4 Ukrajiny v 1 cestopisu
Kyjev - Jalta - Alušta - Sevastopol - Oděsa - Kyjev
Cestopis z roku 2017 napsal Batuzkar.com
Letos jsem chtěl psát aktuální cestopisy, ale čtyři cesty jsem už musel zrušit a další jsou nejisté, proto se vrátím i k těm minulým, z nichž rád vzpomínám na cesty na Ukrajinu. Ukrajinu jsem navštívil čtyřikrát, poprvé už v roce 2013 a tehdy se jednalo o cestu nejnáročnější, přes dva tisíce kilometrů autem z Kyjeva na Krym a přes Oděsu zpět do Kyjeva. V roce 2016 jsem se vrátil do Kyjeva a do Oděsy, tentokrát ale již ne autem a s mnohem delším časem stráveným v Oděse. Od té doby jsem byl ještě dvakrát v Kyjevě. Tyto zápisky z cest tak budou mírně netradiční, neboť pojmou všechny čtyři návštěvy do jediného vyprávění. Samozřejmě se budu snažit vše uspořádat tak, aby to mělo hlavu a patu a případně pro někoho mohlo být i inspirací pro vlastní cestu.
S Ukrajinou mám i další plány do budoucna, jakmile to bude možné, rád bych se vydal do Lvova, Záporoží, Dněpru a zase rád viděl svou oblíbenou Oděsu. A taky mi nikdy nevyšel Černobyl. Cestování do zemí bývalého sovětského svazu pro mě má své kouzlo a Ukrajina je bezvízová, z ČR snadno dostupná a nejvíce autentická z ostatních snadně dostupných zemí tohoto někdejšího uskupení. Podobně je na tom snad jen Gruzie, kam se dá letět z Prahy a možná Arménie, kam se dá zase zajet z Gruzie. Arménské razítko v pase ale zase může komplikovat vstup do Ázerbájdžánu. Lotyšsko, Estonsko a Litva rozhodně stojí za návštěvu, ale dnes to jsou již moderní Evropské země, kde se spíše domluvíte anglicky, než rusky. Pokud ale toužíte po zemi s nepřebernými možnostmi co se cestování a zážitků týče, nechcete pouštět žilou svému rozpočtu a pokud se ještě k tomu domluvíte rusky, pak je Ukrajina skvělou volbou, kde začít svá východní dobrodružství.
Organizačně
Nejrychlejší cesta do Kyjeva je samozřejmě letecky, častokrát lze najít zpáteční letenku v akci za pár stokorun. První cestu jsem absolvoval s kamarádem Erikem, tehdy jsme jeli vlakem z Prahy až do polských Katowic, odkud létal Wizzair do Kyjeva, což mi dnes přijde strašně komplikované, ale pro cestovatele z Moravskoslezského kraje to může být zase nejlepší volba. Aktuální nabídka letů je však od té doby mnohem bohatší, letět se dá s Wizzem z Pardubic do Kyjeva, nebo Lvova, ceny jsou více než symbolické. Využít lze i Ukraine Airlines (UIA) z Prahy, nebo SkyUp Airlines. Pokud poletíte do Kyjeva (v nabídce jsou i jiná letiště, např Charkov, Oděsa, Lvov), přistanete buď na letišti Žuljany, nebo Borispol. Letiště Žuljany je blíže centru města, cesta z Borispolu trvá tak půl hodiny v závislosti na dopravě. Z obou letišť je ale doprava do centra snadná a levná, pokud odmítnete taxikáře a spokojíte se s maršrutkou (obvykle žlutý mikrobus). Doprava po Kyjevě je pak díky metru snadná a rychlá, jen je potřeba si koupit pár plastových žetonů, kterýma se platí u vstupu. Tehdy jeden vyšel asi na 2 koruny a dalo se na něj jezdit celý den. Hromadná doprava je levná v celé zemi, s taxíky je to stejné jako u nás. Co se ubytování týče, není problém najít hostel od pár desetikorun na noc, nebo jen o něco dražší apartmán od soukromého pronajímatele. Podobné je to i s jídlem, za sto korun jsem měl v Kyjevě plný stůl jídla a pití. Velmi oblíbené jsou jídelny, kde se dá koupit výborné místní jídlo. Boršč jsem většinu pobytu snídal, obědval i večeřel.
2013 poprvé. Road trip z Kyjeva na Krym
Léto roku 2013 se ukázalo být, vzhledem k historickým událostem, které v té době byly ještě neznámou budoucností, skvělým časem pro uskutečnění cesty napříč Ukrajinou z Kyjeva až na Krym a zpět. Bylo to totiž poslední léto, kdy byl Krym ještě součástí Ukrajiny. Tehdy jsme s Erikem po dlouhé cestě vlakem do Katowic a krátkém letu do Kyjeva přistáli na letišti Žuljany. Bylo už po desáté večer a rychle se stmívalo, když jsem se dostali přes pasovou kontrolu z letištní haly na parkoviště, kde nám zřízenec nějaké místní autopůjčovny předal klíče k objednanému vozu a pak rychle někam zmizel. Brzo nám bylo jasné proč. Chevrolet Aveo, se kterým nás mělo čekat 2000 kilometrů neznámých cest v neznámé zemi by u nás neprošel technickou ani za tučný úplatek technikovi. Nejenže autu nesvítily přední světla, což se v noci občas hodí, moc nebrzdilo, pneumatiky byly sjeté na plátno bez nějakého náznaku vzorku a řízení, pokud jsme pustili volant, táhlo silně doleva, ale hlavně jsme vůz dostali s úplně prázdnou nádrží. Nevím, jestli je to standard, od té doby jsem si auto na Ukrajině nepůjčoval, ale v budoucnu se v případě potřeby radši podívám po nějakém globálním řetězci půjčoven, než po místním podniku. No tehdy jsme to vzali sportovně, aniž jsme věděli, jaké komplikace s autem nás ještě čekají. Na poslední výpary jsme dojeli k první benzínce, kde jsme vzali plnou nádrž a koupili a vyměnili žárovky, čímž jsme učinili náš černý vůz viditelný i pro ostatní účastníky provozu. Stav pneumatik, geometrie, brzd a dalších skrytých vad jsme vzali jako fakt a vyrazili nocí na cestu přes půl Ukrajiny. Tehdy jsem kromě letiště a benzínky z Kyjeva neviděl nic a při návratu jsme měli tak naspěch, že nebyl čas ani na tu benzínku. Už tenkrát jsem věděl, že se do Kyjeva budu chtít vrátit. Cesta probíhala celkem v klidu, čím dále jsme byli od Kyjeva, tím více byly silnice zralé spíše na pásové vozidlo, než na Aveo, ale našly se i pěkné úseky, abych nekřivdil. V noci toho ale stejně moc nevidíte, za volantem jsme se střídali, vždy jeden řídil a druhý spal. Před rozedněním přišla řada za volantem opět na mě a jak ustupovala tma, bylo vidět jak podél silnice, nebo někde i téměř na ní polehávají krávy a další hospodářská zvířata. Je až s podivem, že jsme v noci z žádné nechtěně neudělali tatarák. Po opuštění Kyjeva jsme projeli Bilou Tserkvou, Mykolajivem, Chersonem a dalšími městy a místy, než jsme na druhý den odpoledne vjeli do Simferopolu. Z něj vedla krásná, nová cesta částečně horským terénem a částečně po pobřeží do našeho cíle, Jalty. Ač jsme tomu nevěřili, naše mašina zvládla první polovinu náročné cesty celá a bez zaváhání.
Krym: Jalta - Artek - Alušta - Sevastopol
Konečně jsme dorazili do cíle, kterým byla Jalta, a kde jsme měli zamluvené ubytování. To bylo v části vilky v kopcích kousek nad městem. K dispozici jsme měli bazén a přímo v našem apartmánu vlastní saunu a vířivku. Cena velmi lidová, luxus až nečekaný. Díky půjčenému vozu jsme mohli podnikat výlety po okolí, navštívili jsme někdejší pionýrský tábor Artek, kam se za odměnu dostali a sjížděli pionýři z celého SSSR a kde se mohli věnovat prohlubování vztahů mezi národy a koupáním v Černém moři. Několikrát jsme se vypravili do příjemného lázeňského městečka Alušta, kam jsme se jezdili koupat. Pláže v Aluště jsou spíše kamenné a vedou z nich do moře typická betonová mola, u kterým by klidně mohly kotvit ponorky. Celkově jde ale o příjemné městečko s klidnou atmosférou a vyžitím pro návštěvníky. Hodně času jsme taky strávili v Jaltě, což je přímořské město známé hlavně pro konání Jaltské konference v roce 1945, kde se po konci války setkali Stalin, Roosevelt a Churchill k projednání vzniku Organizace spojených národů a dalších otázek po konci 2. světové války. Za návštěvu stojí i zámeček na skále nad mořem, nesoucí romantická název Vlaštovčí hnízdo. Toho dne k němu proudily davy lidí a nám se nechtělo stát se součástí pomalu se vlekoucí fronty, proto jsme si ho prohlídli jen z dálky s tím, že se sem vrátíme třeba příští léto. Tento předpoklad se později ukázal jako mylný. O poznání lépe jsme uspěli při návštěvě Voroncovského paláce, který se nachází asi 20 km pod Jaltou směrem k Sevastopolu. I návštěva Sevastopolu byla velmi zajímavá, jedná se o jedno z významných bojišť druhé světové války s řadou pamětních míst připomínajících tuhé boje s Německou armádou a současné sídlo Černomořské ruské flotily. I to byl možná jeden z důvodů, proč bylo město v roce 2014 po referendu připojeno k Ruské federaci. Za zmínku stojí určitě návštěva sevastopolského Victory Memorialu, ohromého sousoší dvou rudoarmějců hledících k moři.
Trasa první cesty
Jalta - City council
Vlaštovčí hnízdo
Vladimír Iljič v Jaltě - Náměstí Lenina
Vladimír Iljič v Jaltě
Oděsa
Cesta po zemi z Jalty do Oděsy je dlouhá nějakých 550 kilometrů a zabere něco málo přes 8 hodin. I s touto částí naší cesty si Chevrolet poradil. Do Oděsy jsme dorazili odpoledne a druhý den brzo ráno jsme vyráželi do Kyjeva na letiště. Během krátkého pobytu v Oděse jsme stihli navštívit slavné Potěmkynovy schody, které se proslavily scénou ve filmu Křižník Potěmkin, přístav, Primorski bulvár a budovu opery. Už tehdy mě Oděsa překvapila a uchvátila. Rychle jsme se shodli jsme se na tom, že se sem ještě musíme vrátit. To se nám oběma povedlo o tři roky později.
Oděsa - na chodbě hostelu
Oděsa
Oděsa
Oděsa
Oděsa - budova opery
Oděsa - budova opery
Poslední den jsem vstali časně ráno, neboť nás čekala dlouhá cesta z Oděsy do Kyjeva na letiště a chtěli jsme mít nějakou časovou rezervu, jako bychom tušili komplikace, které po cestě měly přijít. Ty nás ostatně provázely od chvíle, kdy jsme přišli k autu. Předchozí večer jsme ho zaparkovali pod strom, který, jak se ukázalo sloužil jako veřejná toaleta ptactvu z celého okolí. Z našeho černého Chevroletu tak ráno byl bílý Chevrolet a v tomto stavu jsme ho vracet rozhodně nechtěli. Cestou jsme hledali benzínku s myčkou, ale žádná taková nebyla k dispozici, nezbylo, než si pomoct konvenčími prostředky. U jedné z čerpacích stanic jsme si půjčili kýbl a stěrku a na mytí oken a pustili se do odstraňování výkalů, které na autu držely jak kdyby byly součástí laku už z výroby. Naše snaha však po chvilce vzbudila nepochopení u zřízenců benzinky, kteří si složitost situace nechtěli nechat vysvětlit a začali nás vyhánět. Nezbylo nám nic jiného, než s polopokáleným Aveem vyrazit dál. Cesta se táhla do dálky, občas rovně a občas přes kopečky a po levé i pravé straně ji lemovaly nekonečné lány kukuřice. Tato scenérie se po několik stovek kilometrů téměř neměnila. Zhruba v polovině cesty nevydrželo levé přední kolo, v plné rychlosti prasklo. Naštěstí se nám podařilo bezpečně zastavit u krajnice. Za malý zázrak doteď považuji přítomnost nafouknuté rezervy, heveru a klíče na výměnu kol v našem samohybu. Bez toho náčiní by se náš pobyt uprostřed kukuřičných plantáží výrazně protáhnul. Kolo jsme úspěšně opravili, ale naše časová rezerva do odletu se úměrně tomu zkrátila. Další ránu pak dostala o několik dalších desítek kilometrů později. To jsme přijeli do stojící kolony, na což jsme ale vůbec neměli čas. Tři pruhy nehybně stály kvůli nabourané Ladě, jejíž kusy byly rozesety po celé šíři silnice. Nebylo zbytí, pomalu jsme se probojovali do pravého pruhu a z něj pak pole hned vedle silnice, kde zrovna naštěstí nebyla vysoká kukuřice, ale již něco sklizeného. Rozjeli jsme své Aveo, za námí se zvedla oblaka prachu a my polem postupovali dále podél celé kolony i policajtů vpředu u nehody. Jakmile se za námi v dáli usadil prach, už jsme byli zpět na asfaltové cestě a spěchali k letišti. U něj jsme stihli jen zaparkovat, vzít batohy z auta, klíčky vhodit do kaslíku spolujezdce a vběhnout do odbavovací haly. Gatem jsme proběhli jako poslední cestující a hned za námi se zavřel.
2016 podruhé. Kyjev a Oděsa
Druhou cestu na Ukrajinu jsme s Erikem původně plánovali hned v roce 2014, ale vlivem válečných manévrů a politické situace jsme ji museli odložit. Uskutečnila se až tři roky od naší první cesty a jejím cílem byl Kyjev a Oděsa. V obou městech jsme strávili několik dní, pobyt v Kyjevě byl spíše poznávací a pobyt v Oděse kulturně odpočinkový. O kulturní část pobytu se postarala návštěva místní opery, kvůli čemuž jsme si oba speciálně přivezli i košile. Během pobytu v Kyjevě jsme navštívili Náměstí Nezávislosti, známější pod názvem Majdan, chrám svatého Michala, památník hladomoru, muzeum vojenské techniky, 62 metrů vysoký památník Rodina Vlast a další místa. Příjemné bylo i posezení na nábřeží Dněpru, kde se ve stáncích prodává káva, kvas, nebo vodní dýmky. Po celém nábřeží sedávají hloučky mladých lidí a konzumují něco z uvedeného sortimentu. Hlavně v létě se tam sedí opravdu příjemně.
Z Kyjeva do Oděsy jsme letěli vnitrostátní linkou, ubytování jsme měli ve dvoupokojovém, zrekonstruovaném apartmánu, do kterého se vcházelo přes dvůr a společné prostory, kterým rekonstrukce zase citelně chyběla. Tentokrát jsme ani v Oděse neměli auto a využívali buď maršrutky, nebo se přesouvali pěšky. Přes den jsme několikrát zašli na písečnou pláž Lanžeron, večer jsme se byli podívat v Arkadii, kde se nachází luxusní kluby Itaka, Ibiza a další. Vstupné bylo tehdy na naše kolem 200 Kč, ale na místní poměry to bylo a je hodně. I přesto byly téměř všechny kluby plné. Hlavně klub Ibiza se svým bazénem, který je na Ukrajině již ikonický a nemůže chybět na žádné selfie z Oděsy, působí dojmem velmi luxusního klubu, který by člověk čekal spíše ve vyhlášených západních destinacích. Oděsa však nejsou jen pláže a kluby. Za návštěvu stojí i místní opera, kam jsme jeden večer zavítali na orchestr, který hrál známé i pro nás neznámé skladby z filmové tvorby jak světové, tak i z dob Sovětského svazu. Příjemně se dá čas strávit také procházkami po centru, buď v místech kolem opery, která je nedaleko od Potěmkynových schodů, nebo i procházením po Děribasovské ulici, na které je spousta kaváren, podniků, shisha klubů a různých stánků. Živo je zde vždy pozdě do noci. Oděsa celkově působí příjemným dojmem, hlavně centrum připomíná spíš Vídeň, než typické město bývalého SSSR a jsem moc rád, že se mi podařilo se do ní po letech vrátit a lépe ji poznat. A i teď doufám, že tato návštěva nebylo mou poslední.
Pro cestu zpět do Kyjeva jsme využili noční lůžkový vlak Černomorec, který když stál na nádraží v Oděse, tak z jednoho konce vlaku nebylo vidět na druhý. Při nástupu se nám pak průvodčí pokoušela za mírný poplatek nabídnou nějaké privátní kupé, ale to jsme odmítli a šli do standardu. Před odjezdem jsme dorazili poslední lahev vodky, aby se nám lépe spalo a druhý den ráno jsme už vstávali v Kyjevě. Pak už následovala jen cesta na letiště a domů.
Kyjev - Majdan
Kyjev - Majdan
Kyjev - Chrám svatého Michaila
Kyjev - Chreščatik bulvár
Kyjev - Chreščatik bulvár
Kyjev - památník hladomoru
2017, dvakrát v Kyjevě 2017
V roce 2017 se mi ještě dvakrát podařilo navštívit Kyjev, nutno ale říct, že obě návštěvy byly poměrně krátké a dohromady vydaly tak na 4 celé dny. Přesto se mi podařilo navštívit další místa, na která při předchozí návštěvě nebyl čas. Z toho co stojí za zmínku byl jednak místní ZOO a pak muzeum Černobylu. ZOO bohužel nabízelo spíše smutnější pohled, bylo vidět, že zřejmě bojuje s nedostatkem peněz. Pohled na pohublého medvěda žvýkajícího suchý rohlík, nebo vypelichaného velblouda byl mírně depresivním zážitkem. Přesto nechci od návštěvy Zoologické zahrady odrazovat, spíše naopak. Každá hřivna navíc vybraná za vstup určitě pomůže. A třeba gorila vypadala fajn a ráda se předváděla.
Muzeum Černobylu, které se nachází nedaleko Náměstí Kontraktova, k vidění jsou dobové fotografie, záběry i některé předměty ze zóny. Nechybí ani pár vycpaných živočichů u nichž lze jen stěží určit čím vlastně před ozářením byli. Zaujme i animace, která zobrazuje kudy a kolikrát se přehnal mrak s radioaktivním spadem přes Evropu. Tehdejší Československo vlivem větru zasáhl hned několikrát a to celé území. Návštěva samotné zóny jistě poskytne mnohem silnější zážitek, ale tam je dobré se objednávat s předstihem, tehdy to bylo minimálně dva až tři týdny předem, což se mi nikdy nepovedlo. Tak snad příště.
Kyjev - Hotel Ukrajina
Kyjev - Chrám svatého Michaila
Kyjev - Chrám svatého Michaila
Obchodní dům Globus
Kyjev - Majdan
Kyjev
Jak se ti cestopis líbil?
Batuzkar.com procestoval 42 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 31 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Jen technická: žetony na kyjevské metro už nejsou a jízdné se dá i platit kartou přímo v turniketu.
To je škoda, mě se právě ty žetony líbily:-)
Teď jste mě rozesmála:-) Kamarád není můj partner, ale spolužák ze střední školy, se kterým jsem se tehdy učil rusky a proto rádi jezdíme směrem na východ. A ani jeden nejsme na kluky, takže nepotřebujeme ani tolerantní společnost:-) Poslední dobou jezdím spíše sám, protože on už má rodinu a nemá tolik času.
Ibiza mě vůbec neláká a o kluby mi nejde, ale Oděsa mě v tomto však svou úrovní překvapila, proto jsem je zmínil.
Ale jinak díky za přečtení:)
Mně to vysvětlovat nemusíte, já mám pochopení a jsem tolerantní. Sluší vám to spolu.
Spíš začínám mít dojem, že vám to ani vysvětlit nepůjde. Ale tak budiž, myslete si co uznáte za vhodné.
Tady někdo nepochopil, že tu soudružka Leninová jen trollí, aby jakože byla legrace. 😉
Hmm, tento druh zábavy bych čekal na facebooku, ne tady. Přece jen tady počítám s vyšší úrovní diskuze.
Tak to jsi se přepočítal, i zde, nejenom na FB, se jede trolling a multiúčty.
Ale většina lidí si na nejmenované multiúčty jedné osoby zde na foru zvykla, tedy bud to překousneš, nebo ne.
Za mě je Naděžda 11 i Marta s Padrinem cajk... :D
Je to pěkně napsáno, ale proč pořád jen Ukrajina?
Výrazně s partnerem občas také jinam. Třeba taková Ibiza není špatná. Je tam spousta klubů a tolerantní společnost. Nebo třeba San Francisco...
Ukrajinu mám rád a v cestopise jsou zajímavé postřehy. Také mi to přijde stylem vyprávění a podle fotek jako dvě buzny na cestách. Namyslím to nijak zle a hlavně se není za co stydět.
Tak jistě by to byl zajímavý marketingový tah, jak ozvláštnit cestopis. Už tu máme trabanty na cestách, Tatru na cestách, obytné dodávky na cestách, různé hetero páry na cestách, tak proč ne 2 buzny na cestách:-) Jen to personální obsazení bude muset být jiné. V jiném cestopise ze stejného roku popisuji cestu s přítelkyní a od té doby se mých preferencích nic nezměnilo a předpokládám ani do budoucna nic měnit nebude. Jinak s vaším vztahem k Ukrajině se ztotožňuji, zde se shodneme.
Jen pro pořádek: padrino = Naděžda. 😄