Zaslouží si JV Asie druhou šanci?

Výběr destinace

Letošní velikonoční a květnové svátky se datumově k sobě pěkně přiblížily, bylo by škoda toho nevyužít a někam si nevyrazit. Po loňské finančně náročné dovolené přišel čas peněžence ulevit a zaměřit se na zemi či region, jenž nefiguruje v mém žebříčku. Také mě pohltila touha jet mírně nepřipravený, tedy plánovat vše na místě. Vždycky mám vše do puntíku naplánováno, tentokrát jsem si to chtěl trochu užít, i za cenu nějakých nemilých překvapení a stresu. Zadívám se na mapu a přemýšlím na jakou světovou stranu se vydám. Moc na výběr není, když chcete "levnou" exotiku většina batohařů skončí v JV Asii. Nějakou dobu sleduji na jutube vlogy, z toho všeho mi vzešly 2 země. Bangladéš a Laos. Air Arabia nabízela v únoru docela levné letenky (rozuměj 13 000 Kč) z Vídně do Dháky a Bangkoku. Ten Bangladéš není zas tak špatný, kdysi jsem viděl dokument na Discovery, jak dělníci v cuklích rozřezávají za pár šupů vyřazené lodě na hřbitově v Čitagongu. Toužil jsem to vidět na vlastní oči.
Než jsem se rozhoupal, ceny vyletěly na 16 000 Kč. Bangladéš nechávám Bangladéšem, a rozhoduji se pro Laos, stejně tam kromě lodního hřbitovu asi nic není 😊

Tak šel čas

Den 1. – 16.4.

Po šichtě ve 14:00 mě kámoš hodil na autobusové nádraží GRAND Hotel v Brně. Nastupuji do mikrobusu společnosti Gepard Expres a o 2 hodiny později vystupujeme ve Vídni. Odlet se společností Air Arabia je naplánován na 21:20. Čekání do odletu vyplňuji pitím kafíčka, pojídáním vídeňských preclíků a chůzí po terminálu. Ručnikáři lítají s A320, proto mám na všechny segmenty zakoupena místa v první řadě respektive u nouzového východu. Sedíme na svých místech, z rozhlasu se ozve výzva pro krátkou modlitbu v podobě svolání 3x alah akbar. Od této chvíle jsem bedlivě sledoval každého cestujícího a člena posádky, jestli někomu nerupne v kouli 😊. Let do Šardžá trval okolo 6 hodin.

Den 2. – 17.4.

Přistáváme již za světla, na přestup mám necelé 2 hodiny. Do letadla směr Bangkok se musíme dopravit autobusy, ptáček stojí někde na ploše. V letadle nedostanete zadarmo ani ň, i ten pitomý čaj si musíte zaplatit. Let na Suvarnabhumi (to je ale hnusné slovo) trvá rovněž 6 hodin, na dráhu jednoho z nejrušnějších letišť v Asii dosedneme kolem 17 hod. Na imigračním mě odbavili do 10 minut, navzdory nelichotivým recenzím, kde cestující popisovali i 2hod. fronty, inu, asi se na mě usmálo štěstí, přispěl možná k tomu i fakt, že skončil ten jejich svátek či co to bylo.
V terminálu kupuji 1denní thajskou SIMku a upaluji do suterénu na vlak (ARL). Vystupuji na stanici Makasan (40 Bahtů), zde přestupuji na nadzemku (MRT) do stanice Phetchaburi, a s tou dojedu na nádraží Bang Sue. I přes jeho velikost je snadné se v něm orientovat, všechny obchody jsou v přízemí a vlaky odjíždějí z prvního patra. Do odjezdu zbývá ještě 2 hodiny, proto se musím na cestu pořádně najíst. Dávám si rýži s vepřovým masem, nikdy v životě jsem nejedl tučnější maso než tohle. Asi nic nevím o asijském žrádle, ano, není zrovna mé oblíbené a dobrovolně si ho nedávám. Pak se dočítám, že mastné maso se tu podává normálně a na libové si musím nechat zajít chuť.
V 21:15 se vlaková souprava dává do pohybu, obývám zpocenou kožnkovou sedačku v 2.třídě s klimatizací. Na výběr byl ještě lůžkový vůz (beznadějně vyprodán), 2. třída se stropními ventilátory a 3. třída s dřevěnými lavicemi. Tu obývali z větší části mnichové. Po pár metrech škubavé jízdy se zastavíme a čekáme dalších 10 minut, než se opět rozjedeme. Pak už vlak jede vcelku svižně, i rychlost se pocitově blížila rychlosti Regiojetu na trati Ostrava-Svinov – Přerov, jediné, co bych tomu vytknul byly trhavé pohyby při brždění a samotné zastavení vlaku, kdy kolikrát nechybělo mnoho, abych se udeřil hlavou o sedadlo přede mnou.

Den 3. – 18.4.

Do stanice Nong Khai na thajsko-laoské hranici dorazíme +- podle jízdního řádu. Vystupujeme z vlaku a podstupujeme imigrační proceduru. Dostávám štempl do pasu a nastupujeme zpět do vlaku. Po rozjezdu jsem si uvědomil, že mám platnou jízdenku jen do Nong Khai, protože původně jsem plánoval zde vystoupiti a dojít pěšky na hranici. Nevadí, ve vlaku se dá koupit navazující lístek až do Vientiane (120 B).
Tady naše pouť definitivně končí. Na nástupišti vyplňuji kartu pro vstup do Laosu, v okénku odevzdám pas a vízum. Za pár minut dostávám pas zpět i se štemplem a konečně tak tedy mohu vstoupit na půdu Laoské lidově demokratické republiky. Na nádraží kupuji měsíční SIMku za 10 USD a rozměňuji USD na kipy. Za 100 USD inkasuji přes 2 000 000 kipů ve 100 000 bankovkách.
Další vlak, teď už vysokorychlostní, mi jel za další cca 3 hodiny. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že to jede z toho samého nádraží. Proto jen tak pochoduji, abych si zkrátil čekání na odjezd.
Po chvíli se začal ozývat trávicí trakt. Proběhl tedy úkon, podobný tomu, který zažívají turisté v Egyptu, když je přepadne Faraón. Po asi 30 min se vypotácím z WC a jdu se zeptat k okénku na ten vlak. Byla to vcelku zajímavá diskuse, nešlo se domluvit ani přes překladač, protože ani z přeloženého textu z češtiny do laoštiny paní nechápala, co se tam píše. Obvykle se takým situacím směji, ale teď mi do smíchu nebylo, protože zase mi začalo býti špatně. Po pár minutách jsme se konečně domluvili, že vlak nejede odtud ale z druhého nádraží asi 15 minut jízdy ťuk ťukem.
Ťuk ťuk naštěstí odjíždí za 10 minut, cena 30 000 kipů. Dorazíme na nádraží, já musím ještě vyzvednout ofiko lístek na vlak, který obdržím po předložení voucheru. Na voucheru se sice psalo, že lístek obdržím před staniční budovou od nějakého poslíčka, ale na to se nespoléhám. Proto se řadím do fronty a spořádaně čekám, než na mě přijde řada. Samozřejmě se opět ozývá moje břicho a já už musím dělat všelijaké skopičiny abych oddálil nevyhnutelné. Odbavení jednoho cestujícího trvalo strašně dlouho, nevím, co to tam měli za systém, ale za všechno zase můžou Číňani, protože se furt na něco doptávali a předbíhali. Když už jsem skoro u okénka, vyhlédla si mě nějaká panička, v ruce držela kopii mého pasu a lístek na vlak. Ptala se, zda to jsem já, načež jsem přikývnul a přebral si lístek. Konečně jsem mohl valit do vestibulu na WC, u vstupu mě ještě zdržela komouška, aby provedla kontrolu zavazadla skenerem. Proběhne ulevovací úkon a já se konečně mohu těšit plnému zdraví. Zatím.
Na nádraží se řadíme do 3 front abychom se personálu drah prokázali platným lístkem. Na nástupišti je přistaven moderní vlak, až se mi nechce věřit, že je laoský. Po usednutí se dočítám, že je to čínský vlak. Ano, tuto trať vybudovali Číňané teprve nedávno, je sice jednokolejná, ale na zdejší poměry zatím stačí. Vlak se dal do pohybu a já do minuty usnu. Dvě hodiny utečou jako by nic a vystupuji ve stanici Luang Prabang (LP). Tok cestujících usměrňují přísné mladé komoušky v modrobílém stejnokroji s vlasy sepnutými do drdolu a megafonem v ruce. Před staniční budovou čekají dodávky, které nás rozvezou po hotelech. Cena 40 000 kipů. Já už zase cítím, že to na mě leze k tomu se mi vybil mobil a já nebyl schopen říci šoférovi, jak se jmenuje můj hotel. Jen jsem věděl že začíná na P a leží na břehu řeky Mekong.
Proto mě vysadil na místě, kde je největší koncentrace ubytovacích zařízení. Když už jsem na pokraji všech sil a nebude dlouho trvat, než zalezu někde za keř i za cenu ostudy, oslovuji jednu paničku, zda by mi na svém mobilu neukázala mapu abych tak mohl identifikovat svoji ubytovnu. Při pohledu na mapu jsem si ihned vzpomněl a klidnou chůzi mířím k Villa Phonethip. Otvírám dveře od recepce a žadoním majitele vily, aby mi dal klíče od pokoje, že mám nevyhnutnou záležitost a pak dořešíme čekin. Bylo mi vyhověno. Ty stavy bych nepřál nikomu, křeče v břiše, kroutit se jak housenka na veřejnosti, poskakovat, chytat se za dupu, abyste nekapitulovali. Nikdy se mi to na cestách nestalo a ani už nechci, protože to byly strašná muka 😊. Po tom všem si zajdu přes ulici koupit kokos, vypiji z něj vodu a jdu spát.

Den 4. – 19.4.

Je nový den, trochu mě bolí hlava, v ceně ubytování mám snídani, uvažuji, co si dát, aby se mi to nanovo nerozjelo. Dávám si jen vařenou rýži a čaj. Posléze jdu do půjčovny skútrů Anousay, za 180 000 kipů na den si půjčuji Honda Scoopy, budu ho mít 3 dny. V okolí LP jsou 2 významné vodopády, Tat Sae a Kuang Si. Mířím k prvnímu jmenovanému vodopádu, leží asi 15 km od centra. Po příjezdu k přívozu je mi oznámeno, že ve vodopádu není voda, a proto loďka dnes nepremává. Nakopnu mašinu a vydávám se k druhému vodopádu. Pro jistotu nahlédnu do mapy kudy nejlépe jet, navigace hovoří jasně, vrátit se do LP a pak se stočit na jih. Ještě jak jsem ve stavu vyoraného potkana, tak samozřejmě blbě odbočím a jedu cestou, která jde rovnoběžně s tou původně zamýšlenou. Ani mi to nepřišlo divné, čas jsem moc nehlídal. Po nějaké chvíli zastavuji na 4 ramenné křižovatce v Xiang Ngeun a zjišťuji kde se to nacházím. Jsem úplně mimo souřadnice. Místo abych se vrátil zpět dokud je ještě čas (stále by se to kilometrově vyplatilo), rozhoduji se pokračovat a poznat trochu venkov. Pravda, jakmile jsem vjel na silnici č. 4, razantně se zlepšil povrch silnice, což bylo něco nevídaného. Žužo dobrodružo nastává, kdy ze silnice č. 4 odbočuji na silnici č. 1. Naivně si představuji, že povrch cesty bude tomu odpovídat, přece je to jednička. Vystřízlivěl jsem po pár metrech, kdy na ni najíždím. Zprvu byla hliněná s přísadou šutrů, posléze prašná. Potkával jsem vesničany na Tak taku (Iron buffalo), traktůrek s dlouhými řídítky a vlečkou pro přepravu lidí a nákladu. Překvapivě na mě hleděli, co v těchto končinách dělá bledá tvář. Postupem času se cesta měnila v bahnitou močku. Byly místa, kdy přes celou šířku vozovky nebylo byť 10 cm suchého povrchu na šířku pneumatiky. Vyústilo to k celkem třem motodržkopádům. Jednou jsem dokonce zapadl asi do 30 cm bahna, a nemohl jsem ten skútr vyprostit, a protože jsem cestoval v cuklích, tak mi ta cukle uvázla v bahně. S odstupem času to shledávám jako dobrou volbu, nevím, jak bych čistil botasky od bahna. Aby těch pastí nebylo málo, po obou stranách byly vysázené keře s 1,5 cm ostny, které se mi zaryly do stehen a předloktí.
Po asi 40 km končí nejhorší úsek silnice, jakým jsem v životě projížděl a odbočuji na silnici vedoucí k druhému vodopádu. Vstupné už nevím, kolik stálo, nasednu do vozítka, a to mě s dalšími turisty odveze k bráně vodopádu. Podél stezky mají malý výběh medvědi, o pár metrů dále se v malých jezírkách čvachtali Číňani oblečeni v overalech i spoře oděné turistky z Velké Británie a zemí Beneluxu. Já využívám bazének k vyčištění svých cuklí, pokochám se chvíli pohledem na vodopád zespodu i z vrchu, inu, není to Iguazú. V areálu si koupím ještě kokos a jedu na ubytovnu. Zaparkuji skútr před vilou a ihned se ho ujímám vyčistit. Zpět do křišťálově čistého stavu mi trvalo asi hodinu, majitel vily pravil, ať se na to vyprdnu, že o vyčištění se postarají v půjčovně. Já ovšem nerad jezdím ve špinavém. Po tom všem si dopřeji chvilkový odpočinek, jednak jsem se při jízdě na skútru spálil, zejména stehna. Kolem 18:00 se vydávám prozkoumat ulice LP, centrem dění je dlouhá ulice s názvem Sisavangvong. Podél cesty místní prodávají ve stáncích různé ručně vyráběné předměty a cetky dovezené z Číny, mají je úhledně vyskládané na zemi. Nevím, kolik si prodejem mohou vydělat mimo sezónu, moc lidí ty věci nekupovalo. Na konci je tržiště, zde se prodávají jídla zejména asijské kuchyně, pečlivě jsem rozmýšlel, co si dám na večeři, načež usuzuji, že nejlepší bude nekupovat nic. Já na ty činské přejeté psy nejsem. Proto se odebírám do restaurace na břehu Mekongu, kde si objednávám jen misku rýže.

Medvědí výběh u Kuang Si

Kuang Si

Hlavní třída v LP

Mekong

Den 5. – 20.4.

Ráno jdu na snídani a zkusím trošku zatížit žaludek. Dám si rýži s okem a toast s džemem. Teplota opět dosahuje extrémních hodnot. Abych se částečně ochránil před sluncem, oblékám si tenkou šušťakovku. Cestou zastavuji ještě na vietnamské tržnici, abych si tam zakoupil nějaký hadr, který si obmotám kolem stehen. Ťamanka mi nabídla pouze kalhoty. Silnice na sever je sice asfaltová, ale plná děr jak po výbuchu min. Tu a tam vletím do výmolu v 30 km rychlosti, div se skútr nerozsype. Můj dnešní cíl je jeskyně Pak Ou, na soutoku řek Nam Ou a Mekong. Za parking platím 5 000 kipů.
K jeskyni se dostanete loďkou přes Mekong, cena lístku je 30 000 kipů za oba směry. Ještě, než se nalodím na tradiční dřevěnou loďku, oslavuji malé vítězství, jedna paní zde za 70 000 kipů prodává ručně tkané šátky, které bohatě zakryjí mé stehna i část holení. Hned kupuji jeden a spolu s toaleťákem nesmí chybět ve výbavě na každém výletu. Jsme na druhém břehu řeky, kupujeme si lístek do jeskyně za 20 000 kipů. V jeskyni se nachází sošky Budhy, šikmáči zde prováděli rituály, moc jim nerozumím, budhismus mě nezajímá, prostě juknu 2 sekundy na sošku a jdu dál. O pár desítek metrů je další jeskyně, větší, taky jsou tu sošky Budhy, ale kromě toho také plno odpadků. Nahoře načerpám síly a po pár minutách scházím k přívozu. Jedu zpět na břeh a vracím se do LP. V polovině cesty zastavuji na pozdní oběd, podává se kokos. Večer jdu opět na trhy, na večeři si dávám první pouliční jídlo ze stánku, 3 špejle s masem a pivo Beerlao. Je to řádný kentus to pivo, horší močku jsem v životě nepil.

Pak Ou

Zastávka na oběd a můj skútr

Den 6. – 21.4.

Ráno vstávám kolem 5:00 abych se podíval, jak probíhá v ulicích LP ranní rituál mnichů, tedy žebračina o almužnu. Kolem cesty místní vyskládají několik stovek židliček, na které posadí turisty, aby předali buď hrstku rýže nebo čehosi jiného mnichovi a ten si to hodí do pytle. Mnichové vycházejí z kláštera před 6:00 a chodí bosí. Ten proviant prodávají místní za 50 000 kipů a snaží se to vecpat opravdu každému turistovi. Já bohužel neměl u sebe peníze, tudíž asi 30x odmítám. Darovači byli vesměs ČíňanI a pár Evropanů, no dalo by se říct, že byla obsazena asi čtvrtina židliček. Po tomto ranním rituálu odcházím na snídani, v 8:30 přijede pro mě dodávka, aby mě odvezla na nádraží. O jízdenku už nemusím žádat v okénku, zajistil mi ji majitel ubytka a poslal na mobil.
Nástup do rychlovlaku opět koordinovaly přísné komoušky v modrobílem stejnokroji a megafonem ruce, naopak samotná cesta byla poněkud nudná a vlekla se, a vůbec neodpovídala ceně za lístek. Připomínalo mi to jízdu Regionovou na trase Frýdek-Místek – Český Těšín. Do Vangvieng (VV) přijíždíme s asi 30minutovým zpožděním, před nádražní budovou už čekaly ťuk ťuky. Já měl zarezervovaný přes Agodu hotel Consiana, který se stane mým útočištěm na 4 noci. Na místě jsem asi 2 hodiny před čekinem, ptám se recepční, zda si aspoň můžu u ní nechat batoh. Příjemným gestem byl i velkam drink, tedy sklenka mangového džusu. Než tedy přijde chvíle se ubytovat, projdu si aspoň ulice městečka.
Nejdřív si dám k obědu bagetu, vyměním peníze a zjišťuji ceny nájmu skútru. Slunce je hodně vysoko a stín žádný, proto se vracím do hotelu, kde počkám v klimatizované hale. O několik minut později mě informuje recepční, že se mohu ubytovat. Pokoj byl velmi bohatě zařízen, jediným malým bezvýznamným minusem byl mírně zapáchající odpad. Dám se dohromady a vyrážím do půjčovny skútrů Sout Jai asi 100 m od hotelu. Za 180 000 kipů na den mi bude na výletech dělat společnost bílá Honda Click. Hlavní turistické objekty leží západně od VV, přejedete přes 2 dřevěné mosty v zuboženém stavu a napojíte se ještě na katastrofálnější cestu.
Mou první zastávkou byla vyhlídka Nam Xay, vstupné činilo asi 30 000 kipů. Výšlap mi trval asi 30 minut, stezka není moc dobře upravena. Hlavní atrakcí na této vyhlídce je motorka s laoskou vlajkou. Na další vyhlídce je letadlo a okřídlený kůň, tam jsem ale nebyl. No, výhledy na okolní skály a zeleň byly opravdu monumentální, v dáli stoupal dým z vypalující vegetace. Po asi hodině slezu dolů a jedu se zchladit do jedné z pěti lagun, které jsou po okolí rozeseté. K laguně č. 3 přijíždím po půl hodině jízdy, vstupné činí asi 20 000 kipů. Vodním radovánkám se opět oddávají navlečení rákosníci a pár turistů z VB. Kdo si chce zablbnout, k dispozici je jakýsi vlek. Na zpáteční cestě se zastavuji do místního pohostinství povečeřet, samozřejmě nesmí chybět kokos. Cestou na hotel pozoruji, jak žijí vesničané, ještě teďka cítím ten hnusný zápach kouře, jak pálí na okraji cesty odpadky.

Ranní žebračina v ulicích LP

Darovači

ŽS LP

Vestibul

moje vozítko

Nam Xay

Den 7. – 22.4.

Jedu na sever, za vesnicí Phoxay leží 3 u sebe turistická místa. Jeskyně Elephant a Tham Nam, a laguna č. 4. V těch dvou jeskyních si mohou lidé prohlédnout útroby jeskyní na pneumatikách, já této příležitosti nevyužil, protože vím, že po cestě navštívím mnohem kouzelnější jeskyně. Odebírám se proto k zmíněné laguně č. 4. Prvně co mě překvapilo je asi vybírání poplatku za přejezd mostu. Ještě si říkám, kdo by v takových kotěhulkách seděl na přímém slunci a vybíral peníze. No 30 000 kipů za přejezd není zrovna málo, za to mám kokos, dalších 20 000 kipů je za vstup do laguny.
O to víc si přítomnost u této laguny vychutnávám, mám ji zcela pro sebe, jedinou kaňkou je spadlé listí na hladině. Po asi hodině přijíždějí 2 turisté. Pak se jedu podívat do jedné vesnice, jak skromně žijí zdejší obyvatelé. Skútr dostal pořádnou nálož bláta, proto si ho jedu na břeh řeky Nam Song umýt. Hned u břehu je opuštěná restaurace Organic Farm restaurant, prodávají tam vynikající morušový džus a další pochoutky. Dalším bodem na mapě je Modrý most, vstup činí 20 000, je tu ještě jeskyně za 40 000 a ziplajnové a kajakové aktivity za statisíce. Neobtěžuji se zde byť 10 min setrvat, nasedám na skútr a jedu dál. Slunce pomalu zapadá, nastává ideální chvíle se posadit na louku a pozorovat startující paramotory a vznášející se balóny. Pak už jen véča a spát.

Laguna č. 4

Vesničan na tak taku

Tak tak (iron bufalo)

Nedaleko Modrého mostu

Jeden z dřevěných mostů ve VV

Myčka skútrů

Den 8. – 23.4.

S novým dnem přichází nové dobrodružství, po snídani musím chvíli plánovat, kam dnes vyrazím. Alokoval jsem si na to městačko moc dní a docházejí mi možnosti. Je to odpočinková dovolená, tankuji plnou nádrž a jedu co nejseverněji co jde. Dojedu do vesničky Somsavat s pár chatrčemi kolem cesty, otáčím se a jedu zpátky. Už to bylo monotematické. Ocitám se v trochu větší vesničce Pha Tang, před mostem odbočím vlevo. Nejdříve jedu po úzké panelové cestičce, která mě zavede k mostu, přes který projíždí rychlovlak, most podjedu a pokračuji po cestě se skalnatým povrchem.
Skutečně ta cesta vypadala, jak by někdo vyrubal cestu do skály těžkou technikou a povrch pokropil hlínou, protože víc než 5 km/h se jet nedalo. Skútr a mé tělo dostává pěkně zabrat, chtěl jsem dojet k jedné škole která je totálně odříznutá od civilizace, jel jsem asi hodinu jedním směrem, když už se zdálo, že ten příšerný povrch skončí tak přišel další extrém v podobě bahna. Zažívám takové malé deja vú, stejně jako v LP i tady jsem se bořil asi do 20 cm bahna. Raději dál nepokračuji a jedu zpátky zase asi hodinu, než se dostanu na hlavní cestu. Celý špinavý od bahna valím k nejbližšímu břehu očistit motorku. Trvá mi asi hodinu, než ji dám do uspokojivého stavu. Je čas oběda, a protože už nemám nic čistého na sebe, musím nechat oblečení vyprat hotelovým personálem.
Za kilo prádla se platí 20 000 i s vysušením, recepční mě informuje, že to potrvá asi 2,5 hodiny. To mi přijde vhod, protože je obědový čas a já jsem dobitý z toho slunka, aspoň si odpočinu. Jakmile obdržím čisté ošacení, musím se vydat na ústřední autobusové nádraží, kde si kupuji jízdenku do Thakhek.
Čas pokročil, je ideální chvíle vyšlapat na další vyhlídku. Výběr padl na Silver Cliff kousek od vesničky Phone Ngeun. Přístupová cesta je trochu schovaná, ale při troše pozornosti ji neminete. Vstupné asi 10 000 kipů. Cestou nahoru potkávám vracející se skupinku britských turistů, jinak nikde ani noha. Kousek pod vrcholem je třeba dávat pozor na ostré skály, přeřízl jsem si takhle botasky na nártu. Nahoře jsou 2 vyhlídkové platformy, odkud můžete pozorovat balony, paramatory a zamávat jim.

Někde v Pha Tang za zelezničním mostem

Někde v Pha Tang před zelezničním mostem

Vyhlídka Silver Cliff

Den 9. – 24.4.

V 6:00 mě vyzvedává před hotelem ťuk ťuk, s dalšími 5 turisty jedeme na louku odkud budeme startovat s paramotorem. Tato atrakce vyšla asi na 60 USD. Nejdřív proběhlo úvodní školení a pak se šlo na věc. Jeden účastník strávil ve vzduchu přibližně 18 minut ostatní čekali ve stanu a popíjeli čaj nebo kávu. Já se dostal na řadu jako poslední, blížila se 8. hodina a slunce dosti pálilo. Nafasoval jsem sluchátka usedl do takového vozíku, pilot nahodil vrtulu a po pár metrech jsme se vznesli do vzduchu. Nedisponuji žádnými sportovními hodinkami ani výškoměrem, ale odhadem jsme mohli vyletět do nějakých 500 m.
Výhled na skály byl skutečně dechberoucí, prolítávali jsme nad celým Vangviengem a z té výšky si ani neuvědomíte, že je pod vámi město plné odpadků, rozbitých cest a vychrtlých krav. Na mě to působilo, jak bych prolítával nad Vysočinou. Dle mého názoru to byly dobře utracené peníze, za balón zaplatíte asi o 20–40 USD víc a nic z toho nemáte, jen vystoupáte a zase klesnete, tím to hasne. Ťuk ťuk nás zpátky zavezl do hotelu. Je to poslední volný den ve VV, jedu naposledy protáhnout skútr a vydat se na místa, kde turistu nepotkáte. Už ani nevím, jak se to tam jmenovalo, jediným poznávacím znamením byl mohutný sesuv půdy. A tady se u mě rozvinula zvláštní úchylka nebo jak by se to dalo nazvat, u každého dalšího sesuvu půdy jsem dokázal na něj čučet dlouhé minuty a že jich po cestě bylo fest. Ku večeru odevzdávám skútr a jdu na místní trhy koupit nějaké cetky rodině a přátelům.

Před startem

Nad VV

Den 10. – 25.4.

Po snídani si balím všechny věci a opouštím hotel Consiana, určitě doporučuji, pokud se ve VV zastavíte. Od hotelu je to asi 800 m na autobusové nádraží. Dorazím asi s hodinovým předstihem, je tu jen pinčl, co prodává lístky. Ještě jednou se ho ptám, jak se dostanu do Pakse. Říkal, pojedeš tímto autobusem do Vientiane, vysadí tě na stanovišti a dostavíš se k budce č. 11.
V 10:00 nastupujeme do busu směr hlavní město, všeho všudy nás jedou 3 cestující. Překvapení nastává v momentě, kdy se napojujeme na jedinou dálnici v Laosu, spojuje VV s Vientiane. Po dálnici se mohlo autobusem max. 70 km/h. Za dvě hodiny mě budí šofér, že už jsme ve Vientiane a mám se připravit na výstup. Autobus mě vysadil asi 300 m od ústředního autobusového nádraží, označeného jako Capital bus station. Jdu tedy na autobusák, navazující bus do Thakhek jede za hodinu. Zeptám se tedy u okénka, kde je nástupiště na bus do Thakhek. Paní odpověděla, že odtud autobusy do Thakhek nejezdí, musím jít na jižní autobusové nádraží.
Ptám se trošku nasratý, jak daleko to je. No, že 9 km. Nejradši bych se vrátil do VV a uškrtil toho pinčla. Není času nazbyt, instaluji si do mobilu nějakou aplikaci, kde cestující navrhuje ceny a taxikáři buď cenu akceptují nebo se jednoduše nechytnou. Má nabídka činí 50 000 kipů, do 5 minut přijel pro mě mototaxikář.
Říkám mu, že pokud to stihneš do 13:00 být na jižním nádraží, dám ti víc. Valili jsme co to šlo, po chodníku, kličkovaná mezi autama… Je 12:55, dávám mu 100 000 kipů a děkuju za záživnou jízdu. Takže až pojedete busem z VV do Thakhek, musíte ve Vientiane nastoupit na bus na jižním nádraží, nikoliv centrálním.
Bus do Thakhek je plný, místa na nohy je málo, klimatizace je zaslepená, možná je to i dobře. Cesta trvá 6 hodin, máme asi 2 zastávky na občerstvení. Na nádraží v Thakhek vystupujeme za tmy, na jeden autobus jsou tu jen 2 ťuk ťuky. V jednom nás sedí asi 14 + zavazadla, cena je 70 000 kipů. Všichni turisté bydlí v ubytovnách rozesetých asi na 300 m úseku, proto je vyhodil na jednom strategickém místě. Mě tu chtěl také vysadit, já mu říkám, můj hotel je 1,2 km odtud, nevydal si mi ze 100 000 bankovky tak mě tam koukej zavést.
Trochu popi*oval, ale nakonec mě odvezl. Mým azylem na jednu noc je Dongsay hotel, je to to lepší, co může Thakhek v oblasti ubytování nabídnout.

Den 11. – 26.4.

Snídani v ceně ubytování nemám, proto se jdu nasnídat do francouzské kavárny. Poté jdu do půjčovny PokémonGo vypůjčit si na 4 dny skútr. Projedu si tzv. Thakhekovu smyčku, doporučená délka je 4 dny, dá se to zvládnout i za 3.
Smyčka začíná vjezdem na silnici č. 12. po pár km jsou první bilbordy u cest, které lákají na to či ono. Poprvé jsem se nechal nalákat na nějaké jeskyně a chrámy či co to bylo. Sjíždím proto z dvanáctky a jedu asi 10 km kde mě haltne závorářka. Poplatek za vjezd pár desítek tisíc kipů, atrakce jsou až za tou závorou. Dívám se na recenze a zjišťuji, že je to nic moc, proto řadím zpátečku a jedu na místo odkud jsem odbočil. Ale to k tomu prostě patří, že si trošku pojezdíte, aniž byste věděli, co tam bude.
Další zastávkou je jeskyně Tamnang Ene, o které jsem třeba už slyšel zajímavé věci, že má rozlehlé komory a dá se tam vyblbnout. U závoráře platím 50 000 kipů, k samotné jeskyni je to pak ještě 500 m. Za těch 50 000 máte možnost pěší prohlídky, ale jen z kraje jeskyně, pokud chcete vidět ty obří komnaty, musíte si za 200 000 koupit vstupenku na kajak. Chtěl jsem si ji koupit, jenže pokladní řekl, že na kajak musíme být aspoň 2 turisté. Čekám tedy asi hodinu před jeskyní, jestli se nebude chtít někdo projet. Dorazilo pár Číňanů, jenže těm stačila jen pěší prohlídka.
Odjížděl jsem mírně zklamaný. Za pár km narazím na zajímavé jezero, z něhož trčí mrtvé stromy. Následně odbočuji z dvanáctky na silnici 1E, konečně je menší provoz, a hlavně se zbavuji otravných kamionů. U elektrárny Nam Theun odbočuji na štěrkovou cestu, která vede k vodopádům Song Sa. Vstup 5 000 kipů, ale myslím, že to byl jen za parking skútru. Z parkoviště musíte ujít ještě asi 400 m, než se dostanu k samotným vodopádům. Ty vodopády jsou tak dobře ukryté, že tu byli jen místní děcka s magičem vypeckovaným na plné kule. Děcka skákaly z útesu do neznámé vody šipky, já si válel šunky v jednom z jezírek, které jsou zde k dispozici.
Po nějaké době opouštím tohle místo a jedu do Koun Kham se ubytovat. Nevím, jestli je to vesnice nebo jen osada, na mapě to není. Budu ubytovaný v Mind House Bungalow. Jsou to jednoduche chatky na kuřích nožkách. Projdu se po okolí, nic tu není, pod mostem stánkaři prodávají cukrovou třtinu a k jídlu netopýry a žáby. Pak trochu prošmejdím vesnici, lidi tu bydlí ještě v bídnějších podmínkách než ve VV, řekl bych srovnatelné s Luníkem.

Tamnang Enen

Řeka mrtvých stromů

Vodopády Song Sa

Vesnice (osada) Koun Kham

Den 12. – 27.4.

Je tady druhý den na okruhu Thakhek, po asi 20 minutách jízdy narazím na několikakilometrový úsek silnice zavalený balvany, stromy a hlínou způsobený sesuvem půdy před 2 lety. Opět obdivuji tento přírodní úkaz dlouhé minuty. Za dalších pár km narazím na pískovcové sochy Budhy vytesané ve skalách. U každé sochy je položena nějaká věc, většinou láhev s vodou a nějaké vonné tyčinky.
Po nějaké době se ocitám v tranzitním městečku Lak Sao, je zde velký provoz, zejména kamionové dopravy, je to hlavní tah do Vietnamu. A pro mě taky příležitost se naobědvat. Pokračuji k Dračí jeskyni, asi 20 km od Lak Sao. Vstupné je cca 20 000 kipů, dalších 5 – 10 000 stojí žrádlo pro ryby. Otvor do jeskyně je malý, takže nic pro lidi typu Roseanne. V jeskyni je v podstatě to stejné, co v jiných jeskyních. Z útrob jeskyně se dá vyškrábat na vyhlídku, ale opět to chce trošku šikovnosti v nohou, jinak se rychle poroučíte k zemi.
Z vyhlídkové platformy je výhled na okolní kopce. Moc se nahoře nezdržuji, mouchy nade mnou krouží jak nad mrtvolou. Cesta dolů zabere 15 minut, jako pozornost při odchodu dostanete zdarma láhev vody. Cesta mě opět zavede do hor, asfalt se mění v prach a kamiony opět hrajou na honičku. Přes zvířený prach nejde vidět na 5 metrů, všude je cítit, jak kamionům se vaří brzdy, když na poslední chvíli brzdí z kopečka před ostrým esíčkem. Každou chvílí čekám, jestli někdo zahučí do propasti. Asi jiný gang, všichni bezpečně dorazili do doliny. Ocitám se ve vesničce Na Hin, ubytovna Sanhak Guesthouse and Restaurant se stane mým domovem na dvě noci. Je to tu samý Číňan. Platí se zde hotově po příjezdu, naštěstí tu mají 2 bankomaty, jsem už na suchu. Pak se projdu po vesnici, je tu jedna ulice, kde jsou namačkány všechny krámy, reštiky a trh.

Vstup do jeskyně

Uvnitř jeskyně

Vyhlídka z Dračí jeskyně

Vytesaná Budha

Babka kořenářka na poli

Sesuv půdy

Den 13. – 28.4.

Ráno na snídani do Phamarn Café, zatímco si pochutnávám na anglické snídani, do lokálu vejdou 3 mladí chlapi, podle stylu mluvy se domnívám, že by se mohlo jednat o Čechy. A taky že to byli čecháčci, o ostudu bylo postaráno, rychle jsem dojedl snídani, protože jsem se nemohl přestat smát a odešel. Pořád říkám, nemelte sračky před cizími lidmi ve svém jazyce ani někde uprostřed džungle. Asi hodinu jízdy tj. 45 km na jihovýchod se nachází jeskyně Kong Lor. Vstupné činí 200 000 kipů, nafasujete záchrannou vestu, čelovku, lodníka a jedete se projet 7 km dlouhým tunelem. Cesta obvykle trvá 30 minut, ovšem voda je v některých místech pouze 10 cm hluboká, a tak jsme nuceni několikrát loďku tlačit. Jelo nás celkem 4, lodník + 3 cestující. Po cestě máme jednu plánovanou zastávku, abychom prozkoumali chodby jeskyně. To podstupují sám, protože ti další 2 cestující jsou občané z osady, kde máme namířeno. Chodbu projdu asi za 15 minut, lodník už na mě čeká u mola.
Po asi 40 minutách dojedeme na místo, kde to jinudy nejde, proto se domnívám, že loďku tu zaparkujeme a my musíme do osady po svých. Nepřišlo mi divné, že je furt tma. Po asi 200 metrech, kdy už vidím světlo na konci tunelu začíná přibývat vody a já nevím kudy dál. Najednou slyším kravál, otočím se a jdu zpět. Lodník na mě volal, že tohle není konec cesty, musíme jet dál loďkou, ale potřebuje pomoct ji vysmyčit. Proč to neřekl dříve, nikam bych neodcházel :-D Asi 30x jsem se mu omluvil a chopil se lana, abych mu pomohl vysmýčit tu loďku. Ti další 2 nepomáhali, byla to starší žena se svým asi 5letým vnukem. Loďku se nedařilo vytáhnout, potřebovali jsme překonat asi půlmetrový rozdíl hladin. Proto jsme se rozhodli nasbírat metr dlouhé klacky a podložit loďku, s tím že ji budeme po nich šibovat. To taky nepomohlo. Nakonec se rozhodl lodník i za cenu rozbití lodního šroubu tento schod překonat svižnější jízdou. Párkrát se odrazil od skal, div neudělal díru do trupu, ale kupodivu se mu to podařilo. Nastoupili jsme zpátky do loďky a jeli dál. Dorazili jsme k místu vylodění, schylovalo se k bouřce, proto lodník se mi rozhodl dát jen 15 minut na průzkum. Nic moc tu není, pár chatrčí, nějaké restaurace, a to je všechno. Někteří turisté převážejí na loďkách kola či skútry, odtud se dá jet někam dál, to ovšem nebyl můj případ. Zpátky už jedu jen já a lodník, cesta trvá o několik minut méně, cestou potkáváme další loďky, proto musíme jet krokem, abychom se nesrazili. Úspěšně jsme dorazili na začátek, odevzdávám čelovku a vestu, a jedu na ubytovnu. Večer se koná v „hotelové“ restauraci vesnická zábava.

Kong Lor

Dobytek

Den 14. – 29.4.

Na 8:30 mám objednanou Zipline u Rock Viewpoint. Za 2 hodiny zábavy platím 30 USD, společnost mi bude dělat švýcarsko-francouzský páreček. Podstupujeme úvodní školení, co a jak máme dělat, jak se držet, jak přepínat karabiny atd. Přistupujeme na nástupní platformu, jeden instruktor nás bude jistit zepředu pro případ, kdybychom zůstali viset daleko od výstupní platformy, aby nám pomohl se přitáhnout. Proto sklouzává jako první. Pak jde na řadu žena, poté její partner a na konec já. Za mnou ještě je druhý průvodce, který to jistí zezadu a pořizuje fotky či videa na památku. První ziplajna měřila 480 m a vinula se vysoko nad propastí. Zážitek to byl vskutku monumentální. Pak jsou 2 kratší ziplajny, 90 respektive 70metrová. Následuje dřevěný mostek a pavoučí síť, to vše nad propastí. Vylezeme na vyhlídkovou plošinu a užíváme si 360° výhled na okolí, pozorujeme opice. Pokračujeme k další ziplajně, tentokrát o délce 320 m. Poté jdeme džunglí asi 600 m, než narazíme na poslední stanoviště, kde je začátek 280 m úseku po němž sjedeme zpátky na začátek. To vše trvalo asi 85 minut, 2 hodiny je ojeb. Ale když to porovnám se Ziplajnou na Maui, kde to stálo přes 100 USD, tak těch 100 USD bych raději zaplatil tady a stejně dostanu víc. K dispozici je kromě 2 hod balíčku půldenní za 120 USD/osoba nebo 60 USD/osoba, pokud jste aspoň 2 a celodenní 180 USD/osoba nebo 90 USD/osoba, pokud jste aspoň 2. Celkově tak nejlevnější balíček nabízel 1230 m sjezdu, prostřední balíček 3360 m sjezdu a nejdražší 4200 m sjezdu + další aktivity jako kánoe, vstup do jeskyně aj. Rozloučím se s personálem a nasedám na skútr dokončit Thakhek okruh. Ve městě Thakhek jsem popoledni, odevzdám skútr a jdu se ubytovat. Cestou jsem narazil konečně na poštu, posílám pohledy do ČR, které jsem v batohu už týden pučil. V době vydání cestopisu ještě nepřišly 😊 K večeru jdu do města na večeři.

Ziplajna

Den 15. – 30.4

Z penzionu si to šinu asi 4,5 km pěšky na autobusák. Po hodině s jazykem vyplaznutým až na hrudník dojdu na nádraží a čekám na bus. Přistavili větší herku, než s kterým jsem přijel do Thakheku. Mám namířeno do Pakse, opět potkávám pár turistů, s kterýma jsem přijel před 5 dny z Vientiane do Thakheku. Po asi 8 hodinách jízdy přijíždíme na terminál do Pakse, průvodčí nás vyhazuje ven, my ale víme, že je to ojeb a zůstáváme v buse. Jedeme dál do centra Pakse, kde je druhý autobusák, všichni cizáci vystoupili, já s místníma zůstal na místě a jel dál. Dívám se do mapy a nějak se vzdaluji od místa, kde je můj penzion, už jsme ujeli asi 5 km, načež žádám průvodčího, aby mi zastavil. No super. Teď se musím šmatlat ve tmě s šlapkama na nohou asi 5 km zpátky. Do penzionu přijdu po 22:00, dostanu klíč od pokoje a jdu spát. Opět mě postihl faraon a já v noci nemohu spát.

Centrum Thakheku, všude vlajky se srpem a kladivem

Den 16. – 1.5.

Ráno potkávám majitelku či majitele penzionu, nevím, co to bylo, malovalo se to jako žena, účes jako žena, svaly a hlas jako chlap. Byl jsem rozbity jak cikánská hračka, poprosil jsem tu osobu o pronájem skútru, rezervaci pokoje na další noc, kdy se do Pakse budu vracet z malého okruhu, a lístek na autobus na Don Det.
Moped mi za chvíli přivezla nějaká babka a já se vydal na 3denní okruh po laoské vysočině. Vjíždím na 4 pruhovou silnici 16E, snad první cestu v zemi, kde nevidím jedinou díru. Po necelých 35 km jízdy se na pravé straně nacházejí 2 vodopády, Tad Fane a Tad Yeung. První jmenovaný se nachází uvnitř resortu, vstupné činí do 2 EUR, hlavním tahákem a trhákem je jízda na ziplajně nad propastí. Jsou zde natažena 2 lana paralelně, jeden pro účastníka a druhé pro instruktora, který ho natáčí. O pár set metrů dál je vodopád Tad Yeung, lidí zde bylo po málu, vstupné rovněž činí kolem 2 EUR a k vodopádu musíte sejít nenápadnou stezkou v džungli. Jinak vodopády nemají kromě hřmící vody co nabídnout, není to Iguazú. Někde před Paksongem začalo fest pršet, schoval jsem se do Amazon Cafe, koupil čaj a čekal, než déšť ustane.
Trvalo to asi 2 hodiny, než déšť zeslábl aspoň natolik, aby se dalo na tom skútru jet. Neuplynulo ani 5 minut a musel jsem znovu zastavovat, pohled na oblohu nevěstil nic dobrého, naštěstí to bylo jen 9 km do mého ubytka, proto se rozhoduji pokračovat. Asi 3 km před hotelem přestalo úplně pršet, a dokonce se vyjasnilo. Jsem u hotelu Rainforest, zatím nejlepší ubytko, kde jsem měl možnost v Laosu přespávat. Bylo zde ubytováno hodně Číňanů, zásuvky byly taktéž čínské, na recepci jsem si vypůjčil adaptér. Pokoj byl velmi prostorný s jedním obr oknem, plazmovou TV a koupelna vybavena sprchovým koutem. Všechny mé hadry, co jsem měl na sobě i v batohu v sedadle od skútru byly totálně mokré, proto jsem po celý zbytek dne byl uvězněný na pokoji. Na pokoj jsem si aspoň nechal donést večeři. Chvíli po večeři se opět ve mně vzbouřily střeva, pokračoval tak maratón vysedávání na WC.

Můj skútr

Tad Fane

Tad Yeung

Den 17. – 2.5.

Skútr byl zaparkovaný přes noc v garáži. Neměl jsem v sobě žádnou energii, abych ten skútr mohl vytlačit na cestu. Proto jsem ho nastartoval a trošku přidával plyn abych překonal kopeček, který odděloval garáž a parkoviště. Jenže já na tom skútru neseděl, nýbrž ho jen vedl vedle sebe. Jaksi jsem zapomněl při tom přidávání plyn opět povolit, skútr se mi vysmekl z rukou, já ho nedoběhl a spadnul držkou na beton. Odnesl to jen levý blinkr, kolena a dlaně. Ve stánku u cesty kupuji kokos, abych načerpal nějakou energii na cestu, před sebou mám 58 km do vesnice Tad Lo. Mým útočištěm se stává Samaki Guesthouse, chatky na kuřích nožkách. Batoh hodím do rohu místnosti a jedu na oběd na Fandee Island asi 5 min od chaty. Jsou tu nějaké stromové domky, ziplajna, vodní aktivity aj., ale také nenápadná picerka, kde jsem okoštoval snad tu nejlepší pizzu, co jsem kdy jedl. Po obědě exkurze na nedaleké kávové plantáži Mr Vieng Coffee, cena za exkurzi 80 000 kipů. Majitelem je Vietnamec, během výkladu furt grkal. V květnu, když už je po sklizni, byla celá plantáž vykácena mačetou. Největší poklad, co tam měl byly naložené škorpiony a kobry v plastové láhvi.

Fandee Island

Kávová plantáž Mr Vieng Coffee

Vjezd do areálu

Babka pálí větve

Tad Lo

Den 18. – 3.5.

V 8:00 vyrážím na poslední 85 km úsek malého okruhu. O dvě hodiny později parkuji před Heaven guesthouse, povídám mužatce, že si tady nechám věci a jedu do Angorwatu, teda do Vat Phou. Kolik stálo vstupné už nepamatuji, moc to nebylo, po koupi lístku nasedám na vozík a šofér mě veze na nějaké parkoviště či co. Tam mě vysadí a potom jdu asi 5 minut k ruinám. Jsou tu 2 ruiny do obdélníku a pak strmé schody k sochám. Odtud je hezký výhled dolů. Trochu se pokochám výhledy a jdu zpět. Na parkovišti čeká na mě vozítko, a to mě odveze zpět k vrátnici. Cestou zpátky se zastavuji na Wat Phousalao odkud je výhled na město Pakse.

Vat Phou

Wat Phousalao

Pohled na Pakse z Wat Phousalao

Den 19. – 4.5.

Nasedám do dodávky a jedeme na úplný jih do Nakasongu u hranic s Kambodžou. Zde přestoupíme na přívoz, kterým se dostaneme na ostrov Don Det. Tato oblast je známá jako 4000 ostrovů. Můj hotel je kousek od „přístavu“, nese název Souksan Sunset. Obývám chatku s výhledem na řeku Mekong a západy slunce. Po ostrově se přesouváte pěšky nebo na kole, skútr tu je zbytečnost a auta zde neuvidíte. Poté co jsem zkulturněný, jdu na delší procházku po ostrově. Slunce peče, já cítím, jak se mi škvaří kůže. Kupuji si opalovací krém za 100 000 kipů. Venku se nedalo vydržet, jdu zpátky k chatce a uvelebím se v hamace.

Plavbou na Don Det

Ulice Don Det

Den 20. – 5.5.

Půjčuji si kolo za 30 000 kipů na den, jedu prozkoumat ostrov Don Det a Don Khon. Oba ostrovy jsou propojeny mostem. Ostrov, na kterém mám základnu nic k vidění není, většina turistů bydlí a stravují se právě zde. O Don Khonu se povídá, že je tam dráž, no nemohu posoudit, nekupoval jsem tam nic, co bych nutně potřeboval, vozil jsem si jen vodu. První, na co narazíte po přejezdu mostu na Don Khon je parní lokomotiva, jako memento úzkorozchodné trati, která spojovala oba ostrovy a měla tak obejít nesplavné vodopády na Mekongu. Délka tratě byla cca 7 km. Objel jsem ostrov po směru hodinových ručiček, dokud jsem nedorazil do starého francouzského přístavu. Tady v podstatě končí Laos, naproti přes řeku se rýsují břehy Kambodži. Nad ostrovem se stahují mračna, to je předzvěst, že přijde něco velkého. Těsně po příjezdu na ubytovnu se snese prudký liják doprovázený bouřkami, na 4 hodiny přestane jít proud. Zde na jihu se to pak stávalo pravidlem, vždycky večer na minimálně na 2 hodiny nešel proud.

Lokomotiva na Don Khon

Nemocnice

Škola

Zapadající slunce z terasy pokoje

Den 21. – 6.5.

Po dešti ani památky, půjčuji si opět kolo a dokončit prohlídku ostrova Don Khon. Hlavní atrakcí ostrova jsou vodopády Li Phi Songphamit, vstupné činí 30 000 kipů. Kolo necháte zaparkované u vrátnice a pak jdete asi 5 min pralesem. Za 200 000 kipů si můžete koupit ziplajnu, nebo dojít na nedalekou pláž, anebo sledovat z lavičky mikro vodopády. Není to místo, kde by se dalo trávit celé dopoledne, ale jelikož začíná zase péct slunce, jdu se na ubikaci uvelebit do hamaky. Po obědě se opět setmí, zvedá se vítr a začíná vydatně pršet a do toho bouřit. Celý ostrov je opět bez proudu, a tak čekáme opět do večera, než ho někdo nahodí.

Li Phi Songphamit

Vodní mlýn

Krávy

Ziplajna na Li Phi Songphamit

Den 22. – 7.5.

Dnešní den se ponese ve sportovním duchu. Kromě jízdy na kole je tady hlavní lákadlo jízda na kajaku. Za 400 000 kipů 8hodinový program včetně snídaně a obědu. V 8:00 mě majitel hotelu odveze do restaurace na snídani, zde se setkávám s dalšími 2 páry, francouzsko-thajským a belgickým. Po snídani fasujeme záchranné vesty a nepromokavé pytle na uchování vody a cenností. Jelikož jsem sám a kajaky jsou dvou osobové, mým parťákem je instruktor. První etapa trvá asi půl hodiny, během ní stříkáme na sebe vodu, děláme závody nebo ze srandy otáčíme pádly cizí kajak (vzhůru nohama ne !!!). Vylodíme se na břehu, jeden instruktor jde s námi na pěší túru, druhý instroktor hlídá vybavení na břehu. Během túry dojdeme k nějakému vodopádku a tam se ochlazujeme, po nějaké chvíli pokračujeme v túře a dojdeme na jinou pláž, než jsme si původně vystoupili, kde už na nás čeká druhý instruktor. Je čas oběda, z krabiček vyndávají sardinky a nějaké maso se zeleninou, bude se podávat ražniči. Zatímco my odpočíváme pod stromem, instruktoři rozdělávají oheň a připravují pokrm. Jako dezert se podává mango. Po obědě opět nasedáme na kajaky, čeká nás nejdelší a nejdivočejší pasáž. Z poklidné říčky se dostáváme do místa, kde se řeka dramaticky rozvětvuje a rozbíjí o balvany do mnoha ramen a kanálů. Voda zde hučí, víří a láme se v pěnových vlnách, jak si razí cestu přes nepravidelné skalní útvary. Tu a tam nás ošplouchne menší či větší vlna, ale naše kajaky odolávají, zní to dramaticky, ale i kajakář začátečník to přežije bez úhony, pokud bude následovat pokyny instruktora. Celí mokří vystoupíme na břehu, 50 m dál po proudu už je Kambodža. Naložíme kajaky na nákladní ťuk ťuk a vracíme se do Nakasongu. Cestou se ještě zastavíme u vodopádu KhonePhapheng, vstupné bylo v ceně balíčku. Tyto vodopády mají největší průtok vody ze všech vodopádů na světě. V Nakasongu opět nasedáme do kajaku a pádlujeme zpátky na Don Det.
PS: Nakasong je poslední město na pevnině, kde si můžete před odjezdem na DonDet vybrat peníze z bankomatu, na ostrovech ATM není.

Na kajaku

Oběd

Břehy Kambodže

Vodopád KhonePhapheng

Den 23. – 8.5.

Od rána zase rube slunko jak sviňa. Na kajacích jsem si spálil celé nohy, a to jsem používal jejich opalovací krém s faktorem 50. Bohužel se minul účinkem a já byl červený, jak krab 😊. Ven jsem toho dne vůbec nevyšel, odpočívám v hamace na terase a sleduji seriály na Netflixu. Jídlo si nechávám nosit do chatky. Odpoledne opět zapršelo a vypadl proud.

Den 24. – 9.5.

Loučím se s ostrovy, v 10:00 odplouváme dřevěnou lodičkou zpět do Nakasongu. V přístavu na nás čeká už mikrobus a odjíždíme směr Pakse. Cesta to byla zdlouhavá, řidič se 3x vracel pro nějaké zapomnětlivce. Já pokračuji do Ubonu v Thajsku, řidič mě proto vyhazuje na stanovišti Kiengkai odkud jezdí busy do Thajska. Přípoj mám až za hodinu, kupuji zásoby na cestu a poslušně čekám na autobus.
Zasedací pořádek je chaotický a vyzná se v něm jen štíplístek, proto každého usazuje po svém. Za 45 minut dorazíme na hranici a čeká nás celní procedura. Všichni vystupujeme z autobusu, procházíme pasovou kontrolou na laoské straně, pak musíme projít úzkým podchodem a ocitáme se v Thajsku. Ještě samozřejmě kontrola u thajských úředníků, vše jsem měl připraveno v mobilu. Od 1.5. došlo k nějakým změnám, proto jsem navíc ještě musel vyplnit online formulář na nějaké stránce a potom jít za úředníkem. Celý přechod trval asi hodinu a půl a my mohli dále pokračovat do Ubonu. Už za hranicí se změnilo okolí, bylo méně bordelu po škarpách, žádné krávy a lepší silnice. Za hodinu jsme v Ubonu na autobusáku, na město už udeřila tma. Sháním si mototaxikáře a ten mě odváží asi 5 km do Yuu Hotel.

Den 25. – 10.5.

Čekaut je ve 12:00 proto si trošku déle pospím, následuje hotelová snídaně. Balím si věci a přesně ve 12:00 opouštím tento krásný hotel. Na letiště je to asi 3 km. Vzhledem k pozdnímu odletu do Bangkoku společností Thai, ještě chvíli trajdám po městě, ale nic kromě Thung Sri Mueang parku v okolí nic není. Na letišti jsem asi 4 hodiny před odletem, zabíjím čas, jak to jen jde. Kromě Thai lítají odtud Nok a Vietjet, já potřeboval letět na Suvarnabhumi, proto jsem si vybral Thai. Na bráně jsem potkal své staré známé z kajakářského výletu, bohužel pro ně skončila dovolená předčasně, žena dostala nějaký zánět či otravu do nohy a museli proto odcestovat do Belgie.
Podstatné je, že společnost Thai se prezentuje sloganem „Smooth as silk“, přesně nevím, co to znamená, ale mělo to jít údajně hladce 😊 Let trvá přibližně hodinu, uprostřed letu jsme šli do vyčkávacího obrazce a udělali několik koleček, let tak trval 2 hodiny. Bangkok bičoval prudký déšť v ulicích bylo vody až po kolena, hlavně v těch bočních. Do hotelu Lucky Green View jsem se dopotácel asi 2 hod. po příletu.

Thung Sri Mueang park

Terminál v Ubonu

V letadle jsme dostali něco na zub

Vodu a dezert

Den 26. – 11.5.

V 9:00 budíček, nejdřív snídaně a pak plánování dne. Mám jeden celý den na to, abych prošmejdil Bangkok. Nesnáším hlavní města. Snažím se přiblížit nadzemkou a vlakem do centra, vystupuji ve stanici Ratchaprarop. Protíná ji stejnojmenná ulice, po obou stranách ji lemují obchodní centra. Došel jsem k Lumphini Park, důchodci na chodníku nacvičovali nějaké Taiči či co to bylo. Je tu jezírko, můžete se projet 0,5 hodiny na labutích, čekací listina je ovšem dlouhá. Pokračuji dál. Metrem valím do čínské čtvrti, prý je jedna z nejlepších na světě. Je ještě světlo, lidi jak blázen, ale na mě dojem to neudělalo. Pěšky dojdu až k velkému paláci, vstupné činí 500 B, nakouknu jen přes zídku a jdu dál. Míjím budovy Ministerstva obrany a Nejvyššího soudu, pak zabočím doleva k řece. Na nábřeží si k obědu dávám kokos. Pak jdu asi 3 km k stanovišti přívozu Panfa Leelard Pier, kanálovou dopravou se můžete za pár šušňů dostat z centra až na okraj. Cesta loďkou trvala asi 45 minut a stála 24 B. Cestou jsem měl možnost pozorovat například, v jakých podmínkách žijí lidé kolem trasy, nebo jaké sračky vytékají kanály do řeky. Vystupuji v Mall Bangkapi Pier a jdu na hotel. Pořádně se najím a jdu si brzy lehnout, abych byl připraven a dostatečně odpočatý před zítřejším odletem.

Železniční přejezd v centru Bangkoku

Lumphini Park

Budova Ministerstva obrany

Velký palác

Den 27. – 12.5.

Odhlašuji se z hotelu v pravé poledne a jdu na nadzemku. Na letišti jsem asi po 15–20 minutách jízdy, do odletu pár hodin ještě zbývá. Čekání si krátím chozením po všech patrech terminálu, sezením nebo trávením na vyhlídkové plošině, která stojí s prominutím za houby. Přišel čas nástupu do letadla, za nemalý příplatek mám místo u nouzového východu. Před vzletem, jak je tu u Air Arabia zvykem se z rozhlasu ozve 3x alah akbar. Ve 21:30 přistáváme v Šardžá a já teď musím přemýšlet, co budu dělat přes noc, protože odlet do Vídně byl naordinován na ráno. Venku bylo příšerné vedro, všude samý Pakoš nebo Ind, sem tam nějaký ujo v bílém hábitu. Rozhoduji se setrvat na letišti, klima vypeckovaná na 18 °C, teď už mohu s klidným svědomím říct, že noc na letišti v Lutonu ve společnosti s Rumuny, Bulhary a Moldavany mi byla příjemnější než tady ta noční můra 😊.

Někde nad Gudžarátem

Noční Šardžá

Den 28. – 13.5

Ráno nástup do letadla, nevím, kolik lidí se vleze do A320, řekl bych, že dobrá stovka byli indické národnosti. Nedalo se vůbec odpočívat, dělali svinčík, furt si povídali a přesedávali. Už abychom přistáli ve Vídni a já se jich mohl zbavit. Vídeň mě uvítal chladným počasím, ale aspoň bylo jasno, za 2 hod. odjezd Gepard expresem do Brna. V Brně přestup na Regiojet směr okres Karviná.

Hodnocení a náklady

I přes všechny ty střevní potíže, vykonávaní potřeby ve škarpě alá Vagabundi (bez lopatky), spáleniny, dopíchané ruce a stehna od trnů, rozbité kolena, jsem si dovolenou náramně užil. Ano, nebylo to takové WOW, když se ocitnu ve své milované jižní Americe, ale i tady to má své kouzlo. Už chápu, proč sem mladí turisté jezdí, to bezhlavé utrácení mě bavilo :-) Největší plus shledávám, že tady bylo hrozně málo turistů, moc se nevyznám, které měsíce jsou sezonní a které ne. Pršelo všeho všudy tak 3x, vždy odpoledne. Největší šok byl pro mě bordel v ulicích, zbídačený dobytek, katastrofální infrastruktura, ale hlavně chudoba a lidé (i děti) s chybějícími končetinami, kvůli všudypřítomné munici z dob války ve Vietnamu (nyní kolem milionu nevybuchlých min ???), tohle mi trhalo srdce nejvíce. I přes všechny ty útrapy vedli vesničané radostný a veselý život a každé shledání obětovali úsměvem. Jedno vím jistě, pokud v budoucnu pojedu tím směrem, už nikdy nepojedu s arabačema ani s jinýma ručníkařema a turbanama, a už vůbec ne přes ten hnusný uzel v Šardžá.
Teď přichází čas na "účetní závěrku":
Letenka Vídeň - Bangkok - Vídeň: 19 389 Kč (příplatky za 1. řady resp. u nouzového východu)
Pojištění: 2 701 Kč
Víza: 1 197 Kč
Vlak Bangkok - Vientiane: 312 Kč
Rychlovlak Vientiene - Luang Prabang: 666 Kč
Bus Brno - Vídeň - Brno: 858 Kč
Ubytování Luang P.: 1 398 Kč (Villa Phonethip)
Ubytování Vangvieng: 1 272 Kč (Consiana Hotel)
Ubytování Thakhek: 961 Kč (Dongsay Hotel + Thakhekmai Guesthouse)
Ubytování Ubon: 794 Kč (Yuu Hotel -> taky super)
Ubytování Bangkok: 1 000 Kč (Lucky Green View Hotel -> nejlepší za celou dovolenou)
Bus Thakhek - Pakse: 570 Kč
Letenka Ubon - Bangkok: 811 Kč
Kapesné: 20 000 Kč (pronájem skútru, benzín, vstupy, jídlo, jízdenky, zbytek ubytování co se platilo hotově na místě, ...)
Utrata na letištích: 1 601 Kč
Vlak domov - Brno - domov: 660 Kč

Celkem: 54 190 Kč

Pro někoho za hodně, pro někoho, jako já, normal cena. Nehodlal jsem se omezovat, hlavně v ubytování, vždycky jsem vybíral ubytko s vlastní ložnici, koupelnou a pokud možno i se snídani.
V nejbližší době (horizont 5 let) se nehodlám vrátit do tamtěch končin, nikdy jsem se netěšil domu z dovolené, když jsem se vrátil od tama, byl jsem šťastný jak blecha. Do konce roku mi zbývá ještě 10 dní dovolené, jak jsem s tím naložil se dozvíte v dalším reportu někdy v listopadu či prosinci, záleží za jak dlouho to stihnu sepsat 😊.

Cestování zdar, tomu dalekému obzvlášť 😊

S úctou, Melounek 😊

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 6 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal melounek

Cestopis byl naposledy aktualizován 13. 7. 2025

melounek procestoval 16 zemí světa světa, nejvíce Jižní Ameriku a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 15 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

10 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Petra _7

před rokem

Pardon, já přečetla půlku a dál to nešlo. Když pominu to, že vlastně jedeš do Asie a na všechno nadáváš- vedro, přejetý čokly nejíš :/ , pivo nejhorší močka, o prodavačce v Laosu napíšeš Ťamanka, ještě ty počeštěn názvy jako jutub, velkam drink. Jako byla jsem v JH Asii několikrát, ale když mě to tam sere, tak tam nejezdím. Vlastně cestopis o tom, jak si pořád na vše stěžuješ :(

Reni85

před rokem

Podľa mna vôbec nešťastný vyber krajiny pre "poprve" v JV Ázii. Volila by som krajinu pripravenú na turistov, napr. Thajsko.

melounek

před rokem

Děkuji za názor, kvituji ho. Neboj, už tam nemám v úmyslu jet. Přeji hezký zbytek slunečného dne ;-)

J0x

před rokem

Ještě pár takových zápisků a může vydat knížku - nazval bych to třeba Chacharova špatnodružství. 😂🤣

Ziggy1

před rokem

Všiml jsem si u jeho jiných cestopisů, že "Ťamany" nazývá i Vietnamce, u kterých byl ubytován v Kanadě. No nevím, cestování by mělo asi přinášet i jistý nadhled, toleranci, učit respektu k dobrým lidem a ostatním kulturám, což se u tohoto pána moc nedostavuje.

J0x

před rokem

Někdo má holt místo nadhledu podhled, no. 😆

matyaspumprla

před rokem

Vieng není vietnamec ty troubo, je z etnické skupiny Kotu, má parádní prohlídku a pokud nejsi uplný vemeno, spoustu se od něj dozvíš. Ale co čekat od člověka, kterej jí v Asii pizzu že?

nucene premisteny brumak

před rokem

Pro někoho ta SE Asia prostě není. Ale neva, že se tam nechystáš, aspoň nám tam nebudeš k*rvit ceny :-)

Já jsem si takhle už zakázal Indii (diktatura, byrokracie, nemoci, walking ATM...), bohužel Indie se přesouvá sem a neptá se :-)

(Vybrat si napoprvé zrovna Laos a dát 20k za Air Arabia nejsou úplně optimální volby, ale to už asi víš :-))

"Vytesaná Budha" a "Vídeň mě uvítal" tomu dávají nový rozměr :-)

Matous

před rokem

Díky za skvělý report, hodně dopodrobna, ale člověk se cítí, jako by tam sám byl. Obdivuju odvahu tam vydržet tak dlouho. Pro mě všechno utvrzení v tom, že tyhle končiny vůbec nepotřebuju :D

melounek

před rokem

Já se ke konci už nudil a strašně chtěl jet domů, což se mi moc nestává. Už tam taky nepotřebuju jet :-D