30 dní cesty po poušti, horách, jezerech i kaňonech

O předchozí části naší cesty - cestě po Mexiku - si můžeš přečíst tady: https://www.cestujlevne.com/cest...0-dni-2371

Paracas a Islas Ballestas

Islas Ballestas jsou označovány jako peruánské Galapágy nebo někdy trochu hůře jako Galapágy pro chudé. Je zde možné pozorovat tučňáky a mnoho dalších zvířat. Když se cestou z Limy do Paracasu snažíme zamluvit vyjížďku lodí na Islas Ballestas, dozvídáme se nemilou zprávu. Celý dnešek byl přístav zavřený a nikdo neví, kdy ho otevřou. Ráno vstáváme v 6:30 a u snídaně přijde ta nemilá zpráva - přístav je stále zavřený. Co se dá dělat, jdeme do města a půjčujeme si kola (30 PEN / os). Slečny před námi těsně vybraly poslední hezké kusy, a tak řetězy našich kol připomínají Saharu stejně jako okolní krajina. Nevadí, hlavně že to jede. Ke vstupnímu místu do Reserva nacional de Paracas je to asi 7 km (11 PEN / os). Naší první zastávkou je vyhlídka na plameňáky a pelikány. Ty vidíme z poměrně větší vzdálenosti, nicméně co se zvuků týče, je to docela koncert. 

Nemáme kam pospíchat, a tak postupně navštěvujeme všechna významná místa rezervace: Playa Roja, La Mina, Lagunillas, Playa Yumaque a La Catedral. V blízkosti Playa Roja vidíme kromě spousty pelikánů i jednoho osamoceného plameňáka, tentokrát dost z blízka.

Projížďka je naprosto skvělá, výhledy fenomenální. Neustálé se střídají výhledy na písčité duny a na příkré mořské útesy a nás to nepřestává bavit. Po cestě zpátky spatřujeme obrovskou haldu mušlí uprostřed ničeho. Celkem jsme najezdili asi 43 km, dá se to samozřejmě i zkrátit. Cestou dostáváme zprávu, že přístav je již otevřen, a tak prodlužujeme ubytování o jeden den a ráno vyrážíme.

Výlet na Islas Ballestas je trošku masovka. Na to, že restaurace i ulice v Paracasu byly téměř prázdné, se turistů v přístavu schází pěkná řada. Každá loď pojme 40 turistů, takže se skutečně nejedná o žádnou soukromou tour. Cestu "zpříjemňuje" remix nejhranějších rádiových písniček. Po krátké chvíli zastavujeme u Candelabro de Paracas, což je 180 m dlouhý obrazec v písku, jehož stáří se odhaduje na 2500 let. Zachován zůstal díky slané krustě a minimálním srážkám v této oblasti. 

Po krátké přednášce o nejasné historii a významu obrazce pokračujeme na samotné ostrovy. Je cítit charakteristický zápach guana - ptačího trusu, který se z ostrovů pravidelně sbírá a prodává se jako hnojivo. Pozorujeme rodinku tučňáků, jak se nemotorně pohybuje po útesech. Pár lachtanů se vyhřívá na skaliskách, zatímco jiní učí svá mláďata plavat ve vodě.

Ve vodě také vidíme plavat veliké medůzy a nad hlavami nám lítají velká hejna ptáků. Z druhé strany ostrova pak vidíme rodinnou pláž s velkým množstvím lachtanů a jejich mláďat. Jsou dost ukecaní a opět je to celkem koncert. Plavba trvá 2 hodiny a lodě z přístavu vyjíždějí v 8:00 a 10:00 (15 USD / os). Po návratu sedáme na bus směr Ica. 

Ica - Huacachina a Cañón de los Perdidos

V Ice si dáváme bágly na ubytování a bereme tuk-tuk do Huacachiny. Po chvíli řidič zastaví, něco nám říká, vybere od nás 6 PEN a za okamžik se vrátí se třemi pytlíčky s modrou tekutinou. Chvíli nevíme, co si o tom myslet, ale pak to naštěstí leje do tuk-tuku a ne do nás, takže dobrý. 

Huacachina je malá vesnice vystavěná kolem pouštní oázy a obklopená písečnými dunami. Máme zde zamluvenou projížďku po písečných dunách za západu slunce. Po nějaké době celkem bláznivé jízdy nahoru a dolů, kdy se nezřídka ozýval jekot spolucestujících, přijíždíme na jeden z vrcholů, kde si zkusíme sandboarding. Řidič vytáhne z kufru pro každého zjednodušenou verzi snowboardu, lehce navoskuje a jdeme na věc. Na prkno si leháme na břicho a držíme se vázání. Před první jízdou to zní dost bláznivě, ale jakmile si to vyzkoušíme, jsme nadšeni.

Následně naše buggy vyráží pokořit několik dalších dun. Na jedné zastavujeme a pozorujeme západ slunce. Projížďka pak pokračuje a poslední sandboarding provádíme již téměř za tmy. Písek máme úplně všude.

Další den se vydáváme do Cañonu de los Perdidos. Dostat se tam po vlastní ose by bylo logisticky dost náročné, a tak pro nás netradičně musíme zvolit tour přes agenturu. Jednu takovou zajišťuje přímo náš hostel (80 PEN / os), takže nemusíme nic shánět. Mini bus nás má vyzvednout v 6:30 před hostelem, což se (podle našeho očekávání) úplně neděje. V 7:05 se objevuje minibus, který nás ale nejprve převezl na jiné místo, kde přestupujeme do jiného minibusu k ostatním členům tour a pak už konečně vyrážíme. Asi po 50 minutách však znovu opět zastavujeme u silnice u několika obchodů, kde máme možnost nakoupit si s sebou jídlo a pití. Odtud pak pokračujeme do kaňonu ještě asi další dvě hodiny. Nejprve zastavujeme u vyhlídkového místa na focení a krátkou přednášku o historii kaňonu.

Poté nás auto popoveze asi tři minuty a pak už konečně sestupujeme do kaňonu. Samotná cesta kaňonem trvá tam i zpět asi hodinu a půl. Na několika místech jsou vidět fosílie mušlí a jiných živočichů, ale v tomto nejnavštěvovanějším úseku je bohužel většina vysbírána turisty. Na zpáteční cestě do města nás ještě čeká ochutnávka vína a pálenky zvané pisco. Na degustaci máme tři druhy vína, přičemž bohužel ani jedno není dobré, pálenku a čokoládový likér z této pálenky.

Pokud chcete více soukromou tour, kde se podíváte i dále do kaňonu, napište Luisovi na +51 958 044 248  (200 PEN / os). A když zmínite, že jste četli cestopis od Czick on the road, dostanete 10 % slevu.

Nazca

Opouštíme Icu a přesouváme se do městečka Nazca. Modří už vědí, že tím hlavním cílem jsou obrazce na planině Nazca, tzv. geoglyfy. O vzniku těchto obrazců existuje několik teorií, od vytvoření obyvateli Nazcy až po mimozemšťany. Zkoumání těchto obrazců zasvětila svůj život německo-peruánská matematička a archeoložka Maria Reiche, podle které je pojmenované letiště, odkud se na obrazce létá. 

Let nad planinou je celkem vyhledávaná turistická atrakce, a tak je lepší si let zamluvit dopředu - nám stačilo dva dny předem. Let jsme objednávali přes agenturu Alegría tours, kteří spolupracují s leteckou společností Alas Peruanas. Půlhodinový let, zahrnující přelet nad 14 obrazci, stojí 70 USD na osobu. V ceně je transfer z našeho hotelu na letiště a zpátky. Přímo na letišti se pak platí ještě letištní poplatek 30 PEN na osobu a vstupenka za 47 PEN. Při rezervaci letu je potřeba uvést váhu každé osoby. Kdo má přes limit, musí si koupit dvě sedadla. 

Před letem čteme několik doporučení, což Markétu trochu znervózňuje, protože nemá moc ráda létání. Navíc tady se létá malýma "vrtuláčema". Jak se dočítáme, většinou se jedná o letadlo, do kterého se vejde až 6 cestujících, každý pasažér má své vlastní okénko, aby dobře viděl na obrazce. A tady nastává ta trochu nepříjemná pasáž. Aby bylo zajištěno, že všichni dobře uvidí, letadlo se střídavě naklání na obě strany, což někomu nemusí dělat dobře na žaludek. A tak se doporučuje před letem spíš nejíst. 

Do teď nám není jasné, jak k tomu došlo, nicméně po příjezdu na letiště se nás ujímá sympatický kopilot a vysvětluje nám, že po dobu našeho letu se o nás bude starat a že už na nás čeká SOUKROMÉ letadlo. Nespornou výhodou je to, že případné zvracení nebude před tolika lidmi. Před vzletem následuje focení a ujištění, že počasí pro let je ideální, není vítr a nebudou žádné turbulence.

Celý let probíhá bez problémů, vždy jsme do sluchátek upozorněni na obrazec, který máme vidět a zážitek je to opravdu neskutečný. Trochu nás prekvapuje, že skrz planinu vede dálnice, která v určitém místě vede jen kousek od několika obrazců a dokonce obrazec ještěrky je touto dálnicí rozpůlen. V tomto místě se také nachází pozorovací věž, pokud by někdo nechtěl absolvovat let, nicméně je odsud možné pozorovat pouze 3 okolní obrazce. 

Po absolvování letu nám ještě zbývá dost času do večerního odjezdu, takže toho využíváme a navštěvujeme hřbitov Chauchilla, asi 30 km od Nazcy. Jedná se o jeden z nejstarších a nejlépe zachovalých hřbitovů v Jižní Americe. K vidění je zde několik otevřených hrobek, kde se nacházejí prehispanické mumifikované lidské ostatky. Těla jsou tak dobře mumifikovaná, že na spoustě z nich jsou vidět zbytky vlasů a kůže. Jelikož se hřbitov nachází uprostřed "ničeho" nejezdí sem žádné colectivo a tak nejprve zkoušíme nabídky místní agentury. Ta nám nabízí dvouhodinovou tour na hřbitov spojenou s workshopem keramiky za 90 PEN na osobu. Místo toho volíme alternativu v podobě taxíku. Za 50 PEN nás řidič odvezl na hřbitov, počkal na nás a odvezl nás zpátky do města. Vstupné na hřbitov stojí 8 PEN na osobu.

Po návratu ještě stíháme navštívit akvadukty Cantalloc (10 PEN / os), asi 4 km od města. Tyto akvadukty byly postaveny obyvateli Nazca asi před 1 500 lety, zajišťovaly vodu pro město a okolní pole. Odtud se pak dá jít asi dva kilometry na vyhlídku na obrazec Agujas (jehly). Působivější nám však přijde obrazec připomínající kočku, který je umístěný na nedaleké hoře. V 10 večer odjíždíme nočním busem směr Arequipa. 

Colca Canyon

V Arequipě po příjezdu rovnou kupujeme jízdenku na autobus do Cabanaconde, výchozího místa pro Colca Canyon trek. Před odjezdem autobusu ještě doplňujeme zásoby ovoce a zeleniny na místním tržišti. Za zmínku stojí obrovské kiwi ve tvaru ledviny. Nešlo přitom o žádnou výjimku, takto vypadalo na tržišti každé. 

Cesta do Cabanaconde trvá 6 hodin (25 PEN / os) a určitě se nevyplatí ji prospat. Celou cestu jsou totiž nádherné výhledy na hory a údolí, kolem cesty volně pobíhají lamy. Jelikož cíle dorážíme až večer, není zde příliš příležitostí kde sehnat večeři. Nakonec končíme v něčem velmi místním. Paní nás posílá nahoru do patra, kde si zrovna její syn píše úkoly. S naším příchodem to musí přerušit, aby nám mohl připravit stůl a donést klasickou sadu omáček. Ráno si necháváme v hotelu velké batohy a vyrážíme nalehko do Colca Canyonu.

Colca Canyon je jeden z nejhlubších kaňonů na světě a jeho délka je 70 km. V údolí se nachází několik vesnic, kde je možné při návštěvě kaňonu přespat. Trek je možné jít několika cestami s různým počtem nocí. 

Pokud se chystáte na trek do Colca Canyonu, detailní informace o tom, jaké jsou možnosti trasy a o všem dalším ohledně kaňonu, najdete zde: https://www.alongdustyroads.com/...nyon-route

První den jdeme ráno z Cabanaconde do místa Llahuar (11km, 400 m stoupání, 1600 m klesání). Chvíli po startu narážíme na kontrolní stanoviště, kde si kupujeme vstupenky (70 PEN / os, platné 5 dní). Dále na cestě už téměř nikoho nepotkáváme, užíváme si výhledy z neustále se měnící perspektivy.

Jen poslední kilometr není úplně příjemný, neboť se pěšina napojí na širší prašnou cestu, po které projíždí překvapivě dost aut a za každým se zvedne obrovský mrak prachu. Do Llahuaru dorážíme před druhou odpoledne, zbytek dne si užíváme volna čtením v houpací síti s výhledem do kaňonu a koupáním v bazénech s teplou a studenou vodou. 

Druhý den nás čeká cesta do San Juan de Chuccho (12 km, 1200 m stoupání, 900 m klesání). Počáteční stoupání nám dá trochu zabrat, ale pak už je to pohoda s opět neskutečnými výhledy, kterých se nemůžeme nasytit. V cíli jsme v čase pozdnějšího oběda a kromě plánování další cesty si užíváme pohled na vysoký skalní útvar přímo před námi. 

Poslední část našeho treku v Colca kaňonu je návrat do Cabanaconde (9 km, 1200 m stoupání, 300 m klesání). Je to zřejmě nejnáročnější část cesty, zároveň chceme stihnout autobus v 13:30 zpět do Arequipy. Vyrážíme v 7 ráno. Cesta, kterou se stoupá, není nakonec tak bláznivá, jak to vypadalo zespodu nebo na mapě, přesto je stoupání za neúprosného svitu sluníčka náročné. Když už máme Cabanaconde na dohled, zbývá nám ještě nějaký čas, a tak se vydáváme k vyhlídce Cruz del Condore, kde by mělo být možné pozorovat kondory. Je to 2 km zacházka a 275 m stoupání, což se nám moc nechce, ale hecneme se. Bohužel naše mapa tady moc neodpovídá realitě a tak různě bloudíme přes kukuřičná pole a podobně. Když se konečně prodereme do cíle, žádná vyhlídka zde není. Později zjišťujeme, že byla ve skutečnosti o 5 km východněji, než ukazovala naše mapa. V mapách jsem to opravil, takže podobnou zacházku bez vytouženého cíle snad již nebudou muset další turisté absolvovat. V Cabanaconde před odjezdem autobusu stíháme ještě rychlý oběd, který je opět velmi místní. Zatímco v Colca kaňonu byly na záchodě místo toaletního papíru kuchyňské utěrky, v této restauraci mají na každém stole místo ubrousků roli toaletního papíru.

Arequipa a Laguna de Salinas

Z Colca canyonu se vracíme do Arequipy. Je to druhé největší město v Peru a také má být jedno z nejkrásnějších. Arequipě se také přezdívá Bílé město, jelikož většina budov, hlavně v historickém centru, je postavena ze "sillaru" což je druh vulkanického kamene. Historické centrum tohoto koloniálního města je zařazené na seznam UNESCO. Do Arequipy přijíždíme až za tmy, a tak jsme po cestě taxíkem do hotelu a následně do restaurace trochu skeptičtí, jestli je město opravdu tak hezké, jak se říká. 

Druhý den ráno nejprve vyrážíme na trh, kde jsme nakupovali ovoce a zeleninu před cestou do Colca canyonu. Po cestě jsme přemlouváni od místních prodejců k nákupu odpadkových pytlů nebo drátěnek na nádobí. Tržiště je obří, rozdělené do několika částí. Prodává se zde ovoce, zelenina, ale také různé potřeby pro domácí mazlíčky nebo květiny. Nakupujeme pár čerstvých fíků a jdeme prozkoumat další část, kde jsme úplně fascinováni. Prodávají se zde ryby a všechny možné mořské plody. Ten zájem prodat nám alespoň nějakou rybu je neuvěřitelný a je nám až líto, že musíme odejít s prázdnou. 

Poté se přesouváme do historického centra města na náměstí Plaza de Armas. Dominatou tohoto náměstí je Catedral basílica de Arequipa. Ještě větší skvosty se tyčí za ní, a to vulkán El Misti (5822 m n. m. ) a zasněžené vrcholky vulkánu Chachani (6025 m n. m.). Na oběd volíme oblíbené "menu del día", které se většinou skládá ze salátu, polévky, hlavního jídla a nápoje. Cena menu se pohybuje kolem 10 PEN.

Posilněni obědem se vydáváme na prohlídku kláštera Santa Catalina. Tento klášter byl postaven v 16. století a v dobách jeho největšího rozkvětu zde žilo až 450 jeptišek. Život v klášteře byl hodně přísný, jeptišky mezi sebou nesměly skoro vůbec mluvit, nesměly opustit klášter ani jít do města a většinu času trávily modlitbami. Některé pravidla se zdají bizarní, jako například to, že si jeptiška mohla své vlasy umýt a ostříhat maximálně 7x do roka. Nicméně v těch dobách bylo postavení jeptišky velmi prestižní a rodiny musely zaplatit velké jmění, aby jejich dcera byla do kláštera přijata.

Dnes žije v klášteře asi 20 jeptišek, mají k dispozici veškeré vybavení moderní doby, ale jejich svět je před návštěvníky stále uzavřen. Vstupné do kláštera stojí 40 PEN na osobu a je možné si za 10 PEN na osobu připlatit průvodce (prohlídka s průvodcem trvá asi hodinu). My zvolili prohlídku bez průvodce a strávili jsme zde asi 2 hodiny, protože klášter je opravdu rozlehlý, je to takové městečko ve městě. 

Před západem slunce stíháme kafíčko v jedné ze střešních kaváren, kde máme krásný výhled na vulkány. Takové pohledy se nikdy neomrzí. Poté ještě v rychlosti navštěvujeme místní mini farmu Mundo Alpaca, kde se uprostřed města pase několik druhů lam a také se zde třídí jejich vlna a peruánské ženy zde tkají své výrobky. 

Na západ slunce se vydáváme na vyhlídku Yanahuara asi 20 min pěšky od centra. Jsme trochu překvapení, jelikož nevidíme přímo zapadající slunce, protože vyhlídka je na opačnou stranu, ale i tak to stojí za to. Ochutnávám zde tradiční dezert queso helado, což je taková zmrzlina s chutí kondenzovaného mléka a skořice a navzdory názvu neobsahuje sýr. 

Druhý den nás čeká celodenní výlet do Reserva Nacional Salinas y Aguada Blanca. Výlet máme objednaný přes agenturu (65 PEN / os). Dodávka s průvodce a dalšími turisty nás před hotelem vyzvedává okolo 6:30 ráno a nejprve jedeme na vyhlídku na oba vulkány, kde o nich dostáváme malou přednášku. Poté jedeme asi půl hodinu do vesničky Chiguata, kde na nás čeká snídaně v podobě dvou sendvičů a čaje (6 PEN). Pak už následuje asi hodinová cesta k Laguna de Salinas, která se nachází v 4 200 m n. m. Jak už název napovídá, toto jezero je slané a v aktuálním ročním období se nachází ve fázi odpařování, což potrvá až do září, kdy zde nebude žádná voda a zbyde jen sůl. Ta se zde netěží, jelikož se jedná o chráněnou rezervaci. Na jezeře vidíme hejno plameňáků a vyschlé břehy jsou dokonale posety stopami.

Poté se nám náš průvodce chystá udělat nekolik obligátních fotek, přičemž vytahuje z batohu prázdného lahváče a nějaké hračky. Smiřujeme se s tím, že normální fotku si z laguny neodneseme.

Od slaného jezera pak jedeme ještě výše do 4 600 m n. m., kde se nachází minivulkán a přilehlá termální jezírka, ve kterých je možné se vykoupat (5 PEN). Této možnosti samozřejmě využíváme. Voda má krásných 30 stupňů, ale na Markétu je to prý trochu málo.

Poté už se vracíme zpět ještě s krátkou zastávkou u přehrady San José de Uzuña. Od přehrady je hezký výhled na horu Pitchu Pitchu. Je zde možné půjčit si kayak nebo se projet na motorovém člunu. Nacházejí se zde také sádky se pstruhy. Před návratem do Arequipy nás ještě čeká zastávka na pozdní oběd ve vedlejší vesnici v "picanterii", kde vaří typická místní jídla.

Puno, jezero Titicaca

„My máme "Titi" a vy máte "Caca"!“

Po cca 7 hodinové cestě z Arequipy se ocitáme ve 3 827 m n. m. ve městě Puno, které leží na pobřeží jezera Titicaca. Po západu slunce je ochlazení opravdu znát, takže na večerní procházku městem navlékáme péřovky a čepice. Ještě ten večer zamlouváme celodenní výlet na lodi po jezeře Titicaca (70 PEN / os vč oběda). To je největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou. 60 % jezera se nachází v Peru, zbytek v Bolívii, přičemž se Peruánci Bolivijcům smějí, že "my máme Titi a vy máte Caca". 

Ráno nás v 6:45 vyzvedává slečna z agentury, aby nás doprovodila na minibus, který nás doveze do přístavu. Zde čekáme neuvěřitelných 45 minut než dorazí všichni účastníci. Naší první zastávkou je jeden z plovoucích ostrovů Uros. Tyto ostrovy jsou uměle vytvořené z rákosu a žijí na nich původní obyvatelé, kteří hovoří jazykem kečua. Návštěva ostrova trvá asi hodinu, během které máme přednášku o jezeře Titicaca i o tom, jak a z čeho se plovoucí ostrovy staví. Tento stavební materiál také ochutnáváme.

Jednou ze zajímavostí bylo, že každý ostrov má svého "prezidenta" a po roce se střídají muž a žena. Na ostrově, kde jsme byli my, je teď prezidentkou Belinda. Nespornou výhodou umělého ostrova je, že pokud nevycházíte dobře se svým sousedem, můžete vzít pilu, ostrov prostě rozdělit a odplout, kam se vám zlíbí. A to se prej fakt stalo.

Po přednášce si nás rozebraly místní ženy po skupinkách a oblékly nás do jejich tradičních oděvů. Také  nám nabízely k prodeji jejich ruční výrobky. Nakonec jsme se projeli tradiční loďkou (10 PEN) na jiný ostrov, kde jsme ochutnali chleba z quinoy. Chutnal a vypadal skoro jako langoš, jen ve tvaru úzkého oválu. 

Z ostrovů jsme pokračovali hodinu a půl lodí na další zastávku a tím byl ostrov Taquile. Na tomto ostrově žije asi 2 000 obyvatel. Čekala nás tu krátká přednáška o zpracování vlny a tkaní různých výrobků. Asi nejvíc nás zaujalo, když místní pán roztloukl rostlinu, smíchal ji s vodou a vytvořil z toho přírodní šampon, ve kterém poté vypral špinavou ovčí vlnu, která naprosto zbělala. Také jsme měli možnost zatančit si s místními. Na ostrově nás pak ještě u jedné rodiny čekal oběd v podobě výborné polévky z quinoy a čerstvého pstruha, s neskutečným výhledem na jezero. Poté už jsme jeli zpátky do Puna, kde jsme v 10 večer sedli na noční bus do Cusca.

Cuzco

Cuzco je asi nejvíce turistickým městem v celém Peru a nám osobně se líbilo ještě o chlup více, než nejvyhlášenější Arequipa. Jediná otravná věc je, že na vás pořád někdo pokřikuje s nabídkou masáže, čištění bot, tour a dalších věcí. Naše ignorování všech těchto nabídek dospělo až do té fáze, že jsme málem úspěšně odignorovali pána, který se snažil Markét upozornit na spadlý šátek. V Cuzcu jsme strávili 5 nocí ve skvělém ubytování Casa Mirador s opravdu nádherným výhledem na celé město. 

Dříve bylo Cuzco hlavním městem Incké říše, dnes se v jeho okolí nachází mnoho inckých památek. Pro jejich návštěvu je potřeba zakoupit tzv. boleto turistico, což je vstupenka, která platí na určitý okruh památek - samostatné vstupné zakoupit nelze. Jednotlivé okruhy stojí 70 PEN, všechny 3 okruhy najednou (16 památek / muzeí) pak přijdou na 140 PEN. 

Sacred valley

Jelikož nemáme zas tolik času, abychom mohli Posvátnému údolí věnovat více dní, využíváme nabídky jednodenní tour, která pojme všechny místa najednou (60 PEN). 

V 6:30 ráno nás vyzvedává minibus, po městě nabíráme další účastníky a pak nás čeká asi 40 minut jízdy do naší první zastávky ve vesnici Chinchero. Zde navštěvujeme nejprve místní textilní dílny, kde máme přednášku o zpracování lamí a ovčí vlny. K obarvení této vlny využívají přírodní suroviny, jako jsou různé rostliny, ovoce, ale třeba také živočichy. Jsme svědky toho, jak slečna z dílny nejprve něco loví v připraveném kaktusu, po chvilce vytahuje nějaký hmyz, který nebojácně roztírá v dlani a ukazuje nám její červenou barvu. Poté bere do ruky citron, kterým si dlaň pokape a červená skvrna na dlani se mění spíše na oranžovou. Po přednášce máme asi 20 minut, abychom se mohli pokochat výrobky, které nám jsou místními ženami nabízeny opět trochu pod nátlakem.

Po návštěvě nasedáme na pár minut do autobusu, abychom se přesunuli k archeologické památce. Dominantou je velké náměstí, kde se pravidelně v neděli konají trhy a také kostel, ze 16. století, který je postaven na základech paláce panovníka incké říše Túpaca Inca Yupanqui. Obdivujeme terasy, které jsou rozlehlé po celém objektu a jejich účel byl především k pěstování různých plodin.

Metoda, kterou se Inkům podařilo opracovat kameny do dokonale zapadajících tvarů, nebyla dosud přesně objasněna. Vědcům se však v kamenech podařilo najít stopy kukuřice, a tak se domnívají, že přesných tvarů bylo dosaženo pomocí chemické reakce. 

Z Chinchera pokračujeme do dalšího místa, a tím je Moray. Po cestě máme přímo v buse "předváděčku" léčivých likérů domácí výroby. Součástí je ochutnávka zdarma, na výběr je anýz nebo místní rostlina muña. Podle paní, která likéry prodává, léčí úplně všechno. Moray je další incká archeologická památka. Na první pohled vypadá jako velký amifeteatr. S největší pravděpodobností bylo toto místo využíváno jako "laboratoř" pro pěstování různých plodin.

Kousek nad vesnicí Maras se nacházejí solná jezírka Salineras de Maras. Tato jezírka jsou zásobena přírodním solným pramenem a nikdo neví, odkud se tento pramen bere. Jezírek v Marasu je cca 3 000 a každé patří nějaké rodině. Z jezírek získávají sůl a tu následně prodávají. Do roku 2017 bylo možné chodit přímo do jezírek, nyní je možné pozorovat jezírka jen z dálky, aby nedocházelo ke znečištění. Vstupné 10 PEN. 

Další zachovalé incké město, které je dominantou Urubambské plošiny nese jméno Ollantaytambo. I zde můžeme obdivovat terasy na pěstování plodin nebo nedostavěné budovy, jako je například Chrám Slunce. Když nám náš průvodce vysvětluje, jakým způsobem Inkové dopravovali kameny na stavbu z protějšího lomu, jen nevěřícně kroutíme hlavou. Asi jako většinu času, když se procházíme po těchto památkách a vidíme, jak jednotlivé kameny do sebe na milimetry zapadají, bez použití dalšího stavebního materiálu a nenajdete mezi nimi jedinou mezírku. 

Naší poslední zastávkou je město Pisac, kam přijíždíme před půl pátou odpoledne, což je tak akorát, aby nás ještě do archeologické památky pustili. Ruiny inckého města se nacházejí v kopci, odkud je vidět na současné město Pisac. Opět zde obdivujeme terasy, které jsou až přes dva metry vysoké a sloužily především pro pěstování různých plodin. Další zajímavostí této památky je nespočet děr ve skalách v okolí. Dle našeho průvodce jsou to hrobky, kdy v jednotlivé díře můžou být až tři lidé. Cesty, které vedly k jednotlivým hrobkám jsou dnes již zničené.

Kdo chce, může si udělat zhruba půlhodinovou procházku nahoru na vyhlídku, přes původní obydlí a poté už se vracíme zpět do autobusu, který nás sveze dolů do města, kde ještě navštěvujeme místní šperkařskou dílnu, která vyrábí šperky ze stříbra, mušlí a vzácných kamenů. Pak už opravdu míříme zpátky do Cusca. Čtyřicetiminutová cesta se však kvůli oslavám Dne matek trochu protáhla.

Duhové hory

Naším posledním jednodenním výletem z Cuzca byl výlet do duhových hor. Dříve se jezdilo na La montaña de los 7 Colores, ale poslední dobou byl kvůli neshodám přístup uzavřen, a tak se místo toho jezdí na Cordillera Arcoiris de Pallcoyo. Rezervaci děláme v jedné z mnoha agentur ve městě (80 PEN / os, vč. snídaně a oběda, doplatek 15 PEN vstup). Odjezd je už ve 4:30 ráno a po dvou hodinách cesty přijíždíme do vesnice Cusipata, kde máme snídani formou bufetu. Následuje další 1,5h jízda, přičemž vystoupáme až do 4 750 m n. m. Zde je možné zakoupit lokální přírodní tekutinu proti výškové nemoci. Aplikuje se tak, že se nakape na dlaně, rozetře a inhaluje. Kdo chce, může si vzít vycházkovou hůl a vyráží se.

Cesta není dlouhá, dojít na konec trvá asi 45 minut. Cestou je označeno několik vyhlídek, nicméně nádherné výhledy jsou úplně po celou dobu. Na každém fotogeničtějším místě stojí místní s dvěmi nablízko svázanými lamami  a nabízí fotku nadšeným turistům. Nám ale přijde lamiček líto, takže si žádnou fotku s nimi neodnášíme. 

Na konci cesty je výhled celkem na 3 různé duhové hory a taky na 6384 m vysokou zasněženou horu Ausangate. Průvodce nám dává krátkou přednášku a následně všichni společně provádíme rituál, kdy pomocí třech lístků koky uctíváme matku zemi, boha slunce a hory. 

Zpátky je možné se vrátit stejnou cestou, což k našemu překvapení dělá většina naší skupiny, a nebo jít ještě výše přes Bosque de Piedras, což je samozřejmě mnohem zajímavější. Kamenný les se nachází jen lehce pod 5 000 m n. m. Cestičky jsou poměrně úzké, a tak je potřeba dávat dobrý pozor na cestu, zvláště když okolní výhledy neustále svádějí k pohledům do krajiny. Po cestě zpátky se opět zastavujeme v Cusipatě, tentokrát na oběd. Poté už se jede zpátky do Cuzca, kam přijíždíme kolem 15:30.

Po našem návratu se dozvídáme, že dříve navštěvovaná La montaña de los 7 Colores byla v tento den po několika měsících znovu zpřístupněna. Vzhledem ke své nadmořské výšce je výlet do duhových hor ideální aklimatizace před dalšími výlety do hor. 

Salkantay trek

Salkantay trek je alternativou známějšího Inca trail, který bývá často přeplněný a je tak potřeba rezervovat dostatečně dopředu. Oba tyto treky se chodí obvykle s průvodci, trvají většinou 4-5 dní a jejich vyvrcholením je výstup na Machu Picchu. Cena v případě Inca trail začíná někde na 600 USD a kromě průvodce zahrnuje také kuchaře, ubytování na trase a odnos batohů za pomocí koní. V případě Salkantay treku je cena o něco nižší. Výhodou Salkantay treku je, že je možné ho absolvovat bez průvodce, i když cestovní agentury vám budou z pochopitelných důvodů trvdit opak. A je až překvapivé, před kolika lidmi se tuto možnost v době internetu podaří utajit.

Jdete-li bez průvodce, máte možnost jít klasicky se stanem, spacákem, nést si vlastní jídlo atd, nebo jako my využít ubytování na cestě a jít nalehko. Většina ubytování na cestě je vyhrazena pouze pro skupiny s průvodcem, ale v každé vesnici se dá najít něco i pro jednotlivce.

V 8 ráno sedáme na collectivo směr Mollepata (40 PEN). Uvnitř jsou kromě místních další 3 páry turistů, kteří evidentně také vyrážejí na Salkantay trek. Při sjezdu z hlavní silnice na Mollepatu narážíme na dopravní omezení - staví se tu silnice a pustí nás prý až za hodinu a půl. To se nám do časového plánu moc nehodí, navíc čekání je vždycky nepříjemný. Naštěstí paní před námi má evidentně dobré kontakty, někam zavolá, řekne, že jsme jen jedno vozidlo a něco ve smyslu, že stáří lidé potřebují k doktorovi a za pár minut je vyřešeno. Ve chvíli, kdy se rozjíždíme, přijíždí za námi další auto, nicméně tomu zavřou cestu před nosem a musí poslušně čekat. A taky musí být pěkně naštvanej, když nás vidí projet. Nepotěší. 

Z Mollepaty do Soraypampy je to asi 20 km a je to možné jít pěšky jako součást treku, nicméně cesta není příliš zajímavá, a tak si ji většina lidí zkrátí taxíkem. Nám se nabídne pan řidič, že nás doveze až tam, samozřejmě za příplatek (30 PEN/os). V Soraypampě si necháváme věci v ubytování a vyrážíme k Humantay lake (4250 m n. m.). Jakmile tam dorazíme, začíná pršet, takže rychle děláme pár fotek a vracíme se zpátky.

Druhý den treku je nejnáročnější částí, ale také tou nejhezčí. Vycházíme ráno v 6:30 a čeká nás stoupání kolem nádherného Nevado Salkantay (6 271 m n. m.). V podobný čas vyráží na cestu i všechny skupiny s průvodci, a tak je na trase dost rušno, každou chvíli nás předjíždí nějaká skupina na koních.

Po třech hodinách dorážíme až do nejvyššího bodu celé trasy Abra Salkantay (4 630 m n. m.). Zde si většina skupin dává větší pauzu, my se však snažíme se zde moc nezdržovat - je zde chladno a i výhledy byly hezčí po cestě. Díky tomu jsme se také oddělili od největšího houfu lidí a zbytek dne jdeme víceméně sami.

Od tohoto místa nás čeká už pouze klesání. Celkem má dnešní cesta 20 km, 900 m stoupání, 2 000 m klesání. Do našeho cíle, vesničky Chaullay, přicházíme kolem půl třetí odpoledne. Nachází se zde několik ubytování pro turisty bez průvodce jako jsme my. Postupně jich několik obcházíme a vybíráme, kde se nám bude líbit nejvíc. Nakonec končíme v malých roztomilých chatičkách. Kupodivu zde zatím nikdo jiný není, ale během chvíle se to mění a jsou obsazeny všechny. Cena za chatičku pro dva je 40 PEN a za jednotnou cenu 10 PEN si můžete přikoupit snídani / večeři / wifi / teplou sprchu.

Další den nás čeká 18 km pouze klesání jednoduchým terénem. Cesta není nijak extrémně zajímavá a je možné ji jet autobusem, nicméně nám to přijde škoda a máme čas, takže vyrážíme po svých. Cesta vede celou dobu podél řeky. My jsme se hned na začátku zapovídali a zapomněli přejít řeku na levý břeh, kudy vedete turistická trasa. Přejít na druhý břeh později už moc nejde, takže jsme šli celou dobu po prašné cestě, po které jezdí autobus. Nicméně téměř žádná vozidla jsme na cestě nepotkali, takže cesta to nebyla špatná.

Nocleh jsme našli v ubytování v okolí kávové plantáže. Na zahradě rostl mimo jiné obrovský strom naprosto obsypaný avokády. Z těch nám pak paní domácí udělala jako předkrm guacamole, které by mohl závidět kdejaký pražský hipsterský podnik.

Poslední den treku před samotným výstupem na Machu Picchu nás čeká zajímavá cesta o délce 21 km do města Machupicchu Pueblo, o kterém se často mluví jako o Aguas Calientes, kvůli nedalekým horkým pramenům. Začátek cesty je do kopce, kdy se nejdříve dojde ke stánku s občerstvením, nad kterým se nachází houpačka s perfektním výhledem na okolní hory. Poté se pokračuje ještě trochu výš k dalšímu občerstvení s nádhernou vyhlídkou, odkud je již vidět Machu Picchu. Sklenička čerstvě vymačkaného pomerančového džusu (5 PEN) v kombinaci s tímto výhledem - no to se ani nedá popsat.

Poté se již začíná klesat, nejprve kolem inckých ruin a poté kolem horkých pramenů, kde je možné se vykoupat, až se nakonec dojde k vodní elektrárně (Hidroelectrica). Hidroelectrica je poslední místo, kam lze dojet autobusem, jediná cesta která vede dál jsou koleje pro vlak. Ten však stojí 30 USD, což mnoho lidí odmítá dát za 10 km cestu, a tak naprostá většina lidí dál pokračuje pěšky tou jedinou cestou, která dál vede - po kolejích, respektive jejich velmi blízkém okolí.

Machu Picchu

Lístky na Machu Picchu je možné zakoupit buď osobně v Cuzcu, nebo přes internet. V obou případech je však potřeba koupit lístky dostatečně dopředu, neboť kapacita je omezena. Cena vstupenky je 152 PEN, respektive 200 PEN, pokud chcete vstupenku umožňující výstup na horu Machupicchu či horu Waynapicchu. Navíc je potřeba počítat s poplatkem za platbu kartou. Nám přijde nejlepší varianta s výstupem na horu Machupicchu, ze které se vám naskytne klasický pohled na Machu Picchu s horou Huayna Picchu v pozadí.

Z města Machupicchu Pueblo je to ke hlavnímu vstupu do Machu Picchu 3,5 km a 600 m stoupání, přičemž musíme dodržet čas vstupu mezi 7 a 8 h ráno. Vzhledem k tomu, že nás pak čeká dalších 400 m stoupání při výstupu na horu Machupicchu, tak z města ke vstupu jedeme autobusem (12 USD). Velký batoh si necháváme u vstupu (5 PEN), abychom se později nemuseli vracet do Machupicchu Pueblo. Výšlap na horu Machupicchu dá celkem zabrat a celou cestu nemáme žádné výhledy - vše je zahalené v mlze. Stejně to vypadá i na cílové vyhlídce. Tam už sedí hlouček lidí, který stejně jako my doufá, že sluníčko nakonec mlhu rozpustí.

Po hodině a půl čekání se mlha naštěstí skutečně rozpustila a nám se naskytl nádherný výhled na Machu Picchu.

Když jsme dostatečně nabaženi výhledů, začneme sestupovat z hory do samotného Machu Picchu. Naše vstupenka má zahrnovat prohlídku jen malé části města, nicméně nám to přijde naprosto dostatečné a až zde si uvědomujeme, jak je celé Machu Picchu veliké. Kdybychom nepospíchali zpět, nejspíše by nebyl problém si projít i větší část města, protože ke konci se nám podařilo trochu zabloudit. Cestu dolu od Machu Picchu již jdeme pochopitelně pěšky a dále nás čeká opět téměř 10 km po kolejích k Hidroelektrice na autobus. Zpět do Cuzca dorážíme v půl druhé ráno.

Laguna Parón

Na závěr naší cesty po Peru se přesouváme do Huarazu, kde stravime 3 noci před návratem do Čech. Odsud máme v plánu udělat 3 jednodenní výlety. První z nich je k laguně Parón a je vhodný i pro největší lenochy. Autobus vás totiž vyzvedne v 8 ráno na hotelu a doveze přímo až k laguně a zpátky.

Na místě je možné si půjčit lodičku nebo kajak, minimálně u kajaku je však potřeba počítat s tím, že budete mokří. Přímo u laguny je dokonce restaurace, nicméně určitě je lepší mít jídlo vlastní a využít čas raději kocháním se, než čekáním na jídlo.

A pokud vám nic nebrání a chcete aspoň trochu protáhnout nohy, je možné vyjít na vyhlídku nad jezerem, což je asi 20 minut cesty.

Laguna 69

Autobus s cílovou stanicí Laguna 69 nás vyzvedává na hotelu krátce před pátou hodinou ranní. Po dvou hodinách cesty zastavujeme na 30 min na snídani (12 PEN). Pokračujeme kolem jezer Chichan Cocha a Orkoncocha, v jejichž blízkosti se nachází pomník českým horolezcům, kteří zde zahynuli při lavině v roce 1970. Tu způsobilo zemětřesení, při kterém kromě českých horolezců zahynulo až 70 000 místních. 

Deset minut po deváté přijíždíme k výchozímu bodu (3 900 m n. m.). Odsud k cíli je to 7 km s převýšením 700 m. Cestou jsou vidět dva nejvyšší peruánské ledovce - Huascarán (6768 m n. m.) a Huandoy (6395 m n. m.), takže je asi zbytečné zdůrazňovat, že výhledy jsou opět neskutečné.

Cesta zabere kolem 2 - 3 hodin podle toho, jak je kdo zdatný. Výhledy jsou rozhodně zasloužené. U laguny máme hodinu na oběd, kochání se a focení.

Kolem laguny se prochází kráva, pózuje pro turisty a žebrá nějakou tu dobrotu. Zpět do autobusu je to opět 7 km po stejné trase, nicméně cesta dolů je pochopitelně jednodušší. Cena tour je 50 PEN + 30 PEN vstupné do NP. 

Ledovec Pastoruri

Výlet k ledovci Pastoruri objednáváme opět přímo v našem ubytování Vacahouse B&B (45 PEN / os + 30 PEN vstupné do NP). Cesta začíná v 8 ráno a celkem dlouho čekáme, než dorazí poslední 3 účastníci zájezdu. Ostatní cestující už to komentují slovy, že proč tu máme zůstat všichni, když tu můžou zůstat jen ti tři, ale nakonec se to vyřeší a jedeme všichni. Děláme krátkou zastávku na čaj z koky, což údajně pomáhá proti vysokohorské nemoci. U vstupu do NP je opět celkem zdržení, než se vyřídí všechny formality, ale pak už zastavujeme u jezera sedmi barev a především krásných rostlin Puja Raimondova.

Bohužel i na tomto místě čekají místní s malinkatými lamičkami, aby se s nimi nadšení turisté mohli za drobnou úplatu vyfotit. Lamičky navíc navlékají do bizarních kostýmů, no nám to přijde nechutné.

Od místa, kde nás vysadil autobus, je to k ledovci asi 30 min pěšky a ti největší lenoši si můžou zkrátit cestu na koni. Cesta je mírně do kopce po chodníku, není kam se ztratit. Výhledy jsou parádní na všechny strany.

U ledovce máme cca hodinu na focení a kochání se, což celkem stačí, místo není nijak rozlehlé. Jde s námi i jeden starší pán kolem 60, který na vyhlídkách pózuje před foťákem tak, že dělá stojku na hlavě, což ostatní nadšeně pozorují, případně skandují "Otra vez, otra vez!".

Náklady

3 Měsíce v Kolumbii, Mexiku a Peru nás pro 2 osoby vyšly na cca 250 000 Kč.