Cestopis

96 Hodin: Barcelona

Mise zahrnující 4 dny plné chození, milých i nemilých překvapení, krásných zážitků, demonstrací i poznání úchvatných míst v perle Katalánska. Připoutejte se, vyrážíme..
Cestopis z výpravy „Evropská města“ z roku 2018 napsal David

K tomuto výletu nás přivedla společnost LEVEL s akcí na nákup letenek za 0.01 EUR z Vídně do Barcelony. Bohužel se však jednalo o jedny z posledních volných termínů a nám tak zbylo pouze datum 30.9., návrat jsme tedy dokoupili 4.10. za 34.99 EUR, tedy 70 EUR za zpáteční za 2 osoby. Pozdní přílet (22:40) jsme chtěli přetavit v přespání a páteční návštěvu Vídně. Bohužel, jak už to tak bývá, vše bylo nakonec trochu jinak..

Neděle, den první..

Již v 6:50 na značkách na Florenci nastupujeme do žlutého autobusu ve směru Vídeň, Hl. nádraží. Po výjezdu z Prahy dostáváme sluchátka, ty moje samozřejmě nefungují, respektive funguje pouze pravé a i to dost špatně. Žádám jiné, které pro změnu nefungují už vůbecí. Klasika. Naštěstí je stevardka velmi ochotná donese další troje s tím, ať zkouším dál. A tak zkouším. Bohužel z nich nefungují ani jedny pořádně a tak volím cestu nejmenšího zla a zůstávám u toho, které hraje s jedním sluchátkem, ale trochu hlasitěji. To nám to začíná..

Na hlavním nádraží nasedáme na Railjet ve směru na letiště. Krásné, pohodlné vlaky s dostatečnou kapacitou jezdí každých 30 minut, bez zastávky dorazí na letiště za asi 15 minut, jízdenku cvakne ve vlaku průvodčí. Na letišti chvilku zevlujeme a následně si jdeme pro Boarding pass na přepážku, trochu zvláštně umístěnou v menší budově venku před Terminálem 1. Přepážka je otevřená již 3 hodiny předem, což je rozhodně příjemné, narozdíl od slečny, která nás odbavuje. Rád bych si ponechal příruční zavazadlo, bohužel mi není přáno a než se nadějeme, už jede po páse. Boardingy se sedadly 5C a 5D nám rovněž nepůsobí bůhvíjaké potěšení. Procházíme security check a míříme do JET Lounge. Ten je dost malý, téměř bez oken a s nijak extra bohatým servisem. Útěchou budiž plakát avizující stavbu nového salonku s velikostí 1500 m2 někdy po roce 2020.

Do letadla nastupujeme s 10 minutovým zpožděním, po ukončení boardingu jsme se vetřeli do příplatkové 3. řady, kde je více místa na nohy a mírně polohovatelné sedačky. Za 1 cent? No nekup to! Přilétáme na čas na Terminál 1, letadlo přislavili až na gate B68, který se nachází až na konci celého "B" křídla, takže musíme pochodovat nějakých 10 minut, než si můžeme vyzvednout zavazadlo a opustit terminál směrem ke stanici metra. V automatech zadáme kódy voucheru na Hola Barcelona Card, vyjedou dva lístky na 96 hodin a pokračujeme po eskalátorech do metra. Karta pokrývá nejen metro na letiště, ale i městskou dopravu. Metrem L9 Sud se vydáváme na zhruba 30 minut dlouhou cestu až do stanice Collblanc, kde přestoupíme na L5, která nás za pár okamžiků doveze na naší dnešní konečnou - Hospital Clinic. Náš hotel je jen pár kroků od východu z metra, na recepci nás vítá milý postarší chlapík jménem Antonio, který je nadšen ze zjištění, že jsme češi a hned to doplní pozdravem "Ahoj!". Pokoj je připraven v 8. patře, terasa s výhledem do ulice přesně dle přání. Hodiny už ukazují skoro 9 hodin a tak se Antonia dotážeme na nějakou blízkou restauraci, kde bychom mohli něco dobrého zakousnout - je nám doporučena La Mary, nacházející se asi 200 metrů od hotelu, kde navíc jako hosté dostaneme welcome drink. Restaurace hezká, cenově přijatelná, ale vzhledem k pokročilé hodině poměrně prázdná, což nám ale vůbec nevadí. Rád bych lososa, toho bohužel nemají, tak beru alternativu v podobě steaku a s chutí se pouštíme do jídla. 

Pondělí podle plánu

Ráno si krapet přispíme, dopřejeme si výbornou snídani a vyrážíme do víru velkoměsta. Itinerář je jasný a pevně daný. Metrem se svezeme jednu zastávku na Diagonal, vylézáme na ulici Passeig de Grácia a směřujeme dolů směrem k Placa de Catalunya. Ulice je větší a hezčí obdobou naší Pařížšké a každým coulem dostává svému jménu. Po obou stranách ji lemuje jeden luxusní obchod za druhým, nás však zajímají slavné architektonické skvosty a tak jak postupujeme ulicí níže, narážíme na Casa Milla, Casa Battló, Casa Amatller nebo Casa Lleó Morera. Nemáme potřebu chodit dovnitř, přes sklo tam vidíme tradiční zástupy asijských turistů se sluchátky v uších a tak po krátké obhlídce dorazíme na Katalánské náměstí. To na na google fotkách v plném rozkvětu vypadá velice hezky, aktuálně však vzhledem k blížícímu se podzimu působí poměrně ponuře a chladně. Prvotně nás zarazí fakt, že v okolí náměstí nejezdí aktuálně žádná doprava, následně se však přesuneme na začátek věhlasné La Rambly a zjistíme, proč tomu tak je. Opodále, na náměstí před Barcelonskou Univerzitou, se formuje demonstrace a to je samozřejmě něco, co nás zajímá a na co se určitě musíme podívat! Jak se blížíme, potkáváme stále více a více převážně mladých lidí oděných do katalánské vlajky a směřující stejným směrem. Dopřejeme si ve Starbucksu trochu kofeinu a čekáme, až se průvod rozejde, což trvá jen pár minutek. Přesto, že v úvodu jde pár policistů a nad hlavou nám krouží policejní vrtulník, který je při každém přeletu řádně vypískán, byla demonstrace pravděpodobně požadována za velmi poklidnou, nikde žádné policejní manévry, těžkooděnci nebo jízdní policie. 

Passaig de Grácia
Casa Batlló
Placa de Catalunya
Studentské protesty

Pokochali jsme se a je čas vyrazit zpět na La Rambla, míjíme spousty stánku s čímkoliv možným, často tím samým, až se dostáváme k La Boqueira, což je indoor market s výběrem čerstvého ovoce, ryb, mořských plodů, sýrů, uzenin ale i sladkostí. Několik desítek minut procházíme kolem stánků, kocháme se pohledem a nakupujeme nakrájené mango a džus z dračího ovoce. Oboje je naprosto famózní a i to je důvod, proč se sem v budoucnosti ještě vrátíme. Nicméně čas je neúprosný a tak pokračujemé dále po La Ramble. Je celkem plná, ale nijak extra přeplňená (žádný staromák), po chvilce odbočíme vlevo na menší uzavřené náměstíčko Placa Reial. Ze všech stran uzavřené domy, uprostřed fontána a několik palem, které poskytují domov zeleným papouchům. Kavárny jsou celkem obsazené a docela to tu žije, my však zamíříme křížem k dálšímu skvostu Gaudího architektury - Güell Palace. Bohužel zjišťujeme, že v pondělí mají zavřeno a tak pokračujeme dále směrem k Mirador der Colom, téměř 60 metrů vysokému památníku postaveném na počet Kryštofa Columba, který se zastavil ve zdejším přístavu při cestě z Ameriky. Veřejnosti byl zpřístupněn až v roce 2013 a aktuálně můžete v suterénu sochy navštívit Wine bar s výběrem katalánských vín, zakoupit suvenýry a hlavně vstupenky (6 EUR) pro cestu výtahem nahoru na vyhlídku. Ta nám poskytuje unikátní pohled na celé přístaviště, ale i gotickou čtvrť se všemi klenoty (Katedrála, Santa Maria del Mar), kopec Montjuic, ale i celé město a v dálce se tyčící Tibidabo. Chvíli se kocháme, fotíme a následně tlačítkem přivoláme výtah s obsluhou. Milý pán nám během cesty dolu vypráví, že tento výtah byl jeden z prvních v Barceloně (vybudován 1889) a rovněž, že ruka Columba neukazuje na Ameriku, jak se mnoho lidí mylně domnívá, ale na Malorku.

La Boqueira - mořské potvůrky a jiné mňamky
La Boqueira - nepřeberné množství všeho ovoce
La Rambla při pohledu z pamatníku
Columbus - tudy do Ameriky cesta nevede

Přeběhneme přes molo do obchodního domu Maremagnum, kde se trochu osvěžíme, následně zvažujeme návštěvu vedlejšího aquaria, nakonec se však rozhodneme pokračovat v cestě. Před námi je návštěva gotické čtvrti, plné malých úzkých uliček, všude plno obchůdků a kaváren. Končíme před basilikou Santa Maria del Mar, kde musíme asi 30 minut čekat, neb otevírací doba je až od 17. hodin. Vstup je zdarma, platí se pouze v případě tour (je možnost jít nahoru na střechu). Bazilika je ze 14. století a opravdu stojí za návštěvu, zejména krásné vitráže. Po prohlídce opět mizíme v malých uličkách a pokračujeme k naší předposlední zastávce - Barcelonské katedrále. Obrovská, okázalá stavba, na jejíž vstup si i před pozdní odpolední hodinu musíme vystát asi 10 minutovou frontu. Lístek za 7 EUR na osobu zahrnuje i vstup na střešní terasu, bohužel je nějak limitovný počtem návštěvníků, proto se i uvnitř před samotným výtahem tvoří obrovské fronty. Je zde toho k vidění opravdu hodně, chorové lavice, vitráže, nástěnné malby, oltáře a dokonce i poněkud zvláštně řešenou kryptu, jejíž vstup se nachází přímo před presbytářem. Cesta ven vede přes malé nádvoří s husami a kašnou (údajně pitná voda). Pokračujeme dále po prázdnéVia Laietana,míjíme zabarikádovanou policejní stanici, v dáli už slyšíme demonstranty, my však zahneme vpravo, kde se nachází poslední bod dnešní cesty a to koncertní síň Palau de la Música Catalana. Bohužel přicházíme pozdě, otevřená je pouze 10:00 - 15:30 a my tak musíme oželet pohled na jedinečný interiér a návštěvu střešní terasy.  Dorážíme na Placa d' Urquinaona, menší náměstíčko je celé obsazené demonstraty, rádi bychom se vydali vlevo na Placa Catalunya, bohužel odtud je to jeden obří dav a tak se musíme prodrat skrz a zkusit to obejít dalším blokem. Rádi bychom se zde navečeřeli, leč zde není příliš mnoho restaurací. Náměstí je z poloviny obsazené a projít na druhou stranu je takřka nemožné, volíme cestu skrze podzemní garáže a vylézáme u legendárního Hard Rock Cafe. Na venkovní zahrádce mají volno a my tak ani na minutku neváháme. Od servírky, Sereny, původem z Argentiny, se dozvíme, že dnes je to přesně rok od referenda a vzhledem k faktu, že se za ten rok toho moc nestalo (snad kromě zatčení jejich předáků), dá se pochopit určitá frustrace a opakované protesty. Podle oficiálních čísel bylo ten večer v ulicích téměř 200 tisíc lidí. Snad nejvíc, co jsem kdy viděl pohromadě.

Vitráže v Santa Maria del Mar
Barcelonská katedrála
Krypta nacházející se přímo pod presbyátřem
Kašna s pitnou vodou na nádvoří
Úzké uličky gotické čvrti
Koncertní síň Palau de la Música Catalana

Cestovatelské úterý

Prvním bodem dalšího dne se stala nemocnice Sant Pau. Původní nemocniční komplex z 15. století nahradila na začátku 20. století stavba secesního komplexu budov a pavilonů s jedinečným stylem. Díky daru bohatého bankéře bylo vybudováno zařízení v té době na světové urovni, nechyběly operační sály (jeden velký, další menší zvlášť pro muže a ženy), laboratoře, lůžková část. Všechny budovy a pavilony jsou propojené podzemními chodbami tak, aby venkovní terapeutické posezení v krásné přírodě nebylo nijak rušeno. Uvnitř pavilonů se nachází nejrůznější expozice, videa z historie komplexu i lékařských oborů (výzkum). Nemocnice byla určená pro širokou veřejnost, včetně té nejchudší a jedním z nejznámějších pacientů byl sám Antoni Gaudí, který zde ve svých 74 letech skonal po nehodě s tramvají. V současnosti je za komplexem Sant Pau vybudována nová, moderní nemocnice a Sant Pau, zapsaná na seznamu UNESCO, však stále stále slouží  několika institucím OSN nebo WHO. Vstupenky se dají pořídit od 13.50 EUR (9.50 pro osoby mladší 30 let), osobně bych si však připlatil i za audioprůvodce.

Nemocnice Sant Pau
Pavilony vypadají na první pohled stejně, liší se pouze symboly na věžičkách, většinou podle sponzora. Všechny jsou ale navzájem propojené sítí podzemních chodeb
Prosklené operační sály mají zajišťovat maximum přírodního světla. Dole je jeden velký, nad ním dva menší - zvlášť pro muže a ženy
Takto vypadala lůžková část neinfekčního oddělení na počátku 20. století

Po opuštění Sant Pau, ve kterém jsme strávili více než hodinu a půl, usedáme na autobus 92 a z nedaleké zastávky se pohodlně vezeme až k Parku Güell. Vystupujeme u východního vchodu do parku, procházíme parkem, obdivujeme výhledy i viadukty s nezaměnitelným stylem. Sloupy jednoho připomínají pochodeň, dalšího zase ptačí hnízdo v koruně stromů. Vše vypadá naprosto přirozeně, jako by to tu stálo již celá tisíciletí. Když dorazíme k hlavnímu vchodu do placené části parku, hodinky ukazují 13:00 a u nás se poprvé projeví nedostatečná a laxní příprava tohoto tripu. "Lístky jsou vyprodané, nejbližší možné jsou až na 19:00"hlasí obsluha. Naneštěstí jsme si někde přečetli, že od 19:30 je vstup do parku zdarma, tak přece nemá smysl je kupovat na 19. hodinu

Pověstné mozaiky
Veřejná část parku a viadukty přípománající přírodní scenérie
Nejčastěji stromy ..
.. nebo ptačí hnízda

Odsouváme tedy Park Güell na večer a plánujeme cestu do dalšího bodu a tím bude Tibidabo. Zjišťujeme, jak se tam nejlépe dostat, bohužel neexistuje žádné přímé spojení, takže volíme cestu Taxi. Těch tu jezdí spousta, takže stopujeme legendární Toyotu Prius (tou jsem se vždycky chtěl svést) s naším pákistánským řidičem (pracovně jsme mu říkali Rajesh), který nás za nějakých 15 minut pohodlně doveze až na kopec, kousek od zábavního parku. O 15 EUR lehčí a s pocitem ušetřeného času a peněz za lanovku, vyrážíme k Temple of the Sacred Heart of Jesus, chrám teprve z 20. století, známý obří bronzovou sochou Ježíše na vrcholku, který se majestátně tyčí nad Barcelonou a poskytuje panoramatický výhled nejen na město a přilehlé okolí, ale i národní park a pohoří za ním. Vstup je zdarma, uvnitř v přízemí s nachází bohatě vyzdobená krypta, vitráže, nástěnné malby, sochy i oltáře. Vedle se nachází malá kaplička, do které je však vstup povolen pouze na modlitbu. Za 3.50 EUR kupujeme v automatu lístek a výtah nás vyveze na ochoz mezi věže. Odtud se nám již naskýta onen panoramatický výhled. Cedulka značí nadmořskou výšku 541 metrů. Po schodech se dá vystoupat ještě výše, což je něco, co moje akrofobií trpící polovička příliš neocení, ale hrdinně po schodech stoupá vzhůru. Shora je výhled ještě lepší, vidíme dobře i do zábavního parku pod bazilikou, který však zeje prázdnotou. Z pochopitelného důvodu, většina atrakcí je nezajímavá, pokud vám není tak 10 let. 

Temple of the Sacred Heart of Jesus
Sám velký
Výhled na město z 541 metrů je opravdu unikátní
Výhled je ale výborný i na druhou stranu na národní parky a pohoří

Atrakce tedy vynecháváme a začínáme se zajímat o to, jak se dostaneme dolu. V úvahu padá lanovka, o které se mylně domníváme, že by při jednosměrné cestě dolu mohla být zdarma. Prodavač u pokladny nejen že se nám vysměje, dokonce i podotkne, že se neprodávají ani jednosměrné jízdenky a že pokud chceme lanovkou, musíme zakoupit i na jednu cestu obousměrné za 7,70 EUR. Najednou náš super nápad s úsporným vyvezením taxíkem k vrcholku, nevypadá až tak suprově. Naštěstí je nám doporučeno využít autobus 111, který odjíždí z náměstí před kostelem a za 2 EUR nás hodí na jinou lanovku. Autobus je vlastně mikrobus, který nám právě ujel před nosem a my tak čekáme 14 minut na další. Mezitím se u zastávky shromáždí asi 10 dalších lidí a když přijíždí, začnou všichni tahat HOLA Barcelona karty. Neváháme a přijemným zjištěním je, že platí i na tento mikrobus. Je narvaný k prasknutí, což ale nevadí, protože jízda trvá jen pár minut. Zastaví na zastávce a všichni se vyhrnou ven a jelikož vůbec netušíme, kde jsme, jdeme s davem. To se vyplatí a po pár metrech vstupujeme do lanovky (Valvidera Superior), na kterou překvapivě rovněž platí naše karty. Svezeme se kousek dolů kopcem a z lanovky plynule přejdeme na stanici (Peu del Funicular) příměstského vlaku S1/S2. Ten přijíždí vzápetí a končí až na Placa Catalunya. 

„Pokud hodláte obětovat trochu času a pohodlí, dá se na Tibidabo i zpět dostat zdarma stejným způsobem, tedy vlakem S1/S2 do stanice Peu del Funicular, následně navazující lanovkou a poté si mávnout na autobus 111 na zastávce Funicular de Vallvidrera. Z centra to může celkem zabrat zhruba 45 minut."

Po příjezdu na Katalánské náměstí se vydáme směr La Rambla s cílem dojít na La Boqueira a dát si v tamní restauri něco dobrého k snědku. Bohužel jediné "restaurace" tu jsou rybí což nám vzhledem k tomu, že nejsme milovníci mořských potvor jakýchkoliv barev a tvarů, příliš neimponuje. Vydáváme se tedy vstříc štěstí dále po La Ramble stejnou trasou, jako jsme šli včera. Po cestě hledám bankomat, kde bych na Revolut kartu vybral nějaké ty Éčka. Po nečekaně dlouhé době narážíme na bankomat Salamander, který by si rád za výběr naúčtoval nekřesťanských 5 EUR, což nemám v úmyslu a po pár metrech narážím jiný bankomat. Tady už je vše v pořádku. Následně vidíme typické turistické pasti, tedy zahrádky restaurací přímo na hlavní promenádě La Rambla. Neváháme a s ochotou a obrovským hladem si usedáme ke stolu. Litrové džbánky Sangie a Mojita za lidové ceny (15 a 20 EUR) přistanou na stole v mžiku. Rád bych si dal toho lososa, nemají ho, zase! Na jídlo čekáme asi 20 minut, což nám dává dostatek času na to mít slušně naváto. Jídlo je chuťově pěkná slabota, leč finančně luxusně ohodnocená. V tu chvíli nás to ale tak netrápí, zápolíme se snahou chodit rovně a nevypadat jako úplní exoti. Jdeme si ještě do La Boqueiry pro nějaké ovoce a pak z náměstí vyrážíme autobusovou linkou 24 směr Park Güell. Večer se blíží a je nejvyšší čas vklouznout tam zdarma. Jak jsem uvedl dříve, naše příprava nebyla světoborná, proto poté, co jsme se busem dopravili na zastávku a vyšlápli kopec nahoru, bylo zjištění od personálu, že vstup zdarma je až po ukončení oficiální otevírací doby, tedy po 20:30, zničující. Hodinu a půl se nám čekat nechtělo ani za mák, vstupenky na hned samozřejmě nebyly k dispozici, takže nás čekalo sejít kopec zase hezky dolů a vydat se směrem k hotelu..

„Plánujete-li dostat se do Parku Güell zdarma, doporučuje se přijít před nebo po oficiální otevírací době, tedy před 08:00 (respektive 08:30 mimo sezónu). Ranním příchodem na úkor večerního se vyhnete návalu a zažijete východ slunce. Večer je park stále celkem plný a po západu slunce nemusí být pořádně vidět. “

Na hotelu jsem se rozhodl koupit vstupenky do Parku Güell na zítra on-line. K dispozici byly až ty večerní, beru tedy v 18:00 s tím, že vždy je zde ještě 30 minutové okno (18:00 - 18:29), ve kterém můžete přijít. Přijdete-li pozdě, máte smůlu. Na internetu jsem rovněž našel výbornou informaci o tom, že vstup do Sagrada Familia je pro osoby mladší 30 let po 17. hodině za polovinu. Bohužel tím pokračovala má série špatných rozhodnutí, podpořených onou chatrnou přípravou.

Středa plná překvapení

Ráno vyrážíme pěšo od hotelu na nedalekou autobusovou zastávku a odsud linkou 27 směr Placa Espanya. Vystupujeme hned vedle obchodního centra Arenas de Barcelona, které poctíme krátkou návštěvou. Není tu však nic zázračného, snad kromě předražených kaváren v -1 patře. Vedle arény se dá za 1 EUR koupit vstupenka, se kterou vás výtah vyveze až na střechu, odkud máte 360° výhled na město. Kruhák kolem fotnány je poměrně rušný, pokračujeme tedy kolem dvou obřích benátských věží (Torres Venecianes) , jejichž význam nám dodnes zůstává utajen. Naskýtá se nám úchvatná scenérie, pověstné fotnány a za nimi MNAC, tedy Museu National d'Art de Catalunya. Hlavní velká fontána i následní kaskády jsou opravdu nádherné, jediným trochu rušivým prvkem zde působí 4 antické pilíře, které blokují přímý pohled přes fontánu na muzeum na kopci. Kolem kaskády vedou po obou stranách eskalátory, zasazené mezi zelený porost, takže to nepůsobí nijak rušivě. Prýštící voda a potulný umělec dotváří uklidňující kulisu, ve které usedáme na schody, odpočíváme a užíváme si skvělých výhledů.

Placa Espanya
MNAC poprvé..
MNAC podruhé..
prodáno!
Kaskády a v nich ukryté eskalátory
Výhled od muzea

Na vstup ani nepomýšlíme, a to hned z několika důvodů. Prvně jsme celkem kulturní barbaři (opravdu, ani věhlasný Louvre v nás nezanechal hlubší stopu), za druhé máme solidně našlapaný program a do třetice se nám nechce dávat 12 EUR na osobu (14 s průvodcem + 2 za výhled na střeše). Obcházíme tedy muzeum a míříme do olympijského parku. Již z dálky nás víta komunikační věž (Torre de comunicaciones de Montjuic), následně vcházíme do obřích prostor, kde se psala historie. Na první pohled je jasné, že komplex už tu stojí nějaký ten pátek, pozoruhodná jsou ale obrovská rozlehlá prostranství všemi směry. Chvilku se procházíme a následně zamíříme k hlavnímu stadionu. Z venku vypadá majestátně, leč opuštěně. Dovnitř se lze dostat zdarma, sice jen na část jedné tribuny, ale i tak si svojí první návštěvu olympijského stadionu užívám. Uvnitř je menší restaurace, pak také hlídač s funkční píšťalkou (vím to na beton, před chvilkou totiž řádně vypískal jednu americkou asiatku, která si drze přelezla zábradlí, aby si udělala nějaké to cool selfie) a v neposlední řadě výstava fotek poukazující na historii stadionu. K mému překvapení se dozvídám, že stadion nebyl zbudován až pro potřeby olympiády, ale byl hojně užíván v průběhu celého století a dokonce je používán i v dnešních době. Současná kapacita stadionu je obdivuhodných 60 713 diváků.

Něco mi říká, že jdeme dobře..
Annela Olympica s komunikační věží
Olympijský stadion zvenčí
A zevnitř
Zahajovací ceremoniál pro XXV LOH 1992
Cool bruh!

Před stadionem mávneme na autobus 125 a pokračujem na vrchol kopce, kde se nálezá Castell de Montjuïc. Mimochode, autobusy v Barceloně je něco, čímž by se měli soudruzi v ČR inspirovat. Byť je venku přes 25°, tak každý (!!) autobus, kterým jsme za dobu pobytu cestovali, byl po celou dobu krásně vychlazený. Za pár chvil jsme nahoře a vyrážíme do mírného kopečka, načež se před námi zjeví cíl naší cesty. Původně pevnost ze 17. století pravda není příliš rozlehlá, rozhodně však vzbuzuje respekt. Již venku jsou k vidění děla ze starší éry, následuje průchod přes mostový viadukt do útrob hradu. Vstupné činí 5 EUR, pro nás již tradičně v rámci akce under 30s sleva na 3 EUR. Vylézáme na první úroveň hradeb, pevnost je tradičně stavěna do velkého čtverce, ale děla míří pouze směrem na moře. Vypadají celkem moderně, jako by se z nich ještě nedávno střílelo. Sledujeme výhled na námořní přístav, letiště v dáli ale i příměstské části daleko za městem. Výhledy jsou opět kouzelné. Sluníčko praží a my vstupujeme do centrálního nádvoří, kde se, kromě spousty uzavřených místností, nachází také schody na horní patro hradu. Vylezeme nahoru, výhled je o trochu lepší, tak sedmene a kocháme se. Poté se dostáváme zpět na cetrální nádvoří, kde se hned ve vedlejších místnostech nachází výstava fotek. Zprvu to nevypadá na nic vážného, zájem lidí je celkem vlažný, přesto projevíme zájem a (alespoň co se mě týče) nakonec nelitujeme. Uvnitř se nachází výstava Lost memory od Miquela Gonzalese, popisující ztracené a do masových hrobů pohřbené oběti Španělské občanské války (1936 - 1939) a následné diktatury Francisca Franca (1939 - 1975). Během této nepříliš často připomínané doby se "ztratilo" více než 200 000 lidí na obou stranách, z toho téměř 150 000 připadá na účet Franca. Do dnešních dnů je stále evidováno 114 000 "ztracených", jejichž těla nebyla nikdy objevena. Fotografie zachycují místa, kde se nacházejí nebo nacházeli masové hroby. Dnes jsou místa často přestavěná, zastavěná zástavbou nebo ztracená pod komunikacemi. Zdaleka ne však všechna a nutno podotknout, že při pohledu na některé z fotek člověku běhal mráz po zádech. Největšímu z nich, Valle de los Caidos III, vybudovanému v roce 1959 politickými vězni, se přezdívá "Údolí padlých" a smrt zde našlo 33 833 lidí, kteří sem byli transportováni z celého Španělska. Těla více než 12 tisíc neidentifikovaných republikánských vojáků sem bylo transportováno bez vědomí svých rodin. Na poslední fotce se nachází okop, ve kterém Ital, člen mezinárodních brigád, bojoval do posledního chvíle bitvy o Ebro, aby tak kryl ústup svých spojenců.

Centrální nádvoří
Hlavní vstup do hradu
Dělo
W Barcelona 5* Hotel
Jedinečné výhledy
Pohledy k nezaplacení



Lost memory by Miquel Gonzales
Lost memory by Miquel Gonzales
Lost memory by Miquel Gonzales
Valle de los Caidos III. (Madrid)
Battle of the Ebro

„Vstup na Castell de Montjuic může být i zdarma, a to vždy první neděli v měsíci nebo každou neděli po 15. hodině. Na vrchol se můžete nechat zdarma vyvést autobusy 125 a 150, kdy linka 150 odjíždí z Placa Espanya. Pokud budete přistupovat po cestě, nezapomeňte si mávnout. Kromě toho můžete využít i lanovky.“

Po odchodu s Montjuicu sjedeme autobusem dolů na Placa Espanya a metrem se vydáváme na Placa Catalunya. Tam se nachází 9 patrový obchodní dům s restaurací v nejvyšším patře, kterou rozhodně hodláme navštívit. Je těsně po 15. hodině, na Sagradě jsou zlevněné vstupenky až od 17. hodin, takže máme dost času na to, projít si obchody v různých patrech. Hodinku na to sedáme na autobus a vyrážíme směr Sagrada Familia. Po příjezdu však nastane neuvěřitelné rozčarování. Ticket office je zavřený, na informacích hlasí vyprodáno. Až do soboty, což vzhledem k tomu, že odjíždíme již zítra (čtvrtek), rozhodně není dobrá zpráva. Co teď? Usedáme na lavičku a zoufale se snažíme přes webovky najít cestu, jak si koupit doslova jakýkoliv lístek. Laxnost naší přípravy a snaha ušetřit 7 EUR na osobu zde dosáhla výsledku a faktu, že se pravděpodobně dovnitř vůbec nepodíváme! 15 minut v tahu a nic jsme nenašli. Lístky jsou opravdu nejdříve až na sobotu. Vzdávám to, mísí se ve mě zlost, hamba i smutek. Nechávám přítulku na lavičce dál hledat a smířen se stavem se vydávám kolem Sagrady, abych ji alespoň nafotil ze všech stran. Když se o 10 minut později vracím, už z dálky na mě máva, abych hnul zadkem. Když doběhnu, tak nemůžu věřit svým očím, stal zázrak. Dokázala to a přes stránku GetYourGuide našla lístky pro dva na tour s průvodcem na zítra na 12:00! Naše snaha o to, neplatit 30 EUR za 2 nás nakonec stojí 70 EUR, ale co, dostaneme se dovnitř! Jedna zajímavost, tour je ve francouzštině a jediné, co umíme francouzsky je "Oui". V tu chvíli je to ale jedno, hlavně, že se tam dostaneme. Vyrážíme pár bloků na sever chytit naší linku 92 do Parku Güell. Čas je poměrně dobrý, měli bychom tam být v 18:15, tedy v rámci časového okna.

Všechno stíháme, před vchodem už je fronta lidí připravených na vstup v 18:30, obcházíme je a přes kontrolu vstupujeme do parku. Je stále celkem slušně zaplněn, bohužel slunce už pomalu zapadá a tak mozaiky nejsou přímo osvětlené slunečním svitem. I tak ale celé místo působí jak z pohádky. Je vidět, že parku si Gáudí hýčkal jako svého dítěte. Mozaiky, fontána s ještěrkou, kamenné stavby jako by tu vytvořila sama příroda. V parku trávíme asi hodinku, kocháme se klidem a krajinou. Slunce zapadá, bohužel někde v kopcích za Tibidabem, takže není vidět. Odcházíme z parku a rádi bychom viděli jedno z posledních věcí, a to Magic Fountain. Vzhledem k předchozím zkušenostem však raději googlím, v kolik začnou a zde přichází poslední nepříjemné překvapení. Po celý Říjen je to pouze ve čtvrtek, pátek a sobotu. Ani v jeden z těchto dnů tu však už nebudeme. Tomu se říká pech. Vyrážíme do obchodního domu na Placa Catalunya. Restaurace v 9. patře je spíš takový self-servis bufet, kde je na výběr několik boxů, kde si můžete vybrat italské jídlo, tapas, asijskou kuchyni, ale i ryby, burgry nebo steaky. Na konci je pokladna, kde to vše, včetně pití, zaplatíte. Vzhledem k pozdní hodině už ale skoro nic nemají (hlavně toho lososa!) a proto razíme přes náměstí do milovaného Hard Rocku!

Park Güell
Park Güell
Park Güell
Park Güell
Park Güell
Park Güell

Poslední den

Je tady čtvrtek. Poslední den. Původně jsme plánovi si ještě přivstat a dopoledne navštívit jedno zajímavé muzeum - CosmoCaixa. Naneštěstí otevírají až od 10. hodin, což by nám na návštěvu dávalo ani ne hodinu, protože v 11:45 se už musíme hlásit před Sagradou. Nakonec si tedy naopak přispíme, bohatě posnídáme, check-outnem z hotelu s tím, že si necháme kufry uschované na později a vyrážíme metrem k Sagradě. V Costa Café si dopřejeme trochu kofeinu a obrážíme vedlejší obchůdky se suvenýry. Máme ještě trochu času a tak si jdu udělat fotku Sagrady s jezírkem. No, jako na pohlednici to není, ale v rámci svých omezených foto schopností jsem spokojen. Na meeting s delegátkou přicházíme raději už v 11:40 a hned jdeme s pravdou ven. Francouzsky neumíme ani ťuk a potřebujeme se jenom dostat dovnitř. Usměje se a ukáže na další pár stojící opodál, to oni také. Prozatím nás pošle do suvenýrů s tím, že tam je alespoň klimatizace. Ve 12 hodin jsme se skupinou připraveni na vstup. Je nás celkem asi 13. Následně přichází nejvtipnější moment dne, kdy se delegátka ptá, jestli vůbec někdo mluví francouzsky. Koukáme po sobě, ale nikdo se nehlásí a tak následuje výbuch smíchu. Delegátka nám navrhne, že by tedy mohla udělat tour v angličtině. Proti tomu nikdo nic nenamítá a když to zpětně zhodnotím, ještě, že tak. Bylo to asi nejlepší rozhodnutí celého tripu. Tour trvá asi 50 minut a paní nás relativně jednoduchou a srozumitelnou angličtinou provází od východního vstupu (nyní hlavní), přes vnitřek až po západní výstup. Celá Sagrada Familia má být hotova do roku 2026 kdy to bude přesně 100 let od Gáudího smrti. Zjišťujeme neuvěřitelná fakta, detaily, záměry a úmysly Gáudího, které bychom jen stěží pochytili sami. O jeho inspiraci přirodou patrnou na každém kroku, o třech stranách baziliky orientované na šťastnou stránku zrození a života Ježíše, smutnou popisující zradu a ukřižování a poslední, která se ještě dostavuje a která bude reprezentovat nanebevzetí a věčný život. Sagrada byla od začátku stavěná lidmi pro lid. Nespočívala tedy na bohatství mocných, ale na mnoha drobných darech od věřících, proto se její stavba protahuje na více než 100 let. Od Olympiády v roce 1992 si ale Barcelona nemůže stěžovat na nedostatek turistů a Sagrada s téměř 5 miliony návštěvníků na nedostatek financí, proto dnes otázkou dostavby nejsou finance, ale složité technologické postupy.

Nerad bych spoileroval, co všechno jsme se dozvěděli, protože podle mě bude pro každého návštěvníka nejlepší, pokud si to zažije sám. Každý pak pochopí Gáudího geniální inspiraci přírodou převedenou do praxe, od sloupových pilířů až po nejdetailnější dekorace. Důrazně doporučuji obětovat těch pár EUR a zakoupit vstup s audioguidou nebo ještě lépe s průvodcem! Opravdu toto je jedna z věcí, která se Vám zaplatí 100x! Pokud se přesto rozhodnete šetřit, navštivte nejdříve muzeum, které se nachází pod bazilikou a osvětluje ty nejzákladnější architektonické prvky, kvůli kterým je celá stavba tak jedinečná.

Jinak před západní stranou se nachází ještě dve budovy. První byla Gáudího dílna, ve které prováděl měření, výpočty i modely. Druhá byla škola pro děti dělníků, celkem unikát na počátek 20. století, nemyslíte? Jedná se o repliky, původní budovy byly zničené během Španělské občanské války v roce 1936. Závěrem bych ještě dodal informaci o tom, že Gáudí zemřel po střetu s tramvají v roce 1926. Vzhledem k tomu, že žil téměř až mnišským životem, nebyl mezi populací příliš znám. Přesto, že byl velmi majetný (stavěl budovy pro nejbohatší občany Barcelony), chodil oblékaný jako nuzák a proto byl po nehodě odvezen do nemocnice Sant Pau pro nejchudší, kde o pár dní později zemřel. Na jeho pohřeb se složili obyvatelé a věřící a jelikož neměl žádného potomka ani ženu, celý jeho majetek připadl na stavbu Sagrady. Ta byla až při mši v roce 2010, vedené samotným papežem Benediktem XVI, před zraky 6000 lidí vysvěcena na baziliku. Gáudí je pochován v kryptě Sagrady.

Legendární pohlednicovka s jezírkem
Vstup do baziliky
Veselé barvy a obrazce symbolizují radost ze života a zrození
Pilát Pontský a jeho volba
Ukřižování a žena bez tváře s odlitkem té Ježíšovo
Jidáš a Ježíš v objetí.. had symbolizujíc zradu
Poslední večeře
Úchvatný a jedinečný interiér
Vitráže nezobrazují postavy ani události
Větvící se sloupy připomínající deštný prales
Škola zdarma pro chudé děti dělníku na počátku 20. století? Nemyslitelné.
Krása přírody, kdy i ty nejmenší věci mohou mít značný význam, třeba držet pilíř obrovské budovy..
Fenomenální práce
Hrozny vína jako symbolika krve Kristovy je originální
Mše Benedikta XVI.

„Do Sagrada Familia se dá dostat také zdarma, a to při oficiálních mších. Ty se konají téměř každou neděli od 9. hodin ráno, dokonce v několika jazycích. Počet míst je limitován na 700, proto se doporučuje velmi časný příchod."

Následoval pouze návrat do restaurace v 9. patře u Placa Catalunya, odkud je vidět celé náměstí, které i před den docela žije. Poté do obchodů pro suvenýry, transfer na hotel a následný přesun na letiště po stejné trase. Ještě dodám jeden důležitý poznatek a to, aby jste případně nevyhazovaly jízdenky na MHD, budete je totiž potřebovat při výstupu z metra na letišti.

Děkuji všem, kteří věnovali svůj drahocený čas a dočetli to až sem. Barcelona, alespoň pro mě, byla rozhodně jedním z nejlepších míst, co jsem kdy mohl navštívit a pokud bych to měl porovnávat s Londýnem nebo Paříží, asi by jim dala na frak :))

Zároveň se omlouvám za občasné gramatické chybky a překlepy, nebylo tak činěno s úmyslem a koneckonců, nikdo není dokonalý.

Zážitky pro tebe sepsal David

09. 10. 2018, poslední aktualizace 2018-10-10T20:21:04+02:00

David žije v České republice a procestoval 8 zemí světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne je už 1 rok, napsal pro tebe 1 cestopis .

Další cestopisy

Čtení na 3 minuty
What? You are going to the Jordanian borders?

Yes, we are! And they close at 8... Can we make it in time?

Čtení na 7 minut
Kapdverdy
Avatar uživatele Ondřej Majer
Ondřej Majer Kapverdské ostrovy

Kapverdské ostrovy Sao Vicente a Santo Antao

🙏 Praktické
Čtení na 11 minut
Jordánsko autem
Avatar uživatele Standa
Standa Jordánsko

Chceme Jordánsko poznat, extrémní low cost ale odmítáme. Máme rádi i pohodlí, proto jedeme autem a bydlení hledáme nejen v pouštním kempu, ale také v pětihvězdě.

Čtení na 43 minut
Úplně sám na Islandu

Můj příběh, ve kterém jsem se ze dne na den rozhodl letět na Island a s naprostým minimem zkušeností si vyzkoušel zdejší slavný, 80 kilometrů dlouhý trek.

Další cestopisy

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Avatar uživatele Karel
Karel

Příjemně čtivý cestopis, víc takových.

před 2 měs
David

Díky :)

Přidat odpověď
před 2 měs
Leoš Literák

Super. Koukám, že jsme měli podobný itinerář: https://www.literak.cz/2018/03/s...agrat-cor/ Akorát já preferoval pěškobus.

před 2 měs
David

Diky. Ono to jsou turisticky nejvíce exponovaná místa. Přesto ještě zůstalo hodně co vidět, například zmíněné muzeum CosmoCaixa, Vítězný oblouk nebo zahrady za ZOO. A pak samozřejmě Monserat. Alespoň je důvod pro návrat.. 😉

Přidat odpověď
před 2 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)