nám nejprve statná černoška ve žlutých očkovacích průkazech zkontroluje, zda máme očkování na žlutou zimnici. Pak už nás čekají dvě přepážky na imigračním. V některých materiálech je výslovně uvedeno, že vstupní vízum (tuším 50 USD) je možné platit pouze kartou. Realita je ovšem prostší. Úředník se domáhá cash a zaplacené kilo okamžitě mizí v šuplíku. Vzhledem k pověstné korupci v této africké zemi si neděláme iluze, kam bankovka následně poputuje. Následně si z hromady dovezených kufrů vybíráme naše zavazadla a míříme ven z tohoto pidiletiště. Poučeni mými kolegy, pořádně si držíme naše věci, protože okamžitě po východu z haly se na nás vrhají místní mladíci, aby nám za patřičný obolus v dolarech poponesli kufry těch doslova pár metrů k taxíkům.

Na nás tam už čeká s cedulkou náš předem zamluvený taxík s mladým řidičem, kterého doprovází ještě jeho švagr a mladší sestra. Takže nás jede celkem pět. Nejprve prokličkujeme hlavním městem po silnicích, kde není problém urvat v dírách kolo, ale náš řidič to má najeto. Nesměle se nás ptá, zda umíme německy, protože jeho mladší sestra studuje na nějaké německé škole (zřejmě pozůstatek německého vlivu v této oblasti z konce 19. století) a chtěla by si popovídat, takže jsme si lehce a neplánovaně procvičili němčinu. Cestou na sever, potemnělými vesnicemi a džunglí, kdy občas na cestě vidíme dvě zářící oči ve světlometech a netušíme, co vše se zde potuluje, se nám dostává dalšího místního typického zážitku, popsaného i jinými cestovateli.

Uprostřed džungle nás totiž staví vojenská hlídka. Řidič s nimi pár minut vášnivě diskutuje a je jasné, o co jde. O peníze. Tentokrát ovšem tato hra dopadá dobře, my za chvíli pokračujeme v cestě bez toho, aniž by vojáci dostali svou zřejmě obvyklou dávku dolarů. A jak nám řidič vysvětluje, hned ráno to probere se svým šéfem, protože ten je zná … Když se blížíme k Nungwi, sjíždíme z jakžtakž pěkné cesty na klasickou polňačku, která nás asi po dvou kilometrech dovede k našemu rezortu - Royal Zanzibar Beach Resort. V otevřené recepci jsme již očekáváni, takže během chvilky vyřizujeme formality a již kolečka našich kufrů zní po chodníčku vedoucím k jedné z asi dvanácti ubytovacích budov rezortu, kde fasujeme velký pokoj s klimatizací, dvojlůžkem s moskytiérou a obrovskou koupelnou. Jsou tři hodiny ráno místního času (posun 2 hodiny dopředu) a my jsme zase více jak 24 hodin na cestě, takže celkem zboření padáme do peřin. Když manželku po čištění zubů upozorním, že místní voda není pitná, poprvé v životě ji vidím, jak do sebe naklopí velkého panáka valašské univerzální 56% medicíny.

Přeplněné pláže

A teprve ráno, za světla cestou na snídani, zjišťujeme, kam jsme se to vlastně dostali. Do luxusního pětihvězdičkového rezortu přímo u pláže, se čtyřmi bazény a třemi bary, s ubytovací kapacitou 300 – 400 lidí v pokojích ve dvoj- a třípodlažních budovách. Co nás ovšem zaráží na první pohled je to, že personál má proti návštěvníkům převahu možná tak 4:1. A jak zjišťujeme následně, důvod je prostý. Začátek května je zde naprostá mimosezona. A tenhle rezort je jeden mála, který je zde letos z nějakého důvodu zcela výjimečně v tuto dobu otevřen. I když je nám jasné, že jsme se termínem netrefili zrovna vhodně, „odměnou“ za náš omyl je nám skutečnost, že po celou dobu pobytu tu máme naprosto neuvěřitelný klid, neboť počet návštěvníků tohoto rezortu se pohyboval někde mezi 20 až 40 lidmi. Na snídani také zjišťujeme, že rezort funguje jako nějaké učňovské středisko, takže po celou dobu našeho pobytu se o nás v hlavní jídelně stará lehce vystrašená omladina pod přísným dozorem kuchaře a mistrové.

50 odstínů šedi

Po snídani jdeme okouknout pláž. Ta je parádní, prakticky prázdná a moře je hraje několika barvami modré. Místní prodavači obrazů, šátků a všemožných cetek, kteří se na nás vrhají, zde mají nad turisty také jasnou převahu. Pláže na Zanzibaru jsou veřejné, soukromý pozemek rezortu začíná až za ní a je hlídán místními Masaji oblečenými v typické červené. Takže pokud chceme mít klid od dotěrných prodejců, musíme se zdržovat až za nimi. Masajové jsou většinou mladí kluci a je vidět, že se tu při nedostatku turistů těžce nudí, naštěstí k nezbytné výbavě snad každého místního domorodce patří chytrý telefon, kterým tu nudu zahání. Naštěstí v té „záplavě“ turistů nás všichni místní prodejci po pár dnech znají, i náš nezájem o jejich zboží, takže nám pak později dávají pokoj.

Česká stopa

Jeden z barů rezortu je kousek u moře a taktéž unuděný barman je rád za drobné zpestření svojí šichty, takže nás poctivě zásobuje vychlazenými kuželkami piva, zde jak má být - půllitrovými. A když zjistí, že jsme ze země pivu zaslíbené, tak nám pak už po celý pobyt místo obvyklého a na Zanzibaru nejvíce rozšířeného piva Serengeti dává Pilsner Lager, který se skutečně odkazuje na původ a způsob výroby v naší Plzni.

Serengeti

Postupně si taky vyzkoušíme všechny čtyři bazény, kdy samozřejmě největší úspěch má ten s bazénovým barem. I s tímto barmanem máme za chvíli velmi přátelské vztahy a díky tomu, že jsme zde velmi často úplně sami, máme možnost se dozvědět něco více o místních. Třeba to, že drtivou většinu pracovníků v turismu zde tvoří lidé z Tanzánie, skutečně místních ze Zanzibaru je minimum. Je to zřejmě tím, že turistický ruch se začal dříve rozvíjet v kontinentální Tanzánii a tepve později přišla popularita Zanzibaru, takže místní se teprve učí co a jak. Dozvídáme se, že náš barman funguje 6 dní v týdnu na 9-ti hodinových směnách, 1x za týden má volno. A takto pracuje po celý rok bez přestávky s tím, že pak 1x za rok odjíždí asi na 6 týdnů domů na pevninu. A pokud mu můžeme věřit, tak na takové pozici si přijde na cca 500 USD měsíčně.

Masajové (vpravo)

A dvakrát nás také pobaví. Poprvé, když si naprosto vážně stěžuje, že to má do práce (považte) 15 minut pěšky z vedlejší vesnice. A podruhé, když si v jednom chladném odpoledni na sebe vezme bundu, zatímco my jako obvykle, proti němu sedíme v bazénu. Ono taky totiž bylo snad jen 27 stupňů … a on je zvyklý na obvyklých letních 40. Tudíž jsme jej pak preventivně, podobně jako jiné, vyděsili líčením i fotkami počasí, sněhu a mrazu v Evropě, aby náhodou taky nechtěl svou přítomností obohatit některý z evropských států.

8. květen - Den vítězství

Nejlíp jsme si ovšem pokecali s barmanem v centrálním baru, který fungoval i večer, až do půlnoci. Taky mladý kluk z pevniny, který bydlel někde přímo pod Kilimandžárem a který se měl zanedlouho ženit. Tak jsme s ním toto téma pořádně probrali, protože jak jsme tušili, taková akce je především obchodní záležitostí, a ne jednoduchou. Jak nám řekl, na výběr nevěsty je potřeba si vyhradit minimálně pár týdnů. A nejlepší je vyrazit někam na venkov, mimo velká města, protože tam už jsou prý holky zkažené. A on tak udělal a během dvou týdnů si takhle nějakou nabrnknul, samozřejmě se souhlasem její rodiny.

Plážová promenáda

Voda nahoře i dole

A právě ta rodina pak určuje cenu nevěsty, samozřejmě jak jinak než v tom, co má pro místní hodnotu. V kravách. Pokud se nepletu, on vyjednal cenu asi osm kousků a to samozřejmě zatajil, co, kde a za kolik dělá, jinak by prý musel 2 nebo 4 kusy přihodit, pokud by vešlo ve známost, že pracuje v zahraničním rezortu. Krávy musí být samozřejmě telátka nebo mladé s tím, že je možné dát pouze polovinu krav před svatbou a druhou polovinu až po ní. Snahou všech je všem zaplatit cenu smluvenou co nejdříve, protože než tak učiní, je ženich povinen rodině nevěsty plnit různá „drobná přání“ ve smyslu jako tamtomu dát na nový telefon, tomu 50 dolarů, dalšímu stovku apod.

A jak pak probíhá taková svatba? Jde o minimálně dvoudenní oslavu celé vesnice, kdy si na své přijdou i ti, kteří do té vesnice v tomto čase zavítají. A samozřejmě, jsme v Africe, takže pojetí rodinného života je zde jiné, než máme v Evropě. Konkrétně tento mladík snil o rodině s pěti dětmi a ideálně, kdyby alespoň jedno z nich bylo státním úředníkem.

Tento bar se obden stával i jediným centrem zábavy, kdy zde po večeři vyhrával světové hity na své klávesy vysoký vysmátý černoch. My jsme jej vždy potěšili alespoň tím, že jako fanoušci rockové hudby jsme si zatančili na jeho verzi Wind of Change, protože obvykle nás v baru sedělo šest. Velmi brzy taky pochopíme, že pro jakoukoliv komunikaci s místními stačí ovládat pouhé dvě fráze. A to Jambo, jambo, což je místní pozdrav. A ještě lépe hakuna matata, což je něco jako no problem, vše v pohodě. Když je použijete, místní vás odmění zářivým úsměvem.

Vstupní hala rezortu

Několik dní jsme se jen tak poflakovali po poloprázdném rezortu, občas vyrazili po pláži na jednu nebo druhou stranu, kdy zalidněnost byla vždy minimální až limitně nulová. Bylo vidět, že většina rezortů, ubytování i restaurací u pláže je zavřená. Jen občas jsme potkávali dvojice nebo malé skupinky, které podobně jako my korzovaly v příboji. Vtipná byla ta skupinka mladých, která dopoledne za odlivu vyrazila po pláži kolem nás na sever do vesnice, aby se večer, už za přílivu toutéž cestou brodila zpět po pás v moři a s bágly nad hlavou, protože příliv a odliv jsou zde skutečně výrazné. Myslím, že než dorazili kolem útesů ke svému rezortu, tak si místy i zaplavali. Častými návštěvníky pláží na Zanzibaru jsou krávy, těch tu bylo některé dny více než turistů.

Asi od třetího dne nám začal pobyt zpříjemňovat rodilý Bavorák Hans, jehož němčina s těžkým dialektem byla naprosto úděsná, takže jsme mu rozuměli s bídou polovinu. Nějaká cestovka mu napovídala, že květen je ten úplně nejlepší čas na návštěvu Zanzibaru. Když pak chudák zjistil realitu, tak své nadávky a zklamání velmi statně zapíjel. A pak v příslušně podroušeném stavu udělal i svou první noční zkušenost s místním podnebím, kdy se rozhodl spát na čerstvém vzduchu na balkoně. Vzhledem k počtu místních moskytů na něm bylo ráno na první pohled vidět, že to nebyl zrovna ten nejlepší nápad.

Jak jsem zmínil, květen není úplně ta vhodná doba pro návštěvu Zanzibaru, protože jde o konec hlavního období dešťů. A to bylo ten rok skutečně vydařené a myslím, že jen po dobu našeho 10-denního pobytu spadlo víc než těch 208 milimetrů srážek, což je historická statistická hodnota za celý měsíc. Protože některé dny pršelo s občasnými přestávkami snad pořád. Pokud šlo o malý deštík, tak to člověk ani nevnímal a klidně trávil čas v moři nebo v bazénu. Občas ale přišel klasický tropický slejvák, jako když to lije kýblem, kdy po vydlážděných chodnících v rezortu teklo proudem klidně 15 čísel vody. Naštěstí místní teploty okolo třicítky znamenají i teplý déšť.

Ostatně voda se stala synonymem celého našeho pobytu, a to nemyslím jen moře a bazény. Protože právě díky častým srážkám byl vzduch jako v prádelně. A když vyšlo zpoza mraků slunce, tak to tak vypadalo i vizuálně. Ostatně, na pokoji ani klima nestačila pořádně vzduch vysoušet, takže veškeré oblečení bylo od prvního dne vlhké a ke konci pobytu už chytalo náznaky plísně. A snaha nechat si venku vysušit mokré plavky byla předem odsouzena k nezdaru. Na druhou stranu, srážky a převážně zamračená obloha znamenaly „žitelné“ teploty bez výraznějších pařáků, to znamená teploty obvykle okolo 30 stupňů. Zanzibar leží pár stupňů pod rovníkem, takže v květnu zde máte slunce přímo nad hlavou. Nám se pouze několikrát poštěstilo, že to ve vší parádě vykouklo z mraků a pralo to do nás plnou silou. A to vážně bylo peklo, bez pokrývky hlavy nebo stínu poblíž naprosto nežitelné. Po pár takových náhlých krátkých zážitcích nás skutečně nemrzelo, že počasí není azurově modré.

Jeden den, kdy předpověď počasí vypadala vcelku rozumně, bez velkých dešťů, jsme se rozhodli vyrazit na celodenní výlet do hlavního města. Ten jsme si objednali den předem přes hotel. Ráno na nás ve smluvený čas čekal před rezortem mikrobus s naším průvodcem, na recepci jsme nafasovali balíček s obědem. Protože jsme vyzvedávali ještě jednu dvojici na východním pobřeží, projeli jsme tak cestou do Zanzibar City polovinu ostrova.

To, že se jedná o chudou africkou zemi, je všude patrné na první pohled. Všudypřítomný nepořádek a místní zevlující u svých chatrčí a baráčků podél cesty, depresivní pohled tak oživují pouze skupinky školáků v uniformách, odlišených podle jednotlivých škol. A hlavně místní ženy v překvapivě barevných šatech. Jak tyto udržují tak zářivé v té místní špíně nám je záhadou. Cestou míjíme spoustu nedostavěných domečků. A jak nám vysvětluje průvodce, místní je staví postupně, klidně dlouhé roky, dle svých finančních možností. Mít zde fabriku nebo velkoobchod s vlnitým plechem musí být zlatý důl.

Paneláky v Africe

Jak se blížíme k hlavnímu městu, občas míjíme už i domy „evropského standardu“. Samozřejmě s ohledem na nevábné okolí za vysokým plotem s ostnatým drátem, zamřížované a pod dohledem kamer. Pobaví také místo, kde se široká asfaltka z obou stran zužuje na malý most o šířce jednoho pruhu nad nějakým potokem – holt takový tu kdysi postavili kolonizátoři … Konečně se dostáváme do hlavního města, kde nás v centru zaujme několik dlouhých paneláků, jaké známe od nás. Jak by ne, v 60. letech minulého století se jednalo o soudružskou výpomoc našich tehdejších východoněmeckých sousedů nově vzniklé Tanzanii. Kdysi na místní poměry luxusní bydlení už ovšem na první pohled dostalo zabrat jak místním podnebím, tak svými obyvateli, takže tyto monumenty minulých dob dnes působí jako kulisa pro nějaké postapokalyptické sci-fi.

Památník otroctví

Kobky

My s průvodcem vysedáme na hranici nového, „moderního“ města, a toho starého – Stone Townu, které je zapsáno na seznamu UNESCO. A začínáme klasický turistický okruh po místních zajímavostech. První zastávkou je muzeum a památník otroctví, protože od středověku až do konce 19. století, kdy Angličané místnímu sultánovi tyto aktivity s konečnou platností zarazili, byl Zanzibar centrem obchodu s otroky. Následuje prohlídka nedaleké katedrály, která zde byla postavena právě na jejich památku.

Katedrála

Dalším bodem programu je místní trh, kde lze koupit úplně vše. Procházíme rybím trhem i částí, kde se prodává drůbež nebo kozy. Místní nelibě nesou snahy ulovit pár záběrů, ale když máme průvodce, tak se to obejde bez dalších komplikací. Poté míříme do úzkých uliček starého města, které je unikátní tím, že zde bylo kvůli riziku devastujícího požáru zakázáno stavět ze dřeva, proto název Stone Town. Zajímavostí jsou portály masivních vstupních dveří domů, kdy podle tvaru jde poznat, odkud pocházel původní majitel – zda z Asie, Afriky či Evropy.

Na nábřeží následuje prohlídka sultánova paláce. Ten je bohužel po všem, co má za posledních 130 let za sebou, ve vcelku dezolátním stavu a potřeboval by zcela zásadní rekonstrukci. Uvnitř potkáváme jen pár dalších turistů. Několik komnat paláce je vybaveno i snad originálními kousky mobiliáře, který nějakým zázrakem nevzal zasvé. Nalézáme zde i podobiznu našeho stařičkého mocnáře.

Na terase s výhledem na moře nás průvodce seznamuje s moderní historií Zanzibaru, která je mj. i kvůli socialistickému experimentu slušně pohnutá. Jako jeden z mála, se kterým se během svého pobytu potkáváme, je náš průvodce skutečně původem ze Zanzibaru. A je na to patřičně hrdý. A jak cítíme, Tanzance nemá v lásce, protože ti mj. ovládají i celý turistický sektor na Zanzibaru, zatímco místní jen paběrkují. Ostatně taky mají co do počtu obyvatel proti ostrovu asi 40-tinásobnou převahu. A jak jej posloucháme, tak soužití těchto kdysi samostatných zemí, které se v roce 1964 sjednotili pod názvem Tanzanie, což je zkratka jejich názvů – Tanganika a Zanzibar, není ze strany místních vnímáno zrovna pozitivně.

Po prohlídce paláce pokračujeme o kousek vedle, k Domu zázraků (House of Wonders). Jde o další sultánův palác, z konce 19. století, který tak byl pojmenován proto, že šlo o první místní budovu vybavenou elektřinou a výtahem, což v té době byla v Africe skutečně rarita. Navíc šlo tehdy o druhou nejvyšší budovu v celé Africe. I stav této zajímavé budovy je v době našeho pobytu tristní (nyní se již renovuje, a to tak šikovně, že jim kus budovy spadl), takže ji obhlížíme jen zvenčí. O tom, že sultán byl skutečně moderní člověk, svědčí i to, že zde měl ve své době i krátkou železnici spojující jeho paláce ve městě s jeho rezidencí za městem, kterou ovšem Angličané po svém ovládnutí Zanzibaru demontovali a odvezli na pevninu.

Cestou z nábřeží do uliček starého města nás průvodce ještě vede k největšímu místnímu obchodu se suvenýry, jehož velkým plusem je i toaleta zdarma pro zákazníky. Přímo naproti tomuto obchodu je zajímavost, která by jinde byla naprostou marketingovou bombou a zlatým dolem na dolary a jiné tvrdé valuty. Je zde totiž dům místního rodáka Farúka Bulsary, který zde prožil své mládí až do krvavé revoluce při osamostatnění Zanzibaru, kdy se svými rodiči musel uprchnout do Anglie.

Dům Freddieho

Muže, jehož celý svět zná pod jménem Freddie Mercury. Zde jsme bohužel v muslimské zemi, takže tuto nezapomenutelnou osobnost hudebního světa zde místo pořádného muzea se vším všudy připomínají pouze dvě skleněné vitríny na zdi domu s pár fotografiemi. A umístění čirou náhodou přímo naproti obchodu se suvenýry nahrává domněnce, že místní možná ani pořádně neví, kde Freddie bydlel, tak to prostě šoupli tam, kde projdou a zastaví se všichni turisté ve Stone Townu.

Pak pokračujeme uličkami starého města zpět k výchozímu bodu, kde na nás čeká náš mikrobus. Je vidět, že město pomalu ekonomicky ožívá. Je zde už spousta moderně zrekonstruovaných budov, jiné se opravují. Ale na druhou stranu je zde stále spousta domů v dezolátním stavu a proměna Stone Townu na pěkné město, které by stálo za návštěvu, ještě potrvá dlouhé roky nebo spíš desetiletí. Dnes zde upřímně není prakticky nic moc zajímavého a to, co jsme absolvovali, vydá tak na tříhodinový průlet.

Po návštěvě hlavního města míříme do džungle, kde nás čeká návštěva rodinné farmy na koření. Tyto farmy jsou, jak nám vysvětlil průvodce, také pozůstatkem socialistického experimentu ze 60. let, kdy místní vládci rozdali prostému lidu půdu a starejte se o sebe, jak můžete. Tyto farmy tak dodnes z velké části fungují na principu směnného obchodu mezi sebou. A aby toho nebylo dost, tak Zanzibar v té době téměř zastavil svůj mezinárodní obchod postavený z velké části na vývozu koření a chtěl být plně soběstačný a nezávislý. Téměř se to podařilo. Nebýt takových drobností, že po pár měsících tento experiment začal kolabovat na nedostatku mj. mouky nebo benzínu. A skončil totálním rozvratem zemědělství a hladomorem.

Na jedné z těchto rodinných farem (my středoevropané jsme neodhalili rozdíl mezi tímto „hospodářstvím“ a všudypřítomnou okolní džunglí) tak máme možnost se podívat, jak roste všemožné koření – hřebíček, muškátový oříšek, lipstick, pepř a jiné. Samozřejmě vlajkovou lodí místní produkce a vývozu je vanilka, v té době těžce nedostatková. I tu nám místní ukazují a líčí, jaké těžkosti řeší při jejím pěstování, resp. teď hlavně při jejím hlídání před sklizní. Jsme tu totiž v době, kdy se cena vanilky na světovém trhu pohybuje okolo 600 USD za kilo, zatímco pár let zpět to bylo 100 USD. Takže se zde jedná o zajímavý artikl pro zloděje.

V závěru naší návštěvy se spouští déšť, ale to nebrání místní omladině, aby nám ukázali šplh po palmách a ruční sklizeň kokosáků. Na závěr nám z palmových listů ještě pletou parádní koruny. Takže jak je zde všude obvyklé a očekávané, loučíme se za šustění jednodolarovek a přes vnitrozemí nás už čeká cesta zpět na rezort, kde řidič i průvodce také dostávají nějaké obrázky s americkými prezidenty za celodenní šichtu.

Zbytek pobytu trávíme v rezortu a okolí, protože výlet se šnorchlováním vzhledem k nevyzpytatelnému počasí raději vynecháváme. Ke konci našeho pobytu nás ještě pobaví nějaký namachrovaný rusák, který před svou sexy kikinou péruje asi půl hodiny zástupce cestovky za to, že v tomto poloprázdném rezortu začali opravovat plážový bar, který je tak mimo provoz, a on si chudák musí pro pití chodit z pláže neskutečných 50 metrů do dalšího vedle k bazénu.

Poslední den odpoledne nás ve smluvenou vyzvedává taxík rezervovaný přes Suntransfers. Odbavení na letišti je podobně komické jako přílet, protože probíhá u pár pultíků velikosti těch řečnických. A i když některé materiály a průvodce zmiňovaly i odletovou taxu, po nás nikdo nic nechtěl. Na rozdíl od odbavení zavazadel, kdy je dle rad cestovatelů lepší tomu člověku za přepážkou šoupnout pár zelených papírků, abyste své zavazadla našli v pořádku. Protože vy pak jdete vedlejší halou přes pasovku, abyste se po chvíli objevili za odbavovacími pultíky, kde vaše zavazadla leží 2 metry od místa, kde jste je sice „odbavili“, ale pak s nimi sami pokračujete dál. Odletový terminál má podobu autobusové čekárny, jejíž jasnou výhodou proti zbytku letiště je to, že je klimatizovaná. Cestou k letadlu jsme následně viděli, že v pokročilém stadiu výstavby byl už nový, moderní a výrazně větší letištní terminál.

Hakuna matata

Před přistáním v Nairobi absolvujeme několik okruhů před letištěm a ve zbytcích večerního světla vidíme i siluety nejvyšší hory Afriky. V Nairobi opět několik kontrol, jedna dokonce navíc ve chvíli, kdy se při hledání toalety opět ocitám za jednou z nich. Ani při zpátečním letu KLM nezklame, palubní servis je opět velmi bídný. Výsledkem je, že naše žaludky tak musíme v Amsterdamu naplnit. A protože kdejaký kousek pečiva v pekárně je zde za 6é, tak ve finále volíme plnou palbu v Burger Kingu, kde mj. vedle v nějaké vege provozovně sledujeme Romana Vaňka s rodinou, šéfa Pražského kulinářského institutu.

S odstupem času hodnotím náš pobyt na Zanzibaru rozporuplně. I když jsme si nevybrali zrovna to ideální období, tak deštivá mimosezona nám naopak umožnila příjemný pobyt v poloprázdném rezortu bez toho, aniž bychom se pekli na slunci. Koupání v Nungwi je pohodové a moře zde i přes výrazný příliv a odliv neujíždí tak jako na mnoha jiných místech. Takže pobyt na místě, relax i služby super.

Co nás ovšem vůbec nezaujalo, byl ten kontrast a reálný místní svět za branou rezortu. Chudoba, bída, špína, nepořádek, prostě klasická přelidněná Afrika (počet obyvatel ostrova za posledních 60 let stoupl asi na šestinásobek), kde jen každý čeká a natahuje ruku pro vaše dolary. Nic, co by nás lákalo „ven“ poznávat ostrov. Projedete jednou vesnicí a jako byste viděli všechny. Na výletě jsme byli s místním průvodcem, takže jsme měli od domácích klid, ale sami bychom se tam moc bezpečně necítili. I ve Stone Townu není nic zajímavého, o co přijdete, když si tam nezajedete. Služby i infrastruktura jsou na úrovni, jakou zde očekáváte, takže ve finále je poměr cena/výkon ve srovnání třeba s Karibikem jednoznačně v neprospěch Zanzibaru.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 0 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Tesna

Cestopis byl naposledy aktualizován 2021-02-08T00:15:25+01:00

Tesna procestoval 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 37 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Josef

před 2 lety

Chtělo by to trochu zpřesnit tu historii , byl jsem tam sice pred deseti lety , ale historie se nezměnila a určitě majitelé mistnich farem ( hlavne arabove a indove)nic dobrovolně nedali dělnému lidu , ale povětšinou byli povražděni . Jak mi vyprávěl místni znalec kdo neměl loď a nezdrhnul toho posekali mačetama, no a pak si sedli pod strom s hřebíčkem a čekali až se sám sklidí a ono nic. No a k těm pracovníkům v resortech místní tam pracovat nebudou jsou to vesměs islamisti a ti nechtějí turistům posluhovat je to pro ně potupa takže každý resort si vozí lidi s Tanzanie povětšinou křesťany.... tím nic proti vyznání jen konstatuji

MIGUELAS

před 2 lety

Hezké fotky, opravdu ještě v tu dobu období velkých dešťů, to bych asi nejel...

Ale podle fotek vždy tak úplně škaredě jste neměli. Možná místo externích transferu přes cestovkou bych to řešil s taxikáři na místě a stoprocentně každý hotel aktivně nabízí odvoz z letiště za 40-50$ za van a driver venku stojí s cedulkou, dovnitř budovy letiště nesmí.

Já tam byl kdysi mimo jiné asi 2019 přelom říjen listopad a to je pro změnu obdobi krátkých dešťů, v akci s Turky z Benátek za 10000.

KLM servis nedobrý, to věřím, sám mám negativní zkušenost, ale i Turci se zhoršili, naštěstí to litali v mě oblíbené kombinaci sedaček u okna jen po dvou, ideálně pokud někdo nedokvacil tak tam člověk seděl sám, v těch KLM to bylo asi hloupých 3-4-3 předpokládám. Aspoň Turci mají neomezené víno v plastových lahvickach, treba 5 za sebou, turecké i mezinárodní, i když jídlo horší, můj oblíbený kebab s bulgurem a najednou menší porce, méně grilované zeleniny a jen rýže. A servis na zpáteční cestě taky už tragicky, začali obsluhovat až po třech hodinách letu daleko po mezipřistání v Kilimandzaru.

Naopak třeba teď Ethiopian byt jsem neočekával moc, poměrně dobrá ryba s jako druhé dobre hovězí, jen s nápoji bída, sice víno v plastu, ale často jen červené a na druhou rundu už dochází i to pak na zbytek letu už kašlou.

No ale zpět k tomu krátkému období dešťů na Zanzibaru. Dva týdny před odletem sledování info na všech meteo serverech a katastrofa. Přistání v ZNZ ve tři ráno, déšť a těžké kaluže vody. Pár hodin venku na letišti, otravován všemožnými portyry, pak po rozednění pěšky z letiště až do Stone, ne kvůli šetření ale potřeboval jsem tam být fakt až za denního světla. Pak Nungwi polovina proprsela, Michamwi proprselo skoro cele, v Paje počasí ok, pak vnitrozemí Dar pod vodou hlavně tržiště a části západně od moře tam se všichni brodili po kolena, jsem pár nocí spal v armádě spasy 6km od Daru, provozují tam bungalovy v uzavřeném areálu.

Aspoň v Daru počasí ok, ale za dva dny při návštěvě místních plazi takový skejvak, co sem v životě nezažil ani když byly tajfuny na Filipínách nebo Tajpeji.

To nejhorší teprve přišlo - přesun na pláže Tanga Pantani. Prasklá guma na busu je úplná pohoda, potom cesta dalou 50 km co trvá 4 hodiny a neprůjezdné cesty, tlačeni zapadlých aut, 4wd jeepy nebo spíš Toyoty převrácené na bok a poničené, bobky jestli se z té prdele dostanu zpátky. Naštěstí pak počasí tam dobre a hezky bylo i v Moshi i Arushi.

Takže za mě do Tanzánie ani v období krátkých dešťů ne.

Koketuju teď s listopadovou Keňou, ta je o malý kousek výš a nemám s tím zkušenost, aby zas nebylo škaredě protože když je u moře škaredě tak je to na hovno s ani fotky do kalendáře z toho nevznikají. Takže spíše taky až leden únor.

Za to teď na Zanziku počasí jak z pohádky, za poslední tři týdny pršelo jednou ráno snad 5 minut a jinak jasno až polojasno, dnes dopol oblačno, pak se to vybralo.

A k ubytku, kdo se potřebuje koupat porad, mimo Nungwi kde mi to přijde zbytečne... Všude jinde na vých. pobřeží nutný hotel s bazénem. Jinak ty odlivy můžou být depresivní.

Teď je všechno ubytko drahé, ale suverenne nejdražší rezorty jsou právě v podle mě dost exkluzivní oblasti Matemwe-Kilima Juu-Pwani M. - Kiwengea-Uroa. Tady i sto babek za nov teď .

Škoda že sem nemůžu hodit fotky ani videa, fakt i před cestou v krátkém období dešťů bych varoval.