Země nekonečného konfliktu... Svatá země

Úvod

Izrael pro mě byl první blízkovýchodní zemí, do které jsem se vydala. Dvě holky jsme se domluvily, že na květnový prodloužený víkend musíme někam odjet a po chvíli debat o tom co která chce, byl Izrael jasnou volbou. Nakonec se k nám ještě přidal společný kamarád. A tak jsme ve třech koupili letenky, sestavili itinerář, zarezervovali ubytování a těšili se na cestu.

Blízký východ mě vždycky fascinoval, měla jsem o něm spoustu věcí načtených a nemohla jsem se dočkat. První zádrhel přišel ve chvíli, kdy náš let z Prahy posunuli o den dřív. Po prvotních obtížích jsme ale úspěšně itinerář upravili, zabookovali jedno ubytování navíc a naše plány již nemohlo nic pokazit... :)

Den 1: Přílet

V pozdní odpoledne jsme přiletěli do Tel Avivu. Následovala izraelská vstupní kontrola. Kdo do Izraele už někdy vstupoval, ten ví. Pro ostatní, řada zdánlivě nesmyslných otázek, které Vám na x místech pokládají stále dokola jen v různém pořadí a v chytrých kombinacích je opakují, aby odhalili případné nesrovnalosti. Není to zrovna nejmilejší uvítání, ale když si člověk uvědomí, v jaké situaci se Izrael nachází, vlastně se tomu nediví a tato opatření chápe. V půjčovně jsme si vyzvedli auto a vyrazili podél pobřeží na sever do Caesarey, kde jsme měli objednaný první nocleh.

Po příjezdu jsme sjeli do "centra" u vykopávek k moři, dali si spoustu dobrých mořských plodů, prošli se kolem nočních útesů, na kterých piknikovala místní muslimská omladina a šli spát, abychom na naše izraelské dobrodružství byli řádně odpočatí.

Noční Caesarea

Noční Caesarea

Den 2: Caesarea, Haifa, Akko (Akkon), Nazaret, Tiberias

Hned ráno jsme se vyrazili ke starověkým vykopávkám v Caesarei. Před vstupem jsme stáli hned jako první a tak jsme si mohli tuhle antickou perlu Izraele vychutnat sami za ranního vánku, který se zvedal od moře, bez turistů. Caesarea bylo antické město postavené Herodem mezi léty 25 - 13 př.n.l. Jedná se o místo, kde roku 66 započalo slavné povstání Židů proti Římanům. Právě poloha hned u břehu moře dodává vykopávkám krásnou romantickou atmosféru. 

Caesarea

Caesarea

Caesarea

Caesarea

Caesarea

Caesarea

Z Caesarey jsme pokračovali dál podél pobřeží do Haify. Hlavním lákadlem Haify pro nás byla Bahaiská zahrada se stejnojmennou svatyní. Bohužel po příjezdu jsme zjistili, že se zde koná tento den nějaký kongres a zahrady jsou pro veřejnost uzavřené. Alespoň jsme vyjeli nad zahrady, udělali si fotografie a následně se v Haifě alespoň prošli po Ben Gurion Boulevard, kde v 19. stoletím založili osadu němečtí křesťané. Dodnes je zde možné vidět jejich typické kamenné domy. Nicméně v roce 1930 byli vyhnáni za své sympatizování s německými nacisty. 

Bahaiská zahrada

Z výše popsaných důvodů naše zastávka v Haifě byla výrazně kratší, než jsme čekali. Uklidňovali jsme se tím, že o to víc času budeme mít na město Akko, které bylo naší další zastávkou směrem na sever po pobřeží Středozemního moře. A byť věřím, že Bahaiská zahrada by byla nádherná, zpětně toho rozhodně nelituji, protože Akko bylo jedno z těch míst v Izraeli, které rozhodně předčilo mé očekávání.

V Akkonu tvoří většinu obyvatel Palestinci a arabský "feeling" je zde všudypřítomný. Staré město je zcela právěm zapsáno na seznamu UNESCA. Město se stalo důležitým již za doby Římanů, kteří zde drželi svou posádku. V období křížových výprav do Svaté země se jednalo o jeden z hlavních křižáckých přístavů s mocnou křižáckou pevností. Dobytí Akkonu v roce 1291 muslimy znamenal faktický konec křižácké nadvlády nad Palestinou.

Největším lákadlem města je bezpochyby křižácká pevnost a křižácký tunel pod městem. Rozhodně by byla ale škoda omezit se pouze na tato dvě místa. Akko je tím typem města, jehož atmosféru stojí za to nasát. A není to těžké. Staré město není nijak velké, takže se dá promotávat jeho úzkými uličkami a po čase se vždy objevíte na místě, kde už jste byli. Na místním trhu jsme nakoupili výborné olivy a baklavy. Při procházce po hradbách a pohledu na moře se snad ani nedá nepředstavovat si křižácké lodě, na kterých zde připlouvali křesťané. Naší poslední zastávkou byla Al-Džazárova mešita z 18. století. Dali jsme si kebab a fresh z granátového jablka (kde jsme se s Nelou do tohohle pití zamilovaly), nasedli do auta a stočili to na jihovýchod do Nazaretu. 

Akko - Templářský tunel

Akko

Al-Džazárova mešita

Al-Džazárova mešita

Akko - křižácká pevnost

Akko - křižácká pevnost

Nazaret je rovněž arabským městem. Přijeli jsme do něj již v podvečer a nestrávili v něm nijak velké množství času. Nicméně dodnes na něj vzpomínám jako na místo s neuvěřitelně milou a přátelskou atmosférou. Prošli jsme se centrem města tak, abychom se alespoň zvenčí (bylo již celkem pozdě) podívali jak na Kostel zvěstování, tak na Kostel Svatého Gabriela. Dle tradic se na jednom z těchto míst zjevil Marii archanděl Gabriel, aby jí zvěstoval, že již brzy porodí syna. Na Nazaretu jako takovém není nic mimořádného, což je však zcela v rozporu s faktem, že se jedná o místo mimořádného biblického významu. Záleží tedy na každém cestovateli, jak pro něj tato biblická místa jsou nebo nejsou atraktivní. Pro mě mají význam obrovský a tak se návštěva Nazaretu stala velice silným zážitkem. Udělali jsme si malý nákup na večer a vydali se na východ do Tiberiasu ležícího u Galilejského jezera. 

Kostel sv. Gabriela

Nazaret

Nazaret

Kostel zvěstování

Když jsme přijeli do ubytování uvítal nás velice milý pan domácí se kterým jsme se dali do řeči. Povídali jsme si o našich plánech na další dny. V rámci toho jsme se ho zeptali na to, zda je bezpečné vydat se do Golanských výšin. Pán nám odkýval že ano a tak jsme se rozhodli, že ráno brzy vstaneme a než začneme sjíždět na jih, vydáme se ještě na sever do tohoto Izraelem okupovaného území. Večer jsem si udělala ještě procházku po promenádě kolem břehu jezera a nezbývalo než se vyspat na další den, který nám přinesl výrazně více dobrodružství, než jsme očekávali.

Den 3: Golanské výšiny, Bet She´an, Mrtvé moře

Původně náš itinerář na tento den vypadal výrazně jinak, ale znáte to, člověk míní, pán Bůh mění...

Brzy ráno jsme se kolem Galilejského jezera vydali dál na sever. Čím dál jsme jeli, tím více přibývalo vojáků a tím byla krajina opuštěnější a krásnější. Ty výhledy stojí za to a Golanské výšiny jsou opravdu nádherné. Vystoupali jsme až na samý cíp země k syrským hranicím do drúzské vesničky Mas´ada s nádhernými výhledy. Byť se jednalo o nemalou zajížďku, rozhodně jí nelitujeme a shodli jsme se, že se jednalo o jedno z nejzajímavějších míst Izraele.

Tiberias - výhled z balkonu

Hranice se Sýrií

Mas ´ada

Mas ´ada

Mas ´ada

Mas ´ada

Poté jsme začali kolem Galilejského jezera a následně kolem řeky Jordán sjíždět na jih až do národního parku Bet She´an. Jedná se o areál krásně dochovaných římských vykopávek a jeho návštěvu rozhodně doporučuji. 

Bet She ´an

Bet She ´an

Bet She ´an

Bet She ´an

Bet She ´an

Bet She ´an

No a teď začíná ta pravá izraelská legrace. Náš plán byl pokračovat dál na jih. Podle času jsme se začínali smiřovat, že jelikož jsme jeli do Golan, nestihneme přírodní rezervaci Ejn Gedi. Sice nás to mrzelo, ale zážitky z našeho ranního výletu byly natolik silné, že jsme tomu vlastně Ejn Gedi bez větších výčitek obětovali. Plán tedy byl jet rovnou k pevnosti Masada, která měla být naší nejjižnější zastávkou, prohlédnout si pevnost, někde se cestou vykoupat v Mrtvém moři a vrátit se směrem na sever do Jeruzaléma, kde jsme měli zamluvený nocleh.

Ve skutečnosti první zádrhel nastal už ráno, kdy Nele přišel e-mail z ubytování, kde se najednou místo ubytování pro 3 osoby psalo jen o osobě jedné. Napsala jim tedy e-mail a čekali jsme na odpověď. Zatím nic... Inu sedli jsme do auta a zadali do offline MAPS.ME, že chceme do Masady. Navigace nám začala ukazovat něco, čemu jsme úplně nerozuměli... Při pohledu na mapu každý viděl, že stačí jet rovně podél Jordánu a k Masadě dojedeme. Navigace s námi však nesouhlasila. Tak jsme zkusili druhý telefon a ten se chytil a ukazoval nám krásně rovnou trasu. Tak jsme sedli do auta a jeli. 

Dodnes tuto příhodu vnímáme jako něco, co naprosto otřáslo naším přesvědčením o vlastní inteligenci. Jeli jsme a jeli. A povídali si o tom, že to je ten hezký kemp který jsme míjeli když jsme jeli dopoledne. Poté jsme se smáli tomu, že ti dělníci u silnice které jsme míjeli cestou tam vypadají že pořád mají siestu a čas práce ještě nepřišel... Jo a říkali jsme si, že je divné že pořád ne a ne být u toho Mrtvého moře... Ve chvíli, kdy mi to došlo, mi trvalo asi ještě dobrou půl minutu, než jsem promluvila a potvrdila si v hlavě, že byť to co si myslí je úplně mimo, tak je to jediné možné vysvětlení. Ano... z Bet She´anu jsme jeli zpět na sever místo na jih. A ano, došlo nám to po více jak hodině jízdy špatným směrem... Jak se to stalo? Jednoduše... Ta navigace podle které jsme jeli nás nevedla do Masady, ale vracela nás zpět do golanské Mas´ady...

Co Vám budu povídat, náš denní plán se začal zcela rozpadat a to jsme ještě netušili jak moc... Inu auto jsme otočili, již potřetí se kochali stejnými místy a chtěli jsme od nich být co nejrychleji pryč. Po této zkušenosti jsme veškeré navigace vypnuli a rozhodli se spoléhat na svou inteligenci a jet prostě rovně "dolů"... Nevím přesně ve které to bylo fázi, když jme omylem sjeli k jordánským hranicím... Byť se na nás celníci se samopaly koukali dost udiveně, zvládli jsme se otočit a vrátit na naši trasu. A pak za jednou zatáčkou kontrola... Jo v tu chvíli nám došlo, proč nás úplně původně vedla navigace tou děsnou oklikou. Ona ta cesta rovně "dolů" je sice nejkratší, ale vede Západním břehem Jordánu, tedy autonomním palestinským územím v Izraeli. Rozhodli jsme se, že to prostě projedeme, tak jsme jeli...

Zpětně toho rozhodně nelituji. Nesetkali jsme se s jediným problém, cesta byla krásná a pohodlná a pohled na palestinské slumy kolem cesty nám dával poznat trochu toho jiného Izraele... Poučení tedy zní, nezapomeňte si stáhnout jak izraelské, tak i palestinské mapy :). Pokračovali jsme neskutečně krásnou suchou drsnou krajinou kolem Mrtvého moře dál na jih a čím jižněji jsme byli, tím krásnější krajina byla.

Dojeli jsme k Masadě, zaparkovali a vydali se koupit si vstupenky. Židovská madam nám tónem tak povýšeným, že by za to nemusel stydět ani největší ultraortodoxní Žid oznámila, že dnes se zavírá o hodinu dřív, tím pádem jsme přijeli o dvě minuty později a tím pádem máme smůlu. Čím víc jsme se jí snažili uprosit a vysvětlit naši situaci a totiž jsme sem sjížděli jen kvůli Masadě, tím větší výsměch a nezájem z ní byl cítit. Sedli jsme si na lavička na parkovišti a koukali na tu krásnou krajinu plní beznaděje a naštvání.

Krajina pod Masadou

Krajina pod Masadou

K tomu všemu nám stále neodpovídali z ubytování v Jeruzalému. Nela tedy vzala telefon a šla jim zavolat. Paní v hotelu jí v podstatě poslala do háje s tím, že blbý, že tam mají jen osobu jednu, že víc místa nemají, jsou plní a že jí náš problém nezajímá. Když k tomu přičtu další zážitky s místními Židy, které jsme za ty dva dny měli, musím říct, že jsme k místnímu židovskému obyvatelstvu v tu chvíli nikterak velké sympatie nechovali...

Museli jsme se rozhodnout co dál a tak jsme si řekli, že budem tak trochu "dobrodruzi". Že sjedeme do nějakého letoviska k Mrtvému moři a dál se uvidí. Po nastartování auta nám došel ještě jeden problém... Tenčily se nám zásoby benzínu. Vlastně se nám tenčily fakt hodně. Začali jsme hledat kde je v okolí nejbližší bezninka. No, byla tak, že dle tachometru jsme měli jeden kilometr dojezdu k dobru. Alespoň byla naším směrem... Jeli jsme co nejspořivějších 80 km/h, místní nás vytrubovali, vznikly při to hlášky, které používáme dodnes... Ale ano, nakonec jsme k pumpě opravdu dojeli, byla otevřená a tachometr nám ukazoval, že jsme nakonec měli k dobru dokonce 2 kilometry dojezdu!

Nic jsme nechtěli víc, než být už konečně u vody a skočit do ní. Auto jsme nechali na okraji jednoho letoviska na pláži, a vrhli se na blbnutí v Mrtvém moři, čímž se nám vrátila dobrá nálada. Shodli jsme se, že nemá cenu odsud nikam jezdit, navíc se začínalo smrákat a že přenocujeme tady a na Masadu se vydáme hned ráno. Předražené hotelové komplexy, jejichž hlavní klientelu tvořili Rusové, nás opravdu nelákaly. Šli jsme tedy do místního minimarketu a nakoupili to, čím jsme se živili doposud. Pita chleba, humus, olivy, rajčata. S Nelou jsme z toho byly nadšené. Martinův stav se začínal dost blížit stavu zoufalství. Koupil si tedy navíc nějakou salsa omáčku (kterou jsme mu nakonec snědly, protože byla opravdu dobrá), vzali jsme tři láhve vína a vydali se na pláž. Tam jsme dlouho do noci jedli, pili, povídali si a koukali na stíhačky, které nám prolétávaly nad hlavou. Byl to úžasný večer, lepší než v pěti hvězdičkovém hotelu. No, noc ve třech v maličkém autíčku už prý tak super nebyla. Ale já jsem spala a přesto, že Nela s Martinem na mě ráno vrhali nevraživé pohledy a říkali něco o chrápání a vpouštění komárů do auta, mně se spalo výborně! :D

Mrtvé moře

Mrtvé moře

Mrtvé moře

Dobrou noc

Dobré ráno

Den 4: Masada, Jeruzalém

Jelikož jsme se po probuzení stále cítili jako slanečci, využili jsme na pláži veřejných sprch a poté ujížděli směrem k Masadě (díky bohu byly tentokrát obě stejným směrem). Jelikož jsme neměli času nazbyt, nešli jsme plošinu pěšky, ale nechali se vyvézt lanovkou.

Masada je skalnatá plošina, na které nechal mezi lety 37 a 4 př.n.l. Herodes postavit pevnost. Jednalo se o poslední baštu Židů, kteří se v roce 66 proti Římanům vzbouřili (viz. Caesare výše). V roce 73 Římané Masadu po dvouletém obléhání dobyli. Uvnitř však nenašli jedinou živou bytost. Židé, než aby padli do otroctví, vzali si život. Díky tomuto odhodlání a zapálení pro židovskou věc, se stala Masada symbolem židovského národa. Izraelští vojáci dodnes přísahají při svém slibu, že nenechají Masadu už nikdy padnout. 

Jedná se o velice rozlehlý několika stupňovitý komplexs naprosto úchvatnými výhledy na vyschlou krajinu. Je vidět množství vyschlých koryt, která se kdysi vlévala do Mrtvého moře a které pomalu ale jistě jako spousta jiných jezer, vysychá. Do Masady proudí Židé z celého světa. Srocují se zde, zpívají své písně. Je asi jen těžko pochopitelné, jak hluboký a silný význam pro ně toto místo má. 

Masada

Masada

Masada

Masada

Masada

Masada

Z Masady jsme pokračovali dále na sever do Jeruzaléma. Naše změněné plány způsobily, že jsme se shodli, že oželíme návštěvu Betléma, abychom měli dostatek času na svaté město hned tří světových náboženství. Prvním nelehkým úkolem bylo v Jeruzalémě zaparkovat. Ale nakonec se nám to podařilo a dokonce celkem blízko jedné z bran starého města. 

V Jeruzalému jsme strávili celý den. Jako první jsme zamířili na Chrámovou horu ke Skalnímu dómu a mešitě Al-Aksá. Je to nádherné místo, kde na Vás bude dýchat posvátností z každého kousku země nehledě na Vaše vyznání. Obě stavby jsou přístupné pouze muslimům. Asi je to na pocitu a uvážení každého. Já měla silný pocit, že je to tak správně. 

Chrámová hora - Skalní dóm

Chrámová hora - Mešita al-Aksá

Chrámová hora - Mešita al-Aksá

Z Chrámové hory jsme se vydali do uliček místního bazaru, až jsme zapadli v jednom rychlém občerstvení, V opačném případě začalo být velké riziko, že nám Martin z hladu ublíží. Nějak našemu, že jíst vlastně s Nelou nepotřebujeme, nerozuměl...

Naše další kroky vedly ke Zdi nářků. Stát na tomto místě, je prostě dost nepopsatelný pocit, asi jako celý Jeruzalém. Vrcholem pro mě byl kostel Božího hrobu na vrcholu Golgota. Netřeba vysvětlovat, jakou sílu v sobě tohle místo má. Zvlášť, když vidíte ty lidi z celého světa, pro které stát na tomto místě je splněný sen... Nela s Martinem mé zaujetí pro sakrální památky úplně nesdíleli, takže jsme v Jeruzalémě fungovali stylem, že já chodila do kostelů a oni ochutnávali místní kafe nebo jiné pochoutky. A překvapivě dobře to fungovalo. 

Jeruzalém

Zeď nářků

Kostel Božího hrobu

Kostel Božího hrobu

Kostel Božího hrobu

Jeruzalém

Vyšli jsme na Olivovou horu, podívali se do Kostela všech národu v Getsemanské zahradě a kochali se výhledem na Jeruzalém. Dlouhé hodiny jsme se toulali uličkami starého Jeruzaléma a byl to neuvěřitelný zážitek a pro mě asi jeden z nejsilnějších v životě. 

Kostel všech národů

Židovský hřbitov na Olivové hoře

Židovský hřbitov na Olivové hoře

Spoustě lidí vadí všudypřítomní vojáci se samopaly. Toto se mi velice špatně posuzuje, neboť zbraně jsou pro mě symbolem bezpečí, které mi také tito všudypřítomní vojáci dodávali. Nicméně rozumím, že lidé, kteří toto vnímají jinak, mohou mít velice odlišné pocity.

Pozdě večer jsme odjeli na západ do Tel Avivu, kde jsem měli náš poslední nocleh.

Den 5: Tel Aviv, odlet

Bydleli jsme v hotelu hned na pláži. Ráno jsme se zvládli dosti pohádat s recepční. Ano, židovská neslušnost a nadřazené chování nás ještě stále nepřestaly udivovat...

Ráno jsme šli na pláž a užili si trochu toho relaxu. Následovalo proplétání se místními uličkami. Prošli jsme si ulice, které obsahují populární architekturu Bauhausu (bílé domy ve stylu 30. let minulého století). Tel Aviv je pro mě asi městem, kde bych musela strávit výrazně více času, aby na mě stihl zapůsobit. Určitě je to velice zajímavé místo k žití, ale jako turistu mě nijak výrazně neoslovil. 

Tel Aviv - pláž

Bauhaus architektura

Bauhaus architektura

Výrazně víc se mi líbilo staré město Tel Avivu, tedy Jaffa. Podívali jsme se ke kostelu svatého Petra, slavnému vodotrysku s velrybou, prošli se přístavem, dali si výborné kafe a poté se vydali směr letiště. 

Jaffa - kostel sv. Petra

Jaffa

Jaffa

Jaffa

Jaffa

Jaffa

Měli jsme časovou rezervu, ale nijak velkou. Vrácení auta se protáhlo a když nás vezl pracovník půjčovny na terminál, nějak jsme se nepochopili, na který má jet... Lépe řečeno, vehementně nás přesvědčoval, že chceme na ten, co říká on a když nás tam odvezl a bylo to špatně, jen pokrčil rameny s tím, že náš problém. Co Vám budu povídat, byla to asi poslední kapka v našem vnímání místních Židů.

Tak tak, ale pustili nás k odbavení. No a při jedné kontrole jednu paní zaujala moje palestina uvázaná kolem tašky, kterou běžně nosím kolem krku... Zpětně mi celá ta věc přijde absurdní, ale... Když jsem se do Izraele balila, přemýšlela jsem nad spoustou věcí. Přemýšlela jsem způsobem, čím nenaštvat tu druhou stranu (tedy Palestince, protože my jsme přece spojenci Izraele...). Schválně jsem si nebrala kotníkové ponožky, které na lemu mají vlajku USA atd. Tu palestinu mám spoustu let z doby kdy jsem hrála airsoft, nemá pro mě žádný politický význam... Těžko spočítat, kolikrát jsem tu větu zopakovala... Milion otázek, vzali si mě stranou, vysypali mi všechno z batohu, co Vám budu povídat, izraelská letištní kontrola nepatří k těm nejpříjemnějším... No nakonec zřejmě pochopili, že se ode mě nic zajímavého nedozvědí, takže mě nechali jít. Sice tak tak, ale letadlo jsme stihli a vyrazili směr Praha.

Závěr

Byť to tak nemusí vypadat, náš itinerář byl neskutečně nabitý a po příletu domů jsme byli sice plní endorfinů, ale zároveň zralí na další dovolenou v posteli, kterou bychom dohnali spánkový deficit.

Naše dojmy z Izraele byly velice rozporuplné. Na jednu stranu je to nádherná a v rámci velice malého území neskutečně rozmanitá země. Na druhou stranu musím upřímně říct, že z místních jsme byli asi všechno, jenom ne nadšní.

V kontaktu s Palestinci jsme se setkali vždy s milým a přátelským přístupem. V případě Židů to byla většinou povýšenost a nezájem. Rozhodně tím nechci zobecňovat. Na to jsme byli v oblasti příliš krátce. Ale určitě nám to ukázalo celou tuto problematickou část světa z toho opačného pohledu, než, který se na západě nosí. Vím o spoustě kamarádů a známých, kteří naopak vnímají Židy jako nesmírně přátelské a dobrosrdečné lidi. Bohužel nám tato jejich stránka zůstala skryta.

I přes výše zmíněné výhrady k místním, jsem ze země odjížděla s neuvěřitelně kladným zážitkem a pocitem, že ta země je naprosto kouzelná, nádherná a jedinečná. Ať už Vás zajímají památky, příroda či města, v Izraeli si to své určitě najdete.