Andorra
Vyhrát závod svého života
Cestopis z roku 2013 napsal Jakub Vonšovský
Tento příběh se stal tak dávno, až mi paměť skoro neslouží. V době, kdy byl svět ještě mladý a krásný, v polovině druhé dekády 21. století. A já totálně blbý. Dávno předtím, než ho sužovala chřipková pandemie nebo TikTok. Tou dobou jsem byl stážistou v Barceloně a rozhodl se podívat do jednoho ze států sousedících s Katalánskem. Nevedou do něj žádné železnice, nepřistávají zde žádná letadla. Řeč je o Andoře, drobném státečku v Pyrenejích.
Klenot v Pyrenejích
Celá Andorra má 80 000 obyvatel, což je zhruba tolik, co mělo moje rodné město v 90. letech. Andorra se nachází na pyrenejských kopcích mezi Francií a Španělskem, Karviná na pahorkatině mezi Českem a Polskem. S památkami jsou na tom taky podobně. Na náměstí se snažili o nějaké hodiny, ale nějak se jim roztekly. My zase máme šikmý kostel. A tady veškerá podobnost končí. Andorra má ročně asi 3 miliony turistů, my zhruba 25. Když se mezi Bohumínem a Jablunkovem porouchá vlak.
Ale do Andorry se jezdí za něčím jiným. Lidi. A ta příroda, ach ta příroda. Narozdíl od Barcelony tady bylo i na konci léta zeleno a o poznání větší zima. Městem obklopeným pyrenejskými kopci ze všech stran protékala horská říčka, která se občas proháněla přes mlýny u domů. V jednom muzeu si udělali malý umělý vodopád. Celé to vypadalo jako pitoreskní vesnička od Josefa Lady. Přes den lidé posedávali v parcích nebo spolu hráli různé hry. Po večerech zase vysedávali na terasách hospod a hlasitě se smáli. Do toho hrála hudba. No neberte to. Levný výlet do časů našich předků. A bez daně.
Narozdíl od Španělska se tady člověk anglicky domluvil. Po městě se dalo dojít všude pěšky a poptat se, když bylo potřeba. Díky nulové dani na elektroniku si člověk mohl přes den nakoupit hračky. Ta ho ale samozřejmě nechrání od toho, aby vás natáhli sami prodejci. Tablet s cenovkou €150 jsem usmlouval na €120. Paragon mi nedal, prý jim nejede mašina. A za 10 minut jsem s úsměvem vycházel z obchodu s tabletem, jehož skutečná cena byla tak €40 a fotil fotky jak počítače z roku 1959. Tomu říkám dobrý deal. A proč jsou všude nápisy v azbuce?
Vítejte v Andoře
Městě schovaném v horách
Vesnická idylka v parku
Po cestě na hostel
Co to tady dalí?
Po večerníčku
Noc je temná a plná hrůz
Můj hostel se nacházel na jednom z kopců, odkud byl krásný výhled na celé město. Když jsem se odpoledne vracel z check-inu zpět do města, lehce jsem se podivoval nad borci ve žlutých vestách, kterak natahovali červenobílé pásky. Pomalu zavírali celou silnici v kilometrovém úseku od hostelu. Chystají nějakou slavnost? Tady jsou vesnické zábavy asi docela častá věc.
V 10 večer padly poslední fotky autíček, která se sjížděla do centra města. Byl čas to zabalit a jít se pěkně vyspinkat. Za řevu túrovaných motorů jsem započal 3 kilometrovou pouť do kopce za pelíškem. Po 10 minutách za sebou slyším burácející auto. Na tohle jsem byl zvyklý už z Barcelony, tak jsem jenom rychle přešel na stranu a nechal toho (určitě španělského) piráta silnic projet. Dole byly cesty ještě dost široké. Chvíli za ním druhé. Už abych došel doprostřed trasy, snad je tam silnice ještě uzavřená. Já mám na sobě tmavé oblečení, tady nejsou žádná světla, ještě mě nějaký magor srazí. Třetí burácející motor a já uskočil na stranu. Něco je špatně. V tu chvíli to došlo i mladému idiotovi. Červenobílé pásky, uzavřená silnice, přehlídka aut ve městě. Všechno to do sebe najednou zapadlo. Jak prosté milý Watsone. Tohle je horský závod. A já jsem uprostřed něj.
Nevím o tom, že by nahoru vedla jiná cesta, než tahle. Je to přeci jen kopec / hora. Musím se držet hodně u kraje a doufat, že někdo ze závodníků nenajede na kraj. Navíc tady je silnice ještě poměrně široká. S pořádnou dávkou strachu jsem došel doprostřed, kde závodníci dojížděli a parkovali. Kolem nich spousta chlápků ve žlutých vestách. Jásal jsem, že jsem zachráněný. Pod rouškou tmy se mi podařilo proklouznout tak, aby si mě raději nikdo nevšiml. Nechtěl jsem problémy. Vesele jsem si vykračoval dál k hostelu. Tohle bude docela zajímavá historka, pomyslel jsem si. Ale už bych to znovu zažít nemusel.
Z kopce zbývala třetina cesty. Při normální chůzi nanejvýš 15 minut. Cesta už nebyla široká, ale poměrně úzká, prudce zatáčela a ani nebylo moc kam uhnout ze silnice. Takové ty horské serpentíny. Došel jsem do zatáčky, odkud byl krásný výhled na celé město. Užíval jsem si to plnými doušky a snažil se to zachytit na foťák. Když v tom slyším z dálky silný motor. Je to tu zas! Ohlédl jsem se, a protože jsem stál v nejzazším bodě zatáčky, kde pode mnou 500 metrů nic a kdekoliv jinde byla silnice, mohl jsem jen stát. A koukat, jak se závodní auto řítí přímo na mě. 5 sekund, 3 sekundy, 1 sekunda. Byl jsem ztuhlý jak kámen. Myslel jsem, že je konec. Ale žádné promítání života v posledním okamžiku. Asi jen další lidová pověra. Prostě jsem tam jen tak stál a nebyl schopný se pohnout. V posledním okamžiku prudce zatočil. Zkontroloval jsem trenky, popadl batoh a vyškrábal se na nejbližší kopeček.
Vžžžúúúúm. Po 10 minutách schovaný mezi stromy na kopečku jsem začal uvažovat trochu racionálně. Vzpomněl jsem si na Marseille, kde jsem před týdnem spal venku a jaká zima to byla. Vžžžúúúúm. Tady jsem však v horách. Umrzl bych. Kruci. Přece nemůžu chcípnout na takové vesnické idyle. Jak někde v Midsomeru. Jako další položka inspektora Burnabyho. Vžžžúúúúm. Musím nějak opatrně zpátky na hostel. Ale jediná cesta vedla po silnici. Vžžžúúúúm. Vžžžúúúúm.
Zde dostaly trenky zabrat
Ta samá vyhlídka ráno
Auta projížděla zhruba v minutových rozestupech. Pokaždé, když jedno projelo, seskočil jsem na silnici a běžel ze všech svých sil. Ve chvíli, kdy za mnou burácel další motor, jsem se rychle škrábal na jiný kopeček u cesty. Silnice byly úzké, ale na jedné straně bývalo místo, na které se dalo vylézt. Druhá strana se prudce svažovala dolů. Po několika takových kolech jsem dobíhal k hostelu, který stál v jedné ze zatáček. Další motor. To už zvládnu! Sprint se proměnil na turbosprint. Svaly se koupaly v mléčné kyselině. Doufal jsem, že nedosáhnu únikové rychlosti Země a neskončím na orbitě. Lidé stáli za červenobílou páskou a fandili závodníkům. Třeba tomu Zátopkovi, který právě doslova bojoval o život. "Co tam ten člověk dělá?" Podlezl jsem pásku! Jsem v cíli, závod svého života jsem vyhrál! Vžžžúúúúm.
Zbytek času jsem strávil v Canillu - jedné z farností Andorry. 5 000 obyvatel. Klídek, pohoda, kávička. Jak si to jen vysloužilý závodník může užít. Tentokrát žádné zvířátko nebylo zraněno, ani vystaveno stresu. Proto je pomalu čas se rozloučit. Tak naviděnou zase příště :-)
Canillo
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Takže jak jsem predeslala u svého cestopisu - Andorru jsem posnídala ve vlaku. Zážitek to musel být obrovský (kontrola kalhot pobavila), ale právě na podobné jobovky s odstupem času člověk vzpomíná nejvíc a nejradši.
Díky za inspiraci, určitě se tam ráda taky podívám...
...jak do Andorry, tak do Karviné 😁
Rozloha Andorry je 470 km^2. To musela být dlouhá snídaně. A taky dobrý zážitek.
Jako storka, kterou rád vyprávím, ale dnes už mi při vzpomínce stojí vlasy na hlavě. Své děti bych od podobných vylomenin odrazoval. "Není žádná Andorra. A už vůbec ne andorský horský závod."
Jinak dospělým (a vyspělým) můžu Andorru doporučit. Nádherné místo. Nádherní lidé. Ale Karviná? To už vyjde nastejno Turkmenistán. Dálný východ jako dálný východ.
:-D ad., Karviná... taky si říkám, že Katce už otrnulo z toho, jak vystoupila v Ostravě na hlaváku a před ním ji čekal Bronx.. tedy Ostrava Přívoz.
Andorra, tam chci! Dík za připomenutí.
Jo Andorru fakt vřele doporučuju. Ti místní jsou fakt zlata, když nedělají v elektru.
Díky za cestopis. Hezky napsáno. Andorru jsem navštívil v létě, letěl jsem do Toulouse a pak autem, krásné treky a příroda, velmi hezká je i túra na nejvyšší horu Coma Pedrosa, kterou určitě dopuručuji.